KAPITOLA SEDMÁ Zvon spravedlivého

V prvním týdnu zářijovém se usnesla městská rada byteňská přijmout dar neznámého rodáka, usazeného ve Stockholmu, a přistoupit na všechny podmínky, které jej provázely.

Starosta měl příčinu k veselí, vtip se mu vydařil a už nic nemůže zabránit, aby strašidelný byteňský chudobinec nebyl smeten z katastrálního povrchu tohoto ctihodného města a nahrazen lidským obydlím, podepřeným trvalou nadací, aby ti, kdo v něm budou bydlet, mohli jej také vždy udržet ve stavu člověka důstojném. Starosta se mohl smát, nebýt toho, že poslední dobou mu vůbec nebylo do smíchu z příčin, jež tajil před světem ještě úzkostlivěji než inkognito stockholmského sládka. V „Chudějovickém kraji“ vyšla báseň byteňského poštmistra, nadepsaná Co Bůh spojil… a pojednávající o „srdci, jež lásky citem hoří i v dáli, v pásmu ledných moří“. V témž čísle byla ve zprávách otištěna noticka o ušlechtilém činu neznámého dárce, o rozhodnutí městské rady (s příslušným ironickým komentářem o tom, jak se dlouho protahovalo), a nakonec byla připojena jedovatá poznámka o lidech, kteří mají k městu daleko blíž a vděčí mu za víc než za to, že se v něm narodili a vychodili obecnou školu, a přece by se nikdy nedovtípili. Starosta poznával v tomto povšechném náčrtu sebe a v jeho stylizaci obecního tajemníka, jehož denním – burzovním – zprávám o stavu jeho cukrovky naslouchával s takovou ochotou. Vida, a ten človíček ho nenáviděl. Jak se mu to asi žilo zle a nezlepšilo by se to, ani kdyby se mu dostalo celé dotace pro chudobinec. Starosta si s uzarděním vzpomněl na myšlenky, které v něm budíval tajemníkův ohryzek. Vtip se rozvinul opravdu znamenitě, ale stále bylo jaksi méně důvodů k smíchu.

Vrchol přišel, když se místní ochotnický spolek rozhodl uspořádat akademii na oslavu neznámého dárce a starosta byl požádán, aby přijal čestné předsednictví tohoto významného kulturního podniku. Co si mohl přát víc, aby jeho smysl pro ironii byl nasycen? Starosta viděl střízlivě i své počínání. Bohatcovy žertíky. Měly svůj význam, dokud život chutnal tak nezměnitelně mdle. Ale to již minulo. Do života se vetřela úzkost. Ostatně, což nebyla ironie i v tom, že vtip vrcholil v nepravý čas? Ach ne, starosta nechtěl fňukat, jen by rád našel způsob, jak se postavit čelem proti nebezpečí, které se plíží kolem jeho ženy, tak jako se dovedl nakonec postavit proti tomu, co ohrožovalo jeho.

Střízlivost byla nejdokonalejší zbroj, jíž se dostalo Nolčům pro život. Proto tak zbohatli. Možná, že v něm byla otupena, nepotřeboval už bojovat, přece jí však měl stále více než půl selské Bytně dohromady. Ta střízlivost mu přikazovala, aby šel a poradil se s lékaři, ale dovedl si jasně představit, co by řekli a doporučili. Navrhl své ženě, aby dali Bytni sbohem na nějaký čas a toulali se bez plánu a bez cíle, dávajíce se vést k příštímu místu vždy jen nejčerstvějším popudem, jak to již tolikrát udělali. Na takových cestách paní Kateřina vždy rozkvetla. Tentokrát však odmítla.

– Nemohu, Rudo, teď ne, odpověděla, a třebaže si zachovala svou obvykle klidnou tvářnost, cítil, jak se zrovna děsí toho, že by měla odjet.

Přesto na ni naléhal, považuje to za svou povinnost.

– Byl by to útěk a já nechci utéci.

Věděl, co se skrývá za jejími slovy, před čím to nechce utéci, ale jako vždy, když se dostali na tento tenký led, ztrácel odvahu a bál se jít dále. Ostatně, jak se zdálo, ani paní Kateřina nestála o to, aby se o věci příliš hovořilo. Bojovala ještě, nebo už byla rozhodnuta? Manžel ji často přistihl, jak na něm ulpívá pohledem, který jako by se stmíval smutkem z rozloučení.

Ale někdy, zejména v noci, podlehla přívalu své lásky k němu a pokoušela se uniknout horoucností těla obrazům své mysli, tomu světlovlasému chlapci, který po ní rozpínal náručí stále častěji a toužebněji. Snad se utíkala ke svému tělu jako k zachránci, snad ono samo se tak bránilo duši, která usilovala o rozpolcení jednoty, snad se vrátila ke své dávno ztracené víře a doufala, že v těch zoufalých objetích procitne opět její spící lůno a klíček života otevře dveře k návratu i tomu sladkému stínu, který v ní rostl a zrál bez těla. Přítmí vyhořelých smyslů jí však ukazovalo nenapravitelnou skutečnost a vedlo ji vždy o krok dále za jediným zdrojem světla, který jí zbýval.

Sedávala nyní nejraději na dlouhé zasklené chodbě, kterou odpolední zářijové slunce vyhřívalo okenními tabulemi, ale protože vytrvávala na svém místě i ve dnech podmračných a deštivých, dal jí sem starosta postavit elektrické topné těleso. Vyhlížela do sadu, kde vítr houpal korunami stromů, vjížděl jim do čupřin povýtce ještě zelených, cuchal a rval je svými dravými prsty. Rozvěšeny po celé délce chodby shlížejí na paní Kateřinu bezúsměvné, ztuhlé podoby mochnovských žen a mužů asi sedmi generací. Zdá se, že všechny jsou otočeny směrem k ní a přikazují jí cosi svými nehnutými a neúprosnými pohledy. Jejich oči na ní spočívají, jejich krev v ní koluje a šumí ozvěnou jejich hlasů. Není třeba, aby rozeznávala slova, rozumí smyslu jejich volání. Tady sedí v mochnovském domě, který byl zbudován jako tvrz, v níž rod měl vzdorovat palbě času, narodila se tu, tak jako se tu narodili oni, a měla nést dál štafetu života, ale klopýtla dříve, než ji mohla odevzdat. A přece stále ještě zůstává jejich poslední nadějí, jediným můstkem, po kterém mohou přejít propast zmaru. Ukazují jí všichni jedním směrem, tam, kde se rozpíná chlapcova náruč. Má spojit život se smrtí a uzavřít kruh, aby rod nevyústil v prázdnu.

Křehká, pevná a krásná sedí paní Kateřina v zasklené chodbě mochnovského domu a čeká. Neví, kdy a v jakou chvíli se stane ta nesmírná věc, již nedovede pochopit. Není v ní úzkosti, jen smutek, a když tu sedí sama, už se ani nebrání. Naslouchá větru v korunách stromů. Zní jako výskot skotačících hochů. Děti si hrají. Děti. Velicí, silní, krásní chlapci.

Program akademie na počest neznámého dárce byl po několika vzrušených schůzích ochotnického spolku dohodnut a sliboval, že bude vskutku vzornou ukázkou všeho, co byteňští snaživci sklidili na kulturním poli. Měl zahrnovat čísla zpěvní, recitační, hudební i taneční a jednu aktovku.

V divadelním sále Radničního sklepa začaly zkoušky a bylo tam nyní živo večer co večer. Jeník Harazim a Lída Dastychová si zakrojili z toho svátečního koláče každý pořádný díl. Jeník Harazim doprovázel na klavíru všechna zpěvní i taneční čísla a Lída měla zazpívat několik slováckých písniček a sehrát hlavní úlohu v aktovce. Mrak se vznášel nad domácností Harazimových, ale protože šlo o příležitost jaksi zvlášť vybranou a slavnostní, na níž se podílelo mnoho znamenitých byteňských rodin, a protože Jeník si zase jednou postavil hlavu, nebylo lze hnát věc do krajnosti. Hlavní příčinou zneklidnění byla ovšem ta Dastychovic holka.

S aktovkou je nejvíc práce a zkoušky se často protáhnou do nočních hodin. Jeník v ní neúčinkuje, ale okouní tu dál, i když je hotov se svými zkouškami. Zaleze si do kouta mezi složené židle a kouří jako milíř, dokud se neobjeví na jevišti Lída. Pak pro něho zmizí ostatní svět. Máš to špatné, kamaráde, protože vidíš vlastníma očima a vlastním srdcem poznáváš, že tohle je jiná Lída nežli ta, jež se kolem tebe mihne po náměstí s nákupní kabelou nebo jde odvážně po tvém drivovaném míči, ba i jiná Lída než ta, kterou jsi svíral v náručí a líbal. To je Lída, které ses vždycky bál, když začala zpívat písničku, odříkávat verše, nebo dokonce hrát v některém z těch hloupých kusů, jaké si dovedli vybrat jen byteňští ochotníci. Hloupé nebo chytré, Lída si v tom vždycky najde své, vyhrabe z té slovní škváry člověka a ztratí se v něm, už to není Lída, nýbrž bytost, kterou jsi nikdy předtím neznal ani neviděl.

Jeník sepne ruce mezi koleny a svírá je, až mu praskají klouby. Poznává něco strašného, před čím vždycky raději zavíral oči. Lída mezi ně nepatří, nejen mezi ty na jevišti, ale vůbec do tohoto města, její svět je někde jinde, a kdyby tu zůstala, nebylo by to k užitku a radosti nikomu, protože by nikdy nedokázala zapomenout docela na svůj sen. Neutrápila by se, ani by nezemřela žalem, na to je z příliš pevného těsta, ale proměnila by se v hřbitov těch lidí a postav, jimž chtěla dát život. Nu, podívejme se, jak takový mládenec, kterému ze všeho nejlépe sedí tenisová pálka a jazzový šlágr, může být najednou prostoupen jasnozřivostí a vidět věci v jejich skutečné podobě. Ale pak ovšem přijde otázka: Co ty si počneš, když se ti zdá, že bez ní nemůžeš být živ? Pustíš se za ní do světa a budeš jí viset na krku jako kámen, protože nedovedeš nic kloudného, leda ohánět se metrem, a tvé brnkání na piano by tak s nouzí stačilo na noční lokál? Studené světlo té otázky kalí kupodivu jasnost vidiny a rýhuje ji puklinami pochybností. Dal ses příliš unést svou zamilovaností a vidíš bůhvíjakou herečku tam, kde je jen živé, hezké děvče, trochu poblázněné všelijakými nápady, jak už tak dívky v jejích letech bývají. Nedej se tím zmást, buď klidný a vytrvej. Za čím by se honila po světě, vždyť všecko, co má a může mít, je v Bytni. Proč se strašíš stíny, když tě čekají skutečné starosti? Cožpak tě to nebude stát dosti úsilí, aby sis ji vybojoval proti vůli svých rodičů?

Sedí tu tedy mládenec, dívá se, miluje a hlavu má těžkou drobivým štěrkem myšlenek. Dočká se své chvíle a po skončené zkoušce mu bude milostivě dovoleno, aby doprovodil slečnu domů. A zatímco se bude třást, aby alespoň na tu krátkou chvíli byla jeho, jenom jeho, Lída ještě nebude Lídou, nýbrž děvčetem, které představuje v té aktovce. Nebude chtít hovořit o ničem jiném než o své hře, co myslíš, jak jsem udělala tohle a jak jsem říkala tohle a jak jsem vypadala, když přecházím od stolku k oknu, víš, jak se potom tak prudce otočím. Podaří se mu jenom s námahou ukořistit několik zoufalých polibků v parčíku a bude to, jako by líbal cizí, neznámou dívku, která mu sice dává rty, ale myslí přitom na svého skutečného, vzdáleného milence. A on by tolik chtěl Lídu. Nezná však slova, jímž by ji přivábil a odčaroval tu druhou, která se vetřela do jeho náručí.

Trojpramenná píseň kašny je ovíjí; není to stuha, jež by je nerozlučně svazovala, naopak, děvče z ní neslyší ani svatební chorál, ani ukolébavku, ani pokojný tok dní prosvětlených láskou, nýbrž lijáky příštích potlesků, a pozdvihne-li hlavu, z vysokých hvězd zářijového nebe k ní neplanou oči milencovy, nýbrž světla měst a ramp, ba i ty křoviny kolem ní dýchají vůní věnců, jež jí budou kladeny k nohám. A pak ovšem je jí z toho ze všeho tak úzko, ze všech těch vidin to na ni studeně zafouká a je z ní malé bezbranné děvčátko, které se potřebuje schoulit do silného náručí: Prosím tě, chraň mě. I pospíchají její oči z těch velikých dálek, kam se zatoulaly, a když jsou opět doma, vidí před sebou bledou chlapeckou tvář, jak ji zbělelo přítmí té noci, jen málo zředěné slabými byteňskými lampami. Jak mě mohlo něco takového napadnout, všechno jsou pouhé sny a vítr je rozfouká, jen ty jsi skutečnost a nikdy bych nedokázala od tebe odejít. Ale to se ví, že mu nic takového neřekne, jenom ho líbá zoufale dlouze, kéž by se dalo v takovém polibku utonout jako v jarní vodě, byla by to krásná smrt.

Pak si ta stará kvočna, radniční věž, vzpomene a snese rychle za sebou tři vejce, jež se rozkřápnou na dlažbě s nepříjemným třeskem, tři černí liliputánští kohouti z nich vyletí a každý z nich pronikavě zakokrhá Jeníkovi do uší: tři čtvrti na jedenáct. Mládenec se zachvěje a Lída rázem zchladne, protože ví, jaký obrázek se mu objevil před očima. Vyjdou z parčíku zpražení a ztichlí, a když pozdvihnou hlavy, děvče okázale, aby to Jeníkovi neušlo, Jeník, jak se domnívá, nenápadně, aby si toho Lída nevšimla, mohou vidět v tmavém okně nad Harazimovým krámem ženskou postavu, osvětlenou uliční lampou. Stojí nehnutě a vyhlíží svého syna. Všichni, kdo se tudy vracejí ze zkoušky, přešli už před čtvrthodinou, jenom on a ta holka ještě ne. Jaký jsem to byla blázen, říká si Lída, ale vždyť já tu nezůstanu, ani mě nenapadne.

– Maminka čeká, řekne nahlas.

Chlapec k ní vzhlédne prosebně.

– Lído, já za to nemohu, že je taková.

– To víš, že ne, ty blázínku, zasměje se (ta upřímnost toho smíchu se mi podařila, může si říci), nikdo z nás nemůže za své rodiče. Nevybírali jsme si je.

Tak to chodí a Jeník doma vzdoruje, jednou se hádá a podruhé nemluví, dovolává se citu i vyhrožuje, nosí v sobě trýzeň i pochybnosti, a přece je šťasten a přeje si, aby ty zkoušky vydržely alespoň do Vánoc, protože takhle může vidět Lídu denně. Ale akademie má být za čtrnáct dní, už byly vylepeny plakáty a na první kostýmní zkoušku dojde desátý den.

Začnou s ní v sedm hodin večer, ale je to takový sprask a shon, nic není v pořádku a na svém místě, a tak se jim všechno daří napříč, že skončí až v deset. V půl jedenácté už se přece jen šťastně vytrousili jeden po druhém, jenom Lída ještě není hotova s odličováním a převlékáním. Jeník sedí na svém obvyklém místě pod horou složených židlí, přehrabuje se ve svých známých myšlenkách, dnes ještě o něco těžších a trýznivějších, a vrz sem, vrz tam, přechází pustým sálem Nejtek, který tu byl jako kulisák a má zamknout a odevzdat klíče hostinskému. Jazyk už mu jde šemerem, jakou má chuť na skleničku něčeho. Jeníka rozčilují ty skřípavé kroky, snad mu připomínají něčí hlas, který dovede právě tak jednotvárně skřípat a který k němu nyní promlouvá v nekonečných proslovech.

– Jděte domů, Nejtku, řekne. Zamknu sám a klíče dám dolů.

Nejtkovi není třeba říkat dvakrát.

Lída se objeví vzápětí po jeho odchodu. V sále svítí už jenom jedna jediná kalná žárovka a Jeník vypadá v jejím světle sklesle a opuštěně. Děvče jde k němu se srdcem sevřeným. Prázdný sál si pohrává s ozvěnou jejích kroků a jí se zdá, jako by vdechovala popel všech vyhořelých radovánek, které tu plápolaly vždy několik krátkých, bláznivě hezkých hodin. Jeník vstane a pokročí jí vstříc, ale ona ho vezme pod paží a vede jej zpátky k otevřenému oknu, kde stojí lavice bez opěradla, potažená vyrudlým, moly prožraným plyšem, jedna z těch, na nichž při slavnostnějších příležitostech sedávají gardedámy. Posázena hvězdami hloubí se venku zářijová noc, jen málo přisvětlená první čtvrtí měsíce, který se vznáší někde daleko nad lesy. Ač je bezvětrná, vzdychá v korunách starých jasanů ve zpustlé radniční zahradě jako žena, do jejíhož spánku se vplížil milostný sen.

– Pojď, sedneme si tu na chvíli, řekne Lída a nad jejím hlasem, obvyklým Lídiným hlasem, se chvěje tenká přepjatá struna. Ale zhasni napřed tu žárovku, svítí jako pro duchy a mě to rozčiluje.

Jeník je překvapen její žádostí, poslechne však beze slova. Pro­tože neví, kde by měl hledat vypínač, vystoupí na židli a uvolní žárovku. Tma se vyleje ze stěn a zatopí sál.

Sedí vedle sebe, tvářemi proti hvězdám, drží se za ruce a mlčí, neboť Lídě se chce mlčet a Jeník se bojí, aby neřekl něco pošetilého. A tak ji raději vezme kolem pasu a přikloní si její hlavu na prsa a začne ji líbat. Takto mu v ní není nic nesrozumitelného a cizího, teď je si téměř jist, že mu ji nikdo a nic nemůže vzít a že všechny úzkosti, které ho napadají, když ji vidí hrát, jsou jen přeludy, vzniklé z přemíry lásky.

A Lída se k němu tiskne, zoufalá marností jeho naděje. Kdyby mu tak mohla říci pravdu, ale tu by se celá tato chvíle zhroutila ve zbytečných slovech. Nemohu zde zůstat a ty nemůžeš jít za mnou, a proč nám vůbec láska zkřížila cesty, to poznáme snad někdy později. Vezmi si mě, snad s tebou takhle zůstanu navždy, dávám se ti, abych tě nikdy neztratila. Snad mě ještě někdy budou svírat v náručí jiní muži, ale já budu vždycky vidět jenom tvou tvář a cítit tvé paže, tvůj dech, tvé srdce, tak jako teď. Je ti divné, že myslím na jiné, o nichž nevím, ani kde jsou, ani kdo budou, právě v tuto chvíli? Je to jenom proto, abych na tebe nikdy nezapomněla, aby ze všech očí, jež se nade mnou kdy budou sklánět, se dívaly vždycky tvé. Nedbej mého mlčení a vezmi si mě, copak ti neříkají dost mé polibky a tělo?

Tma se tísní kolem nich, ale Lída otočila hlavu k oknu a má oči plné hvězd. Jaké to podivné místo si vybrala za svatební lože! Lavici, na níž sedávají byteňské matróny, střežíce krahujčím zrakem ctnost svých dcer. Lídino srdce je plno smíchu, vzpoury, štěstí a smutku. Lavici, postavenou na rozhraní dvou světů, z nichž jeden k ní prosakuje ze tmy divadelního sálu, svět proměn a lidí, kteří budou ožívat vycházejíce z jejího srdce, průvody lidí, množství životů a osudů, a tam dole pod oknem na dně noci přisvětlené měsíčním srpkem tonoucím za dalekými lesy Byteň, která by ji chtěla pohřbít v písčině stejných dní, uvěznit v jednom jediném osudu, sobecky šťastnou nebo nešťastnou, všem cizí a ke všemu lhostejnou. Jeníkova ústa po ní bloudí, nedovedou spočinout, nemohou se nasytit. Se zaťatými zuby spolkne Lída svůj vzlyk bolesti a přilne sama prudce k Jeníkovi. Tak už nebudu milovat nikoho na světě, tak budu navěky milovat jen tebe.

Jeník před ní klečí a líbá jí ruce a kolena.

– Lído, teď jsi už navždycky má.

A tu ji přemůže lítost, že mu nemůže povědět, jakým pro něho nepochopitelným způsobem se mu právě zasnoubila, a že zrazuje všechny jeho naděje a odhodlání, jímž se jistě obrňuje do boje se svými rodiči. Skloní obličej do jeho vlasů a rozpláče se.

Jeník se poleká.

– Lído, Liduško, nesmíš plakat. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale ty víš, jak tě mám rád a že tě nikdy neopustím.

Chtěla by mu vysvětlit jeho omyl, ale bolest v ní dostoupí takové míry, že zardousí i vzlyky a vyžene jí z očí slzy. Kdyby jen byla tušila, jak to bude těžké, jak zlé a špatné. Teď už snad opravdu nenajde odvahu provést svou a odejít a spokojí se navždy tím jedním osudem, jen když v něm bude Jeník, živoucí a celý.

Bije půl dvanácté, když vyjdou ze vrat Radničního sklepa. Moch­novská kašna je zadrží na několik posledních polibků, jež chutnají tak naprosto jinak než včera a kdykoli předtím. Trojpramenná píseň kašny hodí svou smyčku na Lídino hrdlo. Nesvírej mě tolik, však ti neuteču. Já vím, že všecko mé odhodlání shořelo před chvílí v Jeníkově náručí a že ti budu naslouchat až do konce svých dnů. A už se mi to ani nezdá tak strašné jako kdysi.

Osvětlena bledým světlem pouliční lampy, ženská postava ve světlém nočním kabátku čeká jako vždy v okně nad Harazimovým krámem. Jeník vede Lídu pod paží a děvče cítí, jak se jeho krok změnil; nekráčí už lehce, všecek ztuhl jako člověk, který se chystá čelit útoku, a tiskne její paži, až ji to bolí. Ale i postava v okně si počíná jinak než doposud, pohnula se, otvírá okno, a když ti dva dostihnou chodníku, vykloní se nad nimi.

– Jeníku, zaskřípe hlas paní Harazimové, přitlumený, aby byl slyšitelný jenom jim, ale proto ani o dost málo příjemnější, nezdá se ti, že zacházíš příliš daleko? Měl bys vědět alespoň ty, co se sluší.

Lída promluví dříve, než se Jeník stačí vzpamatovat natolik, aby mohl odpovědět. Takový hlas u ní Jeník nikdy neslyšel, tak hladký, sladký, přezdvořilý a zároveň tak výsměšný.

– Nehněvejte se na něj, milostivá paní. Měli jsme si tolik co povídat. My jsme se totiž právě zasnoubili. Viď, Jeníčku?

Jeník kratičko zaváhá a pak skoro vykřikne chraptivě a vzdorně:

– Ano! Zasnoubili!

Okno nad nimi se propadne v překvapené ticho, ale pak zaskřípe, jako by se vítr obořil do obou okenic.

– Zasnoubili? A koho jste požádali o dovolení?

– O dovolení? zazpívá Lída vysoce. Myslím, že jeden druhého, viď, Jeníčku.

Bože, dost, už to nevydržím, ani o slovíčko déle. Hrát bych to snad dovedla, ale žít to nemohu a nechci. Přitiskne se k Jeníkovi, políbí ho rychle na tvář a utíká, až dlažba chodníku zvoní pod jejími podpatky. Ale pláč je rychlejší a dohoní ji dříve, než dostihne domácích vrátek.

Strážník Tlachač bere dneska svou noční obchůzku proti srsti. Začal na opačné straně, kde jindy končívá, u hospody naproti nádražní cestě, a potlouká se stále někde na okraji města, jako by se úmyslně vyhýbal jeho středu, a středem, jak známo, je v Bytni náměstí. Dostal se až na hořejší silnici a viděl srpek měsíce snášet se nad měnínskými lesy, tam někde za Bošilcem. To už nemohlo být daleko k půlnoci. Ostatně věděl dobře, kolik je, protože slyšel radniční hodiny odbíjet každou čtvrt, a zabočil na úzkou cestu mezi farskou a hřbitovní zdí, právě když začaly zatloukat rakev uplynulému dni dvanácti zvonivými údery.

Našlo by se v Bytni málo takových, aby si vybrali zrovna tenhle čas na procházku touto cestou. Ale Tlachač si to tu valí bezstarostně, zabíraje svými rameny uličku takřka po celé šířce. Prochází jí svým pádným obchůzkovým krokem, o nic rychleji ani pomaleji, než by šel kdekoli jinde. Také si nepohvizduje, protože z úcty k těmto místům by si zde nepohvizdoval ani za dne. Vůbec je pln rozvážného klidu a o to mu patrně šlo především, aby si dokázal, že nepodléhá žádným výmyslům, pověrám a babským strachům. V tom asi bude skrytý smysl jeho zacházky na dnešní obchůzce, zacházky, která mu není předepsána a k níž ho nikdo nenutil. Strážník se zjevně potýká s něčím, co nemůže uchopit za límec jako hospodského výtržníka, zatřepat tím a vykázat to do hranic stanovených zákonem. Potřebuje se ujistit, že stačí na všechno, co je z této země. Navzdory těm několika kouskům drátu, jež mu občas zachrastí v pravé kapse služebního pláště.

Měsíční srpek se už asi utopil v Bošilci, ale jak nebe tmavne, hvězdné kahance blikají silněji a veseleji. Je to dobrá noc, ta dnešní, jadrná a chladná, tmavá a klidná. V uličce se zachovalo ještě trochu tepla, neboť slunce hřálo celý den, ale kdybys zdvihl ruku nad hlavu, pocítil bys, jak to přes zdi studeně dýchá.

Strážník jde jistě, netápe ani neklopýtá, bílá věž děkanského chrámu ho vede jako maják. Dolehnou k němu vzdechy a šelesty z korun stromů za tou i onou zdí, zapraská ve větvích, zakvílí noční pták a žáby škrhají vytrvale; strážníkův sluch ty zvuky zaznamenává, jeho srdce však pro ně nezabuší ani o úder rychleji. Po celou cestu se nepotká s ničím, co by vzrušilo klid jeho mysli více, než nakolik je vzrušena sama sebou. Naopak tato malá pouť se zdá potvrzovat základní pravdu, za níž se strážník této noci vypravil: živí i mrtví jsou na svých místech a nic není mezi nimi, čeho by ses nemohl zmocnit svými smysly, co bys nemohl pochopit svou prostou hlavou.

Ulička je u konce, zdi se rozběhnou, objímajíce malé prostranství před vchodem do kostela. Strážník se tu zastaví a váhá. Je člověk věřící, a dokonce zbožný, ačkoli se s tím skrývá. Snad má za to, že rouhačství a pochybovačství se spíše hodí k pořádnému chlapovi, třebaže to nemůže uznat jako člověk, který ctí řád ve všem a všude. Snad se o něho pokouší potřeba modlitby, ale vzpírá se jí, není přece v tuto chvíli proč ani zač se modlit. Spíše přiznává, že upadl v rozpaky, jak by měl pozdravit, jda kolem chrámových dveří. Smekat služební čepici se mu zdá nevhodné a pokřižovat se přehnané. Rozhodne se tedy zasalutovat. Pámbu zajisté uzná, že Tlachač byl právě ve službě.

Od kostela k faře to jde ostře z kopce a Tlachač má co dělat, aby udržel stále stejně odměřený krok, nechce-li sám na sebe působit dojmem, jako by byl rád, že už má ta tmavá místa za sebou. U fary svítí první byteňská lampa na této straně, u chudobince druhá a pak už vidíš všechny ostatní, jak rýsují svah Kostelní ulice. Není jich mnoho, ale přece jimi po tobě Byteň rozpíná svou náruč a chce tě přivábit k svému srdci. Nechceš-li se vrátit pěšinou za druhou farskou zdí zpátky na hořejší silnici, nemáš už jiné volby než pustit se dolů k náměstí. A proč by ses mu vlastně vyhýbal? Je pokojná, jadrná, chladná a tmavá noc, mrtví i živí jsou na místech jim určených a tmu v městě rozhánějí pozemská světla.

Není pochyby, že Tlachač sebral všechno své odhodlání, aby prošel nevšímavě kolem Kvisova domku, a přece se zastavil. Nebylo zevní příčiny pro jeho počin; okna se hloubila tmou, jak se sluší na okna spořádaného domu po půlnoci. Možná, že v jejich tůni svítily bdělé oči a sledovaly každý Tlachačův pohyb, ale strážník je neviděl. Ostatně se ani nepohyboval. Stál tu jen a díval se a přemýšlel zamračeně a těžce. Snad si vzpomínal na červnovou měsíčnou noc, kdy stín kostelního kříže padl na tyto dveře a děkan se dopálil nad náhlým návalem jeho pověrčivosti, nebo na jinou deštivou noc na náměstí, anebo na ty dráty ve své kapse, z nichž si vykoval paklíče, jen pámbu ví proč, a také jen on ví, proč jimi Tlachač doma zkoušel otvírat kde­jaký zámek. To všechno byly hlouposti. Ty paklíče zahodí, o tom není pochyby, ale tomuhle tatrmanovi, který tu bydlí, by se jednou rád podíval na zub. Tlachač se prudce otočí a odchází, protože opravdu není, proč by tu stál a díval se do temných oken nějakého baráku.

Svah Kostelní ulice ho nese, jeho chůze dostala novou pádnost, vypadá to, že si pochoduje rovnou k hostinnému nároží u Koníčka. Rovina Tržního náměstí se mu postaví do cesty a váhání zpomalí jeho krok. Když se to tak vezme, na obchůzku ve vnitřním městě mu nevybylo, a to není v pořádku. Tržiště dnes vypadá docela jinak než tenkrát, kdy jsme tu potkali Tlachače s děkanem Brůžkem. Tma je zaplavila, zdá se, že se vylévá z té strany za potokem, kde se táhne souvislý pás zahradních zdí. Tady na straně obytných domů s ní svádí zoufalý boj několik řídce rozsázených lamp. Jsou to osamělé pevnůstky světla, jež se marně pokoušejí spojit se svými sousedy a vytvořit celistvý obranný pás. Snad ony právě působí, že příval tmy tak beznadějně zatopil všechno kolem nich.

Tlachač pozdvihne obličej k nebi, jako by mu kladl otázku. Zčernalo zatím úplně a v jeho inkoustové tůni se to hemží zlatými pulci. Ten pohled kupodivu Tlachače netísní, nalezne v něm naopak silné uspokojení a vědomí vlastní důležitosti. Rozhodne se projít ales­poň tady tím pustým prostranstvím, aby uspokojil svědomí a mohl vypít svou slivovici u Koníčka. A zamíří přirozeně do středu Tržiště, kde v té tmě trčí vážní domek jak osamělé skalisko na dně hlubiny.

Obejde to zvetšelé stavení kolem dokola, zkusí kliku a rozbitým oknem vrhne do jeho útrob slídivý paprsek světla ze služební kapesní svítilny. Přistrčí tvář k oknu, jehož tabulka je stále ještě vyražena, a sleduje bloudění světelného kužele. Místnost je ovšem prázdná jako vždy. Vidí jen rameno vah s posuvným závažím, stolek a židli a v koutě vedle nich převrženou pivní láhev, která se tu povaluje od posledního jarního trhu. Našla by se jistě v Bytni místa opuštěnější a strašidelnější, jako je třeba za noci ta ulička mezi hřbitovní a farskou zdí. Ale vážní domek na Tržišti je Tlachačova utkvělá myšlenka, a kdyby se někdy napil víc, nežli snese, vykládal by vám, že to bude jednou jeho osud. Někoho tam načapám a on mě oddělá, řekl by asi, přidávaje ponurou romantiku svému povolání.

Ukončiv prohlídku, jež je pro něho spojena dík takovým představám vždycky s jistou mírou napětí, může pokračovat ve své obchůzce, spokojen, že opět jednou unikl oné pomyslné pasti. Jde po husím trávníku, který tlumí jeho kroky do neslyšitelnosti, po břehu potoka, uspěchanějšího a rozbreptanějšího po nedávných deštích. Jde v té pěkné tmě, pro jeho oči dostatečně rozředěné svitem těch několika chudokrevných lamp. A nemůže se zbavit jisté tísně ani pocitu, že mu někdo kráčí v patách.

Udělal vše, co může udělat člověk jeho povahy, má-li dojem, že mu hrozí nějaké nebezpečí: pokusil se otočit proti němu čelem jako býk napadený vlkem. Nacházel vždycky jen prázdnotu, ale pocit nebezpečí se proto neumenšoval.

Zastaví se a naslouchá. Ticho se klene nad ním až k obloze a prší zpátky z hvězd, jenom ten potok je protíná jako provaz olovnice, měřící jeho hloubku. Takové žvatlavé podhoubí je ta spěchající voda, nebýt jí tady, nenarostlo by snad ticho do takových zdrcujících rozměrů. Tlachač se otočí a vystřelí světelný kužel zpátky k vážnímu domku, a protože se trochu zastydí za svůj počin, promete ještě pěšinu běžící podél zdí na druhé straně potoka.

Pusto a prázdno je za ním i kolem něho. Kdopak by také za ním chodil, to si jen v sobě nese takovou nejistotu. Vzpomene opět na děkana Brůžka a na onu měsíčnou noc, kdy ho doprovázel domů a kdy děkan vedl takové divné řeči o nebezpečí, jež se skrývá ve světle. Myslel tím snad právě něco takového, nač si neposvítíš ani tou nejostřejší baterkou? Tlachač odolá pokušení, aby se obrátil a šel ke Koníčku zpátky kolem vážního domku. Takto, až projde Tržištěm a zahne vpravo Měnínskou ulicí, bude muset přejít celé Hlavní náměstí, aby se dostal k svému cíli. Ano, celé Hlavní náměstí. Je-li vůbec někde nějaké nebezpečí, jdi proti němu čelem, aby ses mu mohl nakonec vysmát. Husí trávník polyká zvuk strážníkových kroků a Tlachač je rád, když mu konečně zaduní pod botami poctivá dlažba Měnínské ulice.

Sotva vstoupí na náměstí, radniční věž po něm hodí dvěma zvonivými oblázky. Je půl jedné. A Tlachač nemusí dlouho naslouchat ani se rozhlížet, aby zjistil, že krom něho tu není jiné živé bytosti. Ani tmavý ostrov parčíku se neozývá ničím jiným než známou písní mochnovské kašny. Potrvá ještě nejméně hodinu, než poslední, nejvytrvalejší hráči a pijáci opustí svá zakouřená doupata a budou se hlučně ubírat k domovům. Nicméně Tlachač tu stojí nehybně, celý proměněn v pozorný sluch. Nic, nikde nic. Popojde několik kroků a naslouchá znovu. Nic, nikde nic.

Takové jsou tedy pocity těch nočních ptáků, když se vypraví za svým lupem. Jenomže co má společného byteňský strážník se zlodějíčky, kteří se plíží ve stínu zdí a plotů nebo se skrývají ve sklepích, vyčkávajíce příhodné chvíle? Kráčí tu v plném světle, nevyhledává přítmí, ale zastavuje se, rozhlíží a naslouchá častěji než v jiné dny. To však patří k jeho povinnostem a nebudeme mu přece vytýkat, že je příliš úzkostlivý v jejich plnění. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, nebýt těch několika kousků silného drátu, které mu občas zachrastí v kapse služebního pláště. Vždy jeden jejich konec je ohnut v pravém úhlu a na plocho rozklepán kladívkem.

Před Dastychovic statkem postojí Tlachač delší chvíli a zahání mrazení, které mu vytrysklo z páteře. Zdálo se mu, že zaslechl z otevřeného okna v prvém poschodí něco velmi podobného ženskému zaštkání. Ale ticho se nad tím zavřelo rychleji, než mohl zjistit, že se nemýlí. Jde dál, mine lékárnu, ještě jeden dům a dostane se ne­úprosně před Harazimův krám. Bylo by nejlíp, kdyby ho mírný svah náměstí nesl dál a dál, až k nároží u Koníčka, k tomu vlídnému přístavu na jeho nočních poutích. Ale třicet let noc co noc se vždycky zastavil na tomto místě před Harazimovým krámem a nemůže dále ani dnes, zrovna tak, jako by mu někdo položil přes cestu závoru. Třicet let, noc co noc, pokročil ke třem schůdkům před vchodem a sklonil se, aby potěžkal a zkusil nestvůrné zámky, uzavírající železný závěs a povalující se před ním jako pošlá štěňata. Třicet let, noc co noc, se jim v duchu posmíval a říkal si, jak lehké by bylo je otevřít. A třicet let věřil, že se může posmívat a říkat si podobné hlouposti, protože věděl, že nic takového neudělá.

Stojí na okraji chodníku zády ke krámu a přemýšlí. Dnes právě je noc, kdy bachratá pokladna v krámě, o níž starý Harazim věří, že je nedobytná, je naplněna tržbou, jež má býti zítra odnesena do místní záložny. Ten Harazimův zvyk zná celá Byteň, proč by jej neměl znát strážník Tlachač? Ale co mu sejde na Harazimových penězích? Pro něho by tam mohl mít pět pokladen plných od podlahy ke stropu. Jenom ty zámky kdyby se tak nepovalovaly před krámem.

Zdá se mu, že ještě uvažuje a pohupuje se na okraji chodníku, a zatím už stojí na nejspodnějším ze tří schůdků a potěžkává jeden z obou zámků. To není nic zvláštního. Třicet let je tak potěžkával s hlubokým pohrdáním v srdci. Ale v celé Bytni byste nenašli jediného člověka, který by vám uvěřil, co se děje dál, neboť všichni její obyvatelé by ochotně vložili ruku do ohně za Tlachačovu počestnost.

Strážník funí a potí se, jako by vykonával bůhvíjak těžkou práci. To není jen váha jeho těla a objem jeho břicha, dobře živeného a napájeného pivem, co ho tak zmáhá; dovede se ještě lehce sehnout a mrsknout sebou, je-li třeba, ale v jeho duši probíhá poslední kolo zápasu, trvajícího už mnoho dní, a strážník cítí, jak jeho neúchylná počestnost, drcena dvojitým nelsonem pošetilého pokušení, ochabuje a klesá na lopatky. Marně obcházel po okrajích města, zkoušel svou odolnost proti všelijakým pomyslnostem, na něž si nemůžeš posvítit žádnou lampičkou, a vyhýbal se náměstí. Nakonec přece jen potěžkává jeden z těch nestvůrných zámků, a jak pohlédne do jeho veliké klíčové dírky, ví, že neviditelný soudce odpískal jeho porážku. V tu chvíli i radniční hodiny mu ji odpočítají třemi zvučnými údery, jejichž ozvěna se potlouká prázdným náměstím jako výsměšný potlesk. Zajede pravicí do kapsy, a zachvácen náhle horečným spěchem, procedí mezi tlustými prsty ony dráty při jednom konci ohnuté a rozklepané a vyvolí po hmatu nejsilnější z nich.

Jak ponoří paklíč do otvoru a zašátrá jím uvnitř zámku, zapomene na všechny pochybnosti, výčitky a obavy v přívalu dávno zapomenutého a znovu procitlého odbornictví. Zda to ostatně nebylo samo jádro zneklidnění, jímž ho po třicet let pronásledovaly harazimovské zámky? Chce se mu hvízdat si, jako by se vrátil do učednických a pomocnických let. To proto, že se mu probouzí v prstech zdřevěnělých nečinností a denním svíráním obušku cit pro práci, jak mu věrně vyprávějí, co nalezl paklíč v útrobách zámku, jak mu samy radí: Teď jím pohni tak, teď tak, teď jej malounko povytáhni a opět přistrč a teď už se můžeš opřít.

Zámek zaskřípe vztekem, že jeho tajemství bylo proniknuto tak jednoduchým prostředkem, vzpírá se a bojuje, ale najednou to v něm cvakne a je otevřen. Tlachačovi unikne hluboký vzdech úlevy. Vyjme zámek ze závěsu, postaví si jej na dlaň a pozdvihne proti světlu nedaleké lampy, aby naň pohlédl se zadostučiněním a zdrcujícím pohrdáním. Tu ho teprve také napadne, že byl tak vzrušen svou prací a tak do ní zabrán, že vůbec zapomněl na svou bezpečnost. Ale náměstí je nezměněně pusté a tiché. Tlachač položí otevřený zámek vedle závěsu a pustí se rychle do druhého, který, protože už ví, jak zasadit paklíč a kdy se do něho opřít, mu dá sotva poloviční práci.

Vidíte, vy bachráči, teď tu stojíte jeden vedle druhého a nač jste byli? Neříkal jsem vždycky, že by na vás stačil nejobyčejnější chmaták? A Tlachač pociťuje takové uspokojení nad svým výkonem, že zapomene i na zradu, které se právě dopustil na svém povolání. Krám je otevřen, račte vstoupit. Stačilo by povysunout opatrně závěs a vklouznout dovnitř. A Tlachač by se chtěl vsadit, že ta pokladna by mu nedala o mnoho větší fušku. Teď jako by se ho někdo zeptal: No, a cožpak to neuděláš? Proč ses tedy špinil s těmi zámky? Naléhání se zesiluje a Tlachač tu stojí chvíli strnulý nad možností, na kterou vůbec nepomyslel. Kdo něco takového na něm chce, kdo by se vůbec mohl domýšlet, že by byl schopen dopustit se takové ničemnosti? To přece nemůže být on sám? Zdvihne se v něm taková vlna pobouření a odporu, že se celý třese. Obrátí se zády ke krámu a odplivne si.

Pustí se pomalu k hotelu U Koníčka, ale může jít opravdu jen velmi zvolna, protože se mu chvějí nohy a podlamují kolena. Hrome, vzalo ho to pěkně. Je hned vidět, že na tuhle makačku by nebyl. Jen když to dokázal a ty zámky ho už nikdy nebudou zlobit. Protože až je starý Harazim najde ráno sedět otevřené vedle závěsu, pospíší si, aby si opatřil něco modernějšího. Chtěl by ho vidět, jak na ně bude otvírat hubu, jak na něho půjdou mdloby a jak poběží na četníky. Tíseň vyprchává a Tlachač se dostává do nálady. Nakonec z toho bude vydařený vtip, který se hned po ránu rozlétne po celé Bytni. Všichni se budou ptát, kdo toho starého lakomce vypekl, a všichni mu to budou přát.

Škoda, že Tlachač bude muset uvážlivě pokyvovat hlavou s ostatními a že nikdy, do nejdelší smrti, se nebude moci doznat ke svému strůjcovství. Poslední jeho myšlenka o té věci je, že si musí dát do rána důkladný pozor na Harazimův krám, a pak už jen vtahuje do sebe chtivě vzduch a ptá se, co mu asi tentokrát schovala hospodská, protože všechno to vzrušení a napětí, jímž prošla té noci jeho duše, se proměnilo v jeho těle v ohromný hlad.

Je těžko říci, proč se Tlachač nedostal dříve zpátky k Harazimovu krámu než ve čtvrt na čtyři ráno. Od Koníčka se vymotal krátce před druhou hodinou ranní a v hlavě mu svítilo několik slivovic, protože v hotelu se pil litkup¹ mezi dvěma byteňskými sousedy. Strážník doprovázel prvního radního, který byl jednou ze zúčastněných stran, na „Pražskou“, do čtvrti za starou svatováclavskou kaplí. Tato cesta, při níž musel zdolávat výbojnost svého svěřence a ke konci jej více vléci než vést, přispěla hodně k Tlachačovu vystřízlivění. Ale když už byl jednou v těch koncích, které měl pod dozorem jeho služební kolega, rozhodl se, že je podrobí řádné prohlídce. Naděje, že najde ještě otevřenu hospodu, jež byla zastrčena v tomto koutě, ho však zklamala a zklamání, jak známo, vede mysl k hloubavosti. Osvětlováno plamínky slivovic, otevření harazimovských zámků se jevilo jako náramná švanda a po celou tu dobu, co seděl v kruhu rozjařených kumpánů u Koníčka, zápasil strážník s pokušením vyklopit ji, aby přispěl k zábavě. Za to, že to neudělal, vděčil spíše nedostatku příležitosti v tom obecném zmatení jazyků a smyslů než své rozvaze. Nyní, když ty modré lihové bludičky vyhasly a poztrácely se, když nikam už nelákaly a nic neslibovaly a když se kolem něho valila noc prochladlá až ke dnu, zamrazilo ho z představy, co by si byl způsobil, kdyby byl podlehl návalu žvanivosti.

Byl to vůbec pěkný nesmysl s těmi zámky a už ani Harazimovo ranní překvapení ho nedovedlo uhájit před odporem, který k němu strážník nyní pocítil. Nebylo ještě pozdě, mohl napravit svou pošetilost. Vyhověl svému pokušení – ačkoli se dosud marně snažil pochopit proč, když třicet let je považoval za nevinnou hříčku své mysli –, nesměl však připustit, aby starý Harazim strhl ráno poplach a obvinil ho, že vykonával nedbale svou povinnost.

Proud noci se zastavil a ztuhl v předjitřním klidu, ani pes nikde neštěkl a strážníka provázel jen zvuk jeho kročejů a stín, který lampa podávala lampě. Pohrávají si se strážníkovým stínem, natahují jej a zkracují, otáčejí jej kolem něho, jako by pomatenec poháněl hodinovou ručičku. Ale strážník nemá kdy všímat si, co vyvádějí lampy s jeho stínem, třebaže jindy si tím krátí své osamělé pochůzky. Spěchá, aby uvedl Harazimovy zámky do pořádku. Nebude to ostatně výkon, kterým si jen tím více potvrdí, jaký býval kdysi zručný řemeslník? Zamknout paklíčem je o něco těžší kousek než odemknout, třebaže ty staré rachotiny mají asi tak složitou soustavu jako petlice u chléva; smaže tím nadobro své provinění a zůstane to navždy jen mezi ním a touto nocí.

Kašna vládne náměstí svou zvonivou písní a lampy svítí jedna druhé, jako by v tom městě nikdo nežil. Strážníkova mysl je však obezděna proti takovým dojmům dlouholetým zvykem a vedena jedinou myšlenkou, za níž neúchylně tíhne. Nevyruší ho ani kočka, jež vyběhla z parčíku a nyní uhání podle domu, aby se proplížila pod některými vraty. Jen tak ze zvyku škrhne Tlachač botou o chodník, poháněje ji k většímu spěchu, ale jinak ji téměř nevezme na vědomí.

Tady konečně je Harazimův krám a zámky jsou na svých místech. Tlachač se k nim blíží s úlevou, ale na půl kroku od nich ztuhne. Svou staromládeneckou povahou je člověk metodický a pamatuje si vždy přesně, jak co položil. Někdo tu byl a pohnul jimi, protože stojí dále od závěsu a v jiném úhlu, než je tady zůstavil.

Tlachač zatajil dech a slyší jen divoce bijící zvon svého srdce. Ať se tomu vzpírá, musí myslet na toho skřeta z Kostelní ulice. Nikdo jiný si nemohl povšimnout, že s těmi zámky není něco v pořádku, nikdo jiný se o ně nemohl zajímat. Nevyčte ovšem nic z těch dvou mrtvých kusů kovu, ale civí na ně nehnutě, protože ostatní svět pro něho zanikl. Panebože! Nejen ty zámky! Vždyť je hnuto i závěsem. Dvě železná oka v něm, sloužící k zavěšení zámků, nejsou už v jedné rovině se svými protějšky, zapuštěnými do kamenného prahu. Teď vidí také, že škvíra mezi závěsem a zemí je alespoň na dlaň široká a že se jí vylévá bledé světlo, jež se ihned ztrácí v zátopě silnějšího zdroje pouliční lampy. Jeho strážcovské pudy procitnou: pochopí rázem rozsah toho, co se tu děje. On, Tlachač, záruka bezpečnosti byteňských občanů, otevřel a usnadnil cestu zloději. Byla to nezměnitelná, neodčinitelná pravda, ale ochromila ho jen na tak dlouho, než stačil nabrat plné plíce vzduchu a opět vydechnout. Pak už věděl, co má dělat, a nerozmýšlel se dál ani na okamžik.

Jeho myšlenky pracovaly rychle a dobře; musí odčinit, co způsobil, a nesmí se dopustit chyby. Řekl si, že ten v krámě jistě zhasne své světlo při prvním podezření, že někdo je nablízku. Vyloví tedy svou kapesní svítilnu, rozsvítí ji, a svíraje obušek v pravici, přehoupne se třemi tichými kroky na stupně před krámem. Vloží všecku svou sílu do toho, aby vysunul železný závěs jedním rázem co nejvýše. Nechce vstupovat dovnitř sehnutý, aby mohl rychle těžit z překvapení a úleku toho druhého. Trhne prudce, ale závěs jde lehčeji, než očekával, neboť pečlivý a puntičkářský Harazim nezapomíná namazat jeho dráhu, a vyletí až nahoru.

Divoké kovové zaburácení rozbije noční ticho, které se hroutí v rachotu opakované ozvěny. Spáči se vyjeví na svých ložích, ale to je dějství, které jde mimo Tlachače. Pro něho je v tuto chvíli nejdůležitější, že skleněné dveře za závěsem jsou otevřeny a že v krámě je tma, jak očekával. Prostřelí ji bílým kuželem své lampy a míří přitom k protější stěně, kde, jak ví, stojí Harazimova nedobytná pokladna.

V bledém terči světla se objeví, že i její dveře jsou dokořán a před jejím černým vnitřkem se krčí mužská postava, která sebou ihned smýkne za pult, směřující od zadní stěny ke dveřím. Tlachač se ji pokusí sledovat světlem, ale chlapík se tam někde přikrčil a nehýbá se.

Do ticha, v němž je na počátku slyšet jen dvojí zadržované, a přece těžké oddechování, zalehne nad jejich hlavami dupot nohou a zvenčí skřípění a třesk otvíraných oken. V obou ty zvuky probudí zvýšenou touhu po rychlém rozhodnutí. Ten za pultem by jistě rád vyklouzl dříve, než se strážníkovi dostane posily, a Tlachač by si zase přál s ním skoncovat na vlastní pěst a bez cizí pomoci.

Lampu před sebou a obušek připravený k ráně, Tlachač vykročí a vsune svou rozložitou postavu do úzké prostory mezi pultem a policemi, naplněnými balíky látek. Světelný kužel vyřízne ze tmy přikrčeného chlapa, ale ten se v týž okamžik vrhne vpřed dlouhým kolčavím skokem; strážník zahlédne sice ještě rozmach jeho pravice, nestačí mu však čelit ani plně uhnout, protože pult mu brání v pohybu, těla na sebe narazí a Tlachačovi se zaryje do levého ramene žhavá bolest. Vyrazí sykavý vzdech, pustí kapesní lampu, která se zakutálí někam pod polici, takže se octne s útočníkem ve tmě jen málo rozředěné světlem přitékajícím dveřmi z ulice.

Mdlobná slabost se pokouší vrhnout mu na krk svou smyčku a hlavou mu bleskne myšlenka, že přece jen neušel rváčskému nástroji, který tolikrát vyrazil, vykroutil nebo vytřásl s posměškem ze všech možných pěstí. Ale to všechno jen ve zlomku vteřiny příliš krátkém, aby ten druhý z toho postačil těžit. Strážník se prudce obrátí a přitiskne ho k polici svým mohutným břichem právě ve chvíli, kdy se pokouší proklouznout dále ke dveřím. A zároveň pustí obušek a hmátne po zátylku toho chlapa, který je značně menší než on, uchvátí límec jeho kabátu neomylným sevřením, nacvičeným při urovnávání hospodských sporů, zdvihne ho prudkým vzepětím sil, jež se vrhly útokem proti mdlobnému návalu, a mává jím před sebou v záchvatu hrozného hněvu, rozpalovaném z ohniště bolesti v levém rameni, až zaslechne, jak lebka zaduněla o trám police a chlap mu zplihne v pěsti jako hadr nasáklý vodou.

V tu chvíli vrznou za jeho zády dveře, jež spojují krám s ostatními částmi harazimovského domu, cvakne vypínač, světlo se vyleje z nástropní lampy a ukáže Tlachačovi, jakou škodnou to vlastně chytil. Podívejme se, vždyť on je to ten hráč, ta krysa, která se před několika dny k němu lísala a pokoušela se s ním spřátelit a tahat z něho rozumy, ten Karlíček Nykl. Tak ono ti nestačilo ždímat Pepka Dastychů a pokusil ses o něco většího? No my ti to napaříme, že ti nadosmrti přejde chuť, cítí se Tlachač jako soudní tribunál i s porotou.

Za strážníkem volají vzrušené hlasy, ale on si jich nevšímá. Nese svou omdlelou kořist v pravici stále předpažené, dosáhl už dveří a cítí, že mu síla stačí, aby právě tak sestoupil na chodník z těch několika schůdků. Jeho levý rukáv je pln teplého vlhka, stéká mu to přes dlaň a kape po prstech na zem. Ale hloučku lidí, kteří se zatím sběhli před Harazimovým krámem, lidí jen zpola oblečených, vyjevených a rozcuchaných, se jeví jako samo vtělení zákona vždycky bdělého a neúprosného. Vzrušení se zmocní toho malého zástupu a několik žen v něm vyvřískne. Krev přece crčí čúrkem ze strážníkovy levice a tvoří za ním cestičku, a ten chlap v jeho vztažené pravici, panebože, vždyť ho všichni znají, vypadá, jako by byl načisto mrtev.

Tlachač ví, že udělal tolik, co pro tu chvíli mohl, a o pár kroků dál že by se složil i se svým břemenem. Spustí chlapa na schody a zahučí:

– Podržte mi ho někdo a přineste mi něčeho napít.

Když tu takový kriminálník leží a neví se ani dost dobře, bude-li ještě vůbec dýchat, našlo by se pěkných párů ochotných rukou, ale především je tu Jeník Harazim, který se prosmýkl za strážníkovými zády a má na toho zajatce jaksi domovské právo. Strčí honem do kapsy něco malého, černého, co se ve světle lampy kovově zaleskne, a skloní se nad bezvládným panákem na schodech.

– Co je s ním?

– Narazil si palici o regál, mluví strážník pomalu a těžce. Jen ho podržte hezky za límec, za chvíli přijde k sobě.

– Ale vy krvácíte.

– Pích mě. Někde tam za pultem bude ležet nůž. Musím si sednout.

Strážník se přidrží zdi, zavrčí odmítavě na ruce, které mu chtějí přispět, a spustí se zvolna na nejvyšší schod vedle svého zajatce. Dosedne však na něco vypouklého a tvrdého. I hmátne zdravou pravačkou pod sebe a vyloví jeden z těch obludných zámků, jichž otevřením uvolnil cestu příhodám dnešní noci. Potěžkává jej chvíli na dlani a pohlíží naň s chmurným odporem a pochopením všeho, co prožil v několika posledních hodinách. Pak se pootočí, vzhlédne ke dveřím krámu, v nichž trčí vykřičníková postava staršího Harazima, a řekne:

– To nebyly zámky, to bylo pokušení. Třicet let jsem čekal, kdy někoho svede.

Noc roztála v svítání, a když se ženy začaly scházet u zelinářských stánků před hotelem U Koníčka, bylo už hrdinství Tlachačovo známo celé Bytni. Vzrušení ještě zachvívalo městem, neboť déle než desetiletí se v jeho zdech neodehrálo něco podobného. Slyšíte, nebýt našeho Tlachače, mohl se ten škudlil Harazim rozžehnat se svými tisícovkami, a na třicet prý jich měl v té pokladně. Ale Tlachač, lidičky, Tlachač, to je pašák, poctivec a nebojsa, najděte nám druhého takového v celém okolí. I vytahují se všechny jeho známé činy, už jednou chytil střílejícího kasaře, pamatujete se, a osvětlen jimi strážník nabývá legendární podoby a velikosti.

Ale on sám leží ve svém podkrovním pokojíku v domě dopravce Korce na nádražní cestě a myslí na všelicos. Je malátný ze ztráty krve, snad má trochu teplotu, v hlavě mu šumí a občas upadá v polodřímotu, v níž se mu opakuje dnešní noc. Znovu a znovu bloudí byteňskými ulicemi a slyší ve svých patách kroky, ale marně se otáčí, aby viděl, kdo jde za ním, znovu a znovu chytá svého zloděje, pokaždé však, když už ho drží, shledává, že je to ten skřet z domku v Kostelní ulici, Kvis. Na něho myslí Tlachač víc než na chlapa, který ho poranil. Karlíček Nykl zůstane v strážníkově paměti jen jako pleva, která si chtěla zahrát na zrno, a Tlachač by se velmi podivil, kdyby mu někdo řekl, že zmizení takové lidské nicoty, která ani nebyla pořádným zlodějem a v Bytni zkoušela poprvé práci na vlastní nebezpečí, by mohlo mít nějaké následky a zasáhnout do osudů jiných lidí. A přece Karlíček Nykl seděl už ve vyšetřovací vazbě v Chudějovicích, kam jej odvezli četníci, když jeho nepřítomnost pohnula Bytní víc než jeho dramatické zatčení.

Snad jediný, kdo v Bytni nevěděl o noční události, byl statkář Dastych. Neprobudil se vůbec při onom jitřním poplachu, třebaže se odehrál v těsném sousedství jeho domu. Od té doby, co začal sledovat svůj cíl, odlučoval se stále více od rodiny, v níž se ostatně vždycky cítíval cizincem, a nyní už i přespával v pokoji nazývaném kancelář, jehož okna vedla do dvora. Ke snídani se dostavil ve svátečních šatech, a to ve všech kolem stolu zmrazilo chuť povídat mu novinky, jejichž důležitost byla rázem převážena jejich vlastními starostmi. Sváteční ústroj v tomto všedním dni znamenal, že statkář se chystá do Chudějovic, a tyto jeho cesty v nich budily zlé obavy a podezření. Bylo lehké dohádat se, proč tam jezdí po nezdařeném pokusu o výpůjčku u místního ústavu, ale ani Eleonoře, která se tam vypravila a zběhala mnoho míst, se nepodařilo vypátrat, kterému lichváři strká Pepek do pytle svůj rodný statek.

První zvěst o noční příhodě se k statkáři dostala, když vycházel z domu. Stařík Balchán stál u vrat s párem koní a pluhem, chystaje se otevřít a vyjet, a jak Dastych šel kolem něho, zapšukal vesele koutkem úst a spustil:

– Pantáto, jášku, pantáto, chtěli na dnešek vyklást Halazima.

Statkář se zastavil a v jeho očích se objevil záblesk zájmu, a dokonce jeho tváře se zavlnily jako v úsměvu, neboť nenáviděl Harazima zejména od té doby, kdy i u něho se marně pokoušel o půjčku. Bylo však souzeno, aby se pro tu chvíli nedověděl nic. Jako vždy natáhl a spustil hodiny v kanceláři, dříve než odešel z domu, a kukačka se právě dala do vyvolávání. Při prvním kuku stařík přičapl k zemi s rukama na uších, statkář se spokojeně zachechtal a vyšel postranními vrátky.

Vrátil se do Bytně krátce po poledni, v náladě veselé a výbojné, přirozžehnuté několika koňaky, vypitými v chudějovické nádražní restauraci, a s náprsní tobolkou naditou tisícovkami ze šťastně uzavřené výpůjčky. Dvanáct ze sta. Ale procenta nemají význam pro člověka, který si je jist, že bude moci zaplatit snad už zítra.

Jde zeširoka náměstím, klobouk posunutý trochu do zátylku, a pokud jsou v tu hodinu venku nějací lidé, usmívají se za ním a dorozumívají se mrkáním. Míří domů, ale v polovině náměstí změní směr a zabočí do parčíku k mochnovské kašně. Nenajde tu však, koho očekával, a je tím zmaten. Taková nepatrná věc, a přece postačí, aby vyhodila jeho myšlenky ze sedla a pobíhala s nimi sem tam, vlekouc je za sebou jako splašený kůň. Stojí tu a kymácí se, snad zapomněl všechno, co chtěl, odkud se sem dostal, a neví ani, kde je.

Trojpramenná píseň kašny vztáhne po něm svá chapadla a zmocní se ho. Slyší hukot, který se stále stupňuje a přechází v dunění, řítí se to v něm odtud i odtud rychlostí každým úderem srdce prudší a divočejší, a proti sobě. Můj bože, cožpak už to přichází? Rozhodí pažemi a otevře ústa k výkřiku. Ale snad ten náhlý pohyb a to hluboké vdechnutí ho vzpamatují, očím se podaří proniknout vířením rudých a žlutých terčů do skutečného a známého světa. Statkář vydechne a bohatý výtrysk slin mu zavlaží zprahlá ústa. Odplivne si do kašny a vyjde trochu potácivě na volné náměstí.

Sádrová koňská hlava, vyrůstající ze středu oblouku nad vjezdovými vraty a hlásající světu, že Dastychové byli odevždy milovníky koní, loupne po něm prázdným bělmem oka, jehož zřítelnice byla vyplavena dešti. Statkář se zarazí a chystá se smeknout, sotva se však dotkne okraje klobouku, vzpamatuje se opět, otřese se a vejde rychle do dvora.

Ten popolední klid, který ho tady uvítá, je jiný než dřímotná tišina zaplavující náměstí. Slunce dovede ještě rozpálit obílené zdi a příkrov horka si sedl nad udusanou zem. Cinkot umývaného nádobí zaznívá z otevřených kuchyňských oken, nad houfem slepic, popelících se pod zvýšeným chodníkem před komorami, stoupá a klesá kuropění v mnohohlasých obměnách a v chlévě zvoní články řetězu o žlab pravidelným rytmem, jak některé z dobytčat si olizuje bok. Statkář stojí za vrátky a sotva dýchá. Neslyší nic než znění tohoto místa, teď se přidalo ještě milostné holubí bublání, a kolem hlavy mu bzučí mouchy, usedajíce opět na teplou zeď, z níž je svým příchodem vyplašil. Ani jediný z těch štvavých hlasů v jeho mozku se neozývá. Tento dům, o jehož stěnu se opírá jedním ramenem, a všecka ta stavení: komory, sýpky, stodola, kůlny; řezárna, chlév a stáj, a celé to rozlehlé prostranství, jež objímají, není tu nikde jediného koutu, kam by nemohl jít v nejčernější tmě a nahmátnout bezpečně hledanou věc. Jeho statek. A Dastych pojednou ví jasně, bezpečně a bez obvyklého zmatku v myšlenkách, že je s tímto místem a se vším, co se k němu váže v široké rozloze byteňských polí, spoután tak, že by najisto zemřel, kdyby je musil opustit. Celá ta prostora, již vidí hromadně do poslední meze svých polí a luk, rozpíná po něm náručí, jako by ho chtěla k sobě přivinout v nějaké nesmírné úzkosti.

Není na pochybách, z čeho ta úzkost vyvěrá, a chtěl by se vzdáti tomu náručí a zapomenout na všechno jiné. V tu chvíli se něco pohne u dna jeho duše a pramen jasu se opět zakalí. Nemůže se vzdát ničemu a ničeho dříve, pokud nevrátí statku, co z něho vzal a oč jej připravil.

Jde tiše k domovním dveřím, plíží se téměř, bojí se, aby ho nikdo nezahlédl a neoslovil. Ale dům je tichý, ženské šly po své práci a služebná v kuchyni odzvání opět jednomu obědu na zvony rendlíků, hrnců, mis a talířů. Dostane se nikým nevyrušován do svého pokoje a zamkne za sebou pečlivě dveře.

Je tu mrtvé ticho, dělené jen klopýtavým chodem hodin s kukačkou, a těžký vzduch, jaký kolem sebe šíří staré věci v nevětraných místnostech. Zastaví hodiny a odloží na oválný stůl před pohovkou náprsní tobolku naditou bankovkami. Dívá se na ni chvíli očima vzrušeně rozšířenýma a pak se začne svlékat. Když se pokouší otevřít skříň, aby do ní uložil své sváteční šaty, shledá, že zámek nestačí dotáhnout jednu ze západek, ať mu napomáhá klíčem, jak chce. I otevře dveře prudkým trhnutím, ale ve skříni se zároveň s hlučným rachotem skácí něco těžkého a sveze se mu k nohám. Zavěsí nejdříve šaty a pak to zdvihne se země a položí lhostejně na stůl vedle tobolky. Je to krátká lovecká kulovnice. Pak se ještě převlékne do starých šatů, otevře okno, více proto, aby ho dvůr včas probudil svými podvečerními zvuky než z přání po čerstvém vzduchu, a svalí se na pohovku potaženou černým voskovaným plátnem. Chce se prospat před večerem, v němž, jak určitě ví, se zmocní svého hráčského štěstí a připoutá je trvale k sobě.

Emanuel Kvis sedí na zahradě za svým domem a dívá se, jak podruh Nejtek a jeho nevlastní dcera Božena česají jablka.

Kvis má za sebou neklidnou noc a šedé mlhy dřímoty mu občas zahalí ten sluncem prosvícený obraz, zhoustnou, zabalí do své měkké vaty všechno, co se děje kolem něho, i ptačí píseň se v nich ztratí jako v nesmírné dálce, protrhnou se, svět po něm šlehne zrakem i sluchem a opět se jich přivalí nové vlny. Nedá se říci, že by skutečně dřímal, sedí tu s očima široce rozevřenýma jako vždy, takže pohlédnou-li naň Nejtek nebo to děvče, může se jim zdát, že sleduje pozorně jejich práci. A Nejtek opravdu, kdykoliv o ty oči zavadí, pocítí takový hněv a odpor, že by nejraději mrštil jablkem do tváře, v níž tkvějí podobny trnkám v zamrzlé kaluži.

Kvis vnímá tu nenávist, ale nenamáhá se zatím, aby se dobral jejího zdroje. Tma minulé noci v něm dosud sedí jako veliká černá kočka a marně se pokouší dočíst se něčeho z mžikavých světel jejích hvězd. Tápavé kroky jej obcházejí v dalekých kruzích, vzdorují středu své rotace, a přece jejich dráha se stále zkracuje, až konečně odstředivá síla se vyčerpá a ony se řítí přímo k němu. Usedl na dnešek po půlnoci na svém lůžku tváří proti oknu v tu chvíli, kdy se před ním zastavil strážník Tlachač. Přišlo to k němu poprvé v plné mohutnosti a mrtvý život v něm se začal nalévat šťávami, třicet let tlachačovské počestnosti se vzdouvalo v jeho srdci, tvrdý, neústupný cit, na jehož paty se zavěsilo vyjící pokušení. Chtěl jej vidět, jak padá rozerván a zalévá se krví vlastní hanby. Ale nemohl víc než přijímat, co se dělo. I on narážel na nepřekročitelnou hranici a zasuté city, probuzené k životu, se zmocňovaly jeho právě tak jako svých nositelů. Neuhasitelná lampa strážníkovy počestnosti hořela dál, pokušení v ní vyrazilo sotva jednu tabulku, a ten hlupák zakryl díru vlastním tělem. Žilo to s ním, zmocnil se toho, jako by to bylo dílo jeho vlastní duše, zdálo se mu, že pro tu noc se stal tak dokonale Tlachačem, že je dále lhostejno, z čí mysli vyjdou další podněty, zda z jeho, či z Tlachačovy, a strážník že už se jimi dá bez odporu vést. Zklamal se a nyní tu seděl mdlý, vyhaslý a pln doutnající zloby. Už se mu nechtělo být jen bezmocnou ozvučnicí, rozechvělou cizí písní, třeba jím probuzenou, chtěl vést i tu píseň a vnutit jí svou melodii i proti vůli hrdla, z něhož vycházela.

Mlha řidne a rozptyluje se, zahrada se z ní opět vynořuje a tvář dnešního odpoledne se nad ni sklání měkká, vlídná, zářící. Příze světel a stínů protéká korunami stromů a vzorkovaná tkanina se rozlévá po trávníku. Líbezný svět, ale tak cizí a takřka neskutečný pro bytost, která se nenaučila těžit z jeho radosti ani smutku vlastním srdcem. Stačí mu však, aby pohlédl na Nejtka, stojícího na žebříku zapřeném do větví jabloně a vztahujícího ruku po jejích plodech, aby pocítil, co žhavosti se skrývá v takovém přichládajícím zářijovém odpoledni. Neboť ten chlapík tu nečeše jenom jablka, ale kdykoli se chladný ovál plodu octne v jeho dlani, protkne ji palčivou prškou hrotů vzpomínka na chlad a tvar jiného plodu, po němž marně sáhl jedné měsíčné noci. V tom pohybu ruky zmocňující se žlutých, červeně prokvetalých jablek je něco, co upoutá Kvisovu pozornost. Sleduje ji, jak se plíží mezi větvemi a listovím, jak, dosáhnuvši plodu, nesevře jej prudkým rvavým pohybem, nýbrž obejme jej a obkrouží a přilne k němu, teprve když uvolněn klesne do misky, utvořené prsty a dlaní. Nebudí to v něm žádné vzpomínky, jenom stav napětí, které se stále stupňuje. Ví toho také tak málo o sadařství, že ani nepoznává, jak Nejtkovo počínání je česácky správné, jak mu žíznivá modloslužba vytouženého tvaru splývá s pohyby jedině způsobilými přimět i stopku, aby opustila čéšku, s níž už ji takřka nic nepoutá. Avšak fretky Kvisových očí zpola obluzené ještě mlhami, jimiž se před chvílí ploužily, natkly už zatím novou stopu a pustily se po ní.

Šlépěj za šlépějí připadá jim stále povědomější. Jednou už po ní běžely, opustily ji však předčasně upoutány něčím jiným. Počkejte: bylo to v zahradě právě tak jako dnes, jenomže sluneční zlato bylo sytější a čerň stínů ostřejší, ten muž ztuhl a jeho pohled se sunul zvolna přikován k jednomu předmětu. Vše se zdálo být jasné již tenkrát, jenomže nějaký hrubý výkřik jako vržený kámen rozbil zrcadlo, z něhož se začínal nořit obraz. Nejtek se naklání na žebříku, podává Božce koš plný jablek a bere od ní prázdný. Děvče odchází, směřuje k domku, kde bude v komoře vyrovnávat ovoce na prkna pokrytá senem, ale Nejtek se nedává znovu do práce, stojí na žebříku opřen o něj zády a dívá se za ní nehnutým skelným zrakem, který nevidí nic jiného.

Tichý chechtot se začne ozývat v Kvisově nitru, zprvu tak, jako by se někdo nezadržitelně smál a dusil svůj smích pod peřinou, teď však už nemůže dál, odhodil ji a jeho chechtotem zní celý svět. Nemohu, to jediné nemohu udělat. Vždyť ona mě miluje a její láskou miluji sám sebe. Nemohu, to jediné nemohu udělat. Rozbil bych sebe v jejím srdci a už bych se nikde jinde nenalezl.

Ale kdybych se toho odvážil, nikdy bych nežil víc a bohatěji.

– Hej, vy! zavolá Kvis a jeho hlas zní jako skřehotání vrány chycené za hrdlo do oka.

Nejtek sebou trhne, že málem zakolísá na žebříku.

– Co má bejt?

Kvis k němu zamíří pomalými drobnými kroky, zahalen ve svůj havelok, neboť odpoledne není už tak teplé, aby mohl sedět na zahradě jen v kabátě. Odpichuje si cestu hůlkou, a když dojde pod žebřík, pozdvihne ji a položí koncem na špičku jedné Nejtkovy boty.

Nejtek, který byl zatím vylovil z kapsy cigaretu a zapálil si ji, se mu dívá zamračeně vstříc. Nuže, nechť se mračí sebezarputileji, když se setká s těma očima, jejichž zřítelnice se zdají být jen černými děrami uprostřed bělma, pocítí něco jako závan závrati nebo strachu.

– Vždyť to není vaše dcera, řekne Kvis a zdůrazňuje každé slovo ťukáním hůlky na Nejtkovu zablácenou botu.

Podruh přestane dýchat, ale protože to udělal v okamžiku, kdy nabral do plic kouř, zatočí se mu hlava, musí se přidržet větve po své pravici, a pak z něho vyrazí dech a kouř záchvat kašle.

– Co jste tím myslel? zeptá se chraptivě, když si dost odkašlal, a zarudlé oči mu div nevylezou z důlků, jak je poulí na Kvise.

– Jen to, co jsem řekl, mluví Kvis s přehnanou přesností. Není to vaše dcera.

A hned se pustí zpátky k lavičce.

Božka se objeví ve dveřích vedoucích z kuchyňky na zahradu. Nejtek odhodí nedokouřenou cigaretu do trávy, vystoupí na žebříku o dvě příčky a zmizí polovinou těla v koruně stromu. Děvče cítí, že zatímco rovnalo jablka v komoře, něco se změnilo v ovzduší zahrady. Nedovede se však dohádat, co mohli ti dva mít mezi sebou. Pohlédne plaše na Kvise a najde v jeho tváři úsměv, který jí neříká nic jiného než chválu její krásy. Všechna zčervenalá náhlou plachostí a studem, přistoupí k mladé jablůňce, jejíž větve, přetížené velikými plody, se lukovitě ohýbají k zemi, a začne očesávat ovoce, pokud je stačí dosáhnout. Chystá se právě uložit do košíku u svých nohou veliké jablko, jehož kůže zelenavá a nažloutlá je postříkána velikými rudými krůpějemi, když Emanuel Kvis na ni zavolá:

– Zakousněte se do něho.

Božka se zachvěje překvapením, ohlédne se polekaně po stromu, jehož koruna skrývá nyní už takřka celého Nejtka, a zasměje se rozčileně:

– Bylo by ho škoda.

– Jen se do něho pusťte hned. Chci vidět, jak vám chutná.

V koruně stromu za Božčinými zády jedna z větví se odkloní od své družky a mezi nimi se vynoří Nejtkova tvář. Děvče, aniž se ohlédne, ví o napjatém pohledu, který na ní spočinul. Přeběhne ji zamrazení, zdvihne jablko k ústům a zahryzne se do něho svými pevnými bílými zuby.

– Dobré? ozve se Kvis, a když Božka přikývne, dodá:

– A jak se hodí k vašim rtům.

Vstane s úsměvem, větve se opět zavřou, sklapnou jako čelisti a pohltí Nejtkovu hlavu. Kvis jde k domu pomalým strojovým krokem, Božena přestala hryzat jablko a dívá se za ním, takový nějaký zesláblý a opuštěnější než kdy jindy jí připadá, jeho krok je příliš drobný a hůlkou šmátrá před sebe, jako by si slepec vyťukával cestu. Chtěla by se k němu rozběhnout, podepřít jej a vést, přelít do něho nadbytek své síly a mladosti, která jí působí jen trápení.

Kdyby věděla! Kvis opravdu sotva vidí na cestu, mlhy se vrátily a přelévají se mu přes zrak vlnami stále těžšími a hustšími. Nejtková, která se už opět zberchala natolik, že může dělat lehčí práce, a myje nyní v kuchyni nádobí, mu otevře dveře. Projde kolem ní, jako by ji neviděl nebo nepoznával. V pokoji, kde jídá, usedne do křesla u okna, ani havelok nesejme z ramen a klobouk z hlavy.

Pět zvučících rázů vzlétne z radničních hodin a krouží dlouho nad Bytní. Ale ještě déle znějí v Kvisovi jako údery gongu zahajujícího představení. Mužík je bledý, rty se mu třesou a v jeho zřítelnicích, těch černých děrách uprostřed bělma, hoří tma spalujícím leskem horečky. Libuše, slyšíš? Blíží se. Tiše, život k nám přichází. Ale to je strašné.

Ozvěna těch pěti hodinových úderů ještě poletuje nad byteňskými střechami jako holubí hejno rozptýlené úlekem, když se statkář Dastych vytrhne ze svého těžkého odpoledního spánku. Propotil na sobě i kabát a na čele mu stojí těžké krůpěje, třeští oči a probíjí se jimi zoufale ke skutečnosti a k poznání, kde vlastně je. Slyší vzdalující se hlasy, ale nerozumí už, co říkají, nedovede si vzpomenout ani na jediné slovo, jimiž ho zahrnovaly teď, právě teď, v tom okamžiku, kdy procítal. Pohlédne na hodiny s kukačkou; kyvadlo visí nehybně mezi řetízky zatíženými litinovými šiškami. A on je přece slyší jít prudkými, strašnými rázy. Nic než sen. Ale rázy i hlasy ještě zvučí, vzdalujíce se a slábnouce. Pot na něm usychá a rozráží ho zima; otře si čelo hřbetem ruky a prohrábne zvlhlé rozrojené vlasy hřebenem deseti prstů.

Po dlažbě náměstí se blíží rachot kol a cvakání podkov, vjezdová vrata skřípnou a vůz se vesele hrne do dvora. Vysoké táhlé zařehtání se vznese jako zvuk trubky a skončí odfrknutím. To podsední kobyla dává najevo svou radost z návratu. Poznal ji po hlase – a pak že není hospodář. Škvára spánku se mu povaluje v ústech, dře jazyk a patro a není slin, které by ji spláchly do ztvrdlého hrdla. Vstane a vyloví za jelenicovou záclonou a vysokými svazky knih láhev koňaku ze tří čtvrtin vyprázdněnou. Ohryzek na hrdle, napjatém hlavou dozadu zvrácenou, skočí dvakrát pod límec a opět vyjede nahoru, statkář vyrazí chrčivý vzdech a postaví láhev na stůl. Naráz mají ústa tolik slin, že nestačí polykat, v žaludku se rozhořel oheň a šlehá do žil plameny delšími a delšími, až začnou dosahovat mozek a pohánět, co se v něm ploužilo těžce a zmateně. Statkář si vzpomene na všechno, co předcházelo jeho spánek, i na to, co zamýšlel; teď bude jednat rozhodně a bez rozpaků. Natáhne hodiny, jejichž závaží už sestoupila příliš hluboko, ťukne do kyvadla a sebere ze stolu naditou tobolku. Svírá a laská ji ve svých silných prstech, jako by se nemohl nabažit její nepoddajné bachratosti.

Slečna Eleonora Dastychová stojí na zvýšeném chodníku přede dveřmi a přikazuje něco děvečce, která by už nejraději byla daleko z dosahu jejích neúprosných slov a očí. Statkář se zastaví v chodbě a váhá, ale koňak má dosti síly, aby ho hnal proti každé překážce. Nicméně se pokusí proklouznout bez pozdravu za sestřinými zády. Slečna se otočí při zvuku jeho kroků a děvečka využije této příležitosti a dá se na rychlý ústup k chlévu. Eleonora ji nechá běžet a věnuje svou pozornost bratrovi.

– Pepku, chci s tebou mluvit.

Natočen jedním ramenem k sestře a druhým ve směru své chůze, statkář si sáhne na ohryzek, jako by chtěl napomoci hrdlu opět náhle ztuhlému, ale pak pozdvihne k Eleonoře pohled alkoholicky planoucí a smělý.

– Teď nemám kdy, odpoví chraptivě a vykročí k vrátkům.

– Pepku! švihne za ním Eleonořin hlas.

Dastychova ramena sebou škubnou, krok zakolísá, ale statkář jej prudce vyrovná a jde dál.

Nemá vlastně ani tak naspěch; rafije radničních hodin budou muset ještě dlouho hrabat, než nashromáždí hodinu, kdy bude moci usednout ke hře. To jenom neklid ho pohání, chce si zajistit spoluhráče pro dnešní večer a zejména toho hlavního mezi nimi.

Hospodský z Radničního sklepa spí na pohovce v malém pokojíku za kuchyní, kde večer uzavřená společnost, která nestojí o kibice, hrává karty. Statkář se nedá zadržet a vejde tam za ním. Ten chrápající taškář, spící jako neviňátko a odfukující, až se mu knír otřásá a ježí, přeskočí rychle příkop rozmrzelosti nad neomaleným probuzením, když pozná svého návštěvníka. A oči začervenalé spánkem zrudnou ještě víc, když Dastych před nimi zamává tobolkou březí tisícovkami a dožaduje se, aby mu najisto byla sehnána partie na dnešní večer. Což nebyl Karlíček Nykl atrakcí jím objevenou a nepodílel se hospodský na zisku dobytém obratnými prsty hráčovými? Proč jen toho pitomce napadlo zkoušet své štěstí na Harazimově pokladně? Copak mu nestačil tady ten balďák², který ještě dávno nebyl u dna? A tak oči hospodského rudnou marnou chtivostí, neboť ví, že nad dnešním večerem visí kříž a že obsah Dastychovy prkenice mu zatím půjde kolem nosu.

Není třeba, aby se zvlášť namáhal, když si nasazuje žalostnou tvář ke zprávě, jež se zjevně dosud nedostala k statkářovu sluchu. Ale musí ji opakovat a znovu vysvětlovat, než ji posluchač pochopí v celém rozsahu. Hleďme, snad by na něj nepůsobila zhoubněji ani zvěst, že mu zrovna zemřela manželka. Sedí tu ztuhlý a třeští oči před sebe, až na hospodského sahá hrůza.

– No tak, Pepku, co by sis to, sakra, tak bral. Do týdne dám dohromady novou partičku, budeš mrkat.

Tato útěcha však nemá dosti síly, aby rozehnala mraky, jež se začínají kupit v statkářově mysli.

– Nechci nikoho jiného. Musím mít jeho, musím vyhrát nad ním. Proto jsem si sehnal ty peníze.

Hospodský, uvyklý jednat s opilci a dávat za pravdu jejich bláhovým vidinám a řečem, je zmaten tou zuřivou vzpourou proti skutečnosti tak zřejmé a jasné jako den u člověka napohled střízlivého. Ať se říká, co chce, o Pepkovi, takhle hloupnout přece nesmí.

– Kde si ho vezmu, řekne vztekle. Mám se snad za ním pustit k soudu a vytáhnout ho z lapáku?

Aniž si to uvědomil, aniž to vůbec mohl tušit, pronesl hospodský ve své krátké řeči slovo, které doplní posledním nábojem mračno v statkářově mozku. Pepek vstane, vrátí třesoucí se rukou tobolku na její místo a vyjde tápavě ze dveří.

– Já si ho najdu, řekne na jejich prahu.

Přednosta okresního soudu ukončil už svou dnešní práci a oddává se představám a úvahám, jejichž bludnost si plně uvědomuje, ale proti nimž si přesto nepřeje bojovat, když Pepek vstoupí neohlášen do jeho kanceláře. A protože statkář se před ním objeví nečekaně a jako by mu rovnou vypadl z myšlenek, poleká se tak hluboce, že má co dělat, aby se vzpamatoval, než bratr dojde k jeho stolu. Sejme rychle brejle a vstane, neboť si neslibuje od této návštěvy nic dobrého. Zahledí se na svého sourozence přimhouřenýma očima, mezi něž si sedla ke kořeni nosu hluboká vráska, a řekne ostře:

– Kdo tě sem pustil?

Ale jeho otázka nedolehne vůbec k statkářovu vědomí, nad nímž se řítí divoký shluk představ, uniklých svému strážci.

– Proč jsi ho dal zavřít?

Soudce je zmaten, vzpomíná a přemítá chvatně, kam by mohl bratr mířit svými slovy, a po starém zvyku praktika, uvyklého dočítat se v tvářích, čeho se nedoví z řeči, uchopí opět brejle a nasadí si je. Bratrův obličej se mu objeví zrůzněný vztekem, napjatý a ozářený světlem šlehajícím z mocnějšího a hroznějšího ohně, než je pouhé rozčilení.

– To tys nastrojil, abys nás připravil o výhru. Ty a tvůj dědek.

Pepek namíří svůj silný a prací zkomolený ukazovák prudkým a dramatickým posunkem proti bratrově hrudi.

– Nepotřeboval krást. To tys ho k tomu navedl.

Konečně soudci svitne a zároveň jím zachvěje mrazivý pocit, jako by v bratrově nesmyslném obvinění byla obsažena pravda. Snad to způsobil výtrysk vzpomínky na nedávný den, kdy soudce seděl na svém obvyklém místě v hotelu U Koníčka, obědval a rozprávěl svým stručným způsobem se spolustolovníky a snažil se přitom nevidět toho hráče, který stál ve výčepu u nálevního stolu a popíjel sklenici hořkého vína. Hovor se stočil i na Harazimův zlozvyk hromadit několik dní tržbu v té směšné pokladně v krámě, a soudce vyslovil podiv, že se nenašel ještě žádný podnikavec, který by dal soukeníkovi za vyučenou. Hráč u nálevního stolu se otočil zády k místnosti a v této chvíli se asi dal symbolický komín na střeše sám od sebe do pohybu. Není pochyby, že soudce je v té věci bez viny. Nemohl přece tomu člověku vnuknout nějakou myšlenku ani si myslet, že se chytne jeho slov. Ostatně ho nic takového nenapadlo. A kdybychom i něco podobného připustili, jak mohl vůbec tušit, jaké následky přinese čin toho ničemy. Ach ne, věci se prostě dějí, i když do nich nezasahujeme, a člověk, který čeká, se může provinit nanejvýš tím, že jim nebrání.

Soudcovy myšlenky proběhnou svou tratí bleskovou rychlostí, neboť Pepek jim nedopřeje času, aby se loudaly a zkoumaly cestu. Chrlí dále svá obvinění s prstem napřaženým proti bratrově hrudi jako povříselný roubík.

– Zavřels ho, abych s ním nemohl hrát. Ale ty ho zase pustíš, nebo vykřičím pravdu na celou Byteň.

Soudce by se rád vyhnul příliš hlučnému skandálu a nedovede ani odhadnout, jestli to, co se právě děje s Pepkem, naplňuje spravedlnost tak, jak o tom léta snil. Vzpomene si, že v dětství vždycky lehce uplatňoval svou převahu nad mladším bratrem.

– Dej tu ruku dolů! řekne ostře, a poslouchej, co ti povím.

Pepek se lekne, spustí ruku podle těla a ustoupí o krok. Soudce jenom stěží skryje spokojený úsměv.

– Ten tvůj ničema tady není. Vloupání a pokusy o vraždu nepatří do pravomoci okresních soudů. Četníci ho odvezli do Chudějovic a tam už mu napaří, co mu náleží.

Příliš silné světlo v Pepkových očích na chvíli ochabne, to jak se rozum pokouší zdolat, co mu bylo právě předhozeno, ale vzápětí vzplane ještě mocněji než předtím.

– Však já ho dostanu, vykřikne Pepek chraptivě, ať jsi ho schoval, kams chtěl.

Stín úzkosti a smutku se snese na soudcovu mysl. Snad se k ně­mu opravdu právě blíží spravedlnost, její tvář je však tak divoká a hrůzná, že ji nepoznává. Bude to ještě muset uvážit v klidu. Nechť se stane cokoli, on tomu nesmí napomoci ani hnutím prstu, a ona se musí naplnit sama jen svou vlastní vahou, vahou oklamaného práva, jež přichází opět k slovu, i kdyby výsledek byl sebestrašnější.

– Nedávej se unést, Pepku, řekne důrazně, snaž se jednat moudře.

Pootočí hlavu, aby dodal svým slovům důrazu i přímým pohledem, lesk brejlí však, s nímž si pohrával tolik let, skrývaje za ním své oči, kdy se mu hodilo, jej zradí právě v tuto chvíli a sehraje mu kousek, jehož nápěv mu bude do smrti skřípat v paměti. Sluneční světlo, odražené pootevřeným vnitřním oknem, osvětluje polovinu jeho hlavy, a ponechávajíc druhou ve stínu, zužuje a prodlužuje tak jeho obličej. A nyní ke všemu je levý okulár brejlí zachytil pod takovým úhlem, že se celý proměnil v jedno veliké, vystouplé bělmo bez zřítelnice. Tato podoba, zplozená zlomkem vteřiny zdánlivě jen proto, aby nejbližším příštím byla skosena, splyne však s netušenou představou v rozrušené mysli statkářově.

Zdvihne opět pravici s napřaženým ukazovákem barvy a tvaru krmné mrkve, zamířeným tentokrát výše než na soudcova prsa. Ohryzek mu skáče pod napjatou kůží opáleného hrdla, tváře mu zrudly, ústa sebou cukají jako v křeči. Konečně se to prodere na povrch výbuchem chraptivého smíchu.

– Koňská hlava, křičí statkář a div se nezadusí svým strašným veselím. Koňská hlava.

Soudcův prvotní úžas a zděšení se rychle promění v temnou zuřivost.

– Mlč, blázne, vykřikne, nebo tě dám vyvést.

Statkář se zmátne, smích mu zaskočí a chrčí ještě chvíli v průduškách, ale protože soudce sňal brejle a on neví, kam by se poděl před tím náhle obnaženým pohledem, obrátí se a vypotácí se ze dveří.

Jeho křik a smích tu zní dlouho po jeho odchodu a soudce musí zápasit s touhou ucpat si uši prsty. Přistoupí k oknu v těžkém zamyšlení. Něco by měl udělat, není pochyby o tom, že je to jeho povinnost, protože věci došly už příliš daleko, a jeho sestra i švagrová jistě stále ještě doufají, že jim pomůže. Ví ovšem, že se neodhodlá k ničemu jinému než k dalšímu trpnému vyčkávání, nenajde v sobě ani zlomek vůle a chuti bránit komínu na střeše, aby se sunul dále po jejím svahu k pádu. Copak nečekal více než polovinu svého života, kdy se to stane?

Vidí svého bratra, jak sešel z chodníku a míří dále úhlopříčně k domovu, ramena se mu otřásají, bezpochyby se zase směje, i na lidech to můžeš poznat, zastavují se a ohlížejí za ním. Parčík zkříží statkáři cestu a tu, dříve než do něho vejde, se otočí, vztáhne ten svůj strašný ukazovák k oknům soudní budovy a vyřve na celé náměstí:

– Koňská hlava!

Náměstí ustrne, všichni, kdo na něm právě jsou, ztuhnou na svých místech, zarazí se v půli kroku, a ti, kdo mají Pepka v dohledu, sledují očima směr jeho posunku. Soudce ustoupí a skryje se za zdí, jež odděluje obě okna v jeho pokoji; unikne tak zvědavcům, ale může neviděn pozorovat dále, co se děje venku. Do lidí vjel opět život a jazyky se pustily do práce. Slyšeli jste? To byl Pepek Dastych, co tak zařval. Počkejte chvilku, teď zrovna musí vylézt z parku, vidíte, jak se chechtá, div mu ten jeho slamák nespadne z hlavy? Tak už ho to přece jen nadobro popadlo.

Statkář pokračuje v cestě, otřásá se smíchem a nedbá očí, jež se na něho přilepily. Tak dojde až k vratům statku, ale dříve než zmizí v postranních dveřích, smekne a hluboce se ukloní koňské hlavě na vjezdovém oblouku.

Ve dvoře ani v domě nemá nikdo tušení o tom, co se právě odehrálo na náměstí. Není žádného posla, který by sem donesl tuto zvěst, neboť cizí neradi hasí, co je nepálí, a ten jediný, jemuž ta povinnost připadá, trčí u okna ve své kanceláři a rozpřádá váhavě myšlenky. Statkářovo chování se však změní, sotva za ním zapadnou vrátka; narazí si klobouk hluboko do čela a sune se podél zdi svým obvyklým plíživým způsobem. Čeleď je na poli a jenom vzadu u kůlen stařík Balchán, zahalen do oblaku prachu, přesévá plevy na řešetu tak velikém, že by se do něho málem vešel. Statkářova žena a sestra sedí v jídelně, a když zaslechnou Dastychovy kroky na chodbě a na schodech, vezmou jeho návrat na vědomost jenom natolik, že zapadá do starostlivých úvah, jestli už Pepek opravdu v Chudějovicích sehnal peníze a kdo mu je asi půjčil.

V kukačkových hodinách zahrčí v okamžiku, kdy statkář překročí práh kanceláře, okenice v jejich podstřeší se rozletí, dřevěný ptáček vyskočí a začne ohlušivě jasným hlasem odkukávat půlnoc nebo poledne, ačkoli táhne sotva na šestou. Na dvoře u kůlen pustí stařík Balchán řešeto a přisedne k zemi s rukama na uších, ale tady v kanceláři poslouchá Dastych s úsměvem to bláznivé ptačí vykřikování, protože teď už je lhostejné, zda hodiny jdou, nebo stojí. V kterýsi nepostřehnutelný okamžik, přesně tak, jak si to statkář vždycky představoval, čas se dal do pohybu, snad to bylo v tu chvíli, kdy hostinský z Radničního sklepa pronesl slovo soud, nekonečné soustavy vteřin vyrazily ze svých protilehlých stanic a hnaly se proti sobě po jediné koleji, jež je dána času, ať se pohybuje sem, nebo tam, řítily se s rachotem a řevem, bylo to strašlivé a veselé jako každá závratná rychlost, ručička životního tlakoměru bila do hranice mezného stupně na svém číselníku a v statkáři bublal smích jako horký pramen, klovající do skořápky země. K srážce došlo, když na něho z tváře jeho bratra pohlédlo koňské bělmo zbavené zřítelnice; měchuřina, kterou vezl vlak, uhánějící z budoucnosti, praskla, pramen smíchu si probil cestu a hlasy těkající a bloudící zmateně chodbami statkářova mozku se nyní spojily a volaly jasná a srozumitelná slova.

Statkář se usmívá, když si vzpomene, jak se kdysi bál té chvíle srážky, a zatím, vida, přinesla mu osvobození a jistotu. Hlasy se zmocnily vlády a zaplašily všechny pochybnosti a úzkosti. Už věděl, co má dělat, aby vyhrál při, kterou mu odkázal dědek po mámině straně. Stačí, aby zabil koňskou hlavu a vysvobodil svého spoluhráče z vězení, do něhož jej uvrhla. A hodiny mohou jít dál, mohou si tikat po libosti, měřit a hlásit čas, kterého už není – staly se z nich hračky pro obveselení sluchu a ukrácení chvíle.

Ženy v jídelně zaslechnou opět statkáře, jak schází ze schodů, ale sotva si toho povšimnou; takhle brousívá po domě a po dvoře, dokud nepřijde hodina, kdy se vytratí do hospody za kartami. I zaskřípění otvíraných vrat k nim dolehne, podiví-li se však v duchu, že ani neslyšely přijíždět vůz, zapomenou na to rychle a zapadnou zas do svých starostlivých úvah. Jediný člověk, který vidí všechno, co statkář dělá, a sleduje s úžasem jeho počínání, je stařík Balchán. Pustí řešeto na zprosívanou hromadu, vyleze z oblaku prachu a protře si oči, aby lépe viděl, s čím to pantáta jde do stáje a nač si vlastně otvíral vrata. Pšuká rozčileně volným koutkem úst, protože se mu zdálo, že to, co statkář nesl, byla flinta.

Jeho úžasu má být dopřáno, aby vystoupil ještě o mnoho příček výš, neboť statkář, přikrčuje se, aby nenarazil o trám dveří, vyjede ze stáje na hřbetě Lucky, té plavé kobyly, která je sám neklid, oheň a zlomyslné šibalství, která si tak ráda chňapne po tom, kdo ji zapřahá. Statkář jí sedí na holém hřbetě, ani houni si přes ni nepřehodil, a řídí ji ohlávkou jednou rukou, protože v druhé drží – a dědkovi div nevypadne fajfka z bezzubých dásní – namouduši, flintu. Lucka, jak se dostane na volné prostranství, bočí a pokouší se bít zadníma, ale statkář, který zamlada vojančil u dragounů, ji vede pevně ohlávkou i koleny.

– Sakla, pantáto, sakla, šišlá dědek rozčileně, co budete sčílet.

Statkář se po něm ani neotočí. Kopne kobylu do slabin a vyjede ze vrat.

Soudce stojí ještě na svém místě u okna, když ten divoký jezdec na tančícím a vzpínajícím se koni vpadne na náměstí. Výkřiky provázejí jeho vjezd a potom smršť strachu se zatočí náměstím a začne je vymetat. Puška v jezdcově ruce je vyděsila, lidé zalézají za ochranné hradby domovních dveří, neskrývají se však úplně, neboť jejich zvědavost nebyla ještě zpražena a zatím se nic vážného nestalo.

Okno, u něhož se soudce postavil, je zavřeno, ale druhé za jeho zády zůstalo pootevřené a jím sem vpadají zvuky, doplňující pásmo obrazů jakoby uniklých ze sna a neuvěřitelných v ostrém světle slunečného dne.

Jezdec zápasí s koněm, který usiluje setřást bočnými úskoky nezvyklé břemeno. Zelený slamák vzal už za své pod Lucčinými zadními kopyty, ale boj s koňovou nepoddajností rozpaluje ještě více statkářovu krev a roztáčí ji v mladickou bujarost. Pušku vysoko nad hlavou, pokusí se výsknout, jako výskají chasníci, když jedou plavit svá spřežení. Z hrdla se mu ovšem dostane jen chraptivý vřesk, jehož ozvěna se přelévá dlouho mrazivými vlnami v nervech těch, kdo ho zaslechli.

Soudce sleduje bratra pozornýma, žíznivýma očima: Tak tedy vypadá konec pře, kterou si oni dva přinesli s sebou na svět? Je-li to konečný rozsudek, je zjevné, kdo byl odsouzen. Ale jak bylo pamatováno na jeho, soudcovo, prvorozenské právo?

V dokořán otevřených vratech statku se objeví slečna Eleonora a soudce se nespokojeně zamračí. Co ta tu chce? Nemá práva zasahovat do toho děje, který se dal do pohybu vlastní vahou, aby rozhodl o věcech, na něž nikdo z nich nestačil.

Leny, rozhodná a nebojácná, jako bývají lidé nemající co ztratit, ukazuje rozkazovačným posunkem na zem před sebe a její hlas, tvrdší a neúprosnější než jindy, se rozlehne jasně náměstím.

– Pepku, okamžitě slez a pojď domů.

Ale ani její zjev, ani její hlas, jehož chladného a výsměšného tónu se dosud oba bratři báli, nestačí tentokrát sestřelit vysoko letící výbojnost muže na koni.

– Leny, křičí chraptivým hlasem, zabiju koňskou hlavu a vyhraju svou při. Už nikdy nebudu prohrávat. Už nikdy. Dívej se.

Ačkoli Lucka nepřestává přešlapovat, hrabat a bočit, přinutí ji statkář ohlávkou a stiskem kolen, aby se natočila čelem proti vratům, a v tu chvíli zdvihne oběma rukama kulovnici a vypálí. Rána zaburácí náměstím, rachotí a houká mezi domy jako zatoulaný hrom, ale než se rozdrobí a vytratí docela, pohraje si s ní ještě ozvěna a promění ji v smečku štěkajících a vyjících psů. Kulka urazila sádrové hlavě nad vjezdem kus nozdry a shodila ji k nohám slečny Eleonory, která neustoupila ani o krok, ani nezdvihla ruce nad hlavu, nevykřikla, třebaže nemohla vědět, kam Pepek zamíří.

Lucka, polekaná výstřelem, se rozběhne po mírném svahu náměstí k hotelu U Koníčka, kde stojí těžké pivovarské auto, navršené sudy; kobyla se mu vyhne a odbočí vpravo k radnici. Nezbavila se dosud svého jezdce – hulákaje chraptivě a mávaje kulovnicí nad hlavou, statkář se stále ještě drží na jejím širokém hřbetě, naopak, zmocnil se už opět ohlávky, strhne kobylu z nejprudšího běhu, svede s ní nový krátký zápas a vede ji, vyděšenou, pokroucenou a chvějící se po celém těle, kolem parčíku před budovu okresního soudu.

Náměstí je vymeteno, nikde není človíčka, který by se mu postavil v cestu. Jenom pod vjezdovým obloukem dastychovského statku stojí nehybná slečna Eleonora.

– Koňská hlavo, kde jsi, huláká Pepek. Rozstřílím tě na kusy.

Tam nahoře za tím oknem se blýská její oko, to prázdné bělmo bez zřítelnice. Pepek pohne závěrem, aby vyhodil vypálenou patronu, voják v něm neutonul ani v přívalu, který se žene jeho mozkem, zamíří tentokrát pečlivě, protože Lucka pod ním se na okamžik zklidnila, a vypálí druhou ránu.

Celou tu dobu stál soudce nepohnutě na svém místě, viděl, jak bratr na něho míří, a kdo ví, snad podvědomě se ještě trochu natočil tak, aby mu vystavil plnou šíři své postavy. Nemohl a nesměl jednat jinak. Měla-li být smetena pře zánikem jich obou, nechť se tak stane. Teď právě vstává předseda nejvyššího tribunálu, nasazuje si baret a chystá se vynést konečný rozsudek, z něhož není odvolání. Okenní tabulka nad soudcovou hlavou praskne a sesype se, kulka frčivě zakvílí, udeří o strop a pak ještě o zadní stěnu. A v tu chvíli se v soudci něco zhroutí. Sen o absolutní spravedlnosti se rozletí v střepinách jako ten roztříštěný čtverec skla, a ten, kdo stál za ním, sudič, stíhaný přízrakem nedosouzené pře a porušeného práva prvorozenství, klesne s prostřeleným srdcem.

A v okamžiku kratším než tato smrt a nežli výstřel, který ji přinesl, uvědomí si soudce, že se stala strašná věc, jedna z nejstrašnějších, jež se mohou přihodit mezi lidmi: jeho bratr na něho zamířil, aby ho zabil. Ví zároveň, jak hluboce by byl vinen svou smrtí a bratrovým činem. Nemyslí už na nic jiného, vstal v něm z mrtvých Dastych, milující lidskou míru věcí, jasné myšlenky a rozhodné činy.

Otočí se a běží ven, nevšímaje si poděšených tváří v kancelářích, jimiž spěchá. Srdce mu mladicky pulsuje. Byl zachráněn, aby přinesl záchranu Pepkovi.

Ale na ulici před soudní budovou leží statkář na hrbolaté dlažbě vozovky na znaku s rukama široce rozhozenýma. Puška se povaluje vedle něho, Lucku není vidět. Po druhém výstřelu se vzepjala vysoko na zadní nohy a zbavila se svého divokého jezdce. Soudci ustydá krev při tom pohledu, nepoleví však ve svém spěchu. Už se objevují lidé; vylézají ze svých úkrytů a míří sem. Soudce jich nedbá, poklekne a vsune dlaň pod Pepkovu hlavu. Nahmatá jenom velikou bouli, dlaň však zůstane suchá. Tu se skloní a přitiskne ucho na bratrova prsa. Naslouchá úzkostlivě. Srdce jde tiše, pomalu, rázy daleko od sebe vzdálenými, ale pravidelně.

Kruh lidí se uzavírá kolem nich dvou, několik hlasů hovoří najednou, soudce nevnímá a neslyší, uchopí bratrovo tělo pod koleny a pod rameny a vstane s ním. Lidé kolem vydechnou úžasem. K tomu je třeba veliké síly, ale v soudci je síla let promarněných v nenávisti i síla pokání. Jde se svým břemenem odměřenými kroky, pomalu, těžce, tak jako to bratrovo srdce. Projde parčíkem, okolo mochnovské kašny, která neúnavně spřádá svou trojpramennou píseň o věčnu, jemuž je lhostejný čas, a jde dál, míře k otevřeným vratům dastychovského statku. Sotva si uvědomí, že někdo vedle něho vytrvale kráčí. Je to slečna Eleonora.

Soudce jde a jde a vidí jen ta otevřená vrata.

Šest úderů radničních hodin se připojí k jeho krokům. Jeden za druhým padají do náměstí, kde lidé strnuli a přihlížejí tiše té neuvěřitelné soudcově pouti k cíli, za nímž spěl více než polovinu svého života. Když dozní rázy hodin, rozklopýtá se klinkálek staré svatováclavské kaple a k němu se přidá zvon děkanského chrámu. Soudce si vzpomene na starce, který vyzváněl tím zvonem spravedlnosti, a jeho tvář, strnulá námahou, se zvlní úsměvem. Zvony ještě zní, když dosáhne prahu, který nepřekročil od otcovy smrti.

– Je živ? zeptá se v tu chvíli Eleonora.

A soudce mlčky přikývne, protože úsilí, aby donesl své břímě, spotřebovává všechnu jeho sílu.