KAPITOLA DEVÁTÁ Druhá měsíčná noc

Večer přijde rychle po tom bouřlivém odpoledni. Studený vzduch protahuje ulicemi, zátopy se vsákly a vytratily, jen místy ještě blýskají osamělé kaluže v proláklinách dlažby. Zbytky dusna se poschovávaly ve zdech bytů a všechna okna v Bytni jsou zotvírána, aby je vydala nemilosrdnému nepříteli. Chladné vůně bloudí městem jako polibky zrazené láskou, jež pozbyla žáru.

Z černavých par daleko na východním obzoru se vznese veliký rudý měsíc. Stoupá rychleji, než tma stačí prosakovat oblohou, a jeho tvář žloutne a bělá. Rozptýlená mračna, přetahující po nebi jako čety ztracené svému hlavnímu voji, jsou jím neodolatelně přitahována. Vrhají se na tu pokladnici, přeplněnou zářícím kovem, ale vítr je žene dál a měsíc vyplouvá neporušený z jejich dravých nájezdů, aby pokračoval ve své klamavé hře.

Strážník Tlachač s rukou v černé pásce přechází náměstím na své první noční obchůzce po nedávném zranění. Když se dopoled­ne objevil na byteňských ulicích, lidé za ním běhali, vábili ho na skleničku, dychtiví čepovat historku u pramene a oslavovat jeho hrdinství. Ale Tlachač jim uhýbal, a když se přece nějakému neodbytovi podařilo přidržet si ho za knoflík, napovídal toho asi tolik jako vánoční kapr. Copak to není dost, že smí ještě nosit uniformu po tom, co vyvedl s Harazimovými zámky? Je ostatně přesvědčen, že si ji znovu vysloužil více svým doznáním než tím, že dostal Karlíčka Nykla. Jenom dva lidé v Bytni vědí celou pravdu a ti ji vezmou s sebou do hrobu právě tak jako on. Kápl jim božskou, když se sešli návštěvou u jeho lůžka. A kupodivu, ačkoli to neočekával, ani starosta, ani děkan Brůžek nepovažovali jeho vyprávění za snůšku zmatených výmluv.

Měsíc stojí přímo nad náměstím a klouže zvolna za střechy na jeho západní straně. Není ještě deset hodin a ulice už jsou, jako bys je vymetl. Strážník se zastavil nad kaluží a pozoruje v ní, jak oblá měsíční tvář je pohlcována velrybím oblakem, jak prosvětluje to mlžné tělo, až zlatě září po okrajích, a opět je opouští, zdánlivě jasnější, bohatší světlem a kulatější, jako by prošla nějakou očistnou a sílicí lázní. Náměstí zastřené na chvíli polotmou vystoupí znovu v měkkém světle. Ta hra na schovávanou zneklidňuje strážníka. Jeho rána v paži je už téměř zhojena, třeba v ní občas zaryje bolest, jako by do ní nůž znovu vjížděl, ale jeho duch je otřesen a nedovede najít bývalou rovnováhu. Vzpomene si na děkanova slova o tom, co se skrývá ve světle. Dnes, napadá ho, ať je to cokoliv, může si vybrat, neboť tma a světlo se rovnoměrně střídají.

Větrná noc letí nad střechami a měsíc si probíjí cestu proti jejímu proudu. Poklidná píseň kašny zní přerývaně, jak vítr každou chvíli přetrhne některý z jejích pramenů, neviditelný sbor stromů v zahradách vzdychá a úpí, varhany lomenic se rozehrávají a opět zmlkají, z divadelního sálu v radnici zaznívá klavír a dívčí zpěv, jak se tam zkouší na odloženou akademii na počest neznámému dárci nového chudobince, i psi jsou znepokojeni, poštěkávají a občas některý z nich dlouze zavyje. Noc nemá klidu, spěchá někam nebo se něčeho bojí a utíká před tím. Strážník se každou chvíli otáčí; snad to klapou jen uvolněné tašky na střechách. Skrblík v radničních hodinách se proměnil v hazardního hráče; hází širokým rozmachem naschráněných deset zlaťáků na hrací stůl noci; ale vítr shrábne s pohrdavým smíchem tu předem prohranou sázku. Krátce potom se vyhrne ze vrat radnice lomozný mužský hlouček a rozpadne se s pozdravným pokřikováním. Někteří zmizí v osvětlených dveřích Radničního sklepa, na jiné kývá hotel U Koníčka a ti, co drží groš nebo se bojí ženských řečí, tíhnou k domovu. To se skončilo zasedání městské rady. Ten, co si to namířil sám napříč náměstím, je starosta Nolč. Strážník srazí podpatky s hlučným klapnutím a zdraví s rukou u štítku čepice.

– Pohov, kamaráde, řekne starosta s úsměvem a podává mu ruku, což uvede Tlachače do značných rozpaků.

– A vítám vás do služby. Teď se mi zdá, že Byteň je zase Bytní a že její obyvatelé mohou opět klidně spát, když vy střežíte jejich spánek.

– Neohlídal jsem je ani sám před sebou, odpoví strážník s nezhojeným dosud pocitem viny.

– Tiše, Tlachači, tiše, řekne starosta a zdvihne varovně prst. To už jsme přece pochovali. Nač to znovu křísit?

– Ve mně už to nepřestane vrtat do smrti, namítne Tlachač zarytě. Ale když jsem se zklamal v sobě, jak mám věřit druhým? To je to nejhorší. Chodím tu dnes a pořád větřím, jako by se mělo zase něco stát.

Zaváhá chvíli, jako by hnětl nepoddajnou myšlenku a sháněl rozběhlá slova.

– Něco, co člověk neuhlídá očima, kdyby byl sebeopatrnější.

Starosta pozdvihne ruku k bradě a strnisko vousů zapraská hlasitěji než jindy.

– To dělají nervy, kamaráde. Prošel jste pořádným otřesem a dnes jste poprvé na obchůzce.

– Mám nervy v pořádku jako jindy, odpoví strážník o to uraženěji, oč méně je si jist svým tvrzením. Nechcete přece říct, pane starosto, že to píchnutí ze mne udělalo strašpytla?

– Bůh zachraň! Nejste o nic menší chlapík, než jste byl předtím. Ale můžete, jen co je v lidské moci.

– V lidské moci by bylo, opáčí strážník vzrušeně, kdyby se jedna osoba v tomhle městě směla vzít za límec a vypráskat odtud.

Dlažba ještě vlhká po odpolední průtrži se blýská postříbřena a vyleštěna měsícem. Starosta na ni shlíží a váhá s odpovědí. Ale když vzhlédne a uvidí veliký úplněk, spěchající po nebi, náhle probuzený strach a pocit naprosté bezmocnosti v něm začnou stoupat přílivem tak mocným, že se mu zdá, že v něm musí utonout i jeho rozum.

– Snad máte pravdu, řekne konečně, a strážník vyciťuje z jeho hlasu souhlas hlubší, než jaký vyjadřují podmíněná slova, ale to je právě, co nemůžeme udělat.

– Řekněte slovo, pane starosto, a uvidíte, vyrazí strážník prudce.

– Můj hrdino, odpoví starosta s ironií, v níž už dlouho nevykoupal své city a myšlenky, chtěl bych je říci a chtěl bych se dívat, jak je proměňujete v čin. Nejsem však z mocných tohoto světa.

Ten zášleh veselí je rychle vystřídán prudkou skleslostí a starosta se otočí už bez další řeči, a stisknuv místo pozdravu strážníkovu pravou paži, vykročí k domovu. Tlachač salutuje a dívá se za ním, jak mizí ve vratech svého domu. Něco ho nutká, aby šel za ním a řekl: Pane, jsem s vámi, děj se co děj. Je to ovšem nesmysl, protože copak může hrozit takovému boháči v jeho pevném domě, ale koneckonců je to také jen člověk, a lidé mají stát jeden při druhém. A Tlachač, aniž ví jasně proč, se rozhodne, že dnes v noci se tady z toho chodníku před starostovými nehne.

Dvě jablka leží na malém stolku u okna: veliká, zlatožlutá, červeně žíhaná parména a našedlé, hranaté jablko kdoulové. Ostatně jakápak řeč o barvách ve tmě tohoto pokoje, kam jediná trocha světla je vrhána měsícem rozsvícenou zdí protějšího domu. O těch dvou plodech vypráví spíše jejich vůně. Avšak ubohá parména, její čistá svěží vůně je pohlcována těžkou vůní kdoulí, jíž je pokoj přeplněn. Nač ta dvě jablka? Kdo ví. Snad jsou v Kvisovi jakýmsi podobenstvím, snad mu představují dva ženské světy, mezi nimiž bloudí.

Je to vyhaslý, slabý muž, který tu sedí v křesílku, obráceném k oknu, s očima upřenýma na ty dva plody. Přestál těžký záchvat dnes odpoledne, krátce předtím, než vypukla bouře, v tu chvíli, kdy paní Kateřina propadla mdlobě. Dusil se, strhován do hlubin, v nichž už nerozeznával nic než rudé a žluté víření, kde slyšel jen temné dunění podsvětních vodopádů času. Chtěl to žít, ale bylo to nad jeho síly. Když věděl zase plně o sobě, shledal, že leží na zemi, mezi pokácenými židlemi, s pěnou na rozkousaných rtech. Snad to bylo jen tím, že od rána hladověl v tom dusném dni. Snědl několik jablek a to ho přivedlo na myšlenku, aby si postavil před sebe ty dva plody: kdouli a parménu, jeden vonící starobou uplynulého času, druhý plný svěžesti, chuti a šťáv života. A nyní čeká. Neví, co mu přinese noc, něco je v ní skryto, ale nemůže se toho zmocnit, dokud se to samo nedalo v pohyb. Je sláb, kdo ví, jestli unese, co se na něho valí, neuhasitelná žízeň v něm však neustává hořet.

Viděl vracet se domů Nejtka, promočeného na kůži a zplihlého v ubohý lidský cár. Krátce před soumrakem zaklepala na dveře Božka; vstal a belhal se, aby jí otevřel. Měla mu donést večeři a odestlat na noc. Ale cestou zahlédl v zrcadle svou tvář, olověně zšedlou, s vpadlými lícemi, rozrytou drápy záchvatu, s nosem trčícím jako z posmrtné masky, s očima dýmajícíma bezednou tmou. Polekal se sám sebe a rozhodl se předstírat, že není doma. Došoural se zpátky na své místo u okna a naslouchal, jak Božka opakuje své klepání, a dokonce volá:

– Otevřte, to jsem já, Božka.

Seděl nehnutě, sklíčen strašným poznáním. Tady se k němu dobýval skutečný život, čistý, mladý a planoucí, a on mu nemohl otevřít. Skryt za mřížkovanou záclonou díval se za ní, jak odchází, otáčejíc se stále po domku, do něhož v ten osudný den skládala nejasné naděje a který jí na její volání odpověděl mlčením. Chtěl rozrazit zavřené okno, vyklonit se za ní a vykřiknout: Pojď sem, děvčátko, vrať se, slituj se nad mou bídou, nad mou prázdnotou a opuštěností. Nesmíš se mě bát, jsem jen troska člověka, jen jeho skořápka, nikdy jsem nebyl nic víc. Nežil jsem, slyšíš, a to je nekonečná muka. Položím si hlavu do tvého klína, usnu dýchaje tvou vůni, vůni zlaté parmény, červeně žíhané sluncem, budu spát hloub a hlouběji, až odtud odejdu branou té vůně, vůně tvého mládí a života. Ale na ramena mu sedla tíha, jako by se mu o ně opíraly něčí ruce a tiskly ho ke křeslu. Kdoulová jablka zavoněla tak těžce, že nemohl téměř dýchat.

Bílá zeď protějšího domu se rozsvěcuje a hasne, jak oblaka táhnou přes tvář úplňku, vítr duje rovnoměrně a hučí jako splav. Jsi tady, Libuše? Ach ano, vím, že jsi tady. Přišla sis pro podíl na kořisti, ale nepomůžeš mi nést její váhu. Tys mi tedy byla souzena? Ty první a poslední, ty jediná ozvěno mé prázdnoty? Vezmi si tedy svůj díl a odejdi, odkud jsi přišla. Já snad ještě dnes pochopím, co je život, a naučím se mu, jako se jiní učí hře na hudební nástroje, ty však už nemůžeš, a to nás konečně rozdvojí. Slyšíš? Přicházejí. To není tlukot větví rozkymácených větrem, to zní jejich kroky. Dívej se dobře, neboť ty nemůžeš nic jiného, ale mně zbývá ještě naděje. Dnes uvidíš, co dovedu. Jsou to jejich touhy, pravíš? Já se jich zmocním a povedu je k svému cíli. Dnes tito. A pak už mi budou patřit všichni. Slyšíš, všichni!

Paní Kateřina není, kde by měla být, neleží ve své široké posteli v ložnici, zatemněné těžkými záclonami. Starosta ji našel procházet se po chodbě v prvém poschodí. Světla byla rozžata, a ona mu vykročila vstříc, drobná a křehká ve svých černých vlněných šatech, zjevně rozradována jeho návratem. Zdálo se mu vůbec, že se rychle vzpamatovala ze své odpolední mdloby a že vypadá mnohem lépe než v posledních dnech. Čte v jeho pohledu výčitky a obavy, ale zavěsí se do něho měkce a přítulně, dříve než je může vyslovit. Vede ho k oknu a starosta se zalyká její vůní a láskou tak, jako když ji poprvé svíral v náručí. Cestou sáhne paní Kateřina po vypínači; světlo zhasne, ale nepromění se ve tmu; zůstane tu cosi jako jeho bledý přízrak, stále jasnější, čím více mu oči přivykají. Mochnovské portréty v něm oživují, neboť toto světlo je víceméně vzpomínkou tak jako ony, čas se v něm obrací a plyne proti spádu řečiště a minulost a přítomnost se nerozeznatelně mísí v jeho víru. Starosta, který nikdy nepřivykl jejich pohledům, vážícím život na vahách posledního poznání, jde ztuhle a zpříma, jako by kráčel k oltáři s nevěstou pod klenbou zkřížených mečů, z nichž každý by nejraději zamířil proti jeho srdci.

– Nemohla jsem se dočkat, až se vrátíš, řekne paní Kateřina, když usednou vedle sebe a ruku v ruce proti oknu. Podívej se, jaká je noc. Bylo by škoda prospat ji celou a nepotěšit se alespoň chvíli její krásou.

Měsíc pluje nad sadem a proráží vlnobitím roztrhaných a letících mračen jako zářící loď. Ale starosta nenávidí měsíc. Strhl by jej z oblohy, kdyby mohl, a pohřbil v nejhlubší zemské propasti. Vzpomíná na dnešní odpoledne a přál by si, aby jeho žena byla na lůžku v ložnici, kam nemůže proniknout ani jediný z těch šalebných paprsků a kde by bděl nad jejím spánkem. Neodváží se jí však odporovat; zdvihne její ruku a políbí ji a sedí tiše dál, rozhodnut přizpůsobit se její náladě a těšit se z toho, že je mu opět tak blízká, jako bývala.

– Jsi hodný, Rudo, řekne paní Kateřina, a já jsem tak ráda, že tě mám v tuto chvíli vedle sebe. Vlastně všechno štěstí, které jsem kdy poznala, pocházelo jen z toho, že jsi byl se mnou.

A protože se starosta pohne, zneklidněn něčím v jejích slovech i v tónu, jímž byla pronesena, stiskne mu ruku a dodá rychle:

– Ach ne, neodpovídej. Já už také mlčím. Budeme sedět tiše a dívat se.

Sad pod okny vzdychá a uklání se jako klečící sbor kajícníků, bijících čely o zem. Varhany větru rozehrávají vzrušující Miserere, tabulky drnčí jako chrámová okna, zasažená příbojem tónů, ale nad rozkymáceným davem stromů, zachvácených zoufalstvím, vyplul měsíc na volnou oblohu, prosáklou jeho světlem, a září vítězně a výsměšně. Tváří v tvář tomuto chladnému nepříteli, tomuto podvodnému mistru bílé magie, této falešné a kruté primadoně, zatlačující ostatní herce na jevišti noci, žárlivě sbírající všechen obdiv a nestoudně nedbající, že její poměr je znám celému světu, tváří v tvář této kulaté pyšné nicotě má starosta chuť si odplivnout a odejít s okázalým pohrdáním z tohoto divadla. Ale ví dobře, že nemůže opustit své sedadlo, a cítí, že jeho srdce, více než naplněno opovržením, je sevřeno úzkostí.

Od shluku ozářených mračen se oddělil štíhlý mrak, podobný postavě napůl temné a napůl osvětlené, a vznáší se na volném, bezoblačném prostranství oblohy. Je jasnější a jasnější, jak se blíží k měsíci, až se zdá být jediným sloupem bílého mlžného světla. Starosta sleduje se zájmem ten upoutávající výjev na nebeské scéně a přiznává spravedlivě, že někdy se tomu šejdíři opravdu něco povede. Neodvažuje se vyrušit paní Kateřinu, která se zdá zaujata tou podívanou neméně než on. Taková trocha par a proud falešného světla, říká si starosta, a co to dovede udělat. Tady není třeba fantazie, tady naopak aby se člověk dovolával svého vědomí skutečnosti, protože jinak by mohl snadno uvěřit, že je to tam nějaká bytost. Počkáme si a uvidíme, co z toho bude nakonec. A starosta sleduje putující mlžný a prosvětlený zjev napjatě jako malý chlapec, takže málem zapomíná na svou ženu.

Toť jako by strážce usnul v rozhodujícím okamžiku a kolem něho se plížil nepřítel do bran města. S očima široce rozevřenýma, které vpíjely napřed tu záplavu přeludného světla a pak prozářený oblak-postavu, paní Kateřina prošla zdí bdění do snu. Oblak putoval před ní dál, nabývaje podoby stále známější. Ale ona ho přece poznala hned v prvou chvíli. Jeho vlasy zářily ohnivěji než bledé světlo, které je obklopovalo. Neboť šli světlem, v němž nebylo nic jiného krom nich dvou, žádná jiná věc, žádný jiný tvor, nic, co by připodobňovalo tuto podivnou krajinu bez nebe, bez země, bez obzoru světu, který znala. Zmocňuje se jí lehký, trochu směšný pocit opojení, neboť ví, že už dlouho nekráčí, protože nemá po čem. A přece se pohybuje. Nemá však kdy se tím zabývat, její city a myšlenky jsou pohlcovány vědomím, že její synek, ten, který rostl a dospíval snad jenom v jejím snu, jde nyní vedle ní, jediná skutečná bytost v tomto prázdném světě světla, tryskajícího z neznámého zdroje. Jde tiše, nemluví, a přece v ní zvoní všemi slovy, která si kdy přála slyšet z jeho úst. Je jí tak blízko, že už si ani není jista, nese-li si jej v sobě. Dívá se naň s žíznivostí matky, dlouho odloučené od děcka, jeho podoba, jeho rysy jsou píseň, kterou zní celý ten světelný kraj. Jak je podoben tátovi a zároveň všem těm Mochnům, jež opustila na dlouhé chodbě jejich domu. Kam ji vede, kam vůbec směřují v této končině bez cest a světových stran? Přišel si pro ni, nebo ona pro něho, vyústí tato pouť v jeho, nebo v jejím světě?

Kde se tu nyní vzala ta černá zeď před nimi? Její synek jí prošel a obrací se k ní s rozpjatou náručí. Není vidět, co je za ním. Paní Kateřinu schvátí bezmezná hrůza. Nepřekročitelná hranice. Je na ní, aby se rozhodla ji překročit. Čeho se vlastně bojí, když po této chvíli toužila tolik nekonečných let?

Čísi teplá, pevná ruka svírá její levici a vlévá své teplo až k jejímu srdci. Ta ruka se zdá být vzpomínkou, a přece bez ní nebude úplný žádný svět. Stojí zkamenělá, jako by měla zůstat navěky na tomto pomezí, drcena strachem, rvána dvěma touhami.

Jako hukot podzemních vod, jako burácivé varhany větru zdvihnou se kolem ní hlasy. Přicházejí z hlubin propadlého času, šplhají k ní po provazovém žebříku hynoucích vteřin, vzpínají se a mrou, odevzdávají své poselství jeden druhému, vzdýmají se společnou vlnou a vrhají se na ni. Přišla tvá chvíle, Kateřino. Jsi naše poslední naděje. Jsi naše jediná cesta, jsi most, který nás spojuje s věčností. Chceme život! Volají, jako volala dnes odpoledne bouře, kvačící nad Bytní. Spojily se, a jí se přece zdá, jako by poznávala každý z nich, ačkoli mnohé zmlkly už před stovkami let. Patrně je slýchala, patrně v ní nikdy neumlkly. Dávné hlasy, a přece nechtějí být umlčeny. Proud života nechce být přerušen. Nelze-li jinak, nechť se uzavře v kruh. Ten chlapec před tebou je poslední jeho článek. Podej mu ruku, Kateřino! Jdi!

Starosta sleduje putování cherubínského mraku, jako by byl malým chlapcem v loutkovém divadle. Nějak se nám měníš, kamaráde, říká si s ironickým zadostučiněním, ona ta soudržnost par za mnoho nestojí. Chátráš, hádám, že máš něco s páteří. Hrbatíš se a to je vada, kterou andělé netrpí. Mrak, směřující kolmo k zemi, přeplouvá nyní měsíc a sám jím prozářen způsobí malé zatemnění. Sune se dolů pod něj, jakoby jím odvrhován a stlačován jeho světlem. A když jej opustí a octne se pod ním, jeho proměna je dokonána. Nahrbil se a rozšířil, podobá se starci v širokém černém plášti a na vrcholku mu sedí jako světlý klobouk bělavý chuchvalec. Starosta si vzpomene na Emanuela Kvise, vycházejícího brankou ve vratech mochnovského domu na zšeřelé náměstí. Zamrazí ho, ale vzpamatuje se rychle a chystá se tomu zasmát, protože tohle je, prosím, dokonalá ukázka toho, co si troufne fantazie, když jí člověk povolí uzdu. Chce se otázat paní Kateřiny, jak se jí líbí ta oblačná pantomima, když si uvědomí, že chlad naplnil ovzduší, ačkoli za jeho zády žhnou elektrická kamínka, a že k němu přichází z ženiny ruky.

Ano, ta ruka je studená a nehybná a paní Kateřina sedí ve svém křesle ztuhle vzpřímena, s očima pootevřenýma, ale pohledem strnulým.

Není to poprvé, co starosta vidí svou ženu propadlou mrákotnému spánku v úplňkové noci. Tentokrát však jeho srdce sevře drtivější úzkost, než jakou dosud poznal. Pěkný strážce. Baví se tady podívanou na oblačnou hru, a zatím ten nebeský šarlatán mu provede jedno ze svých nejpodlejších kouzel. Vztáhne ruku a rozžehne světla na chodbě, aby alespoň zčásti čelil té plíživé síle. Kateřinina víčka se zachvějí a zavřou docela. Její tvář je bílá; měsíční záře se jí zmocnila a ztuhla v její pleti. Jenom mochnovské rty nezbledly a nezměnily svůj tvar. Podobají se nahému srdci, ležícímu na úbělové misce. Starosta vstane, postaví se mezi okno a svou ženu a nakloní se nad ni. Zdá se mu, že nedýchá; její drobná ňadra, pevná a výrazná i v černé vlněné látce, jsou nehybná. Sevře jí lehce ramena.

– Kaťo, slyšíš? Probuď se!

Nenachází nejmenší známky, že by jeho volání proniklo k vědomí paní Kateřiny. Ale do jeho dlaní vstupuje chlad těla, zahaleného látkou, a jeho srdce propadá stále větší hrůze. Zatřese jemně těmi nehybnými mramorovými rameny a opakuje své volání se vzrušující naléhavostí a strachem. Nedostává se mu odpovědi. Varhany větru ustaly na chvíli v divokém preludování a dům se rázem ponořil do hlubiny mimosvětského ticha. Kdybys vykřikl o pomoc, nikdo ti neodpoví, zazdá se starostovi. Vzhlédne, ale setká se jen s ne­úprosnými pohledy mochnovských podobizen, do nichž se vloudilo cosi jako vítězný úsměv. Vsune své silné paže pod útlé tělo své ženy a zdvihne ji, nehybnou, bezvládnou a neuvěřitelně těžkou, a nese do ložnice, aby s ní unikl z tohoto nepřátelského prostředí.

Leží nehnutě na lůžku, kam ji položil, bílá ve svých černých šatech a v přilbici černých vlasů, bělejší než poduška, na níž spočívá její hlava. Starosta ví, že nejde o mdlobu, a nezkouší vonné soli ani čpavek, omývá jí jen skráně kapesníkem, smočeným v kolínské vodě, a neustává ji volat. Jednu chvíli ten ztuhlý bílý obličej se pohne v jakémsi bolestném úsilí, rty rozpuknou a vypustí tiché slovo, roztržené v slabiky odporem ochrnutých hlasivek:

– Ne-mo-hu.

Pak se rty opět semknou a obličej se propadne v ještě hlubší bledost a nehybnost.

– Co nemůžeš? Kaťo, Katěnko, slyšíš? volá starosta. Jeho hlas však utone v těžkých záhybech záclon a v bezhlesém tichu pokoje mu odpoví jen ironický praskot v dubovém ostění.

Tvář na podušce se zdá přijímat poslední výraz, na němž už nikdy život nic nezmění.

Bílá věž děkanského chrámu se rozsvěcuje a hasne, jak oblaka táhnou přes měsíc. Děkan Brůžek ji vidí z okna, u něhož má umístěno klekátko a kříž. Často, když se na ni díval z dalekých vesnic rozptýlených v rovině kolem Bytně, připadala mu jako maják, který má vést vratké lodice myšlenek k jedinému bezpečnému přístavu. Copak tu nebyla vztyčena proto, aby střežila klid celého kraje a vnášela mír a pokoj do všech srdcí? Vzhlíží k ní, jak ji vítr střídavě omílá světlem a stínem, a naslouchá sténání kříže na jejím vrcholku. Chtěl by nést v sobě její čtyřhrannou prostoru a pevnost. Nebylo v něm nikdy pochybností, jenom netrpělivost jím někdy zmítala, že boží řád na zemi se naplňuje příliš zvolna, že zlo je příliš čilé a dobro bezradné a váhavé. Nebyl za ni dostatečně potrestán právě dnes odpoledne? Věděl ihned, proč byla odmítnuta jeho ruka. A tomu člověku bylo přece tolik třeba přátelského stisku a dobrého slova. Celé odpoledne se bouře chechtala tím smíchem, který se v tu chvíli ozval za jeho zády, i teď jej slyší zdvíhat se ze skučení větru. Ponořil se v modlitby, jak nejhlouběji dovedl, ale po všechen ten čas ten smích otřásal střechou domu, a když děkan pozdvihl hlavu, opřenou o sepjaté ruce, viděl, jak věž, bíle zářící, jako by světlo té noci pocházelo z ní, je pohlcována hlubokým stínem a jak mraky dravčí podoby plují na jejím vrcholku.

Občas zaslechne temný pád; to duní zimní jablka, srážená větrem. Hospodář se v něm mísí s knězem v úzkosti o všechno, co je svěřeno jeho péči. Copak není pomoci? Ví o strážci, bez jehož vůle ani to jablko nespadne ze stromu, a ví právě tak dobře, že nemůže nastavit prsa, aby jimi zadržel nárazy větru, pročesávající jeho sad. Ale má zítra při probuzení shledat, že zatímco spokojeně spal, někdo jiný obcházel městem a sklízel, co mu nepatřilo? Jeho tíseň stoupá, modlitby se mu rozpadají v paměti, nenachází už jistotu ani smysl v jejich roztroušených slovech. Neklid ho vyžene z klekátka a nutí ho, aby přecházel pokojem.

Vzpomene si na onu chvíli závratného poznání, kterou prožil, když stál ve dveřích sakristie a díval se, jak kostelník dolévá olej do věčné lampy. Ovzduší chrámu se mísilo s vůněmi táhnoucími z posečených luk a Brůžek pocítil, jak hospodář a kněz v něm splývají v šťastné jednotě. Kdo ho tehdy zburcoval ze snění, k němuž se skláněl nad šlépějemi svého Pána, a způsobil, že věčná lampa zhasla, zadávena vzdušným vírem? Kněz mezi chůzí sepne ruce a začne se modlit prudce a vroucně, aby ve svých myšlenkách nesledoval křivou cestu. Na hladinu vzpomínkového zrcadla však vyplouvá neúprosně jeden obraz za druhým: statkář Dastych, který poprvé ve svém životě se rozhoduje hrát karty o zahradní slavnosti u starostů, jeho vlastní vzrušené setkání s Emanuelem Kvisem u kostelních dveří, Tlachačovo vyprávění, starostovo doznání a konečně i hlas lidu, ozývající se stále zřetelněji podezřením. Proč docházela paní Kateřina k tomu podivínovi a proč od té doby postonává, ač se neví nic určitého o její nemoci? A co dnešní odpoledne, jehož smích ještě doznívá ve větrném chechtotu v lomenicích? Napadne ho, že Božka spí sama v té díře v chudobinci se svým otčímem, a spojí ruce k nové modlitbě.

A pak, aniž může dobře říci, jak k tomu došlo, stojí před farou, bez klobouku jako vždy, vítr mu cuchá šedivé vzdorné vlasy, a děkan se ptá sám sebe, co vlastně zamýšlí. V ruce svírá těžkou sukovici, kterou brává s sebou na pěší cesty do vesnic své farnosti, a nedovede si ani vzpomenout, v kterou chvíli a proč ji sňal ze hřebíku na stěně v chodbě. Vítr vane v prudkých nárazech, v koutě mezi kostelem a hřbitovní zdí se točí chumel zvadlého listí v bláznivém bezvýchodném kole, divoká mračna táhnou nad střechami a bílá věž děkanského chrámu se pod nimi tyčí jako nepoddajná hláska božího hradu. Zalit měsíčním světlem, zchátralý chudobinec vyhlíží takřka přívětivě, pokud na něj oblaka nešplíchnou své kalné stíny. Přední část Kvisova domku je zastřena přítmím.

Kněz stojí nehnutě a naslouchá. Tato noc, naplněná hukotem, kvílením, vzdechy a šelesty, mu připadá jako jediný vír, který strhl svět do svých závratných kol a tlačí jej ke dnu propasti. Není pochyby, že strhl především jeho. Neboť zapomněl na modlitbu a třímá v ruce hůl. Jeho mysl je rozpálena hrou obrazotvornosti a ztratila svou selskou střízlivost. Zdá se mu, že slyší ze všech stran plíživé kroky neviditelného a nepojmenovatelného zla. Radniční hodiny vyseděly tři vejce, o nichž nevíš, která kukaččí hodina je snesla. Sotva z nich vzlétnou zvoniví ptáci, větrná smečka se na ně vrhne a zadáví je s hladovým zavytím. Kněz se zachvěje až v nejzazším koutě srdce a vykročí po svahu.

Jde cizím světem nepochopitelně proměněným hrou světla a stínů a jeho vlastní úzkostí. Zastaví se u vrátek před Kvisovým domkem, nad jehož střechou pluje veliký bílý úplněk, v tu chvíli osvobozený od oblačných nájezdů. Dojem neskutečna tím jen stoupne v knězově mysli a zároveň jakousi její skulinkou pronikne vědomí nesmyslnosti jeho počínání. Nemůže přece vejít do tohoto domku a napřáh­nout hůl na starce, který v něm bydlí a možná právě oddychuje v pokojném spánku. Ale zároveň nenachází v sobě odhodlání, aby se vrátil domů a s modlitbou na rtech ponechal bohu, nač nestačí lidské síly. Opře se o hůl, a upíraje pohled na okno, za nímž, jak ví, sedává ten stařec, luští otázku, co tedy je příčinou jeho zneklidnění, co si s ním zahrálo tak, že se octl takřka proti své vůli, nebo alespoň mimo ni až zde a s holí v ruce. Tma v tom okně, patinovaném odrazem světla z protější zdi, je neprůhledná, a zdá-li se knězi, že se pohybuje a převaluje, bude to jenom tím, jak oblaka jdou opět přes měsíc a zeď za jeho zády se stmívá a znovu se rozsvěcuje. Hledá svou spolehlivou víru, jež dosud vždycky vzdorovala všem nárazům, hledá svůj selský rozum, který nikdy nepodlehl klamům a přeludům, ale obojí ho zradilo. Místo jejich hlasu, domnívá se, že slyší hlas, přicházející z domku. Křaplavý stařecký hlas ve vysoké poloze, který jako by se s někým hádal a křičel ve vzteku a úzkosti. Děkan strne v mrazivém závanu strachu.

Nejtek spí. Jeho drsné chrápání přeplňuje světnici a Božka sedí u okna s rukama na uších, aby se alespoň trochu zbavila toho zvuku, který ji zároveň uklidňuje a nahání strach. Uklidňuje ji především svým svědectvím, že Nejtek spí opravdu a hluboce, nahání jí strach svou hrubou mužskou silou, která z jejího otčíma nevyprchává ani v tom znaveném spánku. Zděsila se ho, když se vrátil domů, promočený na kůži. Ve ztrhané tváři mu hořely uštvané oči. Vyhýbal se pohledu na ni, nezeptal se jí, jak se daří matce, poručil jí jen, aby mu uvařila čaj s rumem, svlékl se a vlezl si do postele. Usnul ihned, sotva vypil veliký plecháč toho nápoje takřka ještě vařícího.

Božka pozoruje hru měsíce a oblaků a stesk ovíjí její srdce smyčkami stále těsnějšími. Myslí na matku a na osud, který jí přinesly surové ruce Nejtkovy. Nevrátí-li se matka z nemocnice, zůstane na světě docela sama, a vrátí-li se, bude dál pokračovat život plný věčné úzkosti. Dívá se dolů na domek naproti chudobinci a myslí na jeho obyvatele, který je zrovna tak opuštěný a všem lidem lhostejný jak ona. Sní chvíli o tom, jaké by to bylo, kdyby se stala paní v tom domku, ale poděsí se smělosti svého snu. Jistě už příliš navykl žít sám a její přítomnost by mu byla jen na obtíž. Je k ní vlídný jenom proto, že jiný nedovede být, a obdaroval ji proto, že ho asi napadlo, že jí nikdo nikdy nic nedal. Zkoušela si jednou pověsit na krk ten korál, když byla sama doma. Slušel jí, až se zarděla, ale zároveň jí příliš připomínal krůpěj krve, jednu z těch, jež kanou ze srdce Panny Marie Sedmibolestné na obrázku nad její postelí, aby to mohl být dárek přinášející štěstí. Skrývala jej v kapse své sukně a na noc si jej dávala pod polštář. A nyní, jak myslí na ten drobný šperk, první a jediný, který měla kdy v životě, na jeho původní majitelku, která jí vždycky naháněla tak trochu hrůzu, i na jeho dárce a na to, proč jí nepřišel otevřít, když klepala u jeho dveří, zaloví v kapse, aby se podívala, jak bude ten korál vypadat v měsíčním světle, a potěšila se jím. Ale prsty bloudí v prázdnotě, a když zoufale prohmatávají látku, objeví v ní malou dírku. Ztratila jej. Dívá se do měsíce a polyká slzy hořkosti nad tím, jak jí svět nechce dopřát žádné radosti.

Nejtek se pohne těžce na posteli, lapne po dechu a v prsou mu to zachruje. Božka ztuhne úlekem, ale Nejtek se opět zklidní a chrápe pravidelně jako předtím. Děvče si řekne, že bude lépe, půjde-li si lehnout raději hned, aby ho později neprobudila. Proklouzne tiše ke své posteli a začne se svlékat. Měsíc stojí v prázdnotě čistého nebe proti oknu a jeho světlo padá na Božku plným proudem. Svléká se chvatnými pohyby děvčete, které se stydí své vlastní nahoty. Zaujala se tak svým spěchem, aby už měla tu chvilku za sebou, že si ani nepovšimne, že Nejtek přestal chrápat. Nějaké těžké ostří přeťalo lano jeho spánku a jeho oči se otevřely plné bdělosti právě ve chvíli, kdy děvče, v košili zakrývající jen málo z jejího těla, vypjatého, jak s rukama za hlavou si upravuje narychlo vlasy k spánku, tu stojí ozářeno měsícem a do poslední podrobnosti podobno postavě, jež po něm rozpjala náruč v hořící hrušni. Nejtek se zprudka posadí se vzdechem, který se podobá vzlyku, a Božka se schoulí do pláště svých paží. Tak se tu na sebe dívají v bezhlesém tichu a podruh čte v očích své nevlastní dcery hrůzu, která v něm rozpaluje zuřivost. Venku skučí větrná noc a do ní se vznesou z radniční věže tři větrní ptáci jen proto, aby byli rázem sraženi a pohlceni. Tu v Nejtkovi cosi povolí a podruh pochopí, že kdyby nyní vstal a pokusil se zmocnit toho, po čem tak dlouho toužil, uchopil by jen přelud a v jeho drsných rukou že by krása zhasla jako hořící peň hrušně v mokřině. Hořkost nezměnitelného osudu mu naplní srdce poznáním a rezignací.

– Jdi odtud, řekne chraptivě. Nemůžeš tu takhle se mnou zůstat. Jdi hned, snad ti ještě někde dají nocleh.

Božka shrábne hromádku svého šatstva a zmizí rychle jako lasice. Nejtek se dívá na dveře, které se za ní zavřely, pak vstane, donese si z police láhev se zbytkem rumu. Nasadí hrdlo na rty, zvrátí hlavu dozadu a polyká žbluňkavými doušky. Když dopije, zdvihne prázdnou láhev proti měsíci. Drží ji tak chvíli, a pak jí mrští do kouta nad kamny. Řinkot roztříštěného skla se smísí s chechtotem větru. Nejtek se svalí naznak, leží, dívá se do stropu a cítí, jak otupělost se mu vkrádá do mozku jako velká úleva.

Ten zvuk tříštěného skla pronikne jednoduchým oknem světnice a dolehne zesláblým ohlasem k děkanovu sluchu. Zní to jako některý z divokých žertů větrné noci, jako přídavek k tomu, co se domnívá slyšet z Kvisova domku. Ale kněz se přece jen obrátí a uvidí stát Božku na prahu chudobince. Hodila na sebe v chodbě sukni a blůzku a nyní si uvazuje šátek na hlavu a dívá se udiveně, že nachází děkana venku v tuto hodinu a právě před domkem, k němuž se vztahují její nejasné naděje. Pohne sebou plaše, jako by děkan i na tu dálku mohl číst na její tváři, co se jí právě přihodilo, a chtěla se raději vrátit nebo utéci někam, kam by ji nedostihly jeho pátravé oči a zkoumavé otázky.

– Pojď sem, děvečko, řekne děkan měkce. Kampak ses rozběhla tak pozdě?

Sklánějíc hlavu na prsa jako školačka, Božka se k němu váhavě přiblíží. Děkan si vzpomene na své obavy o ni a váží nyní s úzkostí otázku, kterou se jí chystá položit.

– Stalo se ti něco? táže se tiše. Ublížil ti?

Krev se vrhne Božce do tváří, zdvihne hlavu, setká se s knězovýma očima odhodlaným pohledem a skoro vykřikne:

– Ne!

– Poslal mě pryč, dodá šeptem a s hlavou už opět skloněnou.

Děkan má pocit, jako by viděl všechno, co se odehrálo v té těsné světnici v chudobinci. Potlačí touhu poznamenat se křížem a řekne:

– Zaplať pánbůh. Zůstaneš zatím u nás a pak už se uvidí.

Božka chce poděkovat, ale tu k nim pronikne z Kvisova domku zvuk, který způsobí, že jí zaskočí srdce v hrdle a že oba na sebe pohlédnou s němým zděšením. Vypadalo to jako ston a křik zároveň, mohlo to být také jen šalebné skučení větru, který se žene nad střechami.

– Něco se mu stalo, řekne Božka rozdrkotaně. Neotevřel mi dveře, když jsem mu chtěla přinést večeři, ani mi neodpověděl. Snad už byl nemocen. Je tam tak sám. Pojďte mu pomoci.

Sepne ruce v prosbě, ale kněz už pokročil k vrátkům. Jsou otevřena a Božka ho předběhne na té krátké cestičce k domku, zavěsí se na kliku a zabuší na dveře.

– Slyšíte?

Její tvář je bílá jako měsíc, který se převážil nad Kostelní ulicí a padá zvolna za chrámovou věž. Kněz přikloní ucho ke dveřím a zachytí Kvisův skřehotavý hlas, který zní, jako by vycházel z hrdla svíraného pěstí.

– Jdi odtud, Libuše, táhni! Všecko selhalo. Nebude život, jenom prázdnota. Věčná prázdnota!

Hlas se zvedne v dlouhý kvil a skončí přepjatým smíchem. Pak opět vpadne v skuhravý křik strachu.

– Jdi pryč, Libuše! Nechci jít s tebou!

– Kdo je tam s ním? šeptá Božka. Mám strach.

– Není čeho se bát, řekne kněz vážně. Je tam jen člověk v úz­kostech. Měli bychom stát při něm. Ale nemůžeme přece vypáčit dveře.

Přemýšlení o tom, jak se dostat do domku, uklidní Božku.

– Třeba zapomněl zavřít kuchyňské dveře na zahradu, rozpomene se plna naděje.

Pustí se ihned za roh a kněz vykročí za ní.

– Jsou otevřeny, hlásí mu Božka šeptem zároveň nadšeným i znovu plným strachu. Tu si kněz uvědomí, že dosud svírá sukovici, s kterou vykročil z fary. Pohlédne na ni zahanbeně, zapíchne ji do zvlhlé země zeleninového záhonu a vejde před Božkou do domku. Stiskne kliku dveří na konci předsíňky a zastaví se. Těžká vůně kdoulí se na něho vrhne, jako by ho chtěla zadusit. Chvilku zápasí s nepříjemnou touhou obrátit se a vyjít na svěží vzduch. Oči zvykají zvolna přítmí pokoje, málo rozředěnému odrazem měsíčního světla. Hlas, který je tolik vyděsil, umlkl, je slyšet jen sípavý, nepravidelný dech.

– Rozsviť, Božko, zašeptá kněz a děvče se kolem něho protáhne a hmátne po vypínači. Sotva se rozleje světlo z nástropní lampy, vztyčí se Emanuel Kvis těžce z křesla u okna a pomalu se obrátí. Opírá se jednou rukou o stolek a v druhé, sevřené jako v křeči, drží zpola rozdrcené kdoulové jablko. Ale ta tvář, do které se dívají, byla zmáčknuta jinou, strašlivější pěstí, jíž nikdo neunikne, je schumlána do tisíce vrásek, jako by ji zhnětl čas v dravém záchvatu vzteku za to, že se mu pokoušela uniknout, nebo že se tolik nakláněla nad žatvou jiných životů. Jenom oči se nezměnily; doutná v nich hluboká tma prázdnoty a propastné zvědavosti. Děvče se přitiskne ke knězi, ale cítí, že i on se chvěje v závanu strachu.

Rty v té tváři se zavlní, roztrhnou a chřestivá slova z nich vypadnou.

– Přišel mě bít.

Děkan se temně zardí.

– To jste si způsobil sám, řekne těžce.

Kvis zavrtí zvolna hlavou, maska jeho tváře se pokusí o jakýsi úsměv, a odpoví:

– Teď už na tom nesejde.

Děkan a Božka nechali za sebou otevřeny oboje dveře. Proud chladného čistého vzduchu vniká jimi do pokoje a vypuzuje mdlou, dusivou vůni kdoulí. Větrný příboj hučí v korunách stromů, noc houká jako sova. Stařec vdechne zhluboka a jeho pohled strne kdesi nad hlavami návštěvníků.

– Slyšíte? Odchází.

Zdvihne ruku, v níž svíral kdoulové jablko, a rozevře zvolna a s námahou prsty. Pomačkaný plod zaduní v pádu o podlahu a odvalí se pod pohovku. Kvis se kašlavě zasměje.

– Je pryč.

Pootočí se, jako by chtěl znovu usednout do křesla, ale v tu chvíli pod ním poklesnou kolena. Zhroutí se na podlahu a zůstane ležet, opíraje se horní polovinou zad a hlavou o křeslo, jež bylo na svém ústupu zadrženo zdí. Božka vykřikne a kněz pokročí vpřed, dříve však než se stačí přiblížit k ležícímu, děvče se vzpamatuje a je skokem u Kvise. Přisedne k němu, vsune pod něho paži a položí si jeho hlavu do klína.

– Co je vám? Co vás bolí? zavzlyká.

Kvis neodpovídá; jeho tvář se proměňuje, vrásky z ní mizí, jako by je někdo smýval, vyrovnává se do známé hladkosti, jenom růžičky na lícních kostech se neobjeví. Kněz přiklekne vedle Božky a zeptá se:

– Přejete si něco?

Kvis pohne odmítavě hlavou.

– Život, promluví namáhavě a pokračuje trhaně. Ale bylo to na mne příliš mnoho. Chtěl jsem životy všech. Neunesl jsem to.

– Člověk může mít jen to, co si nese v sobě, řekne kněz vážně.

V tmě Kvisových očí zasvítí úsměv; pokusí se vzhlédnout k Božce.

– Něco si přece odnáším, vydechne.

Jeho tváře opadnou a napnou se, až vystoupí lícní kosti. Ústa zůstanou pootevřena a dýmavá tma v jeho očích ztuhne. V pokoji je hluboké ticho. Vítr venku přestal a knězi se zdá, že slyší čísi vzdalující se kroky. Kdesi zavyje pes a jiní se k němu přidávají. Dvanáct zvonivých ptáků vzlétne jeden po druhém z radniční věže, zakrouží nad byteňskými střechami a zapadne do věčna. Hodina dvanáctá i nultá. Ticho se prohloubí takřka nesnesitelně. Pak se ozve vzdálený, předaleký hvizd vlaku.

Jako by teprve nyní pochopila, co se stalo, Božka vypukne v pronikavý nářek vesnického děvčete.

To je chvíle, kdy v mochnovském domě paní Kateřina otevře oči a malý okresní lékař, který se nad ní ustaraně a bezradně skláněl, si začne nadšeně mnout ruce.

– Konečně. Tak tady jste, tady vás máme, zvolá, jako by ji vítal z daleké cesty. Vy jste nám ale dala co proto, paninko. Takovou katalepsii¹ jsem ještě neviděl.

Paní Kateřina se dívá dlouho nehybně, jako by nepoznávala svět, do něhož se vrátila. Okresní lékař však jí nepřestává poplácávat a hladit ruku a mluvit na ni. Starosta, který pobíhal po chodbě jako proklatec, zaslechne jeho hlas a otevře dveře ložnice. Paní Kateřina k nim stočí pohled, úsměv poznání jí rozsvítí tvář a vydechne:

– Rudo.

Ale malý lékař se proti němu vrhne s rozpřaženýma rukama a tlačí ho zpět.

– Zpátky, kamaráde, zpátky, halasí. Ještě nejsem s vaší paničkou hotov. To nebylo jen tak. Zavolám vás, až to bude potřeba.

Starosta se vrátí na chodbu, ale v jeho srdci teď hude jiná píseň. Přistoupí k oknu a myslí na to, jak se mu ještě před chvílí chtělo jít a zabít určitou osobu, již vinil z neštěstí své ženy. Vždyť je to sotva minuta, co se to v něm vzpínalo, a teď už je to nesmírně daleká vzpomínka, jíž se může smát. Kaťa je živa a bude žít pro něho. Četl to z jejího hlasu i úsměvu. Dívá se do ztišeného sadu, na listí, pokropené měsíčním stříbrem, a poprvé po dlouhých letech je mu ten pohled opět příjemný. Radniční hodiny bijí dvanáct a jemu se zdá, jako by v jejich ozvěně slyšel něčí vzdalující se kroky. Měsíc sklouzl daleko za věž děkanského chrámu a rozsvítil kříž na jejím vrcholku. Závan vděčné zbožnosti projde starostovou myslí. Slyší vzdálený hvizd půlnočního byteňského vlaku a je mu, jako by slyšel pozdrav širého světa, opět plného radosti, veselí a života. Pak někdo zvoní dole u vrat a ztlumené, ale vzrušené hlasy se o čemsi domlouvají. Marina Tlachačová vyběhne udýchaně a důležitě po schodech, starosta však položí varovně prst na ústa, aby ztlumil její horlivost.

– Ten z toho domku, ten Kvis zemřel, šeptá děvče přerývaně. Říkal to strejček. Pan doktor tam má přijít, až půjde odtud.

– Počkejte na něj a řekněte mu to.

A starosta se prochází dál po chodbě a myslí na toho člověka, jeho smrt a procitnutí své ženy. Nu, má myšlenka ho snad nezabila, ačkoli kdyby to bylo mohlo zachránit Kaťu, nelitoval bych toho. Dveře ložnice se otevřou a doktor vyjde vážný, slavnostní a veselý.

– Tak už to máme až na grunt, řekne a přidrží si starostu za oba lokty. Budete tatínkem, kamaráde. Vaše paní je ve třetím měsíci. Teď už se nemusíte bát ničeho. To z ní vyžene všechny záhrobní myšlenky.

Starosta vstoupí do ložnice jako oslepen.

– Kaťo, řekne, protože nedovede v tu chvíli říci nic jiného. Usedne vedle ní na postel a vezme ji za ruce. Paní Kateřina se usmívá zrůžovělou tváří.

– Přivedla jsem ho zpátky, Rudo, řekne, a starosta přikývne.

– Nikdy bych nevěřil, že je to možné.

– Vzpomínáš si na tu povídku o člověku, který chtěl zabíjet na pasece ve slunečném dni? Jistě se mu již nikdy nevrátí podobná myšlenka.

Starosta sedí chvíli zamlkle. Věděla to celou tu dobu a mlčela. Pak pohlédne odhodlaně do jejích očí a řekne:

– Proč by se mu vracela? Nebude už mít příčiny.

Paní Kateřina se posadí, obejme ho a dlouze políbí.

– A teď, Rudo, jdi a rozhrň ty hrozné černé záclony a zítra je dej strhnout. Tady teď bude bydlet život, tady musí být světlo.

Slunce vylezlo na příčku desáté hodiny, ale má jen málo tepla a nestačí prohřívat chladný vzduch, který proudí do byteňských ulic z polí a lesů. Rozsvěcí Byteň, vymytou včerejší bouří a vymetenou nočním větrem. Zelenina a ovoce září ostrými, nelomenými barvami na stáncích před hotelem U Koníčka. Ženy v kabátech a šátcích, s rukama složenýma na životech, namnoze už okrouhlých, rozprávějí o minulé noci. Kvis se vrací do města, nabývá nové podoby a stává se jeho nehynoucím obyvatelem. Nikdo ze zúčastněných nic nevyprávěl, a přece všichni Bytňané vědí všechno. Co se mělo stát s tímto pokojným městem, jakým nebezpečím to uniklo? Víte, že Lída Dastychová utekla včera v noci z města? Odjela půlnočním vlakem. Říkal to Teršík, který jí podával kufřík do vozu. Proč? Prý k divadlu.

Ano, Lída jediná přestoupila nepřekročitelnou hranici své lásky a šla za životem, který obsáhne víc, než co může prožít jediný člověk. Probouzet spící osudy a dávat je druhým. Tak je to? Neboť nikdo nemůže žít sám a všichni toužíme jeden po druhém. Ale co bude dělat Jeník Harazimů? Podívejte se, paní, vždyť on by to s ní byl nevyhrál, když to bylo takovéhle, a staří byli beztak proti tomu.

Strážník Tlachač se pohupuje na kraji chodníku z pat na špičky, poslouchá ty řeči a neříká tak ani tak. Vypadá jako člověk, který ví více než všichni ostatní, ale ztratil svou bývalou řečnost.

Byteň je čistá a svítí v chladném podzimním slunci jako loď, která vyplula z bouře. Pokoj se vrátil do jejích zdí.

Jen mlýny ženských jazyků melou zrno dějů velkých i malých a mochnovská kašna uprostřed náměstí spřádá svou trojpramennou píseň o čase, který i nejtišší místa na světě nese dál a dál, vstříc novým dnům a novým událostem.