KAPITOLA PÁTÁ Nepřekročitelná hranice

Otevřeným oknem proudí do světnice vůně srpnového rána a počíná si tu jako fretka, jež byla puštěna do jezevčího doupěte. Slídí z kouta do kouta a štve odtud ztuchlý pach noci. Nejtek si zalezl na židli k oknu, dopíjí zbytek černé kávy (ta bílá brynda je zrovna tak dobrá pro ženské) a kouří cigaretu. Aby se dostal na své místo, musí se protáhnout nízkou mezerou mezi čelem postele a rohem stolu, postaveného před oknem. Tady sedá v létě nejraději, přímo u pramene čerstvého vzduchu a z cesty oběma ženským, jež se pletou jedna druhé, jak stelou postele, zametají to málo, co zbývá z podlahy mezi nábytkem, a myjí nádobí. Nad jednou z postelí visí kříž. Jeho břevna jsou jakoby upletena z listů vypálených do dřeva, ale z porcelánových údů Ukřižovaného vypadávají hřebíky, takže většinu času visí za jednu ruku. Panna Maria na protější stěně v rámu s přesahujícími konci a pod sklem, prasklým klikatou čarou, shlíží barvotiskově vlídně na své utrpení. Rozhrnula si na prsou nebesky modré roucho a ukazuje oblé, karmínové srdce, věnčené září a trnovou korunou a protknuté sedmi stejnými mečíky. Od několika trnů kanou krůpěje krve, mečíky nezpůsobily viditelného zranění.

Zčernalá mucholapka splývá od stropu nad malou plotýnkou, zasazenou do rohu světnice vedle dveří. Božka se jí uhýbá navyklým pohybem hlavy, když odkládá na krůvek umyté talíře, hrnky a lžíce. Má na sobě šedé bavlněné šaty, potištěné tmavým drobným vzorkem, metr té látky za tři koruny i u Harazima, který má v Bytni monopolní postavení. Přepásala se zástěrou, a jak se shýbá nad dřez, postavený na nízké stoličce, její bosé nohy svítí v tom šeru u plotny bělostnou nahotou až vysoko nad podkolení. Když tam Nejtek pohlédne přes hubené boky své ženy, která klečíc vytírá vlhkým hadrem pod postelí, zatne volnou pěst a div nezasykne, jako by se připálil. Odvrátí raději hlavu a dívá se do modra srpnového rána, do nekonečně hlubokého a nekonečně rozlehlého modra. A obruč úzkosti mu sevře prsa. To ze života, do kterého byl obléknut, ze života příliš úzkého pro všechno, čeho by se mu chtělo. Nadýmej a naparuj se v něm, jak chceš, trhej a cloumej jím, snad na tobě praskne, ale nového se ti nedostane.

Jaký by vlastně měl být život, po jakém Nejtek prahne? Jednou takový a podruhé jiný, nelze ho popsat slovy, která se stačí líhnout v Nejtkově mozku. Především se měl narodit na jiné posteli. Proč si člověk nemůže vybrat svůj úděl? On, Nejtek, byl vykopnut do světa jako nezdárný syn z rodného domu. Kdo sebral jeho dědictví? A pak se mu bude plést takový flanďák kolem dveří a kázat, jak má být živ, myslí si s nikdy nevyhasínajícím vztekem na děkana Brůžka. Není přece lenoch ani nedomrlý schour. Dovede se postavit ke každé práci a zatočit s ní, až druzí bručí závistí, u žádné však nevydrží. Pokaždé se někde uvnitř něho zlomí pružina zájmu, neví, proč by měl dělat dál, proč by měl vůbec dělat, báň radosti mu zvětrá nad hlavou a sesype se naň v prachu a popelu, musí jít a pít, pít a pít, aby se nezadusil.

Červ hlodá na všem, nač Nejtek pohlédne. Věci i lidé se stavějí proti sobě, sotva sis usmyslel, že je uchopíš a setrváš u nich. Krása se drobí nebo ti uniká, je vždycky někde jinde, než ji hledáš. Což nebyla krásná tvá žena, když ses na ni poprvé zahleděl, a co je z ní dnes? Že je to tvá vina? A kdo tedy je vinen tím, co v sobě nosíš? Někde je tvá příležitost, jíž by se mohl tvůj život proměnit a ustálit, ale co když ji nikdy nepotkáš? Někde je krása, věčná a neproměnná, jenomže která cesta k ní vede?

Snad proto Nejtek tak rád pižlá nožem po špalíčcích dřeva, snad v těch štípankách a loučích hledá její podobu a tvar. Nikdo nikdy neviděl, že by něco takového vyšlo z toho nimrání a hraní. I když snad někdy dokončí, co začal, shledá vždycky, že krása se skryla někde hlouběji a zanechala mu jen svůj bolestný a výsměšný rub. Stopí svůj výtvor v kapse a víc naň nepohlédne; až večer, když přikládá do plotny, sedě na dojičce nad hromadou klestí, vyčíhá si nestřežený okamžik a vhodí na žhavinu to nezdařené dítko své tápavé touhy. A dívá se pak, jak plameny je zahalí svými žlutými a šarlatovými plášti, královským hávem zkázy, a když přestane dutí ohně a zbude jen čistý žár, který ti naposledy vydá tvar předmětu, dříve ještě než s ním nastoupí společnou cestu zániku na onom rozhraní, než je pokryje šedá pokožka popelu, zdá se někdy Nejtkovi, jako by za­hlédl tu podobu, již marně stíhá a nožem loudí na vzdoru dřeva. Ale zbortí se a zmizí dříve, než najde odvahu, aby po ní hmátl a vylovil ji z žáru, který ji zrodil a nyní pohlcuje.

Božka se přehoupne čtyřmi kroky od plotny ke stolu, prosmýkne se kolem matky, jež zastýlá postele, a stojí nad Nejtkem:

– Dopite to, ať to mužu umejt.

Mluví s ním drze a vyzývavě, ale nepohlédne na něho. Jako by pro ni nebyl víc než ten zbytek černé bryndy, který tu světí, aby jím zapil poslední hlt z cigarety. Je jí osmnáct let a je vyspělá a hezká, až strach. Bílá a růžová, s nezničitelnou pletí a světle kaštanovými vlasy, jimž stačí několik hrábnutí hřebene, aby se spojily v účes, jaký se jí právě líbí. Ranní světlo, prosycené sluncem, zatím jen klouzajícím po zdech chudobince, ji dělá svěží, jako by právě vystoupila z koupele, ačkoli si sotva ošplíchla tváře a krk hrstkou vody z oprýskaného umyvadla.

Nejtek vyhodí nedopalek cigarety otevřeným oknem, vyzunkne kávu jedním pijáckým douškem, ale nepouští hrnek z hrsti. Dívá se na Božku a vábí k sobě její pohled. Ta se však zatím pootočila a říká matce:

– Mami, tu košili mi nezastýlejte. Přešplouchnu si ji a dám na bělidlo.

Nejtek k ní znenadání přistrčí hrnek přes desku stolu, hrnek se v půli cesty překotí, jede však dál. Božka se prudce obrátí a zachytí jej v poslední chvíli před pádem. Vydechne z úleku a Nejtek se rozchechtá.

– To máš za to, že seš drzá. A drzá seš, to jo. Máš čekat, až tě zavolám.

Božka utře cípem zástěry trochu černého kalu, který se vylil z hrnku, pohodí beze slova hlavou a vrátí se k dřezu u plotny. Zůstaví za sebou rozvířený vzduch, plný jiné vůně, než jaká sem vtéká oknem.

Je hodina, kdy slunce běží rovně Kostelní ulicí vzhůru, valí se a stoupá beze stínu celou její šířkou. Ženské odešly poklízet naproti ke Kvisovi, ale Nejtek trčí dál na svém místě u okna. Stačí mu, aby se jen docela málo vyklonil, a vidí Božku, přisedlou na bobku, jak pleje a kypří květinové záhonky před Kvisovým domkem. A vidí Kvise, který také sedí u otevřeného okna a dívá se na ni právě tak jako on. Děvče ví o nich obou a pracuje s hlavou skloněnou, jako by nebylo na světě nic jiného než ona a ty kopečky a trsy květin, jež políbeny jitřním sluncem mísí svou jemnou vůni s jitřivým pachem vlhké země, opíjejí Božku a probouzejí v ní nějaký lehký, prchavý sen, který nestačí sledovat ani odíti tvarem, protože je snad celý utkán jen z vůní, barev a perleťové mlhy, jaká zahaluje svět v osmnácti letech.

– Měla by táhnout, myslí si Nejtek, jak se tak na ni dívá, a nenávidí ji v tu chvíli za všechna muka, jež mu působí svou mladou krásou a jež v sobě nedovede ulít žádnou kořalkou. Měla by táhnout, je už dost stará, aby se mohla starat o sebe.

Ví však, že děvče nechce odejít proto, aby mohlo stát při matce, zaskočit za ni, kde se dá, a podepřít její slábnoucí síly. Ví, kolik těch sil spotřeboval on sám, ví to jasně a dobře, není takový slaboch, aby si to zastíral, a někdy mu to připadá jako tajemná, strašná kletba, jíž byl postižen. Jako by byl poslán na svět jen proto, aby se mstil za všechno, čeho se mu nedostane, právě na těch, které miloval, a trýzní, kterou jim působí, rozšiřoval jen své vlastní hoře. Hoře z čeho? Čert to vem! Cožpak Nejtek ví? Hoře tu prostě je a neuhasíš je ničím, ani prací, ani tím, že trápíš sebe i jiné.

Ale kdyby ta holka zmizela, bylo by o jednu bědu míň. Vždyť už na její mámu nevloží ruku, to mu z ní navždycky vymáčkl ten zatracený flanďák, a dělat musí, ať je s ním, nebo sama, na tom se nedá nic měnit. Takové je dědictví postele, na níž se narodila.

Jenom ta holka by měla jít z domu. Nepatří mezi ně a měla by si hledat jinde svůj žvanec, když pro nic jiného, tak proto, aby mu ta její mléčná kůže nesvítila do očí, kam se hne. Ožralé prase, říkají o něm lidé, ale on přece jen není takové zvíře, aby nevěděl, co může a co ne. Ale je to těžké, a jestli je nějaký bůh, tak musí vidět, jak je těžké snést to a vydržet.

Vzpomeň si jenom na tu noc, bylo to v červnu nebo kdy, jak se tenkrát rozštěkali psi po celé Bytni. Taková dusná noc to byla, samá vůně a neklid, a měsíc svítil tak bíle, že se zdál skorem den. Stál v úplňku zrovna proti chudobinci a tekl jim do světnice, jako když mléko z putny vyléváš, svítící, zářivé mléko, nažloutlé přebytkem smetany. Ženské spaly, máma utahaná po denní šichtě a ta holka znavená mládím, jež si bere všeho příliš velké dávky. Nejtek bděl – jemu se spánek vyhýbá stále častěji – a poslouchal, jak ty dvě ženské dýchají, nenáviděl je, jak jen bdící dovede nenávidět spícího, a díval se, jak ten bílý proud teče do světnice a stoupá v její prostoře, píď po pídi leze vzhůru po Božčině posteli, až zaplaví i ji. Děvče to snáší klidně, ale pak jako by se bránilo dotěrnému milenci, vzdychne, vzepne se, odkopne peřinu, příliš těžkou pro tuto dusnou noc, a v tom bílém, přebílém světle, jež se ještě více rozsvítí odrazem o její pleť, udeří tě do očí její noha, obnažená po kyčli, ruka nahá až po rameno a jeden prs, který vyklouzl z výstřihu lehké košile. Božka zapadne opět do hlubiny spánku a váží z ní dech, který jí zvoní v hrudi slabounkým stonem. Oheň, stravující Nejtkovy řezby, nezjevil nikdy nic podobného tomu, co mu tu nyní podávalo to chladné bílé světlo, a z žádné výhně nemohl sálat takový žár, jakým se mu rozžíhala krev z toho pohledu. Snažil se mu vzdorovat a zavřel oči, ale probíjel se mu víčky a trval nesmazatelně na sítnici. Kdyby se mohl jen dívat a být vděčen měsíci za dar, který mu poskytl. Ale ta zářící bílá krása se po něm vzpínala a přitahovala ho k sobě. A měsíc se snad zastavil na své pouti, přikován zázrakem, který vznítil, stalo se vůbec něco strašného, žár a mráz se spojily, a zatímco Nejtek se svíjel na žhavých plátech svého pokušení, proud času promrzl až ke dnu, zastavil se a tato chvíle měla trvat věčně.

Jaký to nesmysl, že oni tu ještě dýchají, když všemu je už dávno konec. Proč ještě bijí hodiny? Kovové vejce první čtvrti na dvanáctou se zvonivě rozbilo o dlažbu vzdáleného náměstí, pták ozvěny z něho vylétl, bloudí poplašeně nad střechami a zmírá uprostřed letu, protože poznal, že se vznesl nad světem, kde už nic není. Sloup ticha roste a roste nebetyčně, granitový sloup. Kdo to do něho bije těžkými údery, že tak zní? Nejtek slyší své srdce až v hlavě. Sesune se zvolna z postele na zem rovnou na kolena. Postel zůstane tichá, ani podlaha ho neprozradí.

Naslouchá.

Dech žen se nezměnil, trhavý, rychlý dech jeho ženy, jejíž srdce příliš pospíchá, aby už mělo za sebou tu trudnou pouť, ani dech Božčin, hluboký a pravidelný, jen místy zvlněný proudem snu. Jenom ten, kdo bije do granitového sloupu, buší stále rychleji a divočeji a tak strašně přidává na rychlosti i prudkosti svých úderů, že Nejtek patrně zemře, než se mu podaří nekonečně pomalým a opatrným plížením překlenout ty dva kroky, jež dělí manželskou postel od Božčiny. A bije a buší dál, když byl už dosáhl svého cíle, a zdvíhá ruku, aby jí pokryl, jak nejlehčeji to dokáže, Božčino svítící ňadro, tak lehce, jen co by dlaň přijala jeho tvar, vstřebala jej a laskala se s ním po věčné časy.

V tu chvíli nějaký závan chladnějšího vzduchu, zrozený v lesích odpočívajících po parném dni, nebo Nejtkův žhavý dech anebo snový milenec, který se stal výbojnějším tušenou blízkostí živého, zjitřeného chlapa, dotknou se ňadra dříve než Nejtek, a ono malátné dosud a změklé spánkem počne se nalévat a tuhnout popíranou touhou, pronikající do krve spárami snu, a uzraje na vrcholku v drobnou jahůdku. Nejtka se zmocní třasavka, do granitového sloupu ticha teď bije šílenec. A vztažená ruka se kymácí nad vidinou, nad první ze všech, která se vtělila po tolika letech marného vzývání. Nelze ji uchopit, jenom se dotknout, lehce, lehýnce, co by tvar se spojil s jeho dlaní a vstoupil do ní na věčnou paměť. Už jsou si tak blízko, že horko dlaně se snoubí s chladem ňadra, tak blízko, že věrolomný manžel a nepodařený pěstoun cítí sršivý déšť drobných výbojů, jako by tisíce studených jehel mu pronikalo drsnou kůží, když Božka otevře oči. A jak se jejich pohledy setkají, v obou je zděšení a hrůza, třeba každá vyprýštila z jiného zdroje. Pudově prudkým pohybem strhne děvče na sebe peřinu a skryje se pod ní celá až po bradu, a Nejtkova ruka, vedena úlekem, změní směr a zamíří k Božčiným ústům, aby v nich zdusila poděšený výkřik, který se v nich po jeho soudu musí co chvíli ozvat. A Božka po ní chňapne rychle jako vlčí štěně, zaryje do ní ostré mladé zuby, pustí a odkulí se ke stěně, přetahuje si peřinu až přes oči, jako by teprve teď si uvědomila, co provedla, a skrývala se před ranou, která přijde v odvetu.

Nejtek jen s největší námahou zdusil výkřik bolesti, z níž se ale kupodivu nezrodila zuřivost. Granitový sloup ticha se zřítil v okamžiku, jejž nepostřehl, on však přece jen zůstal živ. Srdce v něm nyní jde tak pomalu, že ani nevnímá jeho tep, a krom bolesti, která se mu z prokousnuté ruky rozlézá po celém těle, rozvalila se v něm jen mrákotná otupělost jako v člověku, který spadl z vrcholku štěpu, právě když se byl napínal po posledním, nejvyšším a nejžádoucnějším jablku.

V té chvíli, kterou Nejtek spotřeboval k tomu, aby sebral síly a vstal, měsíc sklouzl z Božčiny postele a svítil nyní na stěnu nad ní, na obraz sedmibolestné bohorodice. Pohled na pečlivě malované krůpěje krve kanoucí z jejího protknutého srdce připamatoval Nejtkovi, že i jeho ruka asi krvácí. To však jej nezajímalo tolik jako vědomí, že i ticho změnilo svou tvářnost; šumělo nyní široce a rozlehle. Proč neslyší Božčin dech, Nejtek věděl, ale proč utichlo i trhané, chvatné oddechování jeho ženy? Otočil se a přistoupil k jejich společnému lůžku. Naklonil se nad ni a viděl, že se na něho dívá široce otevřenýma, nehybnýma očima. Mrtva? Ale ne, ten pohled nebyl pokryt ledem smrti, žhnul studeně a zle, jak by se toho byl nikdy nenadál od té tiché dobračky, která snášela vždycky trpělivě vše, čím si usmyslel ji obdařit. Pocítil, že se bojí, a zdvihl ruku, aby ji udeřil, poprvé za léta společného života z příčiny dosud nepoznané, ne proto, aby se jí mstil za svá zklamání skutečná i smyšlená, nýbrž proto, aby se bránil tomu, co po něm sahalo z jejích očí. Nejtková se ani nepohnula, ani nemžikla, a dívala se dál stále stejně.

Ruka mu zůstala trčet ve vzduchu, ta nešťastná pazoura, kterou poznamenal svým stiskem děkan Brůžek a dnes do ní vyryla pečeť svých kolčavích zubů Božka. A jak ji tak držel, teplý čúrek krve si začal razit cestu houštím chlupů na jeho předloktí. Daleko na náměstí radniční hodiny snesly tři kovová vejce a lkaví ptáci vzlétli, zbloudili a zahynuli v tichu té noci. Nedovedl si vysvětlit, jak se to stalo, že přeslechl bít půli a že vůbec uběhlo tolik času od chvíle, kdy slezl z postele. Odtrhl se od pohledu své ženy, spustil napřaženou pravici a šel si ji omýt do umyvadla u plotny.

Voda a mýdlo vykřísly v ráně palčivou bolest a Nejtek sykl a zaklel, spíš spokojen než rozvztekán tou bolestí tak tělesnou a jednoznačnou. Když si osušil ruce a ovinul pravačku zmáčeným ručníkem, vyštrachal v kalhotách, přehozených přes opěradlo židle, cigaretu a zalezl s ní na své místo u okna. Kouřil, dívaje se do noci mžícím bílým světlem k nebesům tak, že se v něm i hvězdy ztrácely. Měsíc sám byl už z dohledu; sklouzl někam ke kostelu a rozsvěcoval protější střechy a zdi.

Před domkem, z něhož nedávno vynesli na poslední cestu Libuši Bílou, stál děkan Brůžek s tím nařvaným Tlachačem a o něčem rozmlouvali nebo se přeli. Tady bylo něco, co mu poskytovalo rozptýlení a dávalo zapomenout na to, co právě prožil. Měl je oba v náramné lásce a byl by je rád při něčem přistihl, ač si nedovedl představit při čem. Mohl se však namáhat, jak chtěl, nepostihl ani slova z jejich rozhovoru, třebaže se mu zdál dosti hlasitý. V přízemí zakvílelo dítě a jemu bylo, jako by se ten pláč ozýval přímo v něm. Napadlo ho, že by se měl obléci a odejít, ne na flám, ale pryč od těchto dvou ženských a vůbec z Bytně. Jenomže neměl v sobě nic tuláckého a představa rozlehlosti světa ho spíš děsila, než vábila. A pak: bylo by to příliš jednoduché, než aby to skutečně mohlo roz­řešit jeho nesnáze. Ze svého údělu se nevyzuješ tak snadno jako z podělávků. Pohlédl znovu na ty dva před domkem Libuše Bílé a viděl, jak se rozestoupili v úleku. I jeho zamrazilo a přinutilo jej to, že vstal a vyklonil se z okna. Stín kostelního kříže dopadal zrovna na dveře domku. Pak mu ale přišlo k smíchu, jak to vylekalo tamty, flanďák v tom jistě vidí bůhvíjaké znamení, a Tlachač, chtěl by se vsadit, málem že si nenadělal do kalhot. Koneckonců nebylo to nic jiného než stín, a s ním si měsíc v tuhle noc zahrál horší hru. I mohl a chtěl považovat ten kříž naproti za kříž udělaný za vším, co se mu té noci přihodilo.

V tom se ovšem zmýlil.

Jak se tu teď dívá na Božku, skloněnou nad Kvisovými záhonky, ta noc se mu vrací. A ví, že se mu bude vracet vždycky, kdykoli na ni pohlédne.

Od příhody se starostou uplynul už málem týden a Emanuel Kvis nevyšel za tu dobu ani jednou ze svého obydlí. Sedal v biedermeier­ském křesle, opuštěném Libuší Bílou, u malého stolku pro ruční práce a vyhlížel celé hodiny nehybně na málo rušný život v Kostelní ulici. Není spolehlivého svědectví, jež by nám jasně osvětlilo, co se v něm odehrávalo v těch dnech. Snad ani nevnímal, co se kolem něho děje. Velmi často se stalo, že kolemjdoucí ho zdravili, ale nedostávalo se jim odpovědi. – Jdi se na něj podívat, posílali se, spí tam s otevřenýma očima. Jenom několik žen s ním přišlo do přímého styku a na ty působil dojmem, že se jen ztěžka probírá z únavy a lhostejnosti až otupělé.

Snad opravdu byl unaven, ale rozhodně nebyl otupělý ani lhostejný. Domnívejme se raději, že si počínal jako člověk, který dospěl ve svém počínání k hranici, za níž se rozkládá už jenom nemapovaný kraj, a rozvažuje, má-li se odvážit ji překročit. Není tak sám, jak by se nám zdálo. Shromažďuje v sobě všechny, do jejichž tajných schránek myšlení se mu podařilo nahlédnout, v nichž pohnul kolečkem, jež mělo zůstat povždy nehybné. Kolik života, kolik utajeného neuvěřitelného života, který by se byl nikdy nevznítil, nebýt jeho zásahu. Uvedl je v činnost a nyní je může žít, ne malé postrašené citečky, nýbrž vášně. Může být soudcem Dastychem, který si nyní v plné síle přiznává touhu po zničení svého nevlastního bratra, nazývaje ji touhou po spravedlnosti, která mu má vrátit rodný statek. Nepodnikl ještě nic, aby jí napomohl, věří zatím, že se naplní sama, ale kdo ví, co udělá třeba už zítra, neboť člověk je vždycky strhován svou vírou a ochoten napomáhat jí, kde si nemůže prorazit svou cestu ona. Může být soudcovým bratrem Pepkem, v němž popíraná rodová hráčská vášeň protrhla poslední hrázi a nese jej k bezbřehému moři šílenství, kde všechny karty budou vyhrávat a kde i soudce Dastych se před ním pokoří a uzná jeho statkářskou rozvahu a soudnost. Mohl by být i starostou Nolčem, ale to už je pohřbená zkušenost, kterou by nechtěl opakovat. Proto se zastavil a váhá. Neboť cítí, když už se mu jednou otevřela cesta, že by mohl být každým, kým by se mu zachtělo, jenom ne člověkem, který by sám po něčem toužil, prahl, nenáviděl a miloval.

Paní Nolčová, zneklidněná jeho stavem, navštívila ho několikrát v těch dnech. Cítila se za něj odpovědna od toho odpoledne, kdy ho přivezla domů a kdy vyprávěl svůj neuvěřitelný příběh. A pak, ten člověk ji vábil už dříve, aniž si dovedla vysvětlit proč. Přirozená zvědavost by stačila na vysvětlenou, protože Emanuelu Kvisovi by se byla ráda podívala pod jeho pikovou vestu celá Byteň, ale paní Kateřina si vzala do hlavy, že by u něho mohla najít odpověď na svou vlastní otázku.

Přicházela k němu kolem čtvrté hodiny odpolední, doprovázena Marinou Tlachačovou, která za ní vlekla výletní proutěný koš se svačinou, a když těm dvěma prostřela a o něco později po nich sklidila, lelkovala na zahradě, čekajíc, až se milostivé zráčí domů. A většinu času si ovšem lámala hlavu otázkou, co může mít taková dáma na tom venkoncem prašivém dědkovi.

Leč dáma a dědek, oba dokonale lhostejní k tomu, co si o nich kdo myslí, sedali spolu u malého stolku u okna, na očích každému, kdo stál o to se po nich ohlédnout, a vedli rozhovory, k nimž by jistě každý rád nastavil zvědavě ucho.

Ve společnosti paní Nolčové Kvis ožíval k dvornosti a hovornosti, veden dětinskou snahou zalíbit se jí a získat si její obdiv. Podléhal dojmu, jako by s ní kráčel zpět proti proudu času do zaniklých dob, postupně stále bližších jeho srdci, v němž nikdy nevzplál žádný jeho vlastní cit. A bylo stále temněji, jak se vzdalovali od času, z něhož vyšli. Kolem nich se vzpínaly a duněly hlasy pod klenbou strachu, řvaly všemi vyvzpomenutelnými a pocititelnými vášněmi, pro něž nebylo zaklínadla, překřikujíce samy v sobě ozvěnu hrůzy. Emanuela Kvise jímala úzkost, že v té divoké směsici zaslechne a pozná svůj hlas, že se vyloupne ze tmy a bude pojednou kráčet sám proti sobě. Nedovede pochopit, co to ta žena nese v sobě, protože je to v příkrém rozporu se vším ostatním, co z ní cítí, jako by byla úbělovou stružkou, jíž protéká ten rmutný proud, ponechávaje ji samu nedotčenu. Je utkána ze světla a průzračné čistoty, sám mír, láska, soucit a nejčistší toužení, pohlédneš-li na druhou stranu, než odkud přitéká minulý čas, klade se před ni most světla; ale ona váhá, bojí se naň vstoupit, snad pro ty stíny smutku, které jej vroubí jako nesrozumitelná sousoší. Kvis je zmaten a neví, co si počít. Život v této podobě uniká jeho chápání. Někdo v ní přichází z veliké dálky a do větších, nezměřitelných dálek má zamířeno; není sama, celý houf se připjal na její šlépěje, vede je podobna sloupu záře, ale daleko před ní, za tím mostem, který ji vábí a děsí, jako by byl ještě někdo, koho už vůbec nedovedeš rozeznat. A Kvis cítí, jak je prostupován úctou i bázní, bezmocí i podmanivou touhou zmocnit se také tohoto života, třebaže jej nedovede pojmout v celé jeho obsáhlosti.

Žena, sedící před ním, je křehká i pevná zároveň, a v její tváři, vroubené vlnami černých vlasů, ve tváři trochu protáhlé, ale pravidelné, s vysoko vyklenutými oblouky obočí a rovným nosem, se rty trochu silnými a ostře ohraničenými přirozenou červení, tkví dosud krása, neporušená ani stínem vadnutí. Sedí zpříma a lehce, s lokty na opěradlech druhého křesílka, hovoří bez rozpaků, s živostí, kterou ji naučili ovládat už jako dítě, a dbá svých slov.

– Myslím, že jste tu mnoho nezměnil od té doby, co jste se sem nastěhoval, řekne třeba paní Kateřina.

– Byla jste tu někdy dříve?

– Ne. Vaše předchůdkyně byla plachá a nestála o společnost. Soudím tak jen z uspořádání věcí. Je na něm znát ženskou ruku.

– Nepohnul jsem tu opravdu ničím, nedovedu si ani představit, jak bych to jinak uspořádal.

– Musíte se tu ale cítit trochu jako na návštěvě, neupravíte-li si věci kolem sebe po svém.

Emanuel Kvis se neklidně pohne, jako by byl zasažen na citlivém místě. Pak řekne pomalu, jako by teprve objevoval pravdu, která mu dříve unikala.

– Nevyznám se v tom, nikdy jsem nic podobného nedělal. Bydlel jsem vždycky v bytech, jež uspořádali jiní. A nikdy mě nenapadlo, že bych na tom měl něco měnit. Napřed v bytě svých rodičů a potom, až do té doby, než jsem přišel sem, v hotelovém pokoji.

Paní Kateřina sedí chvíli mlčky a přemýšlí o tom, co právě vyslechla. Pak řekne s omluvným úsměvem, který promění její tvář v dívčí:

– Promiňte, snad jsem začala řeč o něčem, co vám není příjemné. Hotelový pokoj. Nedovedu si představit nikoho, kdo by v něm dobrovolně bydlel o hodinu déle, než musí. Co vás na tom lákalo?

Kvis odvrátí hlavu a dívá se do prostoru, v němž jako ozvěnou nějaké pradávné zkušenosti se to prohlubuje stále beznadějnější prázdnotou. Pak řekne:

– Lidé. Doufal jsem, že jim tak budu nejblíž, že se jich konečně nasytím.

– Že se jich nasytíte? Obyčejně jich býváme syti velmi brzy a toužíme se jich zbavit.

Emanuel Kvis se nepochopitelně vzruší a řekne skoro útočně, jako by paní Kateřinu obviňoval ze svého údělu:

– Tak to připadá vám, kteří máte být z čeho živi.

Zamává rukou, stínaje předem každou možnou námitku.

– Nemyslím na peníze. Těch jsem měl vždycky tolik, kolik jsem potřeboval, abych byl živ a nemusel pracovat.

A udělá patetický posunek, ukazuje na svá prsa.

– Ale tady. Mít tady svůj vlastní kapitál.

Paní Kateřina skloní hlavu, aby se na tu chvíli zbavila pohledu na něho, který neodpovídá jejímu smyslu pro úměrnost, a prohlíží si modré, karmínové a zlaté květy na koflících. Když vzhlédne, v jejích očích kmitá plachost a její slova jsou nejistá:

– Nerozumím vám. Každý z nás si nese v sobě něco, z čeho žije, nebo čím dokonce umírá.

Kvis se opře vzrušeně o své křeslo, pozdvihne se a skoro křičí:

– Jenom já ne, já ne.

Klesne nazpět a vypadá zahanbeně jako chlapec, který si chtěl dát záležet na svém chování, a přece to nevydržel. Upře na paní Nol­čovou prosebný pohled.

– Promiňte starému člověku, že se dal unést. Jsem vám nyní dlu­žen vysvětlení.

– Můj bože, proč? Svedla jsem vás k tomu nevhodnými dotazy. Nenabyla jsem přece práva, abych se vtírala do vašeho soukromí.

– Není u mne žádného soukromí, odpoví Kvis s jakousi zatvrzelostí a opět trochu okázale. Řekl jsem, že vám dlužím vysvětlení, ale nyní vidím, jak je těžké. Musíte se spokojit vylíčením, třebaže popisnost je i při největší přesnosti a nejlepší vůli vždycky neúplná a trochu lživá. Nevím ani, kdy to začalo, snad jsem přišel už takový na svět. Myslím, že prvotní lidský cit je láska k rodičům. Nikdy jsem ji nepocítil a snad proto později ani žádnou jinou. Nemyslete si, že jsem byl nějaký zloduch. Svědectví jiných praví o mém dětství, že jsem byl vždycky klidný, ba netečný. Poslouchal jsem své rodiče, ale byli mi lhostejní jako já jim a oni sobě navzájem. Pečovali o mě dobře, ale bez nadšení. Smrt otcova, když mi bylo deset let, dotkla se mě právě tak málo jako o třicet let později smrt matčina, ačkoli celou tu dobu jsem žil s ní a nikdy jsem ji neopustil. Znal jsem ji tak jako sebe. Nebylo vlastně ani co znát. Kdežto já byl alespoň zvědavý na to, co se děje v druhých, má matka byla zcela apatická. Dovedla se probudit ze své strnulosti jenom tehdy, když hrozilo nebezpečí, že bych odešel z domova. Tu se dovedla vzchopit a vyvinout podivuhodnou energii, aby mě u sebe udržela.

Odmlčí se, aby trochu vydechl a dolil si kakao z termové konvice, v níž je přinesla paní Kateřina. Návštěvnice, přemožena tím, co právě byla vyslechla, poleví ze své ohleduplnosti a prořekne:

– Ale to je strašné.

Kvis polkne doušek kakaa a zamžiká oživeně očima, jako by ho její poznámka uspokojovala.

– Viďte. Nedovedu to sám plně posoudit, ale cítím, že to na vás působí. Nemáte ponětí, co mi dalo práce, než jsem se naučil vůbec rozeznávat jeden cit od druhého. Neznal jsem je přece ze zkušenosti, nýbrž jako čtenář, který se dovídá z cestopisů o cizích krajích, nebo jako turista, který je obdivuje jako katedrály, velehory nebo západy slunce nad mořem, ale nemá klíče k tajemství jejich krásy. Postupně jsem však stále víc a více toužil se jich zmocnit, mít je alespoň cizí, když ne své.

Paní Kateřina pocítí náhle závrať, jako by se dívala do bezedné hloubky, jako by do ní hodila kámen a čekala marně na zvuk jeho dopadu. Vytáhne kapesníček, napuštěný kolínskou vodou, otře si jím rty a pak zhluboka vdechne proud vzduchu, přicházející otevřeným oknem a nasycený vůní květin ze záhonků před domem.

– Nechcete přece říci, že jste byl úplně bez jakéhokoli citu?

Emanuel Kvis sebou zavrtí skoro potěšeně a přikývne živě celým tělem.

– Přesně tak. Neznal jsem lásku ani nenávist, soucit ani odpor, krutost ani něhu. Zpočátku mě zajímaly, jako jiného zajímají brouci nebo květiny, pídil jsem se po nich a seznamoval se s nimi, jako bych jim počítal nožky aneb okvětní lístky a prašníky. Ale propadl jsem jim a žízním po nich, protože, jak se zdá, nikdo se s nimi nemůže seznámit, aniž by jim podlehl.

– Jak je to dávno, co jste po nich začal tak toužit?

– Myslím, že se vší silou až po matčině smrti. Do té doby jsem ukájel svou touhu a zvědavost jenom náhodně nebo nepravidelně. Ale vraťme se k ní, vraťme se k mé matce. Spojí nás opět s místem, na němž teď sedíme. Řekl jsem vám, že se dovedla probudit k životu, jen když se bála, že bych ji mohl opustit. Poznal jsem v těch letech jedinou ženu, jež ve mně probudila větší zvědavost než ostatní. Byla to jedna z mých sestřenic, Libuše, ta, které patřil tento domek. Usmyslila si, že se za mne provdá, a byli bychom patrně spolu vytvořili párek podobný mým rodičům. Nedovedla však prosazovat dost účinně svou vůli proti vůli mé matky a já jí v tom nijak nenapomáhal. Snad jsem se více bavil jejich zápasem a čekal, kdy z něho vykřísne skutečný žár, než toužil po rozhodnutí. Libuše se nakonec odhodlala čekat, až má matka zemře. Ale nečekala dost vytrvale a odstěhovala se rok před matčinou smrtí sem. Myslím, že věřila až do své poslední hodinky, že za ní přijdu, a psala mi v tom smyslu jeden i dva dopisy do roka. Já však zatím dospěl k jinému rozhodnutí, snad proto, že jsem věděl, že my dva vedle sebe bychom nedošli k ničemu jinému než k opakování osudu, který už tu jednou byl. A pak, musel jsem vyhovět své touze, a vedle ní bych ji byl v sobě udusil. Přišel jsem nakonec přece, pozdě pro ni, zato dosti včas pro sebe. A sedám tu nyní v jejím křesle a cítím, jak spolu splýváme silněji, než bychom mohli za jejího života, jak přibírám její úděl ke svému a dávám mu více síly, než ona byla kdy schopna mu dát.

– Myslím, že už chápu, proč bývala tak smutná, v sebe uzavřená a vypadala, jako by stále někoho vyhlížela, řekne paní Kateřina a má před očima zjev té ženy, jak chodila byteňskými ulicemi a s ní jako by pochodoval neviditelný, ale nepřekročitelný plot zahrádky jejího domku.

– Čekala víc než mne, odpoví Kvis, čekala život. Ale já jí ho přece nemohl přinést.

– Nerozumím tomu. Lidé jí nedůvěřovali a pověrčivě ji podezřívali, že přináší smůlu. Ona však měla ráda děti, zvala je k sobě a hostila. Nemohla být zlá.

– Nebyla zlá ani hodná. Hledala cestu k lidem a tím se jim stávala podezřelá.

– A co vy?

Kvis se opět vzruší, poposedne živě ve svém křesílku a vykloní se daleko nad stolek.

– To už je něco docela jiného. Poznal jsem cenu zvědavosti sám na sobě a naučil jsem se ji budit v jiných. Přibližují se ke mně, aby mi sáhli na zub, a nakonec shledají, že vidí jen sebe, jako bych byl jejich zrcadlem.

Do Kvisova hlasu se vloudí chvástavý tón, který paní Kateřině zní nepříjemně, zároveň však znevažuje obsah jeho řeči, takže ji dokonce tolik neděsí.

– Hezkou škálu citů jsem poznal za ta léta, stal jsem se i vyběravým a dostal se dál, než kam jsem chtěl dospět.

– Jakási jasnovidnost nebo čtenářství myšlenek?

Ale Kvis vyskočí rozčileně ze svého místa, přejde pokojíkem k pohovce u druhé stěny a opět se vrátí k oknu. Nakloní se nad paní Kateřinu a dívá se na ni, jako by ji chtěl spálit očima náhle rozžhavenýma.

– Cožpak jste to nepochopila? Nejsem žádný jarmareční vykladač. Vím právě tak málo, co si v tuto chvíli myslíte, jako tady ta konvice nebo ten stolek. Vaše myšlenky mi unikají, ale vím, že se teď ve vás mísí zvědavost s odporem ke mně, a mohu to žít a cítit s vámi. Nevidíte tu grotesknost mého postavení? Jsem odporný sám sobě, ale jenom dík vašim pocitům. Vzpomínáte si na toho člověka, o němž jsem vám vyprávěl toho dne, kdy jste mě sebrala na chudějovické silnici?

Paní Nolčová, jež zachovala klid dámy, uvyklé čelit všem situacím, ožije při atraktivním počínání Kvisově novým zájmem a řekne:

– Posaďte se, prosím, a povězte mi, jestli jste se s ním ještě setkal.

Kvis chlapecky uposlechne, posadí se na své místo a odpoví zprvu podmračeně a uraženě:

– Nesetkal a doufám, že už nikdy nesetkám. A kdyby se to přece mělo stát, byla by to asi má poslední hodinka. Ale vzpomněl jsem si, že jsem vám snad tehdy nepověděl přesně všechna fakta. Víte, zahlédl jsem toho člověka nejprve, když se obrátil tváří k slunci a rozpjal paže, jako by byl právě s něčím nadobro zúčtoval, a pocítil proto nesmírnou úlevu. Tak jako by si řekl: Konec, začínáme znovu a už se nikdy nevrátíme. Byl to velký okamžik a pravdivý jako celý ten chlapík. Nikdy jsem neměl v prsou takové šíře, rozhodnosti a síly, jako mi dal prožít on. Ale přitom jsem nějak věděl, že to, co ze sebe shazoval, nelze tak jednoduše zašlápnout. Napadlo mě, může-li to mít ještě nějaké pokračování, netušil jsem však, že by mohlo přijít tak záhy. Sotva se zastavil nad spícím tulákem, věděl jsem už, co to je. Přišlo to na něho zprvu jen jako pokušení, aby přezkoušel sílu svého rozhodnutí, nebo aby se přesvědčil, jak to vůbec byla malicherná hra a k činu že by beztak nenašel nikdy odvahu. Tohle už jsem žil s ním a byla to nejstrašnější hra, do jaké jsem se kdy pustil. Chtěl jsem okusit i to poslední, co se může zrodit z lidského srdce.

– Chcete říci, že jste mu tu myšlenku vnukl vy? přeruší ho paní Kateřina zděšeně.

– Nemohl jsem mu ji vnuknout, byla v něm. Řekl jsem vám přece, že ještě před chvílí se domníval, že ji v sobě pohřbil navždy. Přál jsem si, jenom aby poznal, že není v lidském duchu nepřekročitelné hranice. A on ji začal překračovat. To bylo to strašné. To bylo víc, než jsem dovedl a mohl snést.

Paní Kateřina odvrátí hlavu a dívá se oknem na záhony před domem, na ulici, kde se rozvíjí křiklavá dětská honička, na chudobinec, jehož rozedranou bědnost nemilosrdně obnažuje odpolední slunce. Za plotem jde někdo Kostelní ulicí dolů a zdraví smeknutím klobouku. Paní Nolčová zachytí jeho pozdrav očima zpola nevidomýma, kývne na odpověď, ale sleduje dál slova, jež ji zaujala v závěru Kvisova vyprávění. Možná, že ji zdravil děkan Brůžek, leč v tuto chvíli nestojí o to, aby si to uvědomila. Děkanovi se nelíbí její návštěvy u Kvise, zavedl už na to řeč, a třeba neřekl nic skutečného, mohla vytušit, že Kvisovi nedůvěřuje a spojuje s ním představy neurčitého, avšak velmi nebezpečného zla. Možná, že není dalek pravdě, milý děkan, ale paní Kateřina, třeba je upřímná křesťanka, není z těch, co se dají přemluvit, když se byli pro něco rozhodli. Ostatně nesejde teď na tom, co si myslí nebo přeje děkan Brůžek, sejde jedině na tom, co řekl tady ten mužík o nepřekročitelné hranici. Nevnímá ani Kvisovy rozšířené oči, které na ní ulpívají jako přísavné bradavky chobotnice.

Kvis čeká marně; paní Kateřina má dostatek vrozené prozíravosti a nevydá se mu špatně volenou otázkou. Naopak cítí, jak přes to, že je poděšena, sbírá odhodlaně zálohy své síly, aby se proti němu opevnila. Váhá, protože vytušila propast pod tenkou vrstvou květnaté louky, přes niž ji to láká se rozběhnout. Jedny paže ji objímají, aby ji zadržely, pevné paže, které jí byly štítem i kolébkou tolik let života, v nichž poznala lásku i bezpečí, ale na druhém konci jiné paže se vzpínají po jejím náručí, jež zůstalo prázdné jako hnízdo, z něhož se nikdy neozvaly hladové hlásky mláďat. Kvis ví, že něčím ve svém vyprávění přivedl paní Kateřinu až k představám, jimž se dosud s mnohým úsilím vyhýbala. Ale jaké jsou to představy?

Zdá se mu, že pojednou uvnitř mrzne; táhne jím chlad, nezměřitelný teploměry. To nemůže být z ní – třebaže se dosud nikdy nesetkal s člověkem, který by se ve zlomku vteřiny dovedl obehnat tak vysokou hradbou nepřístupnosti –, nýbrž ze světa, jehož se dotkla svou touhou. Dopustil se chyby, dal se strhnout svou ješitností, jediným svým vlastním citem, který v něm občas překypí a sehraje mu nepříjemný kousek, právě když to nejmíň potřebuje. Ještě nikdy však nezašel tak daleko jako dnes. Byla vůbec první, komu o sobě vyprávěl, a pověděl toho více, než bylo zdrávo jeho záměrům. Zrušil kouzlo zvědavosti, které by ji k němu hnalo vždy znovu, až by se naplnilo to, čeho se paní Kateřina tak bojí a po čem tolik prahne. A přece i uprostřed té úzkosti si nepřestává býti jist, že pohnul v jejím srdci něčím, co mu ji přivede zpátky a objasní celou, i kdyby se obehnala hradbami ještě vyššími.

Čeká otázku nebo poznámku, jíž by se paní Nolčová vrátila k jejich rozhovoru. Ale návštěvnice zavede řeč na jeho zdraví, vysloví několik rad, jimiž mladší lidé dovedou přivést starší až k nepříčetnosti, připomene si neúprosně ubíhající čas a požádá ho, aby zavolal Marinu. Rozloučí se s ním bezdůrazným stiskem ruky, v němž Kvis marně hledá stopu dřívějšího zájmu a účasti. I sedí dlouho po jejím odchodu mdlý a vyhaslý, s obličejem stařecky scvrklým, takže lidé, kteří se trousí Kostelní ulicí na požehnání, pociťují ledový závan ve svých myšlenkách a říkají si, že ten dědek trčí ve svém křesle trochu příliš strnule, než aby to bylo jen tak.

Slečna Eleonora Dastychová navštívila svého bratra soudce. Viděl ji přicházet, sledoval ji od okamžiku, kdy vyšla z branky rodného statku a zamířila přes náměstí k soudní budově. Měl dosti pokdy, aby se připravil na její návštěvu, o níž mohl předpokládat, že nebude příjemná.

Sedí nyní proti němu ve starém, ošoupaném křesle pro strany, na místě promyšleně nevýhodném pro každého, kdo se na ně dostane. A přece soudce marně shledává svou obvyklou převahu; nic mu není platna mohutná hradba stolu zavaleného lejstry, ani vysoké soudcovské křeslo, ani závoj stínu, který si po starém zvyku spustil přes tvář tím, že se otočil zády k oknu. Eleonora Dastychová je soupeř, který už svou přítomností ruší tradiční soudcovskou strategii, ještě dříve než vůbec promluví. Vystaví klidně svou bledou tvář světlu, ale to má jenom ten výsledek, že matná modř jejích očí ledově zšedne. Plochá, hranatá Eleonora nebyla nikdy hezká, ale pochopila to dříve, než tím začala opravdu trpět, a zařídila si život podle toho. Měla dosti velké věno, aby jím nahradila nedostatek krásy, usoudila však, že koupit si trápení za tolik peněz je špatný obchod. Její majetek jí umožňoval nezávislost a její rozum, přibroušený smyslem pro ironii, nedovoloval jí, aby zatrpkla, a vedl ji spíše k lidem, než aby ji od nich vzdaloval. Byla to ženská do nejzastrčenějšího koutku svého srdce, ale projevovala svou ženskost jen natolik, kolik sama uznala za dobré. Hluboko v sobě skrývala nevyčerpatelný zdroj něhy a lidského zájmu o druhé, jež ji vždycky budou chránit před staropanenstvím. Svým způsobem měla i smysl pro parádivost, ale byl to opravdu způsob tak nenápadný, že jen málokdo jej mohl postřehnout. Většině Byteňských se muselo zdát, že chodí stále v jedněch a týchž šatech. A ona si vskutku oblíbila jakýsi sportovní střih, na němž měnila jen málo, i látky, z nichž dávala šít, byly vždycky právě tak nenápadné jako dokonalé. Také teď tu seděla v jedněch takových šatech, ve střevících s nízkými podpatky a v ploché čepici, nasazené na popelavě plavých vlasech, které jí nezešedivějí ani v šedesátce.

Soudce tuší, proč za ním přišla, a dívá se do jejích bledých očí s těžce utajovaným neklidem. Mívala nad ním převahu už v dětských letech, ač byla o tři léta mladší, bál se jejího posměchu, a když se jí někdy pokusil nabít, skončilo se to pravidelně jeho porážkou, protože se prala s divokostí, které nemohl čelit, neměl-li jí vážně ublížit. A ten chlapecký strach z ní v něm zůstal podnes. Eleonora to ví a uvede se obvykle neúprosným způsobem. Cvrnkne prstem do složky starých spisů, hustě usazený prach se zvedne a zavíří.

– Copak ti tu nikdy neuklízejí?

– Tady není salón, ale úřadovna, zabručí soudce a má pocit, že tím dostatečně vyvrátil Eleonořin výpad.

– Opravdu. Zapomněla jsem, že prach patří k úřadování. Dokud jím není případ obalen, neuzrál k vyřízení. Je to tak?

– To jsou staré hloupé vtipy.

Eleonora cvrnkne podruhé do svazku papírů, prach se opět vznese jak po neviditelném výbuchu, zároveň však, protože jsou to už velmi stará lejstra a zpuchřelá časem, od jednoho z nich se odlomí kousek ne větší drobné mince a snáší se kolébavě k zemi, smetanově nažloutlý a lehýnký jako povadlý okvětní lístek. Eleonora odvrátí oči od bratrovy tváře a sleduje klouzavý pád té saze, vylétlé z ohniště času. Ujde jí proto soudcův neklid a starý fascikl nebude pro ni ani nadále znamenat nic víc než hromádku trouchniviny a semeniště prachu. Kdyby mohla rozvázat provázek, který jej ovíjí, a listovat opatrně a velmi štítivě jeho obsahem, shledala by, že jsou to akta prvního soudního roku v onom bláznivém sporu, který přivedl na buben jejího dědečka z matčiny strany. Nač má soudce na stole tuhle veteš, jejíž herci už dávno zmizeli v zákulisí a za níž měla spadnout navěky opona zapomenutí? Živí snad těmito práchnivými polínky svůj ohníček? Slečna Eleonora však vidí naštěstí jen drtek papíru, který před ní sehrál malou scénku z rozpadu a zániku všech věcí. Nemyslí však ani tak daleko, ten nepatrný děj splývá s tím, o čem hovořila. Řekne, jako by neslyšela bratrovu odpověď:

– Obávám se, že i tebe tady za ta léta prolezl prach skrz naskrz a že bys potřeboval řádně vyklepat.

Soudce vyrazí nesrozumitelný zvuk, ze všeho nejvíce podobný odfrknutí, a začne poklepávat tužkou na psací podložce. Eleonora vrhne na tužku uhrančivý pohled, tužka jej nevydrží, klepne ještě několikrát nepravidelně a váhavě a skácí se.

– Zatuchl jsi tady pěkně, jen co je pravda. Jiní v tvých letech jsou nejméně přednosty krajských soudů.

Soudcova tvář potemní přívalem krve.

– Každý ví, že jsem mohl odejít mnohokrát, a že jsem odmítl. Láska k rodnému místu, pohrdání kariérou a tak dále. Měl jsem právo zařídit si život, jak se mi zlíbilo.

– Tak zní povídka, kterou jsi pustil sám do oběhu. A patrně ji vyprávíš i sobě, abys přehlušil pravdu. Lituji, že jsem neměla tak před deseti patnácti lety odvahu vzít bič a vypráskat tě veřejně odtud.

– Leny!

Slečna Eleonora mávne jen mdle a pohrdavě rukou, sršeň soudcova hněvu ji pramálo znepokojuje.

– Pěkný soudce s představou o spravedlnosti, jakou sis vypěstoval.

– Nerozumím ti. Sloužím zákonu a dělal jsem vždycky jen to, co po mně žádal.

Eleonora vzplane. Vykloní se z propadla nepohodlného křesla a v šedém ledu jejích zřítelnic to zajiskří.

– Když mluvíš o svém poslušenství zákona, proč tu tedy sedíš? Proč jsi už dávno neodešel? Proč ses vůbec vracel do tohoto hnízda? Jen proto, aby sis zkaňhal život a otrávil srdce?

– Jsem tu spokojen. Nikde bych nemohl být spokojenější.

– Na mou věru, řekne Eleonora pohrdavě, a proč ne? Jsou i takoví lidé. Nacházejí štěstí v tom, že si každý den natrhnou o něco svou ranku a přisypou do ní na špičku nože papriky. A jejich největší nepřítel je, kdo by jim to chtěl pofoukat nebo nakonec zahojit.

Filip Dastych se pokusí uniknout sestře za hradbu naléhavých povinností. Vstane a řekne:

– Je mi líto, Leny, ale snad bychom tento soukromý hovor mohli odložit na vhodnější dobu.

V Eleonořiných očích to mžikne zlomyslným uspokojením.

– Posaďte se, pane rado. Je přece pravděpodobné, že jsem přišla v úřední věci. Ale pochybuji, že ti bude příjemnější.

Soudce Dastych se vzdá a usedne s hlubokým povzdechem. Slunce v té chvíli se posunulo na své dráze tak, že se odrazí od tabulky pootevřeného okna a světelný sloup se položí mezi bratra a sestru. Dívají se na sebe přes tu hranici, utkanou z víření zářícího prachu, oba zajatci svých světů, oba si náhle blízcí smutkem nad jejich rozdílností i nad svým osaměním. A chystají se vyjít si vstříc po laně toho nečekaně oživlého citu, napjatém nad propastí let prožitých v odcizení, na jejímž dně se třpytí několik valounů společných dětských vzpomínek. Leč nejsou cvičeni v této akrobacii a zatočí se jim oběma hlava dříve, než učiní první krok. Soudce sklopí polekaně víčka za skly svých brejlí a řekne hlasem, jakým mluvívá se stranami:

– Tak proč jsi tedy přišla, Leny?

Slečna Eleonora spolkne jakési žhavé sousto, které, jak putuje dolů, se změní v kousek ledu. Ty chudáku, myslí si, oba jsme chudáci, a někdo měkčího srdce měl by nad námi zaplakat.

– Přišla jsem se tě zeptat, jestli víš, co se děje s tvým bratrem.

– Nemám rád, když se mi připomíná toto pochybné bratrství, zahučí soudce.

– Nu, měli jsme společného otce, na tom už těžko něco změníš, ať je ti to vhod, nebo ne. Třebaže jste si odnesli víc ze svých rozdílných matek a ještě víc z jejich povedených tatíků.

– Jeden z nich byl nejen mým, ale také tvým dědečkem, Leny, řekne soudce dotčeně.

– Vidíš, a to zas já nemám ráda, aby mi někdo připomínal, zasměje se Eleonora. Přestaňme si vyčítat předky, a ty se přestaň přetvařovat. Víš, co ví celé město. Pepek začal pít a hrát karty tak divoce, že se jeho dědek jistě obrací v hrobě závistí. Co máme proti tomu dělat?

Soudce znehybní a mlčí. Paprsek odraženého světla se přesunul zatím na stěnu za jeho zády a osvětluje široké a otřelé hřbety zákoníků, rozestavené v polici, která se prohýbá pod jejich tíží. Náměstí pod otevřeným oknem sem proniká šumem a zvuky tak důvěrně známými, že už se dávno sloučily s tepotem vašeho srdce. Široký cit vzedme soudcovu hruď, nějaké kroky jdou po hladině těch známých zvuků, jdou a blíží se, nikdo je nemůže zastavit, neboť nikdo krom soudce jich neslyší.

– Nevím, co máš na mysli. Nemůžeme zakázat lidem, aby s ním hráli, ani hostinským, aby mu nalévali.

Jenomže slečna Eleonora má jemný sluch, a neslyší-li přímo ty kroky, zachytila alespoň jejich ozvěnu v bratrově hlase.

– Připadá mi, jako by ti to působilo radost.

Soudce uhne pohledem čepelkám sestřiných očí.

– Nevím proč.

Eleonora zápasí chvilku s touhou vrhnout se na něho, bít ho a škrabat jako kdysi v dětských letech.

– Musíme najít nějaké řešení, řekne důrazně, a ty se nemůžeš vyhýbat své povinnosti. Pepek neohrožuje jenom sebe. Má ženu a dítě, je tu statek, který musí zůstat uchován.

– Je to všechno předčasný poplach.

– Pozdní poplach by nic nezachránil. Prohrál všechny hotové peníze, všechno, co stržil za sklizeň, ani na daně si nedal stranou. Odprodal už šest kusů dobytka a byl by prodal i pár koní, kdyby mu v tom nebyla zabránila Lída. Vyhnala kupce bičem ze dvora, a on se tomu ani nevzepřel. Teď shání půjčku. Přišel na mne, a když jsem mu odepřela, vypravil se na starého Harazima. Ten lakomec mě zastavil a vykládal mi o tom. Nač prý, dělal hloupého, potřebuje váš pan bratr peníze? Chtěl, abych mu půjčil třicet tisíc na dvanáct ze sta. Nejste na správném místě, pane statkáři, řekl mu. Nemám bankovní dům ani nelichvařím. Myslela jsem při tom na naši Lídu a na toho kluka. Ale to je teď vedlejší, ti už si nějak poradí. Pepek se obrátil na záložnu. Chce šedesát tisíc na hypotéku.

– V tom mu nemůže nikdo bránit, řekne soudce a poprvé za této rozmluvy se usměje, jako by ho toto zjištění uspokojovalo. Statek mu patří.

– Ale copak nevidíš, jak s nimi naloží? vzruší se Eleonora. Jeho žena chce požádat soud, aby byl dán pod kuratelu. Přišla jsem se s tebou o tom poradit.

– Těch pár tisíc, které prohrál a probendil, nestačí na to, aby byl prohlášen za marnotratného a zbaven svéprávnosti.

– Najde se dosti důkazů o tom, že není normální. Už to, že se bojí hodin a že je zastavuje všude, kde na ně přijde. Nebo to, co provádí v kanceláři. Zamyká se v ní na celé půldny a hádá se tam sám se sebou. Zkusila jsem s ním rozumně promluvit, ale řekl mi, že tomu nerozumím, že nehraje karty pro svoje potěšení, nýbrž proto, aby dokázal, že ten, kdo je vydrží hrát dosti dlouho, musí nakonec vyhrát. Jeho dědkovi se to nepodařilo jenom proto, že mu k tomu nebyl dopřán čas. Ale on prý čas prokoukl, ví, co je zač, a vyzrál na něj. Vyhraje a pak už bude vyhrávat vždycky. Pak prý zajde smích mrtvým i živým, a nikdo už nebude pochybovat, že jeho dědek dovedl vyhrávat nejen spory, nýbrž všechno, čeho se mu zachtělo. Tím mrtvým, abys rozuměl, myslel našeho dědu, a tím živým tebe. Ví prý dobře, nač tu čekáš a kdo čeká s tebou.

Bratr zbledne, ale usmívá se. Radniční věž začne vyplácet uplynulou hodinu jedenácti zvonivými zlaťáky. Soudce je v duchu počítá a myslí na to, co mu Eleonora vykládala o čase. Ne, čas nelze zmást ani připravit o jeho ovoce. Je to strom věčné plodnosti, který setřásá svou úrodu každou vteřinu někomu jinému. I připadá mu, jako by účtoval s celou tou dobou, kdy pod ním stál a neosměloval se ani pomyslet na to, že by také jeho jablko dozrálo. Vlastně to ani neočekával. Trčel tady jen a díval se na bílý vjezd statku, který ho ze sebe vyvrhl, přežvykoval všelijaké myšlenky, zápasil s všelijakými city, ale byl vždycky dosti moudrý, aby si přiznal jejich bláhovost. Kdo to tu seděl na Eleonořině místě a mluvil o myšlenkách, které shazují komíny ze střechy? Kdo tu mluvil o absolutní spravedlnosti, která ztratí rázem svou absolutnost, jestliže jí jen trochu napomůžete? Ale což dal-li se komín už sám do pohybu, podléhaje myšlence, která na něm byla hlodala jako západní vítr?

Uhne Eleonořiným očím zkoumavě vyčkávajícím a dívá se raději nad její hlavu na okraj křesla, kde rozpraskané voskované plátno je přibito k leštěnému rámu hřebíky s velkými vypouklými hlavicemi. Už dávno unikly jeho pozornosti a vědomí po zákonu věcí, jež nás denně obklopují a o jejichž bytí by nám podalo zprávu teprve jejich zmizení. A teď dva z nich, právě ty nad Eleonořinou hlavou, snad rozžehnuty mstivou touhou, již i ve věcech vzbouzí nevšímavost, proměňují se v pár světélkujících přísavných očí. Soudce se do nich dívá s posměšnou vyzývavostí, poznává je, ví, kdy se s nimi setkal poprvé i proč se tu objevily zrovna nyní. Ty oči stačí, říká si soudce, tělo bylo jen směšnou přízdobou v tom sáčku na tři knoflíky a dvouřadové pikové vestě, s tím obličejem, zrcadlícím všechno, co se odehrává ve vaší tváři. Vydařený chlapík, myslí si Filip Dastych, z takových by měli dělat vyšetřující soudce. Kdyby tu nyní skutečně seděl na Eleonořině místě, řekl by asi: Dovolíte, pane rado, malou poznámku? I záměrná nečinnost se může stát činem za určitých okolností. O tom není pochyby, právě tak jako není pochyby o tom, že mosazné hlavice hřebíků nejsou očima, ale soudce si raději pohrává s iluzí, protože v končinách, kde se nyní nachází, je lépe se vyhýbat skutečnostem. Vždyť celá ta věc už není z tohoto světa, třeba se tu má odehrávat její poslední jednání. Nedosouzený spor – to je něco tak velikého, že to může narůst i nad obsah jednoho lidského života; věčnost jej odmítá přijmout a bude jej vracet tak dlouho pozemským instancím, dokud jeho jádro nebude rozdrceno žernovem posledního, neodvolatelného rozsudku. Soudce je si jist, že se nemýlí. Důkaz je prostý: Jak jinak by tu ten spor ještě trval, když ti, kdo jej začali, dávno odešli. Hájil věc poraženého, ale neřekla tu před chvílí Eleonora, že ani vítěz nepovažoval výhru za konečnou? A kdyby odešli oni dva, on a Pepek, aniž se jim podařilo dosáhnout rozhodnutí, nevrátil by se spor znovu v podobě, kterou si dnes nedovedeme představit? Zbavit Pepka svéprávnosti. To není řešení, jež by se zamlouvalo soudci, třebaže se zdá oprávněné, spravedlivé a lidské všem, kdo nemohou nahlédnout hlouběji. Vždyť Filip Dastych se už vzdával naděje, že touto pří bude pohnuto za jeho života, a nyní, když se rozjela, má jí bránit, aby dospěla vytoužené poslední stanice?

Eleonora se nabažila mlčelivého čekání i bezvýsledného luštění bratrovy tváře a řekne:

– Nad čím je tu třeba tak dlouho přemýšlet? Copak ti není dost jasné, co se s Pepkem děje a co je naší povinností?

Soudce se odtrhne od mosazných hlavic, které předstíraly, že jsou očima, a zpovídaly ho a vedly cestou, jíž si tolik přál být veden, sejme brejle a počne je čistit. Krátkozrakost spustí rázem svůj příjemný mlžný závoj, rozmázne sestřin obličej v měkkou bezvýraznost a zhasne studený lesk jejích očí. Tak je to dobře a soudce je odhodlán pohrávat si s brejlemi až do konce sestřiny návštěvy.

– Přikládáš mnoho váhy blábolení opilcovu, které, kdo ví, obsahuje možná pravdu, která (soudce chvíli váhá a pak se rozhodne pro množné číslo) nám uniká. Pokud má zkušenost sahá, nestačilo by to podepřít žádost, kterou navrhuješ.

– Nesmysl, řekne Eleonora prudce. Všechno, cos řekl, je nesmysl. Ostatně našli bychom dosti svědků, ochotných prokázat, že se Pepek nechová normálně. A mohli by to udělat s nejčistším svědomím.

Soudce pokračuje v leštění svých brejlí s důkladností, v níž i přes všechen záměr je i díl staromládenecké pedanterie, a pak náhle zdvihne tvář, obnaženou a cizí bez ochranného valu skel, a řekne s nečekanou rozhodností:

– Nechci, a udělám všechno, abych zabránil, zákonně zabránil, kladnému rozřešení podobné žádosti. Taková cesta neodpovídá mé představě spravedlnosti.

Eleonora vstane prudce a rozhorleně, až staré křeslo za ní popojede a zakymácí se.

– A co tedy odpovídá tvé představě spravedlnosti? Hází svá slova po bratrovi, leč nejsou to kulaté oblázky, nýbrž slova drsná posměchem a ironií jako silniční štěrk.

– Aby statek přišel na buben a do cizích rukou? Aby se z Pepka stal obecní blázen a jeho žena a dcera někde podělkovaly?

Ale Filip Dastych se usmívá, jako by k němu přicházela přes tu šerou úřední haluznu, čpící prachem a starobou, nějaká dávná vidina.

– Kdo říká, že přijde do cizích rukou a že nechám své příbuzné napospas hanbě a chudobě?

Eleonora slyší dobře, co bratr povídá, ale musí tu řeč nechat v sobě padnout až na samé dno a ještě chvíli naslouchat její ozvěně, aby uvěřila jejímu smyslu. A jak v ní opět stoupá a rozlévá se celou svou strašnou pravdou, vyplavuje s sebou všechna podezření, jimž se po léta vzpírala uvěřit, ne bledé utopence, nýbrž dravé přízraky hlubin, nabývající rázem tvaru a života. A slečna Eleonora zemdlí tím poznáním a ztratí všechnu svou sílu a bojovnost. Je vždycky bledá, ale teď zbělela až k mdlobě a musí se alespoň jednou rukou opřít o stůl.

– Můj bože, vydechne, a jako by nedovedla najít jiných slov, opakuje: Můj bože.

Soudci, jak se zdá, je lhostejné sestřino vzrušení nebo je příliš zaujat vlastními představami, takže mu přikládá jiný význam. Odpoví sobě nebo někomu velmi vzdálenému na otázku, dávno položenou a zůstavší bez odpovědi po léta:

– Právo prvorozenství je starší než všechny psané zákony.

Eleonora se zatím vzpamatuje a najde svou obvyklou rovnováhu. Má najednou pocit, jako by jí někdo ukázal celý její dosavadní život v jediném prudce osvětleném obraze, a ona rázem pochopila, proč všechno bylo právě tak, a ne jinak, proč také ona tu zůstala a nevypravila se nikam za dobrodružstvím vlastních přání, proč se jí vždycky zdálo, že ji tu někdo postavil na stráž a řekl: Bdi a ne­um­dlévej! Nesmí podlehnout slabosti, když to, co se děje a snad ještě dít bude, volá po její síle. Nakloní se přes stůl k bratrovi a mluví řezavým hlasem, jehož zvuk ji samotnou mrazí:

– Jsou na světě ještě jiná práva, která nenajdeš v zákonících a patrně ani ve svém srdci. Právo života a lásky, právo smíru a zapomenutí. Udusils je v sobě pro jediné pochybné právo, které ti bylo odepřeno. Vždycky jsem tě z toho podezřívala, ale nikdy jsem tomu nechtěla uvěřit. Jenom Pepek cítil dobře, proč jsi sem přišel. Lehl sis jako stín na všechno jeho počínání. Všechno, co dělal, dělal jen proto, aby přesvědčil sebe i tebe, že je dobrý hospodář, že se stalo po právu i jemu. A dělal to špatně, protože si tolik přál udělat to dobře a přitom se tě tolik bál. Nakonec se pustil cestou svého dědka jen proto, aby si dokázal, že se tě nemusí bát. Ale povídám ti, žes promarnil svůj čas a čekals nadarmo. Postarám se, aby statek zůstal Pepkovi, jeho ženě a Lídě.

Soudce se tiskne k opěradlu svého křesla, ale pokouší se marně uniknout. Eleonořin obličej se mu přiblížil tak, že prořízl i závoj krátkozrakosti, a slova prší deštěm žhavých uhlíků, nepomáhá krčit se před nimi, nedaří se je setřást, neodpadnou dříve, dokud mu nezanechají všechnu svou palčivost.

Zbit a popálen jako vlk, po němž hodili hořícím polenem, soudce se vzchopil k odporu.

– Mlč, řekne přidušeně, jako by se bál pozdvihnout hlas, nesmíš takhle mluvit. Nechci připravit Annu a Lídu o to, co jim patří. Jsem přece na světě sám. Jde jenom o Pepka a o mne, a tomu ty nerozumíš. Je to starší spor, než vůbec můžeš pochopit.

– Starší spor? opakuje slečna Eleonora. Jaký starší spor?

Soudce se již dosti vzpamatoval, aby nyní mohl čelit i svému strachu ze sestry. Vstane a řekne odmítavě:

– Nemám kdy, abych ti to vysvětloval.

Nepočítá však s proradností náhody, s tím silničním lapkou, který tak rád sklízí, co nesel. Někdo zaklepe na dveře, spojující jeho úřadovnu se spisovnou. Soudce řekne mocně a téměř rozveseleně: – Dále, očekávaje od tohoto rušitele vysvobození od Eleonořiny návštěvy. Dveře se otevřou a starý aktuárský úředník sem vsune polovičku těla, olysalou prošedivělou hlavu, ramena v listráčku¹ a ruce svírající nějaká akta.

– Račte prominout, pane přednosto, domníval jsem se, že ráčíte být sám.

Ale nedostane se ve svém proslovu dále, protože vítr, který dosud jen klouzal kolem oken soudcova pokoje, ucítí rázem spojení s otevřeným oknem na druhé straně domu a nadšený jako uličník, který objevil nový průchod, vrhne se jím divoce vířivým průvanem. Papíry na soudcově stole se vznesou a soudce zapomene, co si sliboval od tohoto vyrušení, a zařve:

– Táhněte, člověče!

Dveře se zavřou s třeskem a smažou aktuára, vítr klesne jako přestřižená tkanice a papíry ztratí křídla a klesají k zemi. Filip Dastych se sehne, aby je posbíral, a slečna Eleonora, pobavená tou malou mezi­hrou, pohlédne na stůl, aby zjistila, jaké na něm ten výtržník natropil spousty. A tu její oči postihnou na starém, zežloutlém svazku listin, který se nemohl vznést pro svou váhu i proto, že byl spoután provázkem, dvě jména, dvě důvěrně známá jména. Je to právě ten svazek, který vzbudil její nevoli, když sem přišla, a z něhož odlomila cvrnknutím kousek zpuchřelého papíru. Ta jména jsou právě ona, jež měla zůstat navěky pohřbena se svými nositeli. Zdvihne svazek ze stolu, je útlejší, než se zprvu domnívala, příliš útlý na hromadu neštěstí, kterou v sobě skrývá, a Eleonora cítí, že v tu chvíli by se mohla roztřást po celém těle, kdyby se dost neovládala. Soudce se vzpřímí s hromádkou posbíraných lejster a vidí, co se to dostalo do rukou jeho sestře.

Odhodí sebrané papíry na stůl a hmátne po svazku listin.

– Dej to sem!

Eleonora ustoupí o krok a v jejích očích je hrůza a v jejím hrdle křik i pláč.

– Ty blázne! řekne a vzlykne. A najednou, vkládajíc všechnu zbylou sílu do toho pohybu, přetrhne svazek napůl a hodí jej soudci k nohám.

– Tady máš svůj spor!

A vyběhne plačíc z úřadovny.