KAPITOLA ČTVRTÁ Starostovo odpoledne

V pondělí, týden po zahradní slavnosti u starostů, jež se skončila, až na několik skřípavých pazvuků, hodnocených nyní po holičských dílnách, v kupeckých krámech, po hospodách i při ranním nákupu na zelném trhu, bez význačnějších rušivých příhod, v pondělí tedy, týden poté, vyjela si paní Kateřina Nolčová na svůj obvyklý měsíční nákup do Chudějovic. Starosta zůstal doma, neboť ji doprovázel jenom výjimečně. Obcházení po krámech jej nudilo a paní Kateřina se cítila šťastnější, mohla-li slídit sama po výhodných koupích. Ač nebyla ani zdaleka lakotivá, ba ani ne šetrná tím prostoduchým škudlivým způsobem měšťanských žen, patřila přece jen k vyznavačkám oné ryze ženské rozkoše, jež nachází ukojení v objevování levnějších pramenů.

Ponechán sám sobě starosta nemá doma stání. Dopoledne mu uběhne rychle; štípá hodinku dříví, vykoupe se, nasvačí a jde na radnici. Probere s obecním tajemníkem rozhodnutí městské rady z poslední schůze a věci, které jí bude třeba předložit na schůzi příští, pročte a podepíše, co mu tajemník dá k podpisu, pohovoří s ním o přípravách na stavbu nového skladiště pro obecní mlátičku a vyslechne poslední zprávy z cukerní burzy, jak tomu říká. Tajemník trpí cukrovkou a neopomine nikdy po lékařské prohlídce oznámit svému představenému vzestup nebo pokles promile a provést rozbor hospodářské situace, jež k tomu vedla, to znamená vylíčit, jak zachovával dietu v posledním týdnu, případně jakých poklesků se vůči ní dopustil. Snad si starosta zavolá ještě Tlachače, aby vzpružil svou mysl, umdlenou poněkud tímto rozhovorem; ale pak dopoledne nemilosrdně vystoupí na radniční věž, vybere z jejích hodin, co si nastřádalo, a rozhodí bohatýrským gestem po dlažbě náměstí dvanáct stříbrných. Zvon děkanského chrámu se vylekaně probudí, a než se mu srdce uklidní, přidá se i stříbrohlásek staré svatováclavské kaple, skryté pod korunami staletých líp na třetím byteňském náměstíčku před školou. S největší pravděpodobností se ozve hlasitě i Tlachačův žaludek, který je neobyčejně citlivý na všechny úkazy, označující dobu jídla. Nedá se nic dělat, starosta musí vzít klobouk a jít domů přes tichnoucí náměstí, kde potkává už jen služky, učedníky a odrůstající děcka, spěchající se sklenicemi a džbánky piva k domovům, a odkud se asi tak na hodinu vytratí všechen život, ponechávaje místo slunci a kašně, aby v klidu rozpřádaly svůj rozhovor, lidem nesrozumitelný.

Starosta si dá donést oběd na zahradu; nedokázal by jíst sám v prázdnotě velké jídelny. Miluje ten starý mochnovský dům, jakmile však tu není jeho žena, všechno jej v něm tísní, zdi přestanou poskytovat dojem bezpečí a říkají: Cizinče! Obědvá v besídce, kde jej obsluhuje Tlachačova neteř Mářa, vždycky trochu vylekaná v jeho přítomnosti. Když konečně osamí se zapálenou cigaretou a šálkem černé kávy, sleduje ospale nahnědlé čepýření páry nad šálkem i namodralý sloupek dýmu, vystupující z cigarety, a cítí se uspokojen svou sytou zlenivělostí.

Srpnový vítr fouká ze strnišť a z rozkymácených a rozpovídaných korun stromů vyletují jako veliké včely nazlátlé lístky předčasně opuštěné mízou a snášejí se kolébavě k zemi. Snad jejich barva i pád v době, kdy milióny jejich bratří jsou ještě tak plny síly, že mohou vzdorovat i vichřici, připomenou starostovi jeho mrtvě narozeného synka, žijícího a dospívajícího v duši jeho ženy. A jako vždycky pocítí i v tuto chvíli strašlivý smutek nad svou neschopností vstoupit do jejího světa. Proč má být mezi nimi nějaký rozdíl? Ona, taková křehká a pápěří, taková princezna Pampeliška, nese v sobě sílu života, neuznávajíc smrt, jeho zmnožení v tvar nejčistší, až pomyslný. A co u srovnání s ní nosí v sobě on se svou býčí tělesnou silou?

Proč, k čertu, vůbec lidé tak lpí na životě? Vezměte si jenom toho městského tajemníka. Jmenuje se Pišík a zdá se být tenčí než samo jeho jméno. Jeho život není nic jiného než akta a dieta, a přece se ošetřuje s péčí, jaká náleží jen novorozeňatům. Ruce se mu věčně potí a sípe, musí-li promluvit víc než tři věty. Ale nejstrašnější ze všeho je jeho ohryzek. Klouže ustavičně nahoru a dolů, ať ten člověk mluví, nebo mlčí, jezdí sem a tam, hranatý a daleko vystouplý pod tenkou kůží hrdla. Stačilo by položit na něj palec, aby se zastavil. Všechna pro i proti byla už dávno a častokrát promyšlena, i plán si starosta vymyslel, ne jeden, deset plánů, každý vybroušený jako brilant, jenomže to všechno jsou jen hříčky nudícího se bohatce, který není k ničemu váben dosti velkou silou. A starosta je dosti bystrý, aby to poznal a posmíval se tomu, ač se tomu nedovede ubránit. Trochu dětinské je to a nedůstojné člověka rozumného, ale žádný lenoch, říká si starosta, se nevydrží trvale zabývat spořádanými a kloudnými myšlenkami. Pro každého, kdo není poután k životu svou touhou po něm, ztrácejí nakonec všechny věci svou pravou tvář a všechny city své hranice. Dělat bys měl něco, člověče, abys v očistné lázni práce omyl své myšlenky a získal jim novou podobu. Ale to je zas tak. Práci musíš buď milovat pro ni samu, nebo v ni musíš věřit, anebo ji musíš potřebovat, abys nepošel hlady. Bohužel, je mi líto, vzácné dámy a pánové, starosta pokrčí rameny před neviditelnými posluchači, žádný z právě jmenovaných případů nepřichází u mne v úvahu.

Ke druhé hodině se přijde pozeptat Mářa, čím by mohla ještě pánovi posloužit, ale najde už besídku prázdnou. Rozhlíží se trochu přihlouple, protože ví, že starosta se nevrátil domů ani neprošel domem. Snad se vytratil vrátky v zahradní zdi. Zůstal tu po něm jen šálek od kávy a v něm udušený nedopalek cigarety. Mářa vyklepne s odporem oharek, nasáklý zbytkem kávy, a začne skládat ubrus. Odněkud ze sousedství se ozve klavír; to asi Jeník Harazimů využívá polední prázdně a staré, na to by Mářa chtěla vsadit krk, jistě bere čert. Jestlipak poslouchá také Dastychovic Lída? Beztak to hraje pro ni. Panečku, to by se to roztáčelo, a Mářa se zachytí rytmu foxtrotu, a svírajíc v náručí složený ubrus jako tanečníka a pleskajíc pantofli na bosých nohou, otáčí se po dlaždicích ve volném koutě besídky.

Ostrý ženský hlas se zasekne do vlnek melodie jako vržený kámen.

– Jeníku!

Vlnky však spolknou jizvu a spěchají bezstarostně dál. Hlas vystoupí o půl oktávy a švihne jako rozmach sekerou.

– Jeníku!

Mářa přestala tančit a poslouchá. Ta dračice, myslí na Jeníkovu matku. Poslechne ji Jeník, nebo ne? Vlnky se ještě několikrát přehoupnou, pak se rozběhnou a roztříští ve vzteklém škálovém běhu a je ticho. Ženský hlas se ozve znovu, s vítězným uspokojením.

– Do krámu! Jsou dvě hodiny.

Víko klavíru dunivě práskne a Mářa si povzdychne. Konec. A ona by nejraději protancovala podrážky i život.

– Pš, pš, udělá to za jejími zády a Mářa div leknutím nepustí šálek, který sebrala ze stolu. Otočí se prudce a tady stojí stařík Balchán, řečený Kukačka, ten obejda a blázen, který dík Lídě našel útulek na Dastychovic statku. Vypadá jako nestvůrný brouk v kabátě, který je mu veliký, šklíbí se a pomrkává, prokouřená fajfka se mu kymácí v jednom ústním koutku a druhým popšukává:

– Pš, pš.

– Tfuj, tfuj, tfuj, odplivne si třikrát Mářa a otře si zástěrou koutky úst, aby se jí z leknutí neudělal opar. To jsem se vás lekla. Kde jste se tu vzal?

– To stalosta, žvatlá děda.

Ano, to starosta. Vstrčil ho sem vrátky v zadní zdi. Jděte, dědo, ať vám dají v kuchyni něco na zub a pustí vás druhou stranou domů.

Něco takového se dá od starosty vždycky očekávat. Vytratí se zadem ze zahrady a nikomu ani muk. Vyjde na Tržiště, kde husy tráví siestu ve stínu stromů nad potokem, hlavu pod křídlem, nasázeny jedna vedle druhé jako bochníky z úběle nebo postávající na jedné noze. Na Tržišti trne ticho a jím se potulují smíšené vůně, teplý, zahoustlý pach vlhké trávy, stále oštipované husami, a dusná vůně povadlých lipových květů a umdlévajícího listí.

– Kuku, kuku!

Tam, kde Kostelní ulice protíná Tržiště, ostré dětské hlasy vykřikují toto zvolání potulného ptáka. Starosta pohlédne tím směrem. Smečka chlapců žene od nároží staříka Balchána, poskakují kolem něho, výskají a kukají. Někteří si dokonce přikládají k ústům trychtýřky spojených dlaní, aby zvuky, jež ze sebe vyrážejí, nabyly na síle. Stařík naproti tomu si přimáčkl dlaně na uši a uhání, snaže se uniknout svým mučitelům, zaplétá se do svého příliš dlouhého kabátu, závodí marně s rychlostí dětských nohou. Starosta mu vykročí vstříc. Kluci, jak jej zahlédnou, přestanou křičet a dají se na ústup; utíkají zpátky ke Kostelní ulici, někteří se pustí přes potok. Ale stařík si ještě neuvědomil své osvobození. Uhání dál s hlavou sklopenou k zemi, s dlaněmi přitisknutými na uši; letí jako střečkující beran, míří svým temenem rovnou na starostův žaludek. Starosta ho zachytí a trochu jím zatřepe, aby ho vzpamatoval.

– No, no, dědku, řekne mírně, kam s tím spěchem?

Stařík vzhlédne a zamžiká očima. Pak vystrkuje pomalu jako želva hlavu z límce kabátu a odklápí opatrně dlaně z uší. Neslyší už křik. Rozhlédne se; nebezpečí zmizelo, Chvilku, zdá se, nemůže tomu ani věřit a pohybuje hlavou ze strany na stranu, až se mu jeho propálená zapekačka, kterou nepustil ani v okamžicích největší úzkosti a nejprudšího běhu, promění v kyvadlo pod lopatkovitou stařeckou bradou.

– Už jsou plyč?

– Utekli, potvrdí starosta.

Zbaven strachu, Balchán se najednou celý rozklepe dušným dědím hněvem. Dech mu píská v trubicích jako vítr v děravém okapu a dýmka mu div nevypadne z úst. Zachytí ji v poslední chvíli a zatočí ji proti starostově neposkvrněné, smetanově nažloutlé košili. Ten malounko ustoupí, zatímco stařík chrčí:

– Zavži je, stalosto, zavži je!

Rudolf Nolč zdvihne ruku a mne si bradu palcem a ukazováčkem, až rašící vousy tiše praskají. Nemá zvláštního důvodu být dojat nebo zmaten, prsty prostě zatoužily potěšit se strniskem vousů. Položí paži na staříkova ramena a vede jej k brance ve zdi. Děda čpí koňskou stájí a tabákovou močkou, ale starostův nos to snáší bez odporu a přecitlivělosti.

– Zavřu je, dědku, až zčernají. Ale, to víte – kluci. Jsou jako vítr. Nikde je dlouho neudržíš.

Odemkne a všoupne staříka, který se uklidnil pod dotekem jeho paže a capal vedle něho poslušně jako dítě do zahrady. Dříve však než za ním opět zamkne, zaloví v náprsní kapse a vytáhne mohutné vepřovicové, zlatem rámované pouzdro na doutníky, z něhož nabízívá při zasedáních městské rady. Vyndá doutník, světle hnědý a tlustý jako ukazovák indického mahárádži, ozdobený rudým papírovým prstenem, a vmáčkne jej staříkovi do dlaně.

Jakmile za Balchánem zapadnou vrátka, pomne si starosta znovu bradu, aby opět přišel do své míry. Nemá rád nepořádek v sobě a nic mu není protivnější než takové překvapující návaly citů, které svádějí člověka k pošetilostem. Ale ujde hezkých pár kroků a stařík stále ještě cupitá vedle něho a páchne stájí, močkou a svou zoufalou bezradností stáří pomateného a dětinského. Třicet let už kukají byteňské děti na Balchána, možná, že i starosta naň kukával, když se mu podařilo upláchnout mezi kluky. Býval prý samostatný řemeslník ten Balchán, v dobách, jež starosta už nepamatuje, dřevěnkář, a zrovna někde tady v Kostelní ulici míval dílnu. Celkem se mu vedlo, tenkrát lidé nosívali dřeváky i v zimě a vycpávali si je slámou, ale dílna byla takřka pod zemí, jediné okno, jež do ní vedlo a u něhož Balchán vypaloval a pořízkem zpracovával své výrobky, bylo v úrovni chodníku. Snad právě to okno se mu stalo osudem. To, že žil ve své díře tak sám a že celé dny vídal z lidí jen nohy, které se míhaly kolem jeho okna, nutilo jej, aby občas vylezl a dokázal sobě i celému světu, že stojí zrovna za tolik jako všichni ostatní. Nedovedl ovšem najít jiný způsob než někde platit za celou hospodu a nakonec se poprat nebo něco rozbít a vrátit se pokorně ke své práci. Pro ty modré pondělky se octl několikrát před soudem, který si popáté nebo pošesté řekl, že by se dřevěnkářově touze po okázalém životě měly vykázat nějaké rozumné meze, a poslal ho na tři dny do místního vězení. Nuže, a toto moudré a odůvodněné soudcovo rozhodnutí a tyto tři dny, takové tři nanicovaté kalužiny času, jichž na tisíce překročíš, abys jich už více nevzpomněl, postačily zahubit člověka. Vytažen z jedné díry a vstrčen do druhé, Balchán prostál celé ty dny od svítání do soumraku na pryčně a vyhlížel oknem, jež naneštěstí vedlo do ulice. Bůhví co mu to napadlo, snad se chtěl posmívat lidem a ukázat jim, že se mu houby stalo, začal kukat na každého, kdo šel kolem. Zakukal a schoval se, aby po chvíli opatrně vyjukl a opakoval hru do omrzení. Nazítří se ovšem procházela mládež proudem pod jeho oknem a kukala mu v odvetu, a třebaže soudce ho dal na posledních čtyřiadvacet hodin do cely vedoucí do dvora, byl už Balchán Kukačka a jeho osud byl zpečetěn. Cestou domů kukal ještě v odpověď na kukání, které ho uvítalo, považuje to za dobrý vtip a domnívaje se, že si získal obliby celého města. Teprve příští dny ukázaly mu, co se to na něho řítí; začal zuřit a vzpírat se, ale bylo už pozdě. Podněcoval tím jenom obecné veselí a stupňoval štvanici. Děti v celých houfech přicházely kukat k jeho podzemní dílně a kukání se ozývalo za jeho zády, jak jen vytáhl paty z domova. Zlomilo jej to snad ani ne za měsíc. Uprchl z města, ale byl vrácen zanedlouho postrkem, tichý pomatenec a na celý zbytek života byteňská figurka.

Nu, hleďme, myslí si starosta, kdepak je nějaké poučení v příběhu tak drtivě hloupém, že to až dusí? Snad v tom, že nemáme tak příliš usilovat, abychom se dostali stůj co stůj z díry, do které si život usmyslel nás vrazit. Tak se starosta octl v náladě, v níž by byl nejraději neviditelným, alespoň na tak dlouho, než by se dostal za město. Ale třebaže v tuto hodinu potkává v Kostelní ulici pramálo lidí, zdraví ho každý z nich důrazně a okázale, protože tady jde ten pašák starosta, který stojí za to, aby mu člověk dal najevo, že si ho váží. A starosta děkuje srdečně a s nezměnitelnou vlídností, nechce si kupovat ničí přízeň a uznání, co však je lidem do toho, jaké bubáky v sobě nosíš, přejí si starostu, v němž by mohli najít zalíbení, nechť ho tedy mají.

Dojde do míst, kde Kostelní ulice se roztéká v několik cest, uliček a pěšin kolem Kvisova domku, chudobince, fary a kostela. V Kvisově domku jsou okna zavřena a podle cesty z bílých cihel od vrátek ke dveřím se řadí květinové záhonky, upravené právě tak pečlivě jako za časů jeho původní majitelky. Před chudobincem žalostně odraným v prudkém odpoledním slunci se honí smečka umazaných a otrhaných dětí a dvě ženy, stojíce každá z jedné strany velkých necek, perou prádlo. Je to Nejtková se svou dcerou, využívají krásného dne a vynesly si svou práci před dům; perou na výdělek. U domovní zdi sedí Nejtek, v rukou jako vždycky zavírák a kus dřeva, ale nedělá nic, jenom se před sebe dívá skelnýma očima. Starosta pozdraví a dostane se mu sborové odpovědi, i Nejtek se probudí ze své strnulosti a vstane. Odloží dřevo a kudlu a nadzdvihne čepici. Ale starosta na něj zamává rukou.

– Nevyrušujte se, Nejtku. Nic nechci. Jdu jen tak náhodou kolem.

Pospíchá ulicí mezi farou a kostelem a dále mezi hřbitovní zdí a farskou zahradou. Čert mi to napískal, myslí si, že jsem šel zrovna tudy, aby mě to všechno praštilo přes oči. Ale už to tu dlouho nebude, jestli se páni radní rozhodnou přijmout dar toho neznámého krajana ze Stockholmu. Starosta se zasměje. Ten stockholmský krajan se mu povedl, to si musí přiznat. Vztáhne ruku nad hlavu a utrhne si lístek z bezinkového keře, narostlého nad farskou zeď. Nikdo v Bytni si nedovedl vzpomenout, že by se kdy nějaký zdejší rodák byl odstěhoval do Stockholmu, a dokonce tam zbohatl tak, aby mohl darovat obci nový chudobinec, zbudovaný podle plánů, jež byly připojeny. Ke všemu dar přišel prostřednictvím pražského notáře a jméno dárcovo mělo zůstat utajeno. Bylo to všechno podezřelé, hlavně ony urážlivé podrobnosti o dnešním chudobinci, jimiž dárce ve svém přípise neskrblil, takže městská rada se rozpakovala, nemá-li dar vůbec odmítnout. Možná, že mnohé útlocitnější duše v Bytni si myslely, proč starosta při svém bohatství už dávno nesprovodil ze světa tuhle místní ostudu, jemu se však nic neprotivilo tolik jako každá okázalost. Kdopak o něm věděl, že vozí všechny ty složenky, jak mu je posílaly různé dobročinné spolky, až na chudějovickou poštu? Snad ani paní Kateřina ne. Nuže, ten dar neznámého krajana ze Stockholmu rozřešil rázem všechny svízele a starosta byl právě mezi těmi, kdo uvažovali o jeho odmítnutí. Přece se na světě najde nějaká zábava. Žalostné je, že obyčejně pramení z lidské pitomosti.

Starosta si vyšlapuje po silnici, pod stromořadím jeřábů, jejichž hrozníčky už svítí jiskrnou červení, a blíží se rychle k lesíkům, zvaným Hajky. Jsou rozptýleny na dosti velké ploše a skládají je řídké porosty starých, vysoko vzrostlých borovic, husté hůlkoviny, ještě hustší mláziny, kultury skryté v růžových, věčně rozkolébaných travách a paseky zarostlé střídavě vřesem, brusinčím a borůvčím.

Začínají ty lesíky na pískách, ale záhy se dostávají do zápasu s rašelinným spodkem. Na druhé straně od Bytně je stisknou mezi sebe dva rybníky, Stelný a Kaliště, a učiní konec jejich postupu. Rybníky nejsou velké, doširoka kolem nich se však rozvalují houpavá blata, do nichž se odváží jen osamělá bříza nebo olše a kde se černají na podkladě jedovatě zeleném rozptýlené hromady borků jako hroby ojedinělé a od sebe vzdálené. Namouvěru, ze všeho nejvíce se to tu podobá hřbitovu, na který se nechce ani nebožtíkům, hvižďáci a čejky, přetahující z hladiny na hladinu, nad ním vyrážejí vdoví pláč, a šedá volavka, která se někdy vynoří z rákosí Kaliště a kráčí po jeho okraji, může být právě tak pouhým přízrakem těchto míst jako jejich strážcem. Lesíky samy jsou veselé. Slunce do nich může ze všech stran a vítr se jimi prohání, jak se mu zlíbí. V korunách vysokých borovic nikdy není klid, vraní a veverčí hnízda jsou stále kolébána. Travnaté cesty se proplétají a ztrácejí v pasekách a mlázinách. Místy na nich svítí hluboké kalužiny, jež nikdy nevysychají. Jejich vlažná voda poskytuje útulek skokaním tulákům, kteří se vydali do světa, putujíce ovšem většinou z Kaliště do Stelného a zpět. A v lesíkách se střídají vyprahlá praskaviště s mokřinami, pomlaskávajícími při každém kroku pod zdánlivě suchým jehličím.

Jsou dny, kdy lesíky, plodivé a štědré, znějí lidskými hlasy od rozbřesku do pozdních odpolední, houbaři se v nich potkávají s jahodářkami a sběrači brusinek, a jsou opět jiné, kdy jako by na ně všichni zapomněli, kdy v tichu a opuštěnosti leží si v objetí se sluncem a jenom občas jimi zachvěje vítr jako milostná křeč. A takový je právě dnešní den. Po dvou suchých týdnech přestaly růst houby, borůvky jsou už vysbírány a brusinky ještě nedozrály. A jít do lesa jen tak z boží prázdně a lásky k přírodě, na to zbývá kdy sotva v neděli.

Starosta si pohvizduje, když vstupuje ze silnice do prvního z lesíků, ale přestane už po několika krocích, vycítí odmítavý postoj lesa k svému chování a nemá už chlapecké vzpurnosti, aby mu vzdoroval. Zpomalí chůzi a jde tiše po travnaté cestě, měkčí a poddajnější než plyšové běhouny, jimiž dal pokrýt schodiště a chodby ve svém domě. Jestliže se pokusil vyvětrat své myšlenky a zbavit je tíhy nebo vyvést je z kola, ve kterém se jim zalíbilo probíhat, podařilo se mu to znamenitě už cestou sem. Hajky jsou schopny dovršit a korunovat tuto proměnu, vyhne-li se jen opatrně jejich okrajům, spadajícím ke Kališti a Stelnému, kde to i v nejjasnějších dnech dýchá úzkostí a bezútěšností.

Starosta si to uvědomí, a dá se proto pěšinou mezi mlázím a pasekou, kde nevydobyté pařezy byly ponechány času a povětří a kde fialové a zlaté metlice, stále rozkolébané, skrývají očím trpasličí borovičky, které se chystají být jednou lesem. Větřík, procezený jehličím, vane pravidelně z levé strany a hladí mu tvář a zátylek; je chladný, ale zbylo v něm ještě dosti tepla, aby připomínal dotek zdravé, klidné dlaně. Starosta se musí zastavit a obrátit se k němu čelem. Už dávno nepocítil tolik radosti ze svého zdraví a síly, takové, bojí se to říci, spokojenosti nad tím, že prostě je a ničeho víc že se mu nechce. Lépe nevzpomínat jak dávno, protože tím by se asi kouzlo rozbilo. Nakonec má život přece jen nějaký smysl, dovede-li nás pro nic a z ničeho prostoupiti takovou nenadálou radostí nad sebou. Rudolf Nolč vypne prsa, vyvalí z rozepjatého kabátu hrudník, pokrytý jen tenkým hedvábím košile, rozpaží a ohne paže v lokti, až mu svaly naplní rukávy k prasknutí. Snad je pro něho přece ještě uschována nějaká naděje, ač je lépe neptat se a nehádat kde a jaká, jen tak tiše a bez netrpělivosti čekat. Bude lépe, jestliže si v tuto chvíli nevýskne ani nezařve, třebaže je tu sám a tolik se mu toho chce. Opravdu bude prozíravější chovat se co možná nenápadně a nevyplašit toho podivného ptáka, který k němu dnes přilétl. Snad si přivykne a vrátí se častěji. A snad naopak i starosta přivykne jemu a začne mnohé věci vidět jinak než dosud, mnohého se zbaví a možná, že se mu i podaří vejít do Kátina světa.

Nad pasekou zní spokojený hmyzí chorál; léto ještě žije a kvete vřes. Ta píseň, slitá do jediného tónu, zdá se vycházet přímo z tebe, jako by v tobě kmitala do prasknutí napjatá struna, rozechvívaná tisíci neustávajících úderů. Nakloň hlavu ke straně a naslouchej jí. Je to struna tvé vlastní radosti. Starosta naslouchá, pak zdvihne překvapeně hlavu a rozhlíží se. Něco se nám do toho napletlo, nějaký nelibozvuk, který nepatří do tohoto dne. Rudolf Nolč se ušklíbne. Příliš jsme se dali unést, chlapče, ale jak vidíš nebo slyšíš, není to už pro tebe. Zkrátka tady někdo chrápe.

Sleduje směr toho zvuku a pustí se dále po pěšině, jíž sem přišel. Na konci paseky se mlází, jež míjí, střetá v pravém úhlu s jiným, o něco starším. A tady právě v tom rohu je takové místo, několik čtverečních metrů, pokrytých huňatým koberečkem nízké hebké trávy, jako lože, prostřené pro každého, kdo by na něm chtěl složit hlavu. Dovedla si vybrat pěkné závětří pro svůj odpočinek ta lidská mrcha, která tu chrápe, oblézána a obletována hmyzem jako zdechlina. Podívejme se, v jakou odpornou podívanou dovede člověka změnit bída. Takhle to tedy vypadá, když někomu praskne pod nohama poslední trámek, nemá-li už, čeho by se chytil, a nezbyde mu nežli plazit se v prachu a špíně. Možná, že se dal tou cestou, aby nám ukázal, jak na nás kašle, a výsledek je, že se ho štítíme. Ztratil naši podobu, ale nezískal žádnou jinou, která by ho někam zařadila. A člověk přece někam musí patřit. To si jen tak někdy myslíme, že jsme sami mezi ostatními, nestačily by nám však prsty na rukou, kdybychom měli vypočítat, co nás s nimi pojí.

Hlava mu spadla z rance, který si dal pod ni, chrápe s hrdlem vypjatým a ústy otevřenými, roztřásá každým chrčivým vydechnutím žlutavé vousy, prolezlé špínou. Nedá se říci, kolik je mu let, je-li to ještě muž, nebo začíná už být stařec. Obličej mu napuchl krví z té nepohodlné polohy i z chlastu, protože vedle rance se válí prázdná láhev od sodovky a nad chlapem se vznáší krom pachu špíny i čpavý smrad lihu, stravovaného tělem. Trhan, odpadek, kus bláta, který se ještě valí světem, protože život má někdy zvrácené choutky a smysl pro kruté hry.

Nu, Rudolfe Nolči, tohle se nám nemělo připlést do cesty dnešního pěkného odpoledne, má-li to však už býti tečka za vším, co tebou před chvílí prošlo, tedy i v ní bude nějaký smysl. Snad ten, že všichni v sobě nosíme hranice, jež nesmíme nikdy překročit. Dost. Teď by se měl obrátit a jít zpátky. Pár kroků za tím spáčem pěšina zalézá do mlází a ztrácí se v něm. A procházka se nám protáhla natolik, že bude rozumné pomýšlet na návrat. Ano, na návrat. Neboť rozumní lidé se nikdy nevydávají na cestu, aniž by na něj pomýšleli.

Ale starostu tady něco poutá, civí tu déle, než by si vyžadovala taková bídná podívaná na lidskou trosku, která si tu našla svůj kout, vypila doušek zapomenutí a teď je jím unášena proti proudu času a skutečnosti do dob, kdy byla ještě člověkem. Jeho pohled se zastavil na tom vypjatém hrdle, opáleném a zčernalém špínou, pod jehož koží nicméně vystupují žíly, naběhlé krví. Takový pohozený lidský střep, nic víc. Nikomu není k užitku a budí jen odpor, ať se povaluje někde v koutě nebo se kutálí po cestách, hnán bezcílným větrem pudu, který jej nutí, aby šel a žil, dokud neklesne.

Ztracený, nikomu a na nic dobrý. Nemá ani ceny brouka, lezoucího v trávě, a kdo ví, kolik jsi jich zašlápl, plouhaje se bezstarostnou procházkou. Ale co když smysl jeho života byl položen právě do jeho smrti? Možná, že neštěstí, jež z něho udělalo to, co je nyní, jej zamířilo právě k tomuto cíli a že všechny cesty, nechť bloudil kudykoli, jej neodvratně vedly k tomuto místu a setkání. Proč ti byl položen přes pěšinu jako závora přes hospodárnici v panských lesích zrovna ve chvíli, kdy jsi pocítil, že bys mohl žít jako jiní lidé? Nebyl to závan předtuchy a není tohle její naplnění? Starosta se ušklíbne. Kdopak jsi, aby ti byly poskytovány takové významné dary, abys byl navštěvován znameními jako prorok na poušti? Ale ten zdvih posměchu a jasného vidění rychle mine a starosta už zase letí spirální kluzavkou do hlubiny, která v něm čekala léta.

Nebyla mu poslána právě tato troska, od níž bůh dávno odvrátil tvář, nemoha se dopátrat svého obrazu, nebyla mu poslána proto, aby nezahubil nic, v čem by ještě přihořívala jiskra naděje? Ale nikdo, přišlý odnikud, může zmizet v prázdnotě, vždyť i ta pohozená láhev ti dosvědčuje, že ji sám hledá, aby se zbavil strašidel vědomí a paměti. A ty vejdeš branou jeho smrti do světa, který jsi ztratil v den, kdy se ti narodil mrtvý synek a kdy tvé myšlení začalo červavět představou: Život za život, jako akt msty na osudu a nepříčetném hospodaření přírody. Je to tak nepřirozené, čeho se chceš dopustit, je to tak zlé? Copak neumíráme všichni jen proto, abychom učinili místo jiným? Odvážíš-li se toho, přestane za tebou chodit stín smrti a zhasínat barvy života.

Starosta má slunce za zády a před sebou rozsvícenou zeleň borového mlází, v němž právě propukla ptačí váda, a o kus dál řídký les vznosných borovic s brunátnými kmeny a větvemi křečovitě pokroucenými, jako by vzpíraly nesmírnou tíhu. Postavil se opatrně tak, aby jeho stín nedopadl na tvář spícího a neprobudil ho, a nyní se rozhlíží dlouhým slídivým pohledem, který by nikdo neočekával od tohoto člověka, uvyklého chodit přímo proti věcem i lidem. Není to nesmysl? Za bílého dne a takřka na volném prostranství? Ale Hajky jsou dnes pusté a krom starosty a tuláka není v nich lidského tvora, pokud ti dva, vyšinutí na pomezí všeho, co je a být může, jsou také ještě lidskými tvory. A o hladinu ticha, pokrytou tenkým povlakem hmyzího bzukotu, cvrnkne jen tu a tam ptačí hlas, žabí skřehotání nebo zaskřípění borovice, rozkolébané větrem.

Starosta se podivuje svému klidu. Vždycky si myslel, že naskytne-li se mu vůbec podobná chvíle, bude se muset zříci provedení pro přílišnou úzkost a rozechvění. Nuže, teď je to tady a řekl by, že mu srdce bije spíše pomaleji než jindy. Rozhodl se již o činu, k němuž se chystá, uvedl všechna pro a nedovede si vzpomenout na žádné proti. Tady leží brouk, kterého už někdo přišlápl, šlápneš-li podruhé, prokážeš mu milosrdenství. Nu dobrá, není třeba si to nijak přizdobovat. Bude to vražda, povídej si kolem toho, co chceš. Důležitější je, jak se ti podaří ji provést.

Postup, který si starosta vymyslel, hoví jeho utajovanému romantismu. Je to takový trochu dětinský pokus zapřáhnout vesmír a čas do svého skutku. Hle, teď dopadá starostův stín tulákovi na prsa. Až se posune tak, že mu zakryje obličej, spáč pocítí neklid a začne se probouzet. A v tu chvíli, dříve ještě než se mu podaří prohlédnout, starosta naň padne a zmáčkne mu hrdlo svými železnými prsty, sevře tak prudce, že mu tím jediným hmatem strhne chřtán a zlomí vaz. Co se přitom stane? Až spáč otevře oči a vyboulí je, jako by chtěl dohlédnout za hranice, kam kdo kdy dohlédl, mráz smrti o ně udeří a nenáviděná tvář jeho vražedníka zmizí navždy pod ledem, který je bleskem pokryje. Snad hmátne ještě po záchranné ruce života, ale mine ji, snad zaryje podpatky svých rozedraných bot do země, která ho zradí a unikne pod nimi. Pak nebude třeba už nic jiného než otřít si ruce, rozhlédnout se, zda jsme tu nic neztratili, zahladit stopy svých šlépějí a vrátit se vrzavými vrátky této smrti do života, který se asi rázem promění.

Slunce tedy rozhodne o chvíli, kdy se to vše stane, a starosta sám se učinil rafijí, jejíž stín se sune po číselníku života tohoto muže k hodině nulté. Vyčkává klidně, ale pozorně svůj okamžik, mohl by si dokonce zapálit cigaretu, kdyby se neobával, že tu někde pohodí nedopalek a pak naň zapomene nebo jej bude marně hledat.

Stín stoupá po tulákových rozhalených prsou, pokrytých zešedivělým porostem a příškvarem špíny, a blíží se k vypjatému hrdlu.

A tu se přihodí něco, s čím starosta nepočítal. Spáč přestane chrápat, mlaskne a polkne těžce okoralé sousto spánku. Na krku mu vystoupí mohutný ohryzek, vyjede vzhůru až kamsi pod bradu a opět se vrací. Starostův klid se zřítí s rachotem, který kdyby mohl zaznít z jeho mozku do vnějšího světa, vylekal by celý les jako výstřel. Rudolf Nolč, vrcholek pyramidy svého rodu i bohatství jím nakupeného, manžel Kateřiny Mochnové z Měnína, elegantní a chladný promeneur¹ ze světových lázní, vlídný, ale uzavřený byteňský starosta, stoupl sám v sobě na podkop, o němž neměl tušení. Strašná, nepoznaná zuřivost v něm vybuchne. Pěsti se mu zatnou jako v křeči a na čele mu vytryskne pot. Zlomek vteřiny ještě a vrhne se na spáče se zvířecím, daleko slyšitelným řevem. Ale zatím si splete slina v tulákově propáleném hrdle cestu a dostane se do průdušky. Kašel ho vymrští, posadí a chvíli jím neurvale lomcuje. Chlap se dusí, bije pěstmi do země, z očí mu stříkají slzy a z úst sliny.

Zdá se, že nemá být konec zvratům, jimiž starosta dnes prochází. Zuřivost v něm opadne, zanechá ho na břehu střízlivosti trochu omámeného a nyní palčivá sůl soucitu se mu rozpouští v krvi a vniká do srdce.

Tulák přestane kašlat a vysílen tím záchvatem i zpitomělý ná­hlým procitnutím dřepí, opíraje se dlaněmi o zem, a chrčivě dýchá. Teprve nyní si povšimne, že nad ním někdo stojí, zamžourá překvapeně očima, ale vzpamatuje se okamžitě a je ihned pohotově. Vyjede pohledem od bot ke tváři a nasadí lstivý a pokorný výraz řemeslného žebráka.

– Milostpane, zachrčí, podarujte chudáka.

Starostovi je nyní odporně a mdlo, jako pokaždé, když se setká s beznadějnou bídou. Je na nejlepší cestě dopustit se nějakého velkého nesmyslu. Nuže, snad by to udělal – a hodil by tomu chlapíkovi tisícovku nebo provedl něco jiného, podobně hloupého – kdyby v něm ještě neskučelo všecko, co právě prožil. Vidí se však příliš jasně v postavení člověka, který by byl ochoten vykoupit si velikým darem boží milost a odpuštění, který by chtěl smazat stopy hříchu pokryteckým milosrdenstvím. To není role, v níž by se Rudolf Nolč mohl cítit doma. Hmátne do kapsy, procedí mezi prsty hrst drobných a hodí tulákovi pětikorunu, která v nich uvízla. Špinavá ruka se vymrští s nečekanou rychlostí a zachytne peníz v letu, ale hmat okamžitě vyšle návěst, že v dlani se octlo cosi nezvykle velkého. A tak se dlaň znovu otevře, aby vystavila svou kořist, v tulákových očích to zamžiká chtivostí.

Stopí peníz v kapse roztrhaných kalhot a vzhlédne k starostovi s novým zájmem. Bloudí po něm pohledem, který sbírá a považuje nové možnosti. Hleďme, úlohy se nyní vyměnily a starosta to cítí, je však odhodlán přerušit hru dříve, než se bude moci plně rozvinout a poskytnout mu tak laciné zadostučinění.

– ’kuju, řekne tulák chraptivě. Takhle cigareta dyby eště byla.

Starosta vytáhne s jistou okázalostí své těžké zlaté pouzdro, vyprázdní jednu jeho stranu a vysype cigarety do vztažené dlaně. Tulák vloží jednu z nich mezi rty, ale jeho pohled je upřen na starostovu ruku, jež vrací pouzdro do kapsy. Starosta vidí, jak se tulákova hlava nalévá krví, jak v ní pracuje těžká, zlá myšlenka, sestra té, jež před chvilkou dokonala v něm. Pokusí se ji zmást, rozptýlit ji dříve, než nabude pevného tvaru a stane se schopnou života.

– Kolikpak je vám let?

Tulák zamžiká očima. Je zmaten tou otázkou i hlasem, z něhož cítí sílu, ale namáhá se, jak může, aby udržel svou myšlenku pohromadě a na cestě k rozhodnutí.

– Dvaapadesát, zavrčí neochotně.

– A jak dlouho už se touláte?

Chlap vyndá cigaretu a odloží ji vedle sebe k ostatním, sešpulí hubu a odplivne stranou dlouhým tryskem. Pravičkou jako náhodně zabloudil na těžkou dubovou hůl, takový klacek jen tak nahrubo zbavený větví a dosud obalený korou, který si uřízl v lese. Starosta sleduje klidně jeho počínání, třebaže se tváří, jako by nic nepodezíral, ale není jím pobaven tak, jak by chtěl a mohl být. Roste v něm smutek a ošklivost, cítí se vinen tím, co probudil v tom všivákovi, i když ví, že člověk v něm se už dávno utopil v lihu.

Tulák přitáhl jednu nohu k tělu, je na něm zjevno, jak chystá každý svůj sval k tomu, aby dokázal náhle a prudce vyskočit. A jak prostoduše se pokouší odvést pozornost od toho, k čemu se připravuje, ačkoli jeho slova už vykřikují ten úmysl.

– Lidi sou drzí, mluví pomalu a táhle. Podarujou člověka a hned by se v ňom ryli jako svině.

– Pusťte ten klacek, přeruší ho starosta náhle a ostře, a zůstaňte sedět, nebo vás kopnu do nosu.

Starosta nepotřebuje křičet, má ve svém rejstříku tóny, při nichž by lidé nejraději zalezli pod zem, třebaže jich zřídka používá. Tulák okamžitě pustí hůl, přikrčí se a pozdvihne levou paži před obličej, jako by už čekal ránu. Starosta pokročí a shýbne se pro sukovici. Potěžkává ji chvíli nad tulákovou hlavou a pak řekne:

– Nechám vám ji ležet na konci paseky. A vyhýbejte se Bytni. Upozorním na vás četníky.

Jde, ani ho nenapadá, aby se ohlédl. Hůl je lepkavá od tulákovy usmolené dlaně. Rozmáchne se a odhodí ji dlouhým obloukem do paseky. V protějším vysokém lese potřeští se sojka. Její křik se vzdaluje v korunách borovic. Ta musí taky být v každé legraci za kvedlačku.

Děkan Brůžek brousí po farské zahradě. Talárek pověsil někde na kliku a klobouk zapomněl v kůlně, chodí tu v kazajce z hrubého lněného plátna, košili u krku rozhalenou. Žně už máme za sebou, ale tady na stromech nám dozrává jiná úroda. Děkan postojí před úly a pozoruje hemžení na česnech. Ta poslední, nejsladší snáška se začala. Léto ještě žije a v lesích kvete vřes.

Větev panenského štěpu se sklání nad úly, obalená a těžká drobnými plody, silně už zardělými. Děkan se skloní a zdvihne několik padanek, jimž červ ukrátil pobyt na rodné větévce. Kněz je převaluje v dlani a propadá nad nimi teskným úvahám, proč toto jablíčko našich předků, tak půvabné, vonné a plné důvěrně známé domácké chuti, je rok od roku menší a zakrslejší, jak zachovávajíc chuť, vůni i barvu, klesá velikostí k plodům pláňat, jak dělej co dělej marně se snažíš tomu zabránit, jako by se chtělo nadobro vytratit z našich zahrad a stolů, z našeho života.

Obejde úly a pokračuje v obchůzce; s tváří obrácenou vzhůru zkoumá a váží úrodu v korunách štěpů, hrušní, švestek a sliv. Tento kraj není přízniv ovoci, půda je chudá a zatrpklá svým údělem, podnebí drsné, se záludnými údery pozdních mrazíků, ohrožujících květy, ale děkanově neúmorné péči se přece jen podaří vyloudit na něm sklizeň, jež budí podiv a závist všech, kdo ze svých zahrad sklízejí ošatky tam, kde on si odnáší nůše.

Někdo naň zavolá od zdi u silnice, kde zahrada klesá pod úroveň svého okolí. Tak zeď, vysoká uvnitř na tři metry, dosahuje zvenčí sotva ramen dospělého muže. Je to cesta vytoužených klukovských vpádů do farské zahrady, ale děkan, který většinu sklizně rozdá, nemá nejmenší chuti vydat ji v plen byteňským rarachům a svěřil její bezpečí dvěma satanášům v psí kůži.

– Dobré odpoledne. Kdosi se naklání přes zeď a zdvíhá klobouk na pozdrav. Mohu k vám?

– Jste vítán jako vždy.

Starosta se vyšvihne přes zeď a dopadne pružně a měkce na trávník. Děkan mu pokročí vstříc.

– Vchod máme, prosím, na druhé straně. Kdo leze přes zeď, ukazuje cestu hříchu.

– Zdá se, že nedělám dnes nic jiného. Jsem pokoušen a uvádím v pokušení.

Kněz vede svého hosta ke kmeni starého ořechu, který porazil letos na jaře. Určil tomu dřevu, jež plodilo a zrálo k smrti na farské půdě, zvláštní poslání a věnuje denně jednu prosebnou modlitbu za svůj úmysl. Zatím tu ořech schne a může sloužit jako lavice k přátelskému posezení. Starosta naň zaťuká kotníkem ukazováku; miluje ušlechtilá dřeva a pídí se po nich. Zapomene málem, proč sem přišel.

– Co budete dělat s tím ořechem? Koupím jej od vás.

Děkan zavrtí odmítavě hlavou.

– Mám s ním svůj plán.

– Nějaké nové klekátko?

– Něco víc. Myslel jsem na sochu patrona našeho kostela. Ale měšec nestačí.

Starosta sejme klobouk a položí jej na kmen vedle sebe.

– To není špatný nápad. Dohodneme se na sochaři a ostatek bude už má starost.

Kněz vzhlédne překvapeně.

– Děkuji vám. Něco podobného jsem od vás neočekával. Vím, že proto nezchudnete. Ale myslel jsem si vždycky, že vás dobře znám, a proto nechápu vaše rozhodnutí.

Starosta je na chvíli pobaven a zasměje se.

– Namouduši, tohle je nejhezčí děkovný proslov, jaký jsem kdy slyšel. Doufám jen, že nebudu se svou nabídkou odmítnut.

Knězi se zdá, že zašel přece jen příliš daleko, a upadne v rozpaky.

– Upřímnost, bručí. Vám přece nemusí člověk nic nalhávat ani předstírat.

– Snad ne. Ale cítím sám, že tu schází vysvětlení. Nestává se, že lidé potřebují vyjádřit nějak bohu svou vděčnost za své zachránění? Možná, že jsem ani neměl podobný úmysl, ale chopil jsem se příležitosti, která se nabídla.

Kněz si povzdechne sklíčeně.

– Je to na mne příliš, slyšet něco takového z vašich úst. Dejte mi cigaretu, neberu si je s sebou, když jdu na zahradu.

Starosta vyjme zlaté pouzdro a dívá se na ně chvíli zamyšleně, než je otevře. Když si oba zapálí a vyfouknou první kouř, promluví kněz:

– Byl jste dnes zachráněn?

Starosta přikývne.

– Byl jsem zachráněn slinou, která si spletla cestu v hrdle, propáleném lihem. Slyšel jste někdy něco podivnějšího?

– Podivnost nic nevysvětluje. Slina, komár nebo skála, která se utrhne a zřítí, to vše je stejné. Rozměry mají význam jenom v našich očích. Ale věřím, že vás potkalo něco velmi vážného, protože jinak byste tu neseděl. Připadal jste mi, jako byste potkal strašidlo, když jsem vás prve uviděl.

– Něco horšího. Potkal jsem sebe.

Kněz sleduje kouř stoupající do prosvětlené koruny štěpu nad jejich hlavami. Modrá, šedne, zlátne, rozplývá se, ztrácí. Dým. Ale slova, jež tu nyní budou řečena, se už nikdy neztratí. Potrvají, pokud oni budou žít, a pak snad ještě dále v paměti boží. Řekne vážně:

– To může někdy býti zvlášť ošklivé setkání.

– Chtěl bych vám o něm vyprávět. Vy jste jediný člověk, který mě může vyslechnout a… Ostatně nesejde na tom, k jakému závěru dospějete. Musím to někomu povědět, abych si byl jist, že se mi to už nikdy nepřihodí. Chápete? Budu si ustavičně připomínat, že o tom ví ještě někdo druhý, a nenajdu už nikdy odvahu se tím zabývat.

– Nevím, co se mi chystáte povědět, ale vím všechno ostatní. Kra­jina, do které se mě chystáte uvést, připadá bez cest jenom lidem bez víry. Tu bolest jste ještě nepocítil?

Rudolf Nolč odhodil oharek cigarety do trávy, ale mlčí.

– Jako kněz jsem povinen zbavit vás vašeho břemene nebo vám je pomoci nést. Má to být zpověď?

Starosta se zamračí.

– Nepřišel jsem k vám jako ke knězi. Hledal jsem muže.

– Neslyším rád toto rozlišení a měl bych právo vás odmítnout. Ale mluvte.

Starosta začne vyprávět, pohlížeje na zem u svých nohou, tlumí hlas, namáhá se udržet věcný tón, nic neopominout. Kněz se mu přizpůsobí; také on spustí sepjaté ruce mezi kolena a s pohledem upřeným do trávy naslouchá citlivým uchem zpovědníka, uvyklým rozpoznávat i v šeptaných a drmolených slovech doznání, zda jsou nesena nepotlačitelným uspokojením, nebo drcena mezi kameny hrůzy a lítosti. Starostova řeč je zbavena obojího a slova jsou volena tak, jako by tu bylo čteno četnické hlášení případu. To je pýcha, praví si kněz, ubohá, smutná pýcha, která nikdy nedojde hranic pokory, a kdo ví, snad krásná pýcha, která ví o své porážce, ale odpírá válet se v ní s rozkoší a okázale volat po slitování. Nejsou to právě myšlenky, k jakým by měl docházet kněz, ale starosta se neobracel marně k děkanově mužnosti.

Vzduch se chvěje včelím bzukotem a listí, rozkolébáno podvečerním větrem, breptá své pošetilé povídačky, jako by nikdy neměl přijít podzim. Ze strouhy, protékající farskou zahradou, se vybatolí kachní hejno a žvatlajíc a kvákajíc zamíří přes trávník k oběma mužům. Kačeny jsou zvyklé, že kněz má pro ně vždycky něco v kapse; povzbuzujíce horlivě jedna druhou, obstoupí půlkruhem jeho nohy, tahají ho za rukávy košile a oštipují mu prsty. Pak překvapeny jeho nehybností a mlčením znedůvěřivějí a dají se na ústup. Pokukují po něm ještě chvíli a přetřásají uraženě jeho podivné chování, ale zapomenou všechno pro mouchu, která jim zabzučí příliš nízko nad hlavami, a vrhnou se za svou podvečerní zábavou: loví hmyz, usedající po celodenním víření na stébla trávy.

– A to je všechno, uzavře konečně starosta své vyprávění a kněz mlčí drahnou chvíli, drcen jsa tíhou toho, co vyslechl.

– Byla vám prokázána větší milost, než kdybyste byl zachráněn v nebezpečí života, řekne pak. Doufám, že si to uvědomujete.

– Dívám se na to podobně, třebaže nemám na mysli tytéž důsledky jako vy.

– Není jiných důsledků, ale vy nejste člověk, který by se dal vést nebo přesvědčit. Neočekáváte, myslím, ode mne rady ani útěchy.

Starosta zavrtí hlavou.

– Prosím, abyste se tím necítil dotčen. Ale připadá mi, že není slov, jež bych si nedovedl pomyslet. A slova nemají váhy. Důležitější je, že nyní je tu ještě někdo, kdo ví to, co já. Člověk nemůže – starosta zaváhá a hledá slovo – nemůže se dopustiti ničeho podobného, jestliže cítí, že se mu někdo dívá přes rameno. A já budu mít napříště ten dojem i při pouhé myšlence. Vidíte, oč mi šlo? Zanikne, musí zaniknout, protože nesnese cizího pohledu.

– A na jiný pohled jste si nevzpomněl? zeptá se kněz s tichou výčitkou.

– Snad, nebo jistě, přejete-li si. A velmi často. Jenomže se mi zdál příliš vzdálený a – nehněvejte se – příliš málo lidský, než abych se ho musel bát.

Kněz mlčí pohněván, zmaten a sklíčen a provází starostu po mírném svahu zahrady k vrátkům.

– A přece jenom ten jste hledal, obraceje se na mne, řekne po několika krocích.

Starosta se zasměje statečně a silně.

– Mějte si svou pravdu a nechť vás sílí. Je mi to vhod. Svalil jsem na vás dost velkou tíži.

Kněz se za ním dívá, jak se vzdaluje po svahu Kostelní ulice; sklonil hlavu po několika krocích a čte zjevně písmo svých myšlenek na hrbolatém dláždění. Z nízké lavičky vedle dveří chudobince vstane rváč Nejtek a zmizí v černém jícnu té zchátralé barabizny. Neodpustil ještě děkanu Brůžkovi a vyhýbá se mu s jistou okázalostí, která v knězi budí výčitky a lítost, ale Nejtkovi neposkytuje uspokojení.

Od severu je asfaltová silnice vystřelena v přímce k Bytni. Střelce, který ji zamířil, pohltila dálka. V stromořadí se střídají břízy a jeřáby, staré vzrostlé stromy s mladíky, chvátajícími dorůst jejich výše a mohutnosti, a s hůlkovitými výrostky loňské nebo předloňské sadby. Podzimní vichřice si v něm vybírají příliš často svou daň právě mezi těmi nejsilnějšími a sťaté koruny padají na asfalt nebo do polí. Stromy na této pláni dospívají zralosti, ale hynou povětšině v mužném věku hrdinskou smrtí v zápase s živly.

Svůj nerozlučný havelok pod sebou a s nohama spuštěnýma na suché dno příkopu pečlivě zbaveného trávy, zády k slunci, jež uběhlo už tři čtvrtiny své denní dráhy, a opíraje se o hluboce zvrásněný kmen statné břízy, sedí Emanuel Kvis a sbírá už déle než půl hodiny své síly a odhodlání, aby vstal a pokusil se urazit toho půl druha kilometru, který ho dělí od Bytně. Dostal se sem od Hajků cestou necestou přes blata, houpavá luka a mokřadla, po mezích užších a mraveništi kostrbatějších než oslí hřbet. Promočil si boty, místy mu do nich tekla voda i horem, několikrát klopýtl a sklouzl z meze a upadl tak, že si odřel kolena, lokty i dlaně.

Vydýchal se už z nejhorší únavy a srdce tep za tepem zpomaluje svůj divoký běh do obvyklého chodu, zato obličej se jen s námahou vyrovnává do hladké kvisovské prázdnoty, lícní svaly sebou přes tu chvíli poškubávají a zdrhují se ve výraz strachu, jako by sluch stále ještě zachytával vzdalující se, ale dosud slyšitelný praskot biče smrti nebo šílenství. Po všechen ten čas nepřestává však Emanuel Kvis pracovat na úpravě svého zevnějšku. Vylovil z postranní kapsy kabátu kartáček čtvercového tvaru a čistí jím z kalhot i kabátu špínu, jež na nich ulpěla při pádech na mezích. Tato činnost mu popřává skrýt obličej pod širokým okrajem šedého klobouku a nedbat nikoho z řídkých pocestných na silnici. Není takřka mezi nimi pěších, ti si mohou zkrátit cestu nadbíhačkami v polích a lukách, kudy putují i vozy, naložené jetelem a trávou k večernímu krmení. Jen šupivý šepot jízdních kol míjí občas Emanuela Kvise a jednou za dlouhý čas zasviští kolem něho auto, stržené přímkou silnice do závratné rychlosti. To však neznamená, že by tu Kvis seděl v dusivém tichu prázdné krajiny. Do korun protějších jeřábů zapadlo hejno špačků a štěbetá ohlušivě.

Když byl vyčistil vše, co stačil dohlédnout a dosáhnout, přehlédne Kvis pozorně výsledek své práce. Kdyby se ještě mohl zbavit promočených bot, byl by opět tím Emanuelem Kvisem, který v něm budí libost, uspokojení a jistotu. Ale přece jen může už vzpomínat a myslet, ano, může se již ohlédnout zpět, aniž by se bál, že bude zasažen bičem té hrůzy ve svých patách a zkamení.

Proč jí vůbec propadl? Cožpak to nebyl sám vrchol toho, s čím vůbec mohl doufat, že se potká? Což neviděl stoupat z nejhlubšího podzemí, tvárnět a nabývat podoby to nejutajenější a nejpopíranější, co se může zrodit z lidského myšlení a popudů? Proč se mu zdálo, že ten džin, vypuštěný z láhve a vznášející se nad svou obětí jako cvičený sokol, zapomněl na ni a směřuje k němu? Vždyť ten, kdo jej vypustil, o Kvisovi ani nevěděl. Vzpomeň si jen, jak byl slepý, ačkoli se rozhlížel tak pozorně.

Bylo by už na čase vstát a nastoupit zpáteční cestu k Bytni, už proto, že promočené boty studí stále citelněji. Tady je hůlka, pravda, pomohla by mu zvednout se, podporovala by jeho kroky, ale v sobě samém nemá, oč by se opřel. Špačci v korunách protějších jeřábů skončí své divoké sněmování a vznesou se všichni jedním rázem, šumící, blýskavě černý mráček, hnaný k městu větrem překotného chvatu, který jej trhá, rozptyluje a opět muchlá ve vířící chuchvalec. Ticho se ustálí nad silnicí vyleštěnou pneumatikami, ustrne a šumí jako trojpramenná kašna na byteňském náměstí… Emanuel Kvis se ztrácí ve svém černém sáčku, jako by sesychal. Zdá se mu, že už nikdy nenashromáždí v sobě dosti síly, aby odešel z tohoto místa.

Pak dravý proud silnice, ženoucí se závratnou rychlostí, připlaví dlouhou černou limuzínu, která se zprvu mihne kolem Emanuela Kvise, ale vzápětí s pronikavým kvilem brzd zpomalí svůj let, zastaví a začne si probíjet cestu zpět, až stane před ním. Šofér se vyhrne ze svého místa, otevře dvířka a z vnitřku vozu se vykloní paní Kateřina Nolčová. Má na sobě kostým ze surového hedvábí a hnědý, z čela ustupující klobouk, který nechává dostatek volnosti pevným vlnám jejích matně černých vlasů. Vypadá mladě a svěže, půvabně a žádoucně, ale v jejích očích, ba v celém jejím držení je onen ne­ústupně vážný výraz, který působí, že muži, jejichž pohled přivábila, ztrácejí náhle svou původní rozjařující myšlenku a pociťují cosi jako závan úcty, která je mate, a něhu melancholické vzpomínky, která je vede k dávno zapomenutým dnům. Z Kvise spadne rázem všechna slabost a malátnost. Vstane a ukloní se, hluboce smekaje svůj šedý klobouk s posunkem starobylé dvornosti.

– To je nečekané setkání, řekne paní Kateřina. Odpočíváte, nebo jste tu jen tak poseděl se svými myšlenkami?

– Odpočívám. Starý člověk snadno přecení své síly.

Paní Kateřina se usměje.

– Nejsem si tak jista vaším stářím, nepodařilo se mi dosud odhadnout jeho hranici. Přisedněte, prosím. Jsem ráda, že jsem získala společníka alespoň na zbytek cesty.

Kvis zdvihne svůj havelok, rozložený pod břízou, zatřese jím, aby vytřepal utkvělá stébla trávy, a jako na potvrzenou pochyb paní Nolčové vyskočí pružně z příkopu na silnici. Ale je vzápětí potrestán za svou vychloubačnost. Ten prudký pohyb z něho vyšplíchne tu trošku nastřádaných sil: Kvis zbledne a zapotácí se; snad by se skácel, kdyby jej šofér nezachytil pohotově pod rameny.

– Co se stalo? poleká se paní Nolčová, ale je ihned žensky při věci. Pomozte panu Kvisovi dovnitř a jeďte ihned k nám, poručí šoférovi, který k ní vzhlíží tázavě a bezradně.

Usazen v měkkém koutě vozu, Emanuel Kvis se vzpamatuje skoro současně, jak vůz zabere na plný plyn a vyrazí prudce dopředu. Je z něho bledý stařík, podoba se mu rozpadla do bezpočtu vrásek a bloudí v nich, rty mu promodraly a třesou se. Pohybuje jimi a loví slova, jež mu unikají s tichým sykotem, splasklá a bez tvaru jako propíchnuté balónky. Paní Kateřina si toho povšimne a napomene jej.

– Nenamáhejte se, prosím. Všechno si povíme až u nás, řekne, zatímco loví ve velké kabelce z tulení kůže lahvičku s kolínskou vodou. Smočí bílý hedvábný kapesníček a podá jej Kvisovi.

– Otřete se jím. Uleví vám to.

Kvis uposlechne. Zdvihne s námahou roztřesené ruce, a vůně, kterou dosud vnímal jenom jako součást vozu, se naň vrhne sama soustředěně a prudce a zalomcuje jeho vědomím, ještě zpola obluzeným, silně i měkce, jitřivě i něžně zároveň. Vdechne několikrát zhluboka jako člověk, který se dusí v milovaném náručí, a vůně mu propírá smysly i nervy, rozjařuje ho alkoholickými doušky, přilévá oleje blikajícímu kahánku a bělí jeho krhavý, nažloutlý plamínek. Když Emanuel Kvis sejme kapesník, jeho tvář je zbavena vrásek a hladká jako jindy, trochu nažloutlá, s růžovým podbarvením na lícních kostech, jež vypadá jak umělé.

Pokusí se znovu promluvit a tentokrát se mu podaří lapit slova a vypustit je oblá a celá.

– Omlouvám se. Prožil jsem dnes krušné odpoledne.

– Není proč se omlouvat, odmítá paní Kateřina. Každého z nás občas něco zkruší. Vypijete u nás čaj a povečeříte s námi, budete-li chtít. Jsme doma.

Vůz opravdu zatím už zahnul kolem hotelu U Koníčka, zpomaluje běh a zastaví měkce před mochnovským domem. Šofér otevře dvířka a nabízí Kvisovi pomocnou ruku, ten však ji odstrčí a vystoupí sám, opatrně sice a zvolna, ale před vozem zaujme svůj obvyklý postoj: levice v bok a přes ni přehozený havelok, pravice se opírá o hůlku a jedna noha je vysunutá o něco vpřed. Divadelní postava, na níž všechno se zdá přistrojené a naučené.

Do veliké jídelny mochnovského domu vstoupí Emanuel Kvis už zbaven svých nejpůsobivějších rekvizit. Snad proto vypadá tak rozpačitě a trochu úzkostlivě. Nebo jej tísní jídelna svými rozměry, v nichž se cítí ztracen a bezmocný? Navštívil už několikrát paní Kateřinu, ale sem nebyl dosud uveden. Je to šerý pokoj navzdory šesti vysokým oknům a chladný i v nejparnějším létě; na tom opět se marně namáhá něco změnit dubové ostění, sahající do tří čtvrtin stěn, i těžké koberce, pokrývající parketovou podlahu. Šestá hodina převedla slunce na druhou stranu domu a tady už se rozlézá a bytní večerní přítmí. Za dlouhým stolem, k němuž lze usadit čtyřiadvacet hostí a uprostřed jehož prázdné plochy v tuto chvíli trůní jedině velká váza z křišťálového skla, objímající celou náruč růží, se to červeně rozžíhá a neklidné záblesky plamenů tančí po tmavých stěnách a vzpínají se k pomalovanému stropu. Březová polena z měnínských lesů hoří v mohutném krbu z červených holandských cihel, zasazeném doprostřed průčelní stěny; ovzduší této místnosti by vás záhy poučilo, že chcete-li tu posedět, ta trocha tepla vám přijde vhod, třeba venku ještě sládl a vlažněl pozdní letní podvečer. Mohli byste sice namítnout, že je bláhové sedat v místnosti tak málo hostinné, ale manželé Nolčovi milují to místo u krbu, kde si dávají prostírat k večeři u malého stolku a kde spolu tráví zbytek večera. Dlouhá, ve tmu ponořená prostora jídelny je neděsí, zesiluje v nich jen pocit, jak jsou sami a opuštěni v okolním světě a jak jeden bez druhého nic nejsou.

Ve chvíli, kdy do ní paní Kateřina vstoupí se svým společníkem, vypadá jídelna tak, jako by poslední hosté z ní byli odešli před sto lety a jenom oheň na jejím druhém konci tu vzdoroval času a fyzikálním zákonům. A přece paní zavolá do její zdánlivé prázdnoty klidným a bezpečným hlasem:

– Rudo!

A od ohniště, u něhož klečel, rovnaje pohrabáčem polena, vzpřímí se starosta – jeho dlouhý stín se vrhne mezi účastníky Paridova soudu na stropě, který je pomalován výjevy z Iliady –, obrátí se a jde dlouhými kroky mezi stolem a mohutným příborníkem vstříc své ženě.

– Kaťo!

Skloní se, aby jí políbil ruku, a udělá pohyb, jako by ji chtěl přivinout k sobě.

– Přivedla jsem hosta, řekne paní rychle a s malou výstrahou v hlase.

Starosta si opravdu teprve nyní povšimne, že v místnosti je přítomen ještě někdo jiný. Pokročí, vztáhne pravici k hostu a řekne:

– Buďte vítán.

Emanuel Kvis se dotkne té vztažené ruky mdlým pohybem a mumlá jakousi omluvu.

– Pan Kvis, řekne paní Kateřina klidným oznamujícím způsobem, prožil dnes nějakou vzrušující událost, která ho vyčerpala. Trochu čaje a klidné posezení to myslím spraví.

– Postarám se o to, odpoví manžel.

Odejme Kvisovi havelok a klobouk, položí je na jednu z volných židlí, vezme hosta pod paží a vede jej ke krbu. Přistrčí mu kožené křeslo a požádá ho, aby se posadil. Paní Kateřina zatím zmizela.

Starosta přisune stojací dřevěnou lampu, na jejíž sloupek je jako široký prsten navlečena kulatá deska, sloužící za kuřácký stolek, a rozsvítí ji. Když spojené světlo lampy a hořících polen dopadne na Kvisovy natažené nohy, objeví se, v jakém jsou stavu.

– Máte promočené boty, řekne starosta zjišťujícím způsobem, neboť ani teď se nemůže přimět k soucitu s tímto mužíkem, který v něm budí neurčitá podezření.

– Opatřím vám přezutí, než se má žena vrátí.

– Děkuji, odmítne Kvis trochu překotně. Oheň mi postačí. Proschl jsem už dost na slunci.

– Ale třesete se.

– To je účinek tepla. Nikdy se nenastydnu.

Kvis odpovídá, pohlížeje upřeně do ohně; snad se vyhýbá starostovým očím. Prohořelé poleno v krbu se zhroutí s hlučným praskotem a malým sopečným výbuchem jisker. Teď i starostův pohled se obrátí k ohni a utkví na hře malých modrých plamínků; vyšlehují ze spár zuhelnatělého dřeva a opět se ztrácejí. Takový oheň v krbu je dobrá věc; umožňuje lidem mlčet, aniž jim je proto trapně. Starosta myslí na to, co v něm vzplálo dnes odpoledne, shořelo prudce a zhroutilo se v popel, v němž, jak doufá, už nic a nikdy nerozdmýchá živé jiskřičky. Po rozhovoru s děkanem Brůžkem ulehl v něm klid z velké únavy a starosta se těšil na tichý večer s paní Kateřinou. Proč do něho znenadání zapadl právě tento skřet?

– Kde jste se tak zmáčel?

Kvis sebou trhne skoro polekaně, ale neodvrátí oči od ohně.

– Dostal jsem se do mokřin v lukách.

Kateřina ho sebrala při návratu z Chudějovic. Na té straně jsou mokrá luka jedině mezi Hajky a silnicí, uvažuje starosta a pohlédne na Kvise s novým zájmem. Dříve však než může dospět k nějakému závěru ve svých myšlenkách nebo dále se vyptávat, otevřou se dveře v pozadí jídelny a paní Kateřina se vrací, provázena Marinou Tlachačovou, obtíženou podnosem se zákusky a čajníkem, z něhož vyrážejí šedavé chuchvalky páry.

– Pěstovali jste mlčení? řekne paní Kateřina s úsměvem, neboť zná nechuť svého muže k Emanuelu Kvisovi, ale ví také, jak rozptýlit případné napětí a nedovolit mu zhoustnout v nepříjemnou náladu.

Oba muži se usmějí.

– Vzpamatovával jsem se, odpoví Kvis, a pan starosta mi popřával potřebného klidu.

Pití čaje proběhne v tichu, přerušeném jen málo poznámkami. Vypadá to, jako by ti tři se tu oddávali v záři ohně a před oltářem krbu modloslužebným obřadům. Když je čajový stolek odsunut, paní Kateřina požádá svého muže o cigaretu.

– Myslím, že jsem povinen vysvětlením, řekne Emanuel Kvis, obraceje se k paní Kateřině. Polekal jsem vás a způsobil vám starosti.

– Omlouvat se nemusíte, ale nemohu popřít, že jste napjal mou zvědavost.

Starosta se trochu předklonil ve svém křesle, snad jen proto, aby dosáhl pohodlněji na popelníček, ale dívá se přitom upřeně na Kvise. Nemůžeme pochybovat o tom, že Kvis cítí pohled a vzdoruje mu; předstírá, že je zabrán svými vzpomínkami a úsilím, jak by je nejlépe vyjádřil. Starosta otáčí cigaretu v prstech, otírá její žhavý konec o dno popelníčku, ale nespouští přitom oči z Kvisovy tváře. Pozorován kýmkoliv třetím, vypadá jako člověk napjatý přirozenou zvědavostí. Kvis však nevydrží odporovat jeho naléhání. Žízeň prázdnoty v něm procitne, musí se napít z tohoto pramene, i kdyby mu to mělo přinést okamžitou smrt. Pozdvihne oči a setká se s očima starostovýma v krátkém střetnutí, jako když o sebe třesk­nou činelové puklice. Dost. Víc není třeba. Oba vědí právě tolik, kolik pro tu chvíli snesou. Starosta se zvrátí zpátky v křesle, opře se a s pohledem upřeným na Pallas Athénu, střední postavu ze skupiny Paridova soudu na stropě, přemýšlí, jak daleko se ten chlapík odváží. Mohl by mu nějakým způsobem zabránit, aby promluvil? Neboť není pochyby, že se chystá promluvit, že se uvnitř třese šíleným strachem, ale že přesto bude mluvit, protože něco je v něm silnější než ten strach. Byl by to krásný, vzrušující pocit čekání pod mečem, uvázaným na vlásku, k němuž někdo s nekonečnou pomalostí přistrkuje hořící svíčku, kdyby tu šlo jen o tebe samého.

Paní Kateřina kouří pomalu cigaretu. Jak na ni mohl zapomenout dnešního odpoledne, proč si nedovedl připamatovat tento jediný pohled, kterého by se bál více než toho, na nějž se snažil obrátit jeho pozornost děkan Brůžek? Je už pozdě, pozdě na všechno, setmělo se soumrakem, jaký si nikdy nedovedl představit? V jaké peklo se promění život jich dvou, kteří nedovedli dýchat a myslet jeden bez druhého, až Kvis domluví?

– Nevím, ozve se konečně Emanuel Kvis, obraceje se k paní Nolčové, nepřipadne-li vám můj příběh jako smyšlenka, nebo jestli vás nepostraší. Obojí je možné. Řeknete-li nakonec, že se to vše odehrálo jen v mé obrazotvornosti, budete mít snad pravdu, ale pro mne to přece nebude o nic méně skutečné. Věřím, že se to stalo právě tak, jak jsem to viděl, i když nyní sám podléhám dojmu, že jsem si to vymyslel.

Starosta pocítí náhlé uklidnění, takže poprvé za tu dobu, co si ji zapálil, nasaje kouř cigarety a vyfoukne jej k Pallas Athéně, která je však příliš vysoko, aby mohla být dotčena touto provokací.

Dobrý začátek, myslí si, teď už nebude žádného přímého obvinění. Ale ví, jak jít na moji ženu. Skutečné a neskutečné. Proč tam neležel on na místě toho tuláka. Jemu bych snad byl přece jen zakroutil krk.

Paní Kateřina se nakloní vpřed a je nyní plna opravdového zájmu.

– Povídejte. Nesejde na tom, co se stalo, ale co jste cítil. Pravda je přece v nás, a ne kolem nás.

Starosta se nepokojně pohne a sevře pěst na opěradle křesla. Slýchá nerad takové řeči z úst své ženy. Hlas Kvisův vzrušeně stoupne při závažném prohlášení:

– Viděl jsem člověka, který se chystal zabít druhého.

– Můj bože, vydechne paní Kateřina. A udělal to?

Růžové skvrny na lícních kostech Kvisových se zbarví do červena, vytvoří pevně ohraničené ostrůvky v žluté pleti obličeje a vypadají ještě neuvěřitelněji než jindy.

– Ne, ale to není důležité, alespoň ne tak, jak by se zdálo. Myslete raději na tu hranici, kterou ten člověk překročil v sobě. Snad si pohrával mnoho let s představou, jaké by to bylo, kdyby někoho vlastníma rukama sprovodil ze světa. Snad si dokonce myslel, že z nějakých, jen jemu známých příčin by na to dokonce měl jakési právo. Ale byl si ovšem povýšeně jist, že nikdy nic takového neudě­lá a že si může beztrestně pohrávat, protože zná svou sílu a ví, kdy přestat. Vykládám teď něco, co nevím bezpečně, protože to je předhistorie toho, čeho jsem byl svědkem, ale jsem si takřka jist, že jinak to nemohlo být. Uvažte také, že ho sváděla nemožnost toho činu: nikdy se to nestane, proč si tedy nepohrávat.

– Musel to být zlý člověk. Myslím, že bych se ho bála, prohlásí paní Kateřina a starosta v tu chvíli vstoupí do černého mraku, z něhož snad už nikdy nenajde východiska. Bude-li pak mít ještě kdy odvahu sevřít ji v náručí nebo pohladit po vlasech?

Ale Emanuel Kvis zamává vzrušeně rukama.

– Ne, tak se na to nesmí dívat. Představuji si, že byl jako kdokoli z lidí, jež znám, nebo jež znáte vy. Byl jenom nešťastný. Utrpěl ránu, takovou, jaké uštědřuje osud, a hledal, komu by ji vrátil. Musel přece nějak vyrovnávat ten pocit nesmyslné křivdy, který v sobě nosil. Bylo to dost zlomyslné, pokoušet ho tak strašně a předhodit mu příležitost, s níž nikdy nepočítal, které se naopak ještě bál. Viděl jsem, co mu padlo do cesty, prošel jsem tudy nějakou chvíli před ním a pochopil jsem ho. To už nebyl člověk, ale takový odpadek, rozežraný špínou a lihem, který beztak jednoho dne zůstane ležet někde na silnici. Ten, o němž mluvím, stál nad ním a jistě v něm hledal marně lidskou podobu a důvod k životu.

– To ho neomlouvá, řekne paní Kateřina a starosta si snad myslí, že ušlechtilost může být někdy krutá, třebaže ví, že není krutosti dosti veliké, jíž by si zasloužil. A jeho láska k paní Kateřině tím jen vzrůstá do zoufalé beznadějnosti. Ale protože se mu zdá, že mlčel příliš dlouho a že hovor vedený tak jednostranně mezi jeho ženou a Kvisem by nakonec přece jen mohl probudit její podezření, sebere všechnu odvahu a řekne:

– Z čeho jste usoudil, že ten člověk, o němž nám tu vyprávíte, se chystá k vraždě?

Emanuel Kvis po něm švihne pohledem, zavrtí hlavou a vrátí se opět k tváři paní Kateřiny.

– To, co tu vyprávím, není výpověď pro soud ani pro četníky. Scházejí v tom fakta, a řekl jsem už, že můžete podezírat smyšlenku. Ten člověk nedělal zhola nic, jenom stál a díval se na toho spícího. Všechno se odehrávalo v něm a – ve mně. Žil jsem to s ním, věděl jsem, že je to tak, a strašlivě jsem se bál. Ne o toho člověka na zemi, nýbrž o sebe. Zdálo se mi, že jeho záměr se vztahuje více ke mně než k tomu spícímu tulákovi.

– Proč? otáže se starosta trochu ochraptěle. Vždyť, soudě podle vašeho vyprávění, o vás vůbec nevěděl.

Kvis trhne rozpačitě rameny, jako by toto přerušení jej bylo po­dráždilo.

– To nedovedu vysvětlit. Vím jen, že to tak bylo… Jednu chvíli se rozhlédl kolem sebe, ale neviděl mě. Nebyl rozčilen, alespoň si to myslel, uváděl si všechna pro i proti a rozhodl se. Pak už jen čekal na vhodný okamžik, nevím, na jaký, ale stalo se něco, co v něm rozbořilo klid a udělalo z něho běsnící zvíře. Div jsem se nepomátl hrůzou, protože jsem cítil, jak to v něm vybuchlo a jak ve zlomku vteřiny se vrhne na toho na zemi.

– Co se stalo? zeptá se starosta, nakláněje se ke Kvisovi.

Ale vypravěč se vytrvale vyhýbá pohledu na něho a jenom zavrtí hlavou.

– Nedovedu říci. Snad ten tulák udělal ve spánku něco, co ho rozzuřilo.

– To je strašné, řekne paní Kateřina. A jak to skončilo?

Kvis pokrčí rameny, začíná vyhasínat, jak v něm opadá vzrušení ze vzpomínky.

– Tulák se právě v ten okamžik rozkašlal a probudil se. Nemůžete se dost dobře vrhnout na člověka, kterým lomcuje kašel. Myslím, že mu hodil nějaké cigarety a odešel od něho.

– A co jste dělal vy? zeptá se paní Kateřina účastně.

– Hanbím se, odpoví Kvis a schoulí se v křesle, musím však doznat, že pak teprve jsem podlehl své hrůze a utíkal jsem, jako bych měl toho člověka v patách.

Ticho přisedne a je chvíli nejvýznamnějším hostem, provádějíc své zádumčivé šprýmy. Probudí přední hlídky vojsk, spících v dubovém ostění, několik výstřelů ohlušivě praskne, a nechá s významným praskotem zlomit se a zbortit prohořelé poleno v krbu, a klaksonem auta, míjejícího dům za zavřenými okny, připomene, že trvá a žije jiný svět než ten, do kterého zapadla trojice v mochnovské jídelně.

Starosta se první vzepře panovačným způsobům tohoto nového hosta. Nestačí snad jeden podivín, který se sem vloudil? Nebylo to již samo dost úžasné, slyšet že jsi žil nejen v sobě, nýbrž současně v tomto mužíkovi, na němž kromě kalhot a hlasu je tak málo mužského, že ti připadá jednou jako přestrojená stařena a jindy jako skřítek? Někdy později si dáš práci, abys tomu přišel na kloub. Nyní je důležitější zvědět, proč to přišel vyprávět zrovna tobě a tvé ženě, jak dlouho chce vést svou hru, nemělo-li to být více než triumf ješitníka, jemuž se povedla neuvěřitelná věc.

– Ten člověk, o němž jste nám vyprávěl, řekne starosta hlasem, jemuž vrátil obvyklou vyrovnanost, jako by byl a nebyl. Viděl jsem ho, dokud jste o něm mluvil, ale teď se mi ztrácí. Nechci tvrdit, že žil jen ve vás. Mohl byste nám povědět, kdo to byl?

Ví, že udeřil neomaleně, a chvíli se dívá s napětím do očí druhého, v nichž to blýská zlobou z urážky.

– Ten člověk byl právě tak skutečný jako vy, mnohem skutečnější než já. Ale nepoznal jsem ho. Kdo ví, jestli by on sám byl poznal sebe? Snad ani nebyl zdejší. Rozhodně v těch minutách neměl nic společného se světem, v němž obvykle žije.

– Nepochybně, řekne starosta smířlivě. A dovolte, abych se omluvil. Nechtěl jsem pochybovat ani o jediném slově z vašeho vyprávění. Představte si však hrůzu toho člověka, kdyby věděl, jak všechno, co se v něm odehrávalo, zároveň ožilo a zůstalo zachováno ve vás. Neměl by od té chvíle klidné noci.

Kvis se schoulí v křesle, jako by nějaké ostří zasvištělo nízko nad jeho hlavou, popelavá šeď mu pokryje obličej a vsákne červeň krevnatých ostrůvků.

Paní Nolčová se k němu polekaně nakloní.

– Nechcete se něčeho napít? Rudo, prosím tě!

Ale dříve než se starosta stačí pohnout, aby ji uposlechl, Kvis se vytrhne pařátům strachu, vzpřímí se a téměř křičí:

– Neměl by se čeho bát. Vyprávěl jsem to proto, že ho neznám. Kdybych ho znal, zachoval bych jeho tajemství. Ostatně, cožpak nechápete, že mne obdaroval? Že mi dal ze svého života to, co leželo na samém jeho dně, že jsem prožil, co bych nikdy nepoznal?

A zatímco paní Kateřina pohlíží bezradně na svého muže, Kvis náhle zemdlí a vyhasne jako lampička, která nejprudčeji vzplane z posledního zbytku oleje, a opakuje jako svá vlastní ozvěna:

– Že jsem žil?

Starosta vstane a řekne:

– Měl byste přece jen vypít něco ostřejšího než čaj.

Kvis však nahmatá svou hůlku, vzepře se o ni a zdvihne se téměř zároveň se svým hostitelem.

– Děkuji za všechno, ale pro dnešek patřím do postele. (A ukláněje se paní domu:) Prosím za prominutí, jestliže jsem vás příliš vylekal. Přičtěte to stařecké povídavosti.

Je přemlouván, aby setrval, s hostitelskou starostlivostí je mu nabízen doprovod, ale odmítá všechno a dovolí, aby ho starosta dovedl jen k domovním dveřím. Když se otevřou, jsou oba překvapeni, že je venku ještě den. Zesivěl už sice jako holub a každým mávnutím křídel mu přibývá tmavých per, ale jim oběma bylo, jako by vstali od půlnoční besedy. Podvečerní promenáda plyne kolem nich a v hostincích a krámech už rozžali světla. Křik rorejsů se mísí se smíchem chlapců a děvčat, ten drobný život je tak teple blízký a zároveň tak trochu neskutečný, jako bys mu přihlížel šedým mušelínovým závojem. Emanuel Kvis se zachvěje a přehodí si přes ramena svůj havelok, a starostovi, který právě vzhlédl a sledoval potácivý let netopýra, se může zdát, že si jeho návštěvník připjal křídla a chystá se zmizet podobným způsobem v soumraku. Bylo, nebo nebylo řečeno poslední slovo v příběhu dnešního odpoledne?

Starosta promluví znovu, když Kvis už sahá po klobouku a chystá se překročit práh domu.

– Ještě otázku: Myslíte, že člověk, o němž jste mluvil, se může ještě někdy potkat se svou nebezpečnou myšlenkou?

Plášť se rozlétne do stran, jak Kvis rozhodí rukama.

– Nevím. Nemohu přece vidět o nic dále než on sám. Obecná moudrost by řekla, že člověk, který se jednou zřítil z vrcholku, jen zřídka se pokusí lézt naň podruhé. Dobrou noc.

Havelok zatmí světlý obdélník dveří a pak z něho vypadne jak obraz z rámu. Starosta zavře a stojí ve tmě průjezdu. Slyší z kuchyně třesk rendlíků a zpěv Mariny Tlachačové. Už nikdy, říká si a cítí jistotu těch slov. Leč to mu nestačí. Toto je skončeno, ale co přijde dál? Protože život bude přece pokračovat. Myslí na svou ženu, na niž tak hluboce zapomněl dnes odpoledne, myslí na ni a na snového chlapce, kterého nikdy nepoznal. A chtěl by něco domyslet, je-li to, co se v něm hýbe, ještě myšlenka, prolomit se zdí, která je pevnější tohoto mochnovského zdiva, jež mělo chránit rod před palbou času. Tma by se měla rozevřít a někdo by měl k němu přijít po mostě bledého světla. Ale je příliš unaven únavou, jaké dosud nepoznal, tak unaven, jako by nemohl ani unést vlastní tělo a srdce.