KAPITOLA TŘETÍ Zahradní slavnost

Muzika vyhrává a slunce, procezené korunami stromů, padá na trávník. Křídlovka stoupá na špičky a zalká vysoko, až se jí tón roztřepí přepjatou slastí, štěbenec dumlá svou melodii jako kluk cukrovou tyčinku, a když to nejmíň očekáváš, uchichtne se výsměšně, viola se vemlouvá jako milenec v podvečer, pikolka bublá i cvrliká, zmizí a opět se vznese, basa vás drží pohromadě, vy smečko třeštidel a opilců, ale housle, ach housličky, ty můj smutku a opojení, ve vás zpíváme a pláčeme všichni.

Es-tam-tam, es-tam-tam, taá-rára-raá…

Nad bazénem uprostřed zahrady, kde jindy se blýskají zlatí kapříci, bylo postaveno pódium pro tanečníky. Prkna jsou dobře spojena, hladce vyhoblována a navoskována; tančí se na nich právě tak dobře jako na parketách. Hudebníci si postavili své pulty a židle do stínu starého jasanu. Sklenice s pivem mají u nohou a zapíjejí řádnými doušky každý kousek, jak se sluší na muzikanty. Nejtek z chudobince má na starosti jenom je, aby jim nikdy nevyschlo, a drží krok s nimi. Jeho žena pomáhá v kuchyni a jeho nevlastní dcera, nastrojená do hladkých černých šatů a v bílé zástěrce, roznáší sladkosti dámám. Když se otec s dcerou potkají, přivře děvče víčka tak prudce, jako by pohlédlo do bílého žáru, a chvíli potom vidí všechno rozmazané: cukroví na podnose, cestu, vysypanou žlutým pískem, i hosty, k nimž míří. A Nejtek, sotva dojde k nálevnímu stolu, popadne sklenici, kterou mu stále dotáčejí, a pije dlouze a hltavě. Zatracená žízeň, den po dni je palčivější.

Nálevní stůl umístili nedaleko domu pod rozložitým jírovcem, kde i v nejprudším letním poledni je chladivý stín a tmavá, měkká země, tu a tam porostlá drobnými kopečky mechu, nikdy nevysychá. Na pohostinství dnešní slavnosti se podílejí všichni čtyři hostinští z náměstí, aby nebylo zlé krve. Za nálevním stolem, kde trůní soudky obložené ledem i láhve se vším, nač může komu přijít chuť, se střídají; jsou traktéry i hosty zároveň, vedení však svěřili svorně Pudilovi, který je z nich nejstarší a nejváženější.

Starosta chodí mezi hosty, pro každého má slovo a úsměv, nikdo neujde jeho pozornosti. Nezapomíná ani na kuželkáře a hodí si pokaždé, když se dostane na své obchůzce až k nim. Předstírá soustředění, aby neurazil, ale pouští kouli, sotva ji dvakrát pohoupal v dlani. Sám čert mu sedí v ruce, že se vždycky strefí. Odmítá pochvalu a obdiv, je to přece jeho kuželník, je na něm doma. Ale všichni vědí, že starosta si kuželníku nevšimne, jak je rok dlouhý, a udržuje jej v pořádku jenom pro své hosty. Zažertuje a jde dál, všichni v zahradě očekávají, že se u nich zastaví a pohovoří s nimi.

Kluci lemují zeď nad kuželníkem. Sedí na ní s nohama spuštěnýma do zahrady a baví se pohledem na tu slávu. Občas k nim starosta pošle někoho s náručí dobrot a jindy se za nimi vypraví strážník Tlachač, aby udržel jejich bujnost v mezích. S těmi kluky může tu být dobře na sto krků, ale starosta je všechny nakrmí a napojí. Dělá mu dobře, že může hostit takové množství lidí, uleví to trochu jeho neplodnému bohatství, jehož stále přibývá, jako překrvenému tělu. Někdy ho napadá, jaké by to vlastně bylo, kdyby jednoho dne zchudl, načisto zchudl. Pak teprve by možná nabyl život pro něho ceny. Chudí, jak se zdá, žijí tak rádi, jako by člověk, čím je chudší, tím více lpěl na životě. Ale starosta si nepřeje zchudnout, protože si nedovede představit svou ženu zbavenou všeho, čím ji obklopil. Popravdě nestojí o chudobu ani o bohatství, chtěl by jen poznat, jaké to je, když člověk miluje život a vzdává se mu, když mu život má co povědět a čím ho udivit. Chodí mezi svými hosty a myslí si: Ti všichni si žijí a neptají se proč, a bojí se jen, aby tu vydrželi dost dlouho.

Zahradu včera posekli a trávu odklidili, aby nepřekážela. Její bolestná a sladká vůně plní ještě vzduch. Židle, lavice a stoly jsou rozptýleny pod stromy po celém prostranství, hosté se k nim sesedli podle svých sympatií. Nemusíš jim ani naslouchat, abys věděl, o čem hovoří. Posuzují výsledky žní, odhadují sklizeň brambor a vyhlídky podzimního osevu, nová dojnice, již koupil jeden, je právě tak předmětem dlouhých úvah jako cena selat, již stržil druhý. Dávají ve svých řečech ožívat světu, který jim byl dán ve správu a v němž žijí tvrdě, ale pokorně, neústupně, ale většinou beze vzpoury, pásmu svých všedních dnů, nad něž není nic důležitějšího a mezi něž neděle byla moudře vložena jako stupínek, z něhož můžeš obhlédnout, cos vykonal a co uděláš v příštím týdnu. Jaká síla života, který zná jen starost bez otázky, povinnost bez pochybností. Takhle žívali Nolčové, ale kam se to dostali ve starostovi? Podívejme se na něho, jak žertuje s kuželkáři, jak jde dál a jak na sebe chlapi potom mrkají, spokojeni, jakého mají pašáka starostu. Jenomže on snad po dvou krocích už ani neví, co jim povídal. Ať se pohne na svých pochůzkách mezi hosty, kam chce, je mu stále, jako by uvnitř sebe kroužil kolem pevného středu a byl jím přitahován. Přitahován i odpuzován ovšem, ten fyzikální zákon platí patrně i v něm, neboť nebýt ho, už dávno by se zřítil. Ale co když jednoho dne přitažlivost zvítězí? Stačí, aby si vzpomněl na onu měsíčnou noc, kdy Kaťa měla svůj nebezpečný sen. Ochabovala už tehdy odpudivá síla, nebo zašel jen příliš daleko ve své hře? Když nic jiného, scházelo jen velmi málo, aby se prozradil. Naštěstí Tlachač je dobrák a primitiv. Snad se podivil, ale jeho mozek prostě nestačil rozluštit, co se to tehdy se starostou dělo. Neměl se ostatně čeho bát, starosta je dětina a hraje si se svou představou jen proto, aby nějak vyplnil prázdnotu; není lenoch, nevyhýbá se práci a má své starosti, jak mu je přináší majetek i úřad, ale prázdnota se v něm rozvírá pod vším, co dělá. Ani jeho láska k paní Kateřině ji nedovede zaplnit.

Na prostranství, vydaném slunci, se zastavil děkan Brůžek. Už zase někde zapomněl svůj klobouk a jeho těžká, osmahlá tvář zbrunátněla horkem. Dívá se chvíli na tanečníky a pak se rozhlíží, ke komu by přistoupil na pár slov. Děkan je dobrý pastýř, znalý a dbalý své věci, a ví, že slovem, ztraceným při takové příležitosti, připamatuje lidem boha víc než dlouhým kázáním v kostele.

Starosta zahlédne děkana a zamíří k němu. Ti dva mají pro sebe tajné pochopení, jež se nikdy nepokusili vyjádřit. Snad je spojuje země, od které byli odtrženi, jeden svým bohatstvím, druhý svým posláním, nebo tuší vzájemně své úzkosti a vědí, že si nemohou pomoci, protože nikdy jeden ani druhý se neosmělí překročit hranici ostychu, ležící mezi muži. Stisknou si ruce a usmějí se na sebe.

– Požehnaný den, řekne kněz. Mám rád slunečné neděle. Zdá se mi, že více dosvědčují boží slávu.

Starosta se ušklíbne a kněz očekává potměšilou odpověď, kterou má být podpíchnut k rozhořčení.

– Nezdá se mi, že by letní slunce bylo ve všem boží nástroj, a právě v neděli. Lidem je horko, více pijí a prudčeji po sobě touží.

Ale děkan Brůžek by se dnes rád vyhnul takovému rozhovoru. Pódium nad bazénem je naplněno tanečníky; pestré letní šaty děvčat se odrážejí od světlých košil mládenců, kteří většinou odložili kabáty. Děkan pozoruje rozpálené tváře tanečníků a cítí pravdu starostových slov. Vzpírá se však vidět v ní více než prostou skutečnost. Pokrčí rameny a řekne:

– Mohou se stát jen lidské věci a na ty je bůh připraven. Ostatně dnes všechno pohoršení přichází z vás. Pozval jste ty lidi, naléváte jim a dáváte vyhrávat.

– Jsou jistě spokojeni a radují se dvojnásob, protože se mohou veselit a nic je to nestojí.

Děkan se zasměje svým silným smíchem, který na chvíli přehluší i hudbu; několik lidí se po něm ohlédne a kyne mu s rozveselenými tvářemi nebo pozdvihuje sklenici na znamení přípitku. Děkan ztichne trochu zahanbeně.

– Kolikátá slavnost už to je? obrátí se znovu k starostovi. Pat­náctá? Začal jste s nimi hned, jak jste se oženil, a nevynechal jste ani jeden rok.

– Ne, ani jednou, odpoví jeho společník a zdá se, že ho to pomyšlení těší. Dokonce jsme se vracívali se ženou i z ciziny jenom proto, abychom ji mohli uspořádat.

– Zajímalo by mne vědět, co vás ponouká k tomu, abyste si jednou do roka sezval na stovku lidí a hostil je s takovou okázalostí. A proč vždycky v tu neděli po dvanáctém srpnu? Na dvanáctého srpna připadají narozeniny vaší paní. Má to být oslava? Ale nikdy jste to neprohlásil a pochybuji, že o tom ví někdo jiný krom mne.

– Nesrovnává se vám to s tím, co si o mně představujete?

– To bych neřekl. Dohaduji se jenom příčiny, nebo, chcete-li, smyslu.

– Vysvětlení bude asi jednodušší, než si myslíte. Jednak to asi baví mou ženu i mne a za druhé, když už jsem začal, nedovedu přestat. Představuji si, že se lidé ptají: A co letos? Jestlipak starosta nezapomene uspořádat svou trachtaci? A cítím, že je nesmím zklamat.

Děkan přikyvuje, ale nevypadá přesvědčeně.

– Ano, to by mohlo být.

Tu nezbývá starostovi, než aby se nyní on zasmál, až se lidé začnou ohlížet.

– Nikdy bych byl nevěřil, že mi tak nedůvěřujete. Z čeho mne podezříváte?

– Z hříchu cizoty, řekne vážně děkan. Jsme vám všichni strašlivě cizí a lhostejní. Nejen my zde, ale lidé vůbec. A protože jste moudrý muž, cítíte, jak je to nepřirozené, a chcete přesvědčit sebe i nás, že to není pravda. Pokoušíte se o to každodenní laskavostí a ochotou a jednou velikou slavností do roka.

Hudba zmlkne takřka zároveň s knězovými slovy, vzápětí však z dlaní rozdychtěných tanečníků vyrazí potlesk, dožadující se pokračování. I zahrada se ozve se svými rozptýlenými hlasy a smíchy, s klapáním porážených kuželek a cinkotem sklenic i nádobí. Křídlovka vykřikne jako sojka v lese a štěbetajíce, cvrlikajíce, trylkujíce a brumlajíce přidají se k ní ostatní nástroje. Starosta vyloví z kapsy svých světlých flanelových kalhot cigaretové pouzdro a nabídne knězi. Pokuřujíce přihlížejí chvíli oba muži mlčky, jak se kolo tance znovu roztáčí.

– Dejme tomu, promluví konečně starosta, varuje se pohlédnout na děkana, že byste měl pravdu. Co byste si se mnou počal jako zpovědník?

Kněz zavrtí hlavou.

– Nevím. Ve vašem počínání je boj i pokání. Nevím opravdu, co bych vám měl poradit.

Křídlovka si dovolí extempore; vysoký tón vzlétne vzhůru jako vlajka na stěžni a třepotá se tam dlouhou chvíli. Starosta pustí cigaretu z prstů a šlápne do trávy, kam dopadla.

Emanuel Kvis vstoupí na scénu tak trochu divadelně. Křídlovka ještě haleká, jako by uváděla významnou osobnost, ale celkem si nikdo nevšimne jeho příchodu, krom děkana Brůžka a starosty. Kvis je oblečen jako vždy; nikdy za celou dobu svého pobytu v Bytni neměl na sobě jiných šatů, než jaké už byly popsány. Jen klobouk má dnes posazen trochu více do týla a ruku, přes niž má přehozen havelok, drží opřenu v bok. V druhé ruce vidíme známou černou hůlku a tak se podobá výletníku ze zapomenutých časů, který dorazil v horkém dni do spásné hospůdky za branou a rozhlíží se, kde by nejpohodlněji usedl.

– Hleďme, řekne děkan, také jste ho pozval? Je v tomhle městě ještě někdo, s kým se ten člověk nezná?

– Máte pravdu. Nedůvěřivá Byteň se s ním rychle spřátelila. Pozval jsem ho proto, že z nějakého důvodu zajímá mou ženu.

– Jí se také připletl do cesty?

– Připletl je správné slovo, řekne starosta a pozoruje Emanuela Kvise, u něhož se právě zastavil Nejtek. Plete se nám všem do cesty a probouzí naši zvědavost. Mne oblažil efektíkem, který mi nahnal řádně strachu.

– Strachu?

– Přinejmenším mě řádně vylekal. Přišel se mi představit v úředních hodinách na radnici. Ale sotva jsme se pozdravili, začal se třást, jako by se chtěl na místě rozsypat. Tvář mu zkrabatěla, že to vypadalo, jako by rázem zestárnul o tisíc let. Popadal vzduch a mektal něco nesrozumitelného a ustupoval potácivě dozadu, až narazil na židli vedle dveří a svezl se na ni. Řeknu vám, že jsem byl pořádně vyjeven. Vyskočil jsem, nalil si na kapesník trochu vody z láhve na stole a omyl jsem mu tvář. Sotva jsem po ní přejel mokrým kapesníkem, vyrovnala se, jako bych z ní smyl všechny vrásky. I dech se ihned zlepšil. Odstrčil mi ruku, vstal a omlouval se mi. Někdy ho prý přepadají takové záchvaty, ale hned pominou a nejsou vůbec nebezpečné. Je to jen stav nervů. Ale do řeči už mu nebylo a odporoučel se.

Kněz poslouchá starostovo vyprávění se svraštělým obočím; zdá se, že něco jej na něm pobuřuje, a že jak pokračuje, líbí se mu čím dál míň. Několikrát se pohne, jako by chtěl starostu přerušit, přece však vydrží mlčet až do konce.

– Řekl jste, že tvář mu zestarala, jako by mu bylo tisíc let?

– Zrovna tak. A věřte mi, nebyla to hezká podívaná.

Kněz hladí podrážkou trávu před sebou, jako by se k něčemu rozhodoval a nemohl se odhodlat.

– Dovedl se postarat, aby celé město o něm vědělo v několika dnech. Každého dovede něčím překvapit při seznámení. Snad mu záleží na tom, aby nám hned tak nevymizel z paměti.

– Překvapil vás také něčím?

– Snad. Především tím, že objednal mši svatou za nebožku, po níž dědil. Od toho dne přichází každé dopoledne do kostela, kde vystojí dobrou hodinu s pohledem upřeným na oltář.

– Tedy člověk po vašem vkusu. Je dosti stár, aby pěstoval zbožnost tímto způsobem. Co se vám na tom nelíbí?

– Jeho zbožnost je přinejmenším sporná. Kostelník ho několikrát skrytě pozoroval. Nikdy prý se ten člověk nepokřižuje, ani když přijde, ani když odchází. Stojí jen v půli lodi a dívá se nehnutě na oltář.

Starosta se zasměje. Představa kostelníka, číhajícího za některým ze sloupů postranní lodi, nebo dokonce zalezlého v přítmí zpovědnice, hoví jeho smyslu pro humor.

– Kostelník je nepochybně muž hodný víry. Ale měl byste mu nyní co nejdůrazněji doporučit mlčelivost. Jeho líčení je s to vyvolat nejdalekosáhlejší domněnky a obraznost Bytně je vyprahlá jako troud. Copak se tu kdy stane krom svateb, pohřbů, vytlučených oken v hospodě a nějakého toho nemanželského děcka? Za několik dnů by si mohlo celé město šeptat, že náš nový občan je…

– Nic takového, přeruší ho kněz prudce. Člověk postačí úplně a kostelník bude mlčet.

– Máte pravdu, řekne starosta vážně. Člověk postačí na všechno. Ale já nesmím zapomínat, že jsem hostitel, a musím uvítat hosta. Najdete si jistě sám místo, kde se vám bude dobře sedět.

Starosta odchází a stlačuje posečenou a podupanou již trávu hlubokými, viditelnými šlépějemi, takový je to silný a těžký muž. Kněz se za ním dívá a myslí na to, co mu chtěl říci a nakonec přece neřekl. Na odpoledne druhého dne po oné podivné měsíčné noci, kdy stín kříže dopadl na dveře domku Libuše Bílé a kdy vedl pošetilý rozhovor s Tlachačem. Toho odpoledne tedy stál děkan Brůžek v otevřených dveřích sakristie a přihlížel, jak kostelník, takový drobný, vyschlý, plešatý mužík s uhýbavým pohledem, dolévá olej do věčné lampy. Venku byl slunečný den a čtyřmi vysokými, štíhlými okny po levém boku chrámu vtékalo do hlavní lodi světlo vířivým mžením. Mír se tu vznášel a klenul, každá z těch drobounkých, světlem prostoupených tančících částic prachu se zdála být jeho atomem. Hluboký klid a ticho božího příbytku, když hosté odešli.

Kněz na chvíli podlehl dětské představě, že bůh může vystoupit z tabernáklu, aby se přesvědčil, v jakém pořádku udržují ti dva služebníci jeho byt. Pocítil až dusivé štěstí ze svého povolání a vděčnost, že si je zvolil. I výpadní branka sakristie zůstala otevřena a jí sem proudila zvenčí senná vůně z nedalekých luk, a tam, kde stál děkan, se srážela a mísila, jako když se vlévá do řeky, s chrámovým pachem kadidla a vyhořelých svíček, kamenných stěn a dlažby, stárnoucího dřeva a nedělního davu. Kněz se rázem octl na rozhraní dvou světů, jež oba stejně miloval, ba co více, setkaly se a slučovaly právě v něm, vířivá síla jejich středu jej vsávala, a když se mu začínalo zdát, že snad omdlí omamnou sladkostí svého citu, ve chvíli takřka podobné poslednímu okamžiku v životě, byl uchopen a nesen vzhůru mocnou rukou jistoty, že v tomto sloučení je sám smysl tajemství a že není tajemství pro toho, kdo věří a miluje tak pevně a bez výhrady jako on. Opřel se o zárubeň trochu obluzen tím, co pociťoval, a užaslý poznáním, jak málo se děje kolem nás po dlouhá léta našeho čekání a jaká neuvěřitelná dějství se mohou odehrát v nás v kratičkém čase několika vteřin.

Vida, a při tom všem sledoval klidně a pozorně počínání kostelníkovo. Ten stál rozkročen na nevysokých schůdkách, a přidržuje se jich jednou rukou, doléval druhou z cínové konvičky olej do věčné lampy. Obličej mu celý zkrabatěl a zešpičatěl pozorným napětím, aby nezasáhl pramínkem oleje hořící knůtek a nepřelil. Vtom někdo otevřel hlavní dveře a prudký tah větru proletěl chrámem. Dvířka sakristie za knězovými zády se zavřela s třeskem, který klenba prázdné lodi vrátila s burácivou ozvěnou. Lampa, zavěšená na dlouhé šňůře, se rozkymácela, proud oleje zasáhl knůtek a věčné světlo zhaslo. Zářící rubínové nitro poháru se zalilo tmou a kněze, v němž ještě dochvívalo předchozí okouzlení, zamrazilo smrtelnou hrůzou.

Děkan Brůžek byl klidný člověk, city v něm proudily váhavě a myšlenky pomalu uzrávaly. Ale v tu chvíli cítil, že je strhován vírem takového zmatku, jaký dosud nepoznal. Zdálo se mu, že se musí v ten ráz někam vrhnout a něco vykonat, aby zabránil nějaké, nevěděl ovšem jaké, zkáze. Ohlédl se k oltáři, snad pudově, ale potom zaslechl hlas, který se rozlehl kostelem, jako by promluvila sama prázdnota pod klenbou. A v jednom z těch pruhů mžícího a vířivého světla, které sem vtékalo okny, zahlédl uklánějící se postavu člověka, kterého dnes už všichni znají jako Emanuela Kvise. Selský smysl pro skutečnost zvítězil v děkanovi. Připadalo mu to všechno příliš divadelní, aby to mohlo být v jakémkoli smyslu pravdivé. A pak, věřící člověk musí být obrněn proti pověrčivému přeceňování shody okolností. Snad jen proto, aby uvolnil cestu prostému a střízlivému myšlení, osopil se nezvykle drsně na kostelníka.

– Pospěšte si, řekl mu, cožpak nevidíte, co se stalo? A pak uvedl rychle příchozího do sakristie.

Starostovy řeči mu to všechno připomněly. Děkan na to myslí, předstíraje, že se baví pozorováním tanečníků. Brání se však srovnávati to, co slyšel, s tím, co sám ví. Ani závěry nechce hledat. Říká si jenom, že ten domek pod farou, takový pěkný, útulný domek, přitahuje k sobě divné ptáky.

Poslední vlna valčíku se přehoupne přes koruny stromů a vytratí se někde na modrém a zlatém pobřeží oblohy. Ty bílé, rozplývavé a rozcuchané oblaky, to jsou snad chomáče pěny, jež zbyly po tom opojném vlnobití. A tanečníci jako plavci, vyvrženi po dlouhém zápase s příbojem, stojí bez dechu, ale s očima rozhořelýma. Ještě? Ještě a ještě! Nedovolte opadnout vlně, jež nás unášela, jsme unaveni, ale čistí, v hlavě nám nestraší jediná myšlenka, jsme lehcí jako záře, rty nám chutnají slaně jako slzy, jako mořská voda, ale jaká sladkost námi proudí, kolena se nám podlamují a lýtka třesou, to proto, že síla se přestala vzpínat. Švihněte ji, křídlovko, baso, housle, zapomněli jsme, kdo jsme, hrejte, než si vzpomeneme!

– Už dost, řekne Lída Dastychová. Musím si trochu vydechnout.

A než může její tanečník něco namítnout, vymkne se z jeho paže, která ji ještě zbytečně svírá v pase, a seskočí z těch tří schůdků zvýšeného pódia.

– Nemůžeš tu sedět tak uhřátá, řekne jí matka na uvítanou. Vezmi si kabátek a chvilku se procházej.

Teta Eleonora vztáhne mlčky ruku a podává jí krátký vlněný kabát. Lída vystrčí vzdorovitě bradu a chce odmítnout. Můj bože, jak dovedou být staré a opatrnické, i teta Eleonora, o níž říkají, že je na sebe jako ras. Ale setká se s mírnýma očima paní Nolčové, které na ní spočívají s měkkou něhou a obdivem. Všechna se zachvěje pýchou svého mládí a vědomím své krásy, protože ten pohled jako by ji poučoval o jejich významu. Cítí, že mu nebude moci vzdorovat. Prosí ji a zároveň ukazuje cestu. Propána, jestli vůbec něco takového existuje a jestli to vůbec má nějaký význam, pak tohle je dáma. Ale jen se na ni podívej, jak je přirozená a prostá, jak přívětivá a vábná a bůhvíco ještě, ale jak to všechno je pravdivé, jak nepotřebuje nic předstírat.

– Vezměte si jej, Liduško, a pak, nebude-li vás to nudit, přijďte si na chvilku sednout ke mně.

Zvuk jejího hlasu přemůže Lídu nadobro, nakloní se prudce, uchopí ruku paní Kateřiny a políbí ji. A dříve než se všichni kolem mohou vzpamatovat, běží už po cestě mezi stromy a obléká si v běhu kabátek.

– Není to třeštidlo? řekne paní Dastychová, Lídina matka, a zčervená rozpaky.

Ale také paní Kateřině vyskočí na tvářích růžové obláčky. Je překvapena a zmatena a podivně šťastna, že ten prudký život, kolotající v Lídě, šlehl právě po ní tak nepředstíraným projevem přátelství.

Je mladá, tak krásně mladá, že je mi až úzko, když ji vidím, odpoví paní Nolčová rozechvěle.

– Může být mladá, ale nemusí být blázen, ozve se teta Eleonora s obvyklou rozhodností. A mluvíte-li o úzkosti, přiznám se vám, že mne obletuje jako černý pták, kdykoli na Lídu pomyslím. Proč je tak krásná? Krása není dastychovský úděl. To asi tuhle Anna k nám vnesla. A já se ptám, má-li to být znamení vykoupení, nebo předzvěst poslední rány, jež nám má být zasazena.

Paní Dastychová zčervená ještě víc.

– Mluvíš nesmysly, Leny, řekne rozhorleně. Děláš, jako kdybychom byli nějaká prokletá rodina.

Eleonora se k ní nakloní a pohladí ji po rameni.

– A mně se líbí tvá věrnost, ty má Anduličko. Jak se s námi ztotožňuješ, místo abys popadla svou krasavici za křídlo a uháněla, co ti nohy stačí.

– Nechme toho, Leny. Ty jenom když se můžeš posmívat anebo malovat na zeď strašáky. Ale všimly jste si, jak se Lída chystala vzdorovat a jak rychle poslechla paní Kateřinu?

Plachý dívčí úsměv se objeví na tváři paní Nolčové.

– Nesmíte tomu přikládat takový význam. Je v ní nahromaděna spousta citu. Hledá, koho by jím podarovala.

– Je zkrátka na rozcestí, prohlásí Eleonora, pronásledovaná nemilosrdnou touhou po přesnosti. A my můžeme jenom říci: Pámbu s ní a s námi taky.

Lída se stočila na cestičku, vedoucí ke staré zděné besídce u zahradní zdi. Jde s hlavou sklopenou, protože slunce jí hází ostré střepiny světla do očí. Cesta je vysypána pískem barvy zralé pšenice, který je drobný, bez jediného kamínku, oschlý jenom na povrchu a vlhký vespod, jak jej ráno pokropili, posetý nehmotnými mincemi pablesků a stínů. Přijímá měkce kroky a nechává si jejich podobenky, ale to už je pouhý zbytek všeho, radost složila křídla a nějak opelichává. Lída to zná a bojí se příštích okamžiků. Za chvíli bude protivná sama sobě a bude nenávidět celý svět, za všechno, co kdy udělala, se bude stydět a trápit. Proč jenom je na světě, když je tak zbytečná?

Přála by si být tak stará jako teta Eleonora, aby všemu rozuměla a mohla se všemu posmívat. Aby nemusela vzdorovat a pohrdat, aby se nemusela bát, že každá radost v ní umře ještě neopeřená. Říkají o ní, že je krásná, ale co jí to dosud bylo platno. Někdy ji to vědomí naplňuje štěstím a jindy takovým steskem, že by raději umřela. Chtěla by dávat lidem radost, aby uvěřili, když na ni pohlédnou, že svět může být dobrý a ještě lepší, aby jim dovedla podat takovou sílu a nadšení, jaké jí před chvílí vnukla paní Kateřina. Neví ani, co všechno by chtěla, ale především by si přála utéci z tohoto města a žít, kde se může naplnit, o čem sní. Stát se třeba velkou herečkou a denně prožívat nové osudy, strhovat do nich všechny, kdo ji uvidí, a dávat jim zapomenout na denní úděl, jejž vlekou, nevědouce proč. A chtěla by zapomenout na úzkost obcházející jejich dům, na otce, který ji děsí a dráždí zároveň. Co střeží matka i teta, každá jinak, obě však stejně bděle, proč se otec zavírá v dědečkově kanceláři a dělá věci, jimž nikdo nerozumí? Jak málo může být světla i ve slunci, jak málo radosti i v nejveselejším dni, vyzpívaném houslemi, neseném křídlovkou, štěbetajícím klarinetem i ptačími hlasy, roztancovaném, sytém i přiopilém.

V besídce prostřeli na stůl květovaný ubrus, kdyby se někomu zalíbilo usadit se tu. Na proutěných křeslech kvete kartón bláznivě pestrými květy a oknem, vedoucím k západu, sem vpadá vyhlazený proud slunečního světla. Sotva se tu Lída usadí v jednom z proutěných křesel, ví, co potřebovala. Být sama. Je vlastně samotářka, a když tančí, směje se a baví s chlapci jako jiná děvčata, pak se jen přetvařuje. Ano, nemá ráda lidi a vůbec si nepřeje rozdávat někomu radost. Zavře oči, svět zmizel – je ho jen slyšet jako vzdálené, zastřené klokotání hlasů, šum listí a čiřikání ptáčka v koruně starého jeřábu nad besídkou. Oči pevně zavřené, vsune si Lída ukazováčky do uší. Teď zmizel nadobro, zbylo z něho jen slabé hučení, to snad je čas, který se valí široce, nekonečně, bez přestávky, tlukot jejího srdce a ten tichý, tichounký ptačí hlásek. Tak by to mělo trvat věčně. Srdce tluče a ptačí hlásek na ně volá, ale ono nechce slyšet o ničem, jde si svou cestou, zůstaň si na stromě, nebo si odleť do oblak, my dva si nemáme co říci, ty jsi píseň, volnost a láska, ale já tu jen měřím čas a jdu: ráz-dva, ráz-dva.

Lída otevře oči, někdo stojí na dva kroky od vchodu do besídky a dívá se na ni. Ten někdo se poleká, když Lída na něho pohlédne, a vypadá, jako by se chtěl obrátit a zmizet. Zůstane však stát jako přibitý a do tváře se mu vloudí výraz zoufalství, protože Lída se zamračila. Jednou jsme se s ním už setkali – pokuřoval před krámem na náměstí cigaretu a ztratil se, když Lídin tatík jel kolem. Je to Jeník Harazim, a člověk by nevěřil, že takový chlapík se sto osmdesáti centimetry výšky a sto pěti v objemu hrudníku, takový mládenec, který v partě nikdy nezkazí žádnou psinu, takový kus mužského se může takhle zhrcnout na hromádku neštěstí, když se na něj holka zamračí.

– Už zase slídíš?

Mládenec si uvědomí, že to tak mohlo vypadat, díval se na ni hezkou chvíli, jak tu seděla s hlavou v dlaních a očima zavřenýma, a zdá se, že i ty jeho pěkné šaty na něm zplihly, jak je nešťastný a bezradný.

– Neslídím, Lído. Šel jsem jen – šel jsem za tebou.

– Nestojím o to, abys za mnou chodil.

Zarazí se, chce snad ještě něco říci, ale nejde jí to dobře přes rty. Pak pohodí hlavou, až se jí vlasy rozlétnou, a vyrazí:

– Nechci tě vůbec vidět.

A dodá trochu zbytečně, ale měkčeji:

– Chtěla bych být sama.

Hnědobílé polobotky přešlápnou v písku a nad nimi se nerozhodně zakymácejí rozpačité nohavice.

– Tak já tedy půjdu.

Tak daleko to hradní paní z besídky nechtěla přivést. Copak ještě před chvílí nesnila o tom, že odejde do velkého města a bude rozdávat dobro všem lidem? Nesmí být zlá ani na toho mládence, musí mu však říci jednou provždy, aby ji pustil z mysli. Lída se nenarodila proto, aby se zahrabala navěky v Bytni, stala se manželkou soukeníka, seděla v jeho tmavém krámě a – na prstě navlečený brilantový prsten jako jeho matka – zobala z mozolnatých dlaní venkovanů těžce našetřené korunky. A Jeník nenajde nikdy odvahu se vzepřít, pohrdnout rodinnou hromádkou a začít ze svého život, do kterého by mu nikdo neměl co povídat. Ale jaké ona má právo se nad něho vyvyšovat? Hraje si jenom se svým snem, jako si hrávala s panenkou, strojí jej každý den do nových šatů, ale jednou třeba přijde čas, kdy pouhá vzpomínka na toto snění jí bude trapná.

Tak to alespoň tvrdí teta Leny, to však nemůže a nesmí být pravda.

– Jen si pojď sednout, když už jsi tady, řekne tím nejlhostejnějším hlasem.

Mládenec se jím nedá odradit. Do rozpačitých nohavic vjede život, hleďme, jak sebou mrskly, stačil jeden skok, aby se Jeník octl v besídce a zapadl do vrzajícího křesla proti Lídě. Ale dosednuv, je právě tak u konce se vším, nač se v tu chvíli dovede vzmoci. Těžká ruka rozpaků mu sevře hrdlo a nějaký hulvát mu rozfouká všechna připravená slova. Mohl by třeba říkat: Lído, Liduško, a cítí, že by s tím vystačil jako Tibeťan se svou jednoduchou modlitbou po celý zbytek dne. Otázka ovšem je, zda by s tím bylo spokojeno také děvče. Mohl by se třeba pokusit vzít ji za ruku, jen kdyby se mu zas tak sprostě nepotily dlaně. A tak mu toho opravdu mnoho nezbývá a cítí, jak mu začíná vyrážet pot i na rozhraní čela a hustých vlnitých vlasů, ale Lída o tom patrně neví, zvrátila se nazad ve svém křesle a dívá se někam do zelené a prozářené prohlubně zahrady, jako by ho tu vůbec nebylo. Podívejme se na žábu, nikdo ji tomu neučil, ani si o tom s nikým nepovídala, a chová se právě tak, aby se mužský před ní plazil na kolenou nebo byl ochoten rozmlátit si hlavu o zeď. Zkouší jen tak svou sílu a na tom chlapci tady jí nesejde? Eh, s Lídou to bude mít špatné, kdo si usmyslí ji milovat, protože ona bude chtít celého člověka beze zbytku, můj jsi, rozumíš, musím ti znít ve všech myšlenkách a ve všem konání, jako bych byla jez a tys nad ním bydlel, protože i já chci být celá tvá a všechno mé jen z tebe a tebou bude. Co máme dělat, Jeníčku? Popotáhneme si nohavice, aby se nám nevymačkávala kolena, a urovnáme pečlivě nažehlené puky, to je takový záchranný mužský pohyb, nic jím nezkazíš, trochu na sebe upozorníš a hlavně upevníš si sebevědomí. Lída zdvihne paže, aby si upravila vlasy, a lehounká vůně zavane k Jeníkovi. Jako bys rozemnul v prstech balšámový lístek. Sedl sis nešikovně, chlapče, slunce ti pere zrovna do zátylku, div se nezadusíš horkem. Čím to je, že krása budí v člověku něhu i surovost zároveň. Vydržel by ses na ni dívat celé hodiny, a zase tě až ruce bolí touhou sevřít a rozdrtit, zbavit se strašné, mučivé jistoty, že nikdy se jí nezmocníš tak, abys ji mohl uzavřít v sobě celou. Cigarety! Což abychom to zkusili s cigaretami? Tady je pouzdro.

– Nechceš si zakouřit?

Podívejme se, jak slečně zablýsklo v očích. To se ví, takový cápek, aby nemusel kouřit. Cigareta přináší uklidnění, napětí se vyrovnalo i vzduch se ochladil, trochu jako bychom se jeden druhému vzdálili, ale snad najdeme jinou cestičku.

– Tančils dnes vůbec?

– Ne, čekal jsem na tebe, ale šla jsi z ruky do ruky.

– To ti přece nemohlo vadit.

– Možná, že ano.

– Nemyslíš, že si děláš trochu velká práva a nemáš proč?

– Dělám si práva, jenomže tobě to může být lhostejné, pokud necítíš stejně.

Zahrada před jejíma očima byla tříšť světel a stínů a směrem, kde se tančilo, vzduch mezi černými a pozlacenými kmeny, zpromítaný slunečnou střílí, se chvěl viditelný a modravý. Pocítila náhle takovou cizotu, jako by nikdy nepatřila tomuto světu a nikdy mu patřit nemohla – a bylo jí toho nekonečně líto. Koho v ní miloval Jeník a kdo v ní mu měl odpovědět? Říká jí Lído. Ale kdo je Lída? Připadá jí někdy, jako by v ní bydlel houf lidí a ona mezi nimi hledala sebe. Volají, křičí v ní jako vězňové, ale co vlastně chtějí? Aby jim půjčila svou tvář, svůj hlas, své city a svou vůli? Aby se v nich ztrácela, a tak se nacházela? Připadá si slabá, zrazená a opuštěná jako dítě v lese; zavedli ji sem a nechali samotnou. Jeníku, Jeníčku, pomoz mi! Zahynu, nebudu-li mít tebe. Ale jak ti to mám povědět, vždyť ty tomu nikdy neporozumíš. Ztratím se v lese, zatímco ty budeš stát za pultem a měřit voály, delény, manšestry a ševioty a budeš tloustnout, protože už nebudeš hrát tenis, a někdy v neděli možná zabrnkáš na klavír manželce, která bude mít na prstě brilant zděděný po tchyni, některý z těch bláznivých foxtrotů, jimiž jsi nás bavíval v chudějovickém klubu. A už ani neuslyšíš můj hlas, který tě bude marně volat: Jeníku, Jeníčku!

A hradní paní z besídky je tak dojata svými představami, že jí stéká slza po tváři. A to snad jen vysvobodila jednu z těch postav, které jsou v ní uvězněny, a ta tu nyní pláče.

Jeník zahlédne slzu, jak se vykulila zpod víčka a běží po tváři, dříve než ji Lída pocítí. Nakloní se k dívce a uchopí ji za ruku.

– Lído, co ti je? Já tě nechtěl urazit.

Lída vyskočí a chce utéci. Jeník však vstane současně s ní, a tak mu dopadne rovnou na prsa. Silné paže se kolem ní semknou, je zabalena celá v té dusivé náruči a marně se jí vzpírá lokty. Ale proč se tolik bránit, když je tak sladké se vzdát. Paže vyjedou vzhůru, prsty se zaboří do houštiny Jeníkových vlasů a zachytí se jich silou, jakou dovede ze sebe vydat jen tonoucí.

Ti, kdo přicházejí právě po cestičce, která svou zrádnou měkkostí ztlumila jejich kroky, se nastejno zastaví a ztuhnou v odlitky svých vlastních postav. Jeníkovi rodiče. Jsou oba vždycky černě oblečeni, jako by stále kráčeli za rakvemi všeho, co v nich dávno odumřelo, přibližně stejně velcí a hubení, s tvářemi zvětralými a vybledlými v pološeru krámu, vyřezanými ostře nožem lakoty, tak si podobní, jako by jeden duch, dravčí a hrabivý, ze strachu, že by málo získal v jedné osobě, se oděl dvěma těly. Dívají se chvíli mlčky, pak na sebe pohlédnou a muž přikývne, jako by dával k něčemu své svolení.

– Jeníku, zavolá žena tvrdým hlasem, při jehož zvuku služebné dostávají třasavku anebo dávají výpověď.

Ti dva v besídce na zlomek vteřiny přilnou k sobě ještě pevněji, jako by se chtěli zachránit jeden v druhém, a pak teprve od sebe odskočí. Lídina tvář hoří, Jeníkova strašně zbledla.

– Jeníku, opakuje nemilosrdný hlas, mohl by ses stydět alespoň ty, když se nestydí ta slečna.

Mládencova hlava se vysune a pěsti se zatnou, až kotníky zbělejí. Lída pohladí tu, ke které má blíž, a zašeptá:

– Jeníčku.

Pod dotykem té dlaně a toho hlasu mládenec trochu povolí, ale docela zdržet se už nemůže, jenom hlas přitlumí a snad i slova střeží.

– Stydět se můžete nanejvýš vy. Slídili jste za mnou.

Lídin hněv také opadl a byla by schopna vidět celý ten výjev i z jeho směšné stránky – a směšná stránka přece to je, třebaže ji ty dvě patetické a zlé postavy, tak hrozivě černé na zlatém podkladě pískové cesty, silně tlumí. Poutá ji však opravdovost, s jakou se Jeník pustil do boje se svými rodiči. A proč? Vždyť nenajde odvahu, aby je opustil, a ona mu jednoho dne zmizí – jemu, rodičům a celé Bytni.

Postavy na cestě vyměnily nový pohled, tentokrát delší, jako by nevěřily tomu, co slyšely, a pak se žena opět ujme slova svým neúprosným hlasem. Lída, která svírá prsty Jeníkovo zápěstí, cítí, jak se mládenec při jeho zvuku zachvěl.

– Seber se a jdi okamžitě domů. Tam si spolu pohovoříme.

Můj bože, ten se jí musel bát, když byl malý, říká si Lída, zatímco Jeník odpovídá matce trochu chraptivě, jak se nutí do klidu.

– Nezesměšňuj se, mami. Víš přece, že tě už dávno nemusím poslechnout, když nechci.

Jeho otec mlčel po celou tu dobu, jako by věřil, že to jeho žena postačí vyřídit sama, ale teď promluví měkkým obchodnickým hlasem, jakým hovoří se svými zákazníky a který je v rozporu s jeho lačnou tváří.

– Myslím, že tě mohu přinutit.

Jeník se vzepne s novou bojovností.

– Znám tvůj prostředek, tati. A je jenom jediný člověk, který se bojí, abys ho nemusel někdy použít, a to jsi ty sám. Ostatně je trapné, že jste si vybrali na rozprávku zrovna tohle místo.

– Snad by slečna mohla mít aspoň teď tolik slušnosti a vzdálit se, abychom mohli hovořit beze svědků, řekne paní Harazimová nejmrazivějším způsobem, jaký dovede vyloudit z ledových rejstříků svého hlasu.

A tu Lída provede něco, zač si myslí, že se bude stydět do nejdelší smrti. Nadzdvihne lehce sukni oběma rukama, vysekne pukrlátko a odpoví přehnaně sladce:

– Zajisté, milostivá paní.

Vsune ruku pod Jeníkovu paži a dodá:

– Doprovodíš mě, Jeníčku?

Jeník, zmaten nenadálým obratem hovoru, vykročí s Lídou váhavě a neohrabaně. A protože na prostřední ze tří cestiček vedoucích k besídce stojí Jeníkovi rodiče, zvolí si Lída tu, která směřuje dolů k domu.

– Jeníku, ty zde zůstaň, zvolá paní Harazimová.

Ale její syn jde s Lídou, třebaže stále dřevěněji, jak v něm roste vědomí trapnosti toho, co se tu děje.

– Jendo, zvolá zas paní Harazimová a v jejím hlase zazní puklý tón blížícího se pláče nebo hysterie. Syn se zastaví a ohlédne. V tu chvíli se Lída pustí jeho paže a ubíhá odtud.

Jeník Harazim stojí jako solný sloup, zhlouplý a bezradný. Až se rozhodne, bude pozdě. A cestička před Lídou se zamžívá slzami, ale děvče utíká stále rychleji. Pryč odtud. Pro ni už slavnost skončila. Neměl se ohlédnout. Měl jít a neměl se ohlédnout. Byla to jen zkouška na představení, k němuž nemuselo nikdy dojít – neměl však selhat ani zde.

Karbaníci se najdou i při posledním soudu, neztratí se z davu ostatních hříšníků, ale slezou se pěkně dohromady. Nebudou-li mít jiných karet, nastříhají si je ze svých rouch, rubášů a říz a jejich – malá domů, – sto a sedma, – ještě list, – barva, páni, – voko bere, – chci to vidět a různé hráčské průpovídky budou zaznívat ještě před božím trůnem. Jejich pekelná muka pak nebudou záležet v žáru pod kotli, v nichž se mají péci, nýbrž v tom, že nebudou moci k sobě, aby si hodili partičku.

Každá příležitost je jim dobrá, aby se scukli a otáčeli jen tak dlouho, co by vyzkoušeli svou netrpělivost, jen tak, co by se zjistilo, kdo dnes první se rozhlédne po ostatních, zamne si ruce, mrkne a spustí: – Tak co, páni? Jakápak by to byla slavnost, kdyby při ní nešustily karty, a jak už jednou šustí, může svět jít kolem a stavět se na hlavu.

A tak jenom v tomhle koutě zahrady nejblíže k domu se hraje u tří stolů, u dvou mariáš a u jednoho ferbl. Toho ferbla hrají ovšem hostinští a řezník, to jsou ti praví hazardní hráči, řezník prohraje pár volů a hostinský týdenní tržbu, zrovna když má platit pivovaru, ale to si jen tak pouštějí žilou a zřídkakdy se stane, že by proto přišli na buben.

Hostinští jsou oba z těch, kterým starosta svěřil dnešní pohoštění, jeden je z Radničního sklepa a druhý z Růžku. Řezník Málek je starostův soused a spolužák z obecné školy a dodal všechno maso, potřebné k dnešnímu dni. Čtvrtého do hry přivedl hostinský z Radničního sklepa – snad proto, že jeho podnik je, jak jméno ukazuje, v radnici, která je vedle soudu, a to všechno dohromady představuje příslovečnou tmu pod svícnem. Čtvrtý do hry je totiž pan Nykl, Karlíček Nykl, jemuž karty už dávno přestaly být vzrušující zábavou a proměnily se v chléb vezdejší. Karlíčka vypověděli ze sousedního okresu a v Bytni se zastavil jen tak, aby se rozhlédl, a proto, že člověk jeho povolání nemá vynechat žádnou příležitost. Neboť Karlíček dovede víc než rozsvítit hejlům jednadvacet nebo zelenou louku.

Statkář Dastych se usadil v ohnisku těch tří hráčských hnízd, v nichž v jednom s místním veterinářem a dvěma sedláky sehrává rozvážné partie licitovaného mariáše jeho bratr soudce. Josef Dastych sedí u svého stolu ve vyzývavé osamělosti, dávno už zlhostejnělé všem, kdo ho znají. Občas, projde-li zahradou lehký závan větříku, jak jej vydechuje nadcházející večer, zachrastí mu nad hlavou pestrý papírový lampión, zavěšený na drátě napjatém mezi stromy a skrývající ve svém nitru žárovku, a statkář, polekán vždy znovu tím zvukem, pozdvihne k němu hlavu. Ale po té stránce, i kdyby našel jiný stůl, mu není pomoci, neboť lampióny jsou rozvěšeny nad všemi stoly a připraveny rozzářit se, až nebeští osvětlovači vypnou svá světla. I poleká se a otřese zas, ale sedí dál, přibit na svém podivném pranýři, míchaje a posrkávaje jednu bílou kávu za druhou, jak mu je donáší Nejtek, který po něm dává pozor a nese hned novou, sotva statkář dopil předchozí, protože sám se sebou uzavřel sázku, kolik jich takhle do něho dostane. Josef Dastych však nevnímá nic krom hry, jež se rozvíjí a probíhá u stolů před jeho očima. Vyměnil dnes svůj zelený slamák za měkký panamský klobouk – i jeho dobře ušité šaty městského střihu vás mohou přesvědčit, že nemáte před sebou jen obyčejného sedláka – a skrývaje pohled pod jeho širokým okrajem, sleduje pozorně svého bratra, který sedí obličejem proti němu. Pozoruje soudce, ty dvě kovové oči v kamenné tváři, ty oči zřídka viditelné, protože se skrývají za leskem brejlí, ta ústa, jež se otvírají, jako by pukala, chystají-li se promluvit. Ten může hrát, tenhleten. Může prohrát deset, dvacet nebo sto korun anebo vyhrát právě tolik a nic se mu nestane, ne jeho kapse ovšem, to je směšné při té krotké hře, kterou hraje, ale jeho duši, nic do ní neukápne, žádná dychtivost hrát víc a víc.

Soudci je ovšem lhostejno, je-li pozorován, nebo ne. Je to chladný, přesný hráč, který se nikdy nedopustí chyby, a je těžko usoudit podle jeho tváře, působí-li mu hra nějaké potěšení. Nedá se strhnout, ani když jsou jeho spoluhráči nejvíc rozohněni, a klade karty na stůl stále stejně tiše, takovým skoro kancelářským posunkem, jakým se předkládají akta k podpisu. Jenom když vynáší, dovoluje si malou okázalost: drží kartu chvíli na půl cestě, jako by se ještě rozmýšlel – třebaže ji nikdy nevrátí zpět – nebo chcete-li, jako by někomu ukazoval: Hle, karta! Ale přikládáme mu jisté záměry, které ho ani nenapadají.

Někdo přejde za statkářovými zády a zastaví se po jeho pravé ruce. Ale protože tu stále někdo přechází nebo pobíhá, Josef Dastych, ač se pokaždé zachvěje, když se ten pohyb udá příliš blízko něho, namáhá se, aby mu nevěnoval pozornost. I teď se snaží nikoho nevidět. Neodbyta se však nad ním naklání a praví:

– Dobré odpoledne. Dovolíte, abych si přisedl?

Statkář cítí, jak se mu na zátylku ježí vlasy vztekem, že někdo neuznává jeho nabyté právo stranit se lidí. Obrátí se prudce a dívá se do tváře Emanuela Kvise, který se na něho vlídně usmívá. Das­tychův hněv okamžitě opadne; na tohoto človíčka má dobré vzpomínky. Setkal se s ním několikrát za městem a hned poprvé se cítil k němu váben vlídností jeho úsměvu i řeči. Nepochválil mu snad jetel a neprohlásil, že byl už dlouho zvědav, komu patří, protože je to nejpěknější jeteliště, jaké našel na té straně Bytně? Nepodivoval se jeho koním a nezjistil, že druhé takové spřežení by se těžko našlo v celé Bytni i okolí? Cožpak neužasl nad jeho obratností při kosení? Při každém setkání našel slovíčko, jež bylo statkářovu srdci víc než balzám ranám nemocného. Zapůsobil na něho tak, že Josef Dastych ho vyhlížel, kdykoli nyní vyjížděl do polí, a býval zklamán, jestliže jej nepotkal. Není-li to příliš odvážné, mohli bychom říci, že si ho zamiloval, a to tak, že by mu svěřil i tajemství hodin a hlasů, jež slýchával v kanceláři.

Když poznal svého rušitele, statkář se pokusí vstát na uvítanou. Ale Emanuel Kvis mu položí ruku na rameno a tiskne ho zpět na židli. A tu se Josef Dastych usměje. Vidět jeho úsměv je bolestné, neboť statkář se neusmívá nikdy a ničemu jinému než svým osamělým myšlenkám. Vypadá to, jako by mu někdo vsunul prsty do koutků úst a táhl je násilím vzhůru. Emanuel Kvis se zachvěje úsilím, aby jeho tvář nevzala na sebe tento úsměv a nezrcadlila jej. Proto rychle usedne, aby zkrátil tuto uvítací hru.

Emanuel Kvis uhodl na první pohled, proč si statkář zvolil právě toto místo, a jeho žíznivé nitro se ihned otevře, aby vsálo tento případ a napojilo se jím. Co je to být sám sebou, mohu-li býti dnes tím a zítra oním? Co to znamená, mít jeden život nevýznamný, prázdný a šedivý, mohu-li jich mít desítky? Ne desítky životů, jaké jsou, nýbrž takových, jaké by mohly být, jen ťukneme-li do nich trochu, jen podaří-li se nám pohnout tím, co v sobě skrývají a dusí. Vysvětluje to případ Emanuela Kvise? Dychtil a prahl právě po tom, nemaje, z čeho by žil sám v sobě? Je to jen to a nebyl nic víc ten človíček, který pobyl tak krátko mezi námi a tak mnoho zavinil?

Statkář odsune sousední židli, aby Kvis mohl přisednout. Dělá to, jako by vykonával něco dávno zapomenutého, čemu jej naučili jako malého chlapce, s prudkou neobratností a rozpaky. Převrhl by málem židli, jejíž nohy si vystály důlek v měkké půdě, Kvis ji však zachytí, usadí pevně a usedne, odkládaje zároveň přes opěradlo svůj havelok.

– Možná, že byste si přál být raději sám.

– Vás mohu vždycky vystát, zabručí Josef Dastych a těká očima, protože mu taková řeč působí obtíže.

– Pokládám si to za čest, odpoví Emanuel Kvis a ukloní se mírně nad rukama, jež opřel o hlavici své hůlky. Soudce právě nehraje a jeho nehybná tvář je otočena směrem k nim, ale protože blýskající se brejle skrývají jeho oči, nedá se říci, dívá-li se na ně, nebo ne.

Kvis naslouchá chvíli, jak hudba prohrává svůj boj s lidskými hlasy a smíchem, jak ji křídlovka znovu a znovu volá k novým a stále zoufalejším útokům, a rozvažuje si další řeč.

– Váš pan bratr hraje rád karty.

Statkář zatne pěsti a vypadá, jako by chtěl udeřit do stolu a zařvat. Ale přikrčí se a řekne chraptivě:

– Hraje proto, aby mě dráždil.

– Proč by vás chtěl dráždit? Máte přece svou vůli a děláte jistě, co sám chcete.

– Ví, že jsem se zařekl, že nikdy nebudu hrát, a chce mě vyprovokovat.

Emanuel Kvis se nakloní dopředu, zamžiká očima a pak je široce otevře. Ach, ty jeho oči, takoví proradní jezevčíci, neslídí a nečenichají jenom po tváři, nýbrž hrabou si nory v očích druhého, chtějí dovnitř, až na dno, kde sedí kořist, schoulena a vrčíc smrtelným strachem.

– Vy že jste se zařekl? Věděl jsem, že je na vás něco zvláštního, hned při první setkané. Tušil jsem ve vás tu, jak bych řekl, tu sílu odhodlání. Ale proč jste se zařekl? To nechápu.

Na okamžik se objeví v Dastychových očích lstivý a podezíravý výraz, který v příští chvíli utone v bezednu Kvisova pohledu.

– Můj dědek byl hráč a on to ví. Můj děd po matčině straně. Nejsme vlastní bratři, jenom otce máme společného.

Soudce se zatím už pustil znovu do hry a vynáší svým podivným způsobem. Josef Dastych se nakloní ke Kvisovi a uchopí ho za ruku.

– Jen se podívejte, jak vynáší. Jako by mi každou kartu ukazoval. Na, pojď to zkusit. Čeká, že se dám nachytat, začnu a prohraju všechno jako můj nebožtík dědek.

Celý Emanuel Kvis by se v tu chvíli mohl proměnit v jezevčíka, který navětřil teplou stopu a nejraději by radostí vydával. Ale čeká ho ještě práce, těžká, opatrná a hodinářsky piplavá, než projde celou spirálou tajemství až k poslednímu závitu. Nebude mu zápasit s neochotou a nedůvěrou, neboť Josef Dastych snad poprvé v životě prahne dychtivostí, aby mohl někomu svěřit, co v sobě nosí a umlčuje. Je však neschopen souvislého vypravování, protože jeho myšlenky se vždycky rychle rozpadají a bloudí, pátrajíce jedna po druhé, jedna druhou zaváděny. I musí mu jeho společník – dovídaje se i o vlaku, který se řítí na jedné koleji sám proti sobě, i o měchuřině, která se naplní v okamžiku srážky – napomáhat mnohými otázkami, jež snad ani otázkami nejsou, v nichž jen jako by doznívaly statkářovy vlastní zbloudilé a rozdrobené věty.

Emanuel Kvis třídí s velkou zručností kamínky podle barev a vysazuje si z nich celistvou mozaiku příběhu. Dovídá se podivnou historku dvou lidí, kteří se vplížili svými dcerami do Dastychova rodu, aby v něm ožili ve dvou vnucích, zplozených jedním otcem, ale ze dvou matek, a pokračovali ve svém neukončeném sváru. Sudičský děd soudce Dastycha prohrál svůj spor s dědem statkářovým tak dokonale, že přišel na mizinu. Marně vyzváněl spravedlnosti na věži byteňského chrámu, zemřel na výměnku z milosti u svého zetě, dočkav se jediného zadostučinění, že jeho statek, uchvácený soupeřem, vyhořel až do základů. Ale zatímco byl znovu budován dík dostatečné pojistce, hráčství posedlo vítězného soupeře. Přišel na buben do dvou let po dostavění domu a byl vystěhován do obecního chudobince. Co se stalo s jeho dcerou? Opuštěna ženichem, kterému se její krása nezdála dostatečnou úplatou za ztracené věno, rozhodla se postavit čelem proti Bytni a jejím škodolibým proroctvím. Zařídila se jako švadlena a docházela šít do domů zámožnějších měšťanů. Zpočátku se jí dařilo, ženám dělalo dobře slyšet z jejích úst vylíčení pádu jejího otce i zmaru jejích zásnub. Litovaly ji, ač jí tím jen ztrpčovaly sousto, které jí dávaly vydělat. Zdá se, že trpkost oněch dob v ní ulpěla na celý zbytek života a přešla i na jejího syna. Ale počáteční zájem byteňských paní tak rychle opadal, jakmile si povšimly, jakou míru soucitu probouzí osud krásné krejčířky v jejich mužích. Zákaznic jí valem ubývalo a dveře byteňských domácností se před ní zavíraly pevněji než lastury. V té době asi začal se o ni zajímat Gabriel Dastych, otec soudcův a statkářův. Jeho žena stonala už druhý rok a probírala se k hrobu dny plnými utrpení. Pověsti, jimž křídel nepodškubeš, poletovaly Bytní a štěbetaly z každé lomenice, že Gabriel Dastych se sblížil se švadlenou ještě za života manželčina. Statkářka zemřela po jedněch Vánocích a vdovec se za tři měsíce nato oženil se švadlenou. Nový tchán se nastěhoval z chudobince do výměnku, kde přednedávnem zemřel jeho sok. A zatímco její otec propíjel a prohrával v kartách každý krejcar, který se mu podařilo z ní vyloudit nebo utržit za něco, co uzmul v hospodářství, nová statkářka vládla svou krásou nemilosrdně stárnoucímu Gabrielu Dastychovi. A korunu si nasadila tím, že ho přiměla, aby syna z prvního manželství poslal na studie a statek připsal jejich společnému synu Josefovi.

Toť skutečně jen hrubý obrys příběhu, v němž na odstínění a jemnější barvy nezbývá času. Emanuel Kvis jej však vnímá v celém jeho rozpětí a podivnosti. Zdaž mu zároveň neobjasnil i soudcovo pohrdnutí kariérou a smysl jeho čekání v Bytni?

Josef Dastych ztlumí hlas do drsného šepotu.

– Všichni jsou proti mně, svěřuje se. Všichni, celé město a především on. Všichni čekají, že neudržím statek. Že se mi rozpadne pod rukama. Že začnu pít a hrát a že pozbydu všeho jako můj dědek.

– Nesmysl, řekne Emanuel Kvis. Vy přece jste hospodář, že není druhého takového v Bytni. Vám se musí dařit všecko, nač vložíte ruku.

– Myslíte? řekne statkář dychtivě. Mám na to přece právo. Každý jsme dostali své.

– Právo je věc složitá a záhadná, odvětí Emanuel Kvis. Nestačí vám držet a nepustit?

– Ale právo, breptá statkář, právo je důležité.

– Možná, že je to zrovna to právo, o které se soudili vaši dědové.

– Můj děd vyhrál.

– Možná, že mu to nestačí. Vyhrál spor a pak přišel v kartách o všechno. Třeba by chtěl dokázat světu, že dovede víc. Udržet statek i hrát v karty a vyhrávat. Jeden život někdy nestačí na všechno, tak se na to musíme dívat.

– Jeden život nestačí na všechno? opakuje statkář jako v omámení. Dívá se před sebe strnulým pohledem, ale nevidí Emanuela Kvise ani zahradu, zvučící veselím stále hlučnějším pod korunami stromů, jež chytají sluneční světlo už jen svými vrcholky.

– Proč myslíte, že váš bratr zůstává v Bytni, ač by už dávno měl sedět nejméně v Chudějovicích? Kdo vás to střeží jeho očima?

Vzduch mezi stromy naskakuje modří stále sytější, v níž podoby věcí i lidí v té předsoumračné chvíli nabývají útočné ostrosti. Pro statkáře je to však bezedná hlubina šedi, jež se houlá, převaluje a vře.

– Ten dědek?

– Kdo jiný?

– Ale co můj děd?

– Pokouší vás to někdy hrát v karty a pít?

– Strašně. Jenomže já nad tím dovedu zvítězit.

Emanuel Kvis se přikrčí trochu v ramenou a rozhlédne se rychlým kmitnutím očí kolem sebe. Jestliže se však lidé před chvílí po­šťuchovali: Hele, jeden mák si sedl k druhému, teď už na ně dávno zapomněli a jsou zabráni svými zábavami a veselím. I nakloní se Emanuel Kvis nad stůl, aby byl co nejblíže svému společníku, a rozhovoří se rychlým sykavým šeptem:

– To je hezké. Vy nad tím dovedete zvítězit. Ale vždyť vy vůbec nejste hráč, vy jste hospodář. Cožpak nechápete, že bráníte tomu druhému, tomu starci, aby dovršil vítězství, na něž mu nestačil jeho vlastní život?

Šedá, převalující se mlha před očima statkářovýma se roztrhne a z ní zasvítí veliké, oslnivě bílé slunce, ale není strašné, naopak veselé, jako by na tebe náhle někdo vystrčil takový kyprý zadek. Lidem v zahradě přejede po zádech mráz. Kruci, co to je? Jen klid, vážené obecenstvo. To Pepek Dastychů se zasmál. Prokrista, to je smích. Snad už to s ním prasklo.

Emanuel Kvis se schoulí a zvadne. Dastychův smích zní přímo v něm, ne jako by vstupoval do něho sluchem, nýbrž vybuchl někde v samém středu jeho mozku. Strašné. Kdo by uvěřil, že to může být takové. Potrvá-li to ještě vteřinu, začne se také smát a bude konec s ním i se všemi nesmrtelnými žerty, k nimž si ještě připravuje cestu. Vzchopí se s úsilím, jaké dovede vyvolat jen zoufalství, zdvihne pod stolem nohu a kopne, jak nejsilněji dokáže, statkáře do kotníku. Josef Dastych se zajíkne uprostřed nového výbuchu smíchu, schoulí se, vyvalí udiveně oči a rázem přestane.

– Tiše! Budou si myslet, že jste se zbláznil.

Josef Dastych se zachvěje.

– Ne, ne! To ne!

– Ovšem že ne. Nesmíte na sebe upoutávat pozornost právě teď, kdy jste pochopil.

Statkář se rozhlédne spiklenecky pod širokým okrajem svého klobouku.

– Myslíte, že si toho někdo všiml?

– To teď není důležité. Smál jste se a včas jste přestal. Tím je to odbyto.

Statkář se nakloní přes stůl se zaťatými pěstmi.

– Nesmím se už dlouho zdržovat. Musím začít rychle. Hned! Ztratil jsem příliš mnoho času, protože jsem se v tom nevyznal. Nebýt vás, kdo ví, jak by to bylo všechno dopadlo.

Emanuel Kvis hněte hlavici své vycházkové hůlky, aby nějak uvolnil napětí, které se podobá napětí chemika, nahřívajícího zkumavku nad plamenem Bunsenova hořáku. Povede se sloučení, nebo tenké sklo praskne a zalije ho uvnitř palčivou žíravinou? Nejde o to být, ale prožívat. Nejde o to trvat, nýbrž uvádět v pohyb věci, děje i lidi. Nejde o to, stát se Josefem Dastychem ani kýmkoli jiným, nýbrž zmocnit se jeho života, utrhnout jej jako jablko, které by shnilo nepovšimnuto, a nasytit se jeho živinami, toulat se a pytlačit v zahradách cizích srdcí, protože tobě samému se nikdy neurodilo ani padavče nějaké touhy. Cítíš, jak tě to naplňuje, jak se to v tobě rozpíná, jak tě to zabírá takřka celého, jak zůstává jenom slabounká, přetenká skleněná stěna mezi tím, co do tebe vstoupilo, a tebou samým, třeba nejsi víc nežli žízeň sama, než prázdeň, schopná obsáhnout vše, jak stačí jen málo, aby ta stěna praskla a abys byl pohlcen tím, cos chtěl pohltit. Škoda, že nemůžeš ani o krok dál, že nemůžeš naplnit sám ten osud, který jsi vyvolal, že se nemůžeš řítit s tím, cos uvedl v pohyb. Být hráčem, který poprvé položí na stůl své peníze v sázku, být pijákem, který se chystá obrátit do hrdla svou sklenku, být mužem, který po nekonečně dlouhém odříkání klade poprvé ruce na dívčí ňadra, být kýmkoli na světě, v kom praskla poslední obruč, svírající popíranou a odmítanou touhu. Ale proč se špinit životem, stačí-li ti jej zrcadlit, proč být výkřikem, když ozvěna trvá o krásné vteřiny déle než výkřik sám?

Kolem stolu se loudá Nejtek a obhlíží, komu by co donesl. Má těžkou, váhavou chůzi pijana, který se přiblížil ke své hranici, ale už dávno si v tom navykl chodit. Statkář vztáhne ruku a chytí ho za loket.

– Vy, řekne, přineste mi koňak.

Do ticha, jež někdy neočekávaně provane nejrušnějšími společnostmi, zapadne křaplavý Dastychův hlas s daleko slyšitelnou jasností. Soudce zadrží ruku a nedonese kartu na stůl, pohlédne na svého nevlastního bratra, a protože slunce už zapadlo, jsou skla jeho brejlí bez lesku a jeho oči viditelné. Od několika stolů se ohlédnou lidé a paní Dastychová zbledne.

– Bože! Vydechne a pohne se, jako by chtěla vstát.

Slečna Eleonora pozdvihne odmítavě ruku a řekne pevně:

– Seď!

Paní Dastychová se zklidní a opře se opět v hlubokém sedátku vedle paní Kateřiny, jako by nahlédla marnost svého počínání.

– Dobře, Leny. Ale víš, co řekli lékaři.

Eleonora vyšpulí spodní ret, než odpoví.

– Ano, řekne, ale vím taky, co můžeš a co ne.

Nejtek se zastavil na místě, kde ho zadržel statkář. O několik stolů dále se vrací jeho nevlastní dcera s podnosem vrchovatě naloženým prázdným nádobím a sklenicemi a podruh nemá v tu chvíli oči pro nic jiného. Má snad takový strach, aby děvče neklopýtlo a nerozbilo svůj křehký náklad? Je hezká v těch černých šatech, do nichž ji pro dnešek navlékli, její půvab je v nich zjevný i těm, kdo si ho snad dosud nepovšimli. Pohledy po ní klouzají a ona mezi nimi chodí jako v bodláčí, neodpovídá na ně, nejraději by se celá schoulila do sebe, jako nahá si dnes připadá, jako na pranýři, a jenom tím horlivěji pobíhá a nechce myslet na nic než na povinnost, která jí byla uložena.

– Na co čumíš? dopálí se statkář a zacloumá Nejtkovým loktem jako plaňkou v plotu. Koňak, jsem povídal. Dva koňaky.

Emanuel Kvis, jemuž nic kolem neujde, cítí Nejtkův pád i zdvih těžké vlny vzteku. Na jakém oblaku ses to vznášel, ty obecní chudáku, na jakém pekelném koštěti jsi to rajtoval, ty zaprodanče temných žádostí? Kvis se zachvěje nově vyšlehlou dychtivostí jako stavěč navětřivší čerstvou stopu. Copak to bylo s Nejtkem, co se to s ním dělo? Dříve než zrcadlo v Kvisově nitru mohlo zachytit obraz teprve vznikající a mlhavě rozkolísaný, ten hlupák Dastych jej rozbil svým nedočkavým zásahem. Na kratičký záblesk zkřiví se Kvisova tvář vztekem, který není jen odrazem vzteku Nejtkova.

Výpomocný číšník vymanil zatím svou paži ze statkářova sevření a vysunul rváčsky bradu.

– Snad jsem vám rozuměl, ne?

Hudba naštěstí opět spustila a hovor se vznesl s šumem tisícerých křídel jako vyplašené ptačí hejno, takže jen u nejbližších stolů mohli zaslechnout, jak si tu halama z chudobince málem otevřel hubu na statkáře. Dvě napětí se míjela, každé nabité z jiného zdroje, křísla o sebe a hotovila se vzplanout červeným bengálem. Ale něco takového se nehodí do počtu Emanuelu Kvisovi.

– Vaše dcera, Nejtku, řekne dříve, než zmatený a podrážděný statkář se může rozhodnout pro cokoli, je obdivuhodné děvče. Snad by nám ty koňaky mohla přinést ona, když vás to unavuje.

Nejtek vyvalí své krví podlité oči, jako by dostal ránu do žaludku. Pak mu to zachrčí v hrdle, odvrátí se prudce a odchází pevným krokem pijana, který se již naučil chodit po laně své opilosti. V chodbě ke kuchyni potká Božku, svou pastorkyni, která se před ním zastaví, chvějíc se a s očima sklopenýma. Nejtek se opře zády o zeď a zaryje prsty do omítky.

– Jdi, vypraví ze sebe tak namáhavě, jako by se dusil, a dones dva koňaky Pepkovi Dastychovi a tomu Kvisovi.

A stojí tu ještě, když děvče zmizelo, civí na prázdnou stěnu před sebou, jako by na ní trval Božčin planoucí obraz, a za zády drápe omítku, až se mu tipky¹ rozdírají do krve.

Tak plaše, jako když pták usedne na římsu, poleká se čehosi za oknem a zmizí dříve, než se vzpamatuješ, postaví Božka podnos s dvěma sklenkami před statkáře a Kvise a zapadne mezi stromy a stoly. Josef Dastych ji snad ani neviděl, jeho oči utonuly v rozkolébaném tekutém ohni v těch dvou kalíšcích na dlouhých, útlých stvolech. Nesnaží se ani zadržet svou prudkou nedočkavost. Hmátne po sklence tlustými prsty, ztvrdlými prací; tenký stonek praskne a sťatý kalíšek se skutálí na stůl do nazlátlé kalužinky rozlitého koňaku. Statkář strne, dívá se utkvěle na svou ruku a pak odhodí štítivým pohybem, co mu zbylo ze sklenky v dlani. Zmocní se ho třasavka a zuby zadrkotají o sebe.

– Nemám, blekotá, nemám. To bylo znamení.

Emanuel Kvis se vzruší. Ví přesně, nač se statkář chystá. Ještě okamžik, nechá-li mu vůli, vstane a prchne odtud. Strach jako mohutná lučavkovitá lázeň taví v něm odhodlání. Emanuel Kvis se nakloní přes stůl, uchopí druhou sklenku a podá ji statkáři.

– Nesmysl. Byl jste jen trochu zbrklý.

A když vidí, jak Dastych se odtahuje a odklání, vzpíraje se o opěradlo židle, vypoulí oči a štěkne:

– Vypijte to! Nebo si budu myslet, že jste blázen.

– Ne, to ne, zajektá Josef Dastych a vztáhne ruku po sklence. Vezme ji s nekonečnou opatrností a nese pomalu k ústům, ale sotva se sklo dotkne jeho rtů, zvrhne ji do sebe jedním rázem.

V tu chvíli někdo v domě otočí vypínačem a všechny lampióny po celé zahradě se rozsvítí. Papírové barevné koule, pokryté obrazy květin a ptáků, vycedí nazlátlé světlo, a soumrak, který se plížil od kmene ke kmeni jako záškodník, roztříštěn vzlétne do korun stromů. To světlo je rozjařující doušek pro oči všech přítomných; uvítá je pokřik, smích a potlesk. Josefu Dastychovi splyne s douškem skutečným, putujícím žhavě jeho útrobami. Statkář sedí strnule jako člověk, který se napil jedu, a očekává, co se s ním bude dít. Sotva se teplo rozlije žaludkem, přeskočí do žil, rozdrobí se a krupičky horka se hrnou proudem pod pokožku a skončí mravenčivým trnutím v tipkách prstů.

Statkář vstane těžce, není opilý, nemůže být, to jenom tak podlehl svému dojmu; praskla v něm nějaká hráz, příval se žene a nese ho s sebou. Židle za ním se svalila do trávy, ale on si toho nevšímá, udělá dva kroky k sousednímu stolu a vezme za rameno řezníka Málka.

– Ty, řekne, pusť mě hrát!

Řezník po něm otočí svůj pohled. Je to dobrák, ale dnes už rozsvítil pod čepicí a hra mu nejde. Před malou chvílí v ní nechal pátou stovku. Zamžourá a řekne:

– Hele, Pepek. To se nedělá, kamaráde, přijít jen tak na někoho a: Pusť mě!

Statkář sbírá těžce své myšlenky, nenadál se překážek, potřebuje prostě usednout ke stolu, vzít karty, které na něho padnou, a hrát. Vidí hromádku jich pod rukou Karlíčka Nykla, řemeslného hráče, a všechny ty temné hodiny, v nichž rozněcoval svou žízeň po hře jen proto, aby si dokázal, že jí dovede vzdorovat, v něm vzplanou a hoří a pálí jej tak, že provede něco nesmyslného, nebude-li mu dovoleno zasednout ke hře.

– Pusť mě, opakuje tvrdým jazykem, a zítra si můžeš přijít pro tu jalovici.

O tu jalovici ho řezník mámí už několik týdnů, je to krásný chovný kus a statkářova žena ji dovedla ještě vždycky zachránit. Málek, který má na ni spadeno ne na porážku, nýbrž pro svůj vlastní chov, se uchechtne a je hned samá ochota.

– To je slovo. Pojď, Jozífku, budu ti kibicovat.

Tu napadne pana Karla Nykla, aby se rozpomněl na své řemeslné hejble.

– Nejsem zvyklý hrát s cizími lidmi, začne, ale hostinský z Rad­ničního sklepa ho kopne pod stolem do holeně. Jeknutí bolesti utne Karlíčkovi řeč, hráč zkřiví tvář, zatne zuby a vezme toto upozornění na vědomí bez další poznámky. Statkář si nepovšimne tohoto drobného dějství, sedí už na židli, kterou mu řezník uvolnil, zaloví v náprsní kapse a položí na stůl před sebe naditou prkenici. Oba hostinští na sebe pohlédnou se strnulými obličeji bez úsměvu a Karlíček Nyklů sklopí oči, jako by neviděl nic jiného než karty, které začíná rozmíchávat.

– Sakra, ty do toho deš ňák zvostra, vydechne řezník Málek, ale statkář jen klepne prstem do hromádky karet, kterou mu hráč předložil k sejmutí.

U vedlejšího stolu vstane soudce Dastych a poroučí se svým spoluhráčům. Vzpomněl si na neodkladnou práci a prosí pány, aby mu prominuli, že rozbíjí kruh, ale najdou jistě snadno náhradníka. I jde se soudce poroučet ještě hostitelce a přeje přitom dobré noci i své švagrové a sestře. Čte úzkost v očích paní Anny; ukloní se jí se starobylou dvorností a políbí jí ruku.

– Sluší vám to dnes neobyčejně, Anno, řekne.

Neuhne ani upřenému pohledu slečny Eleonory, pokrčí jen sotva znatelně rameny. Soudce neví, proč by měl odpovídat za cokoli, co se bude dít v domě, z něhož byl jednou provždy vyloučen. Neví také, proč by se měl dát zpovykat ženským poplachem, neděje se nic tak závažného. On sám hrál přece karty celé odpoledne, vypil také tři nebo čtyři stupky koňaku a nikoho ani nenapadlo, aby se nad tím pozastavoval. Leny by ovšem nemusela mít tak nepříjemný zvyk a dívat se na lidi, jako by jim chtěla prošacovat nejskrytější kapsy svědomí.

Soudce odchází a všichni, kdo si toho náhodou povšimnou, si řeknou: Hleďme, soudce už jde domů. Copak ho asi vyhnalo? Neboť všichni vědí, že dovede vydržet vždycky s posledními, třebaže nedává nikdy najevo, že by se nějak bavil. A všichni společně si myslí, že je pašák člověk, hodný svého úřadu, ale že by před ním nechtěli stát, kdyby neměli svou při jistou.

U východu ze zahrady narazí soudce na Emanuela Kvise. Mužík nechal svůj havelok někde na židli u stolu, stojí tu v rozepjatém kabátě, který odhaluje jeho pikovou vestu. Pod věncem lampiónů, vroubícím vstup ze dvora do zahrady, zdá se drobnější než jindy a vypadá ustaraně a scvrkle jako vysátý a pohozený plod. Nicméně pozdraví soudce hlubokým švihem klobouku. Filip Dastych poděkuje a pokusí se přejít kolem něho bez dalších řečí, ale jaksi se mu to nepodaří.

– Veselé místo, řekne dříve, než si stačí poručit mlčení.

– Ne pro každého. Vás, jak vidím, neudrželo.

– Povinnost.

Emanuel Kvis se ukloní.

– Chtěl bych ji poznat. Mne nikdy žádná nepoutala a bez ní je život prázdný. Ale dovedu si představit, jak těžké musí někdy být ji splnit.

– Mně nepřekáží. Jsem osamělý člověk.

– To znám. Osamělí lidé mívají osamělé myšlenky.

Soudce chvíli mlčí a dívá se zamyšleně na svého společníka. Nemůže se zbavit dojmu, že řeč, kterou začal nevinnou poznámkou, se vymkla jeho vedení a je vlečena někam, odkud by ji nerad slyšel zaznívat. Uvažuje, nemá-li ji rovnou přerušit a poroučet se, ale nakonec řekne:

– Nevím, co jste tím chtěl říci.

– Osamělí lidé si vymýšlejí život, nedbajíce toho, že život si jde po svém. Nuže, někdy se stane, že jejich myšlenky a život se setkají. Co pak? Snad jsou tím poděšeni, snad se domnívají, že je lépe tvářit se, jako by se nic takového nestalo, a obrátit se k tomu zády. Vymýšlet si, jak by se něco mohlo stát, poskytuje úlevu, ale vidět, jak se to naplňuje, může člověka poděsit.

– Zajímavé, ačkoli opravdu trochu samotářské, řekne soudce a ušklíbne se. Škoda, že musím odejít. Dobrou noc.