KAPITOLA DRUHÁ Bratři

Lítá tu jediná moucha, ale postačí. Dostala se sem otevřeným oknem a teď je nemůže najít. Zmehla si¹, že cesta ven vede tím druhým, zavřeným. Zlezla už, co se dalo zlézt, a ohledala bedlivě svým sosákem, nevynechala ani soudcův stůl. Soudce ji chvíli pozoroval, jak smýčí po papírech, pokračujíc v beznadějném průzkumu místních životních podmínek. Pak mávl rukou a odehnal ji.

– Vša, muško, řekl a usmál se. Usmíval se vždycky, kdykoli se mu o samotě nahodilo zahánět mouchy. Usmíval se slovům i posunku, jichž při tom používal, i vzpomínce na matčina otce, po němž je zdědil.

To bylo před hodnou chvílí. Teď tu moucha krouží s žalostným bzukotem. Vytušila už, co ji čeká, nenajde-li cestu k úniku. Oblétne pokoj a namíří si to proti zavřenému oknu. Zpočátku narážela na tabulky v plném letu, teď dosedá zvolna a opatrně. Venku svítí slunce. Moucha je vidí svýma velikýma očima, zabírajícíma většinu hlavy. Ale nemůže k němu. Snad jí za skly připadá ještě zářivější než v prázdném obdélníku otevřeného okna. Proto se mu vyhýbá a útočí na tabulky, leze po nich a pátrá, kde nepochopitelný, průhledný, ale neprostupný vzduch začne být takový, aby se do něho mohla vznést a ulétnout. Když se dostane k okraji, kde mezi dřevem a sklem proniká rozprýskaným kytem svěží vzduch zvenčí, začne bzučet a vířit křídly, létá, klouzajíc po skle, dokud unavena nepadne na spodní okraj okna, kdež si potom dlouho stírá předníma nožkama klam a mámení z očí a zadníma tře křídla, připravujíc je na nový zápas.

Soudce Dastych přestane občas psát a pozoruje ji zamyšleně. Zvoní si násadkou o zuby, takový zvyk ze studentských let, když vám nechtěla vyjít rovnice nebo jste si nemohli vzpomenout na správnou vazbu při latinské úloze, musí se pamatovat, aby s tím někdy nezačal při stání. Soudcovy zuby jsou jeho pýcha, tajná, můžeme říci, neboť soudce není mluvný člověk. Nepotřebovaly ještě lékařského zákroku, ač soudce nemá daleko do padesátky. Teď jsou k zhlédnutí a vypadají, že by jimi mohl rozkousat všechno, oblázky i nejtvrdší zklamání. Ale většinou se skrývají za pevně semknutými úzkými rty. Té tváři s vysazenou bradou, dvěma vráskami od nosu ke koutkům úst a jednou kolmou mezi hustým obočím, popelavým právě tak jako vlasy nad čelem široce rozklenutým a zbrázděným, by slušely i licousy. Je však hladce oholena a postačí i tak, aby v každém, kdo je před ni postaven, budila vážnost k úřadu, který soudce zastává. Právě tak jako oči, jež v ní sedí jako dva kousky kovu v kameni. Je těžké před nimi lhát. Byly stvořeny proto, aby čtly v druhých a mlčely o sobě.

Když se soudce dívá někam dál než do lejster na svém stole, musí si sejmout brejle. Jsou lemovány úzkou zlatou obrubou, ale mají široké želvovinové nástrčky. Odloží brejle na stůl, pomne si trochu oči a zadívá se na mouchu. Potvora, také si zrovna mne ta svá vyboulená kukadla, jako by to dělala po něm. Soudce se usměje. Je-li sám, usmívá se rád a často svým nápadům a myšlenkám, usmívá se rozhodně častěji než mezi lidmi. Není to samolibost, nic není vzdálenější soudci Dastychovi, znamená to jen, že je sám sobě nejlepším přítelem a že uvykl vybavovat se potají na svůj vrub. To proto, že nemá přátel ve svém okolí, třebaže se v Bytni narodil, lidé nenacházejí odvahu být důvěrnými k soudci Dastychovi a on je k tomu nepobízí.

Jak tu tak sedí a dívá se na mouchu, soudce Dastych si představuje, že někdo jiný tak někde s rukama v klíně pozoruje naše víření a čeká, najdeme-li sami okno, jež nám nechal otevřeno. Mohl by vstát a ukázat nám cestu, nebo unaven a zoškliven naším žalostným bzukotem mohl by mávnout rukou a zmařit nás. To i ono je v jeho moci, jako osud mouchy nic netušící je v rukou soudcových; někdy to udělá, ale většinou jen sedí a dívá se, čeká, až ubiti a vyslabeni mu padneme k nohám. Víme, že to divadlo se nikdy nemění, ale jenom on může říci, jak dlouho už trvá, i je divné, že se mu dosud nezmrzelo. Někde zůstalo otevřené okno, soudce Dastychu. Proč je nevidíme a proč nás to vábí právě k tomu zavřenému?

Soudce vstane, přistoupí k oknu a rychlým mávnutím paže chytí mouchu. Drží ji chvíli v dlani volně zavřené a sleduje, co mu hmat vypráví o jejích pohybech. Soudce nenávidí mouchy a oškliví si je. Jako chlapec je ubíjel plácačkou nebo je chytal a házel na rozžhavené pláty plotny, aby se jim pomstil za to, že je nacházíval v polévce nebo v mléce, nebo že ho za svítání budívaly předčasně ze spánku. Potřepe mouchou v zavřené dlani, poslechne si její bzukot a jde k otevřenému oknu a vyhodí ji ven. Ušklebuje se, když se vrací ke svému místu za stolem. Tady je ukázka, jak by se to dalo udělat třeba se mnou. Jenomže návodu nebude použito.

Jak usedá, má ještě v chřípí závan vzduchu zvenčí. Jako by přivoněl ke kytici. Červnové ráno je měkké a mírné, byteňské náměstí je jako vana, v níž se chystá provoněná koupel pro krásu, dlící dosud na loži. Ještě jsou otevřeny oba kohouty a studený i horký proud se mísí v lenivě vlažnou lázeň.

Od svého stolu má soudce výhled na celou protější stranu náměstí. Slunce ji osvětluje a před hotelem U Koníčka klábosí ženy kolem stánků se zeleninou. Vlahé ráno je obelhává a našeptává jim, že dnes není třeba spěchat, že všechno samo sebou dozraje, v čase, ať děláš, nebo lelkuješ s rukama zkříženýma pod ňadry. V krvi jim ještě bloudí včerejší měsíčná noc, kdy procitly probuzeny psím štěkotem. Jsou zneklidnělé a trochu malátné, a drahé samy sobě, cítí se více než jindy kolébkami a schránkami života. Občas některou z nich zamrazí, jak z konečků nervů tryskne poslední žhavá kapka včerejšího procitnutí. Pátrají a poptávají se jedna druhé, kdože to na dnešek v noci zemřel, byl zabit, okraden nebo si pověsil smyčku kolem krku. Huhú, jaké by to bylo, kdyby někdo v byteňských zdech, pár kroků od vás, byl zmíral pod prsty zaťatými do hrdla zrovna v tu chvíli, kdy vy jste… Ale ne, nikdo neví o ničem a celé to psí bláznění dlužno přičíst úplňku.

Žebřiňák, tažený párem grošáků a naložený trávou do roviny žebří, vjel do náměstí a ženy kolem zelinářských stánků před ním ustupují. Na prkně, položeném přes žebře, sedí muž ve vybledlém plátěném kabátě neurčité barvy a ve vysokých botách. Opírá se lokty o stehna, je to veliký, silný chlap, ale sedí shrbeně, záda zakulacená, ramena vystouplá a hlavu skloněnou dopředu a spadlou mezi ně. Tvář má utopenou pod širokým okrajem zeleného slaměného šišáku. Nechce vidět nikoho kolem sebe a nestojí o to, aby si druzí všímali jeho. Mladý obecní strážník, který se toho rána potlouká na chodníku kolem tržních stánků, zdvihne ruku k štítku čepice, aby ho pozdravil. Ale Josef Dastych se ani nepohne, sedí s očima strnule upřenýma na koňské zadky nebo mezi ně na kymácející se oj a ubíhající dlažbu.

Filip Dastych, přednosta byteňského okresního soudu, se dívá na svého bratra, nic nezbylo z jeho rtů, tvrdá rovná čára sedí tam, kde mají být ústa. Jeník Harazim si vyšel zakouřit před krám v tom klidném dopoledni. Stojí na schůdku před vchodem, velký a ramenatý, neharazimovsky sportovní, vypíná hruď a vystavuje svou mladou, pravidelnou tvář slunci. Hraje si, vypouští pomalu dým z úst a sleduje, jak se rozplývá v slunečním světle. Když zahlédne blížící se žebřiňák, zamračí se, odhodí cigaretu a zmizí v krámě. Soudcovy sevřené rty puknou s tichým lusknutím a zvlní se v jeden z těch jeho soukromých úsměvů.

Soudce si nasadí brejle a rozevře sbírku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ale dnešní den, zdá se, je klidný jenom napovrch. Soudce sejme brejle, založí jimi stránky knihy, pootočí se v křesle a dívá se na bílé, sluncem rozsvícené zdi Dastychova statku. Jak se otáčí, vidí mladého Harazima, který opět vyšel před krám a zapálil si novou cigaretu. Ten mládenec je tak neklidný, přítmí starého krámu ho vyhání a pach flanelů, barchetů a suken jej dusí. Prchá před nimi, jak se mu to jen nahodí, potřebuje kolem sebe více místa a nad sebou jinou klenbu než počernalý krámský strop. Chce se mu hektolitrů čerstvého vzduchu a bůhvíčeho ještě. Dýchá, jako by chtěl jedním douškem vyprázdnit celý ten podnebeský sud, a tu cigaretu kouří jistě jen proto, aby něčím nakrmil nepokoj, který v něm hrabe jako hříbě. Patří k soudcově každodenní vyhlídce, a aniž o tom ví, zapadá nějakou částečkou svého bytí do jeho osobní otázky.

Dastychův statek je jediný na byteňském náměstí. Dastychovská pýcha jej tu postavila před dvěma stoletími a neustoupila, ani když občanské domy vytlačovaly jednoho jeho souseda za druhým. Dívá se do náměstí patrovým obytným domem a slepým průčelím stájí a seníků. Mezi těmi dvěma budovami pod barokně sklenutým vjezdem rozpínají se mohutná dvoukřídlá vrata a vedle nich, jako kuře vedle kvočny, se krčí vrzavá vrátka pro pěší.

Soudce Dastych prošel těmi vraty naposled před patnácti lety za rakví svého otce a neprojde jimi patrně už víckrát v životě. A přece vynaložil všechno úsilí, aby se dostal do Bytně, a nyní tu sedí už dvacátý rok a odmítá podat si žádost o přeložení ke krajskému soudu, aby postoupil o příčku ve své kariéře, ač na to má dávno nárok. Proč sedí soudce Dastych v Bytni a pohrdl svou budoucností, proč se ani neoženil? Dělá to všechno jenom proto, aby měl na očích ten bílý dům a aby mohl jít denně procházkou kolem polí, jež k němu patří? Nemůže se snad smířit s tím, že byl poslán na studie a statek byl dán mladšímu synu z druhého manželství? Spravedlnost je jeho řemeslo a on se v něm vyzná líp, než bys mohl soudit podle místa, jež zaujímá v řadách jejích služebníků. Našel snad nějakou chybu ve svém vlastním případě? Ale kdo jiný může vědět lépe než on, že není zákona, podle něhož by mohl podat odvolání proti svému údělu, že není instance, na niž by se mohl obrátit. A přece tu sedí soudce Dastych, obrací denně oči k rodnému domu, obchází jeho pole, nevidí svého bratra, potkají-li se, a čeká – kdo ví nač.

Tihle Dastychové nebyli nic malého v Bytni, a nebýt Nolčů, stěží by se jim někdo vyrovnal. Řeknete-li statek, myslíte na sedláka, ale oni byli skutečně statkáři. A také oni jediní se udrželi uprostřed města, když všichni kolem nich své domy prodali anebo si pohrávali s obchodem tak dlouho, až v nich ta lehčí sklizeň zlaťáků rozleptala věrnost k půdě a sedláky pohltila. Dastychové zůstávali trčet se svým domem na náměstí a odmítli všechny nabídky, neboť už mnoho obchodníků zatoužilo po tomto místě, tak výhodně položeném. Ale Dastychové jako by tu chtěli demonstrovat selský základ Bytně, nebo snad věřili, že soudržnost jejich majetku je nerozlučně spojena s tímto místem.

Když Josef Dastych vjede do dvora, přikolíbá se od chlévů špinavá děvečka, a skrývajíc rychle krajíc chleba v široké kapse zástěry, hrne se, aby za ním zavřela vrata. Statkář viděl její poplašený pohyb, polkne těžce, až se mu ohryzek zhoupne pod hnědou kůží hubeného krku, neřekne však ani slova. Mlaskne na koně a zamíří s vozem vlevo přes rozlehlý dvůr k řezárně na konci chlévů.

Na protější straně, před obytným domem, stojí na kamenném chodníčku, zdviženém dobrého půl metru nad úroveň ostatního dvora, statkářova dcera Lída a sype slepicím zrní z bohatě navršené ošatky. Namouvěru, je to skupina jako přichystaná pro fotografický snímek, takový obraz míru a radosti, jaký může vykvést jen v červnovém dopoledním slunci v zemi krásy a hojnosti. To děvče tak svěží a rozhořelé krví, to děvče skoro drobné, ale vznosné v prsou a tak půvabné ve tváři, až ti srdce trne něhou, to děvče s vlnami elektricky černých vlasů, stažených nad čelem bílou stužkou, to děvče v modré skládané sukni a v bílé blůzce, z jejíhož skrytého obsahu tě mrazí, takové děvče, že by mohlo být spíš dcerkou dnešního rána než jakéhokoli lidského páru, můj bože, takové děvče! A jak jí stříkají z dlaně zlaté pršky pšeničných zrn, vaří se to a bublá u jejích nohou ptačí havětí, nějakého půl druha sta slepic, perliček a krůt se předstihuje, aby se dostalo co nejblíž k štědrému zdroji, strká se, klofcuje, přeskakuje, mává křídly, překotně klove, kvoká a brouká a kolem toho vývařiska nenasytné žravosti obcházejí, nadýmajíce lesklá volata, modrošedí holubi.

Jakmile vůz vjel do dvora, děvče sebou trhlo, jako by chtělo nechat dalšího krmení a zmizet. Stojí tu však dál a pokračuje, jako by tu byla stále ještě sama a nic kolem ní se nezměnilo. Neusmívá se už a tvář má ztuhlou jako dítě, jež nechce odpovědět na otázku, kde se tak dlouho toulalo. Hází zrní v delších přestávkách, zato větší hrsti, a zdá se, že nemá oči pro nic jiného než pro to, co se děje u jejích nohou.

Rachot žebřiňáku vyvolal ještě někoho jiného. Z přítmí koňské stáje se vynořil drobný, pokřivený, ale čilý stařík v těžkém záplatovaném kabátě, zjevně dědictví po někom větším a silnějším, protože mu sahá až po kolena a rukávy má ohrnuty. Na hlavě mu sedí placatá čepice s rozlámaným štítkem a kolem dokola až k spánkům se zpod ní hrnou krouzliny mléčně bílých vlasů. Přidržována posledními dvěma zuby visí mu ze scvrklých úst prokouřená fajfka a kymácí se mu pod štětinatou bradou. Stařík capká vedle vozu, pochechtává se a dělá pš, pš volným koutkem úst. Snad v něm rozum už nadobro zpráchnivěl a rozpadl se a staříkovi se svět stal opět udivující a zábavnou podívanou jako v dětství.

Když vůz zastaví a koně se s posledním hrábnutím kopyt a frknutím uklidní, je slyšet staříkovo závěrečné pš, pš a pak šišlavé:

– Doblýtlo, pantáto.

Statkář neodpoví, hodí dědovi opratě a s bičem v ruce leze po druhé straně z vozu. Stařík hmátne po opratích kupodivu čile a chytí je v letu. Zachechtá se radostně a pšoukne dvakrát volným koutkem. Podsední grošák po něm obrátí hlavu, odhrne pysky a zastříhá ušima. Na vteřinu se dvůr pokryje tichem, v němž zní jen horlivý ťukot kuřích zobanů. Pak z některého z otevřených oken v patře domu se ozve hrkot hodin, které se chystají odbíjet, ale místo zvonku se rozlehne jasné a uličnické: Kuku, kuku.

Staříkova tvář se rázem zkřiví bolestí a ústa se otevřou, jako by chtěla vykřiknout. Fajfka z nich vypadne a klepne o zem. Děda pustí opratě, přičapne k zemi, a sedě na bobku a pokrývaje si uši dlaněmi, vrazí hlavu mezi kolena. Statkář na něho pohlédne, pozvedne bič, jako by po něm chtěl sáhnout přes vůz.

– Aby ses nepotentočkoval, ty kukačko, řekne a odvrátí se.

Stojí uprostřed dvora s bičem v ruce, v tom zeleném slamáku, naraženém na oči, a rozkročen v těch svých olezlých holínkách. Dívá se na svou dceru a čeká, až kukačka dovyvolá. Lída přestala krmit a snaží se zahlédnout staříka, přikrčeného za vozem. Kdo ví, snad kdyby tu nikdo nebyl, přeběhla by dvůr, přisedla by ke staříkovi, objala ho kolem ramen a konejšila:

– No no, dědo, už to přejde, už bude brzy konec.

Kdo ví. Snad děvečka ji někdy zahlédla při něčem takovém a cpala si do úst cíp zástěry, aby se nesmála nahlas. Nebo Lídina teta, slečna Eleonora Dastychová, by nám mohla něco o tom povědět. Ta vidí a ví mnoho věcí, třebaže jen zřídka vychází ze svého pokoje.

Kdo ví. Snad už Lídu mnohokrát napadlo, aby umlčela ty kukačkové hodiny, ačkoli je měla sama ráda. Ale nemůže se k nim dostat. Jsou v pokoji, jemuž se říká kancelář. Nebožtík Lídin dědoušek v něm skutečně vyřizoval všechno písemné, co bylo spojeno s vedením statku, a Lída mívala tu výsadu, že si tam směla hrát. Nyní se tam zavírá její otec a zamyká pokoj, i když v něm není. Poslední léta jej nedovolí ani uklízet.

Ty hodiny mlčely dlouho po dědečkově smrti, nikdo je nenatahoval a byly už málem zapomenuty. Ozvaly se poprvé znovu až po tom dni, co si ho Lída přivedla domů fňukajícího a poloudušeného trýzní a vztekem a prohlásila, že stařík tady zůstane, i kdyby se s ním měla dělit o to, co sama dostane na talíř. Oznámila to u oběda. Otec tenkrát vzhlédl, ale dříve než mohl něco říci, promluvila matka:

– Nevím opravdu, proč by tu nemohl zůstat.

A teta Eleonora, statkářova sestra, dodala:

– Najde se tu pro něho místo i jídlo a ty si můžeš svůj talíř vyjídat sama. Za otcova hospodaření živil tento statek dvacet i více lidí. A přece vynášel.

Statkář polkl, až mu ohryzek sklouzl pod límec košile, položil příbor a zdvihl se od stolu. Kukačka si našel kout v koňské stáji a nazítří začaly kukat hodiny v kanceláři.

Když kukačka vysype poslední pronikavé kuku, v hodinách znovu zahrčí a je slyšet zaklapnutí dvířek za dřevěným ptákem. Stařík Balchán spustí ruce z uší a vystrčí hlavu z límce tuhého kabátu jako želva, zjišťující, že nebezpečí už minulo. Pak se s hekáním vzpřímí a zahrozí zaťatou stařeckou pěstičkou k oknu, z něhož přišel ten nenáviděný zvuk.

– Nic si z toho nedělejte, dědo, zavolá Lída tím měkkým altovým hlasem, který se tak divně hodí k její drobné postavě. Jednoho dne ji zastřelíme spolu.

Otevře hrst a spustí novou vydatnou pršku zlatého zrní do houfu drůbeže, která už vyklovala všechno na zemi a postává tu s nataženými krky.

Statkář spustí bič k noze, pohne se, jako by chtěl vykročit k dceři, ale přešlápne jenom na místě. Copak se nedostane k tomu, aby na svém dvoře pověděl, co se mu chce říci? Musí si odkašlat, než dostane hlas z hrdla.

– Proč jim sypeš v tuhle dobu?

Lída vytřásá z dlaně novou dávku zrní a dívá se, jak dopadá na pernaté krunýře slípek a klouže po nich dolů. Zdvihne pohled náhle zastřený.

– Nikdo jim dnes ještě nenasypal.

– A nikdo jim nebude nikdy sypat dřív jak večer, dokud tady bude platit mé slovo.

Lída spustí ošatku od boků a drží ji oběma rukama.

– Jak si přeješ, tatínku.

Jeden z kohoutů se pokusí dosáhnout ošatky a klovat rovnou z ní. Děvče se pomalu skloní a postaví ji před sebe na okraj kamenného chodníčku. Třikrát se zhoupne zvon modré sukně kolem hnědých nohou, naboso obutých do tenisových střevíčků, a Lída zmizí v domě.

Kohout a několik slípek skočí současně na ošatku, která se rázem převáží z chodníku a vyprázdní. Zrní se rozstříkne při tom půlmetrovém pádu a slípky, jež se zprvu tou nehodou vyděšeně rozkdákaly, vrhnou se na ně novým útokem.

Statkář na chvíli ztuhl. Ale teď zdvihne bič, skočí do kuřího hejna, řve a švihá kolem sebe. Slípky, perličky, krůty, všechno to prchá s divokým křikem a máváním křídel. Hle, tady jedna slípka se skulila, a když se jí podaří opět vstát, pajdá o jedné, tamta perlička se zas motá, jako by dostala motolici, až padne, cukne několikrát nožkama a zůstane nehybně ležet.

Josef Dastych to však nevidí nebo toho nedbá. Odhodil bič, klečí u chodníčku a shrnuje rukama rozházené zrní.

Anna Dastychová, statkářova žena, vyšla na práh, vylákána křikem svého muže i havěti. Rukou pozdviženou k výstřihu šatů pohrává si s medailónkem Panny Marie na svém hrdle a pozoruje mlčky, jak její muž profukuje hrsti pšenice, dříve než je hodí na ošatku. Nic na ní neupomíná na zemědělskou ženu. Je přibližně tak velká jako její dcera, jenomže silná, kulatá v bocích i v prsou. I vlasy má podobně černé a vlnité a snad jen tužší a pečlivěji učesané. Její světlé šaty s krátkými rukávy jsou z nějaké dobré látky a jenom zástěra v pase uvázaná ti napovídá, že snad právě teď poklízela se služkou nebo pomáhala kuchařce s přípravou oběda. Napohled městská paní jako mnoho jiných, ale něco v ní tě přesvědčuje, že dovede být velmi činná a prosadit i spořádat mnoho věcí. Když statkář začne vybírat z prachu dvora jednotlivá zrna, otočí se paní Dastychová a zmizí v domě právě tak tiše, jak se objevila.

Stařík Balchán vypřahá podsední kobylu. Zasadil si opět svou fajfku do jednoho koutku scvrklých úst a pšuká druhým, jako by se nic nebylo přihodilo:

– Pš, pš. Pojď, Lucka, pojď. Toho si nevšímej, do toho nám nic není.

Větrací dírou ve chlévských dvířkách pokukuje po hospodáři děvečka. Chvílemi však musí dosednout na bobek, svírat si břicho a nacpat si do úst kus zástěry, protože by řvala, lidičky, řvala by smíchy. Vidíte ho, jak zobe? Panenko Maria, pomoz mi, nebo tu pustím duši!

Slečna Eleonora Dastychová se vrací z ranní procházky. Má ještě hlavu plnou jiných věcí, když vstupuje do dvora. Takových drobných zážitků, postřehů a dojmů, jejichž pořádáním a srovnáváním se bude bavit většinu dne, neboť touto každodenní pochůzkou odbývá svůj celý styk se světem za zdmi dastychovského domu. Dovede se však rázem zbavit žertíků, jež si cestou nastřádala, a upnout svou pozornost k tomu, co ji právě vyžaduje. Nyní vidí jedním pohledem bratra i děveččinu přismahlou tvář, jež s rozinkou oka uprostřed proměnila už opět kulatý otvor chlévských dvířek v posvícenský koláč.

Slečna Eleonora zamíří k dvírkám, zdvihne svůj krátký tlustý deštník a vystřelí tím pohybem tvarohový střed koláče i s rozinkou a na svém místě zůstane jen černý kulatý otvor. Jeden koutek Eleonořiných rovných úst sebou malinko škubne. Vypadá to, jako by se chladnokrevný pistolník usmál dobrému zásahu. Ostatně když slečna zmizí tak jednou za čtvrt roku z Bytně na den nebo dva, mohli byste ji snadno potkat v některém z chudějovických bio­grafů, kde se řítí na plátně pasáci krav na zpěněných koních a střílejí z ohromných koltů. Stařík Balchán se celý poplete, když ji zahlédne, šmátrá po zpřelámaném štítku své čepice a vleze málem kobyle pod nohy. Řekne jedním dechem:

– Pš, pš. Žatlačená beštie. Doblýtlo, šlečno.

Slečna Eleonora mu kývne deštníkem a jde rychle a tiše, protože má sportovní polobotky s tlustou gumovou podešví, ke svému bratrovi. Statkář, zdá se, nemá ani tušení o její přítomnosti, ani když stojí nad ním. Deštník se dotkne Dastychova ramene.

– Co to tu robíš, Pepku?

Statkář se vzpřímí tak prudce, že slečna je nucena ustoupit o krok, aby ji neporazil. Teď je zjevné, že kdesi bylo rozhodnuto, aby všechny Dastychovny byly malých postav. I tato kostnatá Eleonora, jež se marně pokouší skrýt hranatý nedostatek tvarů ve volném sportovním kostýmu a vyzáblost lící pod sklopeným plstěným kloboukem, je o víc jak o hlavu menší než její bratr.

Josef Dastych uhýbá pohledem sestře, a přesto, že ona je nucena k němu vzhlížet, dívá se jí někam k pasu.

– Lída hodila celou ošatku pšenice havěti.

– A ty ji sbíráš po zrníčku. Tvůj otec by se byl tomu zasmál nebo by jim hodil z furiantství ještě jednu.

Statkář se začne třást po celém těle a dušně dýchat.

– Můj otec, vyrazí konečně ze sebe, ale slečna Eleonora pozdvihne deštník a přeruší ho:

– Nezapomínej, že to byl také můj otec.

A když už má slečna ten deštník tak nahoře, nezdrží se, píchne do okraje bratrova klobouku a posune mu jej trochu do týla, takže světlo vpadne do toho obličeje se svisle rezavými kníry, se špičatou bradou a ostrými lícními kostmi a uhýbavýma, neklidnýma očima. Statkář, jak drží ošatku oběma rukama, nemůže tomu zabránit, ani napravit, co sestra spáchala.

– Kdybys nosil ten klobouk tak jako jiní lidé, možná, že by se ti rozsvítilo v tvé zabedněné palici a že bys i viděl lépe, než vidíš.

Slečna Eleonora se vyhoupne na kamenný chodníček, jako by jí dávno ještě nešlo na padesátku, a hned nato zmizí v domě tím svým rychlým, tichým, odměřeným krokem.

Statkář stojí na místě, kde ho sestra opustila, a rozhlíží se divoce. Pozdvihl ošatku, patrně jí mrští za rozptýleným hejnem slepic. Ale nikdo není na dvoře; stojí tu jen opuštěný žebřiňák s trávou, stařík Balchán zmizel v stáji a děvečka, odstřelená Eleonořiným deštníkem, se neodvažuje vyhlédnout. Josef Dastych se přikrčí jako člověk, který se chystá ke kradmému činu, vystoupí na chodník, vrazí kolenem do dvířek komory a zmizí v ní. Vrátí se bez ošatky a s kloboukem naraženým postaru. Otočí klíčem komory a schová jej v kapse. Pak stojí dlouho na chodníčku – v záplavě slunce, jež posunuje jeho stín po zdi – nerozhodně a tupě.

Tlachač nemůže dospat. Snad se mu zdá, že bez něho by líný tep Bytně ustal nadobro. Minulá noc mu nedopřála klidu. Vrazil do sebe stopku hořké a zasedl k talíři vytouženého guláše, když ho psí bláznění vyhnalo z přístavu sotva dosaženého. Slídil pak marně s ponocným do čtyř hodin ráno po jeho příčině. A máme chvilku po desáté a už se tu zase otáčí kolem zelinářských stánků, třebaže službu má jeho mladší kolega.

Z řečí, jež kolem sebe Tlachač vyslechl, dochází k závěru, že se na dnešek nepřihodilo nic, co by mu přes všechnu dbalost uniklo. Jenom ke Koníčku přibyl po půlnoci nový host, ale to je také všechno. A tak i Tlachač, vzpomínaje nadto na všechno, co se mu minulé noci přihodilo a co mu bylo vyslechnout, usoudí se všemi ostatními Byteňskými, že vším byl vinen jenom ten bláznivý měsíc. Upokojen tím, oddá se malátné náladě toho rána, postaví se na okraj chodníku, složí ruce za zády, vypne hruď a pomžourává po nakupujících ženách. Nepodezřívejme ho zbytečně, strážník nemá v sobě nic kocouřího a mlsného, ale ovdověl přece jen příliš záhy na svou zdatnost, a pohled na ňadro a oblý bok v něm probouzí více vzpomínek a teskné něhy než chtivé žádosti. Vzdychá občas z hloubi své mohutné hrudi a laská a miluje celý ten tlum žen, ač by po žádné z nich nevztáhl ruku. I v tom zůstává strážníkem, jehož péči byla svěřena bezpečnost statků i lidí.

Tu si všimne, že hlouček rozprávějících žen zmlkl a všechny se dívají směrem k němu. Copak je, poleká se, byly snad na něm příliš vidět jeho myšlenky, nebo je něco v nepořádku na jeho šatu? Ale v tu chvíli se otočí tak prudce, jako by v něm ještě účinkoval poplach z včerejší noci. Nebylo svědka ani pamětníka, že by si někdo dovolil zaťukat prvnímu byteňskému strážníkovi na rameno hůlkou. Strážníkovo rozhořčení však utone v údivu. Jen se podívejme, něco takového tu nebylo vídáno. Na tržní stánky se snese náhlé ticho, zvědavost ustřihla ženám řeč.

Emanuel Kvis nemohl najít výhodnější chvíli, aby se představil Bytni. Vyšel z hotelu U Koníčka do plného dopoledního slunce. A chodník před hotelem se rázem změnil v divadelní rampu, na níž on a strážník Tlachač měli sehrát svůj první výstup. Než zazní polední zvon, nebude v Bytni jediného človíčka, aby nevěděl vše, co se v tu chvíli o něm vědět dalo, jak vypadal, co měl na sobě, co řekl Tlachačovi a kam šel. Jeho šedý klobouk s černou lemovkou, dlouhé černé sako, zapjaté na všechny knoflíky, šedé kalhoty, zužující se k černým lakovým střevícům, havelok, přehozený přes pravou paži, a černá hůlka se stříbrným kováním, to vše vyniklo dnes daleko působivěji pod reflektorem slunce než včera v mdlém svitu měsíčním. A když pro tu první chvíli zašel z doslechu i dohledu a ženám se opět rozvázaly jazyky, první, na čem se shodly, bylo, že jim všem připadal nějak známý, jako by ho už byly musely někde vidět. Takový byl i dojem strážníka Tlachače, k němuž se některé z nich vrhly, aby jim opakoval, co mu ten člověk říkal a co on řekl jemu, a hlavně co si Tlachač myslí, že to je zač.

– Nějaký salonní kouzelník nebo herec od šmíry, usoudí strážník a všichni kolem s ním souhlasí.

– Neptal se po soudci? ozve se někdo z kruhu kolem strážníka, ačkoli všichni vědí, že se ptal. Tlachač to potvrdí a dodá:

– Znal ho jménem. Není tamhleto okresní soud? ptal se a ukázal tou svou hůlkou. Viděli jste, jak mi s ní ťukal na rameno? Nějak moc troufalej. Ale znal soudcovo jméno. Pan přednosta Dastych, povídá mi, bude teď ve své úřadovně?

– Snad je to jeho známý, hádá někdo.

– Soudcové mívají mnoho známých, jenomže málo se jich k nim hlásí dobrovolně, řekne strážník zasvěceně a kolem se ozve šum souhlasu a někdo se zasměje.

– Já bych se ho bála, prohlásí jedna z žen, která se vdala teprve před týdnem, takové poupě, nafoukané, že už ví, co jiné vdané ženy, a že už s nimi může rozprávět jako rovná s rovnými. Brrr, podívejte se, jakou mám husí kůži, sotva si na něj vzpomenu.

A ústa žen se znovu rozjedou. Rozstříhávají zjev Emanuela Kvise na kousky a skládají jej znovu. Tlachač zatím dospěl k závěru, který si ponechává pro sebe, že je to člověk podezřelý, a že pozdrží-li se tu, neopomine upozornit četníky, aby se mu podívali nenápadně na zoubek. Zároveň se mu zazdá, že už se příliš dlouho vybavoval se ženskými a že by to mohlo budit špatný dojem. Zdvihne ruku ke štítku čepice, zabručí na pozdrav a kolébá se ke Koníčku.

Na své cestě do soudní budovy je Emanuel Kvis nucen projít parčíkem, zaujímajícím střed byteňského náměstí. Čtyři cestičky jej protínají v úhlopříčkách a jedna dělí jeho obdélník na kratší ose. Všechny ústí do kruhovitého prostranství, v jehož středu leží barokní kašna, dar mochnovského bohatství městu. Na jednom z pískových kamenů nádržky, obráceném k mochnovskému domu, si ještě můžeš přečíst latinskou dedikaci a letopočet. Ale reliéfní znaky mochnovského erbu už setřel čas. Pěkný kousek je ta kašna, svého času se za ni nemusili hanbit ani Mochnové, ani její tvůrce. Na skalce, vystupující nad vodní hladinu, stojí svalnatý triton a vzpírá lasturu, na níž spočívají tři bachraté ryby. Jejich vzhůru trčící ocasy jsou navzájem propleteny a z jejich otevřených papul prýští do nádrže tři blýskavé a zvonivé pramínky. Místní básník – výjimečně správce pošty, a nikoli řídící učitel – přirovnal při jakémsi jubileu tuto kašnu k srdci tohoto starobylého, ničím nevynikajícího městečka. Dáme-li se svést obrazností místního básníka, můžeme říci, že Emanuel Kvis, který se tu zastavil a naslouchá s hlavou ke straně nakloněnou šumu a zvonkům tekoucí vody, naslouchá ve skutečnosti tepotu a práci byteňského srdce. Ale třebaže, po našem soudu, je to srdce laskavé, líné a překypující rustikální pohodou, tvář Emanuela Kvise je v tuto chvíli tak prázdná, jako by z ní vypadly všechny rysy. Ach, voda. Ať plyne kdekoli, připomíná vždycky čas, ubíhající nezadržitelně a lhostejně. Nestáli jsme u jeho pramene, nedohlédneme nikdy jeho ústí. Týká se to Emanuela Kvise jako nás všech?

Stojí tu a naslouchá, jeho tvář uvadá, zaplňuje se vráskami, byla nehotová, jako v rychlosti načrtnutá a bez výrazu ještě před chvílí, teď se k ní čas vrátil jako k zapomenutému dílu a dokončuje svou práci chvatnými, drsnými surovými vrypy, pracuje překotně a ne­urvale, jako by se mstil, tvoří tvář starce-stařeny, naprosto bezpohlavní, ryzí neutrum, to stáří, dost, dál už nelze, dechnu ještě a rozpadne se to všechno v popel. Nikdo tu není svědkem té proměny. Kvisova prsa se propadla a záda shrbila. Opírá se těžce o hůl a sípavě dýchá. Na jasanu dokulata zastřiženém zacvrliká žebravá pěnkava. Návštěvníci tohoto místa mívají pro ni v kapsách pamlsky. Slétne na zem k nohám Emanuela Kvise. Tvář se pohne, všechny vrásky se sběhnou v masku strašlivé námahy nebo vzteku, ale ta hned pukne a rozpadne se jako příliš tenká skořápka, tady je zase ta stará tvář, kterou známe, tvář nedohotovená a prázdná, tvář bez výrazu a písma let. Kvis se vzpřímí, dokonce se trochu vypne v prsou, a celý se otřese jako pod závanem mrazivého chladu. Pěnkava, hopkující u jeho nohou, vzlétne s úzkostným vypísknutím.

Emanuel Kvis pozdvihne ruku s hůlkou a švihne po nejbližším z pramínků, tryskajících z rybích tlam. Hůlka jím prolétne, odstříkne několik kapek a neporušený čůrek teče a zvoní dál. A Kvis vyjde rychlým strojovým krokem z parčíku.

Po tu dobu, co spolu projednávají nutné záležitosti, cítí soudce Dastych, i když se na něho právě nedívá, že je svým návštěvníkem dychtivě pozorován. Soudce je ovšem zvyklý napjatým pohledům, plným očekávání, upřeným na svou tvář. Třebaže, bohudíky, nerozhoduje o věcech života a smrti, soudí přece jen o právu a bezpráví, a ti, kdo právo hledají, i ti, kdo by mu chtěli uniknout nebo je oklamat, snaží se mu vyčíst z očí, jakou shledává jejich při a k jakému závěru asi směřuje, ještě dříve než vynese rozhodná slova. Ale za celou svou soudcovskou činnost nesetkal se dosud s člověkem, který by se na něho díval tímto způsobem. Soudce neví, jak by přesně označil ten pohled, a je tím zneklidněn více než samou skutečností, že je takto pozorován. Nehledá opis, nýbrž slovo, jež by odpovídalo zjevu jako odlitek tvárnici. I předstírá, že se znovu zahloubává do zkoumání dokladů, jež mu návštěvník předložil, třebaže o jejich správnosti a průkaznosti se už přesvědčil. Hledá souvislost mezi nápadností ústroje a bezvýrazností tváře. Starosvětskost oblečení jako by v sobě měla něco usedlého a odmítavého, a zároveň bláznivého a vyzývavého.

Na chvíli zápasí soudce s fantastickým nápadem, že má před sebou přestrojenou ženu. Nenachází však nic, čím by jej mohl podepřít. Návštěvníkovy hladce oholené líce prokvétají vousem a ohryzek pod měkkým bílým límcem má nesporně mužskou mohutnost. To spíš ruce, složené na stříbrném kování tenké hůlky, by mohly patřit uvadající ženě. Soudce o ně zavadí krátkým pohledem a vzpomene si na jiné ruce, jež mohly být docela dobře dvojníky těchto, jak je tu viděl před sebou spočívat podobně složeny na stříbrné rukojeti tenkého slunečníku, vyšlého z módy před více než dvaceti lety. To bylo – tady někde musí být protokolární datum – ano, to bylo druhého září loňského roku, kdy k němu přišla byteňská příslušnice Libuše Bílá se svou řádně vyhotovenou závětí a s požadavkem, aby ji směla uložit u soudu. Musel se tehdáž bezděky usmát rozporu mezi jejím jménem a oblečením, neboť na této Libuši Bílé bylo krom pleti všechno černé. Překvapila ho svým věkem. Byl by jí hádal nějaká neurčitá léta mezi čtyřicítkou a padesátkou, a zatím se blížila šedesátce. Přála si, aby si závěť přečetl, dříve než ji zapečetí a uloží. Dal jí několik otázek, na něž odpověděla stroze a s neochotou tak urážlivou, že se tím cítil pobaven.

– Vidím, řekl jí tehdy, že odkazujete všechen svůj majetek jediné osobě. Nikdo jiný nemůže uplatňovat zákonitý nárok?

– Ne.

– Dědic je tedy jediný váš příbuzný?

Zamračila se a sevřela netrpělivě ruce na rukojeti slunečníku.

– Máte oba stejné otázky: vy i notář. Je nutné, aby dědic byl spřízněn s tím, kdo mu něco odkazuje?

– Ne, není-li ovšem zákonitých dědiců.

– Pak je všechno v pořádku.

Když tehdy odešla, přistoupil soudce k oknu a čekal, až vyjde. Díval se za ní, jak míří přes náměstí ke Kostelní ulici, kde měla svůj domek. Zanechala tu po sobě nějakou trapnou myšlenku či pocit, jimž nemohl přijít na kořen. Jak přecházela náměstí, vloudila se soudci představa, že to jasné prostranství, zalité přečistým světlem zářijového slunce, stoupajícího k poledni, puklo ve dva díly a ta černá, vdoví, ze světa vyloučená postava prochází právě mezi nimi tam, kde není nic. Zdálo se mu, že vidí brázdu tmy, jak se za ní zaceluje a zalévá opět pokojným světlem. Nebylo daleko k poledni, tržní stánky před hotelem U Koníčka byly už sklizeny a děvčátko asi šestileté si na jejich místě hrálo s pohozenými zeleninovými listy. Zastavila se před ním a oslovila je, otvírajíc zároveň kabelku. Děvčátko se přikrčilo, a třebaže soudce na tu dálku nemohl vidět, co se odehrává v jeho tvářičce, měl dojem, že vypadá, jako by chtělo utéci. Slečna vyňala z kabelky úzké žebro čokolády, zabalené ve staniolu, a podávala je děvčátku. To je uchopilo, přisedlo v nízkém pukrlátku a hned uhánělo pryč po náměstí. Slečna stála a dívala se za ním. Děvčátko se v běhu ohlédlo, klopýtlo a upadlo. O zlomek vteřiny dříve, než se rozplakalo, slečna se obrátila, schoulila se v ramenou, jako by jí na ně dosedla velká tíha, a odcházela, ťukajíc před sebou slepecky slunečníkem. Ještě dnes dovede si soudce vyvolat dusivé sevření, jež ho tehdy uchopilo za hrdlo. V tu chvíli mu svitlo, našel slovo k myšlence nebo pocitu, který tu po sobě zůstavila. Prázdnota. Ano, to to bylo. Zoufalá, beznadějná, ničím nezaplnitelná prázdnota. A jak dojde ve svých vzpomínkách až k tomuto místu, zachvěje se poznáním a zároveň cítí, jak mu tuhne šíje úsilím, aby nepozdvihl v tuto chvíli zrak a nepohlédl do tváře svého návštěvníka. Listuje znovu v dokladech, jež mu Emanuel Kvis předložil na důkaz své totožnosti, a utkví na datu jeho narození. Připadne mu nějak povědomé. Hmátne po úmrtním listě nebožky Libuše Bílé. Data narození se shodují. Vzhlédne a je překvapen, když stihne v Kvisově tváři poslední, rychle rozmetávané stopy napětí.

– Vidím, že vy a nebožka jste narozeni v jeden a týž den.

– To mě překvapuje, odpoví Emanuel Kvis svým strojovým, dunivým hlasem. Byl jsem vždycky přesvědčen, že byla daleko mladší. Ale ženy dovedou zastírat svá léta.

– Nehádal bych ani vám tolik.

Emanuel Kvis poposedne a vypne se nad svou hůlkou. Úsměv mu rozleje tvář v takový neohraničený výraz, jako kdyby byla z vosku a někdo ji chvíli nahříval.

– Čas byl ke mně milosrdný.

– Vídal jste často nebožku v poslední době?

Aniž Emanuel Kvis tuší, je tato otázka, pronesená běžným hovorovým hlasem, pravá otázka soudcovská.

– Ach ne, odpoví s hereckou ledabylostí. Neviděl jsem ji léta. Ani se nepamatuji, kdy jsem s ní mluvil naposled.

Soudce skloní hlavu nad papíry. Jakými vůbec myšlenkami se to dal posednout? Nemá před sebou vyšetřovance, nýbrž člověka, jejž vyzval podle určení poslední vůle, aby přihlásil svůj dědický nárok, a jehož všechny doklady jsou v pořádku. Nicméně si připomene otázku, kterou kdysi dal nebožce a na niž se mu nedostalo uspokojivé odpovědi. Nemůže se zdržet, aby ji neopakoval.

– Nebožka byla vaše blízká příbuzná?

– To se nedá přesně říci. Je snad můj vztah k ní důležitý pro posouzení mého dědičného nároku?

– Ne, pokud nikdo nebude proti němu protestovat a uplatňovat svůj nárok.

Před třemi čtvrtěmi roku slečna Libuše Bílá odpověděla soudci podobně odmítavým způsobem na otázku po příbuzenství. Ale zatím není naspěch a ještě najde čas i příležitost, aby se té věci podíval zblízka na zub. A pomyslí si trochu posměšně, že dnes vůbec trpí dojmy, má jich tolik jako šestnáctiletá dívka na prvním jarním výletě. Jeden z nich je, že se tohohle chlapíka nezbaví jen tím, že vyřídí jeho dědickou záležitost. A jiný, daleko mocnější, že neprovádí řádně vyšetřování a že ponechává viníkovi příležitost, aby si s ním pohrával, jak mu libo, a v jeho neschopné osobě zlehčoval zákon a spravedlnost. Což mu připadá zvlášť směšné, když si připamatuje, že tu projednává věc tak hluboce civilní, jako je nesporně dědický nárok. A další z té zmatenice dojmů je nejmocnější a zároveň nejsměšnější: je to nutkání, aby vstal, nasadil si baret, který přece vůbec nemá po ruce, a pronesl rozsudek nad obžalovaným Emanuelem Kvisem, soukromníkem, narozeným devátého devátý roku toho a toho. Ale proč? Vyšetřování nebylo ještě skončeno, žaloba nebyla sepsána, líčení nebylo provedeno. Nevadí. Je nebezpečí v prodlení, právo má tak naspěch, že si probíjí cestu, vylévajíc se ze svého řečiště. Dobrá, a teď proč. Pro zlo, skryté v nás, rozptýlené mezi námi, pro zlo vůbec. Rozsudek sám už je jasný. Vyplývá z předchozího. Odsuzuje se k věčnému zatracení. To se vám povedlo, soudce Dastychu. Seděl jste tu tak dlouho a stravoval se pohledem na rodný statek a úvahami o absolutní spravedlnosti a jejích výkonných orgánech, až jste z toho zpitoměl nadobro. Vynášíte rozsudky nad starým mládencem, který si ve vší počestnosti přišel vyzvednout dědictví po staré panně, jenom pro svou uraženou ješitnost, jenom proto, že jste selhal v odhadování lidí, na něž jste byl vždycky tak pyšný.

– Dovolíte mi otázku, pane rado?

Soudce, vytržen ze svého blouznivého rozjímání, vzhlédne po­lekaně. Trvá mu chvíli, než sebere svou rozptýlenou pozornost natolik, aby si uvědomil návštěvníkovu otázku. Kývne němě hlavou.

– Vyskytl se někdy za vaší dlouhé působnosti případ, že jste nemohl vynést rozsudek?

Soudce sejme brejle a zadívá se upřeně na Emanuela Kvise. Proč se ho ptal právě na toto? Je to náhoda, ovšem, ale náhody dovedou být nepříjemnější než záměrné skutky. Je to opravdu náhoda? Co však může vědět tento chlapík, kterého nikdy předtím neviděl, o myšlenkách, jež nebyly nikdy vysloveny? Zdá se, že tu dochází k jakési záměně, soudce se pokouší číst z Kvisovy tváře asi tak, jako se jindy sporné strany pokoušejí číst z jeho vlastní. Mohl by si právě tak dobře položit před sebe prázdný list papíru. Mlčí však už příliš dlouho, dost dlouho, aby to vzbudilo dojem rozpaků. Nasadí si tedy masku odborníka, jejž nezasvěcenec překvapil prostoduchou otázkou, a odpoví s dobře hranou shovívavostí:

– Stává se ovšem, že soudu nejsou předloženy důkazy dosti pádné a že pře se protahuje, ale rozsudek musí být nakonec vynesen. Právo si najde vždycky svou cestu a není případů, na něž by zákon nepamatoval. Vyskytnou-li se přece, vynutí si nové zákony. Zákon jde v patách vývoji společnosti a někdy jej i předchází a určuje.

Nyní je na posluchači, aby se usmál této malé přednášce, a také to udělá způsobem, který v soudci vzbudí vztek.

– Nepochybuji ani dost málo o tom, co jste mi řekl, pane rado. A přece si dovedu představit případ, kde právo, posuzováno očima zákonodárce, nebylo porušeno, ale kdyby bylo viděno jinak, mohlo by se jevit jako nejtvrdší nespravedlnost.

Soudce se mračí a předstírá netrpělivost. Dokonce poťukává brejlemi na akta.

– Máte na mysli stanovisko postiženého? To je ovšem bezvýznamné. Nesejde dokonce ani na uspokojení toho, komu bylo právem pomoženo. Přes to, že je tu proto, aby pomáhalo těm, kdo se ho dovolávají, postihovalo ty, kdo je chtěli porušit, zůstává nad nimi.

Emanuel Kvis se zasměje. Smích uhodí o stěny, spadne na podlahu a rozkutálí se do koutů, a odtud zní a tremoluje, ačkoli Kvis už zavřel ústa. Soudce vzhlédne překvapeně. Nevšiml si ještě nikdy, že by tento pokoj byl schopen ozvěny. Připadá mu to jako břichomluvecký kousek.

– Promiňte, omlouvá se Emanuel Kvis a poprvé za té rozmluvy přijímá jeho tvář určitý výraz – je to lokajská pokora, která soudce pronikne pocitem ještě většího odporu než prve jeho smích.

– Promiňte, opakuje Kvis, ale představil jste mi tu jakési absolutní právo, zatímco já měl na mysli nikoli stanovisko postiženého, nýbrž stanovisko absolutní spravedlnosti. Právo není absolutní. Právo je požadavek a zákon splňuje pouze takové právo, jež z něho vychází nebo jež lze s ním uvést v soulad. Spravedlnosti je tento postup lhostejný. Vždyť ona právě jím může být uražena. Hledisko zákona podléhá změně, kdežto hledisko spravedlnosti je nezměnitelné.

Emanuel Kvis se za řeči naklání nad rukojetí hole, o niž se opírá, a dívá se upřeně na soudce, jako by mu chtěl vemluvit své přesvědčení. Ale soudce si čistí pečlivě brejle ústřižkem papíru, a jak se zdá, věnuje všecku pozornost jenom tomu. Je to takový soudcův zvyk, čistí si brejle mnohokrát za den a není si snad ani vědom, jak dokonale jsou potom ukryty jeho oči za těmi blýskavými skly. Ostatně, proč by soudce Dastych potřeboval skrýt svůj pohled, a třeba právě v tuto chvíli? To jeho bratr Pepek ví lépe, proč si naráží klobouk tak hluboko do čela. Ano, soudcův bratr Pepek a bílé zdi statku na náměstí. Soudce je vidí stále, i když k nim sedí zády. Proč napadlo toho člověka rozprávět o spravedlnosti zrovna s ním, který má před očima takovou vidinu? Tuší vůbec, kolik blouznění probudí v soudci tento zdánlivě abstraktní rozhovor? Ale soudce neuvykl otvírat někomu nitro.

– Něco se nám tu popletlo, promluví s rozvážnou pomalostí a nasazuje si přitom skla. Právo není požadavek, právo je mravní skutečnost, vyrostlá ze zákona. Je pravda, že se zákony mění, ale jenom natolik, nakolik se mění náš život a jeho potřeby. Spravedlnost, jak ji zná právní řád, pak tkví jedině v uvádění práv a povinností do souladu se zákonem. Tedy spravedlnost, jak vidíte, je požadavek, a nikoli právo. Připadá-li vám relativní, musíte z toho vinit život, z jehož potřeb vyrostla.

Soudce maličko pokrčí rameny a usměje se ústy.

– Spravedlnost absolutní? Toť hodnota zcela pomyslná, tak jako absolutno samo. Nežijeme v absolutnu, a nemůžeme tudíž žádat na právním řádu, který slouží reálným potřebám, aby se obíral filozofickými pojmy.

Emanuel Kvis sevře hůl mezi koleny, pozdvihne ruce a několikrát lehce, takřka nezvučně tleskne, z jeho tváří vyskočí přehnaně nad­šený úsměv, který se ihned a beze stopy ztratí, jakmile Kvis začne hovořit.

– Výborně, pane rado, dal jste za vyučenou smělci, který se bez průpravy pustil na neznámé vody. Ale přece jen mi dovolte, abych si uchoval svou fantastickou představu a šel v ní ještě dál. Dovolte mi, abych ji rozšířil a představoval si člověka, který ví všechno o reálnosti právního řádu, tak asi jako vy, a přece, protože nemá jiné naděje, nepřestává věřit v tu pomyslnou spravedlnost absolutní. Copak se už nestalo, že se naplnila bez ohledu na právní řád a jeho zákony?

Emanuel Kvis domluvil, ale jeho hlas jako by se tu ještě chvíli potloukal a doduníval v koutech. Soudce sedí nehybně, blýskavá skla brejlí se upírají na Kvise, oči však není vidět. Snad je vděčen v tuto chvíli své dlouhé zkušenosti, která mu dopřává vyslechnout cokoli a neprozradit své city a myšlenky. Byl by těžkým oříškem pro některého ze svých kolegů, kdyby se jednoho dne stal ze soudce obžalovaným. Je nějaká odezva, třeba velmi vzdálená, toho, co si soudce právě myslí, v tom, co odpovídá Kvisovi?

– Právnímu řádu jsou lhostejná přání a naděje, pokud se někdo nepokusí uvésti je ve skutek a nepřekročí přitom zákonná ustanovení. Absolutní spravedlnost, již máte na mysli, se děje mimo naši vůli. Myšlenkou jí nepohnete, a pokusíte-li se jí napomoci, vzal jste spravedlnost do svých rukou a nemůžete už o ní mluvit jako o absolutní.

Emanuel Kvis se přikrčil za rukama složenýma na rukověti hůlky a vypadá, jako by číhal. I jeho hlas zní plíživě.

– Jste si tak jist naprostou bezmocí myšlenky? Jenom proto, že myšlenkou nemůžete způsobit, aby spadl komín z protější střechy nebo se zastavil rozjetý vlak? Ale spravedlnost, o které mluvíme, není z tohoto řádu věcí. A kdo ví, jednoho dne snad i komín spadne, bude-li jí toho třeba.

Soudcova ruka, spočívající volně na stole, se zatne v pěst a začne drtit neviditelný předmět. Je sevřena jen několik krátkých vteřin, pak se otevře a zamíří ke kapse u vesty.

– Zajímavý rozhovor.

Dříve však než soudce může nakousnout druhou větu nebo vytáhnout hodinky z kapsy, Emanuel Kvis vstane s překotnou rych­lostí.

– Prosím za prominutí, pane rado. Okradl jsem vás o drahocenný čas. Nevím, kdy přestat, rozpovídám-li se. A téma, jak jste sám pravil, bylo tak zajímavé.

Soudce se nenamáhá se zdvořilostí. Zůstane sedět, dokonce i hodinky vyjme, pohlédne na ně a vloží je opět pečlivě do kapsy. Ale návštěvník jako by nyní sám chtěl napravit svou chybu. Mluví překotně, přezdvořile a úlisně, spěchá, aby už byl ze dveří.

– Do domku se tedy mohu nastěhovat ihned, rozuměl-li jsem vám dobře. A klíč dostanu od té ženy z chudobince.

– Nejtková se jmenuje. Poklízela u vaší, soudce zaváhá, jako by hledal správné pojmenování – nebo snad strojí Kvisovi léčku? –, ale když se nedočká, doplní se sám: u vaší předchůdkyně a dohlížela na dům i po její smrti.

Návštěvník se zachvěje a celá jeho postava se jaksi scvrkne, tvář se mu zkrabatí do nesčetných vrásek, v očích mu to zamžiká strachem a zahoří zlobou.

– Nebylo třeba, nebylo třeba, zabreptá vyšeptalým stařeckým hlasem.

Soudce vstane překvapen tou proměnou a snad se i chystá k němu pokročit.

– Čeho nebylo třeba? zeptá se ostře.

Ale Emanuel Kvis už se vzpamatoval, vzpřímil se, i tvář se mu dohladka vyrovnala a do očí se vrátil plíživě pokorný pohled.

– Prosím za prominutí, pouhé nedorozumění. Chtěl jsem jen říci, že vám děkuji za vaši laskavost a ochotu. Doufám, že mi bude dovoleno vás častěji pozdravit.

– V městě tak malém, jako je naše, odpoví soudce, se lidé sobě nevyhnou. Dobrý den.

Ustupuje pozpátku dostihne návštěvník dveří, nahmatá kliku, a zůstávaje stále čelem k soudci a ukláněje se, zmizí za nimi.

Přednosta byteňského okresního soudu jde k oknu a čeká, až Emanuel Kvis vyjde z budovy. Vidí ho mířit na cestičku ke kašně, tam odbočí, obejde parčík a zapadne do širokého vjezdu hotelu U Koníčka. Soudce však zůstane ještě chvíli u okna. Nedívá se na nic určitého, možná, že vůbec nevnímá žádné z těch drobných každodenních dějství, jež se odehrávají na náměstí, jenom zhluboka vdechuje voňavý červnový vzduch. Z komína na protější střeše stoupá sloupek bílého, sluncem prosvětleného dýmu a rychle se rozplývá v rozechvělém vzduchu. – I ten komín spadne, bude-li jí toho třeba.

Soudce se prudce odvrátí od okna a přistoupí ke stolu. Několika rychlými, skoro štítivými pohyby složí akta týkající se dědictví po Libuši Bílé a zasune je do registratury. Pak přechází dlouhými kroky po pokoji a vypadá jako člověk, který se rozhoduje, nemá-li odtud odejít. Nestačilo mu těch několik doušků vzduchu u okna, potřeboval by se v něm vykoupat celý. Znova se vrátí ke stolu, vezme ústřižek papíru a napíše na něj velkým písmem: Absolutní spravedlnost. Dívá se chvíli na svůj výtvor, pak roztrhá papírek na kousky a hodí je do koše na papír. Zaboří hlavu do dlaní a znehybní v železném objetí myšlenky.

Vzpomíná na děda z matčiny strany. Copak to není pravda, že je mrtev a že jeho šílenství zemřelo s ním? Bylo by tak pěkné, kdyby se stařík plížil tvou krví, neuspokojen osudem, jehož se mu dostalo.

Sudič v krvi soudce.

Dovedeš si představit něco ironičtějšího? Ještě dnes pověst o něm koluje Bytní, ozdobena příkrasami, jež nás nezajímají. Byl to sudič, o jakých vyprávějí knihy, a ve sporu o služebnost přišel na buben. Když se vrátil od posledního stání, jež rozhodlo s konečnou platností proti němu, vloudil se do věže děkanského chrámu a jal se vyzvánět umíráčkem. Lidem, kteří se na něho seběhli, prohlásil: – Odzváním spravedlnosti!

Statek koupil v dražbě sedlák, který nad ním vyhrál spor. A stařík žil potom na výměnku Dastychovic statku, nemluvný a zpola šílený. Promluvil-li vůbec, mluvil jen o spravedlnosti.

– Někde musí být, říkal o ní a myslel na ni jako na dceru, která se zpronevěřila svému rodu a cti a utekla s prašivým pacholkem. Čekal na její návrat a pokání. Děti se ho bály. Když k němu přišly na výměnek, chytal je za ruce, a nakláněje hlavu na stranu, jako by naslouchal blížícím se krokům, šeptal: – Slyšíte? Přichází.

Nejpodivnější na této historce je, že stařík se opravdu toho, o čem věřil, že je to spravedlnost, dočkal. Jedné srpnové neděle, kdy všechna úroda už byla pod střechami a Byteň voněla a vyhrávala obžínkami, vzplál dědův ztracený statek a do večera z něho zbyla jen hromádka dýmajících trosek. Stařík, když se o tom doslechl, přibelhal se k ohni za ostatními. Stál tam, oči i srdce plné těch šlehajících plamenů, pochechtával se a blekotal: – Vidíte ji? Přišla. Nemohli ho dostat domů, dokud se poslední plamen nezhroutil. Pak ulehl, a nepromluviv už jediného slova, zemřel ještě té noci s nejšťastnějším úsměvem kolem rtů.

Hezká historka, na mou věru. Ale co má společného Filip Dastych, vzdělaný právník, vážený a neúplatný sudí a rozmyslný muž, se šíleným výměnkářem? Nic, zhola a načisto nic, jen trochu té krve.

Elektrický motor v řezárně vydá táhlý hvizd, než se rozběhne naplno a přejde v tichý dusot pravidelných obrátek. Pak se ozve řezačka: chrust, chrust, rychleji: chrust, chrust, chrust, chrust, stále rychleji, až i ona se ustálí na tempu, sděleném jí převodním řemenem. Naslouchaje zpovzdáli tomuto zvuku, můžeš mít dojem, jako by život na statku běžel sám, řízen neviditelnými skřítky, a nepotřeboval lidských rukou.

Statkář Josef Dastych sedí v kanceláři, v tom zamykaném, krom něho nikomu přístupném pokoji. Sedí ve starém tvrdém křesle, potaženém zčernalou hovězinou, v němž sedával jeho otec. Jenomže nebožtík Gabriel Dastych tu smlouval pachty, naléval rozum šafáři, vrtal se v odborných knihách a vymýšlel chytračiny, jež mu vždycky přinesly do kapsy.

Zůstalo tu po něm všechno, jak to zanechal. I podložka se zelenými pijavými listy na rozviklaném psacím stole, stojan s dýmkami, zasklená empírová skříň s dřevěnými soškami svatých, jak je nasbíral po dalekém okolí, těžká dubová police s knihami, zakrytá jelenicovou záclonou, i nepohodlné odpočívadlo s trojdílným opěradlem. Na stěnách visívaly portréty Gabriela Dastycha a obou jeho žen, průměrné práce vyhlášeného tehdy pražského portrétisty. Josef Dastych nechal z nich na stěně jen obraz své matky. Oba ostatní sňal a postavil za pohovku tvářemi ke zdi.

Gabriel Dastych sem chodíval pracovat, přemýšlet i odpočívat. Bůh ví, proč sem chodí jeho syn z druhého manželství, Josef. Vejde a otočí za sebou klíčem, který nechá v zámku, aby nikdo nemohl nahlížet klíčovou dírkou. Pak stojí zády ke dveřím a rozhlíží se pokojíkem, jako by očekával, že tu najde nějakého vetřelce. Dýchá rychle a srdce mu buší, podobá se uprchlíkovi, který v poslední chvíli vpadl do záchranného úkrytu. Ale možná, že je to s ním jiné. Třeba mu tento pokojík připadá jako past, kterou denně pokouší, a čeká jen, kdy za ním sklapne, aby ho víc nepustila. Uklidňuje se. Odsune klobouk z čela, pak jej i sejme a odhodí na pohovku, kam ta hučka dopadne se suchým chrastotem slámy, vyluhované nesčetnými dešti a přepálené sluncem.

Ve vyřezávaných hodinách s kukačkou zahrčí; chystají se odbíjet. Josef Dastych k nim přistoupí a zastaví kyvadlo. Natáhne je a spustí opět, až bude odcházet. Potřebuje ticho, naprosté ticho, aby mohl naslouchat. Pochod hodin ho vyrušuje a nahání mu hrůzu. Obecně se o hodinách soudí, že měří čas. Ale hodiny jsou víc, hodiny jsou ďáblův stroj, který se řítí na jedné koleji dvěma směry, sám proti sobě. Vlekou se s nákladem minulosti, který je každou vteřinu těžší – teď vím, co bylo, ale co přichází teď? – ano, a ženou se nezměnitelnou rychlostí z budoucna, neboť to, co vezou, nemá ještě váhy, tak jako by to byl – chachacha – prázdný vepřový měchýř, do něhož bude teprve nabrán obsah. Nikdo to o nich neví, jenom Josef Dastych rozřešil jejich záhadu, jednu z mnoha, o nichž tu o samotě přemýšlí. Ví také, že v jednu chvíli se tento stroj, který se řítí dvěma směry sám proti sobě, srazí, a srazí se právě v něm, v Josefu Dastychovi, a tehdy se rázem naplní ten prázdný měchýř a naplní se tak, až praskne. Je jasné, že všechno, co bylo, bude rozdrceno v té strašné srážce, nelze však uhádnout, co zbude z měchýře, protože se vůbec neví, jaký bude jeho obsah. Statkář se děsí té chvíle, a přece je na ni bláznivě zvědav. Ale nechce ji pokoušet ani přivolávat.

Proto nenosí hodinky. V celém domě není jdoucích hodin, statkář je všechny polámal a jeho žena a dcera musí nosit náramkové hodinky. Jenom v tomto pokoji jdou hodiny, a to zas jen tehdy, když tu on není. Statkář je natahuje proto, aby děsily staříka Balchána, ale nikdy je neřídí. Zastaví je, když přijde, a spustí je, když odchází, tam, kde se zastavily. Chtěl si dopřát malé potěšení, dodatečně však přišel na to, že si tím vlastně posloužil. Hodiny nejdou správně, stroj se mate, a kdo ví, možná, že chvíle srážky se oddálí, nebo že k ní ani nedojde. Statkář se pochechtává, jak na ně vyzrál, a kukačka kuká půlnoc ve tři hodiny ráno nebo jednu hodinu v deset dopoledne, každý den jinak.

Statkář stojí uprostřed pokoje, hlavu přikrčil trochu mezi ramena a naslouchá. To ticho, to lahodné, dobré ticho! Nikdy ho nebude mít dost. A nic se tu nepohne. Věci odpočívají na svých místech a zabrány do sebe naslouchají snad tichu a čekají tak jako on. Jen zvenčí je slyšet hltavé, ale zdušené chrustání řezačky a občas táhlé, blažené kuropění slepic, opilých sluncem, nebo nedočkavé zabučení jalůvky. Ale každým z těch zvuků ticho v pokoji jako by se prohlubovalo a mámivěji sládlo.

V dubové polici vedle psacího stolu spí za těžkou jelenicovou záclonou knihy, z nichž Gabriel Dastych čerpal svou hospodářskou moudrost. Jednu z nich, lhostejno kterou a snad pokaždé jinou, mívá před sebou otevřenu jeho syn, když sedí v otcově křesle. V některé z těch knih je skryta odpověď na otázku, proč se Gabrielu Dastychovi dařilo všechno, co jeho synu se rozpadá pod rukama. Ale statkář ji nikdy nenajde.

Čte a věty se mu člení v slova a slova hynou opuštěna svými druhy. Bloudí chodbami jeho mozku, jako by to byl dům bez oken, každou chvíli narážejí na dveře, k nimž nemají klíče, a křičí hrůzou, dovolávajíce se světla, pomoci, osvobození. Zmírají každé jinde a statkářovy myšlenky zakopávají na svých cestách o jejich kosti, o vyschlé mumie slov, jimž nedovedou vdechnout život. Vlekou je bezradně s sebou, dokud je někde neztratí nebo nenaleznou nové. Ale často se jich polekají a rozpadnou se vedle nich. Pak není už slyšet nic než plíživé šelesty, a statkář, lokty na okraji stolu a ruce na uších, oči vytřeštěné, ale nevidoucí, čeká, jakou dnes na sebe vezmou podobu. Proč ti uhynul už třetí vrh prasátek ve čtvrt roce? Co tě napadlo vysít kmín na Shoně? Na Shoně kmín, chacha. Proč je prázdná stáj pro plemeníky? Pšenici sbírá po zrníčku, desetitisíce se mu sypou z hrsti. Neudržíš! Neudržíš! Dal mrkev na Pláňova a vyhnila mu. Čtyry strychy mrkve. Co je to tu za smrad, lidičky? To Pepek Dastychů, pan statkář, sklízí mrkev. Čtyry strychy mrkve.

Na Pláňovech mrkev hnije,
Pepek Dastych se v ní ryje.
Ryje se v ní jako prase,
zaseje ji na rok zase.

– Kušte!

Statkář odtrhne dlaně z uší a vzpřímí se nad stolem. Hlasy však utichly, jen slepice kuropějí a řezačka hltavě chrustá svou polední dávku. Podivnou hru tu statkář provozuje. Chodí sem proto, aby ty hlasy probouzel a slyšel, ale nemůže si je podmanit; křičí vždycky, co se jim zachce, a dráždí ho k vražedné zuřivosti. Ví, že nikdy nebudou říkat nic příjemného, chce jim však vzdorovat a dokázat, že nemají pravdu, nebo snad věří, že se mu jednoho dne poštěstí chytit jejich původce. Slyšels je křičet: Neudržíš? To oni se mu pokoušejí vyrvat statek z rukou, dávají hynout vepříkům, spalují kmín sluncem a napadají hnilobou jeho mrkev. Víš, proč jeho nevlastní bratr, soudce Dastych, sedí už na dvacátý rok naproti přes náměstí a beznadějně stárne na místě, jež ho není důstojno? Čeká, až se jim to podaří. Všichni kolem něho čekají, celá Byteň natáhla krk a oči se jí blýskají chtivostí, jako by přihlížela zápasu, jehož výsledek je napřed všem znám. Slyšels písničku, kterou mu zpívali kluci loni na podzim, jak jen vytáhl paty z domu? Chtějí vidět, jak mu bude statek vyrván z rukou, jak ho bratrova noha vykopne ze vrat dvora, jak bude stát nahý, o všechno obrán, uprostřed byteňského náměstí. Proč se rozpadají věty v otcových knihách a proč umírají jejich slova, dříve než si je stačí zapamatovat? To všechno ty hlasy. Polykají je a pak je na něho vyplivují k nepoznání změněná. Jenomže Dastych, Josef Dastych, se jim nepoddá, dovede vzdorovat, nikdo si neumí ani představit, jak a čemu všemu dovede vzdorovat.

Statkář sebere knihu, z níž se pokoušel číst, a vrátí ji na místo v polici, kde po ní zeje mezera. Pak se skloní a z prostory za nejtěžšími svazky vytáhne láhev a balíček. Láhev je až po hrdlo plná zlatožluté tekutiny; jak ji statkář nese, sluneční paprsek se jí dotkne a rozžehne v ní ohnivé pablesky. Dastych se na ni dívá, ruce, spočívající na opěradlech starého křesla, se zatínají a celé jeho tělo vzepřeno na loktech se vysouvá do výše a tuhne, hýždě se už ani nedotýkají sedadla. Pak toto napětí povolí, statkář se zhroutí do křesla, ale zároveň hmátne po láhvi, vytrhne z ní zátku a přistrčí ji k nosu. Čichá k ní náruživě, chtivě, tak na něho působí ten nadcházející doušek, že se celý roztřese. Láhev se vznáší zdvíhána třaslavýma rukama, dotýká se rtů, už zbývá jen naklonit a otevřít ústa. Ale statkář odvrátí hlavu, vrazí zátku do hrdla láhve a postaví ji na stůl. Padne zpátky do křesla, dýchá těžce, uklidňuje se, podobá se člověku, který dlouhé hodiny visel nad srázem a byl zachráněn ve chvíli, kdy slabost mu páčila prsty sevřené kolem spásného kmene.

Zvenčí se přestala ozývat řezačka a její udýchaný chrustot nahradilo klepání dřevěných podrážek podělávků² a chřestění kravských řetězů. Polední krmení začalo. Statkář však nevnímá té změny.

Začal se zabývat něčím jiným. Vybalil z novin zánovní karty a rozmíchává je rukama ještě rozechvělýma, které se klidní, jakmile karty několikrát proběhnou z dlaně do dlaně. Pak je položí na stůl, sejme z hromádky dva svrchní listy, na něž čekal po celou tu tichou, zoufanlivou hru. Dvě esa. Nedovede si už vzpomenout, kolik nebo co na ně vsadil. Ostatně na tom teď nesejde. Drží dvě esa a nemusí se ani dívat, jaký list padne jeho protivníkovi. Vyhrál by, ať vsadil cokoli. Opře ty dvě karty o láhev s pálenkou a dívá se na ně u vytržení. Mohl by hrát, kdyby chtěl, to se rozumí, nikdo by mu v tom nemohl bránit, a vyhrával by. Ty dvě karty to dokazují. Všechny dřívější prohry nic neznamenají, nakonec mu každý den vyjdou dvě esa – dovede tu sedět tak dlouho, až se objeví. A mohl by pít jako nikdo druhý, mohl by do sebe lít celé noci ten zlatý oheň, radovat se z toho, jak se mu mísí s krví a koluje žhavě žilami, jak ho zdvíhá a unáší jako červnový oblak, vysoko nad zemí a skuhráním všech, kdož o něm pochybují, mohl by pít a přinášelo by mu to jenom větší sílu a jasnější pohled, ale kdo ví, kdo ví, snad by to také popohnalo vlak a přiblížilo srážku.

Co však znamená tato každodenní černá mše, při níž symboly jsou pouze vystavovány, nikoli však přijímány? Jakou cenu má pro statkáře Dastycha? Věřme s ním, že ji slouží jenom proto, aby se mohl dívat do tváře svému pokušení a vzdorovat mu. Že chce znát svou sílu a její hranici. Nečerpá z ní zároveň jistotu, že všichni, kdo věří v jeho pád, se radují předčasně a nikdy se nedočkají naplnění svých škodolibých proroctví? Tak jako dovede odolávat vábení, jehož zlaté bludičky vyskakují z ohnivého nitra láhve, tak jako dovede v sobě vybičovat a opět zadusit divokou chtivost hráče, který sní o sázkách na jednu kartu, tak dokáže udržet dastychovské dědictví. Copak v něm neproudí, smíšena s tou druhou, i dastychovská krev?

Smíšena s tou druhou.

A právě jejím plíživým šelestům naslouchá statkář, když sedí za zamčenými dveřmi kanceláře, bojuje s jejími žádostmi a výzvami a dosahuje svých zdrcujících vítězství. Neboť někdo je přece drcen těmito výhrami, ale nikoli on, slyšíte, nikoli on. Cožpak nehájí dastychovskou věc proti těm druhým, kteří se v něm plíží a chtějí provést svou? To by si měl uvědomit i jeho bratr, který už dvacet let čeká na jejich vítězství. Ale nemůže to nikdy pochopit. Něco takového dokáže, jen kdo jako statkář uhádl tajemství hodin; jedině on ví, že člověk může být útočníkem i obráncem i bojištěm, na němž je sváděn tento zápas.

– Pantáto!

Děda Balchán vyvolává pod okny na dvoře. Zpola omámen vidinami a ohlušen hlasy, jichž nikdo jiný nemůže zaslechnout, statkář se probíjí k hladině skutečnosti. Tápavými pohyby složí a zabalí karty, uchopí láhev a skryje ji s balíčkem za svazky v knihovně.

– Pantáto! Šakla! Balchánův křik zní naléhavě a zoufale. Manda se nadmula. Jášku, pantáto, dyk dělá z posledního.

Neudržíš. Neudržíš!

Statkář jde k hodinám s kukačkou, posune ručičky na jedenáctou a rozhoupá kyvadlo. Než otočí klíčem v zámku, hodiny zaharaší, vlaky se už opět řítí proti sobě, ale to je teď vedlejší, dvířka hodin se rozlétnou a dřevěný ptáček z nich vyrazí s prvním: Kuku!

Na dvoře stařík Balchán přičapne k zemi a přitiskne si dlaně na uši.