KAPITOLA OSMÁ Hořící strom

Nemáme přímých svědectví, na nichž bychom postavili vylíčení toho, co se odehrávalo dále ve statku Dastychových, když tam soudní rada donesl svého bezvědomého bratra. Lucku přivedla domů Lída, která naštěstí zmeškala celou událost, protože se toulala v polích za městem a odříkávala nějakému jeřábu, topolu nebo bříze roli, na jejíž vyjádření doroste tak někdy po deseti letech. Uklidněná kobylka se popásala po mezích, a protože mezi ní a dívkou bylo staré přátelství, utvrzené mnoha kostkami cukru a krajíci chleba, následovala ji pokorně. Lída ovšem nebrala samozřejmě, že Lucka, která měla být v tuto chvíli uvázána u žlabu, se potlouká sama tak daleko za městem, a její zneklidnění stouplo, když procházela ulicemi a narážela na skupiny rozčileně rozprávějících lidí, kteří zmlkali, jakmile ji zahlédli. Nikdo k ní však nepřistoupil, aby jí pověděl, co se stalo, a ona neměla k nikomu z nich tak blízko, aby se sama dotázala.

Vzrušený a žvatlající stařík Balchán jí první vběhl do cesty, když vstoupila s Luckou do dvora. Pšukal volným koutkem úst, až mu sliny odletovaly.

– Pš, pš. Tady je, mlška. Shodila ho a utekla.

Ale dříve než se ho Lída mohla na něco zeptat, položil si prst na ústa, a tváře se nadmíru tajemně, vylovil cosi z kapsy svého přerostlého kabátu. Přistoupil těsně k ní a rozevřel svou vrásčitou, špinavou dlaň. Ležel na ní malý dřevěný, pomalovaný ptáček, v němž Lída poznala kukačku z hodin v kanceláři.

– Už nebude kukat, svěřoval jí děda nadšeným šeptem. Zakloutil sem jí klk, dyž byli všichni dole.

Když polekaná Lída vstoupila do ložnice rodičů, okresní lékař právě zkoumal stav bezvědomého statkáře. Těžký otřes mozku, zní konečný posudek. Lebka je v pořádku, ta ještě něco vydrží. Na všech tvářích kolem je psána táž myšlenka: Ano, lebka je snad v pořádku, ale co se stalo v ní?

Příští dny jim dají odpověď, již nikdo nečekal.

Soudce si vyžádal telegraficky u krajského soudu zástupce na své místo a nehýbá se od bratrova lůžka. A když Pepek se probere tak, že rozeznává tváře kolem sebe, a shledá, že ten, kdo mu sedí nejblíž a drží ho za ruku, je Filip, dívá se dlouho mlčky do jeho pohublého obličeje zbaveného brejlí a rozechvělého úzkostným napětím. Pak se usměje rozumnýma tmavýma očima, v nichž vyhasly všechny ty neklidné, kmitající plamínky.

Zatím se Byteň ptá, co je příčinou těch vzrušujících událostí, jež tak znenadání vpadly do jejích pokojných zdí. Je toho opravdu trochu mnoho v tak málo dnech na město, které po desítiletí nepoznalo dravějších příhod než hospodské pranice nebo krádež slepic. To nemůže být samo sebou, rozhodlo veřejné mínění, a neúnavně proutkařilo, hledajíc pramen, z něhož přišla zátopa. I byli už tehdy mnozí, kteří ukazovali k domku v Kostelní ulici a jeho obyvateli, ačkoli nikdo z postižených nebo zúčastněných se nikdy a nikomu o něčem podobném ani nezmínil. Nuže, snad je to takový tajemný přírodní zákon měst, jako je Byteň, že v nich neutajíš ani myšlenky, kterou jsi nikdy nepronesl, nenapsal, ba ani nezahvízdal nebo nevyťukával prsty na stůl, že i nevyslovena prosakuje zdmi a poletuje od hlavy k hlavě, snášejíc do nich svá kukaččí vejce.

Emanuel Kvis cítí, jak se ta podezření plíží kolem zdí jeho domku; když tu tak sedí v tichu a sám, slyší, jak mu ťapkají a čenichají pod okny, jak se snášejí na střechu a klapají tam chtivými zobany. Šlehají po něm z očí každého, koho potká, když vyjde na procházku. Ženy u zelinářských stánků zmlknou a dívají se za ním s rukama složenýma na životech. Dráždil jejich zvědavost od samého počátku, co se objevil v městě, a nyní ovšem, co mezi nimi kolují šepty pestřejší a přizdobenější o barvy každého, kdo je podává dál, je napíná téměř nesnesitelně. Pověrčivé mrazení jim běží po páteři, ukazují si vzájemně husí kůže, jež jim vyskočila na pažích. Strašidelné zkazky se probouzejí v jejich paměti, jsou připraveny uvěřit každému nesmyslu, bát se nebo se proměnit v zuřivé lítice, štvané podvědomým strachem o mláďata. Ty z nich, jejichž život je zabydlen od noci Kvisova příjezdu, křižují se potají, setkavše se s jeho pohledem, a odplivují si, aby zabránily uřknutí svého plodu, druhé pak žasnou, proč právě v tu chvíli se pohnula v jejich myslích ta neb ona myšlenka, z níž se už ani nezpovídají, protože ji považovaly za dávno odumřelou.

Na schodech před Harazimovým krámem, které před několika dny zkropil svou čerstvou krví strážník Tlachač, stojí zachmuřený mládenec a pokuřuje cigaretu. Má za sebou krušné dny, musel vyslechnout mnoho jizlivých řečí a mohl jen zatínat pěsti v kapsách, jak se v něm synovská láska prala s láskou k děvčeti, které přece nemůže opustit, i kdyby proto měl jít lámat kámen nebo sloužit k sedlákovi. Slunce svatováclavského léta sedí nad náměstím a vyhřívá je jako kvočna, která si zamanula vyvést pozdní kuřata. Mládencova trýzeň tím jen stoupá; závratná rozkoš milostné vzpomínky je vydána útrpnému právu. Neviděl Lídu od toho nešťastného dne. Přestala chodit do zkoušek a její roli v aktovce dostala jiná dívka. Neodpověděla mu na dopis, a jak se zdá, nevychází vůbec z domu. Jeník využívá každičké chvilky, kdy není v krámě zákazníků, aby pokuřoval a civěl nad chodníkem jako rybář nad říčním proudem, zasmušile a bezútěšně. Všichni, kdo jdou kolem, vědí, proč tu stojí, litují ho a drží mu v duchu palec.

Jak by takto mohl uniknout věčně nastraženým tykadlům kvisovské zvědavosti! Ale když se Kvisovi podaří setkat se s Jeníkovýma očima, pocítí k svému překvapení, že se octl v postavení člověka, který se přiblížil k zahradě, obehnané plotem z ostnatého drátu. Vidí vše, co je uvnitř, ale nemůže k tomu. Narazil na takový odpor a pohrdání, že se před ním schoulí jako pes před zdviženým bičem. I proklouzne pod tím pohledem a zastaví se o několik kroků dál, zády k Jeníkovi, aby rozechvěle a úzkostně uvážil, čeho se tu dotkl, ale co, jako by ten ostnatý plot byl napojen elektrickým proudem, jej udeřilo a od sebe odhodilo. A přece za ním bylo všechno, co hledal, jenomže se to dostalo do pohybu bez něho, ba míjelo jej to lhostejně, neseno prudkou krví mládí, které nezná hranic. Svobodně, nezávisle na čemkoli jiném než na citu, který je v těch letech počátkem i koncem všeho, hnalo se v Jeníkovi vpřed odhodlání vzepřít se všemu, co by mu v něm bránilo. Tady nemáš, co bys ponoukal, tady se může uskutečnit rozhodnutí nejzávratnější a nejnesmyslnější, ty se však na něm nebudeš podílet, protože na tomto území se vede zápas mezi nadějemi a úzkostmi, touhami a obavami, a každá z nich má otevřené hledí a své barvy nese na nezastřeném štítě.

Kvis cítí svou porážku. Je mnohé ještě, po čem se vztahuje marně jeho žádost. Mládí si běží svými cestami, jež jsou pro něho neschůdné, a on vidí, že by nepostačil jeho kroku.

Božka, to bylo něco jiného, její cit k němu přiběhl sám jako opuštěný psík hledající pána, oklamán a přiváben strojovou vlídností, jakou Kvis projevoval lidem, na nichž mu nesešlo. Ale to bylo také vše, co tu získal, to mladé poblouznění děvčete, jež podvědomě hledalo klid, záchranu a bezpečí. Všechno ostatní jím proběhlo jako vítr zotvíraným domem a zanechalo po sobě prázdnotu ještě pustší a bezútěšnější. Oživil zmírající pudy a vrátil jim sílu a vyhrabal zasuté myšlenky a vyvedl je na světlo; a nakonec jen bezmocně přihlížel, jak se vymykají jeho záměrům a podléhají duchu, který je zrodil. Starosta, Tlachač, oba Dastychové, ti všichni překročili hranici, ale vrátili se za ni opět hlouběji než předtím. Vyvolal povodeň, nepodařilo se mu však proměnit ji v záplavu, v níž není záchrany; voda opadla a vzdala se svým břehům, zklidnělá a mírnější než dříve. Vykřesal píseň a směl jen naslouchat, jak v něm zní. Byl pouhou ozvučnicí, která musí zmlknout s posledním tónem. To bylo málo. Chtěl vládnout nápěvům, jež probouzel, a vnutit jim svůj spád a závěr.

Jeníkův pohled se opírá tvrdě a nevraživě do Kvisových zad. Mládenec vyslechl v krámě mnoho zmatených narážek na vinu toho staříka na posledních byteňských příhodách, jež možná zasáhnou svými důsledky i do jeho života. Je to nesmysl po jeho soudu, ale protože je pln tísně a nejistoty, ulevuje si tím, že si představuje, jak by s dědkem zatočil, kdyby pověsti o něm se ukázaly pravdivé.

Před Dastychovic statkem stojí auto, taková stará rozkolébaná kachna, uvyklá čvachtat se a polykat kilometry v blátě a prachu okresních silnic a polních cest. Co tam ten doktor dělá tak dlouho? Říká se přece, že Lídin otec je už mimo nebezpečí, ba že s rozumem je to lepší než před pádem z Lucčina hřbetu. Ale proč se hned zneklidňovat? Doktor je starý žvanil, a jestli mu tam nalili skleničku něčeho, přirostl jim k židli. Vrátka vrzla. Tady ho máme. Vykulil se z nich malý a obtloustlý, měchatou, odřenou brašnu v ruce a letní čepici ze slaměného pletiva daleko v týle. Otáčí se a směje na někoho, kdo stojí ve vrátkách a koho my nevidíme. Pak i ten někdo vyjde ze vrat na ulici a mládenec před Harazimovým krámem ztuhne. Doktor poplácá Lídu po rameni, něco na ni zapovykuje a batolí se k svému vozu.

Auto, hlomozivé jako jeho pán, vyrazí s rachotem za dalším pacientem a Lída vykročí k lékárně. Teď přišla, Jeníku, tvá chvíle a čerta sejde na tom, že snad matka, jata podezřením, kam tak náhle zmizel, vyjde před krám. Jenomže kámen, na němž tak dlouho stál, mu nějak vrostl do nohou, a než se mu do nich vrátí schopnost pohybu, smekne Kvis svůj šedivý klobouček a opíše jím starosvětsky uctivý půlkruh.

– Promiňte, slečno, osloví užaslou Lídu, ale váš pan otec a já jsme byli dosti dobří přátelé. Vyrozuměl jsem, doufám, správně z lékařova chování, že se mu daří lépe.

Úžas vyprchá rychle z Lídiných očí; jsou pojednou chladné a soustředěné, takže připomínají oči slečny Eleonory. Uzavřely se, nepronikneš jimi, naopak, cítíš, jak se pokoušejí vpáčit se do tebe. Je to neuvěřitelné, setkat se s takovým pohledem v tváři tak mladé a sličné a zdánlivě tak bezbranné. Kvis ovládá stěží rozechvění, kterým ho postihuje tato nová zkušenost. Chystal se nastražit svou past, shledává však, že se stal z lovce lovenou zvěří. Narazil na stejnou žízeň zvědavosti, snad ještě silnější než jeho vlastní, jenomže tryskající z jiného zdroje a mířící k jinému cíli. Neví si rady, zmocňuje se ho strach.

Lídin uzavřený pohled zatím roztál v sladkosti úsměvu, který kupodivu vyděsí Kvise ještě více.

– Neurážejte se, prosím, odpoví konečně hedvábným hlasem, že si vás tak dlouho prohlížím, ale nejste herec?

– Ne.

– To je škoda, řekne Lída skoro mazlivě, jako by si vůbec nepovšimla vzteklého tónu odpovědi. Pokaždé když jsem vás zahlédla, říkala jsem si, že jste herec nebo že jste hercem býval. To je škoda, že nejste. Protože vy byste jistě dovedl zahrát všecko a každého na světě.

Kvis se zatím vzpamatoval tak dalece, že už se může ovládnout. Tuší, že to děvče míří svým způsobem k pravdě, kterou o něm ví v tomto městě jenom paní Kateřina Nolčová, a té ji pověděl proto, aby ji tím více získal. Nuže, proč by nezkusil opačný způsob? Nechá-li dívku mluvit, snad se mu sama vydá.

Zasměje se křapavě a řekne:

– Něco takového mě nikdy nenapadlo. Spokojil jsem se vždycky divadlem, které mi sehrávali druzí.

Lída trochu pobledne a sevře rty a Kvis pozdě pochopí, že špatně volil svá slova. Kdopak nedávno sehrál tak velkolepé divadlo právě na tomto náměstí a učinil si diváky bezmála všechny obyvatele města? Lídiny oči se na něho upírají přísně a je v nich něco štítivého. A přece se děvče usměje a řekne zas tak hedvábně:

– Zmýlila jsem se tedy, viďte? Říkali mi už ve škole, že příliš pospíchám s úsudkem.

Kvis je zmaten a potěšen.

– Z toho si nic nedělejte, odpoví a v jeho plechovém smíchu za­tremoluje převaha a blahosklonnost. To patří k mládí.

Jenom ty oči ho nepřestávají znepokojovat. Teď jako by se v nich krčila kočka číhající na kořist. Uvědomuje si, že je stále v obraně, že je zkoumán, místo aby zkoumal sám.

– Vždyť byste to ani nedovedl.

Lídin hlas nastražuje past, pokrytou měkkým mechem, a Kvis se znovu vyleká, neboť cítí, že ztratil souvislost hovoru. To děvče je na něho příliš rychlé.

– Co? vyrazí jako šermíř, který zbrklým výpadem odkrývá celou hruď.

Lída využije té příležitosti klidně a beze spěchu.

– Hrát sebe například, řekne zvolna a pokračuje ještě pomaleji. To je ta nejtěžší věc. Zahrát upřímně sebe. Jak byste to dokázal? Dovedu si vás představit, jak byste zahrál třeba mého strýce nebo pana starostu. Ale sebe? To byste byl v koncích, protože byste neměl co hrát.

Na Kvise přichází záchvat dušení, padlo na něj tolik zklamání v posledních dnech, pokoušel se žít na cizí účet, ale nedařilo se mu to, a nyní to děvče mu to tady říká téměř doslova, jako by stálo přímo v něm. Šedne a popelaví ve tváři, syčivý samum¹ času jej ovane a jeho zrnka mu rozryjí líce tisícem vrásek. Lída se dívá na tu změnu polekaně, avšak beze strachu. Teď, myslí si, se mi tu svalí. Tamhle čeká Jeník, popadneme ho spolu, odneseme do lékárny a tam mu dáme čichnout čpavku. Už je to pryč, vrásky zmizely, jako by je odfoukl, to bych ráda věděla, kde se vůbec na něm nabraly, a pod očima mu zase naskočily ty falešné růžičky. Propána, to je komediant.

Kvis uhodí několikrát hůlkou do chodníku, jako by pomáhal řeči, jíž se nechce z okoralého hrdla, a konečně vyrazí syčivým, drsným pološeptem:

– Vy, vy, jak si můžete něco takového dovolit.

Lída se usměje svým nejbáječnějším úsměvem, jaký má nastudovaný pro okouzlující milostnici, a řekne:

– Byla jsem drzá, viďte. Omluvte mě. Sama nevím, co mě to napadlo. Vždyť vás ani neznám.

Na Kvisově tváři se začíná objevovat usmířený výraz a Lída pokračuje:

– Musím si už pospíšit. Jdu pro lék. Chtěla jsem ještě říci, že člověk musí mít i ty druhé v sobě, aby je mohl vůbec hrát. To přece není nic urážlivého, že ne? Ale to vás asi nezajímá.

Zazpívá: Dobrý den a projde kolem strnulého Kvise k lékárně, jejíž černé klenuté dveře zejí pár kroků za jeho zády.

Člověk musí mít ty druhé v sobě, aby je mohl hrát. Co je to – hrát? Nesmysl! Žít! Žít ze sebe v různých podobách. Jaké bláznovství mu to děvče povídalo. To přece nejde. Kdo to ví lépe než on? A nakonec mu unikla. Chtěl její podobu, nezachytil ji. Copak je vůbec možné, aby se mu stále vymykalo, po čem prahne? Ukáže jim ještě, ukáže jim všem, jak se dá žít v nich a z nich.

Stojí nehnutě, domy kolem něho uhánějí jako stádo rozkymácených lodí, uchvácených bouří, a zdaleka k němu doléhají dva ztlumené hlasy. Nemá je slyšet, a přece je slyší.

To Jeník Harazim využil Lídiny zastávky s Kvisem a rozkýval své zkamenělé nohy tak, že je dovlekl ke vchodu do lékárny, a nyní vyčítá děvčeti zdržení, jako by jejich setkání bylo předem umluveno.

– Proč se s ním tak dlouho bavíš? Copak nevíš, co se o něm povídá?

Lída postřehne ten žárlivý vlastnický tón a v srdci se jí pohne vzpoura i smutek. Hle, jak tento Harazim, lhostejný k nahrabané rodinné hromádce, by lakotil na nejdrobnější minci jejího smíchu. Jak by bylo krásné proti tomu bojovat, jak je hrozné, že k tomu nikdy nedojde.

– A co se povídá o Dastychových a co o Harazimových a co se za pět minut bude povídat o nás dvou, jak tu teď stojíme?

– To je mi jedno, odpoví Jeník s prudkou nedůsledností. Lído, neviděl jsem tě tak dlouho. Už jsem myslel na to, že ukradnu někde žebřík a vlezu ti v noci do okna.

Lída se zasměje a pak řekne s náhlou trpkostí:

– Proč ne? My Dastychové máme přece z ostudy kabáty i střechu nad hlavou.

Jeník zrudne a děvče samo se poleká svých slov. Chtělo by je nějak setřít, aby po nich nezbyla ani stopa, dovede si představit, jak Jeník na ni čekal a číhal, a teď, když se jí konečně dočkal a když jí jen z dálky naznačí, co se natrápil a jak po ní toužil, ona takhle. A ke všemu je to třeba naposledy, co spolu mluví, co se jeden druhému dívají do tváře, a pak, až bude Jeník vyhrabávat ze vzpomínek tuto chvíli, má v ní najít hořkost a rozladění?

– Neber to tak, Jeníčku, řekne měkce, až po mládencově páteři běží mrazivý záchvěv, až se mu rty bolestně stáhnou a ohryzek sklouzne v těžkém polknutí. Takhle, přesně takhle bych to zahrála, kdyby mi něco takového přišlo v úloze, to si musím pamatovat, říká si děvče a zároveň se poděsí. Můj bože, vždyť já to opravdu zahrála, ale v tom nejlepším úmyslu, vždyť bych to ani jinak nedovedla vyslovit, protože takhle to bylo pravdivé. A sleduje dále, jak přesně se připíná právě ta nejžádoucnější intonace ke každému slovu, které jí klouže z úst, sehrávajíc tuto scénu sobě i svému milenci pro věčnou paměť.

– Když se s někým srazí vlaky, pokračuje, tak obyčejně blábolí nesmysly. Ale ty víš, že mi v celé Bytni nesejde na nikom než na tobě.

– Lído, a já udělám všechno, co budeš chtít, řekne Jeník prudce. Ke všemu, ke všemu se otočím zády. Ujedeme odtud, budeš-li chtít. Neboj se, já tě uživím. Jenomže už dlouho nevydržím čekat.

Počkej, holka, teď nebreč. To se přece taky dá zahrát, že slečna hrdinka potlačí slzy a tváří se, jako by právě dostala klobouk, na který už měla dlouho zálusk. Nicméně je hrdinčin hlas proti smyslu role podezřele nakřáplý, když říká:

– Jeníku, nemusíš čekat, stačí, když na mne nezapomeneš.

Zatímco překvapený mládenec se pokouší uhádnout, co vlastně měl ten nečekaný výrok znamenat, vztyčí se za jeho zády přede dveřmi Harazimova krámu černá postava, až na bílou plochu obličeje podobná svému vlastnímu stínu. Lída, přesto, že tento stín ji už nemůže zasáhnout, si představí, jak nehnutě ulpí na Jeníkovi, až ona tu nebude, a zachvěje se.

– Tvá maminka, Jeníku, řekne.

Polkne si ještě poslední doušek trpkosti, když vidí, jak se mládenec polekaně ohlédne, a vklouzne do dveří lékárny.

Samočinné zavírání lékárenských dveří vydechne zhluboka jako člověk, který se vzpamatovává z překvapení. Jeník i Emanuel Kvis zaslechnou tento zvuk a otočí se současně. Jejich pohledy o sebe narazí, Jeníkův ještě zmatený a zahanbený a Kvisův, v němž v tu chvíli se znovu roztočil vír zvědavosti, prahnoucí po nové kořisti. Jeník vidí, jak se ho ty oči ptají výsměšně a neúprosně: – Co teď uděláš? –, jak v něm čenichají jako psí čumáky, uchvácené pachem čerstvé stopy, jak ho k čemusi nutí. Ale to vše se Jeníkovi spojí jen v jedno jediné; že ten lelkující dědek vyslechl jeho rozhovor s Lídou a byl svědkem jeho slabošského úleku před matkou. Zbledne a udělá něco, čeho by se byl od sebe nikdy nenadál a co konečně od něho neočekával ani Emanuel Kvis, tolik dychtící dopídit se v něm něčeho určitého. Se zaťatými pěstmi přikročí ke Kvisovi a řekne:

– Doufám, že jste slyšel dobře.

Kvis pochopí, že toho mládence přinesla před něho vlna vzteku, z něhož lze snadno kořistit. Ukloní se a odpoví zdvořile a shovívavě:

– Děkuji. Slečna Dastychová je podivuhodná mladá dáma, není-liž pravda? Někdy je těžko jí rozumět, i když ji člověk slyší nejlépe.

Chce pokračovat, ale Jeník ho přeruší. Nakloní se k němu a řekne zuřivě:

– To stačí. Nechte slečnu Dastychovou na pokoji. Chtěl jsem jen vědět, jestli jste opravdu naslouchal. A kdybyste nebyl tak stár, dal bych vám pár facek, vy slídile.

A nechávaje za sebou Kvise v bezdechém vzteku, vykročí ke krámu klackovitým, vzpurným krokem, jako by se vrátil do let svého juniorského tenisového mistrovství.

Den byl dusný, jak v druhé polovině září nebývá. Léto vytáhlo naposledy svou vlajku na samý vrchol stožáru. Taková vzpurná výzva nemohla zůstat bez odvety. Ale dříve ještě než k ní došlo, ten strašlivý lis nízkého tlaku si vyžádal svou oběť. Nejtková, která se už přes týden vlekla po práci, vzdorujíc křečovitým bolestem v životě a v kříži a zmučená jimi, klesla právě před polednem na kamenném prahu chudobince a zbarvila jej krví svého lůna. Krvácení bylo tak prudké, že sousedky nad ní spínaly ruce. Nejtek stál mezi nimi, mrače se v jakémsi temném zděšení; snad se mu zdálo, že se tu řine krev ze všech ran, které jí kdy uštědřil. Božka, pološílená strachy, se rozběhla pro lékaře. Ten malý lomozný doktor byl naštěstí doma. Přisupěl ve svém kačením autu, jež rozpáleno horkem střílelo víc než jindy. Rozehnal hejno žen, vyhodil Nejtka, a ponechav si u sebe jedině Božku, pracoval rychle a zručně, vykřikuje při práci osvědčené žerty, aby rozptýlil dívčin strach a dodal mysli pacientce, z níž unikal život tak mocným proudem. Nedalo se ovšem mnoho dělat, byl to případ pro nemocnici, a kdo ví, jestli i tam něco svedou. Když ukončil svůj zákrok, dal si donést Nejtkovou do vozu, přistrčil k ní Božku, aby ji cestou podpírala, a vyrazil s nimi do Chudějovic, ochotněji, než by se dalo očekávat, neboť tato cesta mu poskytovala příležitost uklouznout rodinnému obědu a pohodovat v hotelu U Koruny.

Zatímco neštěstí Nejtkové pomohlo mlsoutskému okresnímu lékaři k malé hostině v Chudějovicích, připravilo Emanuela Kvise o oběd. V tu chvíli, co Nejtková klesla před chudobincem, přicházívala jindy Božka, aby mu donesla jídlo od Koníčka. Kvisovi je to však lhostejné – nepociťuje vůbec hlad. Dusno dnešního dne tísní i jeho. Sedí na obvyklém místě u okna dokořán otevřeného a vyhlíží ven strnulým pohledem, skryt za síťovou záclonou. Viděl všechno, co se odehrálo naproti, a nyní pozoruje Nejtka, který po odjezdu lékařova auta se svalil na lavičku vedle vchodu a nyní tam tupě sedí v té polední výhni, stupňované zdí za jeho zády. Nebeští topiči pracují v úkolu a nedopřávají si odpočinku, výheň je bez přestávky dokořán a horko sálá dlouhými rytmickými výdechy. I příškvar staroby a prašiviny na zdi chudobince mu podléhá a taje do dávno zmizelé běli. Na tom rozžhaveném plátu se peče Nejtkova hlava. Alkoholické částečky, rozptýlené v jeho krvi a nerozlučně s ní spojené, se vzňaly modrými plamínky a pomáhají slunci spalovat ten ubohý mozek, překynulý kvasnicemi neukojené touhy.

Dusno stoupá, sametové palice bijí do zvonu ovzduší, které se chvěje neslyšitelně, a přece trýznivě. Čas se vleče městem jako zestárlý pes v posledním tažení. Hadí strnulost se zmocnila Emanuela Kvise. Dívá se nehnutě na Nejtka. Není to klidný obraz, který vnímá, třebaže Nejtek sám zkameněl jako odlitek ve vypalovací peci. Kvisovi se jeví spíše jako akvarel, vržený rozechvělou rukou na oslnivě bílý kartón, jímž někdo nepřestává potřásat. Pod malbou zůstalo ještě mřížkování, jímž malíř doufal zpevnit svou kresbu. To dělá ta síťová záclona, zavěšená v okně.

Ostatně ten obraz přestal už před dlouhou chvílí zabírat celou Kvisovou pozornost. Dalo by se o něm nanejvýš říci, že je zavěšen v jeho vědomí jak na stěně místnosti, v níž se Kvis nachází. Ví o něm, ale neobírá se jím. Zadíval se už dávno do ohniště, které si otevřel před očima Nejtek. Jsou to ta dvířka u plotny, za nimiž se v plamenech, žíření a popelu zhroutilo tolik marných pokusů podruhových zachytit a uvěznit alespoň v kousku proschlého dřeva ten prchavý tvar proměnlivé podoby, který ho neustává provázet, vábit a unikat mu. Není to snad jen jiné vtělení téže muky, kterou prochází Kvis? Je to však příliš živelné a těžké, příliš naplněno zemí a jejím kvasem, aby to svou vahou a svým divokým zmítáním nerozbilo hliněný, porézní, věčně prosakující džbán, jakým je Kvisova duše.

Dnes před polednem hodila do toho žároviště čísi strašlivá ruka Nejtkovou, již čas a bída změnily v nezdařenou řezbu, tolik podobnou některému z bezradných výrobků jejího muže, a když se tak svíjela v plamenech bolesti, v okamžiku, než olověný popel smrtelné bledosti pokryl její obličej, vyšlehla a zasvítila její zmařená krása v nezměřitelném zlomku vteřiny. Nejtkovy oči jsou dosud oslněny tím zjevením. Měl ji tedy kdysi, byla jeho, ale rozbil ji svýma surovýma rukama. Byla to jedna a táž krása, jež nyní ožila v Božčině tváři.

Ten nejtkovský žalm se natolik podobá vlčímu vytí kvisovskému, že už nevíme, vyprávíme-li o jednom, nebo o druhém. Bytost bez života touží po životě, a když se jí podaří připnout se na jiný, rostoucí z vlastních kořenů, shledává, že saje jen jinou touhu, ještě bolestnější a neukojitelnější.

Dům voní jablky, dveře spížky, kde jsou vyrovnána, snad zůstaly otevřeny. Léto sem vniká s nimi, vůně slunce a dešťů, větru a orosených sadů, hojivá, silná vůně, stvořená z nejsilnějších substancí života: lásky, plodnosti a práce, ale Kvis ji nevnímá. Sevřen dusivým objetím dnešního dne, vidí před sebou jen otevřenou výheň, v níž se jeden tvar hroutí, aby vydal druhý, a cítí, že musí zemřít, neodváží-li se vztáhnout ruku, ponořit ji do toho žáru a uchopit to poslední, do běla rozžhavené vtělení snu.

Stálá vůně jablek je pojednou zčeřena jinou, jako by do nehnuté čiré vody počal ode dna vyvěrat kalný pramen. Je to právě tak, jako by někdo neviditelný a neslyšitelný prošel pokojem, takže můžeš postřehnout jeho přítomnost jenom po neklidu ovzduší a jeho bytost jenom po vůni, cizí té, která tu dosud pokojně dlela. To zavoněla tak nečekaně a naléhavě kdoulová jablka, seřaděná v čtvercový útvar kolem zrcadla na prádelníku.

Vždyť je to prapůvodní vůně tohoto příbytku a všeho, co nosívala jeho obyvatelka, spící svůj věčný sen ve stínu děkanského chrámu. Kvisovy rty se sevřely v tenkou čárku, snad proto, aby jim neunikla řeč, již v sobě rozpřádá.

Ticho, Libuše, nesmíš mě nyní rušit. Život se naplňuje tak, jak bychom to my dva nikdy nedokázali. Dávám ti jej, ukradl jsem jej pro nás oba. Je ho víc, než stačím unést. Ale musím dál, musím vydržet až do konce. Ptáš se, co je zač to bílé stvoření, tak bílé, div neoslepneš? To je ta dívka. Netvař se udiveně, znáš ji právě tak dobře jako já, něco takového ti přece nemohlo ujít. Miluje mě; není to směšné? Nebo si to alespoň namlouvá, protože jsem k ní zdvořilý a slušný a ona nikdy nepoznala nic dobrého a bojí se mužů. Ty ses také domnívala něco podobného. Trváš ještě dnes na svém omylu? Jenomže tvá láska mi nedávala nic, co bych nenacházel v sobě samém, a my oba příliš dobře víme, co je to. Ale tady i ten přelud lásky má takovou sílu, že by mě mohl proměnit a nahradit mi všechno, co mi celý život scházelo. A přece jej obětuji. Protože už je příliš pozdě a protože nemohu čekat. Musím mít všechno najednou, hned. Hleď, i vášeň mám. Vidíš tu černou pracku, která se vztahuje po tom děvčeti? Patří tomu chlapíkovi, který si tamhle naproti peče hlavu na rozpálené zdi. Patří i mně, chceš-li. Jsem oboje: cit a krása, i ta pracka, která je rozdrtí. Do kolika nekonečných let musí lidé roz­drobit svůj život, jak pracně shromažďují jeho sumu. A já budu mít obsah několika životů v jedné jediné chvíli. Tolik jsme toužili být jako oni. Nuže, buďme jimi na jejich účet, když svůj účet nemůžeme mít. Dnes těmi a zítra oněmi. Není to víc? Tady je máš, dívej se a ber si. Necítíš se mnou, kolik pecnů osudu se dopéká v peci dnešního dne? Kterak to všechno uneseme? Bojím se, stůj při mně.

Z kdoulových jablek se zdvíhá vůně těžší a hutnější, jako by někdo otevřel láhve se silicemi, už téměř vypudila vůni původní a vládne tu sama, rmutná a nehybná jako to dusno v ulicích, nad střechami, nad celým rozlehlým krajem.

V té zátopě horka, jež se vylévá novými a novými vlnami, ačkoli slunce už začíná sklouzat po svahu odpoledne, kamenný mochnovský dům je ostrovem příjemného chladu. Manželé Nolčovi však neobědvají v rozlehlé jídelně v přízemí; paní Kateřina si v poslední době oblíbila širokou chodbu v prvním poschodí na západní straně domu, kde visí podobizny jejích předků. Od té doby, co odmítá vycházet z domu, tráví tu celé dny. Zelené žaluzie jsou spuštěny a odrážejí sluneční palbu; pod nimi proudí do chodby mdlá vůně listí a trav, drcených žernovem horka.

Navzdory dusnu, jímž zahoustlo i ovzduší v pečlivě zastíněné chodbě, starosta poobědval se znamenitou chutí. Stydí se za ni nyní, když vidí, že jeho žena odmítla postupně všechna jídla a spokojila se jen trochou ovocného salátu. Zemdlel sytostí a mozkem mu přetahují mráčky ospalosti, rád by jim dovolil, aby se spojily, a zdříml by si tak vsedě, alespoň mezi jednotlivými doušky černé kávy a bafy z doutníku. Tkví v něm však zároveň nevysvětlitelná úzkost, která ho nutí, aby byl stále ve střehu. Bojí se polevit své bdělosti, ačkoli nedovede ani dobře pojmenovat, před čím vlastně chce střežit a ochránit svou ženu.

Paní Kateřina kouří druhou ze svých tří denních cigaret a pozoruje s úsměvem manželův zápas s dřímotou.

– Proč se tomu tak bráníš, Rudo? řekne. Jdi si na chvíli lehnout.

Starosta, jemuž právě víčka nezadržitelně přepadala přes zornice a jehož myšlenky se začínaly měnit v snové obrazy, posadí se zpříma s prudkým trhnutím.

– Prosím za prominutí, ale zdá se, že se vracím ke svým předkům. Usnul bych málem nad talířem jako sedlák.

– Není třeba se vracet. Oni nás přece nikdy neopouštějí. Jsou s námi, jsou v nás a domáhají se svých práv tak, jako my chceme žít po svém. Kdo z nás dovede vůbec říci, nakolik se rozhodujeme a jednáme po svém a nakolik po jejich.

Hlas paní Nolčové zní klidně a melodicky jako vždy, jenom slaběji a vzdáleněji, takže se jejímu muži zdá, jako by k němu mluvila až z druhého konce chodby. Ospalost z něho spadla při prvních jejích slovech a všechny jeho úzkosti se rázem vznesly jako poplašené ptačí hejno.

– Kaťo, řekne mírně, to jsou myšlenky, které nerad slyším z tvých úst.

Paní Kateřina vzhlédne přes šedý oblak dýmu, který se táhne od starostova doutníku k oknu, a manžel shledá, že její pohled je právě tak vzdálený jako předtím její hlas. Vzdálený a cizí. V srdci mu zacuká bolest jako v zraněném prstu.

– Proč? To je mi nové. Neosoboval sis přece nikdy právo dohlížet na mé myšlenky.

Tak asi mluvívali Mochnové s Nolči před dvěma sty lety, napadne starostu. Necítí se však touto představou ponížen ani uražen, ba nepohne ani jeho smyslem pro ironii, jíž tak rád jindy vyrovnává napětí, vznikající z protikladů nebo ze situací příliš vyhrocených. Je mu jen, jako by někdo naměřil vzdálenost, kterou paní Kateřina položila mezi sebe a jeho. Prsty se mu sevřou tak, že zlomí doutník. Spustí jej do popelníku, naplněného vodou, a promluví do hadího sykotu tonoucí a hasnoucí žhaviny:

– Nechci na ně dohlížet ani dnes, Kaťo. Setkávám se jenom s nimi a bojím se jich. Vedou tě někam, kam tě nedovedu sledovat. Bojím se o tebe. To mi nemůžeš zazlívat.

Mochnovské podobizny naslouchají rozhovoru s nehnutými tvářemi, ale s očima upřenýma na dvojici u okna. Z těch obličejů můžeš vyčíst jen souhrn času a citů, jejž do nich vložili malíři, ale nikdy už nezvíš, jaké položky jej stvořily, ani co k nim bylo přičteno, než největší ze všech výtvarníků jim dal konečnou a nezměnitelnou podobu. Než paní Kateřina odpoví, bloudí pohledem od jednoho obrazu k druhému, až utkví na růži v ruce své nešťastné příbuzné, která si vytančila smrt na místě života rozkvétajícího a pomalu vadnoucího.

– Někdy v nás jedno potlačuje druhé a nejsme svými pány ani natolik, abychom tomu mohli zabránit.

Starosta porozumí smyslu ženiných slov a ztuhne, jako by právě vyslechl hrdelní rozsudek. Kdysi se mu zdávalo, že on a jeho žena plují spolu na opuštěném ostrově oceánem prázdnoty. Nyní se ostrov rozpůlil a paní Kateřina je od něho unášena v tom bezbřehém prostoru. Nechce se mu vzdát boj. Nolčové přece vynikali tím, že nikdy nepustili, co jednou drželi, ale to není to pravé, jde přece víc o ni než o něho. Zdvihne ruku a mne si bradu mezi palcem a ukazovákem v bezmocném úsilí najít záchranný člun správné myšlenky. Tichý praskot rašících vousů dolehne k jeho ženě a ona se usměje, jako by zaslechla nějaký známý popěvek. Bohužel, bylo to příliš krátké. To jen vážka se v přeletu dotkla hladiny, jež tkví nehnutá a uzavírající svět, neproniknutelný našim očím.

– Kaťo, řekne starosta, snad už ani nechceš ničemu zabránit.

Paní odvrátí hlavu od podobizen svých předků a dívá se do zahrady mezerou mezi okenním rámem a žaluzií, vzepřenou na železných nosnících.

– Nikdo nevydrží stále kolísat. Jednou se buď rozhodne, nebo převáží na jednu stranu.

Starosta položí na okraj stolu sepjaté ruce a promluví tiše, ale důrazně:

– Kaťo, tolikrát jsem tě už prosil a prosím znovu: Pojď, odjedeme spolu někam, kde přijdeš na jiné myšlenky.

Kateřina pohne takřka neznatelně hlavou.

– Nemohu.

Starosta klesne zpátky ve svém křesle a spustí mohutné ruce bezvládně do klína. Zalyká se zoufalstvím. Zdá se mu, že by měl dosti síly, aby zničil a zbořil celý svět, kdyby se něco stalo té jeho drobné ženě, která den po dni bledne a ubývá mu před očima. Ano, tolik síly, a přece ji nedovede ochránit před tím, čemu se sama žene vstříc.

Pískem vysypaná cesta mezi zelenými břehy trávníku vytéká z tmavomodrého stínu pod stromy a na slunci se bronzově rozzáří. Z nesčetných drobných oblázků vystřelují snopky bílých jisker. Vzduch, rozechvělý nárazy horka, namlouvá zraku, že cesta plyne jako proud. Oslněné oči paní Kateřiny se jím dávají unášet. Plují po něm jako rackové, až jim zmizí pod okrajem okna, načež se zdvihnou a přelétnou zpátky k hranici stínu, odkud vyvěrá. Připomíná Kateřině ponornou řeku, pramenící hluboko pod korunami stromů z osamělého paprsku, který si tam jimi probil cestu. Vypraví se očima za ním a tu paprsek se pohne a jde jí vstříc. Pod listnatou klenbou, jejíž dýmavé přítmí je zprotínáno mřížovím sluneční stříle, svítí světlovlasá chlapecká hlava nad rozpjatými pažemi. Paní Kateřina padá nezadržitelně do toho náručí.

– Rudo, zašeptá slabě, a když starosta, ponořený do svých bez­útěšných myšlenek, vzhlédne, shledá, že jeho žena ztratila vědomí. Třeba je vylekán a poděšen do hloubi duše, jedná rychle a rozvážně. Vyleje obsah sklenky s vodou do svého kapesníku a začne omývat ženinu bílou tvář. Nedovede se rozpomenout, že za celé jejich soužití by byla paní Kateřina omdlela jindy než na samém počátku manželství, v době těhotenství, jež se skončilo tím osudným porodem. Ale mdloba jeho ženy není naštěstí hluboká. Vydechne, sotva jí manžel přetře kapesníkem několikrát spánky; do obličeje se jí vrátí růžový nádech a otevře oči. Vzhlédne a dívá se chvíli mlčky do tváře, která se nad ní sklání.

– Omdlela jsem?

Starosta přikývne.

– Trvalo to jen chvilku.

– To udělalo to dusno.

Ale pak jako by se rázem rozpomněla na to, co předcházelo její mdlobu, uhne mužovým očím a vykloní se k oknu. V tu chvíli sad zasažený prvním větrným nárazem vydá hluboký sten, stromy se ohnou směrem k domu, žaluzie poskočí a zadrnčí, smršť se zatočí nad trávníkem i nad cestou a zdvihne stoupající vír prachu a spadlého i urvaného listí. Vypadá to, jako by celý sad se zmítal na neviditelných řetězech, jimiž je připoután k zemi, jako by usiloval přervat je a vznést se.

V Kostelní ulici Emanuel Kvis sám napolo v mdlobách zaslechne blížit se pomalé, odměřené kroky. Děkan Brůžek se vrací domů z měnínské školy, kde vyučoval náboženství. Stoupá rozpálenou ulicí s hlavou brunátnou, ale nepokrytou. Zastaví se, když zahlédne Nejtka, sedícího u dveří chudobince, jako přibitého na rozpálenou zeď. Potkal se už na nádraží se zprávou o neštěstí, jež stihlo Nejtkovou. A podruh nehybný na svém místě, s očima strnulýma a zjevně necitelný ke všemu, co se děje s ním nebo kolem něho, vypadá jako člověk, který byl zasažen boží pěstí a nevzpamatoval se ještě z jejího úderu.

Kvisovo nitro se otřásá ozvěnou zlomyslného smíchu. Vidíš ho, Libuše, to je také jeden z nich. Dívej se dobře, jak to má v sobě popletené, jak se v něm sváří vzpoura s pokorou. Bůh je jeho jediný pán, ale někdy se mu zase zdá, že ten pán jedná příliš pomalu, nebo že mu na všechno nevybývá čas. A tu by chtěl jednat za něj. Už se o to pokusil, jak by byl svědkem jeho úradku, a teď se bojí sám sebe. Víš snad o tom něco víc, Libuše, než my? Chodil jsem naslouchat jeho bohu, ale zdá se mi, že celý jeho obsah je zmatek, a jenom proto, že je neuchopitelný a nepochopitelný.

Děkan Brůžek sejde z chodníku a zastaví se na opelichaném trávníku před podruhem. Pozoruje tu lebku nalitou krví k prasknutí, ta prsa v klínu rozhalené košile, jež se zdvíhají a klesají těžkým sípavým dýcháním. Konečně jeho přítomnost pronikne k podruhovu vědomí tušením, že nad ním stojí někdo jiný než některý z obyvatelů chudobince. Nejtkovým zrudlým očím, zpola osleplým vytrvalým hleděním za úběžník skutečna, se vrací zření. Setká se s pokojným pohledem knězovým a jeho hlava se ihned odlepí od zdi a celé jeho tělo se napne vztekem.

– Dobrý den, Nejtku, a pánbůh s vámi, řekne kněz a vztáhne k němu ruku smířlivým, útěšným pohybem. Nejtkův vztek, podnícený už prostou knězovou přítomností, vybuchne v zuřivost násobenou zděšením, neboť tato ruka, napřahující se k němu právě v tuto chvíli, mu nejen připomene událost dávno minulou, ale zároveň se mu zdá vznášet jako spár nad jeho pravicí, kterou znovu a znovu v nekonečných obměnách svého sluncem rozžhaveného snu vztahoval po vidině plozené a pohlcované rudou výhní.

Vyskočí a řve přeskakujícím hlasem:

– Dejte pryč tu ruku. Kdo vás sem volal, zatracenej flanďáku. Dejte pryč tu pazouru, nebo vás přes ni seknu.

Za svého řevu ustupuje Nejtek za roh chudobince a tam se náhle obrátí a dá se na útěk úzkou uličkou mezi ploty. V oknech chudobince se objeví vyjevené tváře. Kněz jich nedbá. Stojí tu s hlavou skloněnou a ruka, kterou nabízel Nejtkovi, mu visí těžce podle těla. Zasáhl jí kdysi do božího úradku, a hle, nyní, když ji nabízel jako člověk člověku trpícímu, jako zástupce boží bytosti potřebující útěchy, byla odmítnuta. Z tmavé chodby se vybatolí košilatý umazánek a zatahá děkana za kalhotu.

– Dej mi obrázek, zaškemrá.

Děkan přendá klobouk do odmítnuté pravice, pohladí rozcuchanou hlavu a zaloví v kapse, kde má balíček s obrázky svatých, jež rozdává za odměnu v hodinách náboženství. Vytáhne jeden z nich a podá jej děcku. Je to barvotisk zpodobující Ježíše v červené říze, s pastýřskou berlou a beránkem na klíně a nesoucí nápis: Já jsem pastýř dobrý.

V tu chvíli se stanou dvě věci takřka současně. Emanuel Kvis, který se dosud otřásal zadržovaným vnitřním smíchem, vybuchne v hlasitý chechtot. To se povedlo, Libuše, vidělas? Podával ruku a byl odkopnut jako pes. Kvis se chechtá, jako by někdo potřásal věncem dřevěných kolíků a zároveň skučel v záchvatu hysterie. Děkan, zasažen tím smíchem, ztuhne v mrazivém ustrnutí a do byteňských střech a sadů udeří druhý náraz vichřice. Vyjící smečka vpadne do ulic a žene před sebou zvířený prach, jako by před ní prchala neviditelná stáda, daleké dunění zní dupotem nesčetných kopyt a jako lindušky, uniklé v posledním okamžiku tomu drtivému přívalu ze svých pozemních hnízd, vznáší se vysoko nad domy žluté i zelené listí.

– Můj obrázek, vykřikne usmrkánek a pustí se s pláčem v běh za svým pokladem, který mu vítr vyrval z nedosti pevně sevřených prstíků. Ale kněz, jemuž vytí vichřice i smíchu splynulo vjedno, schýlí hlavu; a sepjav bezděky ruce na prsou, postupuje k domovu, raze si cestu tím dravým proudem náhle zešílevšího vzduchu.

Oblačná armáda se vyvalila na bitevní pole oblohy, valné voje podzimu nastupují, aby svedly poslední boj s létem. V hloubce černých mraků hoří sírový přísvit, jako by někde vzplály celé kraje, hluboký otřásající rachot kanonády se blíží, slunce už bylo pohlceno a přítmí, strašidelnější po předchozím jasu než noční tma, je roztínáno oslňujícími záblesky nebeských houfnic. Jako palba předních hlídek zacvakají první velké kapky o byteňské střechy a rozplesknou se na dlažbě. Pak přijde chvilka ticha, v níž se zdánlivě nic neděje, jako by velitel armády přijímal hlášení svých předvojů a rozvažoval, co dále. Chvilka dusivého úzkostného ticha, v němž strnul celý kraj, očekávaje příští hrůzy. Rozpálené střechy, kamení a zdi, listí znavené žárem, to všechno vrací vyprahlému ovzduší první svlažující pršku, a vzduch se naplní štiplavým jitřivým pachem smáčeného prachu a prudce se vypařující vody. Útok je zahájen oslepujícím bleskem, při němž všem lidem zaskočí srdce do hrdla, hromový výbuch rozdrnčí okenní tabulky a hned nato zborcená nebeská stavidla a hráze pustí přívaly vod.

Okapy i stružky jsou rázem přeplněny, zátopa se žene celými šířkami ulic jako řečišti. Tržiště se v deseti minutách promění v jezero. Byteň se podobá lodi bojující se vzbouřenými vlnami, které se nepřestávají přelévat přes její palubu.

Bouřka nebouřka, okresní lékař žene své kachní auto nazpět z Chudějovic do Bytně. Poobědval znamenitě v hotelu U Koruny, ještě teď na to vzpomíná s úsměvem, ale neposeděl ani o minutu déle, než mu dovolí čas. V čekárně už bude plno lidí, a sotva se zbaví posledního pacienta, aby si místo večeře uběhal paty po návštěvách. Kdo ví, kolik mu jich zatím přibylo v poznámkovém bloku. Ale přesto se malý lékař usmívá a žene se vpřed sedmdesátikilometrovou rychlostí, protože víc toho z té své labutě nevyrazí. Takováhle jízda je mu po chuti; déšť bije do ochranného skla, stěrač se může uklopýtat, vykonává svou práci svědomitě, ale marně, ze silnice se stala řeka a vůz se proměnil v motorový člun; škoda, že nemůžeš vidět šípy rozčeřené vody, odletující od kol.

– To je, Božko, co? hlásá doktor blaženě.

Božka se usměje, přikývne a řekne: Ano, a to všechno jen proto, aby se nezdála nevděčná a nezdvořilá, ale přitom je jí lhostejné, co se děje kolem ní. Vidí před sebou stále jedno jediné: matčin pohled, když se s ní loučila zesláblá tak, že nemohla ani promluvit. Božka ví dobře, co matka chtěla tím pohledem povědět, na koho a nač přitom myslela. Jaké to budou strašné dny a ještě horší noci, než se máma vrátí z nemocnice, jestli se vůbec ještě vrátí. Dnes to musí Božka nějak přetrvat a zítra si na ten čas najde nocleh jinde.

Dešťové splavy hučí v korunách borovic. Až sem, na okraj jednoho lesíku v Hajkách, doklopýtal Nejtek. Promokl na kůži, nemá už proč se skrývat, a přece se opírá o hluboce zvrásněný kmen stromu, jehož řídká koruna, prokleštěná větry, ho nestačí ochránit před bičujícím přívalem. Ještě se nevzpamatoval z nesmyslné hrůzy, která ho popadla, když před sebou uviděl kněze, vztahujícího k němu ruku. To prudké ochlazení, kterého se dostalo jeho rozpálené hlavě, má za následek, že se ho zmocnila zimnice. Drkotá zuby a občas jím neurvale zaklepe neovládnutelná třasavka. V mozku, těžkém jak železný slitek, se nic nehýbe.

Krajina před ním tone v dešti, hnaném vichřicí, každé zahřmění vyhazuje do povětří stavidla nových přívalů. Byteň zmizela za jejich šedou stěnou. Nejtek je sám na světě, z něhož zbyl jen sténající les za jeho zády, před jeho očima pole, co bys kamenem dohodil, a u jeho nohou písková cesta, ubíjená nemilosrdnými důtkami lijáku. A na samém pomezí dohledna, na blátivé zdi nicoty jako ve spěchu načrtnutý zednickou štětkou, smočenou v sazích, černý peň zmrzlé hrušně, rozvětvený do tří holých pahýlů a pohlcovaný mokrým podkladem. Je to pláňka na cípu obecního úhoru, mrtvá už řadu let, již nikoho dosud nenapadlo porazit.

Klikaté nože blesků vylupují ztracenou krajinu ze slupek zátopy. Zjeví se na oslepující okamžik, cizí a nepoznatelná, jakoby nikdy předtím neviděná, a zmizí opět v propastech šera za burácivého rachotu. Hrom bije. Každý záblesk uzavírá bortivá detonace. Teď. Nejtkovi se zdá, že světelná jáma se rozevřela zrovna pod ním a že bez konce padá se zhrouceným kouskem světa, na němž stál. Ježí se na něm každý vlas, zalyká se vlastním dechem a cítí, jak nějaké hrozné napětí v jeho těle usiluje ho roztrhnout, jako by sám byl nábojem, naplněným třaskavinou.

Blesk zasáhl mrtvou hrušeň.

Ztrouchnivělé dřevo vzplane navzdory lijáku a promění se v ohni­vý sloup. Rozpřažené paže, hlava zvrácená dozadu, touhou vypjatý luk bílého těla, to náručí se rozevírá po Nejtkovi. Nikdy ještě neuzřel svou vidinu tak dokonalou a krásnou jako v tomto planoucím vtělení. Ztuhlost jeho údů povolí, srdce se mu rozbuší. Pokročí vstříc své ohnivé milé. Udělá sotva krok, když hořící hrušeň se s praskotem zhroutí a zhasne s dračím sykotem v bažině rozmoklého úhoru a záplavě deště.

Nejtek podoben jí podklesne uprostřed druhého kroku a padne tváří do mokrého vřesu. Vzlyky jím zmítají, jako by ho sápalo nějaké zvíře, řve strašlivým pláčem chlapa, který nikdy neplakal.