zaříkání slov

Rousali jsme se rosou,
oba s bílýma očima,
v sítinách.

Koně už dávno vypřáhli
a stíny stromů naproti na svahu
se prodloužily. Zvonilo k nešporám.

— Pojďme pryč — vykřik jsem;
ale bylo už pozdě.
Na stezce v poli klečela jedna z jezinek.

— AMAJDAM — začala tak jako včera.
— Dneska si nebudem hrát na ptáčky,
ani na mrtvou rybu. Nechci tě ani
proměnit v kámen.
Budu tě trýznit daleko záludnějc,
budu ti zaříkat všechna slova.
GRIAU, GRIAU, klíčem tě zakleji,
AMAJDAM, nemáš v co doufat, „strunooký“!
Moře tě umoří,
ráno zraní,
upíři upijí,
AMAJDAM, není v co doufat;
tešeš si stesky a hlad tě hladí,
stíny tě stínají a stud studí.
Budu tě trýznit, že trní se ustrne,
budu ti zaříkat…

             — Střez se, babo, střez,
přijde na tě běs,
halelujah!            — zasykla Zenka jako včera
a jezinka zmizela. Kolem už zase
siváčka nebylo.

Vraceli jsme se prokřehlí
podél navršených vozů obilí,
po stejné stezce jako včera;
beze slov.