až zase příště přijdeš

Nedotýkej se mne,
máš drsnou tvář
a příliš ostré ruce,
nedotýkej se mne,
tříštíš mě,
lstivě,
raději otevři oči a vyprávěj,
kdo že to zemřel, tam někde vzadu,
ale nedotýkej se mne,
jsem v přítmí.

Nedotýkej se mne,
tráva je ostrá a zkrvené kameny
tak úzce znějí,
nedotýkej se mne,
i stromy kolem jsou zraňující,
když v únocí
zarůstají listím cizí hroby,
lij si svým hadům čerstvé mléko,
ale nedotýkej se mne,
prosím tě.

Nedotýkej se mne,
jejich prach se mi skřípotem
zařezává do uší,
nedotýkej se mne,
je to jak klouzání kol v písku,
jako když lámem
okoralý chléb, kosti
nebo suchý kámen,
nedotýkej se mne,
je pozdě.

Nedotýkej se mne,
přinášíš mráz,
vždy v stejnou dobu, odedávna,
nedotýkej se mne,
a zahoď ty okleštky,
přece se nebudeš stále třást,
to co jsem říkal jsou stesky plesky,
jdi klidně spát, spát až za ráno,
ale nedotýkej se mne,
zatím ne.

Nedotýkej se mne,
vždyť se již rozetmívá
a ptáci brzy znehybní,
usmířeni,
ale teď už mi nevěř a dotýkej se,
dotýkej, máš útlou tvář a splavné ruce,
dotýkej se mne, jen hloub a dlouze,
jen aby nešla můra, ne, to už zas nejsi ty,
ty se mne nedotýkej,
až zítra.