a vyprávěl Miodrag básník, ještě než spustili truhlu

Ubližován, ukřižován,
             ohryzáván ještěrkami,
bez ustání uspávaný ospinkami,
neslýcháno, ještě blouzní,
             kdo to spáchal?,
             klenový kůl tak hluboko; oči prachem zasypány,
             — Kam tak chvátáš, — půjdeš s námi!,
/vlídní lidé, a já s nimi/,
             zohyzděn a pohryzán,
             k plavuním, na pláž, k jezeru mléka,
tam za chrta dán,
             na krku šrám
             a na oku zákal,
             krev mi stéká,
             k jezeru mléka,
             poprchává, poprchává,
už zase dcera ovčáka, už zase tajně v rubáši,
             má pošetilá, pošetilá,
                  v olších sis měla prsa zakrýt,
             v olších,
když jsem ti vlasy rozpouštěl.
— Mlč, musíš být smířlivě hluchý, aby ti otec vyprávěl,
             a starý ovčák se chlípně smál,
             už jako chlapec chtěl být král, jen aby zraňoval,
             princeznám prsíčka zraňoval, tak halabala,
— Hlupáku! navzájem si je rozdíraly, balahala,
křičela dcera ovčáka, — a klín, co klín, až po ty                nejzazší —

             — Bože, zas bosa,
             nač sis pak přede mnou nohy omývala?;
             — Ty mlč, musíš být smířlivě hluchý,
             aby nám otec vyprávěl,
             pošetilá, pošetilá,
             poprchává, poprchává,
/kdo z vás se odváží?/ tak dlouho pod zemí,
             a ploché skřípání
             kopáčů jen smrtí balamutí,
             prý vrazili klín, hrbounci krutí,
             pěstmi je prý bila,
— Aby tě ras spral, nevidíš, jazyk dosud lne k hltanu,
             ztuhlý v řeči, nepřivázán,
             ohryzáván ještěrkami, /kdy kaluže,
             kdy žblunknutí,
             kdy tlamičky? tlumené již hlubokostí
             zoubků/.

             Zpocený,
strachem promrzlý do kostí šel jsem nazpět,
             blíž a blíž,
                          v povětří čehý a hot,
             nač pláč?, hřmor?, hrot?,
             bělounká, ty mi odpustíš,
promineš suchý hřmot,
             promineš kameny v řece a klády
             v řece, praskání chrastí,
             útesné sosny a útesné smrky,
             na dlani šrám,
             poprchává, poprchává,
             nekřič již — Hlupáku! líbej hlínu,
             balahala, —
tak jako poprvé;
             tehdy’s mě brusinkami oklamala,
a já potom /vzpomínáš?/ sblížil tvé hustě černé vlasy
                          s prachem,
oni však tvrdí, — oči jsi zasypal — /proč?/, snad zde.

             A tak není tu otisku, kapličky na mezi,
             jizvy po ptácích,
                          co kdysi odletěli,
             ba ani rýhy po vodě,
             za plující.
             Je tu jen
             zpuchřelé dřevo, vyřezaná holoubata,
upíři s tvářemi nemluvňátek /a naruby/, co zamezí
             přibývání měsíce i povodně;
             o slavnostech slunovratu či na den
             Mláďátek
                          teď nikdo neplaví koně,
             /obilí sijí za nocí/, a hříva čerstvě sťatá
a dvířka příliš úzká, nízká dvířka;
             lživá;
a dcera ovčáka, a zase tajně v rubáši,
             pošetilá, pošetilá,
             hlavičky rubáš jim a voláš — Přijď, až se sem
             navrátím,
             přijď vstříc, vstříc,
             budeme skákat přes slizké kosti
             /mé hebké podušky!/

— Mlč, hosti už do pekla peláší, —
             líbej hlínu, hlínu, hlínu,
             nelaskaná, nelaskaná,
             — v olších sis měla prsa zakrýt,
             v olších sis měla —
teď za to trp,
             za každý sten
                          ti prodloužím den,
             /že by snad slzy?/, žes dávno zemřela?,
             dávno nedávno — co rozsivky?, ostružky?,
             morušky?,
                     prosím tě, přestaň, zrazuji tě,
vyštrachám srp!,
             pak se snad konečně rozlítostníš. —

             Zde přestal Miodrag básník, ztuhlý v řeči,
/truhlu zatím už dávno spustili/, a někdo přiváděl
             své mrtvé;
             — Třese mě zimnice,
             už od včera, —
             šeptá a klečí.
                 — V údobí dubnových dešťů bývám krutý,
loni s tím klenovým klínem, letos,
             čeká mě trdlice. —

             Pomalu odcházel;
             s lískovými pruty.