— máme společnou cestu, promluvil Miodrag básník cestou na hřbitov
— Kdysi tu rostl hladýš.
Ale to je již dávno.
Michal malíř
nám jej poprvé ukázal;
/pár let mu smrt už v hrdle hude/,
hladýš a olše.
Až vyjdem z úvozu, uvidíš olše. —
Řeč vázla; lindušky, loďky, labutě,
blatouchy kolem v bařinách, před námi
starušky s plachetkami.
— Strážná olše má strážnou kůru,
rovněž
dřevo loděk je střídavě šedé a střídavě
stříbřité, —
skandoval jsem si do kroku,
když mě Miodrag opět přerušil.
Pletence vlasů se míhaly před očima,
nalevo za vrátky
rezatá dívka vážila vodu;
nohy mi těžkly, stále jsem slyšel okovy studně.
— Ty nevyspalče!
Vezmi si broskvi a přidej,
jsme strestně pozadu. —
Přestal jsem klímat. Nad jihlou cestou
se skláněly zjizvené,
zkroucené stromy. Odněkud
z dálky
padaly tóny kolovrátku, rezatá dívka
klusala po vodě za ostřím člunu.
Vyprahlé,
dusně prosvětlené odpoledne,
a koně táhnou rakev
s tak podbízivou loudavostí,
tak zponenáhla /kde že je koník
hrbáček?/;
vrány se slétají
k plavení mrtvého dřeva.
— Nekřičte, holátka, slavnosti bývají
přerývány vraždami,
i hrdla holoubat
jehlami probodána.
Vždyť jsou i slova
která se odvrátila. —
Kameny ohniště, skoby a háky,
i kmeny jerlínů,
zcepenělé.
— Odpusť mi, zase jsem zapomněl,
cesta jde k hřbitovu. Můj vláčný jazyk!
je čas ho vyřezat.
Rouhá se přede mnou. —
/Řezavá hudba kolovrátku, zaklesnutá kolem krku,
ach plela, plela len./
— Řeknu ti začátek z nové básně,
vzápětí poznáš svou smrtníci
/jestli i ta selže?/:
Kde je teď Michal,
vystouplé lícní kosti,
a kde je Andrej,
kde Miodrag,
kdo je viny zprostí,
kde je teď…
— Ještě v tom skřípe, vím,
zatím jen návěští.
— Zalkneš se slovy!
— Máš v hlavě běsíky; znáš mě,
pálím své básně vždy když je potřebí.
— To kdekdo pálí můrám
křidélka křímavá,
— Zvyk sis být mírný jak ostříž,
— Člověk si zvykne,
na rány z milosti,
jízlivosti,
na příčky žebříku,
/těch zabitých! už jenom
pro smích/.
— My dva už dlouhá léta, vždyť víš.
Co ale s ostatky ostatních? —
— Znáš je, každý z nich.
— Ano.