— máme společnou cestu, promluvil Miodrag básník cestou na hřbitov

— Kdysi tu rostl hladýš.
             Ale to je již dávno.
             Michal malíř
             nám jej poprvé ukázal;
/pár let mu smrt už v hrdle hude/,
                   hladýš a olše.
             Až vyjdem z úvozu, uvidíš olše. —

Řeč vázla; lindušky, loďky, labutě,
             blatouchy kolem v bařinách, před námi
             starušky s plachetkami.
             — Strážná olše má strážnou kůru,
             rovněž
             dřevo loděk je střídavě šedé a střídavě
                          stříbřité, —
skandoval jsem si do kroku,
                     když mě Miodrag opět přerušil.
             Pletence vlasů se míhaly před očima,
             nalevo za vrátky
             rezatá dívka vážila vodu;
nohy mi těžkly, stále jsem slyšel okovy studně.

             — Ty nevyspalče!
             Vezmi si broskvi a přidej,
             jsme strestně pozadu. —
             Přestal jsem klímat. Nad jihlou cestou
             se skláněly zjizvené,
                  zkroucené stromy. Odněkud
             z dálky
padaly tóny kolovrátku, rezatá dívka
             klusala po vodě za ostřím člunu.
             Vyprahlé,
             dusně prosvětlené odpoledne,
             a koně táhnou rakev
             s tak podbízivou loudavostí,
             tak zponenáhla /kde že je koník
             hrbáček?/;
             vrány se slétají
k plavení mrtvého dřeva.

             — Nekřičte, holátka, slavnosti bývají
přerývány vraždami,
                          i hrdla holoubat
             jehlami probodána.
             Vždyť jsou i slova
             která se odvrátila. —

             Kameny ohniště, skoby a háky,
             i kmeny jerlínů,
zcepenělé.
             — Odpusť mi, zase jsem zapomněl,
             cesta jde k hřbitovu. Můj vláčný jazyk!
             je čas ho vyřezat.
             Rouhá se přede mnou. —
/Řezavá hudba kolovrátku, zaklesnutá kolem krku,
             ach plela, plela len./
             — Řeknu ti začátek z nové básně,
                 vzápětí poznáš svou smrtníci
             /jestli i ta selže?/:

             Kde je teď Michal,
             vystouplé lícní kosti,
             a kde je Andrej,
             kde Miodrag,
             kdo je viny zprostí,
             kde je teď…

             — Ještě v tom skřípe, vím,
             zatím jen návěští.

             — Zalkneš se slovy!
— Máš v hlavě běsíky; znáš mě,
pálím své básně vždy když je potřebí.

— To kdekdo pálí můrám
             křidélka křímavá,

             — Zvyk sis být mírný jak ostříž,
             — Člověk si zvykne,
             na rány z milosti,
             jízlivosti,
             na příčky žebříku,
             /těch zabitých! už jenom
                      pro smích/.

— My dva už dlouhá léta, vždyť víš.
             Co ale s ostatky ostatních? —

— Znáš je, každý z nich.

— Ano.