Sv. Columba a řeka

Prvního jitra, kdy McGlathery spatřil velikou řeku, valící se k západu od místa, kde byla vykopána první šachta, nezapůsobila na něj příliš – nebo spíše zapůsobila, nikoli však příznivě. Připadala mu příliš šedivá a zachmuřená, když se na ni tak díval drobným deštěm, který hnal vítr. Bylo tu mnoho převozních lodí a velkých i malých plavidel všeho druhu, která supěla po její zbrázděné hladině, byly tu obrovské parníky a dlouhá, vybíhající přístaviště, tak mohutná i tajemná, byla tu hejna racků, křik píšťal, zvonění poplašných zvonců… ale on neměl rád vodu. Připomnělo mu to těch jedenáct nešťastných dní, kdy trpěl mořskou nemocí během přeplavby na parníku z Irska. Tenkrát však, budiž Bohu sláva, tenkrát – jakmile se osvobodil z tajemství Ellis Islandu – vykročil u Battery na pevnou půdu s plátěnými zavazadly v ruce a zvolal: „Díky Bohu, mám to za sebou!“

A myslil si opravdu, že to má navždy za sebou, neboť se vody k smrti bál. Běda však, v jeho osudu nebylo psáno, aby to potrvalo. Po pravdě řečeno, voda ho od té doby v té nebo oné podobě ustavičně pronásledovala. V Irsku, v hrabství Clare, odkud přijel, kopal příkopy – v tom bylo něco vzdáleně příbuzného s vodou. Jakmile se zde v Americe šťastně usadil v Brooklynu, začal hledat práci a nejlepší, co mohl dostat, byla práce při odvodňování velmi mokré bažiny plné kaluží – jak vidíte, opět voda. Pak se účastnil kopání příkopu, veliké otevřené stoky, kterou jednoho dne, zatímco na ní s ostatními členy party pracoval, zaplavila průtrž mračen, obrovská odpolední bouře s deštěm, takže museli prchnout před vodním přívalem, v němž hrozilo utopení. Ještě později pak čistil s třiceti jinými dělníky starou, vodním kamenem vyžranou dvoukomorovou nádrž, jejíž jedna polovina byla prázdná a druhá plná, když tu stará dělicí stěna praskla, a opět sotva zachránil život tím, že se vyškrabal po příkré stěně nahoru. Tehdy se právě začala v jeho mysli zakořeňovat myšlenka, že voda – jakákoli voda, slaná i sladká – je mu nepříznivá. A přece se zase ocitl za šedivého, deštivého rána v měsíci listopadu zde u veliké řeky a jeho úkolem bylo pracovat na tunelu, jenž měl být pod ní vykopán.

Jen si to představte! Přes svoje předsudky a přes všechen strach byl tady, a to vše způsobil jakýsi Thomas Cavanaugh, příslušník téže církve a po tři poslední léta předák jeho party, který si ho náhodou oblíbil a řekl mu, že přijme-li práci v tunelu a osvědčí-li se při ní, ukáže-li se jako dělník dost důmyslný a odvážný, mohl by se dostat na lepší místa – mohl by například dělat zednickou práci nebo omítat, mohl by přímo tady v tunelu dělat cementáře nebo se stát tesařem, nebo ještě lépe, mohl by se dostat mezi svářeče ocelových desek, a to je kovodělné odvětví a za takové řemeslo se platí neméně než dvanáct dolarů denně. Představte si – dvanáct dolarů za den! Mužů zapracovaných v tomto oboru je na tunelářských stavbách málo a je po nich v Americe velká poptávka. Cavanaugh se měl v tomto tunelu stát jedním z předáků, jeho předákem, a slíbil starat se o něj. Samozřejmě to potřebuje čas a trpělivost. Začínat se musí na dně – a toto dno bylo pětasedmdesát stop pod řekou Hudsonem, kde se musely velmi obezřetně udělat předběžné výkopy. McGlathery se tenkrát díval na svého nadřízeného a dobrodince nejistým, přece však ctižádostivým zrakem.

„Je to opravdu tak, jak říkáte?“ přerušil ho.

„Ano. Samozřejmě. Proč myslíš, že tady do tebe mluvím?“

„Říkáte tedy, že to tak je?“

„Ovšem.“

„Dobrá tedy! Možná, že je to výborná práce. Nevím. Říkáte, že je za to pro začátek pět dolarů za den?“

„Ano, pět za den.“

„Takový, jako jsem já, by asi jinde víc nedostal, že ne? Vy si tedy myslíte, že by mi neškodilo, kdybych to aspoň na nějaký čas vzal?“

„To záleží na tom, jak se rozhodneš.“

„Dobrá, zůstanu u vás. Ano, zůstanu. Jinde bych pět dolarů nedostal. Kdy mě tedy budete potřebovat?“

Předák, gargantuovská postava ve žlutých kalhotách a vysokých gumových botách, umazaných až po zadnici blátem, díval se na něj povzbudivě i přátelsky, zatímco McGlathery hleděl na svého nadřízeného s bázlivou úctou, s takovou úctou, jakou sotva pociťoval ke komukoli jinému, leč snad k místnímu faráři, neboť byl dobrý katolík, či k politickému zástupci svého okresu, který mu pomohl k pracovnímu místu. To byli opravdu všichni velcí mužové, vůdčí postavy jeho života.

Tak se tedy právě tohoto jitra, nedlouho po zahájení prací, ocitl zde u řeky a kdesi dole v této šachtě byl Thomas Cavanaugh, u kterého se měl hlásit, než ho pošlou na pracoviště.

„Lákavá tahle práce zrovna není,“ poznamenal k jakémusi dělníkovi, který přišel k ústí šachty současně s ním a jal se sestupovat po žebříku, jenž vedl dolů do tmy na spojovací plošinu, odkud byl spuštěn další žebřík na hlubší plošinu a pod ní pak bylo žluté světlo. „Pan Cavanaugh je tam dole, říkáš?“

„Je tam,“ odpověděl cizí muž, aniž vzhlédl. „Najdeš ho za druhou komorou. Pracuješ tady?“

„Ano.“

„Tak pojď.“

Sestupoval za ním se svým balíkem, v němž měl pár gumových bot a obnošený pracovní oblek, a s krumpáčem a lopatou přes rameno. Dospěl na dno jámy, obložené na stěnách velikými dubovými prkny, jež rozpíraly příčné trámy, a spolu s několika jinými muži, kteří tu čekali, až bude znovu upraven tlak vzduchu, vstoupil pak do komory. Tato komora s těžkými železnými dveřmi na obou koncích, poměrně malá, přece však pevná, v níž tak zvolna nastával patřičný tlak, udělala na něj dojem. Blikalo tu jen světlo petrolejového hořáku. Odněkud bylo slyšet pískavý zvuk.

„Pracoval jsi někdy ve vysokém tlaku, Patriku?“ zeptal se ho veliký těžkopádný kovodělník, prohlížeje si ho s povzbudivým úsměvem.

„V čem?“ řekl McGlathery, aniž v nejmenší míře pochopil, co to má znamenat, ale pouhá slova jej nepřivedla z míry. „Ne, nepracoval.“

„Teď v tom zrovna jsi, dva tisíce liber na čtvereční palec. Necítíš to?“

Dennis, který měl podivný pocit v uších a v hrdle, ale nevěděl, že to s tím má spojitost, řekl na to, že něco takového cítí. „Tak to je ten tlak?“ ptal se. „Ten podivný pocit?“ Pískání ustalo.

„To ještě poznáš, člověče,“ vložil se do toho další muž, hubený, rovně rostlý, dobrosrdečný Američan. „Dej si pozor, aby to na tebe nepustili moc prudce. Mohl bys z toho dostat ‚uzly‘.“

Poněvadž nevěděl, co „uzly“ znamenají, Dennis nic neodpověděl.

„Víš vůbec, co to znamená dostat ‚uzly‘?“ trval vyzývavě na svém onen muž.

„Ne,“ odpověděl po chvíli Dennis neohrabaně, když viděl, jak je tu středem zvědavé pozornosti a povzbuzování.

„Dovíš se to, jen co je dostaneš – ha, ha!“ řekl šprýmařský dlouhán, zedník, který dosud nemluvil. Skupina lidí v komoře byla veliká. „Dostávají se z toho, když se moc rychle zvýší nebo sníží tlak. Zkroutí ti to všechny svaly a vytáhne to z tebe všechnu sílu. Poznáš to, až to dostaneš.“

„Pamatujete se na Edu Slawdera?“ zvolal jiný vesele. „Umřel na to v Bellevue, když začali kopat tam u Čtrnácté ulice. To jste ho měli slyšet, jak řval! Byl jsem se tam na něj podívat.“

Opravdu pěkné zvěsti! Tak byl tedy uveden do tunelu a hned se při tom objevilo nebezpečí, o kterém Cavanaugh nic neříkal. McGlathery z toho pocítil po svém způsobu jakési mdlé podráždění. Ale byl už tady, otvírali teď dveře na druhém konci komory a tlak vzduchu mu dosud neublížil ani ho nezabil. Když pak prošel částí tunelu, která byla docela pěkně vyzděna, přestože špatně osvětlena a plná trámů, železných desek, pytlů cementu a cihel na hromadách, když vstoupil do další komory, podobné té první, a vyšel ven na druhé straně – mezi zmatenou sítí trámů a podpěr, v záři půl tuctu velkých petrolejových lamp, které hlučně syčely, a pod temnou hmotou, jež nebyla nic jiného než hlína pod dnem veliké řeky, spatřil konečně Cavanaugha. Měl na sobě krátký červený svetr, vysoké gumové boty a žlutohnědý plstěný klobouk, posazený vesele k jednomu uchu. Rozmlouval se dvěma jinými předáky a s jakýmsi dobře oblečeným mužem, a to byl jeden z těch mocných pánů – nepochybně inženýr.

Ach, jak daleko měl McGlathery k těmto uhlazeným pánům v dobře ušitých šatech! Díval se na ně, jako byste se dívali na tvora z jiné říše.

Za touto komorou byla též skupina nočních dělníků (kopáčů, tesařů, těch, kteří odváželi hlínu, nýtovačů) spolu se svým podivným předákem, kteří se tu všichni zabývali drsnou, a přece tak křehkou, riskantní prací, prokopáváním a zajišťováním průchodu pod řekou, a teprve nyní odcházeli. Bylo tu plno. Lampy zde vytvářely dusné horko a všechno bylo umazáno mokrým, černým blátem. Cavanaugh zahlédl Dennise, jak prochází vpřed širokou uličkou mezi trámy.

„Tak tě tady máme! Tihle zrovna odcházejí,“ řekl a ukázal pak rukou k přednímu konci tunelu. „Jdi tamhle, Dennisi, a dej se do kopání tam v tom koutě za sloupem. Tady Jerry ti bude pomáhat. Házej hlínu nahoru na tu plošinu, aby se nám to tam uvolnilo pro tyhle trámy.“

McGlathery uposlechl. Zaujal postavení pod hliněným stropem, jehož povrch viděl jen velmi nejasně na samém předním konci tunelu za spletitou výdřevou. Měl mohutné paže, mohutná záda i mohutné nohy a jal se hned zasazovat lopatu do hustého bláta, rozkopával je krumpáčem, bylo-li třeba, a házel je vzhůru na hrubě sestavenou plošinu, kde je jiní muži nakládali na vozík, v kterém je po hrubých prknech odváželi ke komoře a skrze ni pak ven. Byla to pomalá, špinavá, nikoli však nesnadná práce, pokud člověk nemyslil na těžkou řeku nahoře s jejími loďmi, se zvlněnou hladinou, na kterou dopadá déšť, s racky a zvonci. Dennise poněkud děsila obrovská váha půdy a vody nad hlavou. Nahánělo mu to hrůzu. Dal se snad příliš snadno zlákat příslibem zlata? Co kdyby se to probořilo, co kdyby hlína nad jeho hlavou najednou spadla a pohřbila ho – ta černočerná hlína nahoře, právě tak těžká a hutná jako tahle, kterou tu nabírá lopatou.

„Hej, Dennisi, nekoukej tam nahoru na strop. Ten strop ti nic neudělá. A nejsi tady, aby ses staral o strop. Ten pohlídám já. Hleď si lopaty.“

Pronesl to Cavanaugh, který stál nablízku. McGlathery se bezděky předtím zarazil a zíral vzhůru. Malý kousek hlíny totiž spadl a uhodil ho do zad. Představte si to! Jen si to představte!

Věz, čtenáři, že tunelářská práce je ze všech prací nejnebezpečnější a nejdramatičtější, i když je přitom zajímavá. Pokud jde o tunely pod vodou, dělá se tato práce, alespoň za našich dní, tím způsobem, že se vyhloubí veliké šachty na obou koncích budoucího tunelu nebo na obou stranách řeky, jezera nebo mořské úžiny (asi sto stop od samého břehu), a to do hloubky řekněme třiceti stop pod hladinu vody, a z těchto dvou míst se pak kope tunel pod dnem, až se oba konce setkají kdesi uprostřed. Přesné setkání a spojení obou těchto konců se pokládá za skutečnou zkoušku inženýrské dovednosti. Všechny tyto věci chápal McGlathery jen velmi zastřeně. A kdyby jim byl rozuměl, nebyl by v tom našel nic povzbudivého.

A je též třeba říci, že bezpečnost mužů, kteří zde pracovali, a její zajištění záviselo především na velikých válcovitých komorách či uzávěrech ze silného železa, jež měly patnáct stop v průměru a byly zasazeny na obou koncích hned na dně šachet a pak v tunelu, jak pokračovalo prokopávání, na každých sto stopách; v těchto komorách byly na obou koncích mohutné dveře, jež se zavíraly směrem k břehu, aby je nemohl otevřít úžasně mocný tlak, trvale vháněný do tunelu obrovskými stroji. Týž podivuhodný systém, který dovoluje otvírat a zavírat zdymadla, dovoloval otvírat a zavírat dveře těchto komor. Dělníci, kteří sestoupili do šachty a chtěli projít do přední části tunelu za komorami, museli nejdříve do jedné z nich vstoupit a vyčkat zde, až bude naplněna vzduchem do téhož tlaku, jaký byl v další části tunelu. Jakmile nastal tento tlak, mohli snadno dveře otevřít a vejít do vlastního tunelu. Tudy pak kráčeli dalších sto nebo více stop, pokud ovšem už tolik bylo prokopáno, a dospěli k další komoře. Podle toho, kdo v komoře byl naposled, byl v ní tlak buď týž jako v té části tunelu, jež byla blíže k břehu, nebo jako v části, která byla blíže ke středu řeky. Snižování nebo zvyšování tlaku vzduchu v komorách, aby se ty nebo ony dveře mohly otevřít, řídilo se dříve soustavou zvonků a šňůr, později telefonem a elektrickým signálním zařízením. Jestliže tlak v komoře byl jiný než v té části tunelu, kde jste stáli, a nemohli jste tedy dveře otevřít (a to vskutku nebylo možno), zatáhli jste za šňůru nebo zmáčkli knoflík zvonku a tlak vzduchu v komoře byl uzpůsoben, aby odpovídal tlaku v té části tunelu, kde jste stáli. Pak jste dveře mohli otevřít. Jakmile jste byli uvnitř, byl podle vašeho znamení podobně jako ve zdymadle tlak vzduchu buď snížen, nebo zvýšen a mohli jste pak vstoupit do další části dovnitř tunelu nebo ven z něho. Všechny tyto věci byly zařízeny velmi přesně už tehdy, to jest před mnoha lety.

Kopání právě tohoto tunelu zdálo se dost bezpečné – alespoň McGlatherymu to tak připadalo, jakmile se tam zabral do práce. Výkop se pohyboval vpřed rychlostí dvou nebo dokonce tří stop za den, jestliže ovšem všechno šlo dobře, ale byly mnohé dny, kdy vzhledem k nutnosti vybudovat výdřevu a zasadit kovové desky nebo vzhledem k tomu, že se narazilo na skálu, která se musela odstranit vrtáním, bylo třeba dát volno kopáčům a nakladačům, nebo lépe, bylo je nutno přikázat jako pomocníky tesařům, zasazujícím příčné trámy a vzpěry, jež zabezpečovaly stěny tunelu. Tak se Dennis naučil mnohému z tesařské práce a poznal také, jak se vrtají skály.

Přestože však měl vyšší plat, tahle práce pod řekou v něm trvale budila strach. Půda, v níž pracoval, byla tak nejistá. Jednou to byla tvrdá černá hlína, jindy hlína měkká, jindy bahno, pak zase písek, podle toho, jak se tunel svažoval dál a dál pod dno. Nadto občas spadl shora mohutný kus hlíny, ne dost velký, aby v stropě vznikla díra, ale dost těžký, aby zlomil vaz dělníkovi, na kterého by dopadl, a zpola ho pochoval v blátě. Obvykle se takové kusy hlíny rozdrobily o horní trámy. Ale sedm měsíců od toho dne, kdy zde začal pracovat, v době, kdy už si na zdejší práci opravdu začal zvykat a kdy se jeho dovednost zlepšila do té míry, že ho mezi dělníky téhož druhu pokládali za jednoho z nejzdatnějších, stala se jednoho dne neočekávaná věc.

Přišel ráno v osm se svou partou do práce a pracoval poblíž dvou nových vzpěr, jež sem právě byly zasazeny, když tu si všiml, že je půda vlhčí než obvykle, že se maže, že má v sobě mnoho vody a těžko se v ní pracuje – nebo mu taková aspoň začala připadat. Kdyby byli narazili na podzemní pramen, nebylo by to mohlo být horší. Když pak kupředu přinesli a blízko něho zavěsili petrolejovou lampu, spatřil v jejím světle, že strop je stříbřitě šedý a že jsou na něm krůpěje. Řekl to Cavanaughovi, který stál nablízku.

„Máš pravdu,“ řekl předák váhavě, zatímco hleděl vzhůru, „je to mokré. Možná, že správně nepracují vzduchové pumpy. Zjistím to,“ a poslal vzkaz inženýrovi.

Přišel sám vrchní dohlížitel nad stavbou.

„Tam nahoře je všechno v pořádku,“ řekl. „Dva tisíce liber na čtvereční palec. Přidám trochu, když myslíte.“

„Měl byste,“ řekl na to Cavanaugh. „Strop není takový, jak má být. A jestli uvidíte pana Hendersona, pošlete ho sem dolů. Rád bych si s ním promluvil.“

„Dobře,“ a odešel.

McGlathery a ostatní, kteří byli zprvu znepokojeni, nabyli zase trochu jistoty a pokračovali v práci. Ale půda pod jejich nohama začala být blátivá a stříbřitá jinovatka na stropě začala kapat dolů nebo dokonce stékat v stružkách. Pak spadl veliký kus blátivé hlíny.

„Zpátky!“

To zvolal Cavanaugh, ale o nic svým zvoláním nepředstihl útěk mužů, kteří měli zbystřený smysl pro blížící se nebezpečí a jali se ustupovat dozadu už tehdy, když začala kapat voda a když po­prvé spadla hlína. Současně zlověstné zaskřípění jednoho z horních trámů bylo varovným znamením nadcházející katastrofy. Nastal zmatený spěch ke komoře, vzdálené asi šedesát stop. Odhazovali nástroje, nedbali nařízení. Padali a klopýtali o trámy, odstrkovali v běhu jeden druhého z cesty do vody a bláta a McGlathery měl před všemi o vteřinu náskok.

„Otevřte dveře! Otevřte dveře!“ křičeli, jakmile se dostali ke komoře, neboť tam kdosi právě vstoupil z druhé strany – inženýr. „Proboha, otevřte dveře!“ Ale nebylo je možno otevřít tak rychle. Bylo třeba vyčkat aspoň několik okamžiků.

„Vniká to dovnitř!“ zvolal zděšeným hlasem jeden z nýtovačů.

„Bože na nebi, padá to dolů!“ bylo slyšet jednoho ze zedníků, když bláto uhasilo tam vpředu tři lampy.

McGlathery takřka umíral strachem. Stékal po něm studený pot. Pět dolarů denně, ovšem! Měl navždy zůstat daleko od vody. Což to nevěděl? Voda znamená pro něj vždycky neštěstí.

„Co se děje? Co je?“ volal užaslý inženýr, když otevřel dveře, aniž věděl, co se za nimi děje.

„Z cesty!“

„Pusťte nás dovnitř, proboha!“

„Zavřete dveře!“ zvolalo několik mužů, kteří již byli v bezpečí a myslili si, že dveře lze okamžitě zavřít.

„Počkejte! Cavanaugh je venku!“ zvolal kdosi – a nebyl to McGlathery, to můžete být jisti, neboť ten se krčil v jednom z koutů. Byl tak zděšen, že si naprosto neuvědomoval, co se může stát jeho nad­řízenému.

„K čertu s Cavanaughem! Zavřete dveře!“ zakvílel jiný nýtovač mohutné postavy, šílený strachem.

„Pusťte Cavanaugha dovnitř!“ zvolal inženýr.

V tomto okamžiku si McGlathery vůbec poprvé jako dělník uvědomil svou odpovědnost, ale ne dost silně. Byl příliš poděšen. Tohle tedy měl za to, že sem dolů šel pracovat. Znal Cavanaugha – Cavanaugh byl skutečně jeho přítel. Což mu neopatřil tohle místo i některá dřívější? Samozřejmě. Ale pak ho Cavanaugh přemluvil, aby šel pracovat sem dolů, a to nebylo správné. To neměl dělat. Přece však v něm i při všem strachu bylo dost lidskosti, aby si uvědomoval, že není docela správné zavřít Cavanaughovi dveře. Co však měl dělat – byl tu s tím sám. Ale zatímco na to myslil a ostatní, dychtiví zachránit se, přiskočili ke dveřím, aby je zavřeli před Cavanaughem, v klidné ruce tohoto mohutného předáka se objevil lesknoucí se revolver.

„Zastřelím prvního chlapa, který se pokusí zavřít dveře dřív, než já a Kelly budeme uvnitř,“ volal mohutný předák a vlekl Kellyho z bláta a vody tam venku. Pak ho strčil dovnitř, skočil za ním, obrátil se a klidně pomohl zavřít dveře.

McGlathery užasl nad touto ukázkou statečnosti. Takhle zůstat pozadu a pomoci jinému tváří v tvář velikému nebezpečí! Cavanaugh byl lepší a lidštější člověk, než si o něm myslil – opravdu velký člověk – žádný zbabělec jako on sám. Ale proč ho Cavanaugh přemlouval, aby šel pracovat sem dolů, jestliže věděl, že se bojí vody! A teď se stalo tohle. Když se již krčili uvnitř – všichni mimo Cavanaugha – slyšeli zvenčí zvuk praskajícího dřeva a drceného zdiva, z něhož bylo naprosto zřejmé, že tam, kde před několika okamžiky byly trámy, ocel a budoucí cesta pro lidi, vládla teď tma, voda a mocná řeka, jako tomu bylo na počátku.

Když to všechno uvážil, nabyl McGlathery přesvědčení, že je zaprvé velký zbabělec a zadruhé že kopání tunelu není práce pro něj. Říkal si sám pro sebe, že se pro takovou práci naprosto nehodí. „To bylo naposled,“ poznamenal, když zachráněn stoupal spolu s ostatními nahoru po zoufalém desetiminutovém čekání v poslední komoře. „Už jsem myslil, že v tom zůstaneme. Vyvázli jsme o vlas. Ale dolů už nepůjdu. Mám toho navždy dost.“ Myslil na svůj malý účet v bance – celkem na něm měl šest set dolarů, které si nastřádal – a na dívku z Brooklynu, se kterou se měl oženit. „Už nikdy!“

Ale tak jako tak nehrozilo v blízké době nebezpečí, že by ho zvali do práce. Proboření tunelu stálo podnikatele tisíce dolarů a nadto je poučilo, že pouhý tlak vzduchu a výdřeva, jak se dosud dělala, nejsou dostatečnou zárukou úspěšné stavby tunelu. Bylo třeba vymyslit nějaký nový způsob. Práce na obou stranách tunelu byla zastavena na půl druhého roku a za tu dobu se McGlathery oženil, narodilo se mu dítě a jeho šest stovek se dávno proměnilo v nic. Rozdíl mezi dvěma a pěti dolary za den je veliký. Poněvadž se trochu sám za sebe styděl, nechodil na místa, kde by se byl mohl setkat se svým bývalým předákem, a proto se mu také nevedlo příliš dobře. Dříve mu Cavanaugh vždy včas opatřoval místa, aby nebyl nikdy bez práce, ale poněvadž se teď spolčoval s jinými, byly týdny, kdy vůbec neměl práci, a zase jiné, kdy musel pracovat za denní mzdu ne větší než dolar a padesát centů. To nebylo příliš příjemné. Mimo to se mu vtíralo pomyšlení, že kdyby se byl tehdy choval poněkud statečněji a kdyby byl později nebo hned tenkrát promluvil se svým bývalým předákem, mohl by teď vydělávat víc. Běda, neudělal to, a kdyby teď za ním šel, Cavanaugh by se ho jistě ptal, proč tehdy tak náhle zmizel. Přestože se pak šťastně oženil, chudoba ho velmi tísnila. Narodilo se mu druhé a třetí dítě – a to naráz, poněvadž to byla dvojčata.

Zatím Henderson, onen inženýr, s kterým se tenkrát chtěl Cavanaugh poradit, vypracoval nový způsob prokopávání tunelu, způsob, kterému se pak říkalo řízený tunel. Byl to dutý železný válec, deset stop dlouhý a patnáct stop v průměru – to byla šířka a výška tunelu – a tento válec byl po předpokládané ose tunelu zaražen do půdy. Jakmile byl již tak daleko v zemi, že byl všecek skryt, hlína uvnitř válce byla vykopána. Prostor takto vyhloubený byl pak vyplněn přesně tak jako obruč kola. Od středu tohoto prostoru k jeho bokům byly zasazeny vzpěry jako špice v kole a mohutné kovové desky udržovaly obklopující hlínu. Podle tohoto plánu se podnikatelská společnost rozhodla pokračovat v práci.

McGlathery se to dověděl, když jednoho večera seděl na zápraží svého domku a listoval ve večerních novinách, jež byl sotva schopen číst. Pan Henderson měl mít opět vrchní dohled nad prací. A bylo tam také uvedeno, že Thomas Cavanaugh bude v tunelu pracovat jako jeden ze dvou hlavních předáků. S prací se mělo začít ihned. I když se tomu vzpíral, na McGlatheryho to zapůsobilo. Kdyby ho tak Cavanaugh vzal zase do práce! Pomyslil si, že sice takřka v tunelu zahynul, ale přece jen se to nestalo. Nikdo, ani jediný z nich nezahynul. Proč by se právě on měl bát, jestliže Cavanaugh riskuje totéž nebezpečí? Kde jinde by si mohl vydělat pět dolarů za den? Přece však měl stále ten pronásledující pocit, že je mu moře ve všech svých rozlivech a druzích nepřátelské a že mu jednoho dne jistojistě velmi ublíží – že ho snad zahubí. Často míval pocit, jako by ho něco stahovalo do vody nebo do něčeho, o čem ani nevěděl, co to je, jako by byl ponořen v bahně a zvolna se dusil. Bylo to děsivé.

Ale pět dolarů za den místo jednoho dolaru a padesáti centů nebo vůbec ničeho (možná sedm dolarů, až bude velmi zdatný) a zajištěná budoucnost tunelářského dělníka, „písečného rypáka“, jak se podle toho, co se v poslední době dověděl, říkalo lidem toho oboru, to byla myšlenka právě tak lákavá jako znepokojující. Nevyznal se ostatně v žádné jiné práci než v té, které se naučil pod Cavanaughovým vedením. Ještě horší bylo, že nebyl v odborové organizaci, že peníze, jež našetřil, byly už pryč a že měl ženu a tři děti. S ní o tom často a rozmanitě hovořil. Tunelářská práce je samozřejmě nebezpečná, přesto však! Souhlasila s ním, že by tam raději neměl chodit, ale – oba měli na mysli onen rozdíl mezi pěti nebo sedmi dolary za den a pouhými dvěma dolary. McGlathery tohle chápal. Po dlouhém váhání se konečně rozhodl, že by se tam měl raději vrátit. Vždyť se mu přece tenkrát nic nestalo a může se mu vůbec někdy něco stát? Tak uvažoval.

Jak již bylo naznačeno, významnou vlastností povahy McGlathe­ryho byla pověrčivost. Jako věřil, že je mu voda nepřátelská, tak věřil i v moc různých světců a světic, že mohou pomáhat a chránit. V katolickém kostele svatého Columby v Jižním Brooklynu, kam McGlathery se svou mladou ženou věrně chodil, byla sádrová socha světce téhož jména, jenž žil a pracoval v Irsku současně se svatým Patrikem a který byl po dlouhá staletí zbožňován nebo aspoň velmi ctěn v rodném městě McGlatheryho, v Kilrushi v hrabství Clare při řece Shannonu, a to jako ochránce lidí na moři a v dobrodružstvích, jež měla něco společného s vodou. To patrně souviselo se skutečností, že Kilrush stál přímo na břehu řeky, takže musel takového světce mít. Ať tak nebo tak, v dobách McGlatheryho chlapectví se lidé vedle jiných věcí doprošovali jeho ochrany také před nebezpečím, kterému byli vystaveni na vodě. Když se například před několika lety chystal na cestu do Ameriky, musel se na radu své matky devět dní modlit k tomuto světci a vyprosit si od něho bezpečnou plavbu po moři i dobré živobytí v Americe. Přeplul moře bezpečně, pomyslil si, a zde se mu také vedlo docela dobře. Alespoň dosud v žádném tunelu nezahynul. Poklekl tedy před světcem v samé blízkosti dvou posvěcených svíček, když napřed hodil půldolar do pokladničky s nápisem „Sirotci sv. Columby“, a požádal ho, aby byl tak laskav a ochraňoval ho, až ho okolnosti donutí vrátit se k podzemní tunelářské práci. Byl si jist, že Cavanaugh, jakmile se u něho přihlásí, rozpomene se na svého oblíbeného dělníka a neodmítne dát mu místo, bude-li nějaké volné. Vždyť věděl, že si ho Cavanaugh vždycky cenil jako dobrého a užitečného pomocníka.

Když se na kolenou sedmkrát pomodlil Otčenáš a sedmkrát Zdrávas a když na dovršení přidal litanii k blahoslavené panně, pokřižoval se a vstal velmi občerstven. Před obrazem světce mu proniklo do mysli radostné přesvědčení, že žádná vodní moc mu nikdy příliš neublíží. Bylo to zjevení – snad mu to světec přímo řekl. Ať jakkoli, něco mu říkalo, aby bez strachu, že by se mu něco mohlo stát, vyhledal Cavanaugha, a to hned, než práce příliš pokročí, neboť později už by žádnou práci ani nedostal, ať by si ji přál, nebo nepřál. Vyběhl z kostela a šel přímo na břeh, kde dosud byla v zemi opuštěná šachta, a vskutku tam zastihl Cavanaugha, jak rozmlouvá s panem Hendersonem.

„Co tu najednou u nás hledáš?“ ptal se dost posměšně McGlatheryho, neboť tušil, proč tehdy tak zmizel_._

„Četl jsem, že se zase chystáte začít práci na tunelu.“

„To se chystáme. A co má být?“

„Myslil jsem si, že byste měl možná pro mne práci. Oženil jsem se a mám tři děti.“

„A ty si myslíš, že je to důvod, abys tu dostal práci?“ tázal se urostlý předák dost cynicky a současně tak, jako by ho to bavilo. „Říkal jsi přece, že máš moře dost – že jsi s tím navždycky skončil?“

„To jsem říkal, ale rozmyslil jsem si to. Potřebuji si vydělávat.“

„Tak dobrá,“ řekl Cavanaugh. „Začínáme zítra ráno. Hleď, abys tu byl přesně v sedm. A pamatuj si, žádný strach a žádné koukání kolem. Děláme to teď bezpečným způsobem. Docela jiným. Není při tom žádné nebezpečí.“

McGlathery se vděčně podíval na bývalého nadřízeného, pak odešel, a když se příštího jitra vrátil, ještě trochu pochyboval, avšak byl odhodlán. Svatý Columba mu sice řekl, že s ním všechno dobře dopadne, ale přece jen – přece jen… Člověk má právo poněkud pochybovat, i když je pod ochranou nejlepšího ze světců. Sestoupil dolů s ostatními muži a dal se do čištění první části tunelu, kam nejdříve vnikla voda, pak hlína a obojí se proměnilo v bahno. Když byla tato práce skončena, pomáhal při zasazování nového tunelářského válce, který zjevně znamenal veliké zlepšení proti dřívějšímu způsobu práce. Připadalo mu to naprosto bezpečné. McGlathery se pokoušel vysvětlit vlastnosti vynálezu své ženě, která byla velmi starostlivá, a každého jitra i večera, když šel do práce a zase se z ní vracel, zastavoval se u svatého Columby a mlčky a krátce se tu pomodlil. Přes onu devítidenní pobožnost a dorozumění se světcem dosud podezříval děsivou řeku nad sebou a dosud se obával, že by se mu mohlo něco stát i proti vůli svatého Columby. Nebo by ten dobrý světec mohl pro nějaké McGlatheryho provinění změnit o něm mínění.

Po celé dny, týdny a měsíce se samozřejmě nic nestalo. Pod Cavanaughovým vedením práce rychle pokračovala, McGlathery se s ním zanedlouho opět spřátelil, stal se mimo to odborníkem na výdřevu, a to jedním z nejlepších, a vskutku si zasloužil sedm dolarů denně, ale nedostával je. Po nějakém čase byli všichni převedeni z denní práce na práci noční, jež byla z nějakého důvodu pokládána za důležitější. Občas měl Cavanaugh s Hendersonem nebo s jinými zástupci podnikatelské společnosti, kteří se přišli podívat dolů, dlouhé rozhovory, které McGlatheryho poučily o podstatě i o nebezpečích této práce. Přesto však stále byla tam nahoře těžká řeka – cítil občas, jak na něj doráží, jak doráží na tlustou vrstvu bláta a naplaveniny, pod níž se tu za pomoci nového ochranného válce dobývali vpřed.

Ale po dlouhé měsíce se nic nestalo. Vyhloubili tisíce stop, aniž se jim cokoli postavilo v cestu. McGlathery se cítil už docela bezpečný. Vskutku mu to při tomto novém způsobu práce připadalo hodně bezpečné. Každý večer sestupoval dolů a ráno se vracel nahoru vesel a zdráv a každé druhé úterý dostával obálku, která obsahovala slušnou částku, dvaasedmdesát dolarů. Představte si! Dvaasedmdesát dolarů! Ovšemže na znamení vděčnosti svatému Columbovi přispíval štědře jedním dolarem měsíčně na jeho sirotčinec, každou neděli ráno po mši zapaloval novou svíčku na jeho oltáři a koupil si na splátky dva sáhy pozemku na pobřeží zátoky Goose Creek, kde si chtěl, dopřeje-li Bůh, postavit jednoho dne vzornou letní i zimní chatu. A pak –! Snad tomu bylo tak – jak si později myslil –, že byl ze samého blahobytu poněkud lehkomyslnější, než se slušelo, nebo že snad zpychl a nepamatoval tolik na svého světce, jak měl pamatovat. Ať jakkoli, přes ochranu svatého Columby – nebo to bylo s jeho přispěním a souhlasem, aby McGlatherymu ukázal svou moc? – připravila mu jedné noci ohavná, lstivá řeka další, vskutku strašlivou životní událost.

Stalo se to takto. Pracovali o půlnoci pod novou výdřevou, uzpůsobenou pro práci s ochranným válcem, tlak vzduchu měli dva tisíce liber na čtvereční palec, a to dosud vždy stačilo udržet železné stropní desky, jež byly den co den zasazovány hned za válcem, a to tak rychle, jak to místo v tunelu dovolovalo, a betonáři pak přicházeli postavit takové klenby, které řeka jakkoli těžká nemohla prolomit – když tu se to stalo. Právě v tomto místě, kde se setkávaly železné stropní desky a bahno říčního dna za ochranným válcem, právě zde bylo nebezpečné místo již od nového zahájení prací. Cavanaugh byl vždy u toho, dával pozor a napomínal k pečlivosti. „Nezahrávejte si s tím!“ říkával.

„Ať to netrvá dlouho!“ vytrvale pobízel. „Nahoru s tím! Nahoru! Honem přistavte vzpěry! Rychle zanýtovat – rychle! Rychle!“

A jakmile byl prostor dost velký, aby bylo možno po částech zasadit do kruhu na stěny tunelu ocelové desky, muži pracovali zde pod řekou jako diví! Neboť právě zde bylo místo, kde řeka mohla prorazit dovnitř. Zápolili s tím, potili se, nadávali a kleli v této temné blátivé díře, osvětlené zářivými elektrickými obloukovkami – to byla poslední novinka v tunelářské práci. Pracovali do pasu obnaženi v kalhotách prosáklých bahnem a ve vysokých botách, umazáni blátem a mokří na pažích, na zádech i na prsou, s vlasy rozcuchanými, s očima zarudlýma – tak si umělec představuje blázinec nebo boží peklo lidské dřiny. A nad nimi byla veliká řeka, spočívaly na ní atlantické parníky, a mezi nimi a řekou bylo třicet, patnáct nebo někdy jen deset stop hlíny, kterou podle předpokladů měl udržet tlak dvou tisíc liber na čtvereční palec – tlak, nad nějž neměli nic jiného, co by mohlo zabránit řece, aby nevtrhla dovnitř a neutopila je jako krysy!

„Nahoru s tím! Nahoru s tím! Nahoru s tím! Vzpěry na místo! Nýtovači! Tak to má být! Do toho, Johnny! Ještě jednou!“

Cavanaughův hlas, který je takto pobízel, byl pro ně jako hudba, jako kus další energie, jako pracovní píseň, jako mocná opora, jako jejich Ej uchněm.

Byly však také chvíle, po pravdě celé hodiny, kdy pomalý postup ochranného válce, narážejícího vpředu na obtížnou půdu, ponechával tento malý nebezpečný úsek nepatřičně dlouho obnažen pro vířivou činnost vody nahoře, jež ustavičně dorážela na dno řeky. Občas se objevily trhliny, drobně stékala voda nebo spadl kus hlíny, a to pak Cavanaugh a Henderson byli okamžitě zde a nastalo obrovské napětí, dokud nebezpečí nebylo zase zažehnáno. Tlak vzduchu začínal někdy provrtávat otvory vzhůru do bláta. Ale byly okamžitě zase ucpány hlínou nebo, jestliže vypadaly vážněji, pytli s pilinami nebo s odpadky, a tlak vzduchu, působící zdola nahoru, stačil je na těch místech udržet, jestliže trhliny nebyly příliš veliké. I když se „všechny ruce“ daly do práce na úseku, který byl už dost široký, aby tam bylo možno zasadit do kruhu ocelové desky, jeden z mužů měl vždy příkaz, aby ještě navíc „dal na to pozor“.

Když onoho večera vstoupilo do tunelu osmadvacet mužů včetně Cavanaugha a McGlatheryho přesně v šest a když s obvyklým úsilím pracovali až do půlnoci, sedm z nich dostalo dovolení (vždy se pro ten účel rozdělovali na skupiny po sedmi), aby vystoupili ústím tunelu nahoru a zašli si do blízké celonoční hospody dát si něco k pití a k jídlu. Každá skupina na to měla půl hodiny a pak šla zase další. Každou půlhodinu mezi dvanáctou a druhou hodinou nastávaly vždy vzrušené chvíle střídání, vyvolávající občas nebezpečnou nepozornost, kterou právě v té době Cavanaugh vždy již očekával a byl na ni připraven.

Kopáče Johna Dowda, který obvykle měl po tuto dobu za úkol bdít nad trhlinami, vystřídal právě této noci Patrik Murtha, jenž se zrovna vrátil z hospody a myslil ještě na sklenici piva a na pult s jídlem zdarma. Předpokládalo se o něm, že pozorně hlídá trhliny, poněvadž však vypil rychle za sebou čtyři sklenice a myslil teď na jejich znamenitou chuť i na výborné horké párky, žertoval zatím s muži, kteří se chystali odejít, a zapomněl na svůj úkol. Co s tím – má se snad pořád dívat někam, kde vůbec nic není? Co se vůbec má dít? Může se vůbec něco stát? Samozřejmě nic. Stalo se snad něco za posledních osm měsíců?

„Ssst!“

Co to bylo? Podobalo se to zvuku unikající páry. Okamžitě to uslyšel Cavanaugh, který stál těsně před ochranným válcem a ukazoval McGlatherymu a dalším, kam zasadit vzpěry, aby ochranný válec mohl být posunut o několik palců vpřed a aby pak bylo možno položit na stěny nový kruh kovových desek. V okamžiku byl na místě a jeho tvář byla rozpálena obavami i hněvem. Kdo zanedbal tu úzkou trhlinu?

„Tak co je! Co je s vámi!“ chystal se už vykřiknout – když však náhle spatřil, jak se široká trhlina otevřela a rychlým proudem začala dovnitř vnikat voda, poklesl na duchu a strach ho překonal.

„Ustupte! Zacpěte trhlinu!“

Byl to výkřik poděšeného, přece však statečného muže, který byl zaskočen. Byl v tom nejen strach, nýbrž i zklamání. Vždyť přece doufal, že se takovým věcem tentokrát určitě vyhne. Kde však před okamžikem byl otvor, který bylo možno ucpat pytlem pilin (a Patrik Murtha se o to pokoušel), tam byla teď rychle se rozšiřující díra, jíž se řítila dolů malá Niagara špinavé říční vody, bláta a bahna. Jakmile Cavanaugh byl těsně u toho proudu a uchopil jeden z pytlů, aby proud zarazil, spadl další kus blátivé hlíny, dolehl na něj a na Murthu a zpola je oslepil. Murtha se odplazil, aby zachránil život. McGlathery, jenž byl s ostatními v přední části osudného tunelu, připotácel se v tom okamžiku nazpět strašlivě zděšen a nevěda, co počít.

„Rychle, Dennisi! Do komory!“ zvolal na něj Cavanaugh, zatímco sám setrvával na místě. „Spěchej!“ Když viděl všechnu tu beznaděj a vlastní nebezpečí, chtěl Dennis proběhnout vedle něho, ale zarazila ho řítící se voda a bláto.

„Rychle! Rychle! Do komory! Proboha, nevidíš, co se děje? Po­spíchej!“

Jak tu váhavě stál vedle nadřízeného, McGlathery se bál udělat krok, aby ho to nezabilo, a nevěděl určitě, zda jej má opustit, když tu jej Cavanaugh uchopil a doslova hodil skrze ten proud právě tak, jak to potom udělal s dalšími, které oslepující bahno a voda takřka zadusila, ale kteří se tak dostali na dosah záchrany. Když byl poslední muž na druhé straně, Cavanaugh sám se vrhl za nimi a brodil se po kolena v bahnu a vodě.

„Rychle! Rychle! Do komory!“ volal, a když spatřil McGlatheryho, jak je už blízko komory, ale čeká na něj, vykřikl: „Dovnitř, dovnitř!“ Poblíž dveří byl šílený zmatek, mnohým bránily v chůzi plovoucí klády a pytle, a když se pak již zdálo, že se všichni zachrání, spadla shora ocelová stropní deska, uvolněná tím, jak se hroutily dolů desky další, srazila jednoho z mužů právě ve zpola otevřených dveřích komory a zatarasila je a vzpříčila se v nich tak, že je nebylo možno ani otevřít, ani zavřít. Cavanaugh a další, kteří přišli později, zůstali venku. McGlathery, který už byl uvnitř a viděl to, nemohl nic dělat. Jeho chování bylo však tentokrát na rozdíl od minulého podobného neštěstí zcela jiné; spolu s několika jinými, kteří již také byli uvnitř, chopil se onoho mrtvého muže, snažil se ho vtáhnout dovnitř a současně volal na Cavanaugha, aby řekl, co se má dělat. Ale Cavanaugh byl již omráčen a zcela bezmocný. Viděl až příliš jasně a s beznadějí, že lze udělat velmi málo nebo vůbec nic. Deska ležící na mrtvém muži byla příliš těžká a mimo to bahno již proudilo přes něj do komory. A muži, kteří byli již v komoře a uvědomovali si, že jsou sice na cestě k záchraně, že však jim dosud hrozí smrt, šíleli zatím strachem.

Ozvaly se úplně zvířecí výkřiky hrůzy. A když tu nyní McGlathery viděl, jak ho jeho Nemesis, voda, znovu zaskočila a jak se ho chystá zahubit, strach jej zcela ochromil. Svatý Columba mu dal svůj slib, to je pravda, ale nebylo právě tohle uskutečnění jeho snu, jeho strašlivé předtuchy o pronikajícím slizu a bahně? Nezemře přece jen tímto způsobem? Neopouští ho jeho ochránce? Zřejmě tomu tak je.

„Svatá panno Marie! Svatý Columbo!“ začal se modlit. „Co mi teď zbývá? Matko Boží! Otče náš, jenž jsi na nebesích! Kristepane, jsem tady v pěkné bryndě! Odtud se už nedostanu! Věži ze slonoviny! Dome zlatý! Což ho nedostaneme dovnitř, chlapci? Archo úmluvy! Bráno nebeská!“ Zatímco drmolil a žvatlal, zatímco ostatní kolem sténali, zatímco někteří trhali tělem mrtvého a jiní lomcovali protějšími dveřmi, Cavanaugh to všechno pozoroval klidným zrakem z vnější strany komory, ponořen již po pás v blátě a ve vodě.

„Poslouchejte mě!“ ozval se jeho hutný, těžký, hrdelní hlas. „Slyšíš, McGlathery! Dennisi!! Zbláznili jste se všichni! Svlékněte šaty a ucpěte dveře! To je vaše jediná naděje! Rychle svlékněte šaty! A prkna, co tam leží – postavte je ke dveřím! O nás se nestarejte. Nejdřív se zachraňte sami. Snad budete pak moci něco pro nás udělat.“

Jak jim dál řekl, mohou se dostat do bezpečí jen tenkrát, jestliže se jim podaří ucpat pootevřené dveře, aby stlačený vzduch mohl naplnit komoru a aby pak bylo možno otevřít dveře do dalšího úseku tunelu směrem k břehu.

Cavanaughův velitelský hlas, který se nezachvěl ani tváří v tvář smrti, potom umlkl. Kolem něho a za ním bylo asi tucet mužů, namačkaných jako ovce, po pás ponořených v bahně a vodě, modlících se a plačících. Shlukli se co nejtěsněji kolem něho, aby nalezli oporu v jeho statečnosti, přece však dále sténali, modlili se a hleděli na komoru.

„Ano! Ano!“ zvolal náhle McGlathery, když v něm procitlo vědomí odpovědnosti a když se v něm probudila vůle zachovat se lépe, vůle, kterou chtěl v sobě nalézt, jak to už tolikrát sliboval sám sobě i svému světci. Už na to zapomínal. Ale teď si uvědomil, že se opět provinil na svém předákovi, jak to udělal při minulé podobné příležitosti – to jest, že mu nepomohl a že nepomáhal nikomu jinému než sobě. Byl strašný zbabělec. Co však udělat, ptal se sám sebe. Co může udělat? Podle rozkazu strhl ze sebe kabát, vestu i košili, jal se tím vším ucpávat otvor ve dveřích a volal současně na ostatní, aby udělali totéž. Za okamžik byly z šatstva rance, kterými za pomoci tyčí a trámů, plovoucích v komoře, utěsnili otvor ve dveřích tak, že vzduch již neunikal, ale tím také už úplně uvěznili předáka a muže, kteří byli venku s ním.

„Je to hrozné. Dělám to nerad,“ volaly McGlathery vytrvale na svého předáka, ale ten se nedal zviklat.

„Všechno v pořádku, chlapci,“ opakoval několikrát. „Nemáte snad odvahu?“ A těm ostatním, kteří byli venku s ním, říkal: „Což nemůžete klidně čekat? Přijdou možná včas zpátky. Jen klid. Jestli se umíte modlit, modlete se a ničeho se nebojte.“

I když však tlak vzduchu, působící směrem ke Cavanaughovi, udržoval rance šatstva na místě, nestačila přece jen tato ucpávka udržet v komoře všechen vzduch a zabránit, aby dovnitř nepronikala voda. Voda sem proudila kolem mrtvého muže a štěrbinami a bylo jí už také po pás. Znovu ohrožovala jejich životy a jedinou nadějí bylo otevřít dveře směrem k břehu a proniknout tak k další komoře, ale to nebylo možno udělat dřív, dokud by úplně nezabránili unikání vzduchu nebo nevymyslili nějaký jiný způsob.

Jediným člověkem, který si uvědomoval, co nutno udělat, byl opět Cavanaugh, odříznutý tam venku, myslící jen na ty muže, kterým již pomohl uniknout. Ve výplni dveří, za nimiž stál, i v těch druhých, které se pokoušeli vyrazit, byly zasazeny desky z tlustého skla, kterým říkali vyhlídky, a právě touto vyhlídkou nahlížel Cavanaugh dovnitř. Když mu bylo zřejmé, že muži nebudou schopni otevřít ony druhé dveře, napadla ho nová myšlenka. A tu se nad zmateným hlukem ozval jeho hlas:

„Vyrazte vyhlídku! Poslouchej, Dennisi! Poslouchej mě! Vyrazte vyhlídku v druhých dveřích!“

Dennis se později často ptal sám sebe, proč volal právě jej. A čím to bylo, že jej tak jasně slyšel? Uprostřed všech těch šílených výkřiků uvnitř jej skutečně uslyšel, ale uvědomil si současně, že sice po vyražení vyhlídky v druhých dveřích pronikne vzduch k nim dovnitř a bude pak spíše možno dveře otevřít, ale život Cavanaughův a jeho druhů tím bude s konečnou platností vydán záhubě. Voda z řeky vproudí pak dovnitř, naplní tuto komoru i prostor, v němž je Cavanaugh. Má to udělat? Takto váhal.

„Vyraz to!“ pronikal k němu zastřený hlas jeho předáka zvenčí, odkud jej pokojně pozoroval. „Vyraz to, Dennisi! Je to jediná naděje! Vyraz to!“ A pak poprvé za všechna léta, kdy pro něj pracoval, uslyšel McGlathery v hlase svého nadřízeného slabé zachvění: „Jestli se zachráníte,“ volal ten hlas, „zkuste udělat něco pro nás ostatní.“

V tomto okamžiku se McGlathery po duchu znovu narodil. I když mu bylo do pláče, něco se v něm zlomilo – strach. Teď už se nebál sám o sebe. Přestal se třást, přestal takřka i spěchat a procitla v něm nová myšlenka nehynoucí, nekolísající odvahy. Vždyť Cavanaugh tam venku je zcela bez bázně a on, Dennis McGlathery, se tady třese o život jako zajíc! Chtěl se dostat zpět, něco udělat, ale co se dalo dělat? Bylo to zbytečné. Místo toho aspoň zčásti nabyl vlády sám nad sebou. Cavanaughův duch jako by byl vstoupil do něho a zmocnil se ho. Rozhlédl se kolem, spatřil silnou tyč a uchopil ji.

„Všichni sem!“ zvolal s velitelským výrazem. „Pomozte mi to vyrazit!“ a s vůlí, kterou zrodila hrůza ze smrti, chopilo se tyče tucet svalnatých rukou. Mohutným úderem, plným energie, zaútočili na silnou skleněnou desku a vyrazili ji. Vzduch vnikl dovnitř, současně povolily dveře a nahromaděná voda je jako slámu všechny vrhla ven z komory. S námahou se pak zvedli na nohy, klopýtali k další komoře a zavřeli za sebou dveře. Jakmile byli uvnitř, vydali ze sebe obrovský vzdech úlevy, neboť zde byli do jisté míry v bezpečí – alespoň na chvíli. Ovládán teď novým, Cavanaughovým duchem McGlathery se dokonce obrátil a hleděl zpět vyhlídkou do komory, kterou právě opustili. Zatímco čekali, až se tlak vzduchu dostatečně sníží a dovolí otevřít dveře, hleděl na onu poslední komoru, za níž zůstal pohřben jeho předák s tuctem dělníků. Ale co mohl dělat? Jen Bůh, jen svatý Columba mu to snad mohl říci, a svatý Columba zachránil jej a patnáct dalších mužů – zachránil již? – ale připustil, aby zahynul Cavanaugh s dvanácti muži! Udělal to svatý Columba – udělal to Bůh – nebo kdo?

„Je to vůle boží,“ pokorně mumlal. Ale proč to Bůh udělal?

Přes jeho zkušenosti nebyl však dosud zřejmě mezi ním a řekou všemu konec. I když se modlil za klid duší Thomase Cavanaugha a jeho druhů, i když se celých pět let vyhýbal vodě, přece jen přišlo pokračování. To už byl McGlathery otcem osmi dětí a byl právě tak chudý jako většina dělníků. Po smrti Cavanaughově a po onom neštěstí, jak už jsme řekli, zapřísáhl se, že nechce už nikdy mít nic společného s mořem – s veškerou vodou – a s prací v jeho blízkosti. Stačila mu běžná tesařská práce na stavbách, jenomže – jenomže v tomto oboru bylo málo dobře placených míst. Nevedlo se mu tak dobře, jak by bylo třeba. A když pak na tom byl velmi zle a naléhavě potřeboval výdělek, roznesla se jednoho dne zpráva, že byl vypracován nový plán, týkající se téhož tunelu.

Podle novin objevil se na scéně proslavený inženýr z cizí země – a tato země byla sama Anglie. Jmenoval se Greathead a jeho vynález, který se jmenoval „Greatheadův ochranný štít“, měl konečně po několika změnách a přizpůsobeních zbavit tunelářskou práci všech nebezpečí. McGlathery seděl před dveřmi svého domku nad Bergenskou zátokou, četl o tom ve večerním vydání Clarionu a ptal se v duchu, zda tomu lze věřit. Nerozuměl příliš této nové myšlence ochranného štítu, ale proti vlastní vůli pocítil zase trochu bývalé chuti do tunelářské práce. Jaké to tenkrát byly časy! Jaký to byl život, i když se dřel – a Cavanaugh, jaký to byl skvělý předák! Jeho tělo bylo dosud pohřbeno tam dole – jistě tam stál vzpřímen, jak ho opustili. Přemýšlel o tom. Bylo by správné vykopat ho a uctít jeho památku slušným hrobem, jestliže to bude možno uskutečnit. Jeho žena a děti žily dosud ve Flatbushi. Probouzelo to vzpomínky, dávné strachy, dávná nadšení, nikoli však příliš velkou touhu vrátit se tam. Přece však, měl teď ženu a osm dětí a vydělával tři dolary denně nebo méně – většinou méně –, kdežto takovým dělníkům, jako byl on, platilo se při stavbě tunelů sedm až osm dolarů, a tak si začal myslit, proč že by to neměl zkusit, kdyby se tam znovu dali do práce a kdyby hledali dělníky. Jeho život byl dvakrát takřka zázračně zachráněn – ale byl by znovu zachráněn? – To byla veliká otázka. Vytrvale se zmiňoval o té věci každou neděli při modlitbách svému světci v kostele, poněvadž však nedostal žádnou určitou radu a poněvadž se na tunelu nepracovalo, nepodnikl nic.

Avšak jednoho dne příštího jara naplnily se noviny zprávami, že práce bude skutečně brzy obnovena, a brzy poté dostal McGlathery k svému úžasu dopis, v němž ho týž pan Henderson, pro kterého pracoval Cavanaugh, zval k návštěvě. S pocitem, že ho to jistě zase volá k sobě řeka, odešel k svatému Columbovi pomodlit se před tímto světcem, vložil dolar do schránky pro sirotky, zapálil svíci na jeho oltáři, vstal pak velmi občerstven a posílen, a když se ještě poradil se ženou, pospíšil k řece, kde zastihl známého dohlížitele, jak pod přístřeškem rozmýšlí důležité věci.

A hned se ho pan Henderson ptal, chce-li se stát zástupcem nového předáka, který bude mít na starosti denní práce na stavbě, jakéhosi Michaela Lavertyho, skvělého muže, a chce-li toto místo za sedm dolarů denně, které mu nabízejí, poněvadž zde už pracoval a rozumí obtížím. McGlathery byl ohromen. Má se stát zástupcem předáka a mít dozor nad tesařskou prací! A to za sedm dolarů denně! On!

Pan Henderson ovšem neřekl, že vzhledem k nehodám v tunelu a k obtížím, o kterých se mluvilo široko daleko, bylo hodně nesnadno získat pro počátek zdatné lidi, i když samozřejmě McGlathery byl za každých okolností dobrý dělník. Ale jak řekl, s novým ochranným štítem je práce zcela bezpečná. Tentokrát nemůže dojít k žádnému neštěstí. Práce bude tentokrát rázně dokončena. Pan Henderson zašel dokonce tak daleko, že mu vysvětlil skvělé vlastnosti ochranného štítu.

McGlathery tomu naslouchal pochybovačně, ale nemyslil vlastně v té chvíli na ochranný štít ani na vyšší plat, který by dostal, i když to mělo dost a dost velkou úlohu v jeho výpočtech, nýbrž myslil na zednického předáka Thomase Cavanaugha a na jeho dvanáct mužů, pohřbených tam dole v bahně, myslil na to, jak jej opustil a jak by bylo správné vyzvednout ostatky jeho i ostatních, jestliže je bude možno najít, a vypravit jim slušný křesťanský pohřeb. Vždyť byl teď lepší katolík než kdykoli dříve a Cavanaughovi byl tolik zavázán, neboť Cavanaugh byl k němu tak hodný. A což ho snad svatý Columba až dosud nechránil? A má snad pochybovat, že by ho nechránil v budoucnu, i když vidí, v jakém je postavení? Což tohle nebyla přímá výzva? Měl pocit, že je to výzva.

Ať jakkoli, byl velmi neklidný a znepokojen, šel domů, radil se znovu se ženou, myslil na řeku a ještě jednou zašel pokleknout a pomodlit se před oltářem svatého Columby. Když ho to opět na duchu občerstvilo a posílilo, vrátil se říci panu Hendersonovi, že práci přijme. Ano, přijde do práce.

Měl pocit, že se už zcela zbavil strachu, jako by měl nějaké poslání, a jal se nazítří po boku Michaela Lavertyho odstraňovat natěsnanou hlínu, jíž byl tunel naplněn hned za druhou komorou. Byla to práce pomalá a trvalo to až doprostřed léta, než vyčistili starou, dokončenou část a než dospěli k tomu, co zbylo po Cavanaughovi a jeho druzích. Byla to veliká, přestože truchlivá chvíle, když našli Cavanaugha a jeho muže. Poznali ho podle vysokých bot, podle revolveru, hodinek a svazku klíčů. To všechno tam našli blízko jeho kostí. Tyto kosti i boty pak s úctou vynesli a přenesli na jeden z brooklynských hřbitovů, kam je doprovodil McGlathery s tuctem dělníků, a práce pokračovala hladce dál. Nový ochranný štít pracoval zázračně. Dělali s ním v měkké půdě osm stop denně, a ačkoli McGlathery přes odvahu, jež se v něm zrodila, stále řeku podezříval, už se jí naprosto nebál tak jako dříve. Něco mu stále říkalo, že všechno dobře dopadne – jen se nebát. Vždyť mu vlastně řeka už nikdy nemůže ublížit.

Ale přece jen o několik měsíců později – přesně řečeno po osmi měsících – pokusila se řeka naposled po něm hmátnout, ale nikoli tak osudně, jak by se bylo zprvu zdálo, i když ten zásah byl velmi zvláštní a McGlathery se nikdy nedověděl, zda se to stalo za podpory či se souhlasem svatého Columby, nebo proti jeho přání. Okolnosti byly tak podivné! Ten nový prokopávací štít, jak jej poznal, byl válec třináct stop dlouhý, dvacet stop v průměru a s ocelovou řezací hranou vpředu, jíž byl výběžek patnáct palců dlouhý a na řezací hraně tři palce tlustý. Za tímto výběžkem bylo to, čemu říkali „vnější přepážka“, která měla několik otvorů, jimiž se vpouštěla hlína vyrytá při posunování štítu vpřed.

Za těmito otvory byly prostory čtyři stopy dlouhé – pro každý otvor byl jeden takový ohrazený prostor –, jimiž procházela hlína. Tyto prostory se uzavíraly dvířky, jimiž bylo možno regulovat množství procházející hlíny; tato dvířka byla vodotěsná a snadno ovladatelná. Všechno se to velmi podobalo lodi.

Za těmito prostorami bylo mnoho ozubených ocelových kol, a to patnáct až třicet podle velikosti celého přístroje, která byla poháněna tlakem pěti tisíc liber a pohybovala celým přístrojem kupředu. Za nimi pak byla zadní část štítu, jež přesahovala dozadu do hotového tunelu a měla chránit muže, kteří zasazovali nové ocelové pláty (na onom nebezpečném místě, jež zabilo Cavanaugha), kdykoli byl štít posunut dostatečně kupředu, aby bylo možno obložit jimi stěny.

Jediným nebezpečím v této části tunelu byla skutečnost, že mezi obložením stěn a okrajem štítu zůstával vždy nechráněný prostor v šíři jednoho až půl druhého palce. Za obvyklých podmínek by tato mezera byla bezvýznamná, tam však, kde bahno nad tunelem bylo příliš měkké a ne dost husté, nastávalo nebezpečí z toho, že tlak vzduchu ve výši několika tisíc liber na čtvereční palec vytlačoval bahno zevnitř vzhůru a vytvářel v něm štěrbiny, na které shora zase přímo působila voda. To nikdo nepředvídal, ba nikdo na to ani nepomyslil. Štít postupoval rychle vpřed a Henderson i Laverty občas tvrdili, že za rok bude tunel určitě po celé délce hotov.

Když však nastala zima a když se štít stále tak skvěle osvědčoval, narazil jednoho dne na skálu, která ohnula jeho řezací hranu a vyžadovala nadto, aby kámen odstranili vrtáním. Jakmile skálu dostatečně vyhloubili, bylo třeba vytvořit prostor před přístrojem, aby bylo možno opravit hranu. To trvalo přesně patnáct dní. Zatím v oné zmíněné štěrbině vzadu za štítem působil tlak vzduchu ve výši dvou tisíc liber na bahno a vytvořil postupně patnáct stop dlouhou dutinu v podobě obrácené mísy (pan Henderson to později dal změřit), která sahala podél klenby hotového tunelu zpět směrem k břehu. V těch místech nebylo nad tunelem nic jiného než voda.

Inženýři tuto skutečnost zjistili tehdy, když naslouchali řece, jak zvířena zespodu vzduchem unikajícím z tunelu převaluje nad klenbou hrubý písek a kamení a vydává tak zvuk jako buben. Na krátký čas to bylo snadno napravit tím, že štěrbiny byly ucpány pytli. Jak to však udělat potom, až bude štít opraven a bude jej třeba posunout opět dopředu, aby bylo možno obložit stěny dalšími pláty?

McGlathery okamžitě vytušil obtíže. Zase už si s ním zahrávala ničemná řeka. Vážně ho to znepokojilo a šel se pomodlit k svatému Columbovi, ale pokud byl ve službě, poletoval stále kolem štěrbiny jako vosa. Za dne chtěl vědět každé tři minuty, co to dělá, a mluvil o tom s nočním předákem právě tak jako s Lavertym a s panem Hendersonem. Na Lavertyho a McGlatheryho přání přišel pan Henderson dolů, prohlédl štěrbinu a zamyslil se nad ní.

„Až zase budeme posunovat štít dopředu,“ řekl, „budete prostě muset kolem štěrbiny nacpat hodně pytlů a místo necháte jen tam, kde právě budou zasazovat desky. Zařídíme na ten den takový tlak, jaký jen bude možno snést, a myslím, že to všechno dobře dopadne. Mějte tu po ruce hodně lidí, kteří by mohli přidržovat pytle na potřebných místech, ale neříkejte jim, že je tu nějaké nebezpečí, a pak bude všechno v pořádku. Až budete připraveni s tím začít, vzkažte pro mne a já přijdu dolů.“

Když byl konečně štít opraven a byl dán příkaz posunout jej o pětadvacet palců vpřed, aby bylo možno zasadit na stěny nový kruh desek, byli u toho pan Henderson, Laverty i McGlathery. A právě McGlathery dohlížel na muže, kteří měli přikládat pytle na patřičná místa a nedopustit vnikání vody. Jestliže jste někdy viděli prostředně velikého zrzavého Ira, plného vzrušení a rozhodnosti, můžete si podle toho představit, jak vypadal McGlathery. Byl na patnácti místech naráz, rozkazoval, vybízel, přemlouval, zřídka také uklidňoval – a byl pln starostí. Ano, i přes ochranu svatého Columby mu to dělalo starosti.

Štít se začal sunout kupředu. Byl vytvořen vyšší tlak vzduchu než obvykle, štěrbinou začala vnikat voda, na patřičná místa byly přiloženy pytle a z větší části vodu zastavily, jenom tam, kde nýtovači připevňovali desky, voda vnikala dál a vnikala chvílemi v takovém množství, že z toho muži byli poděšeni.

„Tak sem s tím! Co je s tebou! Co tam tak stojíš? Čeho se bojíš? Dej sem ten pytel! Nahoru s ním! Tak to má být! Myslíš, že zrovna teď by bylo nejlíp vzít nohy na ramena?“ Tohle byl, prosím, hlas McGlatheryho, rozkazující hlas! Po těch dvou jeho dřívějších zkušenostech! A přece hluboko v sobě měl i v této chvíli z řeky strach.

Co se to pak stalo? Když se potom po celé týdny svíjel v nemocnici s „uzly“, nebyl schopen jasně si to představit. Čtyři z pytlů s pilinami praskly a vyfouklo je to ven, na to se pamatoval – byl to vůbec omyl, používat k tomu pytlů s pilinami. A když pak dali na ta místa jiné pytle (také na to se dost dobře pamatoval), zjistilo se, že mají o jeden pytel méně, a poněvadž voda už vnikala dovnitř jako vodopád a měli jí za okamžik po kotníky, McGlathery, do morku kostí odhodlaný nedat se tentokrát řekou překonat, dal rozkaz k veliké věci, která měla všechno zachránit, než najdou za pytel náhradu.

„Tři muži ke mně!“ zvolal k těm, kteří s otevřenými ústy stáli těsně vedle něho. „Zvedněte mě! Položte mě na to! Jsem zrovna tak dobrý jako pytel pilin. Zvedněte mě!“

Užaslí, plni obdivu a povzbuzeni, tři muži k němu přiskočili a zvedli ho. A drželi ho tam na té trhlině, jíž pronikala voda, zatímco jiní běželi pro další pytle. Henderson, Laverty i nýtovači, ohromeni, pobaveni i sami statečnější tváří v tvář tomu příkladnému činu – naplněni obdivem nad tou prostou vynalézavostí, všichni při tom pomáhali. Ale zatímco ho tam tak drželi – věřte tomu nebo nevěřte –, zvedl se pod účinkem obrovského tlaku vzduchu zespoda sám celý štít – ano, pozvedl se na jednom konci ten veliký železný přístroj, nad nímž teď nebylo nic jiného než voda – a mezera se tak rozšířila na jedenáct, třináct nebo čtrnáct palců, prostě tak, aby skrze ni mohl proniknout muž střední postavy – a McGlathery se všemi pytli zmizel vzhůru do řeky, voda začala proudit dovnitř a muži se jali prchat, aby zachránili životy.

Jak si můžete představit, byl to strašlivý okamžik, sám o sobě kratičký, dost však dlouhý na to, aby McGlathery zmizel a aby štít, který se zprvu pohnul vzhůru pod účinkem příliš velkého tlaku, nyní v sníženém tlaku (který nastal tím, že vzduch unikal) dolehl zpět a uzavřel jako bezpečnostní záklopka takřka všechen přístup vody a zachoval tunel v původní podobě.

Avšak McGlathery!

Co se s ním jen stalo?

Čtenáři – zázrak!

Kapitán vlečného parníku, který tu ve tři hodiny za jasného prosincového odpoledne plul po proudu Hudsonu, užasl náhle, když spatřil malý vodní gejzír, jak se zvedá asi třicet stop od jeho lodi, a na něm ve vodorovné poloze jakýsi temný předmět, o kterém si nejdříve myslil, že je to nějaký pytel nebo kláda. Za okamžik už dost a dost dobře poznal, co to je, poněvadž se to topilo a řvalo.

„Pro lásku boží! Což mě z toho nikdo nevytáhne! Vytáhněte mě z toho! Och! Och! Och!“

Byl to samozřejmě McGlathery, živý a mohutně řvoucí, šťastně sice zachráněný tím, že ho proud vzduchu vynesl vzhůru, přece však trpící silným případem „uzlů“, jež mu působily hrozné bolesti. Přesto byl schopen křičet a pokoušel se plavat. Ten dávný pocit, že ho řeka pronásleduje! Tentokrát to tedy doopravdy poznal. Po třicet, čtyřicet nebo více vteřin ho to rychle hnalo nad klenbou tunelu tam na dně řeky, a když se pak dostal tam, kde vzduch vystřeloval vzhůru, vytlačilo ho to k hladině jako korek a na velikém sloupci vody doslova vyhodilo kolmo do prostoru. Jakmile pak poklesl na nulu nebo takřka na nulu onen tlak vzduchu ve výši dvou tisíc liber, spadl zase dolů a přivodilo mu to navíc silný případ „uzlů“, jimiž nyní trpěl. Ale svatý Columba na něj úplně nezapomněl. I když měl McGlathery strašné bolesti a myslil, že už je mrtev, přece jen dobrý světec způsobil, aby v patřičné blízkosti plul vlečný parník, na který ho pak rychle vytáhli.

„Tohle jsem ještě neviděl!“ zvolal kapitán Hiram Knox, když spatřil, že je živ, přestože nikoli zcela v pořádku, a když si ho s úžasem prohlížel. „Kde ses tu vzal?“

„Och! Och! Och!“ hekal McGlathery. „Moje ruce! Moje žebra! Och! Och! Och! Tunel! Tunel tam dole! Rychle! Rychle! Umírám na uzly! Rychle mě odvezte do nemocnice!“

Dojat a poděšen jeho sténáním, kapitán udělal, o co byl požádán. Zamířil k nejbližšímu přístavišti. Trvalo to jen několik okamžiků, než přivolal vůz záchranné služby, a za několik dalších okamžiků byl McGlathery v nejbližší nemocnici.

Poněvadž viděl před dvěma lety touž nemoc a poněvadž o ní uva­žoval, rozhodl se nemocniční lékař vyhnat ďábla belzebubem. A tak McGlatheryho rychle odvezli k tunelu a k úžasu všech, kteří ho znali (vždyť jeho zmizení způsobilo všeobecný rozruch), odnesli ho do jedné z komor. Všichni na něj zírali jako na člověka, který vstal z hrobu. Pod tlakem dvou tisíc liber se pak dostatečně vzpamatoval, aby tu byl jako doma a aby mohl povědět, jak se všechno stalo. To všechno byl nepochybně další zásah jeho strážného světce, a to zásah nemálo lichotící jeho marnivosti, neboť i tentokrát byl ve velikém nebezpečí smrti.

Celé město, ba celá země žasla nad tím případem, pro který se McGlathery stal dočasnou senzací, neboť noviny byly plny toho podivného dobrodružství. A byly v novinách i veliké obrázky McGlatheryho, jak na vrcholu vodního gejzíru stoupá k nebesům. A byla tam i dlouhá, poučná vysvětlení, jak se to všechno stalo a proč.

A co víc, strávil pak čtyři z nejšťastnějších týdnů svého života v téže nemocnici, kam ho zprvu přivezli, vyprávěl nejrůznějším lidem o svém úžasném dobrodružství a přišlo si k němu pro inter­view neméně než pět zástupců nedělních listů a jedenáct reportérů městských deníků, kteří se všichni chtěli dovědět, jak se stalo, že ho to vyfouklo vodou i vzduchem skrze věc tak velikou, jako je řeka, a jaké měl pocity cestou. Triumf.

Řeky snad jsou hodně chytré, ale světci jsou, díky Bohu, ještě chytřejší.

Když se pak majitelé podnikatelské firmy dověděli, že jeho pravá ruka a paže zůstane patrně nadosmrti ochromena (doktoři si ještě nebyli jisti), a když mu také chtěli ukázat, jak jsou mu vděčni za skutečnost, že odmítl různé zvlčilé advokáty, kteří se k němu snížili a naléhali na něj, aby soudně vymáhal velikou částku, nabídli mu dost velkou penzi nebo částku, která by jí odpovídala, dále doživotní dobře placené místo a k dovršení určitou částku peněz v hotovosti; tím vším byla vyřešena otázka jeho velmi nejisté budoucnosti a mohl teď žít bez starostí. Opět světcův zásah, jak jistě připustíte.

Ale nakonec tu byla ona zvláštní duchovní útěcha, kterou probouzí vědomí, že jste vykonali svou povinnost a že velký světec je na vaší straně. Neboť jestliže všechny ty věci nedokázaly, že dobrý svatý Columba dodržel, co slíbil, jak jinak by to bylo možno dokázat? Řeka se zajisté pokoušela udělat to nejhorší, způsobila mu také hodně strachu i bolesti a svatý Columba snad neměl takovou moc nad řekou, jakou by byl měl mít či jakou by si byl sám přál, nebo konečně – a to bylo daleko nejpravděpodobnější – nezasloužil si on sám v dostatečné míře světcovu podporu. Když však došlo k nejhoršímu, což světec nejednal? A jestliže nejednal, jak vysvětlíte, že vlečný parník Mary Baker byl právě tak blízko, když se McGlathery dostal nahoru dva tisíce stop od břehu? A jestliže se mu světec nepokoušel prospět, jak vysvětlíte, že se nemocniční lékař postaral, aby byl právě včas odvezen do jedné z komor – jak vysvětlíte, že právě tento lékař viděl už takový případ a věděl, co s ním dělat? To všechno jsou přece nepopiratelné skutečnosti? Jestliže nejsou, proč nejsou?

Tak smýšlel alespoň McGlathery, a ať se už v jeho kostele slavilo nebo neslavilo něco důležitého, bylo ho možno vídat o nedělích a svátcích, jak klečí před svým oblíbeným světcem a jak k němu tu a tam vzhlíží s úctou i obdivem. Neboť „Bohu budiž sláva“, jak často říkal, když později vyprávěl ten zázračný příběh, „nestisklo mě to mezi štít a tunel, jak se snadno mohlo stát, a nezabilo mě to, a často si taky myslím, jaký to byl zázrak, že tam v té chvíli nevniklo tolik vody, aby je to bylo všechny utopilo. Zvedlo se to jen tolik, aby mě to jako korek pustilo ven, a pak se to, díky Bohu, zase zavřelo. Ale, Bohu budiž sláva, jsem tady a nejsem na tom zle, i když je pravda, že mi tady v ruce tu a tam škube.“

Pokud pak jde o dobrého svatého Columbu –

Jak to vlastně bylo s dobrým svatým Columbou?