Útočiště

I

Především tu byly podmínky, za nichž vyrůstala do svých patnácti let: přeplněné ubohé činžáky; úzké, zeleně vymalované chodby s blikajícími plynovými hořáky, takže vchody vypadaly spíše jako dveře do márnice než do lidského bydliště, špinavé chodby a pokoje se stěnami omalovanými na zeleno, na modro nebo na hnědo, aby se ušetřilo na tapetách; holé dřevěné podlahy, dávno prosycené veškerou možnou mastnotou a špínou od margarinu a loje z laciných tuků a masa, až po zbytky piva, whisky a sliny zbarvené tabákem. Udržet nebo udělat čistotu v místnostech a chodbách, to předpokládalo, aby nájemník, který chtěl zachovat hygienu, aspoň občas drhl a zametal.

A pak ty ulice venku – všechny ulice, jež ji kdy obklopovaly – blok za blokem jen a jen ty červené, holé, obyčejné činžáky, naplněné až po dveře lidským životem, a v prostoru před nimi stále ty rychle projíždějící, hlučné a páchnoucí vozy všech druhů. Ulice dusné v létě, prašné a ledové v zimě, zpestřené občas zaběhlými kočkami a psy, kteří hrabali v nádobách na popel, hlídané povýšeneckým strážníkem a vždy přeplněné mnohými a mnohými lidmi – lidmi, kteří si vydělávali na živobytí bůhví čím a žili tak, jak to odpovídalo této jejich končině.

V takovém ovzduší vždy žili přístavní dělníci, vozkové, uklízeči, umývači nádobí, číšníci, vrátní, dělníci z prádelen i továren – a žili tu buď lhostejně, v pozvolném upadání, nebo v beznaději. A všichni tito lidé tu žili, pokud se pamatovala, z oné záhadné, prchavé a proměnlivé věci, známé pod jménem týdenní mzda.

Vždy tu kolem ní byla opilost, rvačky, nemoci a smrt; přicházela policie a toho nebo onoho zatýkala; výběrčí z plynárny, výběrčí činže, inkasista nábytkářské firmy, ti všichni tloukli na dveře, žádali zaplacení – a nedostávali nic –, také pak v celé své slávě přicházel v pravý čas obstaravatel pohřbů, jako by životy byly nejvzácnější věc, jakou si lze představit.

Je naprosto pochopitelné, dojdeme-li při pohledu a v myšlenkách na takovéhle ovzduší nezbytně k závěru, že tu nemůže vzejít nic dobrého. Že na hnojišti vyrůstají květiny? Ano, přesně tak, vyrůstají zde květiny – avšak nedorůstají patrně k žádné slavné zralosti. Je přece docela možno, že se tu zrodil květ ducha. A jestliže zakrněl nebo uhynul v ovzduší plném nakažliviny – pak je to pochopitelně zjev normální, i když ve skutečnosti neuvadají všechny ty květy, jež byly na počátku zasazeny do takového prostředí. Jsou květiny a květiny.

Kdo viděl Magdalenu Kinsellovou ve věku pěti, sedmi, jedenácti nebo i třinácti let, mohl usoudit, že je to vzácná květina – snad nikoli nádherná květina z rodu orchidejí a gardenií, přece však květina. Její kouzlo bylo prostší, pokojnější, méně svěží, než jakému se lichotivě říká krása. Nikdy nebyla růžová, nikdy nekvetla barvami v krásném smyslu slova, nebyla nikdy smělá ani útočná. Jak to připadalo jí samé a jak to viděli i jiní, od samého dětství se plížila kolem nároží na odlehlá místa, vyhýbala se životu a rozšířenýma, pokornýma očima se udiveně a často se strachem dívala na věci kolem.

Její tvář, vždy jemně zaoblená a bledá, neměla sílu přitažlivosti. Její mléčně šedomodré oči s náznaky černě v duhovce, její černé vlasy, její tenké ruce s dlouhými prsty, nic z toho nebylo toho druhu, aby to přitahovalo drsnou mládež jejího světa. Její štíhlé, vytáhlé tělo bezděky stále zaujímalo půvabná postavení. Vedle drsných, vyspělejších, barvitých a nápadných typů svého okolí – vedle dívek, jež se chlapcům líbily – nebyla nikterak okouzlující, a přece pro toho, kdo by ji byl spatřil v některých obdobích jejího dospívání, byla dost přitažlivá – někdy i krásná.

Na její mládí i život nejvíc zapůsobily vnitřní poměry její rodiny, chudoba i naprostá bezectnost jejích rodičů. Byli právě tak chudí jako nejchudší sousedé, hádali se, byli nešťastni a nadto v jádře špatní. Nejasně poznala otce asi v sedmém nebo v osmém roce svého věku jako malého, svárlivého, opilého a mnohomluvného muže, který byl takřka stále bez práce, zlobil se stále na matku, sestru i bratra, a bylo to ještě o to horší – jak si myslila matka –, že pil.

„Jsi lhářka! Jsi lhářka! Jsi lhářka! Jsi lhářka!“ jak dobře se pamatovala na tenhle jeho křik, který ustavičně opakoval jako ozvěna, ať právě bydlili v kterékoli z těch podzemních děr. „Jsi lhářka! Nic takového jsem neudělal! Jsi lhářka! Nebyl jsem tam!“

A matka, často také do jisté míry opilá nebo rozmrzelá svými nemocemi, byla až příliš ochotna odpovídat týmž způsobem. Její starší sestra a bratr, svými způsoby mnohem příjemnější a vyrůstající právě tak bez dohledu jako ona, vždy se buď před tím křikem zavírali, nebo utíkali někam pryč a setrvávali tam, pokud bouře neskončila; kdežto ona, plachá a vždy trochu poděšená, přihlížela tomu jako něčemu nevyhnutelnému, možná i nezbytnému. Svět byl pro Magdalenu vždy tak nelítostný, tak tajemný, tak nesrozumitelný.

A jindy otce zase často slyšela: „Ty škvrně, dojdi mi pro pivo! Tak honem, už ať jdeš!“ a ona skutečně rychle a ve strachu odběhla s konvicí nebo se džbánem do nejbližší nárožní hospody, tenké prstíčky pevně svírala kolem pěticentové nebo deseticentové mince, kterou jí svěřili, a v samém běhu očima vnímala divy a radosti ulice. Byla tenkrát tak malá, že její drobné paže nedosáhly na pult a musel jí přispět na pomoc hostinský nebo některý z pijáků. Pak trpělivě čekala, zatímco se jí někdo z nich posmíval, že je tak malá, až jí konečně podali nádobu s pivem.

Jen jedinkrát ji po cestě chytili tři „zlí chlapci“, kteří věděli, kam jde a jaký ubožák je její otec, neschopný pomstít se na nikom mimo vlastní rodinu, přinutili ji otevřít ruku a uprchli s deseticentem, zatímco ona se pak ve strachu musela vrátit k otci, utírala si uplakané oči, dostala políček a s nadávkami i poučení, že se neměla dát: „Hlupačko, nejsi vůbec k ničemu, když ani tohle neumíš!“

Od horšího osudu ji tenkrát zachránilo jen několik matčiných sprostých slov a její střízlivost, schopná obrany. Na hlavy chlapců, kteří peníz ukradli, sneslo se jen několik nadávek a kleteb, které nikomu neublížily.

Ubohé variace téže existence snášeli dva další členové rodiny, bratr Frank a sestra Tina.

Frank byl tenký a nervózní chlapec se záchvaty zuřivosti jako jeho otec a nebylo ho možno ovládat a rozkazovat mu, jak by si byl otec přál. Jak si Magdalena vzpomínala, propukala u něho strašlivá nespokojenost s podmínkami, v nichž žil, klel, nadával a hrozil dokonce, že odejde; jindy zase byl dost klidný nebo se mu aspoň nechtělo účastnit se těch hrozných scén, jimž se tam, kde byl otec, nebylo možno vyhnout.

Ve dvanácti nebo třinácti letech dostal místo kdesi v továrně na krabice a po nějaký čas nosil mzdu domů. Ale často pro něj neměli snídani ani večeři, a zatímco se otec a matka živili nebo hádali, byla všude kolem taková zanedbanost, že ani tehdy, kdyby rodinné svazky byly silné, nebylo by to možno snést, a tak jednoho dne uprchl.

Matka si stále stěžovala na „ústřel“ a na to, že nemůže vstát z postele, a dělala to i tenkrát, když Frank právě tak jako Tina pracoval a nosil domů část mzdy nebo i mzdu celou. Jestliže přece jen vstala, tedy jen proto, aby se došourala k ubohým kamnům, uvařila si trochu čaje a pokračovala v nářku.

Po svém nezkušeném a ustrašeném způsobu se Magdalena již brzy v dětství pokoušela pomáhat, ale nevěděla, jak si počínat, a matka, buď příliš nemocná, nebo rozmrzelá životem, odmítala její pomoc, i kdyby jí bývala schopna.

Jako tomu bylo s Frankem, tak se stalo i s Tinou, jenže již dříve.

Když Magdalena byla teprve pětiletá, Tina byla již desetiletá dívka se žlutými vlasy a s hezkým, často usměvavým obličejem a kdesi již pracovala – v obchodě s cukrovím za půl druhého dolaru týdně. Když bylo později Magdaleně osm a Tině třináct, dostala se Tina do továrny na knoflíky a vydělávala tři dolary týdně.

V Magdalenině mysli bylo s Tinou neurčitě spojeno něco podivuhodného a znepokojivého, nějaký rys odbojnosti a odvahy, který v ní samé nikdy nebyl a který neuměla ani popsat, neboť její chápání nezaznamenávalo skutečnost života dost jasně. Viděla tedy jenom hezkou a silnou Tinu od devíti let do třinácti, jak přichází a odchází, jak odmítá uposlechnout otcova rozkazu a jít pro pivo, jak se jí za to dostává nadávek a ran, nebo dokonce jak se otec za to na ni vrhá a jak ji někdy bije i matka, viděla ji, jak po pracovních hodinách nebo za nedělních odpolední a večerů stojí dole pod schody, dívá se na zalidněnou ulici nebo se prochází s jinými chlapci a děvčaty, zatímco matka ji žádala, aby doma pracovala – aby zametala, myla nádobí, stlala postele –, aby zkrátka dělala všechny ty nudné, šedivé práce.

„Zas už se načesáváš! Zas už se načesáváš! Zas už se načesáváš!“ slýchala často otce křičet, když se Tina zastavila na okamžik před rozbitým zrcátkem, aby si upravila vlasy. „Pořád stojíš před tím pitomým zrcadlem a načesáváš se! Jestli hned odtamtud nezmizíš, vyhodím tě i se zrcátkem na ulici! Proč se, k čertu, pořád načesáváš? Mluv! Proč si ty vlasy načesáváš? Mluv! Tak mluv přece! Proč si ty vlasy načesáváš?“

Ale Tinu to nikdy nesklíčilo a odpovídala mlčením. Občas si zpívala a chodila kolem s povzneseným výrazem. Oblékala se tak půvabně, jak bylo možno, jako by se těmi několika věcmi chtěla zbavit břemene života, který ji obklopoval. Vždy něco před ostatními skrývala a nepřála si, aby se čehokoli z jejích věcí dotýkali. A čím byla starší, tím víc nenáviděla otce, kterého nazývala „ochlastou“ a „hlupákem“.

Tina nikdy příliš neposlouchala, odmítala chodit do kostela a odmítala i jakékoli práce v domácnosti. Kdykoli otec a matka pili nebo se hádali, utíkala pryč a zůstávala u některé dívky v sousedství, s kterou se znala. Přes veškerou špínu a ubohost, přes to, že se často stěhovali z místa na místo a jídlo bylo špatné, Tina ve dvanácti a třinácti letech vždy dokázala vypadat docela hezky.

Magdalena si na ni často vzpomínala, jak nosívala pestře kostkovanou sukni, kterou kdesi sehnala a která jí velmi slušela, a jak měla u krku zapíchnutý pozlacený špendlík. A měla svůj vlastní způsob, jímž si žluté vlasy upravovala na hlavě hodně do výšky, a to patrně uvázlo v Magdalenině paměti hlavně pro ony otcovy hrubé poznámky.

II

Nepřekvapuje, že Magdalena dospěla do svých dvanácti a třinácti let, aniž dost rozuměla velkému světu kolem, aniž měla nějaké určité vědomosti nebo dovednost. Opilá matka teď více méně závisela na ní, neboť otec zemřel na zápal plic a bratr i sestra zmizeli a zařídili si život po svém.

Zprvu nemohla dostat nic jiného než nějakou ubohou začátečnickou práci v obchodech a v obchodních domech nebo jí nezbývalo než pomáhat matce v praní a uklízení. Když bylo už nezbytné získat peníze na činži, na jídlo nebo na topivo, nalézala paní Kinsellová vždy po čase příležitostnou práci v nějaké prádelně nebo v kuchyni, při drhnutí podlah nebo při mytí oken, ale nikdy to nebylo na dlouho. Záliba v pití ji brzy zase o místa připravila.

Magdalena jí při těchto pracích pomáhala, dokud sama nedostala ve třinácti letech práci v továrně na cukrovinky za tři dolary třicet centů týdně. I když však pravidelně přinášela tyto peníze, nebyla tu žádná záruka, že matka k tomu přidá tolik, aby to stačilo na jídlo a otop. Zatímco Magdalena pracovala, matka zaháněla svoje až příliš zřejmá trápení lahví a za nocí i o nedělích odměňovala Magdalenu žvaněním, které bylo tím nesnesitelnější, že je neprovázelo žádné hmotné pohodlí.

Někdy dítě opravdu hladovělo. Jakmile se trochu napila, jala se matka plakat a naříkat nad svými nemocemi, a to bojácnou a účastnou dceru uvádělo do stavu úplného zoufalství. V naprosté beznaději hledalo dítě nějaký způsob, jak tomu uniknout. Když se po snížení počtu pracovních sil v továrně na cukrovinky vrátila zase do řad těch, kteří hledali práci, a když jí pověděl jeden ze sousedů, spatřiv její ubohost, že v kterémsi obchodním domě hledají na předvánoční dobu výpomocné síly, šla se tam představit, ale její šaty byly v té době tak zchátralé, že o jejím přijetí ani neuvažovali.

Pak přijal matku i Magdalenu jakýsi majitel restaurace v blízké ulici jako umývačky nádobí, ale byl nucen matku propustit, i když Magdalenu chtěl zaměstnávat dál. Ale kuchař v té restauraci jí prokazoval pozornosti, které ji děsily, a tak musela uprchnout, aniž dostala onu část ubožácké mzdy, která jí ještě patřila. Poněvadž již dříve pomáhala matce při uklízení, podařilo se jí dostat v kterési rodině místo pomocnice v domácnosti.

Kdo něco ví o životě služek, ví také, jak neuspokojivé je to postavení – jaká je to ubohost a beznaděj. Ať sloužila v kterékoli rodině – a nedostávala zatím žádná lepší místa –, vždy byla její jedinou místností jen kuchyně nebo podkrovní komůrka. Zde také měla setrvávat, jestliže ovšem nepracovala v jiné místnosti bytu nebo nešla občas navštívit matku. Jejím světem byly hrnce a pánve, drhnutí, uklízení a stlaní lůžek. Jestliže vedle matky ji chtěl někdo někdy navštívit (ač se to stávalo zřídka), musel s ní setrvat v kuchyni, a to bylo místo ohavné a za dne nepříjemné.

Jak brzy pochopila, neměla v životě žádná práva. Ráno se od ní očekávalo, že vstane přede všemi ostatními, ačkoli předtím pracovala dlouho do noci. Než se sama mohla najíst, musela dát snídani ostatním – a pak jedla, co po nich zbylo. Pak nastalo zametání a uklízení. Když jí bylo patnáct let, pán domu ji v jednom místě tak pronásledoval, jakmile při tom nebyla paní, že musela odejít; jinde to zase byl syn. Byla teď už přitažlivější, i když ne krásná nebo vyzývavá.

Ať však byla kdekoli, ať dělala jakoukoli práci, ustavičně myslila na matku, na Tinu, na Franka, na otce, na všechny ty truchlivé nezbytnosti, chyby a neřesti, jež určovaly jejich životy. Bratra ani sestru již nikdy nespatřila. A s matkou, myslívala si, bude žít až do konce života (a to pro svoji citlivost a účastnost, jež nebyla schopna překonat), leč by se jako ostatní odhodlala uprchnout.

S matkou to bylo den ze dne horší, byla čím dál méně zdrženlivá a měla čím dál méně ohledů. Ať byla jakkoli „zlá“, Magdalena stále musela myslit na to, jak „těžký“ život měla za sebou. Ať v této době dostala kdekoli místo (a nedostala je často), brzy ji vždy propustili a tu se přicházela ptát po Magdaleně a žádala, aby s ní mohla mluvit. Její ošuntělé šaty i šála a hadrovitý klobouk právě tak jako její zhýralá tvář byly ovšem urážkou pro kteroukoli z těch spořádaných domácností. Jestliže s ní Magdalena směla promluvit, matka buď okamžitě začala mámit peníze, nebo v pláči hovořila o tom, co všechno potřebuje.

„Nemám už vůbec čím mastit, moje milá“, nebo „Ach Bože, nemám dříví“, „chleba“, „maso“ – nikdy neříkala, že nemá na pití. „Jistě nenecháš svou ubohou matku žít bez tepla a o hladu. Jsi přece hodné děvče. Dej mi padesát centů, jestli máš, anebo aspoň pětadvacet, a já dlouho zas nebudu na tobě nic chtít. Stačí i deset centů, jestli mi víc nemůžeš dát. Bůh ti to odplatí. Zítra dostanu práci. Jsi hodné děvče – nenechala bys mě přece odejít s prázdnou.“

Dcera kolísala mezi studem a účastí a dala jí něco z toho mála, co sama měla, všecka rozechvěna strachem, že ji ta vetřelkyně zbaví zase zaměstnání. Pak stařena odcházela, ale nahlížela při tom někdy ještě do hrnců, a než zmizela, spatřila ji obvykle druhá služebná, která o tom dala zprávu paní domu, jež si samozřejmě takové návště­vy nepřála a řekla to Magdaleně nebo ji prostě vyhodila.

Mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem se takto vlekla z domác­nosti do domácnosti a z obchodu do obchodu, vždy v marné naději, že ji tentokrát matka už nebude znepokojovat.

A právě v téže době ji volal život, zkrásnělý zpěvem mládí v krvi – ten život venku, který sliboval všechno, neboť dosud nedal nic. Prostičké životní potřeby i samy nezbytnosti patřící k oblékání a okrase, jimiž se uspokojuje mladé srdce a vrozená hrdost na vlastní vzhled, měly pro ni hodnotu zcela nesouměřitelnou s tím, jaká byla skutečná jejich cena. Ano, již byla ve věku, kdy začíná znít chemický zpěv mládí, kdy myšlenka odpovídá myšlence, barva barvě a sen snu. Dotkl se jí příslib skutečného života.

Jak bylo přirozené, objevila se pak před ní láska v podobě mladíka, v podobě jakéhosi strojeného hejska ze světa trochu vyššího, než v kterém sama žila, a ten jí začal skládat své takřka bezcenné poklony. Tento syn dosti zámožného kupce z končin, kde právě byla zaměstnána, byl svým vnějškem okouzlující hezký mladík s růžovými tvářemi, se světlými vlasy, s modrýma očima a s ješitností, která by stačila pro deset lidí. Poněvadž byla plachá a milá, na čas ho upoutala.

„Viděl jsem vás včera, jak myjete okna,“ řekl jí se zářivým, roztomilým úsměvem; nebo jindy: „Jistě bydlíte někde směrem k Blake Street. Každou chvíli vás vidím tam poblíž chodit.“

Magdalena se zahanbenou tváří přiznala, že tomu tak je. Byl to pro ni bezmála zázrak, že probudila zájem takového šviháka.

Pro mladíka jeho dovednosti a světáckých zkušeností bylo snadno vyčíhat ji v hrnoucím se proudu lidí, jímž někdy chodila na pochůzky nebo na návštěvu do matčina ubohého bydliště, a požádat ji, zda by mu dovolila, aby ji někdy navštívil. Vzhledem k ubohosti matčina bytu i vzhledem k matce samé neměl s tím úspěch, a tak se zmínil, že by nejbližší neděle byla ideální pro výlet na jedno z těch přepychových hlučných pobřeží, kam rád jezdíval autem s jinými chlapci a děvčaty.

Stačil jediný výlet do říše pohádek, jediná návštěva jedné z těch síní, kde se hudba mísila se šuměním vln a kde se ji ze všech sil snažil naučit tanci, stačilo jediné jídlo v jedné z těch křiklavě vyzdobených, hlučných restaurací, stačilo jednou ochutnat těch vířivých radovánek a naděje dostala novou barvu i podnět a v její mysli se zrodil nový, na pohled uskutečnitelný sen o štěstí. Svět byl šťastnější, než si myslila – nebo jej bylo aspoň možno šťastnějším udělat; ne všichni lidé se rvali a řvali. Byly i takové věci jako něha, jako něžná a krásná slova.

Avšak způsob, jímž mladík tak světácký zacházel s dívkou, byl stručný a jednoznačný. Duševním založením patřil k těm, kteří nalézají v ženské svěžesti jen pomíjivé potěšení, jenom příležitost zmocnit se panenství, zničit je a odhodit. Patřil ke skupině lidí, kteří hledají svoje štěstí ve zneužívání mladosti těch dívek, jejichž životy jsou tak bezbarvé a temné, že několik laskavých slov, změna prostředí i pouhá nová směs zážitků, jaké dosud nepoznaly, znamenají pro ně dostatečnou odměnu za všechno, co samy dají nebo udělají.

Magdalena byla z těchto dívek.

Poněvadž sama v životě nikdy nic neměla, pouhé pomyšlení na tohoto muže, který byl tak smělý a hezký, který se tolik vyznal ve světě, že jí z něho mohl ukázat víc, než o čem kdy snila, že ji mohl uvést na místa plná barev a světel, a který ji ujišťoval, že ona se hodí pro lepší věci, i když snad změna nenastane hned – pouhé takové pomyšlení stačilo vzbudit její důvěru tam, kde měla nejméně důvěřovat. Aby mu byla zcela po vůli, mluvil později dokonce o svatbě, říkal jí, že láska má být štědrá a důvěřivá – a pak…

III

Detektiv Amundsen, hlídkující jako jestřáb v okolí Čtrnácté ulice a ulice K nedaleko Blake Street, kde Magdalena po jistou dobu bydli­la, začal se zajímat o novou tvář, která mu byla trochu podezřelá.

Po několik dní v různých hodinách vídal jakousi dívku, jak napůl plíživě, napůl drze chodí končinou, jejíž samo ovzduší bylo poskvrnou ctnosti. Pravda, dosud nespatřil, že by byla na někoho promluvila; v jejím pohledu a v jejích způsobech nebylo také nic, z čeho by mohl soudit, že na někoho chce promluvit.

Měl však sebevědomí mužů svého povolání, měl i vyzkoušenou zdatnost, která mu pomohla dopadnout mnohé z těch, které napřed potají sledoval, a viděl ostatně, kudy chodila a jak neklidně občas postávala na místě a potom se zase vracela. Byla velmi mladá, nebylo jí víc než sedmnáct.

Upravil si vázanku a límeček a rozhodl se, že vyzkouší svou dovednost.

„Promiňte, slečno. Vyšla jste si na procházku? Já taky. Dovolíte, abych vás kousek doprovodil? Nechtěla byste se jít něčeho napít? Pracuji tady blízko v Grey Street v opravně automobilů a dnes odpoledne mám volno. Bydlíte tady někde?“

Magdalena si cizince prohlédla znepokojeným zrakem. Ode dne, kdy ji opustil onen mladý milenec, v době, kdy musela vzdorovat všem možným nemocem, kdy však nebyla ochotna přiznat se opilé, blouznící matce nebo spolehnout na její pomoc, vyzkoušela již všechny možnosti. Životní potřeby i nezbytné výdaje, vyvolané tím, že byla těhotná způsobem tak pokořujícím, právě tak jako nutná péče o matku přinutily ji nakonec až k tomuhle – v každém případě aspoň na nějaký čas, jak si říkala. Když ji jakási pouliční holka zastihla, jak bloudí v pláči ulicemi, ujala se jí na několik týdnů a poradila jí, co má dělat.

Břemeno, kterého se tolik bála, odňali jí umělou, nemilosrdnou a zločinnou cestou. Pak poznávala život v ulicích, až byla schopna nalézt v něm oporu; ale ač už od té doby nabyla zkušeností, bylo jí těžko přizpůsobit se tomuto krutému podnikání. Duševně sem nepatřila. Opravdu to nechtěla dělat trvale; byla to jen dočasná výpomoc v nouzi, zplozená strachem a tupou beznadějí.

Tomu však nebyl ochoten věřit ani detektiv Amundsen, ani zákon. Detektivovi připadala právě tak bezcenná jako kterákoli jiná – byla to jedna z těch podivných květin, o které nikdo nepečuje a kterým tupci nikdy nerozumějí.

V blízké kavárně naslouchala pak jeho vyptávání. Řekl jí, že má v nedalekém hotelu pokoj nebo že si jej snadno může najmout. Proklínajíc osud, který ji přinutil přijímat takové projevy přízně, a zcela rozhodnuta brzy tento život opustit a dělat v budoucnosti něco lepšího, šla potom s ním.

Brzy nastalo děsivé zjištění, že je to policejní úředník, že je to cynický, pohrdavý jestřáb, vysmívající se jejím slzám i vysvětlováním. Naprosto nic pro něj neznamenalo, že je tak mladá a že ani ještě nemůže být tak zatvrzelá, jak si namlouval. Přinutil ji, aby s ním šla ulicemi na nejbližší policejní strážnici, a přitom pokyvoval na své druhy v povolání, které potkávali, nebo se s nimi zastavoval a vykládal jim o tomto svém posledním vítězství.

Pak ji příkrý a upřeně hledící policejní seržant, sedící tam bez kabátu, zapsal pod cizím jménem, které raději uvedla, než by přiznala svoje pravé jméno; potom kobka s dřevěnou lavicí, první, kterou kdy poznala; dozorkyně, která ji prohledala; potom jízda v uzavřeném povoze a obvyklý rychlý a matoucí soud před soudcem, jehož pohled jí připadal tak mrazivý, že ji to děsilo.

„Nellie Fitzpatricková; detektiv Amundsen z osmého okresu.“

Přítelkyně, která ji zaučila do pouličního života, varovala ji také, že chytnou-li ji a zavřou, může to znamenat dlouhé měsíce věznění v nějakém ústavě, jehož činnost a nápravný účel zcela nepochopila. Porozuměla jen tomu, že to bude znamenat ztrátu svobody a ztrátu těch několika věcí tak ubohých, jež mohla nazývat svým vlast­nictvím. A teď tu tedy byla sevřena zákonem, nemajíc nikoho, kdo by ji hájil.

Detektiv svědčil, jak to už dělal ve stovkách dřívějších případů; konal obchůzku a ona ho obvyklým způsobem oslovila.

Poněvadž jiné zákonné možnosti nebylo, navrhl ji policejní soudce k potrestání ještě před vyšetřením, a když pak vyšetřování ukázalo – jak ani nemohlo jinak –, že by jejímu životu prospělo, kdyby podstoupila některá nápravná opatření, poslali ji pryč. Nikdy neprošla žádným učením, které by bylo hodno toho jména. Její nezodpovědná matka propadla opilství. Nejlépe by jí prospělo několik měsíců v některém ústavě, kde by se naučila nějakému povolání nebo řemeslu.

A tak byla na období jednoho roku odevzdána do péče řádu Sester dobrého pastýře.

IV

Šedivé a tvrdé stěny tohoto ústavu přísně čněly nad jednou z nejpustších a nejméně půvabných končin města. Severním průčelím byla budova obrácena do vydlážděného dvora, za nímž byly skály na břehu rozprouděné úžiny a maják. Na východ byly skály a řeka, šedivý prostor, kde bylo v zimě plno racků a kde truchlivě znělo houkání nekonečného proudu plavidel. Na jih stály pusté uhelné sklady, nákladní nádraží a činžáky.

Odsouzené provinilé ženy různých věků – „děti“, k nimž patřila Magdalena, „dívky“ od osmnácti do třiceti, „ženy“ od třiceti do padesáti a stařeny od padesáti do posledních let života – přijížděly sem dvakrát týdně v bedně, která byla takřka vzduchotěsná, v zabedněném povoze podobném cirkusovým vozům, který měl jen u stropu malá zamřížovaná větrací okénka. Uvnitř byla u každé stěny holá, tvrdá lavice. Zástupkyně městského vyšetřovacího a dohlížecího úřadu, vyhublá, velmi stará žena, seděla uvnitř spolu s úředníkem rozměrů tak obrovských, že pouhý pohled na něj vyvolával otázku, proč nutno vozit s sebou takovou zbytečnou přítěž. V dlouhých nudných hodinách hladil si pro zábavu široká ústa zápěstím červené chlupaté ruky a snil o zašlých časech.

Ústav řídila matka představená za pomoci třiceti jeptišek, jež všechny patřily k uvedenému řádu a z nichž každá byla odbornicí buď ve vaření, v domácím hospodaření, v praní prádla, v nakupování, v krajkářství, ve výchově nebo v půl tuctu jiných praktických a užitečných umění.

Budova měla křídla či oddělení pro každou ze zmíněných skupin a zde měly tyto skupiny svoje místnosti, kde se pracovalo, svoje jídelny a ložnice i místnosti, kde se konaly hry. Jen jedna věc byla pro všechny společná, totiž náboženské obřady, jež se denně, často i dvakrát nebo třikrát za den konaly ve veliké kapli, ve vznešené, velikášsky vyzdobené síni s oltářem a svícemi, jejíž vysokou štíhlou věž s mohutným křížem na vrcholu bylo vidět z většiny místností, kde různé skupiny žen pracovaly. Za jitra se konaly mše, odpoledne pak nešpory a modlitby, často také další noční a sváteční pobožnosti toho nebo onoho druhu. Byla to útěcha pro ženy nábožensky založené. Pro ty, jimž se náboženství protivilo, byla to často trýzeň.

Na všechnu práci i na všechen odpočinek a zábavy doléhala v ústavě krutá přísnost zákona a jeho vykonavatelek, vyžadujících pořádek, úpravnost, a ne-li pokání, tedy alespoň otrockou poslušnost, jež měla pokání nahradit. Ať byly hlasy jeptišek jakkoli měkké, jejich kroky jakkoli tiché, jejich jednání jakkoli zdvořilé, ať si počínaly s jemnou, přemlouvající účastí i něhou, přece jen byl za tím vším stín moci, jež mohla okamžitě vrátit kteroukoli z žen do rukou policie a vydat je příkrému soudnímu rozsudku, jemuž nelze uniknout.

Ať byla povaha těchto provinilých žen a obětí jakákoli, právě tohle na ně účinkovalo mnohem víc než zklamané nebo nemilostivé pohledy, bylo-li jich vůbec třeba, a utišovalo je to i v hodinách největší vzpurnosti. I když se ze všech sil pokoušely na to zapomenout, byly si trvale vědomy, že je sem poslal a že je zde vězní zákon. Bylo dobré a v některých případech uklidňovalo, že zde vládl mír, pořádek, laskavost a soulad, ale bylo též zřejmé, že zdejší život řídí dvě odlišné síly, jednak sama moc zákona, jednak jemné, milé a krásné přemlouvání jeptišek.

Pro dítě tak nezkušené a dosud neuvažující, jímž byla Magdalena, mělo však v té době tohle všechno příchuť jediné věci – příchuť příkré, drsné, bezohledné moci zákona a života, jež nedělá rozdíly a jež se nikdy neptá po příčinách, nýbrž jen rozkazuje, jak se má co dělat, a rozkazuje nemilosrdně. Jako nějaký poděšený živočich, stojící náhle tváří v tvář hroznému nepříteli, byla v první době schopna myslit jen na nějaký temný koutek, kam by mohla vklouznout a kde by se mohla skrýt, na nějaké tajné místo tak nenápadné a nepatrné, kam by ji krutý velký svět tam venku ani nemínil pronásledovat.

A většina řádových sester, zvláště ty, jež nad ní měly přímý dohled, dobře rozuměla pravděpodobnému směru i těkání jejích tehdejších myšlenek.

Věděly, v jakém je duševním stavu, neboť přece už po mnohá léta pečovaly o mnohé podobné dívky. I když byl zákon příkrý, jeptišky měly na paměti její prospěch. Při veškeré její dobré vůli i poslušnosti stále tu zbývala ještě jedna věc, totiž nutnost zbavit její znepokojenou, vzdorující, strnulou a patrně krutě zraněnou mysl slepé víry v základní nespravedlnost života, přimět ji, aby naopak věřila, jak i ony samy byly ochotny věřit, že všechny cesty nejsou uzavřeny a že všechna síla a moc není v základě temná a zlá.

V jejich očích tu byla nádherná naděje pro všechny, bylo tu východisko a spolu s mnohými mohla podle nich i ona najít způsoby a prostředky, jež by jí pomohly vyrovnat se se životem, způsoby a prostředky patrně lepší, než jaké kdy poznala.

V

Například sestra Anežka, která dozírala na bezvadně čistou, avšak temnou místnost, připomínající stodolu, kde bylo asi sto šicích strojů, na nichž šily košile, patřila sama k bytostem, jejichž minulost nebyla příliš šťastná.

Když se v osmnácti letech po smrti otcově vrátila z kláštera, kam ji otec poslal, aby unikla ovzduší domova, které sám pokládal za neuspokojivé, zastihla zde elegantní matku, žijící životem, jaký si dosud neuměla ani představit a který nemohla přijmout. Mravní zkáza, přetvářka, marnotratné hovění choutkám, to všechno se jí právě tak brzy zošklivilo jako Magdaleně ulice.

Zklamána zjistila po nějakém čase, že to nesnese, uprchla a hledala zprvu živobytí v tom světě, který nabízí jen hubené mzdy a holý život takovým, kdo jsou neschopni snášet jeho drsné a často hanebné způsoby; znavena svými pokusy vrátila se později do kláštera, v kterém byla vychována, a požádala, aby ji vycvičili pro tuto službu. Když poznala, že je tam život příliš prostý pro povahu již zdrsnělou, požádala o přeložení do Domu dobrého pastýře a v tomto ústavě pak poprvé našla povinnosti a příležitosti, jež byly svým způsobem ve shodě s jejími ideály.

I představená téhož ústavu, matka Berta, jež často přicházela mezi chovanky a každé z nich se vyptávala na životní příběh, měla za sebou podobnou minulost a byla podobného duševního založení jako sest­ra Anežka, jenže v jejím životě bylo ještě víc opravdové dojemnosti a utrpení. Jako dcera výrobce obuvi zažila otcův úpadek, viděla, jak matka umírá na souchotiny, a musela se dívat na milovaného bratra, jak pije a hýří a jak nakonec umírá pod morovou ranou nemoci. Když zemřel otec, jemuž po léta oddaně sloužila, a když se dožila zklamání i v lásce, padl na ni zlý smutek, hledala východisko a dosáhla pak přijetí do tohoto řádu v naději, že i ona by mohla dát smysl svému životu, který ve světě mimo ústav sliboval tak příliš málo.

Její velikou útěchou bylo, že měla někoho a něco, co mohla milovat, a uspokojovalo ji, že její služba pomohla vytvořit lepší podmínky pro životy, jež by byly jinak zhynuly. S touto myšlenkou tu den za dnem pracovala, procházela mezi chovankami různých oddělení a bděla nad tím, aby jejich úkoly nebyly příliš přísné a aby žádným způsobem nebyly zbavovány klidu a naděje, kde dosud nějaká naděje byla.

Avšak vážné chování jeptišek, právě tak jako šedivá kartounová zástěra a ještě šedivější vlněné šaty, přísný účes, nejprostší střevíce, skutečnost, že musela vstávat v půl sedmé, účastnit se mše a v osm snídat, pracovat pak od půl deváté do půl jedné a znovu pak od půl druhé do čtyř, pravidelný oběd o půl jedné a večeře o šesté, modlitební hodiny o půl páté, jednoduché hry s novými družkami mezi pátou a šestou a pak zase mezi sedmou a devátou, hned potom odchod do veliké společné ložnice s malými, bíle natřenými železnými postelemi v dlouhých řadách, osvětlené po večerním zvonění jen malými petrolejkami nebo svícemi, jež blikavě hořely před soškami a obrázky, to všechno mělo pro Magdalenu příchuť pokání, která ji tím víc znepokojovala, že jí to bylo naprosto cizí a že byla pod trvalým dohledem, který jí byl proti mysli a který nemohla hned přijmout.

A nemohla se také zbavit dojmu, že na ni dolehne ještě nějaký přísnější trest, že k tomu dojde pro nějaký nevyhnutelný omyl. Tak to bylo v jejím životě vždycky. Ale když zde strávila již jistý čas, ukázalo se, že to není tak zlé.

Veliká dílna se stovkami strojů a s vysokými okny, z nichž byl pustý výhled k jihu na uhelné sklady a na řeku s loďmi a racky, nebyla tak nepříjemná. Velmi na ni zapůsobila ona čistá, zářivá okna, vyleštěná podlaha i stěny – samy chovanky všechno myly a uklízely, ale i jeptišky na tom pracovaly – a veliký dojem na ni udělalo také chování sester, jejich čepce s bílými okraji, černé oděvy, klinkající růžence i jejich neslyšná chůze a tichý hovor.

Na počátku se nedostávalo nikomu žádných výčitek za to, že něčemu špatně porozuměl, a jeptišky jen trpělivě vysvětlovaly ty jednoduché věci, jež nebylo nesnadno vykonat; mimo běžné povinnosti, mimo pochodování v řadě s rukama zkříženýma na prsou a s hlavou vzhůru, mimo hromadné poklekání a modlitby před jídlem i po něm, při vstávání i ulehání a za jitra, v poledne i večer, když se rozezněl zvon, nebylo tu žádného skutečného utlačování; tyto skutečnosti nakonec způsobily, že se jí zde začalo líbit.

Dívky, jež tu byly s ní, chovaly se zprvu s plachou mlčenlivostí, chladně nebo lhostejně, neboť každá z nich měla uzavřen v srdci vlastní svět minulých zážitků, styků a vztahů, ale když tu teď žily těsně vedle sebe při práci, při jídle, při modlitbách i při uléhání k spánku, neubránily se jisté družnosti, jež se pak projevila v rozhovorech a sdílnosti.

Tak se například přes všechno velmi pronikavě zajímala o život ona mladičká dívka, jež vedle ní seděla v dílně – jmenovala se Viola Pattersová, bylo to čilé, světlovlasé, veselé stvoření – a život ji zajímal, přestože prožila mnoho, co lze nazvat zlým osudem.

Postupně, hlavně při práci, nastalo mezi nimi dorozumění. Viola jí pověděla o svém otci, který byl povoláním samostatný lakýrník, pracoval vždy dobře, jestliže dostal práci, ale v podnikání se nevyznal a práci měl jen někdy. Matka byla náchylná k nemocem, byli chudí a v rodině bylo mnoho dětí.

Viola pracovala nejdříve v továrně na krabice, kde vydělávala jen tři dolary nebo méně za práci od kusu – „lepila rohy“, jak to sama nazvala –, a když jí pak jednou vynadali a vyhodili dokonce od stolu, u něhož pracovala, odešla odtamtud. Když jí pak vynadal ještě i otec a řekl jí, že je „nafoukaná“, našla si práci v jednotkovém obchodě, kde se prodávalo za pět a za deset centů a kde dostávala tři dolary týdně a jedno procento z ceny prodaného zboží, jež jí nevyneslo víc než jediný další dolar. Pak dostala v kterémsi obchodním domě lepší místo za pět dolarů týdně a tam se právě setkala s tím hezkým chlapcem, který jí způsobil tolik nesnází.

Byl to taxikář, který měl vždycky vůz, chtěl-li pracovat, ale pracovat se mu chtělo jen zřídka. I když se s ní rychle oženil a odvedl ji od rodičů, nestaral se o ni příliš dobře, brzy po svatbě byl zatčen, se dvěma jinými obžalován, že ukradl jakýsi stroj a prodal jej, a po dlouhých měsících soudní vazby byl odsouzen na tři roky do káznice.

V té době se jí dovolával, aby mu přispěla na pomoc, naléhal na ni, aby sehnala takové částky peněz, o jakých se jí nikdy nesnilo – a o způsobu, jak a kde tolik peněz najít, se jí právě tak nesnilo –, zapřísahal ji, div jí nerozkazoval – a přece ho milovala. Když pak prováděla to „jak a kde“, chytila ji policie a poslala ji sem tak jako Magdalenu, jenže nikdy nikomu, ani Magdaleně neřekla, co ani policie nezjistila – že totiž na podnět své první lásky zařadila mezi svoje řemesla i zlodějství.

„Ale mně to nevadí,“ šeptala nakonec při práci. „Dokud pracoval, byl ke mně hodný. Byl do mne blázen, rád tancoval a dobře jedl, rád chodil do divadla, když měl peníze, a vždycky mě bral s sebou. Jak my jsme se spolu měli! A jestli bude chtít, abych u něho zůstala, až se dostane ven, zůstanu s ním. Není ani zdaleka tak zlý jako někteří jiní. To bys měla slyšet, co některá děvčata vypravují!“

Tak byla Magdalena přivedena k tomu, aby i ona pověděla svůj příběh.

Byly tu i další dívky, které, jakmile bylo navázáno pouto vzájemné účasti, dychtivě vyprávěly svoje příběhy – byly to všechno životy smutné, nešťastné a zmučené – a právě již toto pouhé vyprávění vrátilo Magdaleně trochu dřívější slabé důvěry v život a zájem o něj. Neboť přes nešťastné počátky svých životů, přes bláto, do něhož se narodily a v němž bez vlastního zavinění žily, z něhož se všechny statečně snažily dostat se nahoru, měly dost odvahy pro život a víry v život.

Ve všech případech byla jim zřejmě životní hvězdou i zhoubou láska. Myslily hlavně na radost, jíž možno dosáhnout v životě s mužem, myslily na život v svobodném světě, na to, jak budou někde pracovat a budou alespoň ve vzdáleném styku s krásou a veselostí života v té podobě, jak si tuto krásu a veselost samy představovaly.

A tak postupně ozvěna onoho ztroskotání jejích původních nadějí doznívala v dálce čím dál větší a trapnost velikého studu a drsného procitnutí byla čím dál vzdálenější. Nevzrušená pravidelnost tohoto přísného života, ať jí jakkoli občas připadala lhostejná, utěšovala ji právě svou bezpečností a odlehlostí od světa. Byl to samozřejmě život hubený a ubohý, ale duši a srdci poskytoval bezpečí a klid. Smiřovala ji a konejšila ona spořádanost, s níž ráno vstávala v zešeřelé, tiché společné ložnici, s níž opakovala modlitby, jimž se měla naučit, s níž mlčky kráčela do kaple, k snídani a do práce, kde potom slyšela jen tiché hučení strojů, s níž znovu pak šla do kaple, s níž den co den nepříliš hlučně hrála s ostatními hry a s níž pak týmž pravidelným a tichým způsobem uléhala na malé lůžko.

Přesto však – nebo právě proto – nemohla se ubránit myšlenkám na hřmot a hluk života venku. Svět k ní byl příkrý a způsobil jí trápení, ale svým drsným, brutálním způsobem byl pln života. Ozářené ulice za noci! Automobily! Onen taneční pavilon tam nad modrým mořem, v němž se kdysi učila tančit! Zmizelé dotyky rukou jejího nevěrného milence – jeho polibky – tak krátce to trvalo, tak brzy to skončilo! Kde je teď v tom velikém, podivném vnějším světě? S kým je? Jak vypadá ona dívka? A unaví ho právě tak rychle? Bude s ní jednat právě tak špatně? Kde je asi Tina? Kde Frank? Kde matka? Co se stalo s její matkou? Neslyšela o ní ani slovo.

Po nějaké době, když vycítila, že sestra Anežka je velkomyslná, hodna důvěry i trpělivá, pověděla jí všechno, co se týkalo jí a její matky, zaplakala na jejím rameni a sestra jí slíbila, že vyzví všechno, co bude možno vyzvědět. Když však zjišťování ukázalo, že Magdalenina matka byla poslána do donucovací pracovny, usoudila, že zatím bude lépe nic o tom neříkat. Až se Magdalena vrátí do světa, jistě ji hned najde. Proč zatemňovat rašící život vzpomínkami tak zahanbujícími?

VI

Když pak uplynula určená lhůta, poslali ji znovu do světa, plnou zakořeněných vzpomínek na pobyt v ústavě, tentokrát ne už snad tak uboze vyzbrojenou jako dříve, přece však připravenou na život jen v omezené míře, jak už to bylo dáno jejím duševním založením a rozumovými schopnostmi.

Když se jí dostalo mnoha vážných a domněle moudrých napomenutí, týkajících se osidel a nástrah tohoto světa, a když ji černě oděná jeptiška doprovodila přímo až do jedné z těch mravných a nábožných rodin, jejíž přísná věrnost právě tomuto druhu zbožnosti byla pokládána za ideální příklad, byla odkázána opět sama na sebe a nezbývalo jí než pokračovat v témž druhu práce jako dříve, neboť jeptiškám bylo zatěžko získat pro své chovanky jakákoli jiná než nejpodřadnější místa. Jejich způsob výchovy a výcviku záležel vlastně jen v poskytování mravních naučení, takže nevyžadoval ani tak zručnosti, jako spíše víry a slepé poslušnosti.

Myšlenka víry, zbožnosti, blahosklonné moci, jež je nadřazena silám člověka a pečuje o jeho dobro, obklopovala ji zde právě tak jako v samém ústavě, jako by to byl sám vzduch nebo opar, i když nikterak nebyla ochotna tuto myšlenku přijmout a nikdy o ní vážně neuvažovala.

Všude tu byly jako v ústavě sošky a barevné obrázky světců, kolem jejichž čel zářily hvězdy nebo koruny, jejichž ruce držely žezla nebo lilie a jejichž těla byla oděna do spanilých a příjemných hávů bílé, modré, růžové a zlaté barvy. V jejich tvářích byl jas, v jejich očích blahosklonná zamyšlenost, a přece to byly pro Magdalenu pouze podobizny, snad hezké, půvabné, dokonce potěšující, ale tak odlišné od života, jak ona jej znala, že pro ni skutečně neznamenaly o mnoho víc než pouhé obyčejné obrázky.

Ve velikém kostele, který navštěvovali a kam je podle jejich přání doprovázela, byly další podobné obrazy světců, osvětlené svícemi, sochy a oltáře, kolem nichž také zářilo někdy více, někdy méně svící, a na ty pak s údivem a s uctivou bázní zírala. Oděvy kněží i jáhnů, zlatobílé a zlatorudé ornáty, štoly a komže, zlaté a stříbrné kříže, kalichy a číše, to všechno probouzelo mocnou bázlivou úctu v její nezkušené a dojmům až příliš přístupné mysli, aniž ji to přesvědčovalo o přítomnosti vyšších mocností, jejichž smysl a důležitost nebyla schopna žádným způsobem vycítit. Bůh, Bůh, Bůh – stále slyšela jen o Něm a o utrpení a smrti Pána Ježíše, jenž sám sebe obětoval.

Jako v ústavě i zde nejvíc působilo na její rozum a nejvíc se lišilo od jejího dřívějšího života ono stálé ticho, čistota, pořádek i prostota.

Dříve tyto věci neznala a netušila jejich význam. Den za dnem jako dopadající kapky, jako plynutí času začaly teď na ni působit, i když jen slabě. Věčná pravidelnost, zvyklosti, řád i ovzduší obrovské autoritářské církve, to všechno se jí navždy vtisklo do paměti.

Avšak přes občasné inspekční návštěvy některé z jeptišek polepšovacího ústavu bylo jí nejen dovoleno, nýbrž byla přímo nucena vydělávat si na živobytí tak, jak nejlépe uměla, a pracovat za takovou mzdu, jaké jen byla schopna dosáhnout. Přes všechny modlitby jeptišek a jejich dobrou vůli život na ni doléhal a štval ji jako kdykoli dříve. Přes napomenutí ze strany církve rozuměla ona rodina, u které Magdalena pracovala, svým náboženským závazkům jen v tom smyslu, že jí má poskytovat bydliště a jídlo podle práce. Jestliže by si přála žít lépe, musela by – jak brzy pochopila – dosáhnout nějaké odborné zdatnosti, kterou teď neměla a která, jakmile by jí dosáhla, byla by pro její nynější práci zbytečná. A jestliže si za oněch měsíců prožitých v ústavě uvědomila, že je správné usilovat o lepší život, než jaký dosud vedla, tím naléhavěji a vábněji ji teď volal svět se svými radostmi a nadějemi.

Ale jak to udělat? Jak? To byla veliká otázka. Její duše nebyla z těch důmyslných a statečných, jež jsou samy schopny vytvořit si zajímavý život. Ať o tom jakkoli přemýšlela a ať to jakkoli zkoumala, jen láska, jen a jen láska a obdiv k nějakému schopnému a milujícímu muži, který by jí poskytoval pomocnou ruku, připadala jí jako jediná věc, jež by mohla vyřešit její nejrůznější pozemské strasti.

Ale jak to udělat, jak přivolat lásku, aby byla dokonalá a nezraňovala? Dopustila se chyby, ke které by se v průběhu jakéhokoli počestného vztahu musela přiznat. Bylo by jí pro lásku a obdiv odpuštěno? Sama láska, mír, klid, šťastná spořádanost domácího života, jak se to domnívala spatřovat u lidí ve světě kolem – v jaké dálce se to třpytilo v podobě hvězdy!

A opět tu byla její matka.

Nedlouho potom, co se vrátila z ústavu, přiměla ji už sama osamělost spolu s pocitem odpovědnosti a soucitem vyhledat matku, aby se pak pokusila vytvořit aspoň zdání domova, byť nejubožejšího. Stále si říkala, že žádný domov nemá. V osamělosti jejího života znamenala matka nebo bude znamenat lidsky blízký, i když žebrácký sluch a hlas, místo, kam se lze uchýlit.

Když přišla za jednoho z volných odpolední do jejich posledního společného bydliště, dověděla se, že matku poslali na „Ostrov“, že se pak vrátila a že ji umístili v městském chudobinci. Magdalenin dotaz v chudobinci vedl k tomu, že se matka o ní dověděla a že pak znovu začala žít odkázána na dceru a žila tak do své smrti, a to trvalo asi rok.

Zatím však život ustavičně přese všechno Magdalenu přivolával a hnal vpřed, neboť dosud byla plna naděje a horečnosti mládí.

Než odešla z ústavu, v němž společně pracovaly, řekla jí Viola Pattersová při jednom z těch výbuchů důvěrnosti, vyvolaných vzájemnou přitažlivostí:

„Až budeme obě venku, ráda bych se s tebou setkala, ale nemá smysl, abys mi sem psala, poněvadž by mi to tak jako tak nedaly. Asi jim nebude po chuti, abychom se my dvě daly dohromady. Vypadá to, že mě vůbec nemají tak rády jako tebe. Ale napiš mi na adresu –,“ udala jakési jméno a přesnou adresu, „s poznámkou, aby to odevzdali mně, a určitě to dostanu.“

Ujistila Magdalenu, že patrně dostane dobré místo, jakmile se zbaví dozoru jeptišek, a bude pak moci pro ni něco udělat.

Za těch temných nových dní na to často myslila, a když na ni tísnivě doléhaly rozmanité životní zájmy, napsala jí konečně a brzy pak dostala pozvání, aby ji přišla navštívit.

Jak se však ukázalo, nemohla ve svém novém duševním stavu hledat u Violy cestu k lepšímu životu. Jak Magdalena brzy zjistila, patřila Viola ke skupině lidí, která si razila cestu způsobem, jehož se, jak si sama slíbila, chtěla navždy vystříhat. Viola bydlila ve vlastním bytě, který byl mnohem pohodlnější než všechna bydliště, v kterých kdy žila Magdalena, ale způsob, jímž se prodírala životem, nemohla Magdalena hned tak přijmout.

Ale ani její vlastní život nestál za nic, ať jakkoli měnila ubohá zaměstnání v obchodech a továrnách a doufala, že si tím přilepší. Když tak den za dnem pracovala, měla čím dál jasnější pocit, že jí ty chudičké úkoly, jimiž se lopotí, nevynesou nic, co by mělo trvalou hodnotu. Matka teď byla již mrtva a ona osamělejší než kdy dříve. Za těch několik let, kdy uboze žila z chudého výdělku, kdy pracovala a snila, její mysl se ustavičně zabývala láskou a vším, co by láska pro ni znamenala – co by znamenalo stisknutí tápající ruky, útočiště v srdci, jež by ji do sebe pojalo.

A pak podruhé v jejím nedlouhém životě láska přišla, nebo se aspoň zdálo, že přišla – jestliže nebyla nikde jinde, tedy jistě v jejím srdci.

Vlastním úsilím se teď stala prodavačkou v jednom z velkých obchodů a dostávala sedm dolarů týdně, s nimiž se protloukala životem. A právě tam se jednoho dne mezi zákazníky objevil jeden z těch lstivě svůdných mistrů v umění života, v němž se živobytí dobývá jen chytračením, jeden z těch mužů šťastně obdařených vábným zevnějškem, pro něž jsou ženy něco, co lze chytit na knírek se špičkami obrácenými vzhůru, na ješitně sčesanou kadeř, na bezvadné a nápadné prádlo, na šaty a boty tak svítící novotou, že to do světa každodenní práce vnáší úplné vzrušení. V jeho chování a pohledech byla roztomilost, kterou umí zplna ocenit jen ženské srdce – a to srdce, které se nevyzná v bezcennosti povrchního lesku.

Ano, pouhý půvab chtivého muže, jeho mělká, nesrdečná dvornost, lesk jeho očí i pleti, velkopansky nedbalé způsoby, jaké nikdy nespatřila v uzoučkém světě, v němž žila, to stačilo upoutat a udržet její zájem.

Opřel se o pult a prohlížel si papírnické výrobky a tužky, které prodávala, promluvil o cenách, o její práci, škádlivě se usmíval a celým svým počínáním jako by říkal, že je jedna z těch, jež mohou probudit jeho hluboký zájem. A současně ji začal přitahovat jakýsi živočišný magnetismus, jehož účinky si uvědomovala právě tak málo, jako kdyby byla kůl nebo kámen.

Objevil se jeden z mnohých, úhledný krasavec, který se začal zajímat o ni a o její drobný život. Naolejované a zvlněné vlasy staly se korunou na hlavě boha; knír a ostrý, krutý nos tvořily souzvuk vynikající krásy. I svalnaté ruce, jež tak uměly uchopit, pohybovaly se v hudebním rytmu. Než odešel, měla čas jen vytušit, jaký je zázrak tato dokonalá bytost. Ale bytost se jednoho z příštích dní vrátila a chovala se s milostivostí ještě důvěrnější a lichotivější.

Zaujala ho, jak jí příště řekl, a musí se stát jeho přítelkyní. Jednoho dne na ni čekal v době oběda a odvedl ji do lepší restaurace, než o jaké kdy snila, že do ní vstoupí, a při další příležitosti ho doprovázela na večeři.

Podle jeho slov byla krásná, nádherná. Práce tak drsná promarňuje květ jejího života. Měla by se za něj vdát a její nesnáze by se tím vyřešily. Patřil k lidem – tak jí to řekl –, kteří vydělávají velmi mnoho peněz, jestliže mají štěstí. Mohl by ji dokonce občas odvézt z města a spatřila by tak odlehlá místa a zajímavé končiny.

Pokud šlo o její zakrslý život, jak jej mohl poznat z těch drobností, jež se neubránila prozradit, naprosto se o něj nezajímal. Že její život byl dosud tak ubohý, v tom nebyla žádná její vlastní chyba…

Láska, láska, láska… Vždy týž příběh. Když mu nakonec v záchvatu obdivu a lásky za jeho velkomyslnost pověděla o své veliké chybě, na chvíli se zatvářil, jako by byl vážně zamyšlen, a přešel to pak jako něco nepříliš důležitého, jako dojemně dětinský omyl. Pak došlo k jedné z těch rychlých a ukvapených svateb, jež jsou běžným zjevem v houštinách podsvětí chudoby, kde třeba hledat sebezáchranu. Nalezli duchovního a ve světle jeho mravní sebejistoty zdál se jejich svazek ideální. Pak se ubytovali v obyčejném penzionu a začal nový a lepší život, v němž se teprve všechno mělo uskutečnit.

VII

Kdo zná kruté a nemilosrdné způsoby onoho určitého typu dravců z podsvětí, kteří vybírají mláďata z hnízd a kradou výhonky z polí, kteří vidí život jen jako loviště, kde lze zotročovat ty, kdo jsou duševně nebo tělesně slabší než oni sami, tomu se tento popis nebude zdát přehnaný ani nesprávný. Jsou to Faginové pohlavního života, tvorové, kteří mění ženy jako kabáty a kteří si umějí život hanebnými cestami velmi usnadnit, a jejich oběti, jež je dobře poznaly, vždy budou tvrdit, že alespoň na čas pod jejich dohledem nebo dozorem byly dost šťastny.

Tak tomu bylo s Magdalenou a s jejím milencem. S pobavenou a smějící se snášenlivostí hleděl na její přirozené, i když zpozdilé úsilí vytvořit ovzduší domova kolem jejich životů, o nichž se domnívala, že jsou spojeny, vystavět domov pro budoucnost, v které měli spolu žít, a viděl v tom jen něco bezcenného a směšného, kdežto pro ni to bylo, jako by se otvírala nebesa a poskytovala jí výhled do nového světa. V jeho lásce a v jeho péči měla přece najít mír. Později, jestliže nikoli hned – neboť si již postěžoval na okolnosti, které mu teď nedovolovaly pracovat –, měli shromažďovat výsledky své práce do společné pokladny a připravovat se tak na lepší život, jenž brzy nastane – připravovat domov, ideálně šťastné manželství kdesi ve světě. Dokonce pomýšlela i na děti.

Nikterak ji nezarazilo, že si brzy opět postěžoval na dočasné obtíže, pro něž bylo nezbytné, aby oba šetřili, a že ji také požádal, aby si prozatím, „než urovná svoje záležitosti“, našla nějaké zaměstnání, v němž by vydělávala mnohem víc než v tom dosavadním.

Vždyť jí bylo nepopsatelnou radostí pracovat pro svou lásku, neboť se vskutku dostavila láska, jež přece řeší všechny pozemské trampoty, jež odbourává všechny přehrady, i ty, jež jsou takřka nepřekonatelné. Teď tedy konečně měl její život rozkvést. Skončila osamělost a pominula tísnivá lhostejnost velikého moře života.

Ale právě tak jako v onom prvním případě probuzení nastalo rychle a znamenalo rozčarování. Když viděl, s jakým poníženým zbožňováním pohlíží na jeho povrchní kouzlo, když viděl, že jeho prázdná, lstivá duše znamená pro ni počátek i konec všech věcí, bylo mu tím snadnější říci jí a brzy pak naléhat, že se musí uchýlit k nejsnadnějšímu a nejrychlejšímu vydělávání peněz – co to znamenalo, to si k svému zoufalství uvědomovala –, neboť velmi nutně potřebuje velkou částku. Dovršil to obvyklým vyprávěním o hrozícím neštěstí, o náhlé prohře v kartách, o tom, že by to všechno mohlo skončit jeho uvězněním a jejich nucenou odloučeností.

Rychle jí také pověděl o mnoha případech, kdy ženy podobně zachránily mnohé z jeho přátel, o mnoha „pošetilcích“ a „hlupácích“, kterých je plno v ulicích a které ženy mohou snadno zlákat a vykořistit. Proč by váhala? Jen ať pomyslí na ty hubené, žebrácké mzdy, které dosud dostávala, na nicotnost svého dřívějšího života. Proč by teď ohrožovala jejich společnou budoucnost? Proč se nad tím pošetile rmoutit? Podle jeho soudu to pro lásku bylo pouhé nic. Což by to pro ni byla taková oběť? Takto ji přemlouval.

Tentokrát však na ni nedolehl stud a strach ze zatčení, nýbrž pociťovala to jako urážku, které se na ní dopustil milovaný muž a která řezala, pálila, sežehovala a zraňovala.

Jak si teď začala znovu mlhavě uvědomovat, milovaný muž by si tak neměl počínat. Jestliže láska byla to, o čem vždy snila, což ji milovaný muž neměl nad všechno jiné chránit a zachovávat pro sebe? A nyní došlo k tomuhle. Milovaný muž ji posílal, aby postávala v průchodech a před okny, aby „dělala oči“.

Právě toto se v jejím mozku a srdci ustavičně otáčelo jako kolo. Neboť přes drsnost svých dosavadních citových zkušeností věřila, že takto láska nemá vypadat, že si milovaný muž nemá takto počínat.

Tvářnost, jež se až do této hodiny a ještě i dlouho později zdála tolik hodna zbožňování, podobně jako tomu bylo s tvářností jejího prvního milence, ony oči, jež vypadaly, jako by na ni vyzařovaly lásku, ony rty, jež se usmívaly tak milostivě a líbaly ji, ruce a paže, které se jí dotýkaly a které ji svíraly, ne, nic z toho se nemělo podílet na násilí, které ji sem dohnalo.

Láska by měla znamenat něco lepšího. On sám jí to na počátku říkal – hovořil přece o tom, že pro něj má větší cenu než cokoli jiného – a teď tohle!

A pak jednoho večera o celý rok později nastalo vyvrcholení. Byl víc než jindy podrážděn nějakou ztrátou peněz a vůbec nutností snášet její přítomnost, i když mu dosud mohla prospět do jisté míry jako otrokyně, a jal se k ní mluvit s divokou zuřivostí.

„Co zas chceš…! Jdi k čertu! Myslíš si, že jsem nějaké nemluvně? Pusť mě. Nech toho dolézání. Mám toho po krk. Říkám ti, nechytej mě za ruku! Mám toho dost, zatraceně dost! Ať jsi odtud! Ať jsi odtud – a nikdy se už nevracej! S tím je konec – konec – slyšíš? Myslím to zatraceně vážně… Jednou provždy konec. Už ať jsi odtud, a to navždycky. Nevracej se. Už jsem ti to říkal několikrát, ale tentokrát to platí! Rychle ať jsi odtud – kryso! – a ať tě tu nikdy už nevidím, slyšíš, ty zatracená příživnice!“

Odstrčil ji, současně otevřel dveře, a když viděl, že ho stále ještě prosí a že se k němu tiskne, odhodil ji takovou silou, že si poranila levé oko a zápěstí levé ruky o zárubeň dveří.

Bylo slyšet výkřiky: „Frede! Frede! Prosím tě! Prosím!“ a pak dveře zabouchly a ona zůstala venku, opírajíc se bezútěšně a zdrcena o zábradlí schodiště.

A pak na ni jako již dříve dolehla krutost a nevyzpytatelnost života, jenže tentokrát měla mnohem méně naděje, jež by jí mohla být oporou. Všechno bylo tak temné a beznadějné. Často v těchto hodinách myslila na rychle plynoucí, ledovou vodu řeky, jež se leskla odrazy zimního měsíce, a pak opět na klid a mír Domu dobrého pastýře, na jeho chráněnou odloučenost od života, na ten jediný skutečný domov, na jediné útočiště, které kdy poznala. Takto zahloubána a potlačujíc občasné vzlyky, ubírala se pak širokými ulicemi směrem k tomuto útočišti a plna lítosti myslila na ponižující milostný život, jenž nyní skončil – na sen o lásce, která nikdy, už nikdy nemohla pro ni nastat.

VIII

Přísné červené zdi ústavu byly stejné jako dříve, ale byly teď v mrazivém svitu zimního měsíce temné, pokryty šedí a studené. Sehnutá, zamyšlená, zpola zmrzlá a plačící ušla dlouhou cestu. Nejednou po té cestě přiměla ji beznadějnost jejího života i snů, aby se zastavila, a vybízela ji, aby s novou rozhodností zamířila k řece – a jenom živé, povzbudivé vzpomínky, které si zachovala na truchlivě útulný dům, na jeho přísný mír a klid, na účastnost sestry Anežky i matky Berty, jenom to ji vedlo dál.

Cestou uvažovala, zda ji vůbec přijmou, neboť jí přece mohli tolik vyčítat její truchlivý příběh. A přece ji to neodolatelně nutilo kráčet vpřed, tak ubezpečující byla vzpomínka na ten dům, který pak spatřila tichý a bez jediného rozsvíceného světla. Přece však nakonec jedno světlo objevila, a to u postranních dveří – nikoli u velké chladné brány, kterou ji vpustili, když sem přišla poprvé, nýbrž u vrátek umístěných poněkud stranou, která takřka ani neznala; a k těmto vrátkům po truchlivém váhání přistoupila, pak zazvonila a jakási ospalá jeptiška ji vpustila dovnitř a uvedla do tepla a ticha vnitřní předsíně. Jakmile byla uvnitř, kráčela mechanicky k bronzovým vratům, která podobně jako vězeňská vrata uzavírala chodbu, a zde unaveně klesla na jednu z prostých židlí stojících poblíž okénka ve vratech a zahleděla se skrze ně.

Poraněné oko i odřené ruce ji bolely. Na kabátku, který byl trochu vybledlý, a na pomačkaném klobouku, který měla nepořádně nasazen, neboť jí bylo příliš zle, aby na něco takového myslila, leželo trochu sněhu. Když sestra tajemnice, pověřená dozorem nad místnostmi po půlnoci, uslyšela kroky a přišla k vratům, Magdalena znaveně vzhlédla a její drobné, začervenalé, drsné ruce zůstaly ležet v klíně.

„Matko,“ řekla prosebně, „můžete mě vpustit dovnitř?“

Když si pak vzpomněla, že ji může přijmout do ústavu jen matka Berta, dodala unaveně:

„Je přítomna matka Berta? Byla jsem už tady v ústavě. Pozná mě.“

Sestra tajemnice si ji zvědavě prohlédla, neboť vytušila v dívce víc oné nekonečné bídy, než kolik jí zde spatřila, a když viděla, že je buď nemocná, nebo plna zoufalství, pospíšila zavolat svou představenou, podle jejíhož nařízení měly se jí hlásit všechny takové žádosti o přijetí. Jakmile odešla, byl v předsíni naprostý klid. Brzy pak bylo slyšet kročeje v dřevácích a v čtvercovém okénku se objevila vrásčitá, věkem poznamenaná tvář matky Berty.

„Co se děje, mé dítě?“ zeptala se zvědavě i mírně, udivena zuboženým stvořením, jež přišlo v tuto hodinu.

„Matko,“ jala se Magdalena rozechvěle mluvit, když vzhlédla a poznala ji, „pamatujete se na mne? Jsem Magdalena. Byla jsem tu před čtyřmi lety. Byla jsem v dívčím oddělení. Pracovala jsem v dílně se šicími stroji.“

Život a všechny ty konce jejích rozechvělých nadějí ji tolik ubily, že ani teď v tomto ústavě neočekávala nic jiného než lhostejnost a odmítnutí.

„Skutečně, pamatuji se na tebe, mé dítě. Ale co tě sem přivedlo? Máš poraněné oko a ruce.“

„Ano, matko, ale neptejte se mne, prosím – aspoň teď ne. Prosím vás, přijměte mě! Jsem tak unavena! Tak zle se mi vedlo!“

„Samozřejmě, mé dítě,“ pravila matka a otevřela dvířka ve vratech. „Můžeš vejít. Ale co se ti stalo, dítě? Čím se to stalo, že jsi na tváři a na rukou zraněna?“

„Matko,“ prosila Magdalena znaveně, „musím teď na to odpovídat? Jsem tak nešťastna! Můžete mi zas dát, co jsem zde nosívala na sobě, a poskytnout mi postel na dnešní noc – onu malou postel tam pod lampou?“

„Ale ano, samozřejmě to dostaneš,“ řekla jeptiška, když vytušila veliký zármutek. „A nemusíš teď nic říkat. Myslím, že vím, k čemu došlo. Pojď se mnou.“

Vedla ji holou, slabě osvětlenou chodbou a pak po železných pevných schodech, jež se pod kroky rozeznívaly, až došly jako tenkrát do nepřívětivé, avšak bezvadně čisté místnosti, kde byly koupelny a koše na špinavé prádlo.

„Teď se svlékni, mé dítě,“ pravila, „a vykoupej se. Přinesu ti něco na zraněné oko.“

Když se zde teď znovu ocitla, jala se Magdalena odkládat ty dojemně okázalé jemnůstky, kterými se na čas zdobila a které v ní probouzely stud: košili z žebrované látky, kterou si teprve nedávno koupila v matné naději, že jej zaujme, obyčejný klobouček, za který zaplatila deset dolarů, pruhovaný živůtek, jenž jí kdysi dělal radost, neboť doufala, že jej tím potěší.

V jakési otupělé beznaději svlekla si boty i punčochy, a jakmile matka Berta odešla, ponořila se do teplé čisté lázně, kterou jí připravily. Potlačila vzlyknutí, když vstupovala do lázně, a musela při koupání potlačit další. Pak vystoupila, osušila tělo, pokryla je čistým, jednoduchým kusem bílého prádla, jenž tu ležel na židli, kartáčovala si vlasy a zlehka se dotýkala oka, až pak přišla matka s mastí, kterou jí oko potřela.

Pak kráčela za matkou dalšími tichými chodbami, které jí připadaly kdysi tak pusté, teď však byly útěšné ovzduším klidu a míru, a dospěla tak do veliké místnosti s mnoha řadami prostých bílých železných postelí, pokrytých sněhově bílým prádlem a osvětlených jen červenými lampičkami nebo drobnými svíčkami, které tu a tam hořely poblíž těch idealizujících obrázků, pod nimiž spalo tolik dívek, které se jí podobaly. Nad postelí, na které kdysi spala a která náhodou byla volná, hořela lampička, v níž poznala tu dávnou – svoji lampičku, jak na ni vždy myslívala – pouhý drobný, blikající plamen před soškou Panny Marie. Když sošku spatřila, musela potlačit vzlyknutí.

„Jak vidíš, mé dítě,“ pravila matka představená poeticky, „jistě to tady na tebe čekalo. Je to tu prázdné. Jako by to bylo čekalo, že přijdeš.“

Mluvila tiše, aby neprobudila dlouhé řady spících žen, a pak odhrnula pokrývku na posteli.

„Ach, matko,“ náhle zašeptala Magdalena, když došla k posteli, „necháte mě tady navždy? Nechci už nikdy odtud odejít. Vedlo se mi tak zle. Budu pracovat ze všech sil, jestli si mě tu necháte!“

Zkušená jeptiška na ni udiveně pohlédla. Nikdy dosud neslyšela takovou prosbu.

„Ale ovšem, mé dítě,“ řekla. „Chceš-li tu zůstat, jistě to budeme moci zařídit. Je to u nás neobvyklé, ale nejsi jediná, i jiné od nás kdysi odešly a pak se vrátily. Bůh a Panna Maria jistě vyslyší tvou modlitbu za všechno, co je spravedlivé. Teď však ulehni a spi. Potřebuješ si odpočinout. Vidím to na tobě. A zítra nebo kdykoli později – nebo nikdy, jak budeš chtít – můžeš mi povědět, co se stalo.“

Velmi jemně ji přinutila, aby ulehla, urovnala na ní pokrývku a pak jí položila chladivou vrásčitou ruku na čelo. Magdalena v odpověď ruku uchopila, přitiskla si ji k rtům a držela ji tak.

„Ach, matko,“ vzlykala, když se nad ní jeptiška sklonila, „nepouštějte mě už nikdy ven do světa! Že mě nepustíte? Jsem tak unavena! Tolik unavena!“

„Ne, má drahá,“ konejšila ji matka, „nepustíme tě, pokud sama nebudeš chtít. A teď se utiš. Nebudeš nikdy muset ven do světa, jestliže sama nebudeš chtít.“

Odtáhla pak ruku od rtů, jež ji líbaly, a po špičkách tiše odešla z místnosti.