De Maupassant mladší

Objevil se přede mnou na jaře roku 1906 jako urostlý, otužilý, duševně bystrý čtyřiadvacetiletý nebo pětadvacetiletý muž pevně hledících očí, dosti nepřístupný, přitom však útočný a načepýřený; prostě jako typ dychtivě životného člověka. Nemluvil mnoho, všechno, co jsem před ním řekl, přijímal zřejmě s určitou výhradou a hned při prvním setkání na mne udělal veliký dojem. Musím se přiznat, že se mi velmi líbil, i když jsem okamžitě poznal, že já jsem na něj příliš velký dojem neudělal. Byl jsem asi o deset let starší a stal jsem se (a to nevěděl) zcela nedávno šéfredaktorem nedůležitého časopisu, z kterého jsem měl udělat něco lepšího. Aby si vydělal několik dolarů, připravil pro dřívějšího šéfredaktora velmi směšný článek, jakousi hloupost o tom, že novinářství může být životní drahou i pro ženy. Buď ten článek byl objednán, nebo ho k němu vybídli, ale měl jsem pocit, že jej napsal jen proto, aby dostal peníze.

„Proč maříte čas takovými věcmi?“ zeptal se jsem s úsměvem a pokoušel jsem se ho tak současně kritizovat i povzbudit, neboť se mi už zprotivilo mnoho podobných objednávek, jež učinila dřívější redakce a jichž nyní nebylo možno použít.

„Připadáte mi jako člověk, který má na takovéhle věci příliš mnoho síly i zdravého smyslu. Proč nezkusíte něco, co by stálo za námahu?“

„Za námahu!“ naježil se jako vzpurný polární pes, kterého mi mimochodem připomínal. „Ukažte mi v tomhle městě časopis, který by koupil něco, o čem bych si myslil, že mi to stojí za námahu! Jste jako všichni ostatní: mluvíte velkoryse, ale ve skutečnosti nic příliš významného nechcete. Chcete patrně nějaké maličkosti, napsané podle pravidel nebo podle ‚našich požadavků‘. Znám to. Dejte to sem. Nevnucuji vám to. Bylo to objednáno, ale hodím to do koše.“

„Jen ne tak rychle! Ne tak rychle!“ odpověděl jsem pln obdivu k jeho odvaze a pohnut pohrdáním, které měl pro americké poměry ve vydávání časopisů a knih. Byl po svém způsobu tak mladý, drsný i dravý, úplně živočišný, ale jak při tom zajímavý! Bylo v něm něco právě tak svěžího a čistého jako v čerstvě zoraném poli nebo v panenské prérii. Představoval v mých očích všechnu mladou nefalšovanou sílu mé země, ale měl nad ni ještě víc „údernosti“, a to alespoň po intelektuální stránce. „Jen se nerozčilujte a nebručte,“ chlácholil jsem ho. „Vím, že je to pravda, co tady říkáte. Opravdu nechtějí takové věci, které vy můžete nabídnout. Ani já je nechci. Jestliže člověk pracuje pro někoho jiného, jak to většinou děláme, pro nějaký ten vydavatelský podnik, nikdy se nemůže dostat dost vysoko nad obecné požadavky a vkus. Bylo to se mnou přesně tak jako s vámi. I teď je to tak. Odkud pocházíte?“

Řekl mi to – pocházel z Missouri – a před několika málo lety přišel z univerzity tohoto státu.

„A co vlastně chcete dělat?“

„Proč by vás to mělo zajímat?“ řekl podrážděně s rostoucím a již zřejmým přesvědčením o své nadřazenosti i s jistým odstupem, jako by mu moje otázka byla velmi proti mysli a jako by v ní viděl projev blahosklonnosti a dotěrnosti. „Kdybych vám to řekl, patrně byste tomu ani nerozuměl. Teď zrovna chci psát tolik článků pro časopisy, kolik jich bude třeba, abych se uživil, to je všechno.“

„Člověče!“ zasmál jsem se tomu pohlavku. „Jak do toho umíte jít! Jste opravdu zajímavý. Ale řekněme, že bychom přece jen začali vyjednávat. Rád byste dělal něco hodně zajímavého a dostal za to peníze. Líbíte se mi a v každém případě mi připadáte jako člověk, který by mohl dělat věci, jaké potřebuji, nebo aspoň některé z těch věcí. Chcete tedy dělat co možná věci, které by byly co nejméně hloupé – něco lepšího než tohle. A já potřebuji články, ve kterých by bylo co nejméně pošetilostí, jen tolik, aby je vůbec bylo možno v tomhle časopise tisknout – chtěl bych zachytit opravdovou barvu newyorského života, bude-li možno něco takového tisknout v takovémhle obyčejném časopise. Zhruba řečeno, představoval bych si to takhle,“ a v obrysech jsem mu pověděl, jak jsem zamýšlel zaměřit časopis, který mi byl svěřen. Stal jsem se šéfredaktorem chudokrevného měsíčníku „pro lepší společnost“, známého pod jménem Broadway (!) a pokoušel jsem se jej proměnit ve velkoměstský obrázkový list, rozšířený po celé zemi nebo i v cizině. Trochu roztál.

„Nu dobrá, máte-li s tím takovéhle záměry, snad to k něčemu povede. Nevím. Je docela možné, že právě vy to dokážete.“ Zdůraznil slova „docela možné“. „Ať tak, nebo tak, stojí to za zkoušku. Soudí-li člověk podle bezcharakterních šéfredaktorů a časopisů v tomhle městě, nechce v Americe nikdo nic slušného.“ Našpulil ústa. „Mám ctižádost, ale v časopisech tohoto města nebo možná celé téhle země se patrně neuplatním. Nevěděl jsem, že tady mají nastat změny.“

„Nastanou,“ řekl jsem. „Ale nesmíte ovšem od toho očekávat příliš mnoho. Přes všechno to má zůstat obecně líbivý časopis. Uvidíme teprve, jak daleko budeme moci jít s věcmi opravdu zajímavými. Znáte-li nějaké lidi, kteří se vám podobají, přiveďte je. Budu je potřebovat. Zaplatím vám za tenhle článek, ale tím způsobem, že vám dám vyšší honorář, až mi přinesete něco lepšího, souhlasíte?“

Usmál jsem se a on se také usmál. Byla v něm vřelost, jež byla nakažlivá, jestliže se uvolil podlehnout, ale vždy to byla vřelost potlačovaná, cynická, trochu zatrpklá; vřelost záměrně spoutaná, jak mě napadlo. Odešel a spatřil jsem ho teprve asi za týden, kdy mi přinesl svůj první pokus, jímž chtěl vyhovět tomu, co jsem potřeboval.

Mezitím jsem se zabýval organizováním redakce, v níž, jak jsem se po onom setkání rozhodl, měl být pokud možno i on. Chtěl jsem ho přijmout jako stálého zaměstnance, který by psal „mimořádné články“, pokud by se ovšem chtěl v psaní takových článků vycvičit. Připadal mi tak inteligentní a ctižádostivý, že sliboval velmi mnoho. I když v onom článku, který mi odevzdal, když zase přišel, nebyly základní myšlenky příliš dobře uspořádány a nebylo v něm dost využito nejlepších míst, byl to přece jen hlavně po výrazové stránce článek neobyčejně dobře napsaný.

Další věc, kterou jsem mu svěřil, aby se o ni pokusil, byla dokonce ještě lepší. Pamatuji-li se dobře, byl to vzrušující obraz východních newyorských čtvrtí, který měl podle jeho záměru zaujmout čtenáře nežijící v tomto městě, ale zatímco to bylo napsáno výjimečně dobře, pokud jde o barvu a určitost výrazu i pokud jde o výběr slov, opět tomu jako při prvním pokusu chybělo uspořádání nejúčinnějších míst. Vysvětlil jsem mu to a současně jsem mu zcela jasně naznačil, že kdyby dovolil, mohl bych mu v tom poradit. Byl ochoten naslouchat, dokonce vypadal dychtivě, i když se stále tvářil zdrženlivě, jako by se mně chtěl přizpůsobovat do značné míry, dál však ani o krok. Rychle pochopil, jak je třeba věc uspořádat, a když pak na ní pracoval u stolu v jedné z kanceláří, přinesl mi výsledek, který byl takřka již úplně uspokojivý. Za další týdny a měsíce, když takto se mnou pracoval na „mimořádných“ i jiných článcích, pochopil nakonec můj způsob zpracování nebo alespoň nalezl svůj vlastní způsob, s kterým jsem byl právě tak spokojen, a to mě velmi potěšilo. O málo později jsem ho přijal jako stálého člena redakce s pravidelným platem.

Když se po tom teď ohlížím, bylo to naše úsilí dojemné a byly dojemné i podmínky, za kterých jsme se pokoušeli uskutečnit své záměry – všechny ty drsné obchodní požadavky a teorie, které stály za celou tou věcí, nutnost vysvětlovat stále své záměry a bojovat za věci, o kterých, jak jsem o tom tehdy smýšlel, nemělo by se ani diskutovat. Byli jsme v nových místnostech nové budovy, kde bylo ještě plno stavebního dříví, a čekali jsme na dokončení stěn, které, jak kdosi poznamenal, „měly nás jednoho od druhého oddělit“. Vydavatel a majitel našeho listu byl člověk duševně malý, plný energie, těkavosti a barvitosti, plný sobectví a měšťáckých představ o nezbytnosti mít „průraznost“ a ctižádost, „vidět život zblízka“, mít „údernost“ a co všechno ještě; byl to Američan do morku kostí a hodinu co hodinu na mne dotíral s otázkami o všech příčinách a důvodech onoho snu, který jsem se skupinou lidí, jež jsem kolem sebe rychle shromáždil, chtěl učinit skutečností.

Základní podmínkou pro mne bylo udělat něco nového, udeřit na nějakou novou, svěží notu v životě a činnosti velkoměsta; aspoň v této oblasti bylo třeba zbavit se starého, tupého a poněkud velikášského způsobu reportáže i popisu, a měl jsem tedy již mladého člověka, který, jak se zdálo, byl schopen mi v tom pomoci. Byl tak pln života, tak dychtivý, tak vřele si přál zachytit právě ono ovzduší, které teď chtěl zobrazit náš časopis. Když jsem ho měl nyní blízko sebe, připadal jsem si silnější, cítil jsem se lépe. Velmi ho zajímal růst města, charakter i ovzduší některých končin, skutečnosti týkající se společenských osudů, událostí, životních podmínek i zločinů, nadto jej bylo možno tak snadno poučit, tak rychle chápal, čeho je třeba a v jakém uspořádání je to nejlépe vypsat. Stačilo mu několik mých technických poučení a měl pak již v malíčku umění napsat „mimořádný článek“, aniž s ním byly nějaké další starosti.

Více než jeho úspěch v chápání mé teorie psaní „mimořádných článků“ mě však zajímala jeho povaha, jak se mi za daných podmínek ze dne na den čím dál víc projevovala v blízkém pracovním styku. Jak jsem brzy a s radostí poznal, nešlo tu o žádného nasládlého pisálka, který by si liboval ve šťastných koncích, který by patřil ke staré literární škole, podle které se píše hezky o ničem. Poprvé za svého styku s literárními nováčky všeho druhu uslyšel jsem právě v něm onu zcela určitou, duševně zdravou, pronikavou, nesentimentální notu, tak běžnou u nejlepších evropských autorů, notu zcela zbavenou bahnité upovídanosti, chvástavosti a pokrytectví. Měl styl, který byl jasný jako voda, prostý jako déšť; co napsal, mělo barvu, poezii i humor; a jestliže v něm bylo snad příliš marnivosti a vědomí vlastní významnosti, bylo mu to možno odpustit, neboť k tomu měl dobré důvody. Jakkoli jsem už byl zvyklý jednat s literárními a uměleckými nováčky, kteří přišli do styku s časopisy, na nichž jsem se podílel, tenhle člověk si mě získal jako nejlepší z nich a jako někdo, kdo proti těm ostatním znamenal osvěžující změnu.

Když viděl, že bych si velmi přál mít povídky, básně, krátké eseje nebo prozaické fantasie, jež by osvětlovaly ducha New Yorku, při­nesl mi jednoho dne, jen několik týdnů od chvíle, kdy jsme se setkali, drobnou báseň s titulem „Neuvain“, která mě velmi zaujala. Byla to stručná, účinná, a přece tak jemná báseň, dvojitý triolet podle staré francouzské poetiky, ale byla i plna modernosti a příchutě ulic s jejich kanalizačními vozy, kolovrátky a dětmi, tančícími na chodnících. Titul se mi zdál vyumělkovaný, neboť slovo „Jaro“ by se bylo hodilo právě tak dobře, ale bylo to pro něj v tehdejším jeho duševním stavu typické a osvětlovalo to jeho literární záliby. Upjal se na francouzskou školu, jejíž všechno převyšující pochodní byl de Maupassant, ale to jsem tehdy ještě nevěděl.

„Je to kouzelné,“ zvolal jsem nadšeně. „Líbí se mi to. Přineste mi, jestli ještě něco máte. Píšete povídky?“

Místo odpovědi se na mne jen na chvíli zadíval svrchovaně zkoumavým, drzým a pohrdavým způsobem, jako by říkal: „Napřed se musím přesvědčit, jestli mi v takových věcech stojíte za námahu,“ nebo jako by pravil: „Tohle nešťastné, domněle oduševnělé stvoření mě právě začíná podezřívat, že bych snad mohl psát i povídky.“ Když viděl, že na to odpovídám jen velmi dobrosrdečným úsměvem, konečně se uráčil říci: „Samozřejmě, píši povídky. Proč myslíte, že bych se jinak vůbec pokoušel něco psát?“

„Mohlo by vás přece bavit jenom psaní románů, divadelních her nebo poezie.“

„Ne,“ odpověděl po odmlce s týmž výrazem nezměrné blahosklon­nosti, „chci se specializovat na povídky.“

„Zde tedy mám před sebou mládě,“ řekl jsem si, „které zcela jistě má talent, které je talentem přímo nabito, a přece je třeba vzhledem k práci, kterou začíná dělat, vzhledem ke skutečnosti, že mu život zasadí nepočítaných ran, než dospěje, přece je třeba toto mládě povzbuzovat. Není tomu ani tak dávno, co jsem na tom byl podobně. Kdybych ostatně nepovzbuzoval tento druh práce finančně (a to je nejlepší způsob), kdo by jej tak povzbuzoval?“

Asi o týden později jsem byl zaskočen dalším a ještě uspokojivějším překvapením, když mi jednoho dne přinesl svým obvyklým blahosklonným způsobem dvě krátké povídky a upejpavě mi je položil na stůl, při čemž sotva pronesl několik slov – „Jestli chcete, tak si tadyhle můžete něco přečíst“, tak asi to znělo. Četba těchto dvou povídek mě právě tak poplašila, jako bych byl objevil zcela už dozrálého génia. Byly tak opravdu nezvyklé a odlišné ve svém postoji, byly tak průzračné, řízné i sevřené a bylo v nich tolik výraznosti (jmenovaly se „Druhý motiv“ a „Pravý muž“)__. Vždyť když jsem se již dříve rval s otázkou povídek v redakcích jiných časopisů, byl jsem poněkud pesimistický, ať už šlo o krátké nebo dlouhé prózy – v americké literatuře bylo takřka nemožné vůbec nějakou prózu najít, natož pak takovou, kterou by bylo možno otisknout. Moje vlastní zkušenost se „Sestrou Carrie“ právě tak jako s prudkým odporem nebo mrazivou lhostejností, kterou byli zahrnuti všichni, kdo se v Americe pokoušeli o něco aspoň trochu vážného, stačila mě už takřka přesvědčit, že svět se dívá na věci, jež se jen přibližně podobají pravdě, jako na nejhanebnější a nejzločinnější z urážek. Nebylo odvahy „mluvit hlasitě“, nebylo odvahy podávat zprávy o životě takovém, jaký je, jak jej lidé žijí. A jedno z nejdůraznějších upozornění, kterých se mi dostalo od předsedy právě této naší vydavatelské společnosti – od tohoto nejhltavějšího, nejctižádostivějšího i nejohavnějšího příkladu americké falešné morálky, jež v sobě spojuje pirátskou ziskuchtivost s naprostým vnitřním přesvědčením o vlastní spravedlnosti –, jedno z těchto hlavních upozornění znělo v tom smyslu, že i když chce v povídkách něco takového, něco životnějšího a životu víc podobného, než je ona „kaše“, jak to nazval, kterou lze číst v běžných časopisech, přece jen to musí mít 1. silnou přitažlivost pro nejširší čtenářské vrstvy (!) a musí to být 2. velmi dojemné a velmi bezúhonné, ovšem v tom smyslu, jak tomu rozumí vážený čtenář – a to ovšem byla dvojice základních pouček, jež zaručeně a nepochybně mohla vést jen k tomu, že by z jakékoli dobré povídky zmizela všechna životnost.

Přesto jsem však nezoufal; něco lze dělat. Přestože jsem si povzdechl, přece jen jsem doufal, že dokáži přimět svého nadřízeného, aby se nedíval na výjimečnou věc příliš úzkostlivě nebo, jak se říká, aby „přivřel jedno oko“; to ovšem mohlo něco znamenat nebo nemuselo znamenat nic, jak si kdo vybere. Mým snem po pravdě bylo najít jednoho nebo mnoho takových mladých lidí, najít jakýsi průbojný realismus, který by byl pravdivý a který by přitom zůstal takový, aby věci v jeho duchu napsané bylo možno tisknout. Představte si tedy, jaké bylo moje uspokojení, když jsem zjistil, že se těmto dvěma povídkám nejen mohu ze srdce obdivovat, nýbrž že je mohu i otisknout a že jsou to věci, jež by nezbytně měly probudit zájem ve všech lidech, kteří vědí jakkoli málo o životě. Je pravda, že to byly povídky ironické i kruté, měly však i humor a barvitost, byly vyprávěny tak obratně a jasně, že probouzely úsměv. Zavolal jsem si ho a řekl jsem mu to, nebo aspoň přibližně tak jsem mu to řekl – to byla patrně chyba, jak si teď někdy myslím, neboť cesta k umění musí být dlouhá – a okamžitě jsem povídky koupil, doufaje při tom takřka proti veškeré naději, že dostanu mnoho dalších takových prací.

Jak jsem měl již dříve říci, rozšířil jsem v té době svůj štáb o výtvarného redaktora. Byl to člověk velmi rozevlátý a výstřední, samorostlý génius, neposedný, neklidný, citově výbušný, náladový muž, zahrnující ve své duši Verlaina, Baudelaira i Ropse, který se nespokojil tím, že měl každý měsíc časopis uspořádat a vyzdobit, nýbrž mermomocí chtěl psát, malovat, skládat verše, hudbu i divadelní hry a pohyboval se ve vyšších společenských vrstvách, kam mu přístup otvíral jeho původ. Měli jsme teď také již mezi sebou redaktora pro grafickou úpravu čísel, irského katolíka, který vychodil nějakou vynikající sektářskou školu a kterého víc zajímal svatý Hieronymus a jeho Vulgata jako vtělení klasické latiny než nezbytnost připravit číslo k tisku. K redakci patřil i velmi zajímavý, mladičký a hezký, i když přísně se tvářící výplod literárního a kritického školení univerzitních kolejí Wellesley, Mt. Holyoke a Bryn Mawr; byla to skutečně zajímavá mladá intelektuálka, která vykonávala úkoly pomocné redaktorky a lektorky ve vedlejší místnosti, kde seděla spolu s výtvarným redaktorem, s redaktorem pro grafickou úpravu a s poslíčkem. I když mnou, jak se obávám, tato velmi cenná a v některých ohledech pozoruhodná mladá žena velmi pohrdala pro moje nevázané a neliterární způsoby, přece jen byla, jak jsem ji z toho podezříval už dřív, než jsem ji přijal, velmi dychtivě zaujata pro něco nového a životného v próze i v ostatních spisovatelských odvětvích. Vždy chtěla všechno proškrtávat, třídit a zkracovat – donekonečna chtěla zestručňovat. L. ji zprvu od srdce nenáviděl, říkal o ní, že je pitomá, nafoukaná, strojená a bůhvíjaká ještě. K této tříčlenné skupině se přidával čím dál větší hlouček spisovatelů, malířů, básníků, kritiků, snílků, sociálních reformátorů a kdoví jakých ještě lidí, kteří v naději, že svých cílů a záměrů dosáhnou s pomocí vskutku významného časopisu, začali se kolem nás soustřeďovat. Nováčkové se tu po nějaký čas skutečně rojili; byl to zábavný, živoucí, pronikavě hlučný svět pro sebe.

Pokud jde o L., bylo to pro něj něco zcela nového a zaujalo ho to, ba dokonce okouzlilo. Občas se k tomu všemu přidával takřka vesele a v duchu se zřejmě ptal, zda by z toho všeho nemohlo vzniknout něco skvělého, mezinárodního a trvalého. Rychle se z něho stal jeden z nejsvéhlavějších a nejznepokojivějších mladíků, jaké jsem kdy poznal. Občas to vypadalo, že je skutečně geniální, pokud jde o dráždivá a nepříjemná slova, jež říkal nejen mně, nýbrž i ostatním. Poněvadž o mně dřív, než se se mnou zde setkal, nikdy neslyšel, byl podle mého mínění přesvědčen, že jsem pouhé nic, že jsem snad člověk, který má jakési schopnosti dělat redaktora, ale že rozhodně nemám žádné schopnosti spisovatelské a že naprosto nemám právo něco spisovatelům vytýkat a navrhovat. Pomohl jsem mu, ale to přece byla samozřejmost. Pokud šlo o výtvarného redaktora, byl to v jeho očích zprvu hlupák, později génius; zrovna tak to bylo s redaktorem pro grafickou úpravu.

Pokud šlo o slečnu E., o onu pomocnou redaktorku, vyškolenou na univerzitách Wellesley, Bryn Mawr a Mt. Holyoke, která od počátku se mnou souhlasila, že jde o autora slibného, ba geniálního, zprvu jí, jak jsem již řekl, hluboce pohrdal. Poněvadž však projevovala radost nad jeho schopností, nad upřímností jeho úsilí, nad jeho jasnozřivostí i takřka vychloubačnou silou, podařilo se jí později patrně též pomocí své tváře i tělesných půvabů získat si jeho důvěru a přesvědčit ho, že je nejen poctivou obdivovatelkou jeho dovednosti, nýbrž že má v nemalé míře i vkus a soudnost. Byl pak asi do té míry přívětivý, jak může být v kanceláři nějaké zpola zkrocené zvíře.

Ale nad všechno ho urážel M., vydavatel našeho časopisu, pro kterého nemohl najít slova, jež by se vyrovnala pohrdavému smýšlení, jež o něm měl. Jak mi L. zcela otevřeně řekl, nebyl vydavatel v jeho očích nic jiného než „slídivá, čenichající finanční krysa“, „finančnická volavka ve službách nějakého trustu“, „chytrý chamtivý kramář“. Říkal mu tak, poněvadž M. si zvykl přicházet k nám, navazovat tu a tam rozhovor a samozřejmě byl zvědav, jakým směrem je namířena všechna ta energie a všechno nadšení. Ze všeho nejvíc si na něm L. v té době ošklivil jeho vzhled, prozrazující naprostý blahobyt, jeho zřejmou snahu i přání tento blahobyt neprozrazovat, jeho pečlivě střižené šaty, jeho automobil, jeho početné úředníky a sekretáře, kteří ho doprovázeli a kteří patřili k různým jiným obchodním společnostem, s nimiž byl ve spojení.

Jak M. vždy říkal, chtěl jenom utrácet a žít, ale nebylo tomu tak. Vyvolával jen dojem, že to tak dělá. Patřilo k jeho zvykům (a byl to zvyk, který jistě na L. jako na nevinného nováčka velmi zapůsobil) ukládat některému ze svých úředníků, aby mu ohlašoval, kdy má z jedné „důležité“ schůzky odejít na jinou, ať už se tyto schůzky konaly v jeho budově nebo mimo ni a ať byl kdekoli, ať třeba byl „hluboce“ zabrán do některé z literárních rozprav, nebo měl důvěrnou poradu s některými zaměstnanci, vždy mu museli hlásit, jestliže ho někdo volal telefonem, a sám pak rozhodl, zda půjde k telefonu nebo nepůjde. Další jeho marnivostí bylo, že si dával ohlašovat příjezd svého vozu, do kterého jej pak horliví sekretáři přinutili nastoupit, neboť již dříve dostali rozkaz, že je jejich úkolem dbát, aby nezmeškal nějakou důležitou poradu. Nebo také posílal pro některého ze svých zaměstnanců, ať v té chvíli byl třeba v klubu, v restauraci nebo doma a ať byla třeba půlnoc, aby s ním konferoval o nějaké velmi důležité záležitosti, a to si pak takový zaměstnanec musel vzít taxi a okamžitě přijet, aby M. nemusel čekat.

„Probůh!“ poznamenal jednou L. v mé přítomnosti. „Když si člověk představí, že je nějaká myslící lidská bytost zavázána takovému chlapovi za svůj týdenní příjem! Někdo by ho měl klepnout, aby bylo po něm!“

Ale jak se v tomto ovzduší L. rozvíjel! Bylo to zajímavé. Zprvu, než dosáhl časopis jistého významu a než byl dobře zorganizován, bylo mi velkým potěšením setkávat se s ním mimo úřední hodiny, a byl to společník zvláštní i plný životnosti. Tak silně dychtil po životě, tak byl nesnášenlivý k všemu starému i ke všemu, po čem právě sám osobně netoužil nebo co neznal, že jsem míval někdy strach vůbec něco říci, abych se nesetkal s hrubým odmítnutím nebo přinejmenším s kousavou námitkou. Jak jsem si s velikým potěšením všiml, vášnivě rád se díval jako všichni mladí lidé, kteří poprvé přijdou do velikého města, na veliké mosty, na nové tunely, jež se právě tehdy dokončovaly nebo byly ve stavbě, na přístav i záliv, na Coney Island, na dvě nová a velká nádraží, na nichž se tehdy pracovalo. Ale nejvíc si liboval v některých i velmi skličujících končinách – například na Osmé avenue, o které později napsal povídku, a to výbornou („Tiché dueto“); líbilo se mu v Hall’s Kitchen, v té končině mezi Osmou a Desátou avenue a mezi Třicátou šestou a Čtyřicátou první ulicí; v Malé Itálii, v té oblasti pod Delancey Street a na sever od Worth Street ve východní čtvrti; v Čínském městě; ve Washington Street (v této americké Sýrii); mezi Řeky na Dvacáté sedmé a Dvacáté osmé ulici v západní čtvrti. Všechny tyto oblasti rozmanitého newyorského života a ještě mnohé jiné ustavičně zaujímaly jeho nepokojnou pozornost. Jednou mi takřka vzrušeně řekl, když jsme ve dvě ráno kráčeli po Osmé avenue – ukazoval jsem mu tehdy v létě brlohy v zadních traktech činžáků: „Bože, jak nerad chodím v tomhle městě spát! Bojím se, že se něco stane, zatímco budu spát, a já to neuvidím!“ A jsem přesvědčen, že právě tenhle pocit měl ustavičně.

Za těch dní žil velmi prostě, byl to úplně spartánský mladík. Neměl ani nejmenší smysl pro pití, bydlil někde v nějakém podnájmu – myslím, že na Osmé avenue – a jedl v těch ubohých jídelničkách s rychlým občerstvením, kde pro něj byly důležitější různé lidské typy než jídlo. (Klobouk – aha, mám ho už v ruce!) Intelektuálně byl tak vzdorovitý a náročný, že jsem to přes svou bázlivou úctu k němu sotva snášel. A říkal jsem si, hle, zde je člověk, z kterého opravdu něco bude, ať jen je divoký, jak se mu zlíbí. V Americe patrně musí takový být.

A za dobu tak krátkou, kolik drobností mi již odhalil o svém dřívějším životě! Postupně jsem po kouscích posbíral jednotlivosti o jeho dřívějších trápeních a obtížích, lze-li to tak nazvat. Byl reportérem nebo se jím pokoušel být v Kansas City, pracoval v kolejní restauraci a prádelně kterési univerzity středozápadního státu, kterou vystudoval, a tím si vydělával na živobytí. Pak dělal pomocníka vrátného kdesi v nějakém velikém mrakodrapu – myslím, že to bylo v Kansas City – a nejvíc mě na tom všem těšilo, že o tom nikdy nemluvil jako o nějakých velikých životních obtížích a nikdy neříkal, že to byl „těžký“ život. Ale nikdy také chvástavě netvrdil, že to vůbec nic nebylo – to je zase jiná nešťastná póza. Dověděl jsem se od něho, že ho po celé mládí vodila sem a tam po světě železná žena, jeho matka, kterou zřejmě jakýmsi zlostně svárlivým způsobem zbožňoval, neboť vždy tlumil svoje slova, když o ní hovořil, jako by nechtěl raději nic říkat, ale přece jen mi ji občas líčil jako ženu drsnou a hrubou, která mu však byla „docela dobrou“ matkou, jako ženu, jež pro něj velmi mnoho obětovala.

Vedla kdysi jídelnu v západním hornickém táboře a jako vrnící děťátko jej tenkrát nebo snad trochu později dopravila pod svou šálou nebo pláštěm přes poušť Mojave, přičemž část cesty šla pěšky. Zřejmě nevěděl, kdo byl jeho otec, a nedělalo mu starosti, zda to věděla nebo nevěděla ona. Říkal o svém otci, že zemřel, když byl ještě nemluvně. Když později byla jeho matka v Texasu kuchařkou v jakémsi hotelu při silnici, začala ho tam posílat do školy. Ještě později byla „nadavačkou“, víte-li ovšem, co to znamená – zaměstnával ji lichvář a používal ji k tomu, aby vynutil vrácení půjčky na provinilých drobných a ubohých dlužnících; jakmile by nezaplatili, hrozilo jim, že právě ona vykřičí všechna jejich provinění přede všemi dělníky přímo v dílně, kde pracovali! Byla dále soukromou detektivkou, pojišťovací agentkou a bůhví, čím ještě! Byla to jakási drsná mužatka, ale vždy při tom lnula k svému chlapci, k svému miláčkovi, jenž byl nepochybně splněním jejího snu o dokonalosti. Posílala ho postupně do obecné školy, do střední školy, na univerzitu a poskytovala mu tolik peněz, kolik jen mohla, aby se nějak protloukl. A ještě později (vlastně již v době našeho setkání) chtěla přijet za ním do New Yorku a vést mu domácnost, ale on si to nepřál, neboť patrně chtěl mít svobodu. Jak se mi však přiznal, pravidelně jí psal a v pozdějších letech, jak se domnívám, posílal jí část svých výdělků, aby mu je schovávala pro případ, kdyby se něco stalo. V jeho posmrtných spisech jsem v pozdější době našel velmi krásnou povídku („Jeho matka“), kde ji i sebe popisuje nemilosrdně, avšak s láskou, s touž směsí něhy a krutosti, jaká byla v jeho duši.

Nejlepší naděje vždy ve mně probouzela okolnost, že ho v té době naprosto nezajímala malicherná morální pravidla ani hospodářské rozdíly a stupně důstojenství, jimiž byl v té nebo oné podobě zaplaven jeho americký svět. Dokonce to vypadalo, že naprosto nic takového neuznává a že je mu to cizí. Slyšel-li něco o vrozených a trva­lých vlastnostech lidské duše, pouštěl to docela správně jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vážil si ctností, ale znal také a uměl posoudit neřesti, které nikoho nedojímají, přece však opodstatňují existenci ctností. Zloděj byl pro něj takřka právě tak důležitý jako světec, byl to důvod světcovy existence. A co bylo na něm nejlepší, ani v nejmenším se nezajímal o americký způsob politiky a společenského života – to bylo skvělé znamení. Naprosto v něm nesídlil americký sen dostat se finančně a společensky „do čela“ – další nádherné znamení. Všechen život ho okouzloval, byl mu přijatelný, bylo jej možno vyložit, jestliže člověk měl k tomu dovednost; v jeho očích bylo velikým vyznamenáním mít tu dovednost – stálo mu za nekonečnou námahu dosáhnout jí.

Ale jak málo ochoty byl by měl Američan jeho dní, přesycený, jak je i nyní, knižním i obrazovým žvástem o umělcích a umění, přijmout L. jako cokoli jiného než hrubého nezralého venkovana, který si dovoluje se svýma zablácenýma nohama útočit na vstupní bránu chrámu! Byla to rozpustilá, hlučná, dráždivá duše, bližší ve své tělesné podobě železničnímu brzdaři nebo nádeníkovi než umělci, s mluvou někdy tak drsnou a s myšlením tak krutým, že si tím, jak by se dalo říci, naprosto uzavíral přístup ke všemu, co by mělo cokoli společného se spisovatelskou tvůrčí prací, s velkými uměleckými záměry, s chrámem umění. Jak by mohl zasedat mezi mocnými a vznešenými tenhle drsný mladík s temně hnědými vlasy, jež si na jedné straně rozděloval a česal přes ucho způsobem nabubřelého holiče; s těmi beztvarými hnědými botami na tlustých podrážkách, v těch nepříliš dobře ušitých šatech z konfekce, v tom kulatém hnědém kloboučku, častěji v čepici, stažené divoce i sprostě, dokonce urážlivě přes jedno oko; s tím hrubým vlněným svrchníkem, který nosil i za chladných jarních dní a jehož cípy byly vpředu i vzadu zohýbány vlhkem i tím, jak lhostejně v něm sedal; s tou křehkou dýmkou z kukuřičného klasu a s váčkem laciného tabáku, který co chvíli nacpával a zapaloval; jakže, tenhle mladík drzých, dráždivě roztěkaných způsobů by chtěl mít něco společného s uměním – tenhle svárlivý mladík, který se na člověka dívá, jako by mu chtěl říci, že není takový, jaký by měl být! Opravdu v něm bylo něco brutálního, a přece i kosmického (nikoli komického), jestliže se uvážila jeho intelektuální a literární náročnost. Někdy dokonce už i mě omrzela jeho kousavost a chvástavost. Jak jsem již řekl, byl příliš opovážlivý, příliš násilnický, příliš nesnášenlivý. Měl být mírnější. Jindy jsem zase měl pocit, že si tak musí počínat, aby se „ubránil“, jak by byl sám řekl. Chtěl jsem ho trochu umírnit – ale nepodařilo se mi to – a přitahoval mě dál přes mnohé dráždivé drobnosti, jež někdy byly schopny takřka rozzuřit a jež byly zřejmě s jakousi divošskou obratností určeny k tomu, aby snížily to, co pokládal za povznesenou nadřazenost. Občas jsem si myslil, že by ho bylo třeba zbít – jako otec někdy uvažuje nad neposlušným synem –, ale takový duševní stav brzy pominul a jeho literární schopnost smiřovala se vším.

Pokud jde o sám časopis, jakmile začal růst a přitahovat pozornost, byl právě on v něm nejdůležitější položkou; ne proto, že by byl hned určoval konečnou úroveň, o kterou jsme všichni měli usilovat. Nebylo nic podivného na tom, že kdokoli přišel s časopisem do styku, rychle v něm rozpoznal jeho hodnotu. Poněvadž jsem se zajímal o jeho vývoj, staral jsem se především o to, aby byl patřičně uveden všude tam, kde to bylo možno a kde mu to mohlo prospět, a jemu samému se později podařilo jen a jen silou vlastních duševních schopností a přímého charakteru, svými sny a kritickou dovedností shromáždit kolem sebe celý hlouček dychtivých mladých spisovatelů, malířů, básníků, dramatiků a začínajících hudebníků; byla to nejzábavnější a nejzajímavější skupina, jakou jsem kdy viděl. Jejich shromaždištěm byly, jak se ukázalo, tytéž ubohé jídelny s rychlým občerstvením v postranních ulicích nebo i na hlavních třídách kolem Times Square, nebo se scházeli ve vlastních bytech a někdy také, když jsem odešel a když mi řekli, že ještě mají práci, setkávali se večer v redakčních místnostech. Po celou tu dobu to ve vzduchu přímo hučelo pověstmi o nových zpěvácích, tanečnicích a hrách, o povídkách, které někdo začal psát nebo už píše, o článcích a esejích, které někdo zamýšlí napsat; tu a tam se konaly bujné, i když finančně ne příliš dobře podložené veselé večírky nebo bohémské půlnoční večeře. Peněz nikterak neměli mnoho, a tak si donekonečna vypůjčovali a zase spláceli. Jak jsem si brzy všiml a jak mě nakonec dost znepokojilo, patřil k nim i můj výtvarný redaktor, mocný kníže v zemi bohémů, bylo-li kdy něco takového, a patřila tam i ona dívka s úrovní univerzit Bryn Mawr a Wellesley. Redaktor pro grafickou úpravu a různí další přispěvatelé, kteří se po čase těsněji či méně těsně přimkli k časopisu, všichni po celou tu dobu spěli za ním.

Jestliže to přímo nebyl zisk, bylo to oživení, a já byl opravdu přesvědčen, že mám-li si „uvědomovat“, „být ve styku“, „mít účast“ na mnoha hlavních směrech a spodních proudech, což všechno přispívá k úspěchu časopisu a k jeho významu, má pro mne tato skupina neobyčejnou hodnotu. Byla to jakási podivuhodná „kuchyňská ministerská rada“ a vynášela na světlo stovky zajímavých nápadů ze všech oblastí života. Někdy to byl nějaký nový tenor, o kterém nikdo dosud neslyšel a který měl být pozván z ciziny a s velikým hlukem uveden před Američany, kteří tak milují proslulost, jindy to byl nový sochař nebo malíř, o němž v Americe nikdo nic nevěděl; někdy také veliký herec, básník nebo spisovatel. Vyslechl jsem množství pověstí o nových hnutích, jež měla v sochařství, v malířství i v písemnictví vyrazit do světa. V celé té skupině bylo neobyčejně mnoho vřelosti, mladosti, velkých snů. Bylo to nesmírně poučné a poskytovalo to naděje a já jsem se při pohledu na ně vždy v duchu tázal, komu z nich je určeno, aby se jeho sny uskutečnily.

O L. jsem však nikdy ani v nejmenším nepochyboval. Je ovšem pravda, že se v něm začal vyvíjet sklon k nevázanosti, neboť si přál podílet se vždy na onom veselém životě, který se přeléval z místa na místo; občas také pil – to hlavně způsobil, jak jsem se domníval, výstřední výtvarný redaktor, který v hmotných ani uměleckých věcech neměl pražádnou zdravou zdrženlivost a který chtěl život prožít hýřivě, ať to stojí, co stojí. Při nejedné příležitosti jsem slyšel L., jak říká úsečně, když zase skupina plánovala nějaký flám: „Ne, ne! Nejdu. Jdu teď domů!“ Chtěl pracovat na povídce, dokončit nějaký článek. Ale také někdy souhlasil s tím, že až skončí svou práci, přijde se za nimi podívat. Zřejmě nikdy nedopustil, aby tím trpěla jeho práce.

A právě v této době jsem se začal dopátrávat skutečného pramene a směru jeho literárních sklonů. Jak jsem poznal, byl doslova posedlý evropským a hlavně francouzským pojetím umělecké literatury. Studoval díla a povahové rysy i životní zkušenosti (toto právě nejvíc, jak se obávám) takových autorů, jako jsou de Maupassant, Flaubert, Baudelaire, Balzac, de Musset, Sandová, Daudet, Dumas mladší, Zola; a studoval i mnohé autory mladší, jako jsou Hervieu, Bourget, Louys a jejich současníci. Ze všech však nejvíc a nejhlouběji na něho svým životem i dílem zapůsobil de Maupassant se svým přístupem ke skutečnosti, se svým nepředpojatým pohledem na život, se svým svobodným myšlením, které neomezovaly žádné mravní, náboženské ani sentimentální sklony. Myslím si skutečně, že ho na počátku svého literárního úsilí otrocky napodoboval, i když ovšem nemohl uniknout americkým rysům své povahy a výchovy, která jej beznadějně uzpůsobila po svém. Kterýsi západní kritik a redaktor, jemuž posílal svoje literární přísliby a pokusy již dříve, než přišel za mnou, psal mi po L. smrti o onom jeho období, kdy jsem ho ještě neznal, a poznamenal: „Zbláznil se do věcí z fin de siècle, jež byly tehdy v módě a od nichž jsem ho odvedl (jak mi to, doufám, na nebi připíší k dobru).“ Myslím, že tomu tak bylo, ale přece jen se o ty věci dál velmi zajímal. Obdivoval Aubreye Beardsleye, francouzské malíře plakátů, Verlaina, Baudelaira, Ropse, Žlutou knihu, dokonce i Oscara Wilda, přestože jeho pohled na život byl mnohem podstatnější, plebejštější, a dokonce i radikálnější.

Naneštěstí pro L., jak jsem si vždy myslil, začal se nám v té době do toho plést vydavatel a majitel časopisu, který se dosud spokojil tím, že obchodní záležitosti časopisu jsou zcela v pořádku, ale který si teď usmyslil, že když upoutáváme obecnou pozornost, měl by se také podílet na literární a umělecké pověsti časopisu, ba dokonce že by měl být s časopisem ztotožňován a uznáván jako skutečný původce jeho hodnoty a inspirátor – a to byly věci, o nichž mě v žádné podobě ani nenapadlo uvažovat, když jsem nastupoval. Dříve se mnou výslovně souhlasil, že žádné takové zasahování nelze dopustit, ale teď přišel se záměrem ustavit poradní sbor, v němž by měl být on sám a tíž členové redakce, které jsem kolem sebe shromáždil.

Osobně jsem nic nenamítal a příliš mě to neznepokojilo. Po nějaký čas jsem si myslil, že to pro mne neznamená konec, nýbrž jen něco vedlejšího. Domníval jsem se, že tomu bude podobně i s L., který se začal čím dál víc zajímat o technickou stránku časopisu. Přitom jsem právě v té době nevěděl, jak uspořádat svoje věci a odejít, a tak jsem po velmi krátký čas byl více méně pouhým divákem. Bylo to také tenkrát pro mne zklamáním, když jsem viděl, že M. začíná mít veliký vliv na L., a to, jak jsem se domníval, mohlo mu jen ublížit. M. pro něho nebyl vhodným rádcem. Byl to jiskřivý, avšak povrchní a velmi hmotařský lidský typ, který byl přesvědčen, že vlastnit a ovládat mnoho hmotných věcí – domy, pozemky, sklady, místa v klubu a ve společnosti těch, kteří mají hmotný úspěch – znamená po pravdě dosáhnout všeho, co má v přítomnosti i v budoucnosti nějaký smysl. Přestože nevěděl takřka nic o umění ani o literatuře, přestože se nevyznal v jemnostech, které dávají osobité rysy časopisu nebo literárnímu dílu (zvláště v tom druhém se nevyznal), přestože neměl tušení o těch vítaných drobnostech, jež přitahují pozornost a upoutávají, byl přece jen přesvědčen, že to všechno zná. A co víc, byl rozhodnut nejen se spřátelit se všemi, které jsem shromáždil, a připoutat je k sobě, pokud by se ukázalo, že by mu mohli být užiteční, nýbrž chtěl i soustředit kolem sebe skupinu lidí mnohem úspěšnějších v této činnosti, skupinu lidí, kteří již dosáhli proslulosti způsobem obyčejnějším a všeobecně oblíbenějším a o nichž bylo tedy možno předpokládat, že rádi získávají obdivovatele a že právě tak rádi budou získávat větší odměny za svoje výtvory, a to znamená i zisk pro časopis, ať už bude vnitřní hodnota těch výtvorů jakákoli. Vytrvale mluvil o penězích, o jejich přitažlivosti a kupní síle, o smyslu a významu všech hmotných věcí. Přál si teď, aby časopis zpodoboval a zachycoval tento žhavý životní prvek, a současně chtěl, ať se to zdálo jakkoli protichůdné, aby vyjadřoval i nejlepší literární a umělecké myšlení.

Něco takového bylo samozřejmě nemožno uskutečnit, ale měl hladký a svůdný způsob, jak přemlouvat, a jeho velmi veselá, v některých ohledech vskutku přitažlivá osobnost, naprosto ne nestravitelně nafoukaná nebo hrubá, k němu mnohé lidi na čas připoutala. Velmi rychle se tenkrát spřátelil se všemi, kterými se obklopil, a zahájil s nimi dlouhé, a dokonce i tajné rozpravy o správném vedení časopisu, při nichž široce mluvil o slavné budoucnosti, na které se sám za sebe bude podílet každý z těch, s nimiž tu hovoří. A kupodivu, tato nová a (jak jsem si myslil) nepřátelská tvář osobnosti M. zřejmě L. velmi upoutala.

Netvrdím, že byl výsledek osudný. Byl by měl možná nebo aspoň mohl mít jistý smysl, kdyby bylo šlo o někoho staršího nebo charakterově vyrovnanějšího. Ale připadalo mi, že se tu příliš rychle nabízelo to, co mělo přijít jako výsledek dlouhého úsilí, jestliže to vůbec mělo přijít. Vždyť právě ve věcech, před nimiž L. měl zůstat nejpečlivěji uchráněn – v okázalosti a v mělkých radovánkách newyorského společenského, nočního a hmotného života –, právě v těchto věcech byl M. nejsvůdnější. Nikdy jsem nepoznal člověka, který by uměl lépe pletichařit a který by víc okouzloval než on, a nepoznal jsem také nikoho, kdo by měl méně ohledů k těm, jichž využíval pro své bezvýznamné záměry. Byl skutečně geniální v tom, jak uměl dokázat, aby lehkomyslnosti a bezectnosti vypadaly jako ctnost, a dokonce jako sama dokonalost. Za svých dřívějších dní mu L. nejednou „vyspílal“ (ovšem v jeho nepřítomnosti), abych použil jeho vlastního slova, za jeho středozápadní obchodnické názory, jak tomu říkal, za jeho ubohé společenské a hmotařské ideály, ale jak jsem jasně viděl, už i tenkrát v něm pracoval bacil jeho teorií. Neboť je třeba si připamatovat, že L. byl v New Yorku zcela krátce, že byl velmi mlád a nikdy neměl mnoho z těch věcí, jež nepochybně trochu záviděl tomuto člověku, jenž měl z hmotných věcí všechno na dosah, pokládal se za dokonalého a výjimečného muže a pokoušel se dokonce obklopit se jakousi měšťáckou obchodnickou vznešeností.

Ani tohle ovšem nemuselo být osudné, jen by byl L. potřeboval někoho, kdo by jej upozorňoval, aby neztrácel sám sebe, aby si hleděl vlastních osobitých schopností, kdo by nad ním trvale bděl a co možná jej vždy včas přiměl, aby střízlivě přihlédl k vlastnímu velmi přísnému vkusu; ale ve skutečnosti tomu bylo tak, že jej obklopovali samí podkuřovači a posluhovači.

Když jsem zanedlouho opustil podnik pana M. a nastoupil jinde jako redaktor, když jsem pak byl nucen sledovat při svém zaměstnání různé běžné časopisy, zjistil jsem ke svému znepokojení, že v různých publikacích – zvláště v těch, jejichž majitelem byl M. a které v té době na čas velmi vzkvétaly, vycházejí povídky, v nichž se sice projevovalo mnoho obratnosti i zhuštěnosti spolu s dychtivým zachycováním barvy věcí, na nichž však současně bylo vidět to, čeho jsem se hned obával – veliké ústupky. Někdo mu vnutil tu kletbu americké prózy, nezbytné šťastné konce – kdo to asi byl? K mému hlubokému zklamání začal psát povídky, z nichž aspoň některé se týkaly: 1. mladé ženy, jež se úspěšně vzdala uměleckých snů a dala se do kreslení inzerátů; 2. hezké ženy ve středních letech, která se pokoušela žít svobodomyslně a byla po americkém způsobu poražena; 3. vánočního obrázku, v němž vládla všude sladkost a světlo (Dickens ve své nejsentimentálnější náladě by to nebyl mohl udělat hůř); 4. tiskového agenta z Broadwaye, který chce získat reklamu pro veliký hotel nějakým elegantním společenským skandálem a svede náhodou a bezděky až příliš ušlechtilého společenského mladíka, z něhož se vyklube správce hotelu, s dědičkou velikého jmění. A tak dále a tak dále, nikoli donekonečna, ale aspoň po jistý čas – po těch zbývajících deset let života, za nichž ještě pracoval.

Nadto jsem za tohoto nového období o něm občas slyšel bezútěšné zprávy a občas jsem byl svědkem věcí právě tak bezútěšných. Upřímně se domnívám, že M. měl svého mladého chráněnce do­opravdy rád, pokud vůbec mohl něco mít rád – také splnil věrně svůj veliký slib a zaručil mu roční příjem ve výši asi tří tisíc dolarů; ve věku čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti let ho poslal do Stockholmu, aby se tam setkal s proslulým falešným polárním badatelem doktorem Cookem a aby jej pozdravil; povolil mu pro práci na některých článcích cestu do Paříže a také do Říma; poslal ho na Střední a Daleký Západ; poslal ho na Broadway, aby tam studoval divadlo a společnost. To je všechno v pořádku, jenže si ve všem, co bylo pro něj psáno, přál mít „povzbudivou“ notu, šťastný konec – nebo alespoň konec všední a mělký – kdežto já jsem si vždy představoval, že by se L. při svém nadání měl oddat próze jako umění zcela bez ohledu na teorie a způsoby zakončení, neboť jsem se domníval, že nakonec nemůže jinak než vyrůst v takového autora. Nenamítal jsem samozřejmě nic proti zkušenostem nejrůznějšího druhu ani proti tomu, že se zabýval prací, která se v té chvíli zdála velmi vzdálena realistické próze, pokud ovšem neztrácel z dohledu hvězdu svého ideálu. Kdykoli bude psát, ať hned nebo později, ať píše tím jasným, pronikavým, nekompromisním způsobem svých prvních povídek a s touž vášní po odhalování, která byla pro něho příznačná, s touž nestranností a osvobozeností nemoralistického pohledu na svět.

Když se však za nového uspořádání setkal s M. a pracoval pro něj, když byl zřejmě na nějaký čas okouzlen jeho osobností, připadalo mi, že postupně svůj ideál ztrácí z dohledu a že si ho úplně získaly ony vemlouvavé argumenty, které M. uměl spřádat právě tak snadno, jako pavouk spřádá pavučinu. Tvrdím tedy, že v tomto směru měl na něj M. špatný vliv. Pod jeho vedením se L. například stal pravidelným hostem dobře známé pseudobohémské hospody, podniku svrchovaně ohavného a naivně napodobujícího, jenž měl být kopií nebo snad dokonce originálem starého anglického hostince, jehož dřevěné obložení stěn bylo ze začouzeného nebo černě pošpiněného dubu, aby se tak předstíralo anglické vnitřní zařízení, jehož zdi byly pokryty dýmkami s dlouhými troubeli a obrazy z anglického loveckého i pijáckého života a na jehož potřísněných a nelakovaných stolech ležely nastlány jezdecké, lovecké a venkovské společenské časopisy, aby tu vzniklo ovzduší bezobřadnosti vyšších společenských kruhů, o nichž pravidelní hosté neměli patrně ani ponětí, po nichž však velmi dychtivě toužili. Spolu se skupinou svých pozdějších přátel, kteří se tak lišili od těch, jimiž byl dříve obklopen – patřil tam domýšlivý společenský básník nevelkého významu, avšak s pozoruhodným smyslem pro zdůrazňování své osoby, jakýsi dohazovač z Wall Street, tvářící se jako muž klubovního života, vypravěč, návštěvník premiér a co všechno ještě, a několik mladých a ctižádostivých dramatiků, kteří všichni toužili po nebi úspěchu na Broadwayi – spolu s těmi se zde tedy začal tvářit jako důvěrný znalec velikého města, vlastně jako jeho nejvlastnější dítě, jako střed, k němuž se upírají všechny zraky, a největší oblíbenec nejokázalejších společenských shromaždišť – a to bylo počínání, jímž se velmi přibližoval k M. Občas jsem ho viděl, a tak jsem si všiml, že jeho šaty mají teď třpytnější, avšak méně přesvědčivý vzhled než ty, které nosil, když jsem ho poznal. Kulatý klobouček nebo čepice zpustlíka, příznačná pro jeho sny o Západě, ustoupily teď svrchovaně strojenému tvrďáku, nahoře takřka hranatému, jak jej, myslím, rádi nosí majitelé pohřebních ústavů, některé typy přísných bankéřů a někteří duchovní, jenže byl světle hnědý. Oblek a vestu měl ze světlé anglické látky, někdy načervenale hnědý, jindy šedivý se stromečkovým vzorkem, a jeho obuv byla dokonalým vzorem zapínacích bot s velikými podpatky. Nosil těžkou hůl, často též desky na spisy ze světlé kůže a vypadal jako člověk, jenž je zcela zabrán do velikých a dramatických záležitostí života a spisování. „Radosti i námahy tohoto světa,“ četl jsem v té době z jeho tváře, „nutno přijímat se svrchovanou přísností.“ V onom podniku se choval s velkorysou blahosklonností ke správci i k číšníkům a vzkazoval svému příteli kuchaři, který ho patrně ani neznal, že řízek nebo pečeně má být pro něj připravena tak a tak. S oněmi přáteli nebo alespoň s jedním z nich (s básníkem) setkával se den co den o páté hodině, aby si zahrál nezbytnou hru v šachy, po níž si přečetl večerní noviny a objednal řízek. Světlé anglické pivo – ne obyčejné – v cínovém džbánku bylo jedině vhodné k tomu, aby je pil vážený spisovatel, hodný toho jména.

Píši tohle s politováním, neboť vím přece, že každé mládí musí mít své výstřednosti. Ale očekával jsem od L. něco lepšího a byl jsem poněkud zklamán, když jsem viděl, že dřívější sen o prostotě a odříkání ustoupil naprosto bezcenné okázalosti. Mimo to dvacet nebo třicet takových povídek, jako byl „Pravý muž“, „Sladké sny“, „Muž se zlomenými prsty“, „Druhý motiv“, bylo by vyvážilo tisíce těch věcí, jež nyní otiskoval a z nichž mu plynuly výdělky, které mu dovolovaly takto žít.

Za časných dní svého úspěchu u M. se také oženil – vzal si mladou ošetřovatelku, která dříve byla úřednicí v obchodě, vážnou a upřímnou dívku, která mu do jisté míry mohla pomáhat a která, jak si myslil, mohla by dbát o pořádek v jeho domácnosti a rodit mu děti. Vskutku to dělala, ale neměla porozumění ani nadšení pro onen druh práce a života, k němuž byl určen. Neměla smysl pro literaturu ani pro umění a vyznala se sice v domácím hospodaření, ale ve společenském životě nebyla dost zkušená, ani pro něj neměla smysl. A tak ji ovšem zanedbával. Jeho hlava zřejmě kypěla velikými myšlenkami o umění a současně i představami o společenské nadřazenosti, jež mu dovolí všechno, co si bude přát. Koupil si farmu v jisté vzdálenosti od New Yorku, kde se ve společenství domněle úspěšných, nadřazených literátů tvářil občas jako farmář a kosil seno a stavěl do kup, jak se slušelo na venkovského chlapce ze Západu; a jestliže pak měl k tomu náladu, jal se, jak se slušelo na velkého a od všech odloučeného spisovatele, konat svou práci v doupěti, jež bylo zcela obklopeno knihami v krásných kožených vazbách (!), nebo tam přijímal návštěvy těch podivných lidských oběžnic spisovatelského umění, které v géniovi jeho typu vidí nejvyšší dobro života. V té době patřilo k dobrým mravům, aby spisovatel měl farmu a pracoval na ní. Horatius to také tak dělal. Jak jsem se doslechl, přicházel sem za ním zvláště jeden člověk, jakýsi muž skutečných literárních a kritických schopností, který měl veliký vkus pro všechno umění, kterého však neméně zajímaly i nejprostší druhy lidského úsilí, pro něž měl uznalé pochopení, a ten mu zde pomáhal hrabat seno v hedvábné košili a s monoklem; jiný jeho host – nadmíru okouzlující intelektuálský povaleč, kterému však chyběla jakákoli představivost nebo dar velkých snů – přicházel sem jíst, pít, mluvit o mnohých věcech, jež nutno udělat, ukrást několik nápadů, vypůjčit si možná trochu peněz nebo spotřebovat trochu morfia a pak zase odcházel; třetí přicházel požvanit si o úspěších své hry nebo spíše o příštích úspěších; čtvrtý si přijel namalovat obraz, jak ho o to L. naléhavě požádal; pátý sem přijel složit několik venkovských veršů; šestý, buď burzovní zprostředkovatel, znalec dostihů, nebo (pro větší barvitost) nějaký majitel baru z města, přicházel sem vyslovit podiv nad tím, že člověk tak rozumný, jako je L., může žít na venkově a že vůbec kdokoli tady může žít. Konaly se zde pitky až do úplné opilosti, při nichž se podle johnsonovské tradice a podle tradic pana Rabelaise a Molièra utápěly unavené mozky i vůdčí géniové v útěšné řece zapomenutí, naplněné kořalkou.

Ale takové věci stojí peníze. K tomu si můj mladý přítel podle své touhy podílet se na hmotných nádherách své doby (o těchto věcech M. vždy rád mluvil – a chcete-li, dělal to z povinnosti) opatřil aspoň na čas přepychový byt na vyhrazeném náměstí v East Side, za který platil činži, jež pohltila velmi mnoho peněz. Už dříve si uvázal na krk závazky, které pak ještě vzrostly a které znamenaly příliš velké finanční zatížení, ale vše to bylo třeba dělat, aby vyvolal dojem a aby ho pokládali za spisovatele, který slaví úspěchy. Stávalo se mu často (jak mi povědělo několik jeho blízkých přátel), že když mu hrozilo náhlé vyčerpání bankovního vkladu, musel opustit některý z domů se skvělými byty nebo některou přepychovou končinu, kde po několik měsíců žil velkým stylem, odvézt pokud možno nábytek nebo jej tam nechat spolu s nejrůznějšími dluhy a uchýlit se do nějakého ubohého činžáku nebo dokonce do místnosti v zadním traktu, kde potom, stíhán výčitkami a povzbuzován velkými literárními a uměleckými tradicemi (pomáhal Balzac, Baudelaire, Johnson, Goldsmith, Verlaine) dal se do nekonečné dřiny na zaručeně výnosných rukopisech, jejíž výsledky pak, odneseny do redakce nějakého dobře platícího úspěšného časopisu, měly mu poskytnout dost peněz, aby se mohl vrátit do života v záři světel – a často si pak najímal lepší byt, než byl ten, ze kterého musel předtím odejít. A v téže době se narodilo jedno z dětí, jež po sobě zanechal. Domácí starosti se množily, představa, že by měl žít jako manžel, ho nudila. Neváhal pokračovat v podávání večeří pro své přátele, pro onu shora zmíněnou skupinu lidí duchem spřízněných, a to buď ve vlastním bytě, nebo v kterémsi okázalém bohémském restaurantu v New Yorku. Byl to zkrátka dost úspěšný autor povídek a kritik, který ještě stále měl pocit, že se mu podaří zvítězit i v sousední, poněkud obtížnější oblasti populárního románu.

Dovolím si odbočit k jedné příhodě, která se stala právě v tomto období; bylo to jednoho večera na chodbě divadla na Broadwayi, kde jsem čekal na přítele, když se tu náhle objevil L., zcela nevídaně oblečený v něčem, co jsem pokládal za nesmyslné zveličení jeho dřívější pózy, jak k tomu podle mých obav dospěl; byla to póza neomaleného, drsného mladého Američana, který se alespoň v oděvu zříká jakéhokoli stylu a kterému nevadí, že vypadá jako hňup, pokud svým mozkem je hotový Shelley. Na sobě měl hrubě ušité, špatně padnoucí šaty z konfekce, které už dlouhá léta ležely v krámě; na nohou měl zaprášené hrubé střevíce, na hlavě žlutohnědou, příčně pruhovanou čepici se štítkem. Byl oblečen do krátkého, špatně střiženého svrchníku z hrubé látky a ruce měl vzdorně zastrčeny do kapes u kalhot, takže tím kabát vpředu široce rozvíral. Ukázalo se, že je trochu opilý, jestliže ne úplně, a velmi drzý. Napadlo mě, že opilost i oblečení jsou póza nebo že snad byl v některé čtvrti na lovu předloh pro svou práci, kam bylo nutno se takhle obléknout. Z milosrdenství přijměme to druhé. Provázeli ho jeho dva souputníci, kteří se ze všech sil namáhali, aby ho přinutili ke zdrženlivosti.

„Tak jdeme! Nedělej tady výstupy. Podíváme se na divadlo!“

„To se tedy podíváme!“ odpověděl hádavě. „Kde je ředitel?“

Vystrojený manekýn, jehož uniformou byly večerní šaty, sám provozní ředitel divadla, pozoroval ho od blízkého nároží chodby v duchu nikterak přátelském.

„To je pan L.,“ přistoupil jeden ze souputníků k řediteli a jal se mu podávat vysvětlení. „Je ve spojení s M. měsíčníkem. Píše povídky a někdy také divadelní hry.“

Ředitel se uklonil. M. měsíčník začal mít přece už na Broadwayi jistý význam. Stálo za to chovat se zdvořile. Uklonil se všem třem a vešli dovnitř.

Pokud šlo o mne, jeho duševní stav i změna se mi protivily. Nebyla to vůbec moje záležitost – jeho život patřil jen jemu – a přece se mi to protivilo. Nevěřil jsem, že je to s ním tak zlé, jak vypadal. Měl příliš mnoho opravdového zdravého rozumu. Byla to jen klukovská chvástavost a okázalost, ale bylo přece už na čase, aby se z toho dostal a žil klidněji. Skutečně jsem také doufal, že to čas všechno napraví.

Mou naději v tomto směru velmi posílila okolnost, že se velmi brzy potom M. měsíčník úplně zhroutil, a to L. zbavilo oné zpola finanční ochrany, která pro něj byla podle mého soudu tak škodlivá. Dalším příznivým znamením bylo, že do nakladatelství, s nímž jsem byl tehdy finančně ve spojení, odevzdal jednoho dne malý svazek celkem asi šestnácti povídek, obsahující jeho nejlepší práce, a přestože mně osobně o tom nic neřekl (domnívám se dokonce, že velmi opatrně dbal, aby se se mnou nesetkal), zůstaly povídky zde a na mou radu byly později vydány (prodalo se jich, myslím, necelých pět set výtisků). Povzbuzovalo mě však, že knížka neobsahovala ani jedinou povídku, na kterou by bylo možno pohlížet jako na důkaz, že slevil ze svých původních záměrů. A co víc, přinesl to právě do podniku, s nímž jsem byl ve spojení – a udělal to jistě úmyslně. Byl jsem rád, že mohu přispět k vydání té knížky. „Jestliže nic jiného,“ řekl jsem si, „neztratil aspoň z dohledu své prvotní ideály. Může teď pokračovat dál.“ V tom nebo onom časopise, jenž měl dost vynikajících vlastností, aby měl jen malý okruh čtenářstva, zahlédl jsem pak některé jeho další práce, jež měly skutečnou hodnotu. Jakýsi kritický list na Západě začal otiskovat řadu jeho esejí, za něž jistě nedostal zaplaceno. Po třech nebo čtyřech letech týž západní list vydal druhý svazek jeho povídek, takřka právě tak dobrý jako svazek první. Pokoušel se o vážnou práci; přesto ještě z veliké touhy po nich vyhledával ona okázalá jeviště na farmě nebo v některé newyorské přepychové jídelně či v nákladném bytě, a to i v době, kdy si nic takového nemohl dovolit. Dosud psal kompromisní povídky se šťastnými konci pro časopisy, jež je chtěly přijmout, a zřejmě si budoval celkem zajištěné odbytiště. Zatím nastala poptávka po filmových scénářích a on je začal psát. Též by byl rád udělal něco pro divadlo, jak mi to dokázal jeden dokončený rukopis a několik začátků, jež se mi dostaly do rukou po jeho smrti. Jakýsi člověk, který se znal právě tak dobře s ním jako se mnou, pověděl mi jednoho dne, jak L., když byl odeslal mnoho vynikajících povídek, které mu však byly všechny vráceny, začal nakonec křičet a zuřit, proklínat Ameriku za její postoj k vážné literatuře – a to bylo, jak jsem si myslil, skvělé znamení, neboť to byl dobrý lék pro někoho, komu bylo třeba oželet už konečně naděje na hmotnou okázalost a najít sám sebe. „Jen ještě nějaký čas,“ říkal jsem, „prokouše se pak už úplně kůrkou těchto vedlejších věcí, tím svým ‚M. komplexem‘, a udělá něco nádherného. Tomu nemůže zabránit. Ale musí nějak přečkat ten svůj fantastický sen o vznešenosti, o tom, že bude všeobecně úspěšný.“

Po nějaký čas jsem pak o něm neslyšel nic, až na zprávu, že je ve spojení s nějakou filmovou společností, píše pro ni náměty a vydělává dost peněz. Pak jsem četl druhou řadu jeho esejí v onom západním kritickém listě – v listě téhož redaktora, který vydal jeho knihu – a některé z nich byly skvělé, velmi pronikavé a upřímné. Pomyslil jsem si, že jde správným směrem, i když si tím nic nevydělává. Pak jsem k svému velikému překvapení spatřil v kterémsi týdnu jeho nadšený a velmi rozsáhlý článek o sobě, k němuž jsem se tehdy zatím nechtěl vyjadřovat; a zanedlouho, snad po třech týdnech, mě zatelefonoval. Zda se na něj pamatuji? (!) Může mě přijít navštívit? (!) Pozval jsem ho na večeři a on přišel a přinesl s sebou – on, který kdysi jezdil od města k městu na černo v nákladních vlacích – přinesl s sebou náruč rudých růží. To mě dojalo.

„Co vás to napadlo?“ zeptal jsem se rozmarně a smál jsem se na něj.

Zčervenal jako dívka, a také v tom trochu byla podrážděnost, jak jsem si pomyslil, neboť spatřil (a doufal patrně, že tomu tak nebude), že se na něj dívám pátravě a kriticky, a měl možná také pocit, že se mu vysmívám, ale to nebyla pravda. „Chtěl jsem vám je dát, tak jsem je přinesl. Proč ne?“

„Samozřejmě jste je přinesl, když jste mi je chtěl dát, a já z nich mám opravdu radost. Nemyslete si, že vás chci kritizovat.“

Usmál se a začal okamžitě mluvit o „starých dobách“, jak tomu teď říkal, a to smutně poukazovalo na rychlý běh našich dní. Rozhovořil se i o jiných věcech, mluvil dost rychle a s nadšením snad až příliš velkým. Probral mnoho věcí i lidí – především mluvil o M., o K., o tom skvělém výtvarném redaktorovi, který teď byl duševně chorý a zhroucen; o oné skupině, k níž jsme on i já kdysi patřili; o svém mladém a nefalšovaném náhledu na naši dobu. „Musím vám říci,“ přiznal se mi nakonec upřímně, „že mi matka už tenkrát pověděla a pak to vždy znovu opakovala, že jsem udělal chybu, když jsem od vás odešel. Váš vliv na mne byl lepší. Měla pravdu. Teď to vím. Ale život je život a musíme se jím nějak prokousat a musíme se prokousat i sami k sobě.“

Od srdce jsem s ním souhlasil.

Pověděl mi o své ženě, o dětech, o farmě, o svém zdraví i o svých nesnázích. Ukázalo se, že je někdy takřka v nouzi, jindy zase že se mu vede dobře. Život mu otravují populární časopisy, nesnáze s prodejem dobrých věcí. To je pravda, řekl jsem mu, a o půlnoci odešel, když mi slíbil, že zase přijde, a když mě pozval, abych přijel k němu na venkovské sídlo, až se mi to bude hodit. Slíbil jsem mu to.

Ale různé věci mi v tom zabraňovaly. Odjel jsem na Jih. Jednoho dne po šesti měsících, když jsem se vrátil, zavolal mě opět a řekl, že by si přál se mnou mluvit. Samozřejmě jsem ho pozval, přišel a mluvil o svém zdraví. Nějaký doktor, jeho bývalý druh z univerzitní koleje, ho ujistil o tom, že má Brightovu nemoc a že může brzy zemřít. Chtěl vědět, zda bych se v případě, že by se s ním něco stalo, ujal jeho rukopisů, z nichž nejvážnější věci nebyly dosud nikde otištěny. Souhlasil jsem s tím. Pak odešel a nikdy jsem ho již nespatřil. O rok později jsem se jednoho dne dověděl, že před třemi dny zemřel na ledvinovou chorobu. Byl na Západě navštívit kteréhosi filmového režiséra; na zpáteční cestě na Východ onemocněl a zůstal u jakýchsi přátel, aby byl ošetřen nebo operován. O několik týdnů později se vrátil do New Yorku, ale odmítl zůstat na lůžku, neboť se domníval, že tak brzy nemůže zemřít, vycházel ven a zdržoval se v městě, až se pak náhle zhroutil. Po pravdě to bylo tak, že se setkal se svým oblíbeným doktorem, s intelektuálním divochem, jako byl sám, který snad v jakési příšerné touze vypadat silácky, rozhodně a nesentimentálně – to byl duševní postoj, který L. nejvíc miloval – řekl mu jenom, aby šel domů a ulehl, neboť do osmačtyřiceti hodin zemře! Tohle bylo tedy nádherné zjištění, které patrně spolu s ostatními okolnostmi přispělo k tomu, aby L. zemřel. Ale ať jakkoli, přes péči své ženy, jež chtěla dokázat, že doktor nemá pravdu, a jež plna naděje za sebe, za děti i za něj se dala do zápasu s neštěstím, skutečně ulehl a zemřel. V poslední svůj den, když si nepochybně uvědomil, jak naprosto prostřední zůstal jeho život, jak vášně, nezbytnosti i drsný osud (jak skvěle rozuměl právě těmto věcem!) zničily takřka všechny jeho hlavní touhy i veliké sny, zhroutil se pod tím a po celé hodiny plakal. Pak zemřel.

Přítel, jenž věděl hodně o tomto posledním období, řekl mi s truchlivým posměchem: „Dostal smrt jako lék. Viděl jste ho někdy?“ Tím myslil onoho doktora. „Vypadá jako reklama pro pohřební ústav. Opravdu si myslím, že zkoušel, zda se mu povede někoho zabít silou slov, a jako na zavolanou se setkal s L. Víte přece, jak byl citlivý. Tak tedy tenhle lék ho zabil, a bylo to totéž jako zabít ptáka kulkou. Řekl mu: ‚jsi už mrtev‘, a vskutku byl.“

A co M., jeho dřívější ochránce? Když L. onemocněl a zemřel, byl mu M. dosud dlužen jedenáct set dolarů za služby, vykonané v posledních dnech onoho nešťastného časopisu. Nikdy nebyl nucen svoje dluhy zaplatit, neboť snadno a rychle zmizel padacími dveřmi obchodního úpadku a jinými dveřmi vystoupil zase nahoru s úsměvem i s prostředky, které mu dovolovaly pokračovat dál. Ano, byl zase bohatý, jako předsedu veliké společnosti jej všichni pokládali za prvního mezi nejbohatšími, ale jedenáct set dolarů, které patřily L., nezaplatil, neboť podle zákona je nebylo možno vymáhat. Na svém účtu v bance, jak mi to potvrdil v té době kterýsi přítel, měl rovných sto tisíc.

Ale paní L., hledajíc způsob, jak vyváznout po smrti svého manžela z nesnází, a neznajíc nikoho jiného, na koho by se mohla obrátit, napsala mu dopis. Nemá doma jídlo, nemá léky, neví v této chvíli, čím živit děti. Tech jedenáct set dolarů – mohl by být tak laskav? L. se domníval…

Netrvalo dlouho a přišla odpověď, dojemný doklad, jaký mohl napsat jen M. Byl omráčen tou hroznou zprávou, doslova omráčen. Což je to možné? Mohlo se to stát? Jeho mladý skvělý přítel! Nemožno! Při té hrozné, dojemné zprávě plakal – ano, opravdu plakal – a plakal – a plakal – dlouho a dlouho plakal. Život je tak zlý, tak truchlivý. Pokud pak jde o něj, nikdy jeho záležitosti nebyly ve stavu tak zoufalém. Je to neštěstí. Dluhy na všech stranách. Pronásledují ho, zbavují ho spánku. Sám ani neví, kam se obrátit. Dluhy stojí před ním v celých dlouhých řadách. Kdyby jen kdokoli do něho maličko strčil, rozdrtilo by ho to – byl by rozdrcen – zhroutil by se v troskách. A tak, přestože ho to drásá, přestože tolik plakal, nemůže ani v takové chvíli udělat nic, naprosto nic. Jímá ho nesmírná bolest, ubíjí ho to, ale… Když se pak podepsal, bylo tam ještě P. S. nebo N. B. Tam se pravilo, že když znovu uvážil stav svých záležitostí, objevil právě, že uskrovní-li se v jiném směru, mohl by dát dohromady pěta­dvacet dolarů, a tak je tedy současně posílá. Kéž by Bůh dopustil, aby na tom byl v této truchlivé hodině lépe!

Ať už se dálo cokoli, poslal jsem okamžitě pro rukopisy a dostal jsem tu pomíchanou hromadu ve dvou kufřících a v jedné aktovce; o třetím kufříku, který obsahoval asi sto rukopisů, většinou povídek, bylo mi řečeno, že se někde ztratil! V poslední době měli mnoho finančních nesnází a několikrát se museli stěhovat. Paní L. byla nucena… ale nebudu zde říkat všechno. Postačí říci, že měl takový konec, o jakém by bylo jeho realistické pero rádo satiricky napsalo.

Když byly rukopisy nakonec roztříděny, uspořádány a přečteny, byly z toho dva malé svazky vynikajících povídek, jež dosud nebyly tištěny, kdežto věci, jež z povídek otiskoval, byly takřka vesměs bezcenné. Byl mezi tím také pokus o líbivou komedii, jak jsem se o ní již zmínil, a to byla nešťastná záležitost, a byl tu i útlý, velmi útlý, avšak kouzelný svazek veršů, pokud by se někdy pro ně našel nějaký nakladatel – je to svrchovaně půvabná sbírka, prokazující potěšující smysl pro formu, barvu i cit. Uspořádal jsem to, jak jsem nejlépe uměl a nakonec –

Ale dosud zůstaly nevydány.

P. S. Pokud jde o úhrn díla, které po sobě L. zanechal, o to nejlepší z něho, možno o něm říci, že sice nebyl velký psycholog, ale v jeho předstírání byla občas jakási sebejistota, jež vyvolávala dojem, jako by byl psycholog. Neměl dosud také žádný určitý umělecký názor ani vlastní hotový styl, neboť napodoboval někdy de Maupassanta, někdy O. Henryho, jindy mu zase byl vzorem Poe; ale nutno též říci, že se pomalu a s jistotou blížil původnímu, silnému a průzračnému výrazu a přirozenosti. Někdy měl sklon k hodně okázalé technice, jindy zase k chladné, dokonce drsné jednoduchosti. Ale přece jen vždy v něm byla barvitost, krása, přirozenost, a bylo-li třeba, i břitkost. Jako jeho zbožňovaný de Maupassant neměl žádné mravní ani příliš silné sociální předsudky, žádnou vskutku velikou nebo znepokojující představivost, žádné příliš velké bohatství spletitých nápadů. Viděl v Americe a v životě něco, co má namalovat, jako všichni mistři vidí život a malují jej. Měl skutečné nadání pro satiru, ale kupodivu nikdy nevyužil všech svých možností. Přece jen v něm zůstala jistá předpojatost, které dovoloval, aby porušovala plynulé uspořádání barev. Zároveň se však nedal znepokojit tolika věcmi, které v Americe právě tak jako kdekoli jinde dorážejí na náročné a opravdové autory – ubránil se předsudku proti přirozenosti a upřímnosti v intelektuálních záležitostech a v pohledu na život a nedal se v základě znepokojit obtížemi, jež z toho vyplývají a jež ve všech dobách zabraňují lidem tak nadaným nabýt jmění – a v těchto věcech to s ním brzy mohlo být ještě mnohem lepší. Kdyby byl žil dál, jistě by se byl dostal sám k sobě. Jeho schopnost přesného a citlivého pozorování, literární vkus, energie v práci i hrdost na ni, to všechno by ho tam bylo přivedlo. Jinak tomu ani nemohlo být. Soudím-li podle rychlosti, s níž pracoval, podle toho, kolik práce udělal za rok a co po sobě zanechal, bylo by stačilo ještě deset let a byl by se stal trvalou, možná velkou postavou v panteonu americké literatury. Není vyloučeno, že bude jako taková postava uznáván, jestliže ne pro nic jiného, tedy pro nepochybnou slibnost svého génia.