Dříči v činžácích

V New Yorku je sto tisíc lidí, kteří za nepříznivých podmínek pracují za mzdu tak malou, že je i nepoučená široká veřejnost pokládá za zvláštní společenskou vrstvu. Někteří je nazývají dělníky na šicích strojích, jiní jim říkají dříči v činžácích a ještě jiní o nich říkávají, že pracují za hladové mzdy; ale ve všeobecném smyslu je všechny zahrnuje název činžákoví dělníci. Na některých místech tvoří celé veliké skupiny, jinde jen malé ostrůvky, a práci jim opatřují vedoucí dílen a zástupci továren, kteří dostávají plat právě tak malý a právě tak těžce si vydělávají na živobytí jako oni sami.

Zajděte do kterékoli z těchto končin a setkáte se s civilizací, která je tak podivná a neamerická, jako by vůbec nepatřila do této země. Mezi nejvýraznější zjevy zde patří dvoukoláky a tržní stánky. Pro tyto končiny jsou příznačné také malé krámky a špinavá okna. A nadto je tu ovzduší přelidněnosti a chudoby. Každému je zřejmé, že tito lidé žijí velmi energicky. Ve spěchu a nadšení jejich života je něco, co připomíná mravence.

Jestliže se zastavíte a odvrátíte pozornost od ruchu v ulici, začnou vás upoutávat domy. Z převážné většiny jsou to čtyřpatrové a pětipatrové budovy, tu a tam je nějaký dům šestipatrový nebo dokonce sedmipatrový; všechny jsou bez výtahů a všechny jsou s výjimkou těch nejvyšších neobyčejně staré. Mají úzké, špinavé a neosvětlené vchody, které vedou k temnému a často chatrnému schodišti. Jinde jsou zase průchody vedoucí jako úzké tunely k zadním činžákům a dílnám ve dvoře. Železná požární schodiště vedou ve všech případech od střechy k prvnímu patru, poněvadž to zákon předpisuje. Kde není jiných vchodů, tam jsou i přímo z ulice postaveny železné schody. Vzhůru po zdech šplhají staré trubky vodovodu. Neexistuje zde nic takového jako zdravotně nezávadné potrubí. V celých dvou blocích domů zřídka uvidíte v chodbách plynové hořáky. Z deseti bytů snad ani v jediném nemají zařízen přívod studené a teplé vody. V jiných čtvrtích mají jako samozřejmost ledničky, vestavěná umyvadla a koupací vany, ale tito lidé nevědí, co to jsou moderní vymoženosti. Ústřední topení, vany s přívodem teplé a studené vody, výlevky, to v této končině ještě nikdo nezavedl.

Takřka všechny tyto domy jsou natřeny nevýraznou červení a takřka všechny jsou rozděleny na bydliště nejnezdravějším způsobem. Původně bylo pět místností v každém patře rozděleno na dva byty, ale nyní jsou jednotlivé byty ještě dále rozděleny a v prostoru, který byl zamýšlen pro jednu rodinu, bydlí dvě nebo tři rodiny, někdy čtyři nebo pět rodin. Jsou rodiny tak chudé nebo tak šetrné a nečisté, že se tísní s jinými rodinami, a pak bydlí sedm nebo osm lidí ve dvou místnostech. Železné stojany pokryté holými prkny tvoří lůžko, které lze podle potřeby rozšířit nebo zmenšit. Když nastane noc, ulehnou na takové postele čtyři lidé nebo i pět a šest, někdy až sedm. Když nastane jitro, ložní prádlo, lze-li to tak nazvat, je odstraněno a prken se používá jako stolu. V jedné místnosti jsou kamna, potřeby k vaření, židle a šicí stroj. V druhé je postel, ložní prádlo a různé druhy uskladněného zboží. Zde obyvatelé jedí, spí a obvykle se také trochu myjí.

Mluvím zde o případech nejhorších, které jsou zde naneštěstí běžné v tom smyslu, že je jich velmi mnoho. V lepších případech jsou ve dvou místnostech ubytováni tři nebo čtyři lidé. Nebylo by snadno udat počet rodin, které zde žijí v prostoru méně stísněném. Průměrně bydlí ve dvou místnostech pět lidí. Podomní obchodník nebo prodavač zboží s dvoukolákem, jenž se dostane tak daleko, že může bydlit ve dvou místnostech, poněvadž pracuje i jeho žena a děti, je na tom ve zdejších poměrech dobře. Otcové i matky, synové i dcery, všichni chodí do práce. Jestliže otec nemůže dostat práci a matka ji může dostat, pak ji přijme. Jestliže dcera nemůže dostat práci, kdežto otec a matka ji dostanou, je dceřinou povinností starat se o domácnost a brát si domů šití. Jestliže jsou chlapci nebo dívky příliš mladí, aby mohli chodit na práci do dílen, jsou povinni pomáhat při šití, na kterém se pracuje doma. Od rána do večera samá práce v té nebo oné podobě.

Pokud jde o sám druh těchto lidí, je to podivná směs všech národů a vyznání. Den co den můžete spatřit osobní nebo nákladní vozy, jak opouštějí přistěhovaleckou stanici u Battery, přeplněny těmi, kteří právě připluli a kteří teď odjíždějí, aby se stali obyvateli té nebo oné části této přelidněné čtvrti. Jsou to Řekové, Italové, Rusové, Poláci, Syřané, Arméni a Maďaři. Židů je mnoho – je nutno rozdělovat je mezi různé národy, jejichž jazyky hovoří. Všichni jsou postiženi bídou, všichni přišli do tohoto nového světa vydělávat si na živobytí. Obrovská většina z nich nemá naprosto nic nad těch deset dolarů, jež musí každý z nich při příjezdu mít, jak to mají přistěhovalečtí inspektoři nařízeno kontrolovat. Tito lidé doplňují onu oblast, o níž mluvím.

S týmiž sto tisíci a za týchž podmínek žijí v činžácích mnozí lidé, kteří se nenarodili v cizině. Vím sám o amerických otcích, kteří se dostali tam, kde je nutno pracovat, jako pracují tito cizinci. Jsou americké matky, zde vyrostlé, jež nikdy nebyly schopny pozvednout se nad životní podmínky, v kterých dnes žijí. Tisíce dětí, narozených a vychovávaných v New Yorku, vyrůstají zde za podmínek, jež by se lépe hodily do nějaké čtvrti brlohů v Cařihradě.

Znám v této končině místnost, kde u prosté dřevěné lavice nebo u stolu sedí Maďar ve středních letech se ženou a patnáctiletou dcerou a šijí. Maďar patrně není „poctivý árijec“, neboť vypadá, jako by měl v žilách židovskou krev. Matka a dcera mají temnou olivovou pleť, příznačnou spíše pro Italy než pro kteroukoli jinou národnost. Jistě je to však jen shoda okolností, neboť tyto národnosti se jen zřídka mísí. Mezi nimi a na blízké židli je navršeno množství kalhot, na kterých budou pracovat. Na každé z těch kalhot je třeba přišít dvě přezky a knoflík. Neobroubené dolní konce je nutno založit a přistehovat a vnitřek kolem horního konce je třeba obroubit kusem pruhované látky, která již je tam přistěhována. Jejich povinností je pevně rukama přišít, co již je přistehováno. Tuto práci nelze na stroji udělat, a tak se stalo zvykem rozdělovat ji po činžácích. Mají práci dokončit.

Nebylo by důvodu zabývat se blíže právě těmito lidmi, kdyby nevědomky neporušovali zákon. Podle nových nařízení nesmějí si dělníci v činžácích počínat, jak se jim zlíbí. Nestačí, aby měli vrozenou a nezbytnou touhu po práci. Je třeba, aby pracovali v určitých podmínkách. Tak je nyní zákon, že podlahy musí být čisté a stropy obíleny. Na stěnách nesmí být žádná špína. V žádné místnosti, kde se pracuje, nesmí být nic takového jako postel a nikdy nesmějí v jedné místnosti pracovat tři lidé současně. Zákon a řád praví, že stačí jedna osoba. Ostatní – otec a dcera nebo matka a dcera nebo matka a otec – mají jít pracovat do dílen a zde ponechat jen jednu osobu. Tak praví zákon.

Tito tři lidé, kteří mohou vykonávat jen tato dvě zaměstnání, nevyhověli takřka žádnému z těchto nařízení. Místnost není tak čistá, jak by měla být. Podlaha je špinavá. Nahoře je zakouřený strop a v jednom z koutů je postel. Dvě malá okna, u nichž pracují, místnost dostatečně nevětrají, a tak je v ní zatuchlý vzduch. Ze všeho nejhorší však je, že pracují tři v jedné místnosti a že nemají povolení.

„Tak co,“ táže se inspektor, jakmile otevře dveře – neboť vykonavatelé zákona, kteří ustavičně na tyto lidi dohlížejí, dbají velmi málo zdvořilosti – „šijete tady kalhoty?“

„Cože?“ praví Maďar a zvedá krátkozrace oči. Není to pro něj nic nového, jestliže někdo takto vniká do jeho soukromí. Nebyl-li předem varován a nezamkl-li dveře, tu strážníci a detektivové, zdravotní inspektoři a jiné úřední osoby často strkají hlavy do dveří nebo vstupují a vyptávají se na různé věci. Někdy se dovoleně prohrabávají jeho majetkem a vyhrožují mu za to, že něco skrývá. Všeobecně mají tyto úřední osoby sklon chovat se nafoukaně a povýšenecky spílat z důvodů, o nichž nemá ani ponětí. Jiné úřední osoby dělaly totéž ve staré vlasti; je to zvykem i zde.

„Tak co,“ praví inspektor a velitelsky přistupuje blíž, „šijete tady kalhoty? Všichni tři? Máte povolení?“

„Cože?“ říká bledý Maďar a ustává v práci.

„Kde máte povolení – papíry? Nemáte na to papíry?“

Maďar, jenž tuto práci nedělá dost dlouho, aby znal zákony, opírá se lokty o stůl a znepokojeně hledí do tváře příchozího. Co to vlastně ten pán chce? Jeho žena se dívá právě tak tázavě a mluví s dcerou.

„Co to chce?“ ptá se otec dcery.

„Chce papíry,“ odpovídá dcera maďarsky. „Říká, že musíme mít povolení.“

„Papíry?“ opakuje Maďar, vzhlíží a vrtí záporně hlavou. „Ne.“

„Tak tedy nemáte povolení? Hned jsem si to myslil. Pro koho pracujete?“

Otec zírá na dítě. Když vidí, že mu není rozuměno, inspektor říká: „Šéf, šéf! Který šéf vám dal dodělat tyhle kalhoty?“

„Ach,“ odpovídá děvčátko, jež rozumí trochu lépe než ostatní, „šéf, už rozumím. Chce vědět, který šéf nám dal tyhle kalhoty.“ Druhou větu řekla otci cizím jazykem.

„Řekni mu,“ praví matka maďarsky, „že se jmenuje Strakow.“

„Strakow,“ opakuje dcera.

„Tak tedy Strakow?“ říká inspektor. „Podíváme se tedy na pana Strakowa. Nesmíte už na tom pracovat. Slyšíte? Dávej pozor,“ obrací si tvář děvčátka k sobě, „řekni otci, že nesmí na tomhle pracovat, dokud nedostane povolení. Musí si dojít do čísla jedna na Madison Avenue a vyžádat si papíry. Nevím, jestli mu dají povolení nebo nedají, ale zeptat se tam může. Pak musí udělat čisto tady na podlaze. Strop se musí vybílit – rozumíš?“

Děvčátko přikyvuje.

„Postel v téhle místnosti nesmí být,“ dodává. „Jde-li to, musíte postel odstěhovat do druhé místnosti. Ty tady nesmíš pracovat. Jen jeden člověk tu může pracovat. Dva z vás musí ven do dílny.“

Po celou tu dobu se ustaraní rodiče naklánějí dychtivě vpřed a pokoušejí se zachytit proud slov, jimž ani nemohou rozumět. Oba občas inspektora přerušují maďarskou otázkou: „Co je to?“, ale dcera nemá čas věnovat tomu pozornost. Tolik ji zaměstnává úsilí porozumět aspoň polovině, že nemá čas vysvětlovat. Konečně praví rodičům:

„Říká, že tu všichni nesmíme pracovat.“

„Cože?“ ptá se otec. „Nesmíme pracovat?“

„Ne,“ odpovídá dcera. „Tři nesmíme pracovat v jedné místnosti. To je proti zákonu. Jen jeden. Říká, že v téhle místnosti smí pracovat jen jeden.“

„Jakže!“ volá otec, zatímco dcera dál mlhavě vykládá smysl nařízení. Za její řeči se tvář starého muže mění. Jeho žena se naklání vpřed a celý její postoj vyjadřuje bolestné, účastné obavy.

„Nesmíme pracovat?“ opakuje. „Už nesmím dál pracovat?“

„Ne,“ potvrzuje inspektor, „tři v jedné místnosti nesmíte pracovat.“

Maďar vysunuje vpřed pravou nohu a je zřejmé, že na ní utrpěl nějaké zranění. Zasypává dceru přívalem slov a ona pak vysvětluje, že prodával zboží s dvoukolákem, že však byl těžce raněn do nohy a nemůže chodit. Nemůže dělat nic jiného než pomáhat při šití.

„To je opravdu zlé,“ říká inspektor, když to slyší, „ale nemohu s tím nic dělat. Je na to zákon. Musíte v té věci jít na úřad. Já nemohu nic dělat.“

Užaslá a nešťastná dcera vysvětluje a pak mlčky usedají. Od doby, kdy se tomu otec naučil, vydělávají pouhých pět centů za jedny kalhoty, a pracují-li od pěti ráno do jedenácti večer, neudělají víc než dva tucty kalhot za den – jinými slovy, vydělají si sedm dolarů a dvacet centů za týden. Jestliže je něco zdrží, jak se často stává, příjem klesne na šest a nezřídka i na pět dolarů. Týdně platí dva dolary činže.

„Tak je to tedy!“ říká otec a jeho ústa zůstávají otevřena. Příliš ho to zasáhlo a uvedlo do rozpaků, aby věděl, co dělat. Matka neklidně pohybuje rukama.

„Tak slyšíte mě,“ říká inspektor, vyjímá kovovou známku a připevňuje ji na zboží, „nesmíte tu už pracovat. Dojděte si na úřad.“

„Jakže?“ ptá se otec a zírá na bezmocnou rodinu, když se dveře zavřely.

Jakže!

Na téže obchůzce přichází inspektor později do dílny, z níž si starý Maďar opatřil práci na dokončování kalhot. Je ozbrojen plnou mocí nad celou tou končinou. V jeho kapse jsou známky, z nichž jednu vždy připevní na oděvy, na kterých je přikázáno ustat v práci. Jestliže někdo známku odstraní, dopouští se tím trestného činu. Jestliže známka zůstane přivěšena, nikdo se zboží nesmí dotknout, dokud ten, který zadal práci, nevysvětlí dohlížiteli z továrny, jak k tomu došlo, že dával dokončovat oděvy obyvatelům činžáků, kteří nemají povolení. To je zase jeho trestný čin. Nesmí se ani dotknout oděvů, které jim dal do práce. Jestliže by je chtěl starý Maďar vrátit, nesmí je přijmout a nesmí za ně nic zaplatit. Tito lidé, kteří zadávají práci, a jejich zaměstnavatelé zasluhují sami, aby byli vylíčeni.

Dílna jednoho z nich je ve třetím patře zadní budovy, jež byla kdysi obytným domem, teď ji však celou obsadily výrobny oděvů, dílny, kde se pracuje za hladové mzdy. Vystoupit tam lze po temném, páchnoucím, rozvrzaném schodišti. Všude je tu slyšet hluk a mnoho hlasů, směs rachotu šicích strojů a lidského hovoru. Jestliže otevřete dveře, šedovlasý žid, jemuž dlouhý vous splývá patriarchálně na prsa, podívá se na vás přes rameno od cihlových kamen, kde právě zvedá znovu rozpálenou žehličku. Jiní se na vás podívají přes šicí stroje a žehlicí prkna, nad nimiž jsou sehnuti. Je to místnost šerá, je v ní horký zápach a podlaha v ní je špinavá.

„Pracuje pro vás na dodělávkách nějaký člověk jménem Koslovsky?“ táže se inspektor drobného syrského žida jasných očí, jenž je zřejmě majitelem tohoto podniku.

„Koslovsky?“ opakuje po něm nepokojným, úslužným a smířlivým hlasem. „Koslovsky? Kdo to má být? Ne.“

„Pracuje na dodělávkách, už jsem to řekl.“

„Ano, na dodělávkách – řekl jste to. Nepracuje pro mne – jen maličko – tu a tam nějaké ty kalhoty.“

„Věděl jste, že nemá povolení?“

„Ne, ne. Nevěděl jsem to. Nemá povolení? Což opravdu nemá povolení?“

„Předpokládá se o vás, že to víte. Už jsem vám to říkal dříve. Budete se za to zodpovídat před úřadem. Dal jsem tam na jeho zboží známky. Nesmíte je přijmout. Rozumíte mi?“

„Ano,“ říká majitel vzrušeně. „Nepřijmu je. Už ode mne žádnou práci nedostane. Kdy jste to udělal?“

„Právě dnes ráno. Vaše zboží pošleme do hlavní úřadovny.“

„Tak tedy,“ odpovídá slabě. „Tak to tedy je. Správně. Pojďte sem.“

Inspektor jde za ním ke stolu v koutě.

„Nemohl byste mi z toho pomoci?“ táže se s podivným židovským přízvukem. „Nevěděl jsem to. Vy jste hodný člověk. Tady mám pro vás dárek. Je to tak divné, že jsem se toho dopustil.“

„Ne,“ říká na to inspektor a otáčí hlavou. „Peníze si nechte. Nic nemohu dělat. Na všem tom zboží jsou známky. Musíte se naučit, že nesmíte dávat práci na dodělávkách lidem, kteří nemají povolení.“

„Tak to má být!“ volá. „Ale vy jste hodný člověk. Nechte si ty peníze.“

„Proč bych si je měl nechávat? Budete muset tak jako tak podat vysvětlení. Nemohu pro vás nic udělat.“

„Tak je to správné,“ trvá majitel na svém. „Ale nechte si je. Vůbec si se mnou nedělejte starosti. Jen si je nechte!“

„Ne, to nesmíte dělat. A peníze vám nepomohou. Dbejte zákona – to je všechno, co od vás chci.“

„Zákona, zákona,“ opakuje majitel podivínsky. „Tak to má být. Budu dbát zákona.“

To je jeden z takových příběhů – takřka celý příběh. Tento zaměstnavatel, tak znepokojený vlastními přestupky, tak dychtivý podplácet, je na tom jen o maličko lépe než ti, kdo pro něj pracují.

V jiných činžácích a zadních budovách jsou další dílny a výrobny, ale všechny je lze popsat týmž způsobem. Muži, ženy a děti denně šijí kabáty, vesty, pumpky a dlouhé kalhoty. Vedlejším oborem jsou dílny, kde se šijí pracovní oděvy, pláštěnky, klobouky, čepice, šle, vlněné košile a blůzy. Někde šijí šaty a živůtky, spodní prádlo a límečky, kalhotové pásy, sukně, košile, pletené kabelky; jinde šijí kožešiny nebo vyrábějí kožešinové ozdoby, péra a umělé květiny, deštníky nebo i kravaty. Je to všechno jediná veliká práce se šitím, se šitím na stroji nebo v rukou při dodělávkách. Jen živitelů rodin, kteří tuto práci skutečně dělají, jsou statisíce. Stranou zůstávají lidé podporovaní – nemluvňata, školní děti, staří rodiče a tělesně neschopní příbuzní. Projděte New Yorkem a Brooklynem, a kdykoli přijdete do chudých končin, najdete tam tyto dělníky. Bydlí v nejhorších domech, které jsou na spadnutí. Chytří Italové i lidé jiných národností, jimž se říká „padrones“, najímají někdy celé bloky od takových lidí, jako je William Waldorf Astor, a rozdělují všechny původní byty na dva nebo tři. Tyto komůrky pak pronajímají dříčům a tím začíná přelidněnost činžáků.

Podle určitých svědectví lze poznat, jak zlé to bylo s těmito činžáky v minulosti. Například mezi každou přední a zadní místností, právě tak jako mezi zadní místností a předsíní, najdete zde okénko. Bylo zákonem nařízeno udělat tato okénka, poněvadž rozdělení jednoho bytu na dva nebo tři znamenalo, že byly zazděny spojující dveře a bylo tak zabráněno přirozenému oběhu vzduchu. Stát tedy rozhodl, že okénko, otvírající se do předsíně, bude aspoň do jisté míry zlepšením, a proto nastalo toto prorážení okének. Ale ukázalo se, že je to beze smyslu. Takřka všichni nájemníci si tato okénka zcela určitě zase zazdili.

Pokud jde o jiné věci, jsou tato vnucená zákonná opatření ve většině případů dobrodiním, ať se mohou někdy zdát jakkoli násilná. Lidé se nesmějí tísnit, dusit a umírat v místnostech, kde jich sedm bydlí v prostoru, určeném původně pro jednoho. Majitelé domů je nesmějí k tomu nutit, a jestliže je příčinou chudoba, je třeba ji odstranit. Pokud zákon nepřikáže, že podlahy musí být čisté a stropy obíleny, nájemníci nikdy nenajdou čas, aby to udělali. Pokud nebudou z místnosti, kde se pracuje, odstraněny postele, a pokud by nebylo dovoleno pracovat v této místnosti jen jedné osobě, dříč, pracující za hladovou mzdu, vždy tu bude mít víc než pět nebo šest lidí, kteří budou trpět s ním. Vynuťte provedení tohoto zákona a tito dělníci, jestliže nebudou smět pracovat, pokud by těmto podmínkám nevyhověli, nakonec jim vyhoví a budou ovšem žádat za svou práci větší mzdu. Výrobci, zadávající práci za hladové mzdy, nemohou na těchto lidech žádat, aby pracovali zadarmo, a majitelé domů nebudou mít komu tyto místnosti pronajmout, jestliže nebudou podle zákona tak čisté, aby v nich bylo dovoleno pracovat. Břemeno tedy v jisté malé míře padá na majitele domu, nikoli však vždycky.

Zaměstnavatel či šéf této malé dílny, jenž je tak znepokojen vlastními přestupky a tak rád by podplácel, je jen bezmocným nástrojem v rukou vyššího šéfa. Není hanebným utlačovatelem svých bližních. Jeho nadřízenými jsou veliké krejčovské podniky na Broadwayi a jinde. Platí, co tyto podniky dávají, a pro sebe si nechává nevelký výtěžek. Jestliže zákon donutí tyto lidi pracovat méně nebo za nákladnějších podmínek, budou muset dostávat víc nebo hladovět, ale velké výrobny je nemohou nechat hladovět. Výrobci je dnes vskutku nechávají takřka vyhladovět, ale přece jen jim platí částky nezbytné k tomu, aby je udrželi při životě; v tom tedy je onen význam zákona.

Vyrůstat zde a proniknout, to je však zase zcela jiná záležitost. Při svém způsobu práce mají tito lidé velmi málo času na výchovu. Je zde veliký boj o obživu, a pokud není vykonáván na rodiny přísný dohled, posílají děti do práce ještě dříve, než je jim dvanáct. Byl jsem kdysi přítomen v kterési výrobně vázanek právě ve chvíli, kdy bylo vykázáno pět zaměstnanců, poněvadž nemohli prokázat, že jim je více než čtrnáct let. Osobně jsem viděl asi tucet dílen, ze kterých bylo za ranní inspekce vykázáno po jednom nedorostlém zaměstnanci.

„Proč jsi přišel domů?“ vyptávají se večer rodiče, kteří to nechápou.

„Vyhnala mě policie.“

Zde dole, po celém tom podivném světě, znamená policie všechno. Dohlíží na chování, usmiřuje hádky, zabraňuje v činech zločincům. Hrůza z policie přiměje mnohé děti k tomu, aby se učily ve škole, kdežto jinak by se dřely doma nebo někde jinde v dílně. Životní boj je jim však nepřátelský a většina z těchto dětí vyrůstá, aniž se jim dostalo těch výhod, jež jsou pro jiné děti samozřejmé.

Je však též mnoho ústavů, jež mají těmto lidem podávat pomocnou ruku. Je zde Židovská podpůrná společnost a Sdružení pro právní podporu, které mají veliké a vznešené budovy. Jsou tu spolky pro rekreaci pod širým nebem, městská hřiště, školy a pobočky univerzit – to všechno tu je, ale přesto je procento těch, kteří vy­užívají těchto možností, velmi malé. Rodiče musí příliš těžce bojovat o živobytí. A účinky jejich zanedbanosti na životy dětí jsou veliké.

Přesto však znám právníka, který má v místě své činnosti vynikající pověst a který se vypracoval právě z těchto životních podmínek; Broadway od Třicáté čtvrté ulice k jihu, nemluvíme-li o mnoha jiných ulicích, je vroubena vývěsními štíty těch, kteří překonali peněžní nesnáze, jak byly dány životem v těchto podmínkách. Naneštěstí však vyřešení peněžních otázek není jediná důležitá věc. Přestože dosáhnou postavení, v němž mají zlaté vývěsní štíty, automobily a dost příležitostí k soukromým radovánkám, nejsou tím jejich životy o nic krásnější. Vzhledem k původním životním podmínkám zůstávají až příliš často zamračení, krutí a hrabiví, zůstává v nich pokřiven všechen smysl pro poctivost; způsobil to onen těžký boj, kterým museli projít, aby nabyli peněz.

Takřka jediným ideálem, který vidí před sebou tito lidé, bojující v těchto končinách dosud těžce o živobytí, je představa, že získají peníze. Statisícům dětí, synům a dcerám pracujících rodičů, jejichž životy jsou právě tak těžké jako život onoho Maďara, kterého jsem vylíčil, a jejichž domovy jsou právě tak bez krásy, vštěpuje se v samém počátku dětství učení, že bohatství je všechno – nejubožejší a nejvíc ponižující učení, jež lze komukoli vštípit.