Ústraní vyřazených

Uprostřed čtvrti, jež byla kdysi módní částí New Yorku, avšak dnes je zle upadající oblastí činžáků, stojí hotel, který je v mých očích jednou ze zvláštností New Yorku. Z jistého hlediska to ani není hotel a z jiného hlediska je to skutečně hotel, neboť jde o jakéhosi míšence nebo křížence mezi hotelem a dobročinným ústavem, o jedno z těch lidumilných zřízení z časných let po roce devatenáct set, jež měla překlenout nějakou formou chudinské podpory onu nesmírnou propast mezi bohatými a chudými; tuto propast, s níž se jaksi nepočítalo v republice sloužící lidskému bratrství a rovnosti mezi lidmi.

Ať už je to tedy cokoli, alespoň vnějškově je to docela hezká stavba devět pater vysoká, se zdmi z nažloutlých cihel, s římsami z šedého kamene a s velikou převislou střechou z tmavě červených zprohýbaných tašek, jež připomíná Florencii a jih. Kdyby tato budova stála někde na volném prostranství, byla by podivuhodná. Jak by se však podle vnějšku zdálo, není to hotel přijímající vynikající hosty, neboť tento dům byl postaven pro účely docela jiné. A přes snahy a sny těch, kteří chtěli podávat pomocnou ruku spíše lidem ocitnuvším se dočasně v nesnázích než těm, kdo trvale byli v bídě, a kteří tedy takovým lidem chtěli poskytnout přechodné bydliště na jejich cestě vzhůru a nikoli na jejich sestupu, jsou většinou hosty tohoto domu ti druzí. Je to ve skutečnosti středisko lidí „sražených a vyřazených“.

Přibližně v době, kdy byl tento dům postaven, nebo o málo později ocitl jsem se v nesnázích. Nebyl jsem úplně bez peněz a byl bych mohl tím nebo oním způsobem najít obživu, kdyby mi to byla dovolila moje hrdost, ale právě tato hrdost a takový duševní stav, který se musí jako horečka nebo vášeň sám strávit, nedovolovaly mi, abych úspěšně podnikl to, co bych byl za normálních okolností mohl a chtěl dělat. Byl jsem neklidný, duševně mi bylo zle, byl jsem velmi sklíčen. Život mi připadal truchlivý a většinou i odporný, jako by mezi mnou a další mou cestou stály fúrie. Ale vracet jsem se nechtěl. A poněvadž mi nechyběla odvaha, poněvadž jsem měl jakousi zamračenou tvrdošíjnost, jež nepřipouštěla, abych se vrátil, a nepřipouštěla ani, abych žádal o pomoc, vyhledal jsem alespoň na krátké období útočiště zde, asi tak, jako by lodník hledal za zuřící bouře na moři útočiště v nějakém na pohled klidném přístavu, prostě v jakémkoli přístavu, jen aby se ubránil úplnému zničení.

A našel jsem tu přístav opravdu podivný a smutný, něco nezařaditelného a fantastického, kde se skrýval nezařaditelný a fantastický dav. Byli tu vyschlí starci se šedými vousy, kteří zde promarňovali svoje poslední dny, a přece v nich byl jakýsi náznak odvahy a vzdoru nebo alespoň mlhavá a pobloudilá vůle k životu. Byli tu vyhublí, potrhaní, nepořádně vypadající mladíci s podivnýma, neklidnýma a nervózníma očima a s podivnými, neklidnými, lstivými a nervózními způsoby. Byli tu věční nuzáci, a dokonce i pobudové, žebráci, pouliční hráči na housle a trubky, pouliční zpěváci, pouliční mrzáci a žebráci všeho druhu. Některé z nich jsem už dokonce ve svých lepších dnech potkal někde na ulici a dal jsem jim několik centů. Zde jsem se tedy s nimi setkal znovu. Byli všichni tak zubožení, jestliže ne tělesně a hmotně, tedy alespoň duševně, takže styk s nimi vyváděl z rovnováhy, a dokonce i urážel. Většinou chodili s výrazem takové vyčerpanosti a beznadějné neschopnosti, že pohled na ně opravdu znepokojoval. Všichni byli oblečeni do šatstva, jež nebylo dobré, avšak nikdy se o něm nemohlo říci, že je úplně roztrhané. V mnoha případech to byly průměrné obnošené šaty, jaké asi nosívá člověk, který sice ztratil zaměstnání, ale dosud usiluje zachovat si slušný vzhled.

Byli byste zde například zastihli lidi, jejichž obleky byly dost zachovalé, ale jejichž boty byly rozšlapané a potrhané. A byli zde zase lidé, jejichž klobouky a boty byly v dobrém stavu, ale kalhoty měli obnošené a roztřepané. A opět jiní měli slušné kalhoty a uspokojivé dobré kabáty, ale prádlo tak ubohé a zašlé a vázanku tak vybledlou, že to bylo okamžitě nápadné. Pouhý pohled na tyto nedostatky, jak si sami zřejmě uvědomovali, neboť se je kradmo pokoušeli zastřít, stačil je usvědčit z nouze nebo z něčeho ještě horšího. Mezi těmito stupni a stavy byly ještě další drobné odstíny, například nedopatřením odhalený cíp bavlněné košile pod oděvem poněkud lepší jakosti, vyčnívající kousek hadru, jenž sloužil jako kapesník, posunutý okraj falešné náprsenky a podobně. Postupně to nutilo buď k účasti, k smíchu, nebo k obojímu.

A jak se tam žilo! Nebylo v tom životě nic, podle čeho by bylo možno určit, jaký vlastně je například z hlediska štěstí nebo pohodlí. Přes všechnu vnější náročnost a vnitřní prostornost neměla budova vlastně nic jiného než dvě obrovské haly nebo dvorany, kolem nichž byla nastavěna v ochozech patra s pokoji, stoupající bez přerušení až k velikým skleněným střechám či krytům nad devátým patrem. Byly tu ještě jiné velké místnosti, čítárna a kuřácký pokoj s křesly a stoly. Ale tam bylo dovoleno pobývat jen mezi devátou dopolední a desátou večerní a kromě toho je hlídaly tak nevrlé a nepřívětivé typy dozorců nebo hlídačů, jaké se jen mohou vyskytnout – takoví dozorci a hlídači, jaké například může zaměstnávat věznice nebo nějaký dobročinný ústav. Po pravdě jsem neviděl nikdy žádný ústav, v kterém se za služby žádá úplata, kde by se hostům dostávalo méně zdvořilosti, shovívavosti a srdečného uvítání.

Jak jsem brzy zjistil, byli jsme tu všichni z milosti. Po celý dlouhý den od deváté hodiny dopolední, kdy bylo třeba uvolnit obývanou místnost, až do páté hodiny, kdy tam bylo možno opět vstoupit, nedalo se dělat nic jiného než chodit ulicemi, jestliže jste neměli zaměstnání, jak tomu bylo ve většině případů, nebo sedět v jedné z dvoran spolu s těmi nezařaditelnými lidmi, kteří přímo vyzařovali sklíčenost, kterou sami pociťovali, a kteří byli příliš mlčenliví nebo příliš vyhýbaví, plaší a malomyslní, aby s někým chtěli promluvit. Nadto tu nikdo z těchto lidí nebyl vítán. Neboť jestliže jste zůstali v těchto halách mezi devátou a pátou hodinou denní, zřízenci si vás prohlíželi, jestliže vůbec na vás pohlédli, s výrazem takové lhostejnosti nebo pohrdání, jako by říkali: „Což nemáte vůbec nic na práci?“ Většina z těch, s nimiž se tu bylo možno stýkat, skutečně to tak pociťovala. Bylo to příliš zřejmé, nebylo možno se mýlit.

Ale vraťme se k tomu typu lidí, kteří se sem přicházeli ubytovat. Člověk byl nucen ptát se zde, odkud sem všichni přišli. Jak je možno, že je mezi nimi taková rozmanitost věku, životnosti nebo jejího nedostatku? Neboť ne všichni byli staří nebo nemocní a uboze oblečení. U některých tomu bylo právě naopak. Ale jak se zase jiným vůbec daří udržet se při životě, i když tenhle domov je podporuje? Co s nimi bylo dříve? Takové myšlenky se zde vnucovaly, ať jste chtěli nebo nechtěli. Někteří z nich vypadali naprosto bez naděje. A jiní (říkal jsem si) byli zase jen od přirozenosti lenoši nebo už jen to, co z nich zbývalo, lidé příliš slabí, příliš nestálí ve svých záměrech nebo příliš lhostejní, aby začali v jakémkoli směru o něco usilovat. Alespoň bylo možno právě takovéhle lidi tady očekávat. A byli tu zase lidé lepšího duševního stavu a s lepším jádrem, jako jsem byl například já, kteří zde byli z nutnosti a kteří byli dočasně nuceni takto šetřit, ať to byl život jakkoli ubohý. Jiní byli zřejmě zločinci nebo poživači omamných jedů, trpěli nevyléčitelnými nebo bolestnými nemocemi, měli jen málo peněz a nedostatek nebo jen velmi málo sil a chtěli se tu skrýt, spočinout zde a spokojit se životem tak pokoutním a levným, jaký se zde naskytoval. (Nejvyšší sazby za pokoj a k tomu zdarma koupel ve společných sprchách včetně ručníků a mýdla pohybovaly se mezi pětadvaceti a čtyřiceti centy za den. Jídlo v hotelové jídelně, ať už bylo jakékoli, stálo patnáct centů. Jedl jsem tam několikrát.) Kapsáři a vrahové z jiných měst se sem hrnuli a nebývalo nesnadno rozeznat někdy detektiva, zkoumajícího upřeně ty, kteří se zde ubytovali. Ostatní byli trosečníci velkoměstského života – staří, mladí i středních let, z nichž ti první a poslední většinou již překročili dobu úspěchu, aniž čehokoli dosáhli, a ostatní čekali v proudu, až se jim snad naskytne něco lepšího. Někteří z nich mi připadali jako lidé, kteří bojovali dobře, ale nadarmo. Život je zpražil. Jiní vypadali, jako by vůbec nebyli bojovali.

A vlastnosti těch zdejších pokojů (z nichž jeden jsem byl nucen přijmout), ten dojem, který vyvolávaly, ten jejich vzhled kobek v nějakém ústavě nebo ve vězení, jenž pro ně byl tak příznačný! Jak jsem zjistil, nebyly to vlastně ani pokoje, nýbrž kobky rozdělené a zařízené tak, aby poskytovaly co nejvíc nájemného prostoru, aby dávaly zakladateli a řediteli co nejvíc možností osobního dohledu a špehování, ale hostu jen holou postel. Jak jsem již řekl, byly všechny uspořádány kolem vnitřní dvorany nebo vnějších zdí, aby do nich přicházelo světlo buď zevnitř, nebo zvenčí, jak tomu bývá v hotelích a věznicích. Ale ten jejich prostor, ta úžasně malá okénka, jimiž bylo možno vyhlížet buď do jedné z oněch dvoran, nebo na ulici venku! Nebyly větší než pět krát osm stop a v každém z pokojů byla malá železná postel, jediná židle a velmi malý přístěnek nebo šatník, kam bylo možno odložit šatstvo, ale jeho rozměry byly tak nepatrné, že jen těžko to bylo možno nazvat zařízením.

A dělicí stěny nebyly vlastně stěny, nýbrž jen mramorové přepážky na železných nohách a hácích, od podlahy zvednuté dvě stopy vysoko a dosahující až na tři stopy ke stropu, a to dovolovalo, jestliže jste na to měli chuť, pozorovat dole sousedovy nohy nebo si prohlížet celý jeho pokoj, jakmile jste si jen stoupli na postel a dívali se nahoře přes přepážku. Tyto otevřené prostory byly samozřejmě zamřížovány, aby nikdo nemohl vstoupit do pokoje jinudy než dveřmi.

Je jasno, že takovéhle zařízení vylučovalo jakýkoli pocit soukromí. Jakmile jste byli v kobce, doléhaly k vám ze všech částí budovy zvuky všeobecné činnosti – šoupání nohou, odkašlávání, klapot domina dole v čítárně, hlasy, které si na něco stěžovaly, rozhovory, přecházení sem a tam, bouchání dveří ze všech konců a co všechno ještě. Nadto pronikal ovzduší celé budovy tabákový kouř a otravoval je a kazil dech všech stupňů intenzity, od dechu opilcova po dech poživače omamných jedů a souchotinářův. Bylo to, jako by člověk žil v příšerném snu. Předpokládalo se o vás, že jste sám, přitom jste byl i nebyl sám, jenže jste neměl žádný pocit soukromí, nýbrž jen pocit, že jste odloučen a pak zanedbáván a drážděn.

Šíření těchto zvuků a tohoto ovzduší až do časných jitřních hodin bylo k zešílení. Především je už v samé chudobě a nečistotě něco skličujícího a ničivého jako v plynu nebo v chemickém kvašení. Chudoba má barvu, pach, vyzařování právě tak silné jako kterýkoliv plyn nebo kvašení. Chudoba mluví. Truchlí a její vyzařování je ničivé. Proto pociťujeme nejen v nemoci, nýbrž i v chudobě instinktivní popud, který nás vybízí uprchnout.

V deset hodin bylo nařízeno zhasnout na ochozech i ve dvoranách a také v tu chvíli všechna světla zhasla. Poněvadž v pokojích žádná světla nebyla, nastala všude tma. Před touto chvílí bylo slyšet šoupání nohou celého toho davu směrem k lůžkům, narovnávání židlí na stoly, aby potom mohl být hotel za noci vymeten. Nastalo všeobecné otvírání a zavírání dveří a bylo slyšet, jak se tu a tam někdo potmě hrabe ve svých movitostech nebo si urovnává postel. A nakonec za časných jitřních hodin, kdy tu měl vládnout klid a mír, slyšeli jste pak – ať jste chtěli, nebo nechtěli – chrápání, kašel a naříkání svého souseda, sousedova souseda a prostě všech až do nejzazších končin ochozů a pater. Bylo slyšet chraplavé hlasy podrážděných lidí, kteří žádali: „Přestaň s tím,“ nebo: „Nech toho,“ a odjinud zase: „Jdi k čertu, kdo myslíš, že jsi?“, a odpovědi někdy drsné, někdy jen podrážděné, které však naplnily noc hlukem a nedovolovaly spát.

Když však konečně všechny tyto drobné nesnáze byly odstraněny a poslední muž buď přestal nadávat, nebo se rozhodl zabývat se svými myšlenkami méně slyšitelně, nastala chvíle, kdy se zdálo, jako by příroda i zde byla konečně schopna „splétat zamotané klubko starostí“. Hluční se nyní ztišili, v neklidných nastal mír. Po celé budově bylo slyšet rytmický, souzvučný dech. Měli jste pocit, jako by byla ve světě uvedena v činnost nějaká chemická nebo psychická síla, jako by pod účinkem nějakého chemického nebo fyzického kejklířství byl náhle život schopen řešit své nesnáze, i když vy jste toho nebyli schopni, jako by tyto pochybně zrozené duše v tělech dýchaly v nějakém souhlase a jako by se ticho a tma podílely na nějakém vychytralém, obrovském záměru, jak ukonejšit mysli znavených a jak nakonec vnést do chaosu řád.

Za jitra se však člověk probudil (aspoň já jsem se tak probouzel) k mnohem bolestnějšímu poznání, co to znamená být velmi chudý. Jak jsem zjistil, nebylo tu žádné příslušenství, alespoň ne takové, kterého by bylo možno použít v soukromí. Lázeň byla veřejná, a to jen sprcha, jeden z řady prskajících kotoučů tam dole v přízemí, kde jste se museli napřed shromáždit s ostatními a vzít si šaty s sebou – neboť jestliže jste nevstali časně, nemohli jste se už vrátit do pokoje. Ručník naštěstí měl každý svůj a jenom u umyvadel bylo několik společných ručníků. Společným záchodem bylo buď dlouhé koryto, nebo řada otevřených klozetů a to byla jen oddělení bez dveří podél jedné ze stěn. Místnost na holení měla jen zrcadla nad umyvadly, žádná oddělení. A stále se tu kolem loudali dozorci, kteří dohlíželi, aby nikdo nic nepoškodil.

Nelze pochybovat o nezbytnosti takového přísného, takřka vězeňského dozoru, ale všeobecně to působilo – alespoň na mne – velmi hrubě a trpce.

„K čertu s tebou,“ (dozorci byli z nějakého zvláštního důvodu většinou Angličané), „ty si asi myslíš, že se jindy nemůžeš začít holit než v devět. Povídám ti, nech toho. Zavíráme tady. Hned toho nech.“

Tak mluvil k ubožákovi s třídenním vousem, který se zřejmě ještě nedostal tak daleko, aby pochopil řád tohoto ústavu.

„Tady nemůžeš takhle kolem sebe cákat vodu, povídám ti. To není žádná lázeň. Jestli chceš takhle cákat, jdi do přízemku.“

Tak zase mluvil k jinému, který si při holení nepočínal tak pečlivě, jak by měl.

„Tak sebou budeš muset pohnout, zavíráme tady.“

Tohle řekl muži, který se pohodlně usadil v hale a byl by snad překážel dozorci, jenž tu chtěl zametat nebo rozhazovat trochu pilin. Při každé příležitosti a co chvíli jsem si uvědomoval, že nikoli host, nýbrž dozorce nebo uklízečka jsou tu důležité a nadřazené osoby. A připadlo mi po třídenním pozorování, že dozorci přímo vyhledávali přestupky a drobné chyby hostí, aby mohli ukázat svou autoritu a vyhlásit před světem svou moc. Zbavovalo to odvahy.

Nejsmutnější na celé věci bylo, že toto bydliště se všemi nedostatky bylo pro mnohé ještě příliš drahé. Jak mohl kdokoli vidět, přicházeli sem někteří jenom mezi desátou dopolední a desátou večerní, to je v hodinách, kdy bylo možno pobývat v oněch dvoranách, aby zde strávili dlouhé hodiny v teple. Nemohli si dovolit ony palácové pokoje, a tak tu jenom pobývali za dne. Bylo tu aspoň teplo a světlo, a tak to bylo do desáté večerní docela snesitelné. Poněvadž však neměli pokoje, do kterých by se odebrali, museli pak ven. Poněvadž se tím prozrazovali jako nezvaní hosté, brzy o nich dozorci věděli a bylo je pak vídat, jak je sledují pohledy, a někdy s nimi i mluvili a říkali jim patrně, aby sem už nechodili, aby „toho nechali“. Byli to žebráci noclehující na lavičkách, skutečně ještě pod úrovní těch, kteří si mohli dovolit tady přespávat, a tak nehodní ani toho pohrdání, jímž byli častováni ti, kteří zde přespávali. Vídal jsem je, jak se v půl desáté nebo ve tři čtvrti na deset plouží při zdi ven a vypadají jako psi, kteří jsou v nebezpečí, že budou vykopnuti. Viděl jsem také muže, který začal v zavírací hodinu počítat svoje zbývající mince, okamžik počítal, pak se zvedl a vyklouzl do noci. O takových lidech nelze říci, že jsou naprosto nicotní, dospěli však na nejnižší stupeň žebříku, sestupují dolů, nejdou vzhůru, a před nimi je jen Bowery, nemocnice nebo řeka – poslední a myslím i nejmilosrdnější útočiště.