Přízrak zlata

Byli byste to museli vidět, abyste si o tom udělali správnou představu – byli byste museli vidět tu pahýlovitou drsnost krajiny, skalnatou, chudou půdu, ubohost domovů, stodol, zemědělského nářadí, koní, dobytka a jako důsledek toho i ubohost lidských stvoření – zvláště tuto ubohost lidských stvoření, neboť proč by se jim mělo dařit lépe než jiným plodům země tam, kde všechno ostatní bylo tak ubohé?

Byl to starý soudce Blow, kdo první objevil, že pravým bohatstvím okresu Taney je ruda, to jest zinek – možno-li vůbec mluvit o tom, že už dříve měl tento okres nějaké bohatství. Dlouhé měsíce předtím, než nastal rychlý vzrůst těžby, stál jednoho odpoledne za pozdní zimy u tavicího kotle ve vzdáleném městě K., prohlížel si velmi pečlivě rudu, kterou zde muži tavili, a podivoval se, jak velmi se tato ruda podobá některým skalám a balvanům, jimž se v jeho okrese říkalo „jalový kámen“.

„Jaká je to ruda?“ zeptal se jednoho z mužů s obnaženými pažemi, který po chvilce vyšel ze žhnoucí tavírny a osušoval si zpocenou tvář.

„Zinek,“ odpověděl muž a ohromnou špinavou dlaní si přejížděl čelo.

„V našem okrese máme skály, které se tomu podobají,“ řekl soudce, zatímco obracel v ruce bezvýznamně vypadající kus kamene a uvažoval nad ním. „Určitě je to tak – je toho tam nepřeberné množství.“ Pak se náhle odmlčel, neboť ho něco napadlo.

„Jestli je to opravdu bílý kov,“ řekl dělník a použil obchodního či hornického jména pro tento kov, „jsou v tom peníze. Tahle ruda pochází ze St. Francisu.“

Starý soudce zůstal nad tím chvilku zamyšlen a pak mlčky odešel. Věděl, kde leží St. Francis. Měla-li tato ruda takovou cenu, že ji sem mohli dovážet po lodích až z jihovýchodního B., proč by ji nebylo možno dovážet z okresu Taney? A což nemá v tom okresu mnoho pozemků?

Výsledek toho byl, že se zanedlouho v okrese Taney a v přilehlých končinách tajně udála velká změna. Když soudce provedl několik majetkových převodů, když několikrát odjel a zase se vrátil, objevilo se několik zchytralých prospektorů a po jisté době jich byl plný kraj. Než se to však stalo, mnohý farmář, který se nedověděl nic o skutečné hodnotě svých pozemků, byl o ně připraven.

Starý Bursay Queeder, farmář a místní věčný chudák, žil již na svém statku či farmě po čtyřicet let a v době, kdy soudce Blow konal své záhadné cesty po světě, neměl tušení, že kamení, o něž s takovou pravidelností a zahořklostí klopýtal svýma neobyčejně velkýma nohama, obsahuje právě ono bohatství, o němž marně a velmi toužebně po celý život snil. Pro Bursaye skutečně byla půda věc velmi záhadná, neboť obsahovala všechno možné, co vůbec neznal. Například souhrn jeho pozemků, celkem sedmdesát jiter – každé to pole zvlášť a všechna dohromady vynutila víc potu z jeho čela a víc kleteb z jeho úst než cokoli jiného – skrýval v sobě, aniž on o tom věděl, možnost splnění všech jeho snů. Byl však teď už starý a občas se mu to v hlavě pletlo, když podle bible předvídal konec světa a podobné věci, ale přece jen byl dosud schopen zápasit s přírodou, i když ne s lidmi. Den co den na jaře, v létě i na podzim bylo ho vídat na některém z jeho chudých polí, zarostlého štětinatým vousem, s řídkými, zježenými vlasy na hlavě, s prsty, jež jako ptačí drápy svíraly držadla pluhu, jak obrací mělké a hubené brázdy a jak drkotá po kamenité půdě, jež mu dávno už přestala poskytovat i nejskromnější výdělek. Očekával teď už jen takový výnos, který by mu zachránil holý život, a nic víc také nedostal. Dům nebo spíše chatrč, v níž bydlil se ženou, synem a dcerou, byla tak rozpadlá, že nemělo smysl o ni pečovat a nebylo toho ani třeba. Celé oplocení se zhroutilo, až na ty části, jež byly postaveny z týchž nepatřičných součástí půdy, které vždycky pokládal za jakýsi podivný druh kamene bez užitku pro člověka i pro zvěř – za jakýsi „neřád“, jak by byl sám řekl. Jeho stodola byla pouhé nakupení prken, kryjící starý vůz a několik zbytků hospodářských strojů. A co mělo být sýpkou, bylo tak věkovité a tolik zhrouceno k jedné straně, že to hrozilo co chvíli spadnout. Plevel a spoušť, na kost vyhublí koně a právě tak vyhublé děti, kamenná pole a tenké stromy, k tomu osamělost a občasná nouze – to byl svět, o který se staral a kde vládl.

Paní Queederová byla vhodná družka pro tento život, ke kterému byl odsouzen. Došlo to s ní tak daleko, že jednotvárný nedostatek přijímala zcela lhostejně. Poněvadž nablízku nebyla ani jediná byť nejskromnější škola, ani jediná modlitebna nebo shromažďovací síň, poněvadž tu nebylo ani sousedů, kteří by jí vyhovovali, byla zde se svou rodinou takřka úplně oddělena od světa. Byla popudlivá, svárlivá, podivínská; hlas měla pronikavý a vzhled zoufalý. Queeder, se kterým žila v úplném dorozumění nebo nedorozumění, byl jí v jednom směru útěchou – mohla mu „vynadat“, jak tomu říkala, a jestliže se často hádali, dálo se tak způsobem oběma vyhovujícím a ve vzájemném souhlasu. Uprostřed polí a plotů tak zbídačelých bylo nutno hašteření očekávat.

„Proč nevezmeš trochu toho jalovýho kamení a neuděláš tam zeď?“ zeptala se Queedera, jak to za posledních deset let udělala už asi tisíckrát, a myslila tím těch pětatřicet hromad nejlepšího a takřka ryzího zinku, které ležely podél nejbližšího pole a které tam nahromadil Bursay – tentokrát to řekla, poněvadž dvě vyhublé krávy vnikly na jedno z obilných políček. „Jalové kamení“, o němž hovořila, nemohlo mít cenu menší než dva tisíce dolarů.

A on odpověděl, jak to udělal už tisíckrát:

„Jako bych neměl nic jinýho na práci! Ty si pořád myslíš, že to zatracený kamení vůbec k něčemu je. To můžu rovnou prosypat cedníkem a nemusím ani zkoušet dělat z něho zeď.“

„Co jinýho bys říkal, ty lenochu – ty budižkničemu, takhle pořád jen žvejkat tabák…“ a vychrlila na něj dlouhý seznam nadávek, po nichž ta nebo ona strana jala se vrhat pokličky od kamen, pohrabáč nebo důkladný kus dřeva a druhá strana se těm věcem právě tak obratně uhýbala. Jak je vidět, byla tu láska a rodinný soulad, vypěstovaný nerušenou a nezrušitelnou trvalou blízkostí.

Ale pokračujme dále. Po několik let nastávala a míjela v jednotvárném sledu období horka a období dešťů a ono kamení stále leželo na poli. Dode, starší z dětí a jediný syn – ohromný, neohrabaný, drsný a přitom na kost hubený tupec, který po svých ztrápených rodičích nezdědil povahu příliš jemnou ani přívětivou – byl by to kamení mohl odstranit, kdyby nebyl „zatracenej“, jak říkal jeho otec, nebo kdyby se nepodobal otci, jak říkala matka, a dcera Jana byla by mohla pomáhat, ale oba se podíleli na téže truchlivé lhostejnosti, která byla příznačná pro jejich otce. A proč by tomu mělo být jinak? Pracovali dlouho, měli z toho málo, chápali ještě méně a nedoufali, že se jim nějakým způsobem podaří uniknout z tohoto života, neboť měli právě jen tolik rozumu, aby věděli, že by se snad mohli z toho dostat, kdyby k nim osud byl laskavější. Nesmyslné zápolení s neplodnou půdou se ze všech sil přičinilo, aby se naučili všechno snášet.

„To jižní pole nemá cenu orat,“ řekl Dode už potřetí tohoto jara. „Vůbec nic se na tom zatraceným kousku nerodí.“

„Kdyby sis toho pole hleděl, místo abys vysedával pod jalovcem, dloubal se v zubech a lelkoval, možná že by se tam něco urodilo,“ skřípavě promluvila paní Queederová, vždy nevrlá, pohněvaná a svárlivá – s povahou, jež zatrpkla dlouhým, beznadějným a nesmyslným zápolením.

„Nemá cenu převracet tam to kamení, to přece vidím,“ odpověděl Dode a unaveně, lenivě mávl rukou po mouše. „Celý to pole nestojí ani za hromadu fazolí,“ a z jistého hlediska měl pravdu.

„Proč teda nejdeš od toho?“ řekl ztrápeným hlasem Queeder, a to nikoli proto, že by chtěl hájit farmu, nýbrž jen z bezmocného přání změnit jednotvárnost. „Já zas říkám, že když je ti to pole dobrý, aby tě živilo, tak je taky dobrý k tomu, abys na něm dělal.“

„Aby mě živilo!“ ušklíbl se nehodný syn Dode unaveně, přece však také s výsměšným pohrdáním. „Jestli se dobře pamatuju, tak mě moc dobře neživilo. Myslíš tím snad všechny ty školy, který mi to umožnilo navštěvovat, nebo všechny ty města po světě, který jsem viděl.“ Ohnal se po další mouše.

Starý Queeder pochopil ten pošklebek, ale podle svého mínění neměl na tom vinu. Pracoval přece. Současně si uvědomoval, že je marné hádat se s Dodem, který je mladší i silnější a vinou mnoha rodinných hádek nemá už k němu žádnou synovskou úctu. Vlastně to bylo všechno obráceně. Poněvadž v mládí musel snést mnoho ran a pohlavků, byl nyní Dode tělesně mnohem silnější a v zápase mohl otce snadno překonat; kdežto Queeder, který kdysi vládl a jehož slovo bylo zákonem, byl teď nucen spokojit se druhým nebo dokonce třetím a čtvrtým místem a dobývat si hádkami a takřka bezvýsledným bručením onu nepatrnou vážnost, které se mu dostávalo.

Přesto žili všichni ve vzájemné lhostejnosti. A zatím od chvíle, kdy se soudce Blow vrátil do okresu Taney, přibližoval se zcela zřetelně den, kdy nastane všude kolem těžba rudy a úžasný rozmach, který je má doprovázet. Citlivější lidé mohli to vskutku každý den pozorovat jako shromažďující se bouřkový mrak, který se přibližuje, ale ovšem nedovtipní majitelé půdy nebyli citliví. Neměli ještě ani nejmenší zdání, co se to všechno bude dít. Jak o tom měli něco vědět v této končině bez silnic a bez měst? Prospektoři tudy chodili k severu i k jihu; ale žádný z nich dosud nepřišel přímo na tato podivuhodná políčka, na nichž žil Queeder s rodinou. Bylo to místo příliš odlehlé – trnitý, křovinatý, skalnatý kout.

A pak jednoho slunného červnového jitra…

„Hej!“ zvolal Cal Arnold, jejich nejbližší soused, který žil asi tři míle daleko a který teď zastavil rozvrzaný vůz a na kost vyhublé koně na cestě poblíž pole, kde Queeder pracoval. „Slyšels to už?“ Hovořil úsečně, převaloval v ústech žvanec tabáku a díval se na Queedera se šelmovstvím člověka, který přináší obveselující zprávu.

„Ne, co?“ zeptal se Queeder, když přestal přeorávat pole starým jednorádlovým pluhem, přišel blíž, opřel se o zinkovou hradbu a po celou tu dobu se drbal v řídkých vlasech.

„Starej Dunk Porter tam směrem k Newtonu prodal svou farmu,“ odpověděl chytrácky a vítězoslavně Cal, jako by vyprávěl o veliké bitvě nebo o blížícím se konci světa. „A dostal za ni tři tisíce dolarů.“ S rozkoší tu částku válel po jazyku.

„Nepovídej!“ řekl Queeder klidně, ale s hlubokým a užaslým ohromením. „Tři tisíce?“ Znepokojilo ho to jako člověka, který slyší zprávu, že se uskutečnila úplná nemožnost, a který ví, že to nemůže být pravda. „A proč?“

„Říkají něco, jako že je tam na tom nějaká ruda,“ pokračoval far­mář moudře. „Říkají něco, jako že jsou tady v kraji té rudy celé hromady. Všude prej to je. Povídali mi, že tady tohle jalový kamení –“ a švihl do jedné z těch velikých hromad dosud bezcenného zinku, o které se Queeder opíral – „je právě ta ruda – že je to ten ‚bílej kov‘, jak oni tomu říkají – a že když se to rozžhaví (chtěl říci ‚roztaví‘), dostanou se za libru dva centy nebo dokonce víc. Vidím, že toho tady máš hodně. Já toho mám taky hodně. Leží toho tam u mě plno. Vždycky jsem si myslel, že to k ničemu není, ale oni říkají, že je. Slyšel jsem od jednoho, co byl tam v K., že když s tím něco provedou, když to rozžhavějí a bůhví co ještě, tak se z toho dá dělat spousta věcí.“

Nevěděl přesně co, a tak už nic nevysvětloval. Zamžoural jen snivě očima, našpulil ústa, jako by se chystal odplivnout si, a díval se na Queedera. Ten ještě nebyl schopen srovnat si to všechno v hlavě, a proto jen vzal do ruky kus dosud pohrdaného kamene a hleděl na něj. Pouhé pomyšlení, že po všechna ta léta dřiny a trápení pokládal ten kámen za něco bezcenného a teď to náhle mělo cenu dvou centů za libru, když se to „rozžhavilo“, a že sousedé už prodávali svoje farmy za královské částky – pouhé pomyšlení, že jeho pozemky byly pokryty tím kamením, jež se takřka rovnalo zlatu, to bylo příliš! Vždyť toho tam o kus dál byly celé laviny, nastavující břidlicově šedý povrch slunci, a na jednom místě jeho „polností“, jak tomu říkal, vystupovala přímo ze země celá nízká zeď. Jen si pomyslete! Jen si pomyslete! I když však mnoho přemýšlel, neříkal nic, neboť mu ve vyschlém a vyhladovělém mozku začal rašit a kvést veliký a podivuhodný nápad. Bude mít peníze, celé bohatství – bude mít pohodlí, právě to a nic menšího! Jen si pomyslete! Nebude se už nikdy dřít a potit v letním slunci, bude po libosti lenošit a snít, bude žvýkat tabáku, kolik bude chtít, bude bydlit v městě, navštíví daleké, zázračné město K., podívá se tam na všechno, co tam lze spatřit!

„Tak si myslím, že zas pojedu dál,“ řekl po chvíli Arnold, když viděl, že Queeder je zřejmě duchem nepřítomen. „Musím se dostat k Bruderovi a do večera se vrátit. Má trochu sena, tak mi ho dá za to prase, co jsem mu před časem prodal,“ dodal, švihl do vyhublých koní a odjel po kamenité, prašné cestě.

Po nějaký čas nevěřil Queeder ani vlastním smyslům. Byla to skutečně pravda? Prodal Porter skutečně svou farmu? Po dlouhé další dny, i když si zajel do Arna – šestnáct mil daleko –, aby zjistil skutečnou pravdu, udržoval všechno v tajnosti a těšil se nádhernými představami. Pozemky patřily jemu, nikoli jeho ženě ani dětem. Dlouhá léta pracoval a platil za ně, vždy několik ubohých dolarů nebo jejich hodnotu v kukuřici, v prasatech nebo v pšenici, a pak se teprve oženil. A teď – teď – už brzy přijde jedna z těch podivných bytostí – Arnold jim říkal „prošpektoři“ –, které tu chodí kolem s penězi, a koupí jeho pozemky. Nádherné! Nádherné! Co asi za to dostane? Jistě pět tisíc dolarů, jestliže se uváží, že Porter dostal tři za čtyřicet jiter, kdežto on má sedmdesát jiter. V každém případě aspoň čtyři tisíce – trochu víc než Dunk. Neuměl si to příliš dobře vypočítat, ale bude to víc, než dostal Dunk, ať už to bude částka jakákoli – pravděpodobně pět tisíc!

Jediná překážka – a to překážka veliká – byla v myšlence na vzteklou a nepřívětivou rodinu – na vzpurného Doda, na hranatou Janu a na zatrpklou lepší polovičku Emu – na rodinu, s kterou se patrně bude muset dělit o toto zázračné zbohatnutí a která by ho dokonce mohla o všechno připravit a odsunout ho do pozadí, kde už tak dlouho žil. Byli o tolik rozhodnější, měli o tolik více ráznosti než on. Po dlouhých letech dřiny teď už stárnul, a dokonce slábl. Jak si teď velmi důrazně vzpomínal, žena se mu dlouho už jen a jen posmívala a pošklebovala; totéž dělal sveřepý syn. Lhostejná Jana, která se na něj dívala jako na neschopného člověka a budižkničemu, nedělala nic jiného, než že občas poznamenala, že by měl víc pracovat. Láska, rodinná něha, rodinný soulad – jestliže vůbec někdy něco takového mezi nimi bylo, dávno to zhynulo v řídkém, nevydatném ovzduší tohoto drsného světa zasaženého nouzí. Čím byl komukoli z nich zavázán? Ničím. A teď se budou chtít samozřejmě na tom všem podílet. Když s nimi žil tak dlouho a za podmínek tak nepříjemných, ptal se teď v duchu, jak by se vůbec mohli odvážit něco takového žádat, a přece věděl, že to budou žádat. Prát se s ním, plísnit jej, to je vše, co vůbec kdy pro něj měli. Teď však, když má bohatství před dveřmi, budou za ním běhat, budou se k němu lísat – a budou snad to bohatství dokonce na něm požadovat! Co by měl udělat? Jak to všechno zařídit? Vždyť má bohatství takřka už v rukou. Určitě je bude mít. Jako malá, nechápavá krysa číhal kolem a větřil. Jeho chování se změnilo do takové míry, že si toho všimla i jeho rodina a udivovalo ji to, i když to všichni pokládali za rostoucí stařecké podivínství (neboť nic nevěděli o tom, co se všechno stalo).

„Všimli jste si, co táta teď celé dny dělá?“ zeptal se Dode jednoho poledne Jany a matky, když starý Queeder už poobědval a odešel zase na pole. „Stojí pořád tam u té hradby a rozhlíží se kolem, jako by někoho čekal nebo jako by na něco myslel. Asi že se z něho stává čím dál větší podivín, co říkáte? Tak to asi bude.“

Dode se velmi zajímal o všechno, co se týkalo otce – nebo spíše co se týkalo jeho tělesného a duševního stavu –, neboť jakmile by otec zemřel, farma by se rozdělila nebo by na ní hospodařil on sám, a to by pak byla vhodná návnada pro některé farmářské děvče ze sousedství a on by mohl zosnovat uskutečnění svého dávného snu o manželství, toho snu, jehož vyhlídky teď byly nepatrné a který se jevil takřka neuskutečnitelný za těch nuzných životních podmínek, jež musel snášet.

„Všimla jsem si toho,“ odpověděla paní Queederová. „Není takový, jak ještě nedávno byl. Něco mu asi vlezlo do hlavy, něco, co by chtěl udělat a nemůže, nebo možná nějaký náboženský blouznění. Člověk nikdy neví, čím se zrovna zabejvá.“

Jana „si taky myslela“ něco podobného a rozhovor skončil. A Queeder přemýšlel dál a snažil se vyřešit tu zauzlenou otázku, jež záležela především v tom, zda má prodat pozemky veřejně nebo potají – a nyní se konečně rozhodl prodat je pokud možno tajně, neboť věděl přece, jak k němu rodina vždy byla nepřívětivá. Nic lepšího nezasloužili. Patřilo všechno jemu – proč tedy ne?

Po čase se skutečně objevil prospektor jedoucí na koni a oblečený vhodně pro toto drsné cestování a velmi se začal zajímat právě o tyto pozemky, neboť se rozhlížel po polích, všímal si jejich hodnoty a viděl, jak zde na povrch půdy proniká vydatná rudná žíla. Queeder nebyl v té chvíli nablízku, odešel totiž na nějakou odlehlou část svých polností, ale paní Queederová, nemající ani tušení o hodnotě půdy a nevšímající si tedy zpola potlačovaného světélkování v cizincových očích, přijala prospektora dost přívětivě.

„Dala byste mi napít trochu vody?“ zeptal se cizinec, když se objevil ve dveřích.

„Samozřejmě,“ odpověděla s velikou úctou. I cizinci jen průměrně dobře oblečení byli zde vzácní.

Když ho starý Queeder spatřil ze vzdáleného pole, jak stojí u studny, vydal se na cestu domů.

„Co je to za kamení, kterým tu ohrazujete pole?“ zeptal se cizinec přívětivě a v duchu se tázal, zda to vědí.

„To teda nevím,“ řekla paní Queederová. „Je to prostě nějaký kámen – všichni tady kolem tomu říkáme jalovej kámen.“

Příchozí potlačil v zárodku úsměv a sehnul se pro kousek zinku, kterým tu půda byla poseta. Byla to táž ruda, jakou viděl několik mil před tímto místem, jenže tahle byla čistší a bylo jí zde víc. Nikdy neviděl víc a lepšího zinku tak blízko povrchu půdy. Ležela zde přímo na vzduchu, obdělávání polí, mrazy a deště ji obnažily, kdežto ve vedlej­ším okrese ji museli vykopávat. Takřka ho přemohl ten pohled na rozpadající se stavení, na ubohé oblečení, na starého Queedera, jak se plahočí v horkých polích, na všechny tyto pozemky, bezcenné pro zemědělství právě tím zázračným bohatstvím rudy.

„Všechny ty pozemky kolem jsou vaše?“ tázal se.

„Asi sedmdesát jiter,“ odpověděla paní Queederová.

„Nevíte, kolik se tu platí za jitro?“

„Nevím. Asi to moc velkou cenu nemá. Dlouho jsem už neslyšela, že by tu někdo kolem prodával pole.“

Prospektor sebou bezděky trhl, když slyšel, že to „moc velkou cenu nemá“. Co by někteří z jeho přátel a soupeřů asi řekli, kdyby věděli právě o tomhle místě? Co kdyby to někdo těmto lidem pověděl? Vždyť by to zde skutečně mohl dostat takřka zadarmo! Jiní prospektoři byli již nablízku. Což nejedl v Arnu u téhož stolu se třemi, které podezříval, že půjdou tímto směrem? Musí tohle dostat, a to hned.

„Půjdu naproti vašemu manželovi a pohovořím si s ním,“ řekl a zvolna odcházel, zatímco paní Queederová a Jana, dvojice ve volně visících, pytlovitých šatech z modrého kartounu, jež jim rozvíval vítr, stály v zhroucených dveřích a dívaly se za ním.

„To je divný, viď?“ řekla dcera. „Co může tátovi chtít?“

Starý Queeder vzhlédl po očku od svého orání, ke kterému se vrátil, když viděl cizince přicházet, a pochybovačně si ho teď prohlížel, zatímco slyšel jeho veselé „Dobré jitro“.

„Nevíte náhodou, jestli je tu v okolí na prodej opravdu dobrá zemědělská půda?“ zeptal se prospektor po několika slovech o počasí, jimiž tuto otázku jen odkládal.

„To chcete na hospodaření?“ řekl na to Queeder bezostyšně a vrhl pátravý pohled na příchozího, který okamžitě podle Queederových očí poznal, že ví víc než jeho žena.

„Jak jsem slyšel, kupujou to spíš kvůli rudě, která je tu v zemi.“ Současně číhal jako pták, aby viděl, jak cizinec ten výpad přijal.

Prospektor se usmál vesele i zchytrale. „Rozumím,“ řekl. „Myslíte si, že by to tady bylo dobré na dolování? A jak byste si tedy cenil svoje pozemky jako naleziště rudy, kdybyste měl možnost je prodat?“

Queeder chvilku přemýšlel. Než odpověděl, dva doupňáci truchlivě zavrkali v dálce a kos ochraptěle zapískal.

„Ani nevím, jestli to chci prodat.“ Napadlo ho v poslední době, jak by to všechno mohl zařídit, kdyby si pozemky podržel a kdyby je nabízel jednomu a pak zase jinému, ale pronásledovalo ho pomyšlení, že by se to žena i děti mohly brzy dovědět a trvat na tom, aby se s nimi rozdělil o zisk, kdyby nakonec prodal. Úplně ho už mučily sny o úniku do světa, o krajích, které by spatřil, o tom, jak by se zbavil rodiny a byl by nějakým kouzelně svobodným způsobem šťasten.

„Kdo je majitelem pozemků tady hned vedle vás?“ zeptal se cizinec, když pochopil, že se musí vzdát myšlenky na lacinou koupi. Před tím však Queeder zakolísal. Vždyť sousední pozemky obsahovaly také hodně rudy a to dobře věděl.

„Počkejte, hned,“ řekl podrážděně se smíšenými pocity vzdoru a lhostejnosti. „Jmenuje se Marradew,“ dodal konečně nabručeně. Byla nepochybně pravda, že tento cizinec nebo některý jiný mohl koupit od jiných farmářů, kdyby on odmítl prodat. Půda kolem dokola má jistě nějakou cenu, zrovna tak jako jeho vlastní pozemky. Jestliže Dunk Porter dostal tři tisíce dolarů –

„Nechcete-li vy prodat, bude možná chtít on,“ přívětivě hovořil prospektor. Vyslovil tu myšlenku tiše, zamyšleně, takřka lhostejně.

Nastalo mlčení, za něhož Queeder stál klidně opřen o držadla pluhu a přemýšlel. Bylo strašlivé pomyslit, že by mohl propást tuto dlouho očekávanou příležitost. Přes všechen svůj hlad a chtivost nebyl však dosud poražen. Arnold říkal, že sám kov, toto kamení, má cenu dva centy za libru, a nemohl se jaksi zbavit myšlenky, že i půda sama, ten prostor ornice mimo onen kov, jistě má také nějakou cenu. Jak také jinak? Vždyť tu rostla úroda.

„Nevím,“ odpověděl vyzývavě, i když s vnitřní slabostí. „Můžete se zeptat. Neslyšel jsem, že by chtěl prodávat.“ Rozhodl se riskovat tato slova, i kdyby měl pak za cizincem běžet a prosit ho, aby s ním vyjednával, ale současně doufal, že toho nebude třeba. Byli tu i jiní prospektoři.

„Ještě nevím, zda bych chtěl právě tohle koupit,“ pokračoval prospektor ospale a s výrazem naprosté lhostejnosti, „ale kdybyste chtěl prodat, rád bych si zajistil opční právo. Kolik byste požadoval za opční právo do šedesáti dní na celých sedmdesát jiter?“

Stařičký farmář ani v nejmenším nerozuměl, co to znamená opční právo, ale rozhodl se nepřiznat se k tomu. „Kolik byste dal?“ zeptal se nakonec, když byl na velkých pochybách, co by měl říci.

„Co byste tedy tomu říkal, kdybych vám dal hned asi dvě stě dolarů a dalších pět tisíc na konci šedesátidenní lhůty, až bychom se pak spolu shodli na podmínkách?“ Nabídl nejnižší částku, o které si myslil, že by ji Queeder mohl přijmout, neboť slyšel právě dnes, že zde nablízku byly již uzavřeny koupě.

Poněvadž Queeder nevěděl, co znamená opční právo, nevěděl ani, co má říci. Pět tisíc, to byla částka, o které původně předpokládal, že by mu ji mohli nabídnout, ale šedesát dní! Co jen tím mohl myslit! Jestliže ty pozemky chce, proč nezaplatí hned – a v hotovosti –, jak to podle Arnolda dostal Dunk Porter? Díval se horečně na cizince, neklidně vrtěl držadly pluhu a řekl konečně takřka jen do větru: „Tak si myslím, že kdybych počkal, mohl bych dostat sedm tisíc. Tady ten, kousek cesty od nás, dostal tři tisíce a má o třicet jiter míň než já. Byl tu taky jeden pán a ten mi nabízel šest tisíc.“

„Dobrá, jestliže zjistím, že jsou vaše pozemky dobré, mohu vám dát šest tisíc,“ řekl.

„Hotově?“ zeptal se Queeder užasle a kopl do hroudy.

„Do šedesáti dnů,“ odpověděl prospektor.

„Och!“ řekl zasmušile Queeder. „Já myslel, že to chcete koupit dnes.“

„Ne, ne,“ řekl cizinec. „Říkal jsem opční právo. Jestliže se shodneme na podmínkách, vrátím se sem s penězi za šedesát dní nebo dříve a dokončíme ten obchod – šest tisíc v hotovosti po odečtení opční částky. Samozřejmě se tím nezavazuji, že bezpodmínečně koupím – dostávám tím jen přednostní právo koupit do šedesáti dnů, a kdybych do této doby nepřišel, jsou vaše ty peníze, které vám dnes dám, a máte právo prodat pozemky komukoliv jinému.“

„Hm!“ zamručel Queeder. Snil o tom, že dostane peníze hned a že s nimi zcela sám odejde, ale teď tu byla řeč o nějakých šedesáti dnech, řeč, která mohla něco znamenat a nemusela znamenat nic.

„Dobrá tedy,“ řekl prospektor, když si všiml Queederovy neuspokojenosti a když se rozhodl podniknout něco, čím by obchod vypadal přitažlivěji. „Co kdybychom to udělali na sedm tisíc a kdybych vám hned na místě vyplatil pět set dolarů? Co si o tom myslíte? Sedm tisíc do šedesáti dnů a pět set dolarů v hotovosti hned. Co tomu říkáte?“

Sáhl do kapsy a vytáhl tašku nabitou bankovkami, a to Queedera velmi vzrušilo. Nikdy neměl na dosah ruky tolik hotových peněz, které, kdyby jen chtěl, mohl hned pokládat za svoje peníze. Vždyť konec konců pět set dolarů byla sama o sobě úžasná částka. Co všechno by s ní mohl podniknout! A pak do šedesáti dnů zbývajících sedm tisíc dolarů! Ale musil myslit na ženu a na děti. Jestliže chce uskutečnit svůj sen o útěku, musí jednat tajně. Kdyby se o tom dověděli – třeba jen o tom, že má u sebe pět set v hotovosti – co by se stalo! Nevzal by mu je Dode, nevzala by mu je žena nebo Jana, nevzali by mu je všichni tři společně – neukradli by mu je, zatímco by spal? Jistě by se to mohlo stát. Mlčel tak záhadně, až měl cizinec dojem, že nabídku odmítne.

„Povím vám tedy, jak to udělám,“ řekl, jako by dělal veliký ústupek. „Zvýším to na osm tisíc a hned vám vyplatím osm set. Co tomu říkáte? Nedohodneme-li se na tomto základě, musíme toho nechat, poněvadž víc vám nabídnout nemohu,“ a současně zastrčil tašku zpět do kapsy.

Ale Queeder dosud jen mlčky zíral, neboť z velikého štěstí a z obtíží, které je provázely, takřka oněměl. Osm tisíc! A osm set v hotovosti! Takřka to ani nechápal.

„Dnes?“ zeptal se.

„Ano, dnes – ale budete muset jet se mnou do Arna. Musím se přesvědčit o vaší oprávněnosti k prodeji. Ale možná, že máte kupní smlouvu – máte ji?“

Queeder přisvědčil.

„Dobrá tedy, jestliže je smlouva v pořádku, vyplatím vám peníze hned. Mám tady s sebou formulář dohody a snad tu bude někdo, kdo by to podepsal jako svědek. Ale bude také třeba, aby to podepsala vaše manželka.“

Queederovi se protáhla tvář. Zde byla ta nesnáz – manželka a dvě děti! „Musí to teda podepsat?“ tázal se zachmuřeně, dokonce smutně. Byl takřka bez sebe zoufalstvím a znechucením. Po dlouhá léta pracoval jako otrok! A když teď má takovou příležitost, nebude z toho najednou nic nebo takřka nic!

„Ano,“ řekl prospektor, který podle jeho způsobů i hlasu poznal, že si nepřeje, aby o tom manželka věděla. „Budeme na to potřebovat i její podpis. Je mi líto, že je vám to nepříjemné, ale zákon to vyžaduje. Snad byste to s ní mohl nějak projednat. Zajděte za ní a pohovořte s ní o tom.“

Queeder váhal. Jak mu to bylo proti mysli – dělit se s manželkou a se synem! Jana mu ani příliš nevadila. Ale jakmile se o tom dovědí, pohádají se s ním a budou chtít větší část. Bude se s nimi muset rvát – trvat na svých „právech“. A až bude mít peníze – jestliže je vůbec dostane –, bude je muset hlídat, skrývat, chránit před nimi.

„Co vám v tom vadí?“ zeptal se prospektor, povšimnuv si jeho zmatku. „Je proti tomu, abyste to prodal?“

„V tom to nevězí. Kdyby o tom slyšela, hned by taky prodala. Myslel jsem si nejdřív, že jí radši o tom ani neřeknu. Bude z toho chtít větší část – ona a Dode – a přitom to není jejich, ale moje. Byl jsem tady první. Měl jsem už tuhle farmu dřív, než jsem svou ženu vůbec viděl. Nedělá tu nic jinýho, než se hádá a křičí.“

„Snad by bylo dobře zajít za ní a pohovořit s ní o tom. Snad nebude nerozumná. Jak víte, má nárok na jednu třetinu, jestliže jí nebudete chtít dát víc. Tak to předpisuje zákon. Zůstalo by vám pak takřka pět tisíc. A přejete-li si, udělám to tak, abyste v každém případě dostal celých pět tisíc.“ Nabyl jaksi dojmu, že pět tisíc, které by dostal jenom on, znamená pro Queedera velmi mnoho.

A vskutku se pak farmářova tvář trochu vyjasnila. Pět tisíc? Což to není vlastně víc, než před pouhou hodinou doufal, že dostane za celou farmu? A že jeho žena dostane tři tisíce? Proč ne? Což se jeho sen neuskutečňuje? Okamžitě projevil souhlas a rozhodl se doprovodit prospektora k domu. Ale cestou se farmář zastavil a rozhlížel se kolem. Vypadal jako člověk, který ani neví, co dělá. Všechny ty peníze – celý ten nový pořádek všech věcí – kdyby se to opravdu uskutečnilo! Měl podivný a zmatený pocit, jako by byl od všeho oddělen. Duševní útrapy dlouhých let spolu s tímto velikým štěstím a s jeho složitými možnostmi, to bylo na něj příliš. Cizinec si povšiml podivného kovového a nepřítomného lesku ve farmářových očích, jež nyní upřeně hleděly a obracely se od západu k východu.

„Co je vám?“ zeptal se, neboť měl podezření, že se farmář pomátl.

Stařec jako by se náhle probral. „Ale nic,“ řekl. „Na něco jsem myslel.“

Prospektor uvažoval, zda by byla platná smlouva uzavřená se šílencem, ale pozemky byly příliš hodnotné, aby se zabýval takovými maličkostmi. Jakmile se uzavře smlouva třeba i s člověkem slabomyslným, je možno stavět veliké právní překážky jakémukoli pokusu smlouvu zrušit.

Ve staré chatrči se zatím Jana a matka v duchu ptaly, co to znamená, že sem oba přicházejí, ale starý Queeder zahnal dceru, jako by zaháněl slepici. Jakmile vstoupili do jediného pokoje, který byl pokojem přijímacím a obývacím i ložnicí a vůbec vším, čeho bylo třeba, Queeder nepokojně zavřel dveře do kuchyně, kam se uchýlila Jana.

„Teď jdi pryč,“ zabručel, když ji viděl, jak tam postává. „Chceme si promluvit s mámou.“

Hubená Jana poodešla, ale později přitiskla znetvořené ucho ke dveřím, až ji zase podezřívavý otec zahnal. Pak začal farmář vysvětlovat ženě, oč jde.

„Tady ten cizí pán – nevím, jak se jmenujete –“

„Crawford! Crawford!“ vmísil se prospektor.

„Crawford – pan Crawford – sem přišel, protože by rád koupil naši farmu. Poněvadž na ní máš malej podíl – třetinu,“ – neopomněl dodat – „myslel jsem si, že bude líp promluvit taky s tebou.“

„Podíl!“ vyštěkla ostře a podezřívavě paní Queederová, které cizincova přítomnost nikterak nebránila, aby vyjádřila svůj názor. „To bych řekla, že mám – když jsem čtyřiadvacet let otročila! Kolik jste myslel za to zaplatit?“ zeptala se zostra cizince.

Queeder, jehož hrabivost byla tak mocná, že ji bylo takřka slyšet, udělal znepokojené znamení, aby nic neříkal.

„Dobrá, ale napřed mi řekněte, jakou myslíte, že to má cenu?“

„Přesně vám to nemůžu říct,“ odpověděla žena úskočně a lačně, neboť se domnívala, že snad Queeder vzhledem k svému věku a duševní neschopnosti ponechal starost s vyjednáváním jí. „Farmy tak velký, jako je tahle, se tady v okolí už prodaly skoro za dva tisíce dolarů.“ Uvedla nejvyšší částku, o jaké kdy slyšela.

„To tedy je hodně vysoká cena,“ řekl vážně Crawford, ale nepodíval se na Queedera. „Obyčejná půda tady v okolí nemá větší cenu než dvacet dolarů za jitro a vy máte, pokud vím, sedmdesát jiter.“

„To je pravda, ale tyhle pole nejsou tak chudý jako jiný kolem,“ řekla na to paní Queederová zapomínajíc, co původně řekla, a uvádějíc nejpádnější důvod, na jaký byla schopna pomyslit. „Hned za domem je tady taky pramen.“

„Ano,“ řekl Crawford, „viděl jsem ho, když jsem přicházel. I ten má cenu. Tak vy si tedy myslíte, že to stojí za dva tisíce dolarů?“ Podíval se chytrácky na Queedera, jako by říkal: „To je dobrý žert, viďte, Queedere.“

Spokojena s tím, že má v této rozpravě rozhodující slovo, obrátila se paní Queederová o radu na manžela. „Co ty tomu říkáš, Bursayi?“ zeptala se.

Otřesen vlastní dvojakostí, strachem z prozrazení, vlastní hrabivostí a znepokojivými sny, Queeder na ni neklidně upíral zrak. „Myslím si, že to samozřejmě za ty peníze stojí.“

Crawford teď začal vysvětlovat, že chce zatím jen opční právo, to jest jejich souhlas, že mu pozemky do určité lhůty prodají, a jestliže by podepsali takovou dohodu, vyplatí jim nějaké dolary jako závdavek na uzavření obchodu – přitom se zchytrale podíval na Queedera a přivřel jedno oko, z čehož Queeder vyrozuměl, že dostane celou částku, na které se původně dohodli.

„Jestliže tedy chcete, můžeme hned dohodu uzavřít,“ řekl přívětivě, vytáhl z kapsy formulář smlouvy a rozevřel jej. „Jenom to vyplním a vy pak můžete podepsat.“ Odešel k starému topolovému stolu a rozložil tam listinu, zatímco ho Queeder a jeho žena pozorovali s pronikavým zaujetím. Neuměli číst ani psát, ale nevěda, jak by jinak mohl dostat svých osm set, mohl se Queeder jen spoléhat, že prospektor svým důmyslem tuto otázku vyřeší. Nadto oba zhypno­tizovalo pomyšlení, že tuto bezcennou půdu prodají tak rychle za částku tak velkou a že budou mít v rukou hotové peníze, a tak se pohybovali a uvažovali jako lidé ve snu. Oči paní Queederové se zúžily do tenkých, hrabivých čárek.

„Kolik asi jste chtěl zaplatit závdavkem?“ zeptala se napjatě s horečnatým leskem v očích.

„Och,“ řekl cizinec a znovu se podíval na Queedera s tím vysvětlujícím zamžikáním, „asi tak sto dolarů. Bude vám to stačit?“

Sto dolarů! I tato částka byla v tomto vyhublém světě celé jmění. Pro paní Queederovou, která neměla ponětí o hodnotě rudy na pozemcích, bylo to neuvěřitelné, nevysvětlitelné náhlé štěstí, předzvěst lepších časů. A nadto později ty další dva tisíce! Ale teď nastala otázka, kdo bude svědkem a jak tu smlouvu podepíší. Když prospektor vyplnil (tužkou) v textu vyplacenou částku – sto dolarů – a když pak řekl: „Teď to tady podepište, pane Queedere,“ farmář odpověděl: „Ale já ani má žena neumíme psát.“

„Když jsem byla mladá, nebyla tady kolem žádná škola,“ zazubila se jeho lepší polovička.

„Dobrá tedy, uděláte tam jen svoje znamení a přivedete někoho, kdo by o nich svědčil. Umí psát váš syn nebo vaše dcera?“

To byla nová a pro oba velmi nepříjemná situace, poněvadž jakmile by zavolali Doda, chtěl by jistě mít při své umíněnosti a odmlouvačnosti hlavní slovo. Uměl se podepsat, také uměl trochu číst – ale bylo si co přát, aby o tom už věděl? Manželé se podívali jeden na druhého pochybovačně i podezřívavě. Co teď? Nesnáz vyřešil rachot povozu po blízké cestě.

„Snad to je někdo, kdo by zde mohl dělat svědka?“ řekl Crawford.

Queeder vyhlédl. „Ten, myslím, opravdu umí psát,“ řekl. „Hej, Lestere!“ zavolal. „Pojď sem na chvilku! K něčemu tě potřebujeme.“

Rachocení ustalo a za chvilku přišel ke dveřím jakýsi Lester Botts, farmář, svým vzhledem o nic lepší než Queeder. Prospektor vysvětlil, co potřebují, a smlouva byla konečně dohotovena; jenom Botts, který nevěděl nic o rudě obsažené v Queederových pozemcích, byl by rád řekl prospektorovi o půdě, jež je k zemědělským účelům lepší a kterou možno dostat laciněji, ale nevěděl, jak do toho. Než podepsala, chtěla paní Queederová jasně vědět, jak to s ní vlastně v té věci je.

„Svůj podíl tady z těch peněz dostanu hned?“ ptala se. „Hned mi je tady vyplatíte?“

Crawford si nebyl jist, jak si to Queeder přeje udělat, a podíval se na něj; poněvadž však znal povahu své ženy a poněvadž ho přemohla hrabivost, Queeder zvolal: „Nedostaneš nic, leda bych umřel. Nemáš právo na žádnej podíl, leda bysme šli jeden od druhýho, a to neděláme.“

„Tak teda nepodepíšu nic,“ řekla paní Queederová sveřepě.

„Nechci se samozřejmě vměšovat,“ pravil konejšivě prospektor, „ale mám dojem, že by bylo lépe, abyste jí dal podíl z této částky – třiatřicet dolarů,“ a pohlédl přemlouvavě na Queedera, „a pak snad třetinu z dvou tisíc – to je jen šest set šedesát –, než abychom ten obchod teď pokazili. Budete muset s něčím takovým souhlasit. To by byla dobrá dohoda. Vždyť tu bude dost peněz pro všechny.“

Farmář pochopil lstivost těchto slov. Šest set šedesát z osmi tisíc není konec konců tak mnoho. Než by riskoval odklad a prozrazení, raději předstíral, že se umírnil, a nakonec souhlasil. Udělali svoje znamení, Botts potvrdil podpisem jejich platnost, podle přání paní Queederové bylo sto dolarů odpočítáno na dvě oddělené hromádky a prospektor zastrčil smlouvu do kapsy. Vyšel pak provázen panem Bottsem – jenom ještě Queeder vykročil za ním, pozdržel ho a dostal konečně potají onen rozdíl mezi stovkou dolarů a částkou, na níž se původně dohodli. Když spatřil všechny ty peníze, oči se mu stočily, jako by je řídil nějaký magnet. Čekal rozechvěn mdlobou hrabivosti a pak se jeho ztvrdlé, uzlovité prsty sevřely kolem bankovek jako drápy uchvacujícího jestřába.

„Díky,“ řekl hlasitě. „Díky,“ a zoufale ukázal směrem ke dveřím. „Až zas přijdete, hledejte napřed mě. Musíme bejt hrozně opatrný nebo na to přijde, a jestli na to přijde, tak nic nepodepíše a přivede ještě starýho Harryho.“

„Dobrá, dobrá,“ řekl na to prospektor vesele. Myslil na to, jak snadno by bylo při vší té nečestnosti a při všem překrucování práva nakonec tvrdit, že ony dva tisíce, napsané tužkou, znamenaly skutečnou prodejní cenu, a starého Queedera zahnat hrozbou, že jeho dvojakost prozradí. Ale na takové úvahy měl ještě šedesát dní. „Za šedesát dní nebo možná dříve budu zase tady.“ A elegantně zmizel, zanechávaje tu sedřeného starce ponořeného v zahloubání.

Ale jak kdokoli mohl předvídat, vyplacením této částky všechno neskončilo. Neboť jakmile po chvíli uslyšeli od matky o výnosném prodeji, byli tím Dode i Jana velmi pohnuti. Peníze – jakékoli peníze i v nejmenším počtu – vyvolávaly představy radovánek a pohodlí, a kdo je měl dostat po všem tom zdejším dření pro všechny? Kde byl jejich podíl? Pracovali také. Několikrát znovu a znovu žádali svůj podíl, ale nic to nebylo platno. Matka i otec byli tvrdošíjní a trvali na tom, že jakékoli další úvahy o této záležitosti nutno odložit až na dobu, kdy prodej bude dokončen.

Ale zatímco se tak mezi sebou přeli a hádali o pouhých sto dolarů, nastala brzy další komplikace tím, že se Dode dověděl o bohatství rudy v půdě a o farmách, které už byly prodány v Adairu – v sousedním okrese – a dokonce i zde; dověděl se také o pověstech, že Queeder prodal farmu za pět tisíc dolarů, a to by ho byli ještě okradli, poněvadž půda měla cenu mnohem větší – dvě stě dolarů za jitro čili čtrnáct tisíc dolarů. Okamžitě začal podezřívat otce i matku, že se při tom obchodu dopustili nějakého podvodu – že neposkytli opční právo, nýbrž skutečně již prodali, a že Queeder nebo matka anebo oba skrývají před ním a před sestrou velikou částku peněz. Okamžitě nastalo ovzduší silné podezřívavosti a zlovůle.

„Prodali farmu za pět tisíc a ne za dva; to provedli,“ řekl Dode jednoho dne Janě v otcově i matčině přítomnosti. „Každej tady kolem už ví, zač tady stojí půda, a oni ty peníze už mají, na to můžeš vzít jed.“

„Lžeš!“ vykřikl pronikavě Queeder, kterým okamžitě otřáslo zjištění, že má-li Dode skutečně pravdu, dostal se do finanční i mravní pasti, z které se nikdy nevyprostí. „Nic jsem neprodal,“ pokračoval zlostně. „Byl tady Lester Botts a viděl, co jsme udělali. Podepsal se na to.“

„Jestli mají ty pozemky větší cenu než dva tisíce, ten člověk, co tu byl, nechtěl nic víc za ně dát,“ jala se vysvětlovat paní Queederová, ale tak málo důvěřovala manželovi, že už se začala v duchu ptát, zda mezi ním a cizincem nedošlo k nějakému tajnému ujednání. „Jestli o něčem jiným mluvil ještě s tvým tátou,“ hovořila a dívala se podezřívavě na starého Queedera, vyvolávajíc si v paměti prospektorovo chlácholivé jednání, „tak mně o tom tady nic neříkal. Pamatuju se, že táta s ním mluvil tam u hradby skoro hodinu, než sem pak přišli. Bylo mi divný, co si spolu povídají.“ Začala mít starosti, jak z toho získat víc, neboť viděla, že dohodnutá cena není zřejmě teď už rozhodující.

Pokud jde o Doda, ten se teď díval na otce s bezostyšnou podezřívavosti. „Tak si myslím, že za to dostal trochu víc, než nám tady povídá,“ trval na svém. „Neprodávají teď půdu tam blíž k Arnu za míň než za dvě stovky a on že by to nevěděl – a není to půda vůbec tak dobrá jako naše. Schováváte před náma peníze, který jste za to dostali, tak je to!“

Velmi znepokojena tím, že si manžel možná skutečně počínal v tom všem dvojace, přece jen paní Queederová pokládala za správný postup dovolávat se nebes za svědka, že alespoň ona sama se žádné dvojakosti nedopustila. Nabídl-li nebo zaplatil-li cizinec víc, ona o tom nic neví. A v Queederovi zatím vřel strach, zlost a vůbec nepřátelský vzdor k všem a k jejich účasti na té věci.

„Všiváku zatracenej!“ vykřikl na Doda, vstal a spěchal pro polínko. „Ukážu ti, jestli jsme dostali nebo nedostali víc! Tak ty budeš říkat, že kradu?“

Ale Dode ho zachytil, a poněvadž byl silnější, odstrčil jej. Bylo to pro něj vždycky tak snadné – a Queeder měl tím větší zlost. Opovrhoval synem už pro tu pouhou vítězoslavnou sílu a ještě víc pro onu umíněnou nestoudnost ve vztahu k němu. Hádka skončila tím, že otce vyhodili z domu a že se matka upovídaně zapřísahala, že pokud ona ví, všechno bylo tak, jak řekla, a že když podepisovala tu tajnou smlouvu spolu s manželem, nemyslila tím vůči dětem nic zlého, nýbrž jen je i sebe hájila.

Ale když teď uvažovala o tom, že ji možná Queeder podvedl, začala chystat plány, jak ho přitlačit ke zdi – a chystali je i Dode a Jana. Queeder sám se potají zmítal mezi strachem a nenávistí k Dodovi a bál se, co se teď všechno může stát, když už tolik ví. Jak to zařídit, aby Dode nebyl při konečné uzávěrce obchodu, a jestliže bude přítomen, jak to udělat, aby rozdíl dostal potají? A kdyby už i dostal tuto částku, jak má vědět, že už teď nebyl ošizen? Takřka denně se objevovaly nové pověsti o dalších prodejích za lepší ceny, než jakou on sjednal. Nadto den co den kdákala paní Queederová jako podrážděná slepice o tom, že ji manžel možná podvedl, ale že ho při jeho skrývané chamtivosti a podivínství nelze chytit při činu. Po většinu dne byl vždy vzdálen z domova, při každém zvuku, nebo jakmile šel kolem nějaký cizinec, trhal sebou jako krysa, odmítal mluvit a vysvětlovat, a jestliže příliš doráželi, lhal. Oněch sedm stovek, které dostal navíc, zabalil do papíru, ukryl ve štěrbině za sloupem ve stodole a plechovka chránila zvenčí toto jeho nově nabyté jmění. Několikrát za den se na to místo vracel, naslouchal a pátravě vyhlížel, než se odvážil podívat se, zda je to ještě na místě.

Vskutku něco příšerného dolehlo teď na celou domácnost a bylo to bezmála šílenství, neboť matka i děti chystaly teď jeho zničení, zatímco on sám byl po celé noci vzhůru, trhal sebou v temnotě a naslouchal, zda se v blízkosti stodoly něco neozývá. Nejednou změnil úkryt a zašel dokonce tak daleko, že po určitý čas nosil peníze při sobě. Našel jednoho dne starý rezavý řeznický nůž, zastrčil si ho za košili a spal s ním, zatímco se mu zdály nepokojné sny.

Doprostřed toho všeho přišel jednoho jitra další prospektor, radující se nad tím, co zde nalezl. Jako všichni dobří obchodníci chtěl mluvit jen s majitelem a žádal, aby mu zavolali Queedera.

„Hej, táto!“ zavolala Jana od rozpadajících se dveří. „Je tu někdo a chce s tebou mluvit!“

Starý Queeder vzhlédl ostražitě od rozpáleného pole, kde teď po celé dlouhé dny vyčkával, a spatřil cizího muže. Nechal plení a jal se kráčet k domu. Odněkud se přihnal Dode.

„Máme teď hodně suché počasí, viďte?“ řekl cizinec přívětivě, když mu přišel na půl cesty vstříc.

„To máme,“ řekl dutě, neboť byl v těchto dnech duševně i tělesně nadmíru unaven. „Pořádně sucho! Pořádně sucho!“ Rukou si otřel zahnědlé čelo.

„Nevíte tady o někom z okolí, kdo by chtěl prodat pozemky?“

„Vy jste asi taky jeden z těch prospektorů, co tu hledají rudu?“ otázal se Queeder zcela otevřeně. Nebylo už třeba pokoušet se zastřít tu skutečnost.

Příchozí se trochu polekal, neboť v této končině neočekával tak brzy tolik vědomostí. „Ano, jsem,“ přiznal.

„Myslel jsem si to,“ řekl Queeder.

„Pomýšlel jste někdy prodat tady ty pozemky?“ tázal se.

„Ani nevím,“ začal farmář chytrácky. „Byli tu už lidi jako vy a prohlíželi si to tady. Kolik byste asi tak za to myslel dát?“ Pátravě si ho prohlížel, zatímco kráčeli ještě dále od místa, kde Dode, Jana a matka tvořili u domovních dveří posluchačstvo.

Prospektor zvolna šel po poli a prohlížel pátravě kousky rudy na povrchu, kterých tu byla všude taková hojnost.

„Vypadá to tady jako opravdu dobrý pozemek,“ řekl po chvíli klidně. „Nemáte tedy ani ponětí, co byste měl chtít za jitro téhle půdy?“

„Hm, slyšel jsem, že tam směrem k Arnu dostávají i tři stovky za jitro,“ odpověděl Queeder, divoce přeháněje. Když se teď objevil další kupec, byl dychtiv dovědět se, o kolik bude jeho nabídka větší, bude-li vůbec větší.

„Tolik tedy – ale je to cena trochu vysoká, nezdá se vám, když uvážíte, na jakou vzdálenost bude nutno rudu dopravovat až k železniční trati? Bude to vyžadovat veliké náklady dostat ji tam.“

„Ale ne zas tak veliký, aby to cenu srazilo moc pod tři stovky,“ pravil moudře Queeder.

„To tedy nevím. Dal byste z toho čtyřicet jiter po dvou stovkách za jitro?“

Jakmile uslyšel nabídku, starý Queeder nastražil uši. Pokud si to jen uměl vypočítat, dvě stě dolarů za jitro při prodeji čtyřiceti jiter vyneslo by mu právě tolik, kolik měl teď dostat za celých sedmdesát, a měl by pak ještě možnost udělat něco se zbývajícími třiceti. Užasl nad určitostí té nabídky, vyvolalo to v něm představy něčeho obrovského v budoucnosti – osm tisíc za čtyřicet jiter, a z prvního kupce byl schopen vymačkat pouhých osm tisíc za sedmdesát jiter!

„Hm!“ dal se bez spěchu do smlouvání. „Nabídli mi už, že si vezmou opční právo na všechny moje pole za dvanáct tisíc.“

„Cože!“ pravil cizinec a kriticky si ho prohlédl. „Podepsal jste v té věci nějakou smlouvu?“

Queeder se okamžik na něj díval, jako by ho podezříval z nějakého podvodu, a když pak viděl shromážděnou rodinu, jak je z dálky od domovních dveří pozoruje, dal příchozímu tajuplné znamení.

„Pojďte tudyhle,“ řekl a vedl jej k vzdálenému oplocení. V bezpečné vzdálenosti se zastavili. „Povím vám, jak to s tím je,“ hovořil velmi tajnůstkářsky. „Asi před třema nebo čtyřma týdny tady byl jeden člověk a já tenkrát nevěděl, že tady je nějaká ruda, rozumíte mi? Nic mi neřek a zeptal se mně, co bych za to chtěl. No a byl tady ještě jeden člověk, jeden soused, a ten mi pověděl, že zrovna tady blízko někdo prodal asi čtyřicet jiter za pět tisíc dolarů. Poněvadž jsem věděl, že tady ty moje pole jsou ty samý pole, jenomže lepší, tak mu teda povídám, že když já mám sedmdesát jiter a tamtěch bylo čtyřicet, měl bych teda dostat skoro dvakrát tolik. Nedohod se se mnou hned, ale pak jednou zas přišel a dohodli jsme se, že když já byl na týhle farmě první – už jsem tu hospodařil dřív, než jsem poznal svou ženu – tak bych měl dostat největší podíl z toho, co ten prodej vynese. Nikomu jsme teda nic neříkali a smluvili jsme se mezi sebou, že až na konci těch šedesáti dní dojde k podpisování těch listin a k podobnejm věcem, dá mi ještě před podepsáním největší část těch peněz. Samozřejmě bych nic takovýho nedělal, kdyby tady ta farma nepatřila hlavně mně a kdyby to mezi mnou a ženou s dětma klapalo jako na začátku, ale ona se teď se mnou pořád pere a hádá. Jestli se vrátí, jak to sliboval, tak já mám dostat pro sebe osm tisíc a to ostatní si máme se ženou rozdělit mezi sebou, poněvadž ona má podle zákona dostat z toho třetinu.“

Cizinec naslouchal se směsí úžasu, pobavenosti i uspokojení při myšlence, že by bylo možno způsobit, aby si Queeder o smlouvě myslil, že je nezákonná – jestliže v přesném smyslu slova není vlastně nezákonná. Stačilo by přece promluvit s jeho ženou a bylo by po smlouvě, mimo to by vzhledem k chamtivosti tohoto starce bylo snadno dosáhnout zrušení původní dohody. Vždyť ani teď tento farmář neznal skutečnou hodnotu toho všeho, co tak pošetile proobchodoval. Kolem byla pole doslova naplněna zinkem pod samým povrchem. Když se uváží, co do toho z Východu chtějí vložit, byla by po obchodní stránce pouhá maličkost dát za to šedesát tisíc dolarů. Bylo by směšně málo vložit do dolu na těchto pozemcích milion dolarů. On sám mohl by z toho obchodu docela dobře získat sto tisíc. Proboha, vždyť ten první prospektor koupil za babku celé jmění! Bylo jen spravedlivé pokusit se, aby o to přišel.

„Povím vám, pane Queedere, co si o tom myslím,“ řekl po chvilce. „Připadá mi, že vám ten člověk, ať je to kdokoli, nabídl dohodu, která je pro vás velmi špatná. Je docela jasné, že tyhle vaše pozemky mají mnohem větší cenu. Ale můžete se docela snadno z toho dostat, a to na základě toho, že jste v době uzavření obchodu nevěděl vlastně, co prodáváte. To zákon dovoluje. Nemusíte dodržet smlouvu, jestliže byla uzavřena v době, kdy jste nevěděl, co to vlastně děláte. Kdybyste si přál, mohl bych vás ostatně z toho dostat. Vy byste musel jenom odmítnout podepsat jakoukoli další listinu na konci oné lhůty a vrátit peníze, které jste dostal. Potom bych v pravý čas velmi rád od vás koupil celou farmu po třech stech dolarů za jitro v hotových penězích. To by z vás udělalo boháče. Dal bych vám tři tisíce v hotovosti na ruku v den, kdy byste podepsal prodejní smlouvu. Nesnáz je prostě jen v tom, že jste do toho byl nalákán. Vy a vaše žena jste doopravdy nevěděli, co děláte.“

„To je pravda,“ zapípal Queeder, „to jsme nevěděli. Když jsme tu smlouvu podpisovali, neměli jsme ponětí, že je tu nějaká ruda.“

Tři sta dolarů za jitro, jak si potichu vypočítal, znamenalo jedenadvacet tisíc dolarů – jedenadvacet místo ubohých osmi tisíc! Na okamžik tam stál, naprosto nevěda, co má udělat, co říci, na co myslit, jako člověk kolísající, uštvaný živly. Jeho sehnuté a scvrklé tělo, zkroucené a vypleněné samým neštěstím, viditelně se teď chvělo, když si uvědomil, že má bohatství na dosah ruky a stačí říci jediné slovo, že však přece jen nebude snad vzhledem k dřívějšímu omylu a nevědomosti v těch věcech pro něho možno, aby po tom bohatství sáhl. Jeho vyschlá a popletená hlava, zpola pomatená osamělostí, velmi nejistě nesla váhu této zázračné možnosti. Ztrácel z toho rozum a viděl všechno, jako by šilhal.

Poněvadž nevěděl, co toto mlčení znamená, prospektor dodal: „Mohl bych dokonce ještě něco přidat, pane Queedere – řekněme, že bych dal celkem pětadvacet tisíc. Za to byste dostal dům ve městě. Vaše žena by mohla nosit hedvábné šaty; vy byste už nikdy nemusel nic dělat; váš syn a vaše dcera by mohli chodit na univerzitu, kdyby chtěli. A není k tomu třeba nic jiného, než abyste odmítl podepsat prodejní smlouvu, až zase přijde – a dát mu ty peníze nebo zjistit jeho adresu a pověřit mě, abych mu je poslal.“

„Podved mě!“ vykřikl teď Queeder a na čele měl veliké kapky potu. „Chtěl mě okrást! Nedostane ani jediné jitro – ani jitro!“

„Tak je to dobře,“ řekl příchozí, a než odešel, znovu ještě promluvil do farmářovy duše o obrovském a nespravedlivém rozdílu mezi dvanácti (tolik vyrozuměl, že Queeder má dostat) a pětadvaceti tisíci. Vykreslil mu, co tento rozdíl znamená, převeden na možnosti podnikání v některém z měst nebo velkoměst, co znamená pro pohodlí jeho příštího života.

Naneštěstí neměl však farmář žádnou cestu, jíž by mohl uniknout svému nedávnému podvodu. Podvedl ženu a děti o poměrně malou částku osmi tisíc dolarů, ale tato nekonečně větší částka mohla vyvolat jen ještě větší nesnáze – spory, hádky, snad i rvačky, to všechno by musel přestát, než by peníze dostal, neboť věděl přece, v jakém rozpoložení jsou Dode i manželka. Má na to dost sil? A přestože nikdy nic neměl, zmáhal ho teď současně pocit, že velmi mnoho ztratil, jako by se mu někdo pokoušel vzít obrovskou částku, která mu vždycky patřila.

Za příštích dní byl do toho všeho zahloubán a vyhýbal se pokud možno rodině, která byla zvědava, co se stane, až se vrátí první prospektor, o čem Queeder mluvil s druhým a co s ním sjednal, a pozorně jej střežila. Nakonec se z toho takřka pomátl a jeho mysli se postupně zmocnila jediná myšlenka, že totiž jeho žena, děti i celý svět se ho pokoušejí oloupit a že jediný způsob, jak tomu může uniknout, je útěk s pokladem v téže chvíli, kdy jej dostane do rukou. Ale jak to udělat? Jak? Jedna věc byla jistá. Nesmějí to dostat. Rval by se s nimi; raději by zemřel.

A když tělesně i duševně strhán chodil sám po mlčenlivých polích, přemýšlel o bohatství a měl pocit, že je již musí bránit.

Zatím onen první prospektor uvažoval o tom, jak snadno by bylo za daných okolností dostat Queederovy pozemky za částku dvou tisíc dolarů, uvedenou ve smlouvě, když přece Queeder sám žádal, aby jednání o všech penězích nad tuto částku bylo tajné. Jakmile by v přítomnosti Queederovy ženy a právníka, jenž by jej doprovázel, byla podepsána kupní smlouva – v témž znění na dva tisíce –, jak snadno by pak bylo odejít a nic už nezaplatit, trvat klidně na slovech smlouvy!

Blížil se onen poslední den a hrozné napětí mělo už účinky. Queeder byl v takovém duševním stavu, že naprosto nemohl snést takové vzrušení. V jeho propadlých očích byla tázavost, z níž nebylo možno nic vyčíst. Jeho nepokojné přecházení sem a tam svědčilo už o úplné pomatenosti. Pak za posledního z těch určených šedesáti dní přijel onen mor jeho nynějšího života, onen první prospektor, kterého doprovázel notář Giles z Arna, výlupek všech všiváků a darebáků mezi právníky.

Když je spatřil, pocítil Queeder nejprve silnou chuť uprchnout, ale za okamžik už se jen bál něco takového udělat. Půda patřila jemu. Kdyby tu nezůstal, Dode a paní Queederová by se mohli na něčem dohodnout bez jeho souhlasu – na něčem, co by ho zbavilo půdy i peněz – nebo by se mohli něco dovědět o penězích, které měl dostat navíc a na které má smlouvu, o oné částce, kterou teď měl potají dostat. Bylo nezbytné, aby zde zůstal, přesto však neměl ani ponětí, jak to všechno vyřeší.

Jana, jež stála ve dveřích, když vstoupili na dvůr, pozdravila je první, ale Dode, který pracoval na blízkém políčku, přivítal je hned po ní. Pak si je bezostyšně a s velikým odporem prohlédla paní Queederová. Tohle tedy jsou ti dva, kteří si myslí, že ji finančně napálí!

„Kde je otec, Dode?“ zeptal se notář Giles důvěrně, neboť je všechny dobře znal.

„Tam na tom druhým brambořišti,“ odpověděl Dode zakysle. Za okamžik pak dodal s drsnou vypočítavostí: „Ale jestli jdete kvůli těm pozemkům, tak vás tu nečeká nic dobrýho. Táta i máma se rozhodli, že nic neprodají. Farma má o moc větší cenu, než vy jste nabízeli. Pozemky kolem Arna, který nemaj zdaleka tolik rudy, prodávají se teď po třech stech a vy jste chtěli dát, jak jsem slyšel, jenom dva tisíce za celou farmu. Máma i táta by byli blázni, kdyby vám na to přistoupili.“

„Ale jdi,“ zvolal Giles smířlivě, přitom však i podrážděně, neboť sám byl ničema, který se vždy pokoušel konejšit pohněvané lidi právě za takových napjatých příležitostí, jako byla tahle. „Tady pan Crawford má smlouvu na opční právo na tento majetek, kterou podepsali otec i matka a kterou dosvědčil nějaký pan –“ podíval se na listinu – „nějaký pan Botts – ale ovšem, Lester Botts. Z toho nelze podle zákona vyklouznout. Panu Crawfordovi stačí nabídnout vám peníze – prostě je tu nechat – a pozemky jsou jeho. To je podle zákona. Opční právo je opční právo a tohle je potvrzeno svědkem. Nevím, jak si představujete, že byste se tomu mohli vyhnout.“

„Když jsem tohle podpisovala, neříkalo se nic o nějaký rudě,“ trvala na svém paní Queederová, „a vůbec si myslím, že tenhle papír nikde nic neplatí, když jsem nevěděla, co vlastně znamená. A abyste věděli, nic jinýho už nepodpíšu.“

„Dobrá tedy!“ řekl pan Giles rozčileně. „Bude lépe zavolat sem pana Queedera a vyslechnout, co on tomu říká. Ten se na to jistě nebude dívat tak nerozumně a nezákonně.“

Zatím už starý Queeder, kterého Jana hlučně zavolala, přicházel kolem nároží domu jako nějaký temný, postrašený, podezřívavý, pronásledovaný živočich a prospektor i právník, kteří již seděli, při pohledu na něj zase vstali.

„Tak tady máme pana Queedera,“ pravil prospektor, ale zarazil se, neboť ho ohromilo, jakým příšerným způsobem si Queeder bloudící rukou přejel čelo a jak takřka tupě zíral před sebe. Vypadal spíše jako nějaký hladový pták než jako lidská bytost. Byl žlutý, vyhublý, div ne šílený.

„Podívej na tátu!“ zašeptala Jana Dodovi, přestože byla dost a dost zvyklá na starcovy zvláštnosti.

„Přišli jsme tedy, pane Queedere,“ začal právník, nedávaje se rušit jejím šepotem a chtěje už urovnat tuto velmi obtížnou situaci. „Přišli jsme dokončit tu koupi na základě smlouvy o opčním právu. Doufám, že jste na to připraven.“

„Cože?“ zeptal se starý Queeder nazdařbůh, a když se pak trochu vzpamatoval, začal: „Nic vám nepodepíšu! Vůbec nic! To vám tady říkám, nic!“ Rozevřel a sevřel prsty, kroutil a točil krkem, jako by se tělesně velmi namáhal.

„Co to má znamenat?“ zeptal se řízně právník, pokoušeje se ho tónem svého hlasu postrašit a vrátit mu rozum. „Že nepodepíšete? Co to má znamenat, že nechcete podepsat? Dal jste tady opční právo za sto dolarů v hotovosti, podepsal jste to spolu se svou ženou, Lester Botts to podepsal jako svědek, a teď říkáte, že to nechcete podepsat! Nechci jednat příkře, ale tady je hotová smlouva, kterou jste uzavřeli, dostali jste peníze a v takových věcech si nelze počínat tak lehkovážně, pane Queedere. Je to smlouva, před zákonem velmi vážná věc, pane Queedere, velmi vážná. Na případy tohoto druhu má zákon velmi účinný lék. Ať chcete nebo nechcete podepsat, tato dohoda o opčním právu nám dovoluje vyplatit vám před svědky peníze, uvalit na vás žalobu o vlastnictví a před soudem vyhrát.“

„Ale ne tenkrát, když ten, co to podepsal, ani vlastně nevěděl, co dělá,“ řekl Dode, který teď vzhledem k vlastním zájmům a vzhledem k tomu, jak vypadal jeho oklamaný otec, zaujal k otci trochu přívětivější nebo aspoň přátelštější postoj.

„Nepodpíšu nic,“ trval Queeder zachmuřeně na svém. „Nedám se ošidit o svůj majetek. Vůbec jsem nevěděl, že je tu nějaká ruda – přinejmenším jsem nevěděl, jakou má cenu – nepodepíšu to a nikdo mě k tomu nedonutí. Chcete to ode mne dostat zadarmo, nic jinýho nechcete. Nic nepodepíšu!“

„Neměla jsem ani ponětí, když jsem to podpisovala, že je tu nějaká ruda,“ zakňourala paní Queederová.

„Tak počkejte, počkejte!“ vložil se do toho Crawford příkře, když se rozhodl hladce to s tím podivínem vyřídit, doufaje, že ho postraší zmínkou o tajné dohodě. „Nezapomeňte, pane Queedere, že mám o celé té věci s vámi zvláštní ujednání.“ Nebyl si ještě jist, zda bude muset zaplatit dva tisíce nebo osm tisíc. „Dodržíte nebo nedodržíte tu dohodu? Musíte se rozhodnout rychle. Jak tedy?“

„Ven!“ vykřikl Queeder v divokém vzrušení, mávaje rukama a uskakuje nazpět. „Ošidil jste mě a nic jinýho! Myslel jste si, že to všechno dostanete zadarmo. Tak teda nedostanete – nemůžete to dostat. Nic nepodepíšu. Nic nepodepíšu.“ Oči měl zarudlé a pomatené od příliš dlouhého zahloubání.

Crawford, který to všechno doufal dostat za dva tisíce, rozhodl se v této chvíli dodržet tajnou úmluvu a zaplatit osm, ale nemínil již čekat a vyrovnat se s Queederem potají, nýbrž o tom chtěl před všemi promluvit a pokusit se zlákat rodinu na svoji stranu tím, že by jí řekl, kolik měl Queeder doopravdy dostat a jak zamýšlel být nespravedlivý k němu i k nim. Rodina se zcela jistě domnívala, že jsou sjednány dva tisíce. Jestliže jim teď poví, jak tomu je ve skutečnosti, snad se všechno změní v jeho prospěch.

„Máte dostat osm tisíc a tomu říkáte, že vás chci ošidit? A k tomu jste si ještě ode mne vzal osm set dolarů a máte je už šedesát dní u sebe!“

„Co je tohle?“ zeptal se Dode, přitočil se blíž, pak se obrátil, zadíval se užasle na otce a stočil potom pohled na matku. Toto sdělení udanou částkou i důležitostí překonávalo všechno, o čem si myslil, že před ním skrývají, a on samozřejmě předpokládal, že oba lžou. „Osm tisíc! Myslel jsem, že jste říkal dva!“ Podíval se na matku, aby mu to potvrdila.

Matka byla vtělený obraz opravdového překvapení. „To je po­prvé, co slyším o nějakých osmi tisících,“ řekla otupěle, když viděla, že jsou tu pochybnosti o její počestnosti v tom obchodním jednání.

Bylo pozoruhodné, jak se v těchto okolnostech tvářil Queeder. Zmaten tímto takřka neočekávaným, přece však obávaným odhalením, byl teď všecek bez sebe hněvem, strachem i neřešitelností úžasného bludiště, do kterého se z vlastní viny dostal. Takřka úplně ho duševně zničilo pomyšlení, že tento muž, s nímž uzavřel dohodu, která byla vlastně k němu nespravedlivá, obrátil se teď tímto způsobem proti němu. Kromě toho takřka klesal při hrozném pomyšlení, že jeho žena i syn teď vědí, jak je chamtivý a sobecký.

„Ať už to víte, nebo nevíte, tolik jsem mu nabídl,“ pokračoval Crawford útočně, vida ten obrovský účinek, „on s tím souhlasil a dnes jsem tady, abych zaplatil. Dal jsem mu jako závdavek osm set dolarů, které má někde schovány. Je až příliš směšné, když teď říká, že jsem ho chtěl ošidit! Žádal mě, abych o tom nic neříkal, poněvadž prý jsou pozemky jeho, a chtěl si to s vámi třemi vyřídit sám podle svého.“

„Ven odtud!“ vykřikl divoce Queeder, takřka již šílený. „Než vás zabiju! Nic jsem nepodepsal! Nikdy jsme nic nemluvili o osmi tisících. Bylo to dva tisíce – nic víc! Chcete mě ošidit, vy všiváci zatracený! Nic nepodepíšu!“ a sehnul se, pokoušeje se uchopit židli, jež stála poblíž stěny.

Všichni při tom ustoupili, až na Doda, který, když přece uměl otce spořádat už při nejedné minulé rvačce, vrhl se teď k němu a pouhým napřažením ruky ho porazil na zem, neboť tak byl otec už slabý, zatímco právník a prospektor, vidouce ho roztaženého na podlaze, chtěli zasáhnout v jeho prospěch. Dode si prostě myslil, že teď nastala jeho chvíle. Otec mu zalhal. Přirozeně se ho bál. Proč ho tedy teď obyčejným násilím nepřinutit, aby podepsal smlouvu a přijal peníze? Jakmile by ty peníze byly vyplaceny před jeho očima – kdyby se mu podařilo přimět otce, aby podepsal –, mohl by si pak vzít svůj podíl bez jakýchkoli zábran. Jaké sny by se tím splnily! „Souhlasil s tím a teď to musí dodělat,“ myslil si, „to je všechno.“

„Tak žádné rvačky,“ zvolal Giles. „Nechceme tu vidět žádné rvačky – chceme jen k všeobecné spokojenosti ten obchod uzavřít.“

Vždyť bylo třeba pokud možno smírnou cestou dostat z Queedera jeho podpis nebo značku a mimo to si nepřáli, aby tu došlo k nějakému tělesnému násilí. Byli to obchodníci, ne válečníci.

„Říkáte, že souhlasil s osmi tisíci?“ ptal se Dode, jemuž připadalo takřka neuvěřitelné, že tu skutečně má být v hotovosti vyplacena částka tak obrovská.

„Ano, tak to bylo,“ odpověděl prospektor.

„Pak teda u všech hromů musí stát ve slově!“ řekl Dode, zatočil kulatou hlavou, ruce dal v bok a byl už všecek dychtivý vidět, jak jsou ty peníze vypláceny. „Slyšíš,“ řekl, obrátiv se k otci, který tu ještě ležel na zemi, neboť si při pádu poranil hlavu, zpola se zvedal na lokty a očima takřka nechápavýma si prohlížel tu skupinu lidí, příliš zmaten a šílený, aby ještě rozuměl, co se tu děje, nebo aby nějak odporoval.

„Co je s tebou, ty stará herko! Vstávej!“ Dode přistoupil k otci, zvedl jej a postrčil směrem k židli, jež stála u stolu. „Když už sis s tím něco začal, tak to teď podepiš. Kde je to lejstro?“ zeptal se právníka. „Ukažte mu, kde se má podepsat, a on to udělá. Ale napřed ukažte ty peníze, který máme dostat,“ dodal. „Musím se podívat, jestli to je v pořádku.“

Prospektor vytáhl z tašky hotové peníze, neboť si již dříve pomyslil, že by šek nepřijali, a právník předložil kupní smlouvu k podpisu. Dode současně vzal peníze a jal se je přepočítávat.

„Teď už bude stačit,“ hovořil Giles k ostatním, zatímco listinu kladl na stůl, „aby spolu se ženou tohle podepsal. Jestli umíš číst,“ řekl pak k Dodovi, jakmile Dode domluvil, a byl již spokojen tím, jak se všechno vyvíjí, „můžeš se sám přesvědčit, jak to všechno je.“ Dode se obrátil, zvedl smlouvu a podíval se na ni, jako by byla prostší a jasnější než světlo dne. „Jak vidíš,“ pokračoval právník, „dohodli jsme se s ním, že pozemky od něho koupíme za osm tisíc dolarů. Zaplatili jsme mu už osm set. Zbývá tedy zaplatit sedm tisíc dvě stě, které máš v ruce,“ a dotkl se jmenovaných peněz. Dode byl pohledem na množství hotových peněz tak pohnut, že byl radostí sotva schopen mluvit. Jen si pomyslete – sedm tisíc dvě stě dolarů – a to za tuhle ubohou kamenitou půdu!

„Propána!“ zvolaly sborem paní Queederová a Jana. „Kdo by si to byl myslel! Osm tisíc!“

Starý Queeder, dosud omráčený a v duševních mlhách, přece jen se vzpamatoval do té míry, aby mohl vstát ze židle a zmateně se rozhlédnout kolem, když ho teď Dode nutil podepsat, ale milující syn jej nelítostně posadil zpět.

„Jen si nemysli, stará herko,“ opakoval drsně. „Jen zůstaň, kde jsi, a podepiš, jak to oni chtějí. Souhlasil jsi s tím, tak stůj v slově. Dostáváš, tak si hned myslíš, že bys moh dostat víc,“ zažertoval, když si teď uvědomil, že z jakési podivné příčiny má otce úplně v moci. A otec zatím byl bezmocně otupělý. „Říkají, že jsi s tím souhlasil. Bylo to tak? Nebo je s tebou amen?“

„Špinavec!“ vložila se do toho vzrušená paní Queederová. „Osm tisíc! A on kolem toho chodí a pořád mele, že to byly jen dva a nikdo z něj nic jinýho nedostane! Kdo by si to byl pomyslel! A on by to byl chtěl shrábnout všechno, kdyby se mu to bylo povedlo!“

„To je ono,“ dodala Jana, hledíc na otce chamtivě a mstivě, „chtěl to shrábnout všechno! A my tu zatím dřeli celý roky na týhle starý farmě, aby se jemu dobře vedlo!“ Hleděla na otce neméně tvrdě než její bratr. Připadal jim takřka jako zloděj, který se je pokoušel obrat o těžce zasloužené ovoce jejich dřiny.

Jakmile právník vzal listinu z Dodových rukou, rozložil ji na starou stolní desku a podal starému farmáři pero, Queeder je bezvládně vzal do ruky zcela jako dítě a na označené místo udělal svoji značku, zatímco pan Giles velmi obezřetně poznamenal: „Pane Queedere, děláte to z vlastní vůle a z vlastního rozhodnutí?“ Stařec neodpověděl. Možná vinou pádu, při němž se uhodil do hlavy, ztratil alespoň prozatím hlavní nit svého záměru, to jest nepodepsat. Když podepsal, rozhlédl se mlhavě kolem, jako by si nebyl jist, zda ho ještě o něco nepožádají, zatímco paní Queederová dělala svoji značku a odpověděla „ano“ na touž chytrou otázku. Bylo třeba dvou svědeckých podpisů, a tak Dode a Jana dosvědčili pravost otcovy i matčiny značky, načež Dode jako nejbystřejší hlava tohoto společenství a jako člověk, který tu vládl právem své síly, přijal peníze a jal se je před napjatými zraky příbuzných přepočítávat. Zatím starý Queeder, dosud zcela slepý k významu těch peněz, seděl naprosto klidně a jenom po nich napřahoval prsty, jako by to bylo něco, co by vlastně měl chtít, ale jako by si v tom nebyl docela jist.

„Je to všechno v pořádku?“ zeptal se právník, který se již chystal k odchodu. Dode odpověděl, že dostal peníze správně.

Oba návštěvníci pak odešli s kupní smlouvou, kterou si přáli. Ponechávajíc stranou otce, který dosud seděl jako omráčen, začala pak rodina mluvit o tom, jak tu velikou částku rozdělit.

„Musím ti rovnou říct, Dode,“ naléhavě pravila matka, plna dychtivé chamtivosti, „že podle zákona jedna třetina patří mně, ať to rozdělíš, jak chceš!“

„A já samozřejmě taky musím dostat část, když jsem tu tak dlouho pracovala,“ důrazně pravila Jana, stojící těsně u Doda.

„Tak přece snad počkáte, než to dopočítám, ne?“ řekl Dode a začal peníze potřetí přepočítávat. Pouhý dotyk těch peněz uváděl do vytržení! Všechny dveře mu to otevře. Bude se teď moci oženit, odejít do města, dělat stovky věcí, které vždycky chtěl dělat. Ani v nejmenším ho nedojímala skutečnost, že snad otec má právo na nějaký díl nebo že je teď, zbaven rozumu, zcela bezmocný, že je to ubožák, velmi pravděpodobně odsouzený k tomu, aby se ode dneška toulal po světě zcela sám či aby se podřídil jeho vůli. Po právu své síly a svého mužství byl tu teď pánem, nebo si alespoň myslil, že je tu pánem. Při počítání peněz se všecek rozpaloval, stále mluvil, pomýšlel na zázračné věci, když tu si náhle vzpomněl na ukrytých osm set nebo na otcovu část z těchto peněz a řekl: „Ale teď bych teda rád věděl, kde je těch osm set. Buď je nosí při sobě nebo je tady někde schovává!“ Pohlédl podezřívavě na zhroucenou oběť a jal se prohmatávat starcovy šaty, ale když nic nenašel, upustil od toho a řekl, že je na to čas později. Konečně pak rozdělil peníze, jež měl v ruce: třetinu dostala paní Queederová, čtvrtinu Jana a rozdíl si ponechal sám jako věrný dědic a pomocník svého otce, zatímco už přemýšlel o tom, kde asi je těch zbývajících osm set.

Queeder, jenž až do této chvíle byl zcela zbaven smyslů, vzpamatoval se právě teď do té míry, aby vytušil takřka všechno, co se tu tak nedávno stalo. Náhle vyskočil na nohy a rozhlížeje se kolem křičel při tom slabým, vrčivým hlasem: „Ukradli mi polnosti! Ukradli mi polnosti! Okradli mě! Okradli mě! Och, och, och! Ty pozemky nemají cenu jen osm tisíc – mají cenu pětadvacet tisíc a moh jsem to za ně dostat, ale přinutili mě to podepsat! Och, och, och!“ Poskakoval a sténal, tančil tu bezmocně, když tu spatřil Doda, jak dosud drží v ruce svůj díl peněz, jeho zoufalá zuřivost nabyla nové podoby, uchopil ty peníze, vyběhl z otevřených dveří a začal část těch vzácných bankovek rozhazovat do větru, křiče při tom:

„Ukradli mi polnosti! Ukradli mi polnosti! Nechci ty zatracený peníze – nechci je! Chci svoje polnosti! Och! Och! Och!“

V tomto ohromujícím okamžiku měl Dode na zřeteli jen jedinou věc – peníze. Poněvadž nevěděl nic o nabídce druhého prospektora, nemohl pochopit, co tak starce rozzuřilo a z čeho se nakonec úplně pomátl. Jak tam stařec poskakoval, křičel a rozhazoval peníze kolem sebe, skočil na něj s energií divoké kočky, a když ho převalil a vypáčil z jeho prstů zbytek bankovek, držel ho bezpečně při zemi a volal zatím na sestru a matku: „Sbírejte přece ty peníze! Seberte ty peníze a přineste provaz! Provaz, slyšíte! Copak nevidíte, že se ouplně zbláznil? V hlavě mu to přeskočilo. Přišlo na něj šílenství! Přineste provaz!“ A dívaje se, jak ochotní příbuzní sbírají peníze, tiskl vzpírajícího se zuřivce k zemi. Když byl bezpečně spoután a když byly peníze zase pohromadě, milující syn vstal, a když znovu spočítal svou část, aby se přesvědčil, že nic nechybí, rozhlédl se poněkud laskavěji po všem tom až příliš podlém světě. Podíval se na starce, jak tam ležel sešněrován jako drůbež, kterou mají odnést na trh, a s trochou účasti řekl asi tohle:

„Kdo by si to byl pomyslel! Ubohej táta! Tak si myslím, že se tentokrát už pomátl navždycky! Úplně mu to přeskočilo – je z něj blázen.“

„To teda asi je,“ dodala paní Queederová se skrovnou dávkou manželského zájmu, přece však i v té chvíli víc zaujata svou částí peněz než čímkoli jiným.

Pak začali Dode, jeho matka a sestra se svrchovanou bezstarostností uvažovat, co by měli udělat se starým farmářem, jenž zatím kroužil prázdným zrakem po věcech, které už naprosto nebyl schopen pochopit.