Princ zlodějem

Dveře mešity v Hodeidahu byly dokořán otevřeny a zvaly k úniku z odpoledního arabského horka. Poněvadž se už blížila hodina modlitby, kořilo se uvnitř na kolenou, tvářemi k Mekce, několik nejvěrnějších věřících. Venku se na prostranství před velkou mešitou a ve stínu vysoké východní zdi nahromadilo už tucet žebráků, kteří zde vyčkávali, až budou vycházet věřící, kteří jim snad podle jasného příkazu koránu dají nějakou minci. Neboť nestojí snad psáno: „A nezapomeňte na chudé a na syny cest“? A tak budiž chvála dobrému a velikému Allahovi.

Poněkud dál, nevšímajíc si žebráků ani jejich bídy, ba ani důstojnosti samé mešity, hrálo si dvacet nebo víc arabských dětí, jež tu vířily kolem jako komáři nebo netopýři. Vynikající občané Hodeidahu, přišedší právě ze svých obchodů a pochůzek, procházeli se mezi nimi nebo se zastavovali ve skupinkách, aby pohovořili o událostech dne – byl tu především obchodník s nádobím Bhori, který se zde zastavil na cestě domů do pohodlného mabrazu, kde si zakouří vodní dýmku a bude žvýkat trochu khatu; byl tu tkadlec koberců Ahmed, aby se pomodlil v mešitě před návratem domů; byli tu otcové, pekař Chudi a pláteník Zad-el-Din, jejichž krámy byly blízko sebe a kteří tu rozmlouvali o obchodě a o příchodu velbloudí karavany z Taifu. Pak přišel holič Azad Bakht, který si po svém zvyku stále třel rukou obočí. Přišel nosič vody Waidi, aby jim za peníze nabídl vodu. Přicházeli a odcházeli mnozí další, neboť toto byla hodina, kdy se zavíraly obchody; všichni se brzy budou ubírat domů nebo do mabrazů, jen co se chvíli pomodlí v mešitě, neboť tak blízko má budoucnost k přítomnosti.

Ale Gazzar-al-Din, žebravý vypravěč příběhů, jenž přišel z Taifu s velbloudí karavanou, která před hodinou prošla Chedarskou branou, nepatřil k těmto lidem. Byl dokonce cizincem v Hodeidahu, byl jedním z těch, kteří si na svých cestách od města k městu, od vesnice k vesnici vydělávají na živobytí dovedným vyprávěním příběhů o slávě králů, princezen a princů, o činech džinů i kouzelníků a vůbec o všech proslulých podivuhodnostech. A přece byl velmi chudý. Svoje příběhy nashromáždil za svých mnohých poutí. Přestože mu bylo už takřka osmdesát let a přestože jeho vzhled nebyl vábný, uměl svoje zboží udávat tak obratně, že dosud bídou nezemřel. Jako oděv neměl nic víc než suknici, turban a plášť právě tak špinavý jako potrhaný. Jeho vous a vlasy nepročesávalo po dlouhá léta nic jiného než písek pouště a prach ulic. Jeho tvář byla pergamen, jeho ruce drápy a jedna z jeho paží byla bez vlády.

Když jediným pohledem zjistil přítomnost asi dvaceti svých druhů v bídě uvnitř mešity nebo v její blízkosti, Gazzar-al-Din se odebral do uctivé vzdálenosti a rozhlédl se odtamtud po světě, ve kterém se zde octl. Poněvadž nedaleko byla Al Hadžazova jídelna a poněvadž odtamtud přinášel k němu vítr trochu lákavé vůně, jal se přemýšlet, jak by nejlépe shromáždil posluchačstvo z těch, kteří teď tak rychle přicházeli a odcházeli. Neboť se musel najíst. Nepochybně tu v Hodeidahu bylo mnoho vypravěčů a ti, kdo tu kolem mešity čekali na almužny, jistě by dalšího prosebníka nepřivítali příliš radostně. Dokonce se občas stávalo, že došlo k projevům otevřeného nepřátelství jako onehdy ve Feruzu, kde shromáždil již od hloučku obdivovatelů mnoho mincí, když tu se na něj vrhli a zbili jej, vzali mu měšec a na dovršení mu jakási vlčice z té tlupy vylila na hlavu džber splašků. Bylo tedy třeba jednat opatrně.

Jestliže se uvážilo všechno, nebyl to všude kolem život tak příliš ubohý. Mnozí měli domy, měli své manželky a obchody, ale nebyly tu i stíny? Lidé, kterým se vedlo nejlépe, žili v takové jistotě jako palmy a písčiny pouště. Snad jednou za život putovali do Mekky nebo do Mediny, aby je tam oloupili, ošidili, v některých případech i zavraždili oni dravci, kteří tam sídlí. Ale co on, žebrák… Vůně z Al Hadžazovy jídelny zavanuly k němu s novou lákavostí… Nic jiného nezbývá; musí si najít nějaký příhodný průchod nebo stinnou stranu zdi, kde by mohl rozprostřít svůj plášť, udeřit do bubínku, aby upoutal pozornost, a shromáždit co nejvíce mincí ještě dříve, než začne rozpřádat dobrodružný příběh plný překvapení, jenž by udržel umdlévající zájem i lidí nejznavenějších a nejlhostejnějších. Jen tím si opatří dost peněz na jídlo a nocleh. Aby se tak stalo, musí být v příběhu, jak dobře věděl, nějaká krásná princezna a hezký milenec; a musí tam také být vznešený, velkomyslný a velkolepý kalif. A musí se v tom příběhu mnoho mluvit o zlatě a moci, jestliže tady v tom životě je těch věcí tak málo. Dále je třeba, aby tam byli krutí lupiči a zloději a také spravedlivý muž – i když je takových ve skutečném životě málo. Vytrácí-li se někdy zájem z tváří těch, kteří naslouchají, je dobře smísit dohromady části jiných příběhů, vypůjčit si z jednoho vyprávění a vyspravit tím druhé.

Jak kráčel, dívaje se kolem sebe do oken a na dveře všech obchodů a domovů, vypátral konečně na několik kroků od náměstí postranní uličku, vedoucí k tržišti. Zde se posadil a začal tiše bubnovat, aby se zbožní nepobouřili. Také si naprosto nepřál upoutat pozornost žebráků, kteří dosud byli u vrat mešity. Brzy snad již odejdou a pak mu bude bezpečněji, neboť od těch by právě on – vlastně jejich druh v povolání – mohl čekat jen posměšky a nevraživost. Tiše bubnoval a vrhal rychlé pohledy kolem sebe do oken, směrem k mešitě, pak zase do točité uličky. Když spatřil dva kluky, pak i třetího, jak se zastavují a dívají se na něj, pomyslil si, že jeho umění začíná upoutávat. Neboť kde se zastavují děti, tam jistě brzy přijdou i dospělí. A vskutku se tak stalo. Jak ony první děti přistupovaly stále blíž, přidalo se k nim čtvrté, páté i šesté dítě. Pak se tu zastavil a přidal k dětem prodavač tabáku Haifa, belhající se směrem k mešitě, aby tam nabízel svoje zboží. Byl zvědav, co se bude dít dál – zda se Gazzarovi podaří přivolat posluchačstvo. Jako další přišel nosič vody Waidi, když doprodával; po něm Adžib, vždy nuzný čistič stánků na tržišti, vždy plný zvědavosti. Pak přišli nosiči Saudi a Parfi, jež posedlo přání slyšet o zázracích; a po nich El-Džed, prodavač třísek na podpal.

Jak se kolem něho shromažďovali, jal se Gazzar-al-Din bubnovat čím dál hlasitěji a volal: „Kouzelný příběh, ó zástupe věřících! Kouzelný příběh! Naslouchejte! Příběh, jaký nikdo ještě nevyprávěl v celém Hodeidahu – ba ani v celém Jemenu! ‚Princ, který byl zlodějem.‘ Princ, který byl zlodějem! Za dvacet annů – ano, za čtvrtinu rupie – začnu vyprávět. A jak sladký je to příběh! Voní jako jasmín a konejší jako khat. Kouzelný příběh!“

„Dobře, dobře, ale ještě jsi nás nepřesvědčil,“ řekl tkadlec koberců Ahmed krejčímu Chudimu, se kterým přišli blíž. „Je mnoho takových, kteří slibují skvělé vyprávění, ale jak málo jich to doopravdy splní.“

„Je tomu tak, jak říkáš, ó Ahmede. často jsem již naslouchal a dal mnohé anna, ale málo je těch, jejichž příběhy stojí za vyslechnutí.“

„Tak proč s příběhem nezačneš, ó Kovasdži?“ tázal se nosič Saudi. „Což se ti pak nedostane dost a dost annů, jestliže je tak skvělý, jak pravíš? Jsou vypravěči příběhů a vypravěči příběhů – – –“

„Máš pravdu a udělal bych to,“ odpověděl žebrák zchytrale, „kdyby všichni byli tak počestní a laskaví, jako ty vypadáš. Ale já přišel z daleka bez jídla a nevím, kde této noci složím hlavu… Příběh o velikém kalifovi a princezně Jeny, o vznešeném Husseinovi, který byl ukraden a opět nalezen. Také o velikém pokladu, který byl uzamčen a střežen, a přece vyloupen někým, kdo nebyl nalezen. Dejte jen dvacet annů a začnu vyprávět! Jakže? Jsou všichni v Hodeidahu tak chudí, že příběh o lásce a rozkoši, o nebezpečí a nádherných místech, o velikých princích, kalifech a zlodějích zůstane nevyřčen jenom pro nedostatek několika málo annů – pouhých deseti annů, vhozených do mého bubínku? Kouzelný příběh! Kouzelný příběh!“

Odmlčel se, zamyšleně se rozhlížel kolem a nastavoval bubínek. Posluchačstvo se na něj dívalo pochybovačně a zvědavě; kdo je vlastně tento nejnovější vypravěč zázraků a odkud přišel? Jeden anna, to samozřejmě není mnoho, a dobře vyprávěný příběh – nu ano –, ale byli zde už vypravěči, jejichž příběhy byly tak nudné jako velbloudovo zívání.

„Kouzelný příběh, říkáš tedy?“ vyptával se obezřetně Parfi. „Jestliže je tak kouzelný, proč tedy nezačneš? Za hrst annů lze všechno naslibovat.“

„Byl tady už kdysi jeden velký slibovač,“ poznamenal k tomu klevetník Adžib jadrně, „a seděl tehdy u týchž dveří. Dobře se na něj pamatuji. Měl zelený turban, ale nikdy nebylo většího lháře. Sliboval dost a dost zázraků i hrůz, ale nic z toho nebylo – nebyl v tom ani jediný démon, ani jediný džin.“

„Zamýšlíš nám tu vyprávět jen o démonech a džinech, osle?“ tázal se Haifa. „Vždyť všude kolem jsou zázraky a tajemství a není je třeba hledat v příbězích.“

„Máš pravdu, ale není také třeba hledat v nich zisk,“ pravil prodavač vody Waidi. „Jsou dobré na ukrácení chvíle, na zakončení dne. Mám rád takové příběhy, které končí šťastně, kde zlo je potrestáno a dobro odměněno.“

„Pojďte blíž, ó přátelé,“ volal Gazzar-al-Din, když viděl několik zaujatých. „Za dvacet annů začnu vyprávět. Je to příběh o Jemenu, právě o tomto Jemenu a o Bagdadu, jenž byl kdysi větší město, než je dnes – – –“

„Tak tedy začni,“ pravil holič Azad Bakht. „Tady máš jeden anna,“ a hodil minci do bubínku.

„A zde máš další,“ pravil Haifa, hledaje v měšci. „Nebojím se to na tebe vsadit.“

„Tady je další,“ zvolal Saudi blahosklonně. „Začni.“

„A tady ještě další,“ dodal Parfi velkomožně. „A teď začni s příběhem a hleď, aby byl vskutku kouzelný, jak o něm pravíš.“ A rozsadili se kolem něho na zem.

Rozhodnut však, že nezačne, dokud nebude mít aspoň deset annů, to jest tolik, co stojí mísa tvarohu a hrnek kišru, Gazzar vyčkával, až se pak shromáždilo tolik mincí, k nimž se mu nádavkem dostalo různých výkřiků jako „Pse!“ nebo „Prase!“ nebo: „Začneš už, lakomče, nebo si chceš jen naplnit bubínek!“ Schoulil se pak na svoje hadry, zvednutím ruky požádal o ticho a začal:

„Vězte tedy, vznešení občané Hodeidahu, že kdysi před mnoha lety právě v tomto Jemenu a na místě, kde nyní je Taif, jenž byl tehdy městem mnohem skvělejším, žil sultán jménem Kar-Šem, který měl veliká města a paláce i vojsko, a milovali ho všichni, nad nimiž vládl. Když byl – posadíš se, ó příteli, a ztišíš se? – když byl teprve nedlouho ženat a šťastně vládl, narodil se mu syn Hussein, dítě tak kouzelné a krásné, že rozhodl, aby bylo pečlivě vychováno a moudře cvičeno a vypěstováno ve vhodného vládce pro zemi tak rozlehlou. Stalo se však, že z jiné větve téhož rodu, z větve, kterou už dávno zavrhli předkové onoho krále, pocházel soupeřící uchazeč o týž trůn, který se jmenoval Bab-el-Bar a usmyslil si, že je nutné mladého prince Husseina ukrást a nějakým způsobem se ho zbavit, aby se nikdy nevrátil a nečinil si nároky na trůn. Jednoho dne, když princi byly teprve čtyři roky, byl podniknut útok na letní sídlo a maličký princ byl unesen. Odtud jej přes písečné pustiny odnesli do Bagdadu, kde jej prodali jako otroka člověku, který rád takové děti kupoval, neboť to byl veliký a úspěšný zloděj, jenž cvičil zloděje od samého dětství, aby nikdy nepoznali, co je to ctnost.“

„Jsou takoví, opravdu,“ přerušil jej hlasitě tkadlec koberců Ahmed, neboť jeho obchod byl zcela nedávno vyloupen. „Znám zlotřilost zlodějů.“

„Ticho! Ticho!“ volali Waidi a Haifa nevrle. Gazzar-al-Din vyčkal, až opět nastalo ticho, a pak pokračoval:

„Jakmile se princ Hussein ocitl v rukou tohoto zloděje, byl okamžitě ubytován společně s těmi, kteří kradli, a hned ho začali vychovávat. Jeden z úskoků, jimiž vůdce zlodějů Jussuf zkoušel postupně všechny svoje nováčky, jakmile dosáhli sedmi let věku, byl v tom, že každého z nich oblékl do přízové blůzy, spustil jej do vyschlé studny, odkud nebylo možno uniknout, nahoře na příčný trám položil veliký koláč v podobě prstenu a řekl mu, aby se zmocnil koláče nebo aby hladověl. Mnozí po dlouhé dny hladověli a byli nakonec propuštěni, neboť usoudil, že nejsou hodni nabýt jeho dovednosti. Když však spustili dolů mladého prince Husseina, zamyslil se nad svým postavením. Nakonec rozpředl část své přízové blůzy, přivázal na konec oblázek, hodil jej nahoru tak, aby prolétl otvorem koláče, a takto jej pak mohl strhnout dolů. Jussufa to tolik potěšilo, že jej dal vytáhnout nahoru a poskytl mu vzácné jídlo.

Když slyšel dobré zprávy od těch, kdo cvičili Husseina ve zlodějství, vzal jej jednoho dne Jussuf na vrchol návrší, kudy vedla cesta, a spatřiv jakéhosi venkovana, jak se sem blíží a nese na zádech ovci, zeptal se Jussuf Ben Ali Husseina, jenž nyní, aby nemohl být nalezen, měl nové jméno Abu: ‚Jak se zmocníme oné ovce, aniž se venkovan doví, že jsme ji vzali?‘ Strach z trestu naučil Abua užívat důvtipu, a tak po chvilce přemýšlení řekl: ‚Jakmile spatříš, že je ovce sama, vezmi ji!‘ Vykradl se z houští, položil jeden ze svých střevíců na cestu a pak se zase skryl. Venkovan přišel, spatřil střevíc, ale nechal jej ležet, poněvadž byl jen jeden. Abu vyběhl, vzal střevíc, vynořil se pak z křovin daleko před venkovanem, tam položil druhý ze svých střevíců a opět se skryl. Venkovan přišel, prohlížel si střevíc, pak přivázal ovci ke kůlu a běžel zpět pro onen první střevíc. Když Jussuf viděl ovci samotnou, šel pro ni a odspěchal s ní a Abu, jakmile zvedl druhý střevíc, odebral se za ním.“

„Byl osel, že nechal ovci na cestě,“ poznamenal vážně nosič Parfi.

„Ale ještě větší osel byl za to, že si nevzal ten první střevíc,“ dodal Saudi.

„Anna! Anna!“ volal Gazzar-al-Din využívaje této příležitosti, aby vybral peníze od těch, kteří teprve nyní přišli. „Je to kouzelný příběh! Pamatujte na vypravěče dobrých příběhů, neboť oni dávají krásu i nejsmutnějším dnům. Ulehčují starosti znaveným. Anna! Anna!“ A v drápech své ruky nastavoval bubínek Zad-el-Dinovi a Azadu Bakhtovi, kteří začali litovat, že projevili zájem.

„Což člověk ani nemůže promluvit, abys hned nežádal anna?“ bručel Zad-el-Din, zatímco lovil v měšci a dával jeden anna, jak to dělal i Azad Bakht a několik dalších. Poněvadž pak již ostatní začali bručet, Gazzar pokračoval:

„Když venkovan přišel na ono místo, kde spatřil první střevíc, a nenašel jej tam, užasl nad tím a běžel k své ovci, ale zjistil jenom, že ovce i druhý střevíc jsou pryč. Jussufa to velmi potěšilo a odměnil později Abua novým kabátem, ale pro tu chvíli ještě nebyl všemu konec. Podle svých dlouhých zkušeností usoudil, že venkovan buď koupil onu ovci a nesl ji domů, nebo že ji nesl prodat na trh, a řekl Abuovi: ‚Počkejme tady. Možná, že se vrátí s jinou.‘“

„Chytráci,“ zamumlal Adžib a vážně pokyvoval hlavou. „A tak čekali,“ pokračoval Gazzar-al-Din, „a brzy se venkovan objevil a nesl jinou ovci. Jussuf se zeptal Abua, zda by mu uměl vzít i tuhle, a Abu mu řekl, aby ovci vzal, jakmile ji uvidí samotnou.“

„Hlupák!“ zvolal pekař Chudi. „Což nechá na cestě i tuhle ovci, když právě o jednu přišel! To je slabé vyprávění!“ Ale Gazzar se nedal vyrušit.

„Jussuf byl velký zloděj,“ pokračoval, „ale takový důvtip, jako měl Abu, jej přesto udivoval. Ze všech zlodějů, které vycvičil, umělo jich jen nemnoho vyřešit ony různé úkoly, které jim ukládal, ale Abu měl podle jeho soudu všechny schopnosti stát se velikým zlodějem. Jak se venkovan blížil, řekl Abu Jussufovi, aby se skryl v trhlině blízké skály, zatímco sám se ukryl v křovinách. Když venkovan přišel, Abu dal ruce k ústům a napodobil ovčí bečení, o němž si venkovan myslil, že to je jistě jeho ztracená ovce, opřel o kámen tu, kterou nesl, neboť měla svázané nohy, a odešel do houštiny hledat onu ztracenou. Jussuf, který to z úkrytu pozoroval, vyběhl ven a vzal ovci. Když venkovan přišel blízko k němu, Abu se vyšplhal na strom a smál se mu, jak tam hledá ovci, neboť ho naučili, že krást je chytré a moudré a že ten, kdo se dá okrást, je hlupák.“

„A to také je,“ pomyslil si Waidi, který kdysi mnoho kradl.

„Když venkovan s nářkem odešel svou cestou, Abu slezl dolů a šel k Jussufovi. Vrátili se do města a do Jussufova domu, kde se potom Jussuf, velmi potěšen, rozhodl přijmout Abua za vlastního syna.“ Když nyní Gazzar viděl zájem posluchačů, odmlčel se a nastavil bubínek. „Anna, ó přátelé, anna! Což není vypravěč příběhů, okrašlovač hodin únavy, hoden své mzdy? Mám zde méně než dvacet annů a za deset annů nedostanu víc než misku tvarohu nebo hrnek kišru a cesta, kterou jsem vykonal, byla dlouhá. Jen právo vyspat se ve stáji velbloudů stojí deset annů a já již nejsem mlád.“ Prosebně nastavoval bubínek kolem sebe.

„Pse!“ obořil se Saudi. „Což chceš, aby tvůj bubínek byl plný, než budeš vyprávět dál?“

„Ať jsem proklet! Tohle není vypravěč, ale zloděj,“ prohlásil Parfi.

„Ticho, přátelé,“ pravil Gazzar, jenž se v tomto cizím městě bál podráždit své posluchače. „Nejlepší část příběhu teprve přijde – zázračná krása princezny Jeny a vyprávění o kalifově pokladu a vůdci zlodějů. Ale dejte mi pro lásku Allahovu ještě jen deset annů a již nepřeruším vyprávění. Je pozdní hodina. Na hrnek kišru, na velbloudí stáj – – –“ Nastavoval bubínek. Asi tři z posluchačů, kteří ještě nic nedali, vhodili mu tam po jednom anna.

„Mimo to, že okrádal a rozháněl karavany na veliké poušti a že vraždil lidi, aby získal jejich poklady,“ pokračoval Gazzar poněkud sklíčeně, když viděl, jak málo dostává za všechno své umění, „měl veliký Jussuf také bazar, kde prodával rohože a který byl zástěrkou jeho dalších zlodějství a vražd. Tento bazar byl na hlavní ulici všech obchodníků a občas ho tam bylo vídat, jak sedí se zkříženýma nohama na polštářích. Jakmile se však objevil nějaký bohatý cizí kupec, který se třeba chtěl jen zeptat na ceny, Jussuf mu nabídl rohož nebo nějakou látku tak lacino, že i žebrák by to koupil. Když potom cizinec, užaslý nad cenou, vytáhl měšec, přivolal Jussuf tlesknutím otroky, skryté za závěsy, ti se vrhli na kupce, svázali ho, vzali mu měšec i šaty a jeho tělo hodili do řeky.“

„Opravdu skvělý lupič!“ pochvaloval si Saudi.

„Když Jussuf přijal Abua za vlastního, dovolil mu přicházet do svého domu, kde bylo mnoho síní a zahrad, kde bylo nádvoří s jezírkem, mnoho služebnictva, mnoho podušek a nízkých pohovek v podloubích a pokojích; oblékl ho pak do hedvábí a vzal jej s sebou do svého falešného bazaru s rohožemi, kde jej velmi obřadně uvedl jako muže, který bude pokračovat v jeho díle, až on, Jussuf, už nebude mezi živými. Svolal svoje otroky a pravil: ‚Zde popatřte na svého pána, až já odejdu. Pokud nebudu přítomen, nebo stane-li se, že nebudu již mezi živými – pochválen buď dobrý a veliký Allah! –, buďte poslušni jeho rozkazů, neboť jsem shledal, že je velmi moudrý.‘ Brzy se pak Jussuf převlekl za derviše a odebral se za novým dobrodružstvím. Abu, který zde zůstal, pověřen dozorem nad bazarem s rohožemi, zabýval se prohlížením jeho pokladů, odhadováním jejich ceny a přemýšlením o krutém lupičském a v případě potřeby i vražednickém povolání, kterému ho vyučili, a o tom, jak nejlépe toto řemeslo provádět.

I když byl Abu v hloubi srdce dobrý a laskavý, zajali jej tak brzy v dětství, tak přísně jej cvičili v krádežích a všech zlých věcech, tak jej den co den poučovali nejen o tom, že vraždy a loupeže jsou chvalitebné, nýbrž i o tom, že mírnost a chyba v jejich provádění je špatnost, která zasluhuje trestu, že tomu všemu nakonec věřil; ale přece jen mu občas jako nevinnému člověku bylo líto těch, kterým ublížil. Věděl však také, že nesmí svou lítost ukazovat před Jussufem, který sice byl k němu laskavý, ale krutý ke všem, kdo i v nejmenší míře projevili milosrdenství nebo se vzepřeli vykonat, co rozkázal, a zacházel dokonce tak daleko, že zabíjel ty, kdo mu chtěli odmlouvat nebo jej zradit.“

„To opravdu byl ukrutník,“ mumlal kuchař Al Hadžaz.

„A nepochybně jsou v Jemenu podnes takoví,“ dodal čistič stájí Adžib. „Což neoloupili a nezabili prodavače koření Osmana Hassana?“

„Brzy po Jussufově odchodu za tajným dobrodružstvím stala se Abuovi veliká věc. Neboť je třeba říci, že v té době vládl v Bagdadu velký a moudrý Janko I., kalif všech věřících v údolí Eufratu a Tigridu, pán nad kraji a knížetstvími, držitel obrovského zlatého pokladu, jenž byl skryt ve veliké kamenné budově. Měl také palác tak krásný, že se cizinci ze všech končin a vzdálených zemí přicházeli na něj podívat. Byl vystavěn z kamení mnoha barev a ze vzácného dřeva a byly v něm síně, chodby, zahrady, květiny, jezírka, balkony a pokoje se žaluziemi, kam nikdy nevnikalo slunce, kde vždy byl chladný a přívětivý vzduch. Byla zde myrta i jasmín, palmy i cedry, ptáci mnoha barev, štíhlí ibisové i zářiví plameňáci. Se svými mnoha ženami a souložnicemi, se svými otroky a dvořany, s mnoha moudrými muži, kteří přišli z dalekých končin světa radit mu a dát mu svou moudrost, zde v tomto paláci vládl a byl milován i obdivován.

Asi před třinácti lety porodila mu jeho nejoblíbenější žena Atriša krásnou, něžnou, jemnou, milující i milovanou Jeny, nejsladší a nejkrásnější ze všech jeho dcer, kterou hned na počátku určil k tomu, aby se stala ženou nějakého velikého vládce, matkou krásných a chytrých dětí a skrze svého manžela, ať to bude kdokoli, dědičkou velikosti a moci, kterou musí mít ten, kdo by jí chtěl být hoden. A také se pak ustanovil na tom, že ten, kdo bude dost moudrý a veliký, aby byl hoden Jeny, bude též hoden jeho i všeho panství, nad nímž vládl – velikého kalifátu bagdadského. Proto tedy svolal do Bagdadu učitele největší moudrosti a učenosti všeho druhu, učitele hry na loutnu i na bubínek a učitele tance. Mezi svými ženami a souložnicemi vybral ty, jež se nejlépe vyznaly v umění, jak se oblékat a jak se chovat, jak pečovat o svou tvář i tělo; a když tedy pak dospěla do věku nejzralejší dokonalosti, do svých třinácti let, byla to nejkrásnější z panen, jež se kdy objevily v Arábii nebo v kterékoli jiné zemi. Její vlasy byly jako upředené zlato, její zuby jako perly největší ceny, tak třpytné a jemné; její pleť byla jasná jako měsíc, když vychází na východě, a její ruce i nohy jako okvětní plátky plného květu. Její rty byly jako čerstvě naříznutý pomeranč a její oči jako ona hluboká jezírka, do nichž za noci nahlíží měsíc.“

„Slyšel jsem o takových, ale jen v pohádkách,“ povzdechl si pekař Chudi, jehož žena byla jako pergamen popukaný stářím.

„A já slyšel, že jsou takové za zdmi paláců a ve vzdálených městech, nikdy však zde,“ přidal se Zad-el-Din, neboť ani jeho žena, ani jeho dcery nebyly příliš krásné na pohled. „Do Hodeidahu nepřicházejí.“

„A kdyby byly tak krásné,“ povzdechl si Al Hadžaz, „žádný muž by jich nebyl hoden. Ale žádné takové nejsou.“

„Ticho!“ zvolal Ahmed. „Poslouchejme příběh.“

„Ano, než začne na nás chtít další peníze,“ zašeptal metař Al Hadžaz.

Ale Gazzar se nemínil dát připravit o tyto důkazy zájmu a již se bděle rozhlížel. Zatímco hovořili, napřahoval bubínek a volal: „Anna, anna, anna!“ Ale odpor proti tomu byl takový, že se neodvážil v tom vytrvat.

„Pse!“ zvolal Waidi. „Což nikdy nebudeš spokojen? Tady máš další anna, ale o víc si už neříkej.“

„Ty lakomče!“ pravil Haifa, přestože velmi zaujat. „Pověz svůj příběh a rychle!“

„Ten zloděj má jistě rupií nazbyt, za to vám ručím,“ pravil Saudi, přidávaje ještě jeden anna.

Také Zad-el-Din a Ahmed, poněvadž je rozdráždila veliká krása princezny Jeny, přidali další anna.

„Nespílejte mi, ó přátelé,“ žádal je zdvořile Gazzar, skrývaje mince do svého pláště, „neboť jsem tak chudý, jak zde vidíte – syn cest, žebrák, tulák, jenž nemá, kam by hlavu složil. Mimo své příběhy nemám nic.“ Když však viděl v tvářích posluchačů pramálo účasti, jal se pokračovat.

„Tedy právě v době, kdy Abu dohlížel na onen temný bazar, rozhodl se kalif, jenž rok co rok chystal odjezd své dcery do hor, jež leží za Azolem v Baktrii a v nichž měl velmi krásný letní palác, vyslat napřed veliký oddíl na slonech a velbloudech z Ullaru a Cerfu a na koních nejvzácnější krve z Taifu. Tento oddíl byl všecek vyzdoben čabrakami a rouchy z hedvábí a tenké vlny, z lemovaných a předených látek z Ešeru a Baru s vpletenými zlatými nitěmi. A bylo to vskutku velkolepé divadlo a všichni se zastavovali, aby na ně pohlédli. Ale stalo se též, že když tato kavalkáda projížděla ulicemi Bagdadu, uslyšel Abu veliký hluk, výkřiky davu i poháněčů, klapot koňských kopyt a dusání velbloudích nohou a vyšel tedy ke dveřím svého bazaru, oblečen v hedvábný šat a na hlavě maje turban ze vzácné látky, sešívaný stříbrnými nitěmi. Dospěl už v osmnáctiletého mladíka. Vlasy měl černé jako havraní křídlo, oči veliké, temné a smutné jako jezírko, do něhož dopadá měsíc. Jeho tvář i ruce měly barvu, jako by byly velmi tence potřeny hennou a jeho pohyby byly půvabně nyvé. Když se zastavil ve dveřích, jal se s údivem pohlížet na velikou družinu, jak tudy projížděla a mizela v zátočinách dlouhé ulice. A při jeho výchově nemohlo ani být jinak, než že hned pomyslil, jaká kořist by to byla, kdyby jen bylo možno zmocnit se této družiny, vzít všechno její bohatství a muže i ženy zajmout jako otroky.

Avšak zatímco zde takto přihlížel a přemýšlel – tak podivné jsou cesty Allahovy –, kráčel tudy velbloud, jehož budka byla uvnitř obtí­žena bohatým hedvábím a nejvzácnějšími ozdobami, ale zvenčí byla maskována jako budka zcela skromná, aby nikdo nic nemohl vytušit. A uvnitř byla krásná princezna Jeny, skryta stínem za záhyby poletujícího hedvábí, s tváří i čelem zakrytými až po hvězdojasné oči, a oči ještě nadto byly pod závojem. Ale tak podivné jsou cesty života i Allahovy, že ve své mladosti a úžasu nad světem, ve své zvědavosti a uctivé bázni, kterou v nás probouzejí věci neznámé a cizí, zabývala se právě v tomto okamžiku tím, že ze svých závojů vyhlížela na ozářené panorama světa, které míjela. A jak vyhlížela, stál tam právě Abu, hledící s obdivem na její nádherný doprovod. Jeho tělo bylo tak pružné, jeho oči tak hluboké, jeho tvář tak krásná, že jako proťato paprskem její srdce roztálo, bez rozmýšlení odhodila závoj a rozevřela záclony budky, aby lépe viděla a aby i on mohl popatřit. A když Abu spatřil, jak se záclony rozhrnuly, když spatřil pohled očí, jež byly jako jezírka, a ony tváře, zářící k němu jako plátky růží, byl tím zasažen a nemohl se už pohnout ani myslit.

Takto zíral a stál, až její velbloud a další velbloudi přešli a zmizeli v zátočině ulice. Když jej pak napadlo, že ji možná už nikdy nespatří, probral se a rozběhl se za ní, odstrkávaje nalevo i napravo přihlížející občany. Když konečně doběhl k velbloudu své krásky, kterého hlídali eunuchové a otroci, vzal si jednoho z nich stranou a tiše mu pravil: ‚Příteli, neodmítej mě s hněvem a já se ti odměním třemi sty dinarů ve zlatě, které ti dám, jakmile přijdeš ke mně do Jussufova bazaru, kde se prodávají rohože, a povíš mi, kdo jede na onom velbloudu. Ptej se jen po Abuovi. Víc od tebe již nežádám.‘ Podle krásného oděvu a zeleného a stříbrného turbanu soudil o něm otrok, že je to urozený muž, a odpověděl: ‚Pane, nebuď příliš zvědav. Pamatuj na kalifovu pomstu…‘ ‚Dám ti dinary‘… ‚Přijdu k tobě.‘

Abu byl zachvácen radostí již i nad tím, avšak byl také sklíčen rychlým příchodem a zase i odchodem velikého potěšení. ‚Neboť co teď jsem?‘ tázal se sám sebe. ‚Ještě před okamžikem jsem byl člověk, jenž může nalézt potěšení ve všem, co je mu přikázáno vykonat; ale teď jsem jako člověk ztracený, nevědoucí, co počít.‘“

„Ach ano,“ povzdechl si holič Azad Bakht. „Měl jsem nejednou takový pocit. To ani nelze překonat.“

„Al Tzoud, tam na poušti…“ začal Parfi, ale přerušili ho výkřiky: „Ticho! Ticho!“

„Po celý měsíc pak byl Abu jako ve snu,“ pokračoval Gazzar, „toulal se zoufale sem a tam a přemýšlel, jak by se dověděl víc o oné tváři, jež se mu zjevila mezi záclonkami budky na velbloudu. Tázal se v duchu, zda se poháněč velblouda někdy vrátí. Jak dny míjely a nic se nedovídal, začal hubnout, byl zoufalý a rostla v něm únava ze života. Konečně pak přišel do jeho obchodu jakýsi starý muž s dlouhým vousem a v zaprášeném oděvu a ptal se po Abuovi. Když byl k němu uveden, pravil: ‚Chtěl bych s tebou mluvit o samotě.‘ A když ho Abu odvedl stranou, řekl: ‚Pamatuješ se na průvod kalifovy dcery, jdoucí do Iš-Pari v horách za Azolem?‘ Abu odpověděl: ‚Při Allahovi, ovšem!‘ ‚A pamatuješ se na toho, jemuž jsi položil otázku?‘ ‚Ano,‘ odpověděl Abu velice vzrušen. ‚Tázal jsem se ho, kdo tam v takové slávě jede na velbloudu.‘ ‚A jakou odměnu jsi slíbil za odpověď?‘ ‚Sto dinarů.‘ ‚Ponech si své dinary – nebo lépe, dej mi je, abych je mohl rozdat chudým, neboť ti nesu zprávu. Na onom velbloudu nejel nikdo jiný než princezna Jeny, kalifova dcera a dědička veškeré jeho říše. Ale podrž v tajnosti všechno o této návštěvě a nikomu neprozrazuj, že ses na ni tázal. Jsou mnozí, kdo hlídají, a tvým i mým údělem by mohla být smrt. Poněvadž však jsi takový, jaký jsi, ještě mlád a bez znalosti života, zde máš větévku myrty z Iš-Pari – ale nesmíš již myslit na nic z toho, co jsi viděl a slyšel. Jestliže bys činil jinak – smrt!‘ Třemi prsty si udělal znamení na čele a na hrdle, dal Abuovi větévku a sám od něho dostal zlato.“

„U Allaha!“ zvolal Saudi. „Jak příjemno je pomyslit na takové množství zlata!“

„Máš pravdu,“ připojil se Haifa, „ve velikém bohatství, kráse a pohodlí je něco konejšivého pro všechna lidská srdce.“

„Jen ještě deset annů,“ začal Gazzar, „jen ještě tolik, co mě bude stát nocleh ve velbloudí stáji, a ještě slavnější to všechno udělám – přidám víc sladkostí lásky, přidám Abuovi na zázračné dovednosti – anna, anna – jen ještě o pět víc, abych mohl navázat na tuto nit ještě vznešeněji.“

„Šakale!“ divoce zaječel Adžib. „Štěkáš jen, abys dostal víc annů. Pořád říkáš, že jich chceš ještě jenom deset a máš jich zatím už sto. Pokračuj ve vyprávění!“

„Netopýre!“ pravil Chudi. „Jsi horší než ten tvůj Jussuf!“ A nikdo už nedal ani jediný anna.

„Poněvadž věděl, že myrta pochází od princezny,“ pokračoval Gazzar unaveně, „a že může jakkoli toužit, nesmí však ani dechem prozradit svoje myšlenky ani to, co ví, povzdechl si Abu a vrátil se na svoje místo do bazaru.

Vrátiv se však zanedlouho z daleké cesty, přišel Jussuf k Abuovi s odvážným záměrem. Tento záměr se netýkal ničeho jiného než veliké kalifovy pokladnice, jež stála uprostřed města na veřejném náměstí, byla uzamčena, hlídána, vystavěna z kamene a obsahovala bohatství celého sta provincií. Nadto, jak Jussuf věděl, byl právě čas, kdy se po celém kalifátu vybíraly desátky, a veliká pokladnice byla až po střechu naplněna, tak se aspoň pravilo, zlatými dinary. Byla to čtyřstranná budova z těžkého kamene, a čím dál menší hranoly byl postaveny jeden na druhý po způsobu pyramid. V každém z těchto pater byl ochoz a na každé straně každého ochozu právě tak jako dole na zemi chodili dva strážní, a to vždy od středu strany k jejímu konci a pak zpět, aby se uprostřed zase setkali a obrátili. A na každé straně v každém patře byli ještě další dva strážní. V žádném z pater a na žádné ze stran nebylo dovoleno, aby dva z těchto strážných dospěli do středu nebo na konec svého ochozu v téže chvíli, kdy v táž místa dospěli strážní pod nimi nebo nad nimi, neboť jen tak bylo možno dosáhnout toho, aby všechny části pokladnice byly ustavičně hlídány. Byl tu jen jediný vchod dole u země, obrácený do náměstí. A tímto vchodem nesměl vstupovat nikdo jiný než sám kalif, kalifův strážce pokladu nebo pověření pobočníci. Strážní vystupovali a sestupovali po hlídaném schodišti. Anna, ó přátelé,“ zaprosil Gazzar ještě jednou, „neboť nyní přijde zázračné vyloupení veliké pokladnice – důvtip a lstivost Abuova – zkušenost, avšak i zmatek strážce pokladu i samého kalifa – anna! Několik ubohých annů!“

„Šakale!“ vykřikl Azad Bakht a vstal. „Okrádáš víc než kterýkoli lupič! Což máš sám pokladnici, kterou si doufáš naplnit?“

„Už mu nic nedávejte,“ zvolal rázně Waidi. „Všechno jeho žvanění nestojí ani za jediný anna.“

„Nebuďte nelaskaví, ó přátelé,“ zapřísahal Gazzar konejšivě. „Jak vidíte, mám jen dvacet annů – tím nezaplatím ani jídlo, natož nocleh. Jenom už deset – pouhých pět – a budu pokračovat.“

„Dobrá tedy, tady je máš,“ zvolal Al Hadžaz a hodil mu čtyři; Zad-el-Din, Haifa a Chudi, každý přidali po jednom, Gazzar je rychle sebral a pokračoval:

„Jussuf, jenž se už dlouho v duchu zabýval tímto zázračným skladem, lámal si také již dlouho hlavu, jak by do něho mohl vstoupit a odnést část zlata. Radil se též s mnohými svými žáky, ale marně. Nikdo mu tu hádanku nevyřešil. Když s ním však jednoho dne Abu kráčel mimo pokladnici směrem k mešitě, Jussuf mu řekl: ‚Zamysli se nad tím synu; zde vidíš nádhernou budovu, pečlivě vystavěnou i hlídanou. Jak by ses dostal ke zlatu, které je uvnitř uloženo?‘ Abu, jehož myšlenky se nezabývaly onou budovou, nýbrž princeznou Jeny, neprozradil žádné překvapení nad tou otázkou, neboť už byl zvyklý ocitat se před obtížnými a strašlivými věcmi, ale díval se na budovu tak klidně, že Jussuf zvolal: ‚Jakže? Napadá tě, jak to udělat?‘ ‚Nikdy jsem na to dosud nepomyslil, ó Jussufe,‘ odpověděl Abu, ‚jestliže však je to tvoje přání, pojďme to prozkoumat z větší blízkosti.‘

A tak šli blíž davem obchodníků, cizinců, oslů, zahalených dcer harémů i zahalečů a prohlédli budovu. Abu si okamžitě všiml pohybu stráží a viděl, že když se strážní na jednom ochozu od sebe vzdalují, strážní na ochozu nad nimi nebo pod nimi kráčejí si navzájem vstříc. A přestože jediný vchod do pokladnice byl dobře střežen, bylo tu zranitelné místo, a tímto místem byla stříška na vrcholu, též čtyřstranná a plochá, kde však nikdo nechodil a nikdo nehlídal. ‚Je to nesnadné,‘ pravil po chvíli, ‚lze to však udělat. Dovol mi to promyslit.‘

Jakmile věc promyslil, neporadil se už ani s Jussufem, převlekl se za krmiče velbloudů, opatřil si hedvábný provaz, čtyři pytle a železný hák. Vrátiv se domů, dal si hák potáhnout měkkou látkou, aby při dopadu nevydával žádný zvuk, pak jej přivázal na konec hedvábného provazu a řekl Jussufovi: ‚Pojď, zkusíme to.‘ Zvědav, co tím Abu myslí, vyšel Jussuf s ním a spolu vyzkoušeli, zda je provaz unese. Když pak Abu vypozoroval, v kterou noční hodinu se mění stráže, a když zvolil noc bez měsíce i bez hvězd, převlekli se spolu s Jussufem za městské hlídače a odešli k pokladnici. Přestože byla tak dobře hlídána jako vždy, nalezli si stanoviště v blízké uličce. Spatřiv blížit se jakéhosi mezkaře, chtěl Abu vyzkoušet svoje přestrojení, a tak mu rozkázal, aby odešel, a mezkař se vskutku vzdálil. Abu pozoroval pak strážné v přízemku, jak se setkávají a obracejí, a když spatřil strážné na prvním ochozu, že jsou dosud daleko od sebe, že však se k sobě blíží, dal znamení Jussufovi, rozběhli se vpřed, zachytili hák za okraj prvního ochozu, vyšplhali se rychle nahoru a zůstali tam viset nad dolními strážnými, dokud se strážní na prvním ochozu nesetkali a nevraceli se opět nazpátek. Vyšplhali se pak přes zídku a opakovali tuto lest se strážnými druhého ochozu, pak třetího i čtvrtého, až konečně byli na stříšce, na kterou ulehli. Tehdy Abu, jenž na to byl připraven, vytrhl jednu z desek, jež kryly střechu, zavěsil provaz za okraj otvoru a zašeptal: ‚Nuže, pane?‘ Jussuf, jenž vždy byl na svůj život opatrný, odpověděl: ‚Jdi a dej mi zprávu.‘

Sklouznuv po provaze dostal se Abu nakonec k velikému množství zlata a volně nahromaděných klenotů, jimiž naplnil pytle, které vzal s sebou. Připevnil je k provazu a vyšplhal se nahoru. Jussufa ohromil pohled na takové bohatství, a tak chtěl mnohokrát sestoupit dolů, ale Abu, spatřiv zevnitř skulinou jakousi hvězdu, trval na tom, že je nutno pro tuto noc skončit. Když si pak pytle přivázali k pasům a položili desku tam, kde byla, sestoupili týmž způsobem, jako vystoupili.“

„Podivuhodný úskok,“ poznamenal Zad-el-Din.

„Takovou pokladnici bych si také přál,“ dodal Al Hadžaz.

„Takto se jim po tři noci dařilo vykrádat pokladnici,“ pokračoval Gazzar, jenž se již bál žádat o další anna, „a odnesli odtamtud mnoho tisíc dinarů i skvostů. Avšak čtvrté noci je spatřil jeden ze strážných, jak spěchají pryč, a dal poplašné znamení. Abu a Jussuf se začali proplétat neznámými cestami, Jussuf se pak odebral domů a Abu do bazaru svého pána. Jakmile tam byl, odhodil přestrojení hlídače, objevil se venku jako starý prodavač rohoží a pronásledující stráže se ho tázaly, zda někdo nevstoupil do jeho krámu. Abu je pozval dovnitř, kde je zlodějští Jussufovi otroci svázali a odstranili. Jiní ze strážných se však okamžitě odebrali za svým velitelem, podali mu zprávu a on o tom hned pověděl strážci pokladu. Přinesli louče, prohlédli pokladnici a strážce pokladu pak odešel ke kalifovi. Kalif velmi žasl nad tím, že nebylo možno nalézt žádnou stopu po příchodu ani po odchodu lupičů, a tak poslal pro vůdce zlodějů, který byl nedávno chycen při zločinu a odsouzen k oběšení, a pravil mu:

‚Chceš si zachránit život?‘ ‚Jak bych nechtěl, jestliže Tvá Milost dovolí.‘ ‚Poslyš tedy,‘ pravil kalif. ‚Naše pokladnice byla právě nyní vyloupena a nikde není žádná stopa. Vysvětli mi do jednoho měsíce tuto záhadu a život ti bude zachován, i když svoboda ti vrácena nebude.‘

‚Ó ochránce věřících,‘ pravil zloděj, ‚dovol mi jen pohlédnout do pokladnice.‘

V poutech a pečlivě hlídán samým strážcem pokladu a kalifem byl odvezen do pokladnice. Rozhlížeje se kolem sebe, spatřil nakonec slabý paprsek, pronikající pod onou deskou, jež byla ve střeše uvolněna.

‚Ó strážce věřících,‘ pravil zloděj moudře a pln naděje, ‚dej sem přesně pod onu uvolněnou desku postavit kotel s horkou smolou a pak uvidíš, že se zloděj chytí.‘

Kalif pak všechno zařídil podle této rady, pokladnice byla znovu zamčena, k hlídkám byli určeni noví strážní, smola byla denně vyměňována, ale Abu s Jussufem nepřišli. Přece však Jussufova lačnost nakonec vzrostla do té míry, že se za temné noci příštího měsíce opět odebrali k pokladnici, kde již strážní byli tak lehkovážní, že se snadno dostali na střechu. Jakmile Abu odstranil desku, okamžitě ucítil zápach smoly a radil Jussufovi, aby nesestupoval, ale Jussuf nedal jinak. Byl rozdychtěn pomyšlením na zlato a skvosty, v nichž se za oněch minulých nocí hrabal, a tak sestoupil. Když se však blížil zlatu a sáhl pro ně, nahmátl místo něho vroucí smolu, a jakmile se o ni spálil, pustil se provazu a spadl. Zavolal na Abua: ‚Pálím se v horké smole. Pomoz mi!‘ Abu sešplhal dolů, vzal ho za ruku, ale ucítil, že tato ruka umdlévá a slábne. Věda, že smrt je nablízku a že kdyby zde bylo nalezeno Jussufovo tělo, trpěl by za to pak nejen on sám, nýbrž i Jussufova žena a otroci, vytáhl svou tureckou šavli, kterou měl vždy po boku, a uťal Jussufovi hlavu. Upevnil si ji k pasu, vyšplhal se po provaze nahoru, zasadil desku a opatrně se vzdálil od pokladnice. Odebral se do Jussufova domu a dal hlavu Jussufově ženě napomenuv ji, aby vše podržela v tajnosti.

Avšak kalif, jenž teď den co den přicházel se strážcem pokladu do pokladnice, užasl nad tím, že byla zamčena, a přece bylo uvnitř tělo bez hlavy. Nevěda, co si myslit o záhadě tohoto těla, povolal opět onoho zloděje, jenž mu poradil, aby vyvěsil toto tělo na tržišti a rozestavil stráže, které by hlídaly, zda sem někdo nepřichází truchlit nebo slídit. Bezhlavé tělo bylo tedy zavěšeno na šibenici a vystaveno na tržišti, kde je pak Abu poznal, když tudy zpovzdáli šel. Poněvadž se bál, že Jussufova žena Mirza, pocházející z kmene Veddi, v němž je zákonem truchlit v přítomnosti mrtvých, půjde tam na tržiště oplakávat svého muže, pospíšil za ní, aby ji napomenul k opatrnosti. ‚Nechoď tam,‘ pravil jí, ‚nebo jestliže musíš, naplň dva džbány mlékem a jdi tam jako prodavačka mléka. Jestliže musíš plakat, upusť jakoby náhodou jeden z džbánů a tvař se, jako bys plakala nad ním.‘ Mirza tedy naplnila dva džbány, a když míjela šibenici na onom náměstí, upustila jeden a jala se plakat, jak to žádala její víra. Když ji strážní viděli, nic je nenapadlo. ‚Je to chudá žena,‘ pravil jeden z nich, ‚a pláče nad svým neštěstím.‘ Když však kalif povolal na konci dne strážné, aby jemu a vůdci zlodějů podali zprávu, zeptal se jich, co všechno viděli. ‚Neviděli jsme nikoho,‘ pravil velitel strážných, ‚jen starou ženu, která byla tak chudá, že plakala nad rozbitým džbánem!‘ ‚Hlupáci!‘ zvolal vůdce zlodějů. ‚Prasata! Což jsem vám neřekl, abyste zatkli každého, kdo přijde truchlit? Je to vdova po onom lupiči. Zkuste to znovu. Rozhoďte pod šibenici zlaté mince a zatkněte každého, kdo se jich dotkne.‘

Strážní rozhodili zlato, jak jim bylo přikázáno, a zaujali svoje postavení. Potěšen tím, že vdova mohla truchlit, aniž byla zatčena, přišel se Abu podívat, co nyní kalif podnikne. Když spatřil zlato, řekl si: ‚Tímhle chce pokoušet.‘ Okamžitě to v něm probudilo pýchu nad vlastní dovedností a rozhodl se, že vezme některé z těch mincí, aniž bude zatčen. Proto se převlekl za otrhaného mladého žebráka slabého rozumu a spolu s chlapcem, jenž byl mladší než on a právě tak zubožený, jal se pobíhat po náměstí z místa na místo jako při nějaké hře. Než však začal, připevnil si k podrážkám střevíců silnou pryž, k níž by se zlaté mince přichytily. Oklamáni zdánlivou mla­dostí a pošetilostí Abuovou i jeho přítele, strážní si říkali: ‚Je to jen dítě a blázen. Žádné zlato neberou.‘ Když však večer počítali zlaté mince, mnoho jich chybělo a velmi se začali bát. Jakmile podali toho večera kalifovi zprávu, dal je zmrskat a na jejich místa kázal postavit jiné strážné. Opět se poradil s vůdcem zlodějů, který mu řekl, aby obtížil jednoho velblouda svůdným bohatstvím a aby tohoto velblouda vedli ulicemi města zdánliví cizinci, předstírající opilost vínem. ‚Lupič, který ti uniká, bude v pokušení zmocnit se tohoto bohatství a bude je chtít ukrást.‘

Abu, jenž byl na tržišti na číhané, všiml si pak brzy tohoto velblouda, obtíženého velikým bohatstvím a vedeného zřejmými cizinci. Poněvadž jej však nevedli na žádné určité tržiště, domníval se, že je to jistě velbloud kalifův. I tohoto velblouda se rozhodl ukrást, neboť byla v jeho krvi touha po boji a přál si, kvůli princezně Jeny, aby se jím zabývaly kalifovy myšlenky. Naplnil měch nejlepším vínem, do kterého přimísil uspávací prostředek, připravený podle návodu mrtvého Jussufa, oblékl se za ubohého prodavače a vydal se do ulic. Když přišel do ulice, kde byl velbloud, a viděl poháněče, jak se loudají a zívají, jal se volat: ‚Víno za para! Víno za para!‘ Poháněči se napili a chutnalo jim, šli pak za Abuem, pili znovu, žertovali s ním a smáli se jeho hlouposti, až se přiblížili ke dveřím ženy mrtvého Jussufa, Mirzy, za nimiž byla branka vedoucí na tajný dvorek. Zastavil se zde a vyčkával, až víno začne účinkovat, díval se při tom nahoru a také něco tam nahoře ukazoval. Poháněči se dívali, ale nic neviděli. Když se pak projevily účinky jedu, padli poháněči k zemi; načež Abu rychle zavedl velblouda na dvorek a zamkl branku. Když se vrátil a zjistil, že poháněči dosud spí, oholil jim polovinu vlasů i vousů, pak zmizel, převlekl se a připojil se k davu, jenž se pak smál cizincům, kteří se probrali, nešťastně začali pobíhat, hledajíce velblouda a jeho náklad, a nevěděli nic o tom, jak směšně vypadají. Aby odstranila všechny stopy, Mirza velblouda zabila a zboží rozdělila. Poněvadž to byla pečlivá a hospodárná žena, dala všechen tuk na mase vyškvařit a uschovat v nádobách, neboť má léčivou sílu. Když se kalif dověděl, co se s velbloudem stalo, jal se znovu přemýšlet, jak by bylo možno dopadnout toho velikého lupiče, který se mu vysmívá a je velmi důvtipný. Povolal vůdce zlodějů i jiné lidi k poradě, zopakoval, jak se všechno dosud dálo, a otázal se, jak by bylo možno tohoto prince mezi lupiči chytit. ‚Zkus ještě jednu lest, ó pane,‘ pravil vůdce zlodějů, který byl velmi otřesen a bál se o svůj život. ‚Vyšli starou ženu, aby šla od domu k domu a ptala se po velbloudím tuku. Nechť všude prosí a říká, že je to pro nemocného. Je možné, že velblouda ze strachu zabili a jeho tuk uchovali. Jestliže bude někde velbloudí tuk nalezen, nechť jsou poznamenány dveře toho domu tím tukem a nechť jsou zajati všichni, kdo budou uvnitř.‘

Byla tedy vyslána stařena, aby všude mnoho mluvila o bolestech. Když přišla do Mirzina domu, dostala od Mirzy tuk, a když odcházela, poznamenala jím dveře. Jakmile se vrátila, kalif svolal svoje důstojníky a strážné a všichni se vydali k oněm označeným dveřím. Zatím se Abu vrátil, spatřil znamení a tázal se Mirzy, jaký je jeho smysl. Když mu řekla o stařeně, požádal ji o nádobu s velbloudím tukem a poznamenal jím všechny dveře v nejbližších ulicích. Když kalif přišel a viděl všude ona znamení, rozhněval se, ale pojal i uctivou bázeň a obdiv k takové zchytralosti, jakou ještě nepoznal. ‚Dávám ti tvůj život,‘ řekl vůdci zlodějů, ‚neboť nyní vidím, že proti tomuhle nejsi nic. Je chytrý nad všechnu moudrost kalifů i zlodějů. Vraťme se,‘ a jal se kráčet zpět k paláci, tázaje se v duchu, jakou má povahu a duši ten, který ho tak snadno obelstil.

Čas plynul a jednoho dne pravil kalif vezírovi: ‚Přemýšlel jsem o tom, jenž loupil v pokladnici, ukradl velblouda a sbíral zlato pod šibenicí. Takový člověk má moudrosti nad svoji dobu i pokolení a je hoden lepších úkolů. Co myslíš? Mám mu nabídnout, že bude omilostněn, jestliže se prozradí a dá zajmout? Myslíš, že přijde?‘ ‚Zkus to, ó vládce věřících,‘ pravil vezír. Bylo sepsáno prohlášení a odevzdáno hlasatelům, kteří pak všude oznamovali, že objeví-li se onen veliký lupič v určitou hodinu na tržišti a dá se zajmout, je přáním kalifovým, aby byl omilostněn a zůstal svoboden a aby se mu dostalo mnoha vzácných darů. Ale po pravdě to kalif nezamýšlel udělat.

Abu to uslyšel, a jsa zoufalý nad svým životem, nad ztrátou princezny Jeny a nad smrtí Jussufovou, chtěje též nabýt nějakého zisku jiným způsobem než loupeží, zamyslil se nad tím, zda by mohl přijmout tuto kalifovu nabídku, přihlásit se a přece jen uniknout, kdyby to byla jen léčka na jeho polapení. Vyčkal tedy, až nastane ona vyhlášená hodina, a když se náměstí naplnilo strážnými, kteří se ho měli zmocnit, jakmile by se objevil, převlekl se za strážného a přišel mezi vojáky oblečen jako všichni ostatní. Kalif byl přítomen, aby byl svědkem zatčení, a když hlasatelé, stojící kolem něho žádali lupiče, aby se objevil a dal se omilostnit, Abu zvolal z hustého zástupu: ‚Zde jsem, ó kalife! Milost!‘ Tu kalif, který myslil, že nyní bude již určitě chycen, zvolal: ‚Zatkněte ho! Zatkněte ho!‘ Ale Abu, smíšen s ostatními, volal také:

‚Zatkněte ho! Zatkněte ho!‘ a rozhlížel se kolem sebe právě tak jako ostatní. Strážní ho pokládali též za strážného a dovolili mu uniknout a kalif, opět pohněván a rozmrzelý, odebral se do paláce. Jakmile byl ve svých komnatách, povolal si přední svoje rádce a připravil s nimi toto prohlášení:

Poněvadž uvnitř naší říše je člověk tak moudrý, který přes naše příkazy a největší úsilí prosazuje dosud svou vůli proti vůli naší a uniká veškerým snahám o polapení, všem se dává na vědomí, že když jsme dosud žasli a byli znepokojeni, nyní jsme potěšeni a uspokojeni přítomností člověka tak důvtipného a vynalézavého v naší říši. Na důkaz toho, že naše uznalost je nyní upřímná a náš hněv zkrocen, vstupujeme tímto do smlouvy s ním a se vším naším lidem, ke kterému se může odvolat, jestliže bychom nedostáli v slovu, a podle této smlouvy je mu zaručeno, že přihlásí-li se osobně a vypoví svá dobrodružství tomu, koho k tomu určíme, bude nám radostí vynikajícím způsobem ho před všemi vyznamenat. Jakmile se potvrdí pravdivost toho, co nám vypoví, dostane se mu bohatství, našeho královského přátelství a místa radního v naší radě. Tak pravím já

JANKO I.

Kalif toto prohlášení podepsal a hlasatelé je pak četli na veřejných místech. Abu je vyslechl, ale pro onen dřívější kalifův podvod nebyl nyní ochoten věřit pravdivosti toho prohlášení. Současně ho těšilo vědomí, že si ho kalif i jeho rádci velmi váží, ať v dobrém, nebo ve zlém, a myslil si, že kdyby to bylo ve zlém, mohl by snad ještě znovu obelstít kalifa, získat si tím jeho přízeň a poznat pak nakonec i Jeny. Sepsal tedy odpověď, kterou vylepil na náměstí a v níž stálo:

Věz, ó vládce věřících, že ten, kterého kalif hledá, je zde mezi jeho lidem, aniž mu čímkoli bylo ublíženo. Má v úctě kalifovu vůli i jeho dobré úmysly, avšak strach jej nutí ke zdrženlivosti. Žádá tedy, aby nebyl nucen přihlašovat se veřejně, nýbrž aby kalif zvolil jiný způsob a ustanovil den a hodinu, v níž by ten, kterého hledá, mohl ve tmě a bez nebezpečí popatřit na tvář toho, jemuž se má přihlásit. Je nezbytné, aby nebyl přítomen nikdo, kdo by se ho měl zmocnit.

TEN, KTERÉHO KALIF HLEDÁ

Jakmile se kalif dověděl o této odpovědi, okamžitě o tom promluvil se svými rádci a ustanovil se na tom, že je nutno uchýlit se k takovému postupu, na který by se bylo možno spolehnout, že zloděje zláká, neboť jinak je jisto, že by ho nebylo možno polapit. Za jedním z oken paláce, jež bylo známo pod jménem ‚Okno šepotů‘ a k němuž stále přicházeli všichni, kdo se ocitli v neštěstí nebo utrpěli příkoří vinou podlosti jiných a nedoufali v nápravu, sedávala v určité hodiny vždy za noci kalifova dcera Jeny, jejíž něžné srdce a nesobecká duše byly zárukou, že se nejsmutnější z příběhů dostanou ke kalifovu sluchu. Pomocí tohoto okna doufal nyní kalif zmocnit se lupiče. Aby bylo zajištěno, že lupič přijde, bylo veřejně rozhlášeno, že kdokoli by přišel a uměl by povědět, jak se podařilo vniknout do pokladnice, jak byly posbírány zlaté mince zpod šibenice a jak byl ukraden a zabit velbloud, tomu bude podán pytel s mnoha dinary a listina, zaručující omilostnění; jakmile by se pak přihlásil veřejně, dostane se mu místa ve státní radě.

Ohromen tímto novým prohlášením a možností spatřit znovu princeznu, Abu se rozhodl, že porovná svou obratnost s obratností kalifovou. Převlekl se za prodavače tabáku, přistoupil k oknu, nahlédl mřížovím, jež je chránilo, a pravil: ‚Ó dcero velikého kalifa, vyslechni člověka v neštěstí. Jsem ten, kterého kalif hledá, aby mu projevil úctu nebo aby jej zabil, co z obojího, to nevím. A jsem také ten, kterého jsi spatřila na jedné ze svých cest do hor za Azolem a do svého paláce v Iš-Pari, když jsi míjela bazar s rohožemi, patřící mému otci, neboť jsi odhrnula záclonky své budky, dokonce i svůj závoj a ráčila ses na mne usmát. Zde pak mám –‘ a dotkl se svého srdce – ‚uschlou větévku myrty z Iš-Pari, tak mi alespoň o ní řekli, a nad tou pláči.‘

Poděšena tím, že tu stojí před ní veliký lupič, kterého její otec hledá, a že tento lupič tvrdí, že je totožný s oním krásným mladíkem, na kterého se tak dobře pamatovala, obávajíc se také, že je to nějaký nový úklad vezírův nebo žen z harému, které se možná doslechly o její podivné lásce a které vždy přály zlo všem, kdo byly mladší a krásnější než ony, nevěděla si Jeny rady, co počít. Pociťujíc, že je tu třeba moudrosti a milosrdenství, pravila: ‚Jak pravíš? Že jsi onen veliký lupič, kterého můj otec hledá, a přece i syn obchodníka s rohožemi, na kterého jsem se usmála? Jestliže jsem se někdy usmála na lupiče, před čímž mě Allah uchovej, což bych se na to i na tebe nepamatovala? A tak mluvíš-li pravdu, dovol přinést světlo, abych na tebe mohla popatřit. A jestliže jsi syn obchodníka s rohožemi nebo onen veliký lupič nebo obojí a jestliže si přeješ dostat milost a pytel dinarů, který tě tu očekává, musíš mi povědět, jak se podařilo vniknout do pokladnice, jak byly sebrány zlaté mince zpod šibenice a jak byl otcův velbloud odňat jeho poháněčům.‘ ‚Jsem k tomu hotov, ó princezno,‘ odpověděl Abu, ‚ale mám-li se před tebou takto odhalit, což mi nebude nejprve dovoleno vědět, zda jsi skutečně ona panna, kterou jsem viděl? Neboť byla právě tak laskavá, jako byla krásná, a neudělala by nikomu nic zlého. Jestliže tedy poodhrneš svůj závoj, jako jsi tehdy učinila v den svého odjezdu, abych na tebe mohl popatřit, zvednu svou kápi a přesvědčíš se, že nelžu.‘

Znepokojena tím, že by ten, kterého tolik obdivovala, mohl skutečně být oním velikým lupičem, o jehož život otec usiloval, a kolísajíc mezi povinností vůči svému otci a věrností své vysněné představě, princezna odpověděla: ‚Učiním to, ale pod podmínkou, že jsi-li ten, na kterého jsem, jak pravíš, se zalíbením pohlédla, a současně i ten, jenž spáchal ony veliké zločiny v říši mého otce, vezmeš list, zaručující ti omilostnění, i zlato a odejdeš, aniž kdykoli napříště budeš znepokojovat mě nebo mého otce. Neboť je pro mne nesnesitelné pomyšlení, že jsem se zalíbením pohlédla na člověka, který byť jakkoli krásný, je též zloděj.‘

Toho se Abu zhrozil a padl na něj veliký zármutek, neboť viděl teď právě tak jako při smrti Jussufově hrůzu svého počínání. Poněvadž však cítil, jak je spravedlivé to, co bylo řečeno, pravil: ‚Ó princezno, učiním tak, neboť jsem se již dávno rozhodl skoncovat se zlem, jež nebylo z mé vůle, a nebudu tě již nikdy znepokojovat. Jakmile vrhnu jediný pohled na milovanou tvář, o které jsem snil, odejdu a nikdy se již nevrátím, neboť nechci prodlévat v říši, kde někdo jiný bude s tebou žít v lásce. Jsem, běda, onen veliký lupič a povím ti, jak jsem se zmocnil onoho zlata pod šibenicí a v pokladnici tvého otce; ale zlato od něho nevezmu. Přijmu jen list, slibující omilostnění. Neboť i když jsem se jako zloděj narodil, nejsem jím už.‘ Udivena vznešeností těchto slov právě tak jako jeho chováním, princezna pravila ve strachu, že světlo odhalí konec jejích snů: ‚Nechť je tomu tak. Jestliže však jsi to opravdu ty, pak mi pověz, jak ses stal zlodějem, neboť nemohu věřit, že ten, o kterém jsem tak dobře smýšlela, mohl jednat tak zle.‘

Tak žalostně potrestán za svoje skutky, Abu to slíbil povědět, a když byla přinesena pochodeň, princezna zvedla svůj závoj. Tu spatřil Abu opět onu tvář, jež přebývala v jeho duši a která v něm vyvolala tolik neklidu. Byl nyní tak pohnut, že nemohl promluvit. Strhl masku ze své tváře a odhalil se jí. A když Jeny spatřila tvář mladíka, který po ony dlouhé dny žil v její paměti, zhrozila se toho a neodvážila se pronést jediné slovo. Jenom spustila závoj a tiše seděla, zatímco Abu vyprávěl historii svého nepokojného života a hovořil i o svém časném mládí, z něhož si pamatoval jen tolik, že býval bit a stále cvičen ve zlých skutcích, takže nic jiného nepoznal; a také hovořil o tom, jak došlo k loupeži v pokladnici, i o tom, že činy, na které si kalif stěžoval, vykonal částečně též proto, aby chránil vdovu po Jussufovi a aby zmařil úsilí kalifova důvtipu. Obdivujíc se přes tyto skutky jeho dovednosti i kráse, princezna nevěděla, co by měla učinit. Neboť přes svůj slib a prohlášení přikázal jí kalif, že objeví-li se Abu, musí přispět k jeho zatčení, a to nemohla učinit. Nakonec pravila: ‚Jdi a nikdy již nepřicházej, neboť se neodvažuji na tebe pohlédnout a kalif si přeje jen tvoje zlo. Ale dovol mi, abych pověděla svému otci, že ho již nebudeš znepokojovat,‘ a Abu na to odpověděl: ‚Věz, ó princezno, že se stane podle tvých slov.‘ Jeny pak otevřela mříž a podala mu zrádnou listinu, slibující omilostnění, a zlato, které Abu nepřijal. Místo toho uchopil její ruku, něžně ji políbil a odešel.

Jeny se vrátila k otci, pověděla mu, jak byla vyloupena pokladnice, i všechno, co se stalo dál, avšak dodala, že ho nemohla uchopit za ruku, aby ho bylo možno zadržet, poněvadž odmítl sáhnout po pytli se zlatem. Znovu všecek rozmrzelý nad bystrostí, s níž se Abu zmocnil omilostnění, aniž se dal chytit, kalif se jal opět uvažovat, jak by ho bylo možno dopadnout. Poněvadž jeho dcera popsala Abua jako mladého a krásného, kalif si pomyslil, že snad dcera by mohla být návnadou, na kterou by ho bylo možno chytit, a tak sestavil poslední prohlášení tohoto znění:

Poněvadž bylo zmařeno všechno naše úsilí překonat toho, jenž se podpisuje jako Ten, kterého kalif hledá, a dali jsme mu již plné omilostnění, podepsané naší vlastní rukou, k němuž byla připojena pečeť kalifátu, prohlašujeme nyní, že přihlásí-li se nám tento nejchytřejší z porušovatelů zákona a přijme náš projev úcty i dobré vůle, přijmeme ho v předpokladu, že je mladý a slušných způsobů, jako snoubence naší dcery a výchovou i cvičením jej připravíme pro její ruku; jestliže by tomu tak nebylo a kdyby to byl muž již starý, veřejně ho přijmeme jako člena státní rady a nejpřednějšího z našich rádců. Aby mohl mít plnou důvěru v naše slova, nařídili jsme proto, aby třetí den sedmého měsíce byl svátkem, aby byla na ten den připravena veřejná slavnost a aby se na velikém nádvoří shromáždil před námi lid. Jestliže tento nejmoudřejší z unikajících přijde a přihlásí se, veřejně tam potvrdíme a vykonáme, co je zde psáno, a přijmeme jej v plné důvěře do našeho života. Tak pravím já

JANKO I.

Kalif ukázal toto prohlášení své dceři a ona povzdechla, neboť předobře věděla, že kalifův záměr bude marný – což Abu neřekl, že se již nikdy nevrátí? Ale kalif jednal podle svého a domníval se, že toto jistě povede k Abuovu dopadení.

V Jemenu, jehož byl Abu pravým dědicem, událo se zatím mnoho věcí. Když jeho otec Kar-Šem zemřel a hanebnému Bab-el-Barovi se po revoluci nepodařilo zmocnit se Kar-Šemova trůnu, přiznal se věrným Kar-Šemovým k tomu, jak byl princ Hussein zavlečen a prodán do otroctví obchodníku s rohožemi v Bagdadu. Okamžitě tedy byli vysláni hlasatelé a královský oddíl, aby Husseina nalezli. Přišli do Bagdadu a vyhledali vdovu po Jussufovi, která jim pověděla o mnoha otrocích, které Jussuf měl, a pověděla i o dítěti jménem Hussein, kterému dali jméno Abu.

Tak se stalo, že když se Abu vrátil od ‚Okna šepotů‘, očekávali ho v Mirzině domě zástupci jeho království, kteří, jakmile viděli, že je mladý, hezký a nadaný, a jakmile se po mnohém vyptávání přesvědčili, že je to vskutku Hussein, uvědomili ho o jeho důstojenství i postavení a vzdali mu jménem jemenského lidu poctu jako následníku Kar-Šemovu.

Když byl nyní takto povýšen do vznešeného stavu, pomyslil Hussein (dříve Abu) na krásnou Jeny, na její lásku i na svoji lásku k ní. A také pocítil touhu ještě jednou kalifa přelstít. Proto ihned přikázal své nynější družině, aby její členové navštívili kalifa jako vyslanci přišedší právě z Jemenu, aby mu řekli, že po dlouhém hledání konečně nalezli svého prince, a aby jej požádali o projev dobré vůle a úcty vůči tomuto svému pánovi. Kalif si vždy přál být v míru se všemi národy a zvláště s lidem Jemenu, který byl veliký a mocný, a tak tím byl velmi potěšen, vyslal skupinu dvořanů k Husseinovi, který nyní přebýval se svou družinou ve velikém zájezdním hostinci v městě, a pozval jej, aby hned přišel do paláce, kde bude patřičně uvítán. Když tedy nyní Abu navštívil kalifa ve své pravé podobě, dostalo se mu od něho velmi slavnostního přijetí a mnohé i dlouhé byly veřejné oslavy, pořádané k jeho poctě.

K těmto oslavám patřil i svátek, který Janko vyhlásil, aby polapil Abua. Chtěje potěšit a pobavit hosta, Janko mu vyprávěl celý příběh onoho velikého zloděje i o svých marných pokusech dopadnout jej. Pověděl Husseinovi o svém hlubokém obdivu k Abuově dovednosti a skončil tím, že kdyby mu někdo řekl, jak by bylo možno Abua polapit, byl by takovému člověku ochoten poskytnout místo ve státní radě, nebo kdyby byl mladý a urozeného původu, dát mu ruku své dcery. Zlákán pomyšlením, že by takto mohl získat Jeny, prohlásil nato Hussein, že se sám pokusí vyřešit tuto záhadu, a přichystal se pak převléknout se tak, aby vypadal jako divoký loupežník, zatímco jednomu z mužů své družiny přikázal, aby pro tento den předstíral, že je princ.

Když přišel onen sváteční den a hlasatelé procházeli ulicemi města a oznamovali počátek slavnosti i onu nabídku, kterou učinil kalif Abuovi, nastaly veliké radovánky. Na náměstí byly postaveny dlouhé stoly, byly rozvěšeny vlajky a prapory. Krásné princezně Jeny pověděli, co její otec přislíbil Husseinovi, ale ona věřila v Abua, v jeho slovo i v jeho dovednost a nic se nebála. Když se pak davy shromáždily, když kalif, jeho dvořané a nepravý Hussein zaujali místa v čele slavnosti, kalif vstal a pokynem ruky požádal o ticho. Strážce pokladu zaujal místo na stupních, vedoucích ke královskému stolu, znovu přečetl prohlášení a vyzval Abua, aby se přihlásil a před vším davem přijal kalifův projev přízně nebo aby byl navždy proklet. Abu či Hussein, který se v převleku divokého loupežníka z hor vmísil do davu, vystoupil nyní vpřed, zvedl nad hlavu kalifovu listinu, slibující omilostnění, a pravil, že on je po pravdě onen zloděj a může to dokázat. A že také, jak je psáno, bude žádat o ruku kalifovy dcery. Ohromen tím, že by člověk tak nerudný a divoce vypadající mohl být tak chytrý, jako byl onen zloděj, a že by ho takový člověk chtěl žádat o ruku jeho dcery, kalif tím byl uveden ve zmatek a hledal záminku, pod kterou by ho mohl odkázat do patřičných mezí. Poněvadž však tu byl takový dav před ním a poněvadž dal své slovo, nevěděl si rady a nevěděl ani, co říci. Tehdy Jeny, skryta za mříží, vzkázala otci, že tento divý muž není ten, který k ní přišel, nýbrž podvodník. Maje podezření, že je to podvod a další darebnost, rozkázal kalif tohoto zdánlivě nepravého Abua zatknout a spoutat, načež vystoupil nepravý Hussein, chodící zde v Husseinově oděvu, a požádal, aby byl lupič propuštěn, neboť to není lupič, nýbrž princ, kterého široko daleko hledali.

Tehdy pravý Hussein, unaven žertováním a odloživ zlodějský šat, zaujal místo u paty trůnu a jal se Jankovi vyprávět příběh svého života. Tu se kalif rozpomněl na slovo, které dal, a vida v Abuovi, když nyní byl vladařem Jemenu, zcela uspokojivého manžela pro svoji dceru Jeny, rozkázal ji přivolat. Užaslá a zmatená, že tu stojí tváří v tvář své ztracené lásce, proměněné ve vladaře, projevila Jeny tolik rozechvění a plachosti, že kalif, zaujat tím, pobaven i uveden v rozpaky, byl dychtiv zvědět, čím je to způsobeno. Tu Hussein pověděl o tom, jak ji spatřil, když jela mimo bazar jeho zlodějského otce na své cestě do Iš-Pari, jak vždy potom nad sebou truchlil, že je původu tak nízkého a nemůže se ucházet o její ruku, a jak se nyní raduje nad tím, že tuto žádost může vyslovit. Když kalif uslyšel tento opravdový příběh lásky, zeptal se dcery, jaké je její přání, a ona ostýchavě odpověděla, že nikdy na Abua nemohla zapomenout. Hussein okamžitě znovu pověděl o své nehynoucí lásce a pravil, že přijme-li jej Jeny jako svého manžela a kalif jako svého syna, on ji na místě přijme jako královnu, a že by se jejich svatba měla konat ještě dřív, než se vrátí do svého království. Nechtěje se dát překonat ve dvornosti, prohlásil na to kalif, že rád přijme prince tak moudrého nejen jako svého zetě, nýbrž i jako svého dědice, a že po jeho smrti budou Hussein a Jeny společně vládnout nad jeho i svou říší. Mezi lidem nastalo veliké jásání a Hussein a Jeny jeli v průvodu před všemi ostatními.

A nyní, ó vy, kteří jste naslouchali,“ pokračoval Gazzar velmi ozdob­ně, přestože jeho příběh byl u konce, „když jste slyšeli o nešťastném Abuovi, který chytrostí získal samé dobro – krásnou milující ženu, pocty, bohatství a vládu nad dvěma říšemi –, kdežto já, ubohý poutník…“

Poněvadž však společnost usoudila, že se chystá žádat je o další anna, a poněvadž si po právu myslila, že se mu za příběh tak chabý dostalo peněz až příliš mnoho, všichni naráz vstali a odešli. Saudi a Parfi ho nazvali zlodějem a lichvářem; a když spočítal nevelkou hromádku annů, když se podíval na Al Hadžazovu jídelnu, odkud dosud vycházela vůně jídel, a pak směrem ke karavaně, kde leželi velbloudi, mezi nimiž bude muset spát, Gazzar si povzdechl. Neboť viděl, že za všechnu námahu získal jen tolik, aby mu to stačilo na poloviční jídlo a na nocleh, a že na zítřek nezbývá nic.

„U Allaha,“ vzdychal, „co je platno toulat se po světě, sbírat podivné příběhy, oživovat jejich svěžest, přidávat do nich myrhu a ka­didlo, barvy růží i svítání, jestliže si tím člověk nevydělá ani na jídlo a nocleh! Ve jménu Allahově! Nebýt mé ochromené paže, nikdy bych se již nenamáhal vyprávět příběh!“ Zabalil bubínek do svých hadrů a jal se unaveně kráčet k mešitě, kde bylo třeba, jak káže korán, před jídlem se pomodlit.