Půjdete na chvíli ke mně?

Bylo horké červencové poledne. Když byl po několik měsíců uvažoval o varování, kterého se mu dostalo od jeho politických přátel, a když se v té době nestalo nic, co by je opodstatnilo, připravoval se teď Gregory k návratu do přímořského hotelu, na který měl při svém nynějším životním úspěchu nárok. Byl to veliký podnik jménem Triton, vzdálený asi šedesát minut od jeho kanceláře, stojící přímo u moře mezi borovicemi a písčinami Long Islandu. Jeho žena, „děvče“, jak o ní obvykle mluvil, musela přes úklady, které byly odhaleny nebo o nichž se aspoň dověděl, odjet s nemocným dítětem pro radu a útěchu ke své matce do hor. Ale poněvadž se podzimní volební tažení už tolik přiblížilo, on sám naprosto nemohl odjet. Za všedních dní i o nedělích, někdy také v noci, pátral a hledal opodstatnění některých skutečností, týkajících se špatné správy města, jichž mělo zanedlouho být použito jako střeliva. Starostu a jeho „bandu“, jak se jim říkalo, bylo třeba za každou cenu vyhodit ze sedla. Jestliže se to podaří, pak je jisto, že on, Gregory, bude za to odměněn. Přesto smýšlel velmi poctivě o hodnotě, a dokonce i nezbytnosti své nynější činnosti. Město mělo neobyčejně špatnou správu. Jakou si lze představit větší práci než vypátrat podrobnosti a nastavit je před oči klamaného a podrážděného občanstva?

Avšak ani nepřítel nebyl bezmocný. Navštívil ho jakýsi muž z vydavatelského oboru podnikání, o kterém nikdy ani neslyšel, a nabídl mu významné místo na Středním Západě, jež by ho vzdálilo nejméně na čtyři roky nebo na pět let z města a vyneslo by mu šest nebo sedm tisíc dolarů ročně. Když neprojevil zájem, začaly se ztrácet některé z jeho dopisů a připadalo mu, že o jeho cesty a pochůzky projevují nevítaný zájem různé podivné postavy. Nakonec ho v kanceláři navštívil jeden z politických činitelů jeho strany.

„Je to prostě tak, Gregory,“ řekl po krátkém úvodu, „jsi na stopě toho, co se děje ve spojení s prodejem pozemků v South Penyanku. Starosta to ví, ale je naprosto rozhodnut, že se o tom veřejnost nesmí dovědět, a právě tak je rozhodnut i jeho společník Tilney – může to vyjít na světlo leda až po volbách. Jsou připraveni použít způsobů hodně drsných, tak dej na sebe pozor. Máš přece svou ženu rád? Tak ji měj i s dítětem hezky blízko u sebe. Nedopusť, aby tě od ní byť jen na chvíli odlákali někam, kde bys neměl být. Víš přece, co se před několika lety stalo Crothersovi? Chystal se odhalit čachry kolem prodeje přívozu na Yellow Pointu, nikdo o tom neměl ani ponětí – a tu najednou prásk! – náhle byl zatčen pro staré obvinění ze zběhnutí, odněkud vytáhli starý dluh, který nezaplatil, dali mu zabavit nábytek a odlákali od něho ženu. Nedopusť, aby tě takhle nějak chytili. Máš-li nějaké dluhy, pověz nám o nich, podíváme se už, co by se s tím dalo dělat. A máš-li zájem o nějakou jinou ženu, přeruš to, pošli ji pryč, zbav se jí.“

Gregory se na něj podíval s podrážděným, zpola soucitným úsměvem.

„Nemám žádnou jinou ženu,“ řekl prostě. Jak by mohl být nevěrný svému „děvčeti“ a dítěti – tomu modrookému dítěti s růžovými prstíčky!

„Nemysli si, že se chci plést do tvých záležitostí,“ pokračoval politik. „Jen ti to musím říci. Budeš-li potřebovat radu nebo pomoc, přijď ke mně. Ale ať budeš dělat cokoli, dávej si na sebe pozor,“ a při těchto slovech nasadil vysoký hedvábný klobouk a odešel.

Když host odešel, zůstal Gregory stát uprostřed kanceláře a díval se upřeně na podlahu. Podle toho, co dosud odhalil, bylo samozřejmě možno uvěřit, že si bude starosta počínat tak, jak mu teď přítel popsal. Pokud jde o starostova přítele, o toho spekulanta s pozemky, bylo jasné z toho, co se o něm povídalo, že je schopen použít všech lstí a sprostot. Kterýsi jiný politik, když o něm jednou hovořil, pravil také, že by se nezastavil ani před vraždou, že však by ho nikdo nechytil ani při činu, ani žádným jiným způsobem, a jistě to byla pravda. Byl bohatší a mocnější než kdy dříve, bohatší a mocnější než sám starosta.

Od té doby, co se přestěhoval do tohoto přímořského hotelu, stalo se několik věcí, které v něm vyvolaly domněnku, že by se něco mohlo stát, i když dosud neměl žádné důkazy o opodstatněnosti těchto podezření. Přijela sem nasládle usměvavá, přemrštěně nastrojená, šperky obtížená, zpola prodejná vdova, podnikatelka, jak se sama označila, majitelka velmi úspěšné divadelní agentury ve velikém městě, válející se podle slov jednoho z Gregoryho přátel v „krvavých penězích“. Oplývala hnědým a vínově zbarveným hedvábím, hnědými domácími střevíci a punčochami, bohatstvím podezřele třpytných kaštanových vlasů. Měla vůz vážené a pověstné značky. Pověstná byla také její dovednost při hře v karty i ochota riskovat. Podle toho, co říkali zaměstnanci hotelu a povaleči na verandě Tritonu, bezstarostně a štědře utrácela. Paní Skeltonová přijela, když v hotelu Triton byla ještě přítomna Gregoryho žena, ubytovala se pohodlně ve dvou pokojích s koupelnou na straně k moři, důvěrně se spřátelila s ředitelem i s několika zarytými povaleči, kteří byli, jak se ukázalo, burzovní dohazovači a spekulanti, kteří se počestně zajímali o golf, o tenis a Triton Grill. Sladce se usmívala, byla srdečná i optimistická a Gregory ani jeho žena nemohli jinak než nalézt v ní trochu zalíbení. Ale než odjela, ptala se v duchu občas jeho žena, zda by se paní Skeltonová propůjčila k takovým úkladům. Ačkoli její projevy přátelství bylo možno vykládat mnoha různými způsoby, přece jen byly příliš všeobecné, aby mohly vyvolat podezření. Přesto však možná čekala na takovou situaci – až tu Gregory bude sám.

„Buď opatrný,“ varovala ho žena. „Kdybys začal příliš pochybovat, odejdi odtud do jiného hotelu. To je přinejmenším přinutí, aby si opatřili novou skupinu lidí.“ A pak odjela, zcela klidná v důvěře, že si její manžel bude vědět rady.

Tak se stalo, že se Gregory ocitl sám; zprvu mu to bylo proti mysli. Začal se v duchu ptát, zda má odtud odejít nebo to přestát, jak tomu sám říkal. Proč by se měl dát vypudit z jediného pohodlného hotelu zde na tomto nejbližším mořském pobřeží, a to v době, kdy takový hotel nejvíc potřebuje, proč by se měl dát vyhnat odtud, kde ho zvláště vždy na konci týdne mohou navštěvovat jeho političtí přátelé? Vždyť tento hotel, tak blízko města, měl tolik předností: nádherné golfové hřiště, několik tenisových dvorců, jídlo a ubytování, na něž si naprosto nebylo možno stěžovat, a osvěžující i krásný výhled na moře přes široký trávník. Vedle toho bylo naprosto nezbytné, aby po větší část každého z pracovních dní byl v blízkém městě. Vyžadovala to zvláštní a naléhavá povaha jeho vyšetřování a nezbytností bylo i pohodlné bydliště, kde si lze za noci skutečně odpočinout a nabýt nových sil.

„Je to tady krásné,“ řekl si nakonec, „a tak se odtud nehnu. Ne­mám vůz a kde bych jinde našel tak výhodné místo? A chtějí-li mě snad sledovat, ať si mě tedy sledují.“

A tak vždy v zamyšlení jezdil odtud do města a zase zpátky a uvažoval, co vlastně by se mohlo stát. Když začal trochu pochybovat, navštívil Franka Blounta a pohovořil s ním. Blount byl starý novinář, který se nejdříve změnil v právníka a pak v burzovního zprostředkovatele. Přestože byl zřejmě po většinu času bez zákazníků, vedlo se mu skvěle. Jako osamělý starý mládenec chodil do tří klubů, do několika hotelů a navštěvoval několik venkovských domů, a to ani nemluvíme o jeho mohutném automobilu. Zvláště teď měl až nepatřičně mnoho práce, a tak často jezdil na toto pobřeží. Měl rád golf i tenis a náhodou i Gregoryho, kterému by byl přál úspěchy, ale nemohl ho jaksi dostat na správnou cestu. Když jednoho jitra přijel do města, odebral se Gregory do Blountovy kanceláře a vyprávěl mu tam o celém svém případu.

„Takhle to tedy je,“ skončil, dívaje se na růžové tváře a částečně holou hlavu svého přítele, „a rád bych věděl, co byste vy dělal na mém místě.“

Blount hleděl zamyšleně ven mezi vysoké stavby města a na modrou oblohu za nimi a bubnoval přitom prsty na skleněnou desku, která pokrývala jeho stůl.

„Být na vašem místě,“ odpověděl po chvíli a drbal se zamyšleně na tváři „prostě bych zůstal, kde jsem. Jestli je tam nějaká žena, a k tomu přitažlivá, můžete z toho mít trochu zábavy a nemusíte se při tom do ničeho dostat. Připadá mi to jako příslib docela zábavného letního pobytu. Ale musíte si samozřejmě dávat na sebe pozor. Na vašem místě bych zažádal o povolení nosit revolver. Doslechnou se o tom, jestli na vás něco chystají, a vůbec je to nepotěší. Zadruhé byste měl dělat každodenní záznamy o tom, kudy a kde jste se pohyboval, a dávat si je přísežně potvrdit u notáře. Ani tohle je nepotěší, až se o tom dovědí, a přinutí je to, aby si na vás vymyslili opravdu něco originálního.

Vždycky večer a na konci týdne nemám teď mnoho na práci,“ pokračoval pak, „a tak, chcete-li, budu nablízku, kdyby k něčemu došlo. Budeme-li spolu, nebude jim snadno něco podnikat, aniž o tom já nebo vy budeme vědět, a mimo to budete mít očitého svědka.“ Ptal se v duchu, zda by ona dáma nebyla zajímavá i pro něj. „Bydlím hned tam za vámi na Sunset Pointu, a chcete-li, přijdu se každý večer podívat, jak se vám vede. Jestli dojde k nějakým úkladům, docela rád se podívám, jak to dělají,“ a roztomile i povzbudivě se usmíval.

„To je právě to,“ odpověděl mu Gregory zamyšleně. „Nechci, aby k nějakým úkladům vůbec došlo. Nemohu si to dovolit. Kdyby se něco takového mělo stát, nikdy bych se už politicky nepostavil na nohy, a pak mám taky ženu a dítě a je mi nanic, když pomyslím na noviny,“ a hleděl upřeně ven z okna.

„Jen žádné starosti,“ trval Blount konejšivě na svém. „Mějte se jen na pozoru, a kdybyste se někdy večer zdržel dlouho v městě, dejte mi zprávu a já vás doprovodím. Nebo kdybych nemohl, zůstaňte v městě. Jděte do některého z velikých hotelů a tam se budete cítit úplně bezpečně.“

Aby ho nemusel obtěžovat, vracel se Gregory po několik dní do hotelu časně. Opatřil si také povolení a obtížil zadní kapsu kalhot neohrabanou zbraní, která mu byla protivná, kterou však přesto měl vždy v noci pod polštářem. Nejistota do té míry zpracovala jeho představivost, že na všech lidech viděl něco podezřelého. Každý nový člověk v hotelu ho znepokojoval. Domníval se zcela určitě, že ve spojení s paní Skeltonovou je skupina lidí, kteří ho pozorují, ale nemohl to ani sám sobě ničím dokázat.

„Je to k smíchu,“ řekl si nakonec. „Počínám si jako pětileté dítě ve tmě. Kdo by mi co měl udělat?“ A psal dopisy ženě, kde se tomu vysmíval, a pokoušel se opět nabýt své bývalé bezstarostnosti.

Ale nebylo to tak snadné, neboť se zanedlouho stalo něco, co ho velmi zneklidnilo. Alespoň se tak na to díval, neboť bylo příznačné pro tyto události, že si je také bylo možno vykládat jinak, než jak on sám si je vysvětloval. Přes Blountovu radu se jednoho večera asi v devět hodin rozhodl vrátit se do Tritonu, aniž požádal přítele o doprovod.

„Jaký by to mělo smysl?“ zeptal se sám sebe. „Myslil by si o mně, že jsem největší zbabělec, jakého kdy poznal, a ostatně se také dosud nic nestalo a pochybuji vůbec, že by mohli jít tak daleko.“ Utěšil se myšlenkou, že je snad lidská povaha přece jen lepší, než si o ní myslí.

Když však vystoupil u Tritonu z vlaku a když viděl, jak se hotel třpytí v dálce přes louky směrem k východu, začal pociťovat trochu nejistoty nad svou moudrostí v této věci. Mimo ranní hodiny a mimo sedmou večerní hodinu byla stanice Tritonu takřka stále opuštěna a dnes večer mu připadala obzvláště pustá. Z vlaku zde vystoupil on jediný. Většina lidí sem dojížděla v automobilech po silnici. Proč jen to neudělal tak, jak mu to Blount navrhl, tázal se teď sám sebe, když se rozhlížel po ploché krajině kolem; proč ho nepožádal o doprovod nebo nezůstal v městě? Najmout si automobil nebylo by bývalo o nic lepší, jak mu to Blount výslovně řekl, neboť by tím nepříteli, který možná číhá, poskytl hledanou příležitost k přepadení. Ne, měl zůstat v městě nebo se vrátit s Blountem v jeho voze, a když si tohle řekl, vydal se na opuštěnou, i když krátkou cestu, jež vedla k hotelu a kterou osvětlovalo jen půl tuctu malých žárovek, zavěšených ve velkých vzdálenostech.

Když již byl na cestě a když si říkal, jak je to výborné, že má před sebou jen několik stovek yardů, že je dobře ozbrojen a že má dost tělesných sil, aby se mohl pustit do zápasu, projel náhle zcela blízkou zatáčkou silnice jakýsi automobil a zastavil. Dva muži vystoupili a ve tmě za světly, jež zářila méně než obvykle, jali se prohlížet jedno z kol. Připadlo mu v tom okamžiku podivné, že jsou přední světla vozu tak slabá. Proč tak slabě svítila v téhle noční hodině a proč tenhle podivný automobil zastavil tady v té pusté zatáčce právě teď, když on se k ní blížil? Proč z toho také měl takový divný pocit, proč mu naskočila husí kůže a ve vlasech ho začalo svědit? Když se blížil k vozu, kráčel tak, aby jej obešel v největší vzdálenosti, jakou silnice dovolovala. Jeden z mužů však náhle odešel od kola a přicházel k němu. S bezděčným trhnutím okamžitě vytáhl revolver ze zadní kapsy a zastrčil jej do kapsy svrchníku. Současně se zastavil a zavolal na neznámého:

„Zůstaňte stát, kde právě jste, pane. Mám zbraň a nepřeji si, abyste chodil blíž. Nevím, kdo jste, nevím, zda jste přítel nebo nepřítel, ale zůstaňte stát. A jestli něco chcete, řekněte to z toho místa, kde jste.“

Neznámý se zřejmě překvapen na místě zastavil.

„Chtěl jsem vás požádat o zápalku,“ řekl, „a zeptat se vás na cestu k Tanger’s Pointu.“

„Zápalky nemám,“ odpověděl Gregory příkře, „a Tanger’s Point je tímhle směrem. Tamhle je hotel… jedete-li odtamtud, proč jste se tam nezeptali na cestu a proč jste si tam neopatřili zápalky?“ Odmlčel se a zdálo se, že si ho muž v přítmí zvědavě prohlíží.

„Dobrá, dobrá,“ řekl lhostejně. „Nechci od vás nic, co mi nemáte v úmyslu dát,“ ale nevrátil se k vozu, nýbrž stál na místě a pohledem sledoval Gregoryho.

Gregorymu připadlo, že se mu na zátylku vlasy ježí jako kočičí srst. Praskalo mu v kloubech, tak byl ztuhlý, když vytahoval revolver z kapsy a zlověstně jím mával před sebou.

„Teď vás oba obejdu,“ zvolal, „a vy zůstaňte, kde jste. Mám vás na mušce, a jakmile se pohnete, budu střílet. Nic vám neudělám, jestli nic sami nevyvoláte, ale nehýbejte se,“ a šel tak, aby na ně přímo viděl a aby zbraň na ně mířila.

„Nehýbejte se!“ volal stále, dokud nebyl dost daleko, a zatímco se muži bezpochyby s úžasem ještě za ním dívali, zcela náhle se obrátil, rozběhl se, jak nejrychleji uměl, a doběhl ke schodišti hotelu bez dechu a zpocen.

„To bylo naposled, co jsem jel sám,“ řekl si slavnostně.

Blount, když mu o tom pověděl, měl zřejmě chuť jeho strach zlehčovat. Proč by si někdo, kdo by chtěl vraždit nebo přepadnout, vybíral právě místo tak ze všech stran otevřené? Z vlaku mohli vystoupit i jiní cestující. Mohlo tamtudy jet každou chvíli ještě další auto. Ti muži opravdu mohli potřebovat zápalky a není nutno se domnívat, že jeli právě z hotelu. Vede tam i jiná silnice, která k hotelu nezahýbá.

Přece však byl Gregory nakloněn věřit, že mu chtěli něco udělat – stěží přitom mohl říci, proč právě jemu – byla to prostě intuice, jak trval na svém.

Pak o několik dní později – a bylo to tím významnější, že tu již byla ta první událost – začala paní Skeltonová projevovat čím dál víc starostlivosti o jeho klid a pohodlí. Jedla u stolu s výhledem na moře ve společnosti některého z burzovních zprostředkovatelů nebo dvou z nich, někdy také ve společnosti lidí, kteří přijeli odjinud. Ale obvykle byla u jejího stolu prázdná čtvrtá židle a brzy pozvala Gregoryho, aby na ni usedl; jestliže byl přítomen Blount, přistrčili pátou židli. Zprvu váhal, když však na něj naléhal Blount, který se v její společnosti bavil, přijal pozvání. Blount tvrdil, že je to žertovná osůbka. Tak ráda se strojí, je tak zábavná, sladce se usmívá, je dobromyslná – nejlepší společnice pro pobyt u moře.

„Vždyť je, člověče, docela zajímavá,“ tvrdil Blount jednoho večera, když byli po večeři na projížďce. „Prostě zábavná ‚veselá vdova‘, tak je to. Líbí se mi. Opravdu. Je patrně podvodnice, ale hraje dobře bridge a umí hrát i golf. Chce něco od vás?“

„Nevím, že by něco chtěla,“ odpověděl Gregory. „Zdá se mi dost prostomyslná. Je tady teprve tři týdny.“

„Dobrá tedy, podíváme se, co by se o ní dalo zjistit. Mám takové tušení, že je v něčem takovém zapletena, ale jistotu nemám. Vypadá na to, že by to mohla být jedna z Tilneyových volavek. Ale dejme se do hry a počkejme, co z toho vzejde. Kvůli vám se k ní budu chovat slušně a vy se tak chovejte kvůli mně.“

Pod hřejivými účinky této družnosti se věci začaly vyvíjet opravdu rychle. Za pouhých několik dní od chvíle, kdy se Gregory usadil u stolu paní Skeltonové, oznámila všem, tváříc se záhadně, jako by šlo o tajné a důležité sdělení, že sem přijede na nějaký čas její přítelkyně, velmi chytrá a bohatá dívka ze Západu, s vynikajícím společenským postavením, a není to nikdo menší než Imogena Carlová ze Cincinnati, dcera velmi zámožného Braytona Carla z téhož města. Jak řekla, seznámila se paní Skeltonová s jejími rodiči v onom městě před patnácti lety. Imogena je její nejdražší miláček. Je nyní na návštěvě u rodiny Wilsona Fletchera u Gray’s Cove nad zátokou, ale paní Skeltonové se podařilo vymoci na jejích rodičích, aby jí dovolili přijet na čas i sem za ní. Je jí teprve dvacet let a od této chvíle je tedy paní Skeltonová skutečnou gardedámou. Nemají s ní účast? Všechny je žádá, aby byli tak laskaví – rozhlédla se a pojala tím do toho všechny – a pomohli jí poskytnout té dívce hodně zábavy. Což to nebude krásné? Je to hrozně milá dívka, velmi chytrá, přitažlivá, dobrá tanečnice, pianistka – zkrátka vyjmenovala všechno možné, takže se toho zdálo až příliš mnoho, aby to mohla být pravda. Ale nad všechno ostatní je to dívka opravdu velmi krásná, s bohatstvím hnědých vlasů, s hnědýma očima, s dokonalou pletí a tak dále. Za této přednášky se Blount s Gregorym ani jednou na sebe nepodívali, ale když se později setkali na veliké verandě, odkud byl výhled na moře, Blount mu řekl: „Tak co tomu říkáte?“

„Myslím si, že to právě bude ona. Umí ji vylíčit. Je to zajímavé, když si člověk pomyslí, že to má být něco tak dokonalého,“ smál se.

O několik dní později se krásná návštěvnice objevila a byla vskutku taková, jak to o ní paní Skeltonová slibovala, ba víc než to. Byla krásná. Gregory ji poprvé spatřil, když o sedmé hodině vstoupil do velké jídelny. Byla mladá, jak to o ní paní Skeltonová říkala, jistě jí nebylo víc než jedenadvacet. Oči měla světle, našedle hnědé, její vlasy, pleť a ruce zářily světlem. Vypadala jako dívka prostá a neosobivá, smála se ráda, byla veselá, naprosto nebyla nádherná ani dokonalá, ale dost inteligentní a milá na pohled – velmi milá. Seděla u stolu paní Skeltonové, zprostředkovatelé jí prokazovali významné pozornosti a bylo vidět, že se líbí i Blountovi.

„Co tomu říkáte?“ řekl Blount. „To je krasavice. Tak se mi zdá, že vás budu muset před vámi zachránit. Hned vám povím, jak to uděláme. Já zachráním vás, vy zachráníte mě. Ta paní Skeltonová se rozhodně vyzná ve správném výběru a zrovna tak i Tilney. Tak, chlapče, hlavu vzhůru!“ a přistoupil blíž s výrazem člověka, jenž se dychtivě chce stát zasaženou obětí.

Gregory se musel smát. Jakkoli se měl na pozoru, zaujala ho, a jako by to chtěla posílit, hleděla si mnohem víc paní Skeltonové a jejích dvou přátel než Gregoryho a Blounta. Byla nebo předstírala, že je naprosto upřímná, tvářila se, jako by nic nevěděla o své pravděpodobné úloze sirény, a oni zase předstírali, že ji přijímají tak, jak si sama přeje být přijímána, jenom Blount ji po večeři v žertu vybídl, aby ho jen lákala do svých sítí, jak se jí zlíbí. Je ke všemu ochoten. Avšak postupně, již dokonce za první i druhé večeře, začal mít Gregory pocit, že lákán bude on. Zachytil její občasné pohledy, v nichž byla lstivost či plachost nebo obojí a sám sobě svéhlavě, a dokonce i hodně ješitně tvrdil, že on je zamýšlená oběť. Blount se jen zasmál, když mu to naznačil.

„Nebuďte tak ješitný,“ řekl. „Nejste to možná vy. Rád bych byl na vašem místě. Zkusím, jestli se mi podaří odlákat její ‚pozornost‘ od vás,“ a dvořil se jí právě tak jako ostatní.

Avšak Gregory se nedal zbavit klamu. Pečlivě ji pozoroval, zatímco bezstarostně povídala o tolika věcech – o tom, jak prožila zimu v Cincinnati, o koupání v Beachamptonu, kde nedávno byla, o výletu na jachtě, který jí kdosi slíbil, o tenisu i golfu. Jak se později ukázalo, vyznala se v tenise, a kdykoli s ní Gregory hrál, hodně se zapotil a nedala mu vydechnout. Pokoušel se v té době sám u sebe rozhodnout, zda pokročila v provádění svého záměru, ale nic neobjevil. Byla velmi nestranná v rozdílení své přízně, a kdykoli se ve východním pokoji začalo tančit, vybrala si jako prvního tanečníka některého ze zprostředkovatelů a pak Blounta.

Právě tak jako paní Skeltonová a zprostředkovatelé měla i ona svůj vůz a navzdory Blountovi, který byl takřka stále přítomen, zval vždy někdo z nich Gregoryho do svého vozu, jestliže se odpoledne nebo večer chystali někam si vyjet. Podezříval je však a odmítal jejich pozvání, jenom ne tenkrát, byl-li přítomen a pozván i Blount; to pak přijímal pozvání ochotně. Hráli také občas v hotelu v karty a Gregorymu právě tak jako Blountovi, byl-li přítomen, dostávalo se vytrvalých výzev, aby se přidali. Gregory netančil a Imogena ho za to vyplísnila. Proč se tomu nenaučil? Je to nádherná věc! Naučí ho! Když se tak někdy proplétala bludištěm tanečníků, nemohl jinak než pomyslit, jak je půvabná, co je v ní života a jak oplývá živočišnou svůdností. Blount to viděl a vysmíval se mu za to, ale sám shledával, jak je příjemné být jí nablízku a jak je zajímavá. Gregory musel stále myslit na to, jaká je to úžasná, opravdu ohromující věc (jestliže je to ovšem pravda), že se osobnosti tak temné, jako je Tilney, podařilo získat pro svou ničemnou práci dívku tak půvabnou. To pomyšlení, že je jí teprve jedenadvacet let, že je krásná, schopna nepochybně v mnohých směrech vyniknout, že ji přesto musí podezřívat jako pravděpodobnou podvodnici! Co ji k tomu mohlo donutit, co za to dostane?

„Chlapče, neznáte tyhle lidi,“ říkal mu stále Blount. „Jsou to straníci. V politice můžete lidi přimět ke všemu – naprosto ke všemu. To není jako ostatní život nebo obchod – je to prostě politika, to je všechno. Vypadá to cynicky, když to tak říkám, ale je to pravda. Jen se podívejte na výsledky svého pátrání! Co všechno ukazují!“

„Vím, ale takováhle dívka –“ odpověděl Gregory se smutnou vážností.

Konec konců, jak říkal Blountovi, nevěděli určitě, že vůbec něco z toho je pravda. Je to možná siréna a možná, že není. Je docela možné, že ji oba posuzují velmi nesprávně a s ní tak posuzují i další naprosto nevinné lidi.

Až dosud se jim podařilo vypátrat o paní Skeltonové jen tolik, že je skutečně úspěšnou majitelkou a ředitelkou divadelní agentury, jak se sama představila. Poznala možná opravdu lepší časy a mívala ony lepší styky, kterými se chlubila. Gregory měl občas pocit, jako by se mu v hlavě dělaly víry, bylo mu jako člověku, který stojí v temnotě tváří v tvář nepřátelům, klopýtá a je pln nejistoty, ale shodovali se s Blountem, že nejlépe bude zůstat zde a prožít to až do konce, ať se stane cokoli. Při tom všem to byla poutavá hra, opravdu velmi zajímavá. Jak Blount říkal, zrcadlila se v tom hloubka oné politické špíny, kterou se pokoušel odhalit, kterou však dříve v této podobě ani neočekával.

„Jen to vydržte,“ říkal Blount se smyslem pro hazardní hru. „Nevíte, co se z toho může vyvinout. Dostanete tím možná právě ten klacek, který potřebujete. Zkuste ji odlákat na svou stranu. Proč ne? Mohla by se opravdu do vás zbláznit. A pak bychom se podívali, co z toho vzejde. Budete-li mít otevřené oči, nemohou vás zavést do žádné pasti.“

Po čase Gregory s tím vším souhlasil. Mimo to ho ta velmi půvabná dívka začala přitahovat velmi lstivým způsobem. Nikdy dosud takovou ženu nepoznal – nikdy takovou ani neviděl. Byla to pro něj velmi nová a podivuhodně poutavá hra. Začal se elegantněji strojit a pokoušel se tvářit se dvorněji. Ale při tom vždy ráno zaznamenával všechno, co dělal minulého dne. Každý večer se vracel s Blountem v jeho voze nebo časným vlakem. Nebyla tu takřka žádná příležitost pro kompromitující situaci, a přece se něco takového mohlo stát – kdo může vědět?

Jak bylo obvyklé při způsobu života v přímořských hotelích, sblížili se Gregory a Imogena za jiných večerů poněkud víc. Gregory se dověděl, že hraje na piano a zpívá, a když jí naslouchal, poznal z toho, že má vřelou, dokonce i smyslnou povahu. Byla mnohem zchytralejší, než se zprvu zdálo, jak nyní viděl, když s podivnou vyzývavostí našpulila občas rty a svůdně se dívala na toho nebo onoho z mužů, někdy též na něj. Jakmile představa o předpokládaném tajném přepadení nebyla už pro ně dráždivě nová, dovolovali si o tom Blount i on někdy žertovat nebo dělat mlhavé narážky, týkající se jejího poslání.

„Tak co, jak se dnes daří veliký lov?“ zeptal se jí jednou Blount v druhém nebo třetím týdnu, když přišel na zalidněnou verandu, kde seděla s Gregorym, a když se na ni zchytrale nebo s jakýmsi usměvavým cynismem zadíval.

„Jaký lov?“ Vzhlédla a vypadala naprosto nevinně.

„Ach, přece chytání předurčené oběti. Což to nedělají všechny půvabné mladé ženy?“

„Tím myslíte mne?“ zeptala se dost povýšeně a s výrazem uražené nevinnosti. „Musím vám tedy říci, že nemusím nikoho chytat, zvláště ne ženaté muže.“ Zuby se jí zlověstně zaleskly.

Gregory i Blount ji velmi napjatě pozorovali.

„Samozřejmě, že ne. Samozřejmě, že ne ženaté muže. Nemyslel jsem tím přesně vás – prostě život, samý lov.“

„Rozumím,“ odpověděla mile. „Také jen žertuji.“ Gregory i Blount se zasmáli.

„Tak z toho vyvázla a nezachvěly se jí ani řasy na očích,“ řekl pak Blount a Gregory s tím musel souhlasit.

Jindy se zase o podobnou narážku pokusil Gregory. Vyšla ven po krátké hře na piano, při níž mu připadalo, že tam zaujímá půvabné postoje – pro koho? Byl si jist, že věděla, že na ni ze svého místa vidí.

„Je to pořádně těžká práce a bez valné odměny,“ řekl zdánlivě zcela lhostejně.

„Co, prosím? Nerozumím vám,“ a tázavě se na něj podívala.

„Ne?“ usmál se a byl v tom lehký posměch. „To už jsou takové moje kryptické způsoby. Říkávám takové věci. Je to snad jen taková lehká narážka na temné úklady. Nevšímejte si toho. Nerozuměla byste tomu, pokud nevíte, co vím já.“

„Co tedy víte a co nevím já?“ ptala se.

„Ještě nic určitého. Je to jen tušení. Nevšímejte si toho.“

„Jste opravdu velmi podivní, vy i pan Blount. Vždycky řeknete něco tak divného a pak dodáte, že tím nic nemyslíte. A co to znamená kryptický?“

Gregory se jí znovu zasmál a vysvětlil jí to.

„Musím vám říci, že mě jako typ neobyčejně zajímáte. Každou chvíli se na vás dívám.“

„Opravdu?“ řekla, zvedajíc při tom obočí a lehce rozšiřujíc oči. „To je zajímavé. A už jste si rozmyslil, k jakému typu patřím?“

„Ne, ještě ne. Jste-li však ten typ, který ve vás tuším, jste velmi chytrá. Musím vám za tenhle úspěch pogratulovat.“

„Vy mě opravdu uvádíte ve zmatek,“ řekla vážně. „Skutečně. Vůbec vám nerozumím. O čem to mluvíte? Jestli v tom je nějaký smysl, řekněte mi to jasně, a jestli není, pak o tom vůbec nemluvte.“

Gregory se upřeně zadíval před sebe. V jejím hlase podivně zněl jakýsi vzdor.

„Nehněvejte se, prosím,“ řekl poněkud znepokojen. „Jen žertuji, mluvím nesmysly.“

Vstala a odešla, zatímco on se jal chodit sem a tam po verandě a vyhlížel Blounta. Když ho našel, vyprávěl mu ten zážitek.

„Je zkrátka docela možné, že se mýlíme, člověk nikdy neví. Dejte jí trochu větší volnost. Jistě se z toho brzy něco vyklube.“

Pak se zdálo, jako by jí paní Skeltonová a někteří další lidé pomáhali v nějaké lsti, která se čehosi týkala, v dosažení nějakého záměru nebo cíle, o kterém nevěděl, co to vlastně je. Naprosto neměl sklon lichotit sám sobě, a přece mu občas připadalo, že je předmětem nějakých takřka neviditelných úkladů. Přes onen rozhovor oslovovala ho stále přátelsky a zdálo se, že se mu nechce vyhýbat, nýbrž že mu spíše chce být co nejčastěji nablízku.

Objevil se na scéně jakýsi úhledný, nastrojený, obratný žid, ubytoval se kdesi v hotelu, odcházel a přicházel, aniž se zdálo, že by vůbec paní Skeltonovou a její přátele znal, když tu jednoho dne, zatímco se potuloval po písečných přesypech, obklopujících blízkou zátoku, spatřil je Gregory oba, Imogenu a mravenčího žida, jak se spolu procházejí. Tak ho to ohromilo, že se v úžasu zastavil. Nejdříve ho napadlo, že by měl jít trochu blíž a ujistit se, že se nemýlí, když však poznal, jak zvolna přicházeli směrem k němu, že se ani mýlit nemůže, dal se rychle na ústup. Večer se Blount dověděl o této záhadě, a když pak spatřil onoho žida, jak vstupuje a dává se sám do jídla u vzdáleného stolu, zeptal se jakoby náhodou: „Nový host, viďte?“

Paní Skeltonová, Imogena a jeden ze zprostředkovatelů, který byl toho dne přítomen, pohlédli na neznámého zvědavě, avšak s takovou lhostejností, jako by jej neznali.

„Nemám o něm ani ponětí,“ řekl zprostředkovatel. „Nikdy jsem ho neviděl. Vsadím tisícovku, že prodává šaty a klobouky.“

„Vypadá na to, že by mohl být bohatý, ať už je to kdokoli,“ poznamenala nevinně Imogena.

„Přijel, zdá se mi, ve čtvrtek. Jisté je, že jako významný člověk nevypadá,“ dodala nepřítomně paní Skeltonová a přestalo se o tom hovořit.

Gregory byl v pokušení obvinit na místě mladou ženu i její přátele z podvodu, ale rozhodl se vyčkat a zkoumat ji. Skutečně to začínalo být zajímavé. Jestliže mohli takhle lhát, pak je určitě něco ve vzduchu. Tak je to tedy přece jen podvodnice a je přitom tak kouzelná. Jeho zájem o ni, o paní Skeltonovou a její přátele rychle vzrostl.

A pak nastala ona záležitost s tajemným modrým bourákem, s tím „stihačem“, jak mu později Gregory začal říkat, s obrovským automobilem, který byl na pohled krásně, dokonce ozdobně upraven a jehož motor běžel jako žádný jiný. Měl jakýsi kovový zvuk, který se jasným vzduchem nad písčinami podél moře nesl velmi daleko. Jak se později dověděl od paní Skeltonové, byl to majetek jednoho ze čtyř blahobytných mladíků, kteří trávili léto v nejbližším hotelu směrem k západu, asi na míli daleko. Jeho majitel jménem Castleman, syn a dědic velmi bohaté rodiny, byl její přítel a setkala se s ním poprvé při jakýchsi obchodních záležitostech ve městě. Přijeli po Imogenině příchodu, vysvětlovala, aby jí také poskytli zábavu, a přijížděli důsledně vždy v onom voze. Castleman a jeho přátelé, všichni mladí nápadní šviháci, hráli tenis a bridge a znali všechna poslední představení, všechny tance i nápoje. Vypadali velmi vesele, alespoň tři z nich, a zřejmě by byli rádi Imogeny hodně užili, i když to paní Skeltonová nezamýšlela připustit, jak po čase obezřetně sdělila Gregorymu. Imogeniným rodičům by se to možná nelíbilo. To naopak Gregory a Blount, střízliví muži vynikající rozvážnosti, byli mnohem vítanější!

Takřka denně se pak paní Skeltonová projížděla ve svém nebo Castlemanově automobilu a brala s sebou Gregoryho, jestliže chtěl jet, a Imogenu. Avšak Blount, jak výslovně řekl hned na počátku, měl proti tomu námitky.

„Říkám vám, nikdy nebuďte sám s ní nebo s jejími přáteli mimo tuhle verandu. Jdou po vás, je jim jasné, že to nebude snadné, a začínají se do toho opírat. Nějakým způsobem se už brzy prozradí, to je tak jisté, jako že sedím tady na té židli. Chtějí mě od vás oddělit, ale nedopusťte to – nebo stane-li se to, najděte si na moje místo někoho jiného. Nevíte, kde vás mohou chytit. Takhle se lidé chytají do léčky. Berte mě s sebou nebo je přimějte, aby jeli v mém autu, a vezměte s sebou někoho jiného. Pak to aspoň částečně budete mít v moci.“

Gregory na to řekl, že vůbec nechce nikoho nového hledat, a tak kdykoli ho pozvali, vždy to zařídil tak, aby Blount jel také, i když mohl pozorovat, že se jim to nelíbí. Nezdálo se, že by proti tomu něco měla Imogena, ale paní Skeltonová si vždy stěžovala: „Což na něj musíme čekat?“ nebo: „Což není možno někam se hnout bez něho?“

Gregory vysvětlil, proč to tak je. Blount je jeho dávný a vážený přítel. Vlastně tu tráví léto spolu. Blount nemá právě teď nic na práci… Zdálo se, že to všichni přijímají v dobrém, a Blount pak byl vždy včas připraven, ba dokonce ochoten navrhnout, aby si vyjeli s ním v jeho voze.

Čím častěji však docházelo k těmto náhodným přípravám na vyjížďky, tím víc nevinné svéhlavosti projevovala paní Skeltonová, když čas od času navrhovala své vlastní vycházky. Byla tu hezká cesta mezi borovicemi a přes přesypy k sousednímu hotelu s krásným pavilonem, a na tuto cestu si vždy chtěla vyjít právě s Gregorym. Kdykoli však už s tím souhlasil a chystali se vyrazit, vždy se objevila Imogena a chtěla se připojit. Tu se paní Skeltonová upamatovala, že si zapomněla vzít slunečník, peněženku nebo kapesník, vrátila se pro to a ponechávala Imogenu a Gregoryho, aby šli spolu sami. Ale Gregory vždy počkal, až paní Skeltonová zase přišla. Takhle se nehodlal dát nachytat.

Přes ovzduší podezřívavosti a nejistoty vyvinulo se teď mezi ním a Imogenou přátelství. Měla ho ráda, to viděl. Dívala se na něj a její oči se při tom lehce rozšiřovaly, chřípí se maličko občas rozvírala, a to znamenalo – co? Jestliže vedle něho seděla ve voze nebo kdekoli jinde, tiskla se blízko k němu jakýmsi jemně přivlastňovacím, účastným a lichotivým způsobem. Pokoušela se ho od nedávna naučit tanci a plísnila ho při tom takřka zamilovanými větami, jako například: „Tak co, vy neposlušný chlapče,“ nebo: „Ach, vy nemotoro!“ (to když jednou něco upustil), nebo: „Jaký jste neohrabaný obr – opravdu tak veliký a silný. Ani vás nemohu vést.“

A jemu připadala přes své temné úklady tak krásná, tak plná půvabu! Jakou má pleť, říkal si nejednou. Jak lehké a hedvábné jsou její vlasy! A její oči, tak tvrdé a šedohnědé, pro něj však tak měkké! Její nos byl tak malý a rovný, ústa vyříznutá v krásné vlně, jako to mívají Angličanky, plná ústa s horním rtem uprostřed trochu prohnutým. A kdykoli byli sami, jak se na něj dívala! Bylo to znepokojující.

Ale vraťme se k modrému stihači za těch nebezpečných večerů. Když jej jednoho večera pozvala paní Skeltonová, aby si vyjeli pěta­dvacet mil daleko do Bayside, a když jel i Blount, neujeli ještě ani deset mil a tu náhle zaslechl hukot onoho zvláštního a mohutného motoru. Podobalo se to vzdálenému včelímu bzukotu nebo sršni chycenému za sklem. Bylo v tom něco pronikavého i divokého. Okamžitě si v té chvíli na to vzpomněl a poznal v tom zvuku veliký modrý automobil, patřící mladému Castlemanovi. Proč jen to stále slyší, jakmile vyjedou ven, ptal se sám sebe. A řekl pak zcela bezděčně Imogeně:

„To zní jako Castlemanův vůz.“

„Opravdu, viďte,“ pravila nevinně. „Ráda bych věděla, jestli je to opravdu on.“

V té chvíli už nebylo důvodu, proč na to dál myslit, ale když jindy zase jel po kterési vzdálené silnici, slyšel ten motor zcela blízko na jiné silnici a později je vůz předjel. A jindy zase přivezl ten vůz obvyklou skupinu mladíků do téhož hostince, kde byli právě s Blountem, Imogenou a paní Skeltonovou.

Náhle ho napadlo, co to znamená. Vzpomněl si teď, že když ten zvuk slyšel naposled a když jej zaslechl několikrát již dřív, došlo vždycky k tomu, že se onen automobil objevil u téhož hostince při silnici nebo hotelu, kde právě byl společně s Imogenou a Blountem; a vždy z toho vozu vystoupila táž skupina mladých mužů („veselých jezdců“, jak si říkali), kteří je náhodou potkali, jak sami tvrdili. A připamatoval si také (a tuto skutečnost mu bdělý Blount potvrdil), že když ten vůz neslyšeli a mladíci se neobjevili, vždy u cíle cesty, jestliže nějaký měli, vyhledala buď paní Skeltonová, nebo Imogena oddělenou dámskou místnost, a zanedlouho pak bylo slyšet v dálce ten vůz, jak se žene blíž, a objevili se „veselí jezdci“. Ale proč? Jak ho chtěli vlastně zkompromitovat, jestliže to vůbec byl jejich záměr?

Když je jednoho večera v jednom z takových hostinců paní Skeltonová opustila ještě dříve, než veselí jezdci přijeli, seděl Gregory na okraji balkonu, z něhož byl výhled na tichý borovicový háj, a tu náhle uslyšel, jak se z dálky přibližuje to veliké řvoucí zvíře, jak kdesi daleko štěká jako stavěcí pes na stopě. Bylo v tom něco hrozivého a příšerného, nebo noc působila, že to vyvolávalo takový dojem. A pak se za několik okamžiků vůz přiblížil a čtyři podivíni, švihácky letně oblečení, pyšně vystoupili a tvářili se překvapeně, že je zde zastihli. Gregoryho trochu zamrazilo nad lstivostí toho všeho. Jaká hrůza, takhle člověka stíhat! Jak obrovské jsou hlubiny politiky, jak důležité je pro tyto lidi – pro Tilneye a jeho přátele – podržet si vládu nad miliony obyvatel kypícího města, jestliže jim stojí za to osnovat úklady proti jedinému muži, jenž pátrá po jejich činech! Jejich zločiny! Jejich finanční ničemnosti! Jak dobře některé z nich znal – a jak se již přiblížil tomu, aby mohl některé z nich dokázat a vyhnat pak tyto lidi od veřejné pokladny, od zisků a od poct veřejných úřadů!

Proto byl pro ně tak důležitý – on, samostatný novinář se samostatnou vyšetřovací kanceláří. Bylo to skutečně zločinné, temné a prohnané. Co zamýšlely tyto dvě ženy po jeho boku, co zamýšleli ti čtyři šviháčtí rošťáci růžových tváří a přívětivých způsobů? Co vlastně od něho chtějí? Jak to všechno skončí?

Zatímco se paní Skeltonová, Imogena, Blount i on připravovali k návratu a zatímco Castleman a jeho přátelé nastupovali do vozu, objevila se jakási třetí společnost, kterou Blount ani Gregory neznali, jala se hovořit s oběma ženami a přemluvila je, aby se vrátily v jejím automobilu. Paní Skeltonová se omluvila a vysvětlila, že jsou to dávní přátelé, které dlouho neviděla, a že se pak všichni setkají v hotelu a zahrají si bridge. Když tu Blount a Gregory takto zůstali sami, rozhodli se jet zkratkou na nejbližší křižovatku, aby byli dříve doma. Ačkoli si to v té chvíli neuměli vysvětlit, tenhle poslední tah je zaujal. Když však potom jeli onou cestou, jež vedla hustým stromovím, náhle se proti nim objevila oslnivá světla vozu, jedoucího plnou rychlostí v opačném směru, a přestože se Blountovi podařilo s udivující obratností strhnout vůz do živého plotu podél silnice a do lesa, onen protější automobil projel tak blízko a takovou hroznou rychlostí, že jim poškodil zadní levé kolo.

„Castlemanův vůz!“ řekl Blount tiše, když přejeli. „Viděl jsem ho. Minuli nás o vlas!“

„Co si tedy o tomhle myslíte!“ zvolal Gregory mrzoutsky. „Teď se asi přijdou podívat na svoje dílo.“

Zatímco takto spolu hovořili, slyšeli veliký vůz, jak se vrací.

„Tohle tedy vypadá vážně! Vůbec se mi to nechce líbit!“ zašeptal Blount. „Ten vůz by nás byl roztrhal na kusy a sám by zůstal nepoškozen. A vracejí se sem. Raději na ně dávejme pozor. Dobře, že máme zbraně. Máte přece revolver?“

Skupina mladíků bezostyšně přicházela k nim.

„Tak co, stalo se vám něco?“ volali už z dálky. „Je nám to líto,“ a pak se zatvářili, jako by to byli teprve teď poznali: „Vždyť je to Gregory s Blountem! Opravdu, přátelé, je nám to líto! Stalo se to nedopatřením, věřte mi. Máme v nepořádku řízení.“

Gregory a Blount se dohodli, že zůstanou, kde jsou, a jestliže by ještě mělo dojít k nějaké podlosti, byli rozhodnuti vyřídit to zbraněmi. Situace byla částečně zachráněna nebo vyjasněna, když přijel jakýsi třetí vůz, v němž byli čtyři muži středních let, kteří se chtěli podívat, co se děje, když je viděli v lese a když nablízku spatřili druhý automobil. Gregory je tam duchapřítomně zadržel.

„Mohli byste tu zůstat, dokud ten druhý vůz neodjede?“ zašeptal jednomu z příchozích, který pomáhal vytáhnout Blountův vůz. „Patrně nás chtěli úmyslně rozbít, ale určitě to nevím; v každém případě bychom tu s nimi neradi zůstali sami.“

Když viděli, že jich tu již není třeba a že se muži z třetího vozu rozhodli zůstat, Castleman a jeho přátelé se velmi omlouvali a byli ochotni pomoci. Vysvětlovali, že zapomněli něco v hostinci, a tak se pro to vraceli. Když přijeli právě na toto místo a spatřili světla Blountova vozu, chtěli zastavit, ale něco se jim porouchalo v řízení. Chtěli zatočit, ale nemohli a takřka si rozbili vlastní vůz. Způsobili nějakou škodu? Rádi zaplatí. Blount je ujistil, že se nic nestalo, spolu s Gregorym se tvářil, že přijímá omluvy, jako by byly pravdivé, a současně opakoval, že nepotřebují žádnou pomoc. Když pak odjeli, Blount a Gregory, provázeni neznámými muži jako stráží, vrátili se do hotelu, kde už byla tma a prázdno.

Gregory si znovu a znovu říkal, jak je to všechno ohromující, to předivo lupičských úkladů, obepínající veliké město – a dokonce tu došlo k chladnokrevnému pokusu vraždy, na němž se podílela dívka a sotva pětadvacetiletí mladíci, ale nebyla tu možnost usvědčit je z toho. Tak to s ním tedy bylo; byl zcela přesvědčen, že již dvakrát byl zamýšlen nebo vykonán pokus o vraždu, a přece nemohl vůbec nic dokázat, ba ani se neodvažoval kohokoli obvinit! A k tomu je v tom Imogena, krásná a veselá dívka, jež předstírá, že ho má ráda – a on tomu zpola věří –, zatímco je současně přesvědčen, že se nějakým způsobem podílí na úkladech. Což ztratil rozum?

Poněvadž měl teď pocit, že má co dělat s bandou vrahů, kteří chtějí způsobit jeho smrt při nějaké „nehodě“, když se jim nedaří připravit ho nějakým úkladem nebo podvodem o dobrou pověst, chtěl z toho všeho co nejrychleji prchnout, ale Blount byl jiného mínění. Nedomníval se, že tohle je správná chvíle k útěku. Vždyť se přece až dosud obrátilo všechno v jejich prospěch. Nadto dospěl Blount k závěru, že ona dívka je velmi slabý nástroj těch ostatních lidí, že sama není nikterak příliš zchytralá pletichářka. Tvrdí to, jak pravil, podle některých skutečností, které až dosud byl schopen o ní zjistit. Byla před jistou dobou soukromou tajemnicí nebo osobní pomocnicí známého bankéře, jehož ústav byl ve spojení s Tilneyovým podnikáním v Penyanku a jehož kariéra skončila tím, že byl obžalován a utekl. Snad existují nějaké listiny, které podepsala jako domnělá sekretářka nebo pokladnice, a ty z ní udělaly oběť buď Tilneyovu, nebo některého z jeho politických přátel. Mimo to projevil Blount ochotu sbírat peníze, jež by umožnily Gregorymu pokračovat v jeho práci, jestliže by je potřeboval. Město musí být před takovými lidmi zachráněno. Ale Imogenu pokládal Blount za dívku přece jen poddajnou a přístupnou a myslil si, že kdyby se Gregory o to pokusil, mohl by ji nakonec získat a přimět ji, aby mu pomohla.

„Vydržte to,“ říkal. „Vydržte to. Vypadá to vážně, to vidím, ale musíte si uvědomit, že na tom nikde jinde nebudete lépe, a zde aspoň víme, kdo proti nám stojí. Vědí už, že jim začínáme vidět na prsty. Určitě to vědí. Začínají být netrpěliví, to je všechno, a času už nemají nazbyt. Mohl byste sem zavolat svou ženu, ale to by nic nepomohlo. A mimo to, budete-li to hrát s tou dívkou správně, můžete ji získat na svou stranu. Přes všechno, co dělá, má vás patrně ráda.“ Gregory zafuněl. „Nebo byste ji mohl přimět, aby vás měla ráda, a pak byste se od ní mohl dovědět všechno o těch pletichách. Jen si všimněte, jak se pořád na vás dívá! A nezapomeňte také, že čím víc tuhle věc protahujete, aniž jim dovolujete, aby dospěli ke zničujícímu konci, tím blíž máte k volbám. Bude-li tohle ještě pokračovat a nedosáhnou-li ničeho, Tilney už nebude mít čas vymyslet něco nového, volby bude mít na krku, a to už bude příliš pozdě. Uznáváte to?“

Pod silou těchto vývodů Gregory souhlasil, že ještě nějaký čas počká, ale cítil, jak mu to jde na nervy. Začal být podrážděný a vzteklý, a čím víc na to myslil, tím mu bylo hůř. Když si člověk pomyslí, že je nutno tvářit se příjemně k lidem, kteří jsou v jádře vrahové a chtějí vás zničit!

Ale příštího jitra spatřil Imogenu u snídaně svěží a přívětivou, s oním výrazem přátelského zájmu v očích, který tam vídal v poslední době čím dál častěji, a proti jeho vůli jej přitahovala, i když se to ze všech sil snažil skrýt.

„Proč jste se včera večer nevrátili zahrát si s námi karty?“ zeptala se. „Tak dlouho jsme na vás čekali.“

„Což jste ještě neslyšela o naší poslední ‚nehodě‘?“ zeptal se se zvláštním důrazem na onom slově a dívaje se na ni s cynicky posměšným zábleskem v očích.

„Ne. O jaké nehodě?“ Vypadala, jako by naprosto nevěděla, co se stalo.

„Nevíte tedy nic o tom, že nás Castlemanův vůz div nerozbil na kusy, když jsme se včera večer rozešli?“

„Ne!“ zvolala s opravdovým překvapením. „Kde?“

„Právě tam, kde jsme se rozešli, v lese za Bellepointem. Bylo to štěstí pro vás dvě, že jste nejely s námi.“ Usmál se a stručně všechno popsal s několika výsměšnými poznámkami o řízení, které se polámalo.

Zatímco hovořil, pátravě se na ni díval a ona hleděla na něj s výrazem, o němž si myslil, že je v něm bolest, strach nebo hrůza. Určitě to nebyl výraz, kterým by zakrývala sympatizující zájem o záměry svých přátel nebo zaměstnavatelů, jestliže tu takové záměry byly. Její úžas byl tak očividně upřímný, zmatený a nezastřený, že ho to takřka přemohlo. Nemohl se přimět, aby uvěřil, že se vůbec nějak na tom podílela. Je to jistě tak, jak říkal Blount, že totiž sama je spíše jen nástroj než cokoli jiného. Nemohla možná jednat jinak nebo nevěděla, jak daleko až jsou její zdánliví „přátelé“ hotovi jít. Její oči vypadaly znepokojeně a sklíčeně. Připadala mu slabší, mnohem bezmocnější než kdykoli dříve od doby, kdy ji poznal, a přestože to nepřispělo k tomu, aby k ní měl víc úcty, obměkčilo ho to v jeho rozhořčenosti. Měl pocit, že by ji za určitých okolností mohl mít rád. Pomyslil si také, že by ji bylo možno přimět, aby ho měla ráda do té míry, že by mu byla ochotna pomoci. Citově ji ovládl, jak se domníval, a to už něco znamenalo. Popsal nehodu se vší životností, které byl schopen, a poukázal na to, že on a Blount unikli jen o vlásek smrti. Zdálo se, že je jí poněkud nevolno, a brzy pak odešla od stolu. Gregory při vyprávění pečlivě dbal, aby bylo jasno, že se cizinci v onom dalším voze dověděli o celém případu až do nejmenších podrobností a že se nabídli poskytnout svědectví, bude-li toho třeba.

„Ale nehodláme s tím nic dělat,“ řekl bodře, „aspoň teď hned ne,“ a právě v této chvíli jako by se jí bylo udělalo nevolno a odešla od něho.

Ať už to způsobil tento rozhovor, nehoda sama nebo okolnosti, o kterých nic nevěděl, zdálo se teď, že v činnosti skupiny nastal dočasný oddech. Modrý stihač teď jako každodenní činný účastník jejich života zmizel. Paní Skeltonová byla na několik dní povolána do města za obchodními záležitostmi a právě tak odjel i pan Diamondberg, ‚klobouky a šaty‘, jak ho Blount vždy nazýval, který se za celou dobu, co byl v hotelu, nikdy s nimi veřejně nestýkal. Paní Skeltonová se později vrátila právě tak veselá a optimistická jako dříve, avšak mezitím se Imogena začala k němu chovat tak, že to slibovalo velkou změnu. Byla svobodnější, přirozenější a srdečnější než dosud. Byla s ním častěji, usmívala se, byla dovádivá, a přece i starostlivá, jak si myslil. Po rozmluvě z onoho rána po nehodě bylo mu teď v její přítomnosti lehčeji, měl víc sebedůvěry, jako by s ní už brzy mohl mluvit o všech těch věcech docela otevřeně a získat ji, aby mu pomáhala.

Druhého odpoledne po tom, co ostatní odjeli, měli spolu dvouhodinový rozhovor, který podstatně sblížil jejich názory. Začalo to hned po obědě, neboť Gregory měl prozkoumat nějaké zprávy a pracoval na tom zde. Přišla k němu a postavila se vedle něho.

„Co to děláte?“ zeptala se.

„Ach, dívám se na nějaká fakta,“ odpověděl záhadně a s úsměvem k ní vzhlédl. „Posaďte se.“

Rozhovořili se nejdříve o tenisovém zápase, který se zde konal, a pak o jeho práci, kterou jí částečně popsal, když napřed poznamenal, že o ní jistě všechno ví nebo by měla vědět.

„Proč se mnou vždycky takhle mluvíte o všem, co se vás týká?“ zeptala se po krátké odmlce. „Vždycky tak podivně mluvíte, jako bych o vašich věcech věděla něco, co nemám vědět.“

„Víte to přece,“ řekl příkře a díval se na ni upřeně.

„Zase už je to tady! Co tím myslíte?“

„Opravdu chcete, abych vám to vysvětlil?“ pokračoval způsobem až krutě posměšným. „Jako byste to nevěděla! Neslyšela jste tedy nikdy nic o bance Union v Penyanku? Nebo o panu Swaynovi, jejím předsedovi? O panu Rileyovi nebo panu Mearsovi, jejím pokladníkovi?“

Jako při rozhovoru o automobilové nehodě i při těchto slovech jako by bylo v jejích očích něco klaplo jako závěr ve fotografickém aparátu, jenže tentokrát to nedoprovázel žádný výraz bolesti ani zmatku. Až na nepatrnou změnu barvy zdála se naprosto klidná a vyrovnaná. Maličko pootevřela ústa, ale spíše jako by se tím pokoušela o snášenlivý úsměv než o cokoli jiného.

„Banka Union? Pan Swayne? Pan Tilney? O čem to mluvíte?“ hovořila. „Kdo je pan Swayne a kde je banka Union?“

„Opravdu, buďte tak hodná, slečno Carlová,“ řekl neústupně a hněvivě, „jestli chcete, abych k vám napříště měl vůbec nějakou úctu, přestaňte o těchto věcech lhát. Víte docela dobře, o čem mluvím. Víte dobře, kdo je pan Swayne a proč opustil Eastridge. Znáte také pana Diamondberga, i když jsem vás slyšel říkat, že ho neznáte, a to hned po tom, co jsem vás před třemi týdny viděl chodit s ním tady kolem po přesypech. Nevzpomínáte si patrně?“ dodal, když se trochu zachvěla.

Dívala se upřeně před sebe naprosto vyvedena z klidu a na tváři i na hrdle opravdově zčervenala. Na okamžik její výraz maličko ztvrdl a pak ustoupil výrazu, v němž se slabost mísila se zmatkem. Vypadala víc či méně provinile a opravdu polekaně.

„Jak vy to, pane Gregory, mluvíte!“ slabě se bránila. „Opravdu nemám ani nejmenší ponětí o tom, co tím myslíte, a neměl byste být tak drsný. Nevíte patrně, o čem mluvíte, a víte-li to, pak určitě vám nic není známo o mně. S někým jste si mě určitě zmýlil nebo jste mě dal dohromady s něčím, o čem naprosto nic nevím.“ Pohnula se, jako by se chystala k odchodu.

„Poslechněte si mě ještě na okamžik,“ řekl příkře, „a nespěchejte tak s odchodem. Víte, kdo jsem a co právě dělám. Mám svou vlastní pátrací kancelář, výsledky pátrání chci zlomit moc nynější politické kliky v městě a mám již hodně důkazů, které by mohly pana Tilneye, starostu a některé další lidi letos na podzim pořádně znepokojit. Oni to vědí, a to je také důvod, proč vy jste tady. Pan Tilney je ve spojení se starostou a býval důvěrným přítelem vašeho přítele Jacka Swayna. Zaměstnává teď Diamondberga a paní Skeltonovou a zaměstnává i vás. Vy si myslíte, že nevím, že Castleman a jeho přátelé pracují s vámi, s paní Skeltonovou, s Diamondbergem i s těmi ‚zprostředkovateli‘, že se Castleman pokoušel onehdy narazit do nás a zabít mě, že jsem tu po celý čas střežen a sledován, ale je to tak a já to vím a nejsem slepý – v ničem – ani pokud jde o vás,“ a hněvivě se na ni zadíval.

„Ještě okamžik,“ pokračoval rychle, když pootevřela ústa a chtěla něco říci. „Nepřipadáte mi tak prohnaná a ďábelská, jak by tohle všechno ukazovalo, poněvadž jinak bych s vámi vůbec nemluvil, a chovala jste se po celou dobu docela jinak – připadala jste mi přátelská a účastná, až jsem si občas myslil, že patrně nevíte, oč vlastně jde. Ale teď vidím, že to víte. Podle vašeho chování onehdy ráno u snídaně jsem si myslil, že nejste tak zlá, jak všechno nasvědčovalo. Ale teď vidím, že jste mi po celou tu dobu ve všem lhala, přesně tak, jak jsem se domníval, jen musím dodat, že jsem tomu až do této chvíle nechtěl věřit. Tohle ostatně není první pokus, jak se podobným způsobem dostat lidem na kobylku. Je to stará politická metoda a vy to jen znovu zkoušíte, ale nehodlám připustit, aby se vám to podařilo, pokud se tomu budu moci ubránit. Prostě vy všichni byste mě neváhali zabít, jako před třemi lety Tilney neváhal zničit Crotherse nebo jako by neváhal zničit mě a kohokoli z lidí, kdo by se mu postavil do cesty, ale ještě mě nemá a nedostane mě, to mu můžete ode mne vyřídit. Je to podvodník. Vládne bandě podvodníků – starostovi a všem, kteří s ním pracují –, a jestliže patříte k nim, jako že vím, že patříte, poněvadž vím, co děláte, jste také podvodnice.“

„Ach, přestaňte!“ zvolala. „Přestaňte, prosím vás! To je příliš hrozné! Jak můžete se mnou takhle mluvit!“ ale ani se nepokusila odejít.

„Chci vám říci ještě něco, slečno Carlová – jestli je to vaše skutečné jméno –“ pokračoval Gregory, zatímco si Imogena při svých výkřicích tiskla ruce na spánky a opět se pak před jeho slovy sklonila. „Jak již jsem řekl, nepřipadáte mi tak zlá, jak by všechno ukazovalo, a proto také s vámi teď mluvím. Jen se na to podívejte. Jsem mladý člověk, který se pokouší právě proniknout do světa, a vy se mě pokoušíte zničit. Bydlil jsem tu v klidu se ženou a s dvouletým dítětem, dokud nemusela odjet do hor, poněvadž chlapeček onemocněl, a tu jste vy, paní Skeltonová, Diamondberg, Castleman, ‚zprostředkovatelé‘ a celá ta ostatní cháska, která mě tady už dříve hlídala a sledovala, tu jste vy všichni přišli a začali jste mě znepokojovat. Ale nejsem bezmocný. A nedomnívejte se, že jsem nebyl varován, než jste přijela, byl jsem totiž varován. Mám – nebo budu mít – na své straně právě tolik mocných lidí, jako má Tilney, a nebude mít se mnou tak snadnou práci, jak si snad myslí. Ale jen se podívejte na svou úlohu v té věci! Proč byste právě vy mě měla ničit a proč pomáháte těmhle lidem? Co jsem vám kdy udělal? Chápu Tilneye, jestliže to chce udělat. Domnívá se, že znám skutečnosti, které poškodí jeho zájmy, a já je opravdu znám; myslí si, že když jsem dosud veřejně nic neřekl, mám tedy ty důkazy ještě v rukou, a že když mě odstraní nebo dokáže očernit mou pověst, že se celá věc zhroutí a on z toho vyvázne – ale nestane se to. Teď už se to nestane. Nemůže se to stát. Věc, kterou dělám, bude pokračovat, ať tu jsem, nebo nejsem. Ale to není to hlavní. Nikoli paní Skeltonová, nýbrž moji přátelé mi už před dvěma měsíci řekli, že přijedete a že dojde k úkladům o můj život,“ a ona při těchto slovech široce otevřela oči a seděla tam ve zřejmém úžasu, „a vy jste skutečně v předpokládané době přijela a děláte přesně to, co mi řekli, a přitom se očividně ani trochu za to nestydíte. Ale nemyslíte si, že je to pro vás hodně ohavná hra?“ Unaveně se na ni zadíval a ona se dívala na něj, ale v tomto okamžiku neřekla nic, jen mlčky seděla.

„To veliké modré auto, které mě tehdy večer mělo zabít,“ pokračoval, přeháněje trochu znalost toho, co se dálo, „bylo pro ten účel připraveno už dávno dříve, než jste sem přijela. Nemám ani ponětí, proč pracujete pro Tilneye, ale vím už teď, co děláte, a je mi nanic z vás i z celé té věci. Jste prostě obyčejná podvodnice, to je všechno, skončil jsem s vámi i se vším, do čeho jste mě zapletla, a nepřeji si, abyste vůbec ještě někdy na mne promluvila. Co víc, nehodlám naprosto opustit tenhle hotel a můžete to vyřídit Tilneyovi, chcete-li, nebo paní Skeltonové, či kdo tady za něj všechno řídí. Mám každodenní záznam všeho, co se tady dálo, mám i svědky, a stane-li se mi tady ještě něco, dám to do novin a všechno veřejně řeknu. Kdyby ve vás byla ještě aspoň stopa slušnosti, neměla byste s takovými věcmi nic společného, ale není ve vás – jste prostě ubohá podvodnice, tím je všechno o vás řečeno a to je také všechno, co jsem vám chtěl povědět.“

Vstal a měl se k odchodu, zatímco slečna Carlová zůstala sedět jako omráčena, ale pak vyskočila a volala za ním:

„Pane Gregory! Prosím! Prosím! Chci vám něco říci, pane Gregory!“ Zastavil se a obrátil. Spěšně k němu přistoupila.

„Neodcházejte,“ mluvila prosebně, „teď neodcházejte. Počkejte okamžik. Pojďte, prosím, zpátky. Chci s vámi mluvit.“ A přestože se na ni díval s velikou rozhodností, šel za ní.

„Prosím?“ řekl.

„Nechápete, jak to všechno je,“ řekla prosebně a v očích měla výraz skutečného znepokojení. „Teď hned vám to ani nemohu říci, ale řeknu vám to někdy, jestli mi to dovolíte. Mám vás ráda a opravdu vám nechci ublížit. Opravdu nechci. Nevím nic o té záležitosti s autem, o které jste tu mluvil – skutečně nevím. Je to všechno pro mne tak strašné a hrozné, a jestli se pokoušejí o takové věci, nic o tom nevím a nechci s tím mít nic společného – opravdu nechci. Ach, je to strašné!“ a sepjala ruce. „Znám pana Diamondberga, to připouštím, ale neznala jsem ho, než jsem přijela sem, a neznám pana Swayna ani pana Tilneye. Přijela jsem, abych zkusila upoutat váš zájem, ale neřekli mi, proč to mám dělat. Řekli mi – řekla mi to paní Skeltonová –, že se vy nebo lidé, které zastupujete, pokoušíte získat důkazy proti nějakým jejich přátelům – proti panu Tilneyovi, myslím –, kteří jsou naprosto nevinní, že nejste šťasten se svou ženou a že kdyby se nějaké ženě podařilo přimět vás, abyste se do ní zamiloval nebo abyste s ní navázal velmi blízké přátelství, snad by se jí pak podařilo přesvědčit vás, že to nemáte dělat. Pokud vím, nikdo vám nezamýšlel tělesně ublížit – opravdu mi to neřekli. To je pro mne úplně nová věc, a jak strašná. Řekli mi jen tolik, že potřebují někoho, kdo by vás přiměl, abyste přestal s tou prací – přimět vás k tomu pokud možno dostatečnou částkou peněz. Nemyslila jsem si, že je na tom něco tak příliš zlého, když jsem uvážila, co pro mne dříve udělali – pan Tilney, paní Skeltonová a někteří další. Ale když jsem vás trochu víc poznala –“ odmlčela se, vzhlédla k němu a pokračovala, „nepovažovala jsem vás prostě za takového člověka – teď je to zkrátka jiné. Nechci dělat nic, co by vám uškodilo. Opravdu nechci. Nemohla bych.“

„Teď tedy připouštíte, že znáte pana Tilneye,“ řekl nevlídně, ale nikoli bez pocitu vítězství nad tím vším.

„Ano, řekla jsem vám to,“ pravila.

Zarazila se a Gregory se na ni podezřívavě díval. Bylo jasné, že ho má ráda a že se to v jistém smyslu liší od běžného pomíjivého koketování, a pokud jde o něj – nemohl jinak, než ji mít jistým dobrosrdečným způsobem také rád. Přes její podvody si to bez výmluv připouštěl, a připouštěl též, že je půvabná a že mu vlastně dosud nic neudělala, určitě nic, co by bylo lze dokázat. Připadala mu i teď tak mladičká, i když zchytralá a zkušená, a hladkost její tváře, jemná kresba vlasů nad čelem, vlna jejího horního rtu, to všechno oživovalo jeho zájem o ni a nutilo jej zamyslit se.

„Tak tedy?“ zeptal se po chvíli.

„Ach, jak jste se mohl na mne tak obořit a pak chtít odejít,“ hovořila prosebně. „Přece jsem vám nic neudělala. Aspoň dosud ne.“

„V tom to právě vězí – dosud ne. V tom je všechno obsaženo.“

„Ano, ale zavazuji se vám čestným slovem, že nic neudělám, že nechci udělat. Opravdu nechci. Nechcete mi věřit, ale je to pravda. A nic také neudělám, dávám vám na to čestné slovo – opravdu. Proč bychom neměli zůstat přáteli? Teď vám o sobě nemohu povědět víc, než jsem už řekla – teď ne –, ale jednou vám to povím a byla bych ráda, kdybyste zůstal mým přítelem. Slibuji vám, že neudělám nic, co by vám způsobilo nesnáze. Vždyť jsem nic takového neudělala. Nebo udělala?“

„Jak to mám vědět?“ odpověděl nevrle a drsně, zatímco se domníval, že tohle je její rozhodný pokus, jak ho proti jeho vlastní vůli zaujmout, jak ho přimět, aby neodcházel. „Zdá se mi spíše, že jste toho už udělala dost, když jste ve spojení s těmi lidmi. Předně jste mě přivedla k tomu, abych s nimi vůbec někam chodil. Nebýt vás, nikdy bych se na ty výlety nebyl vydával. Nestačí to? Co ještě chcete? A proč mi teď hned nechcete říci,“ zeptal se s velitelským pocitem vítěze, „kdo jsou ti lidé a vůbec všechno o nich? Rád bych to věděl. Pomohlo by mi to, jestli opravdu chcete pro mne něco udělat. Jaké jsou jejich záměry, za čím jdou?“

„Nevím. Nemohu vám povědět nic víc, než co už jsem řekla, opravdu nemohu. Dovím-li se něco, snad vám to budu moci povědět. Slibuji vám to. Ale teď ne. Teď nemohu. Což mi nemůžete aspoň tolik důvěřovat? Což nechápete, jak vás mám ráda, když jsem již tolik řekla? Nezamýšlím vám nějak ublížit, opravdu ne. Jsem těm lidem různými způsoby zavázána, ale není to nic, co by mě nutilo jít tak daleko. Což mi nevěříte?“ Rozevřela velmi široce oči, jako by byla dotče­na. V jejím výraze bylo něco nového, něco svůdného a lichotivého.

„Nemám už nikoho, kdy by mi byl opravdu blízký,“ pokračovala, „nemám nikoho, koho bych měla ráda. Je to patrně moje vlastní chyba, ale –“ její hlas začal znít velmi sladce.

Přes svou obezřetnost i vědomí, že jeho žena je mu nejlepší a nejvhodnější družkou na světě a že je trvale připoután svou láskou k dítěti i k jeho matce, která mu tolik pomáhá a v níž je tolik naděje, dal se přece jen pohnout zvláštností povahy této dívky. Jakou moc to nad ní má Tilney, jestliže ji může takto využívat? Jen si to představte – tak krásná dívka!

„A co paní Skeltonová?“ ptal se. „Kdo je to vlastně? A ti tři zahradníci, kteří tu chodí kolem? Za čím jdou?“ (Na pozemcích hotelu byli tři zahradníci, kteří vždy náhodou pracovali někde nablízku, jakmile byli s Imogenou sami – jejich příchod ho vždy měl k tomu, aby okamžitě odešel.) „A co Diamondberg?“

Tvrdila, že pokud jde o zahradníky, neví o nich naprosto nic. Jestliže je zaměstnává paní Skeltonová nebo někdo jiný, jí o tom není nic známo. Pokud jde o Diamondberga, vysvětlila mu, že se s ním setkala teprve zde a že se jí opravdu vůbec nelíbil. Z nějakého důvodu ji paní Skeltonová požádala, aby se tvářila, že ho nezná. S paní Skeltonovou, tvrdila dále, poznala se už před lety v Cincinnati, jak ona sama řekla, ale nedávno se stýkaly i ve městě. Pomohla jí k různým zaměstnáním, dvakrát na jevišti. Ano, rok pracovala kdysi pro pana Swayna, ale jen jako úřednice. Nikdy nic nevěděla ani o něm, ani o jeho záměrech a plánech. Když chtěl Gregory vědět, jak to chtěli zařídit, aby ho s ní mohli nachytat, jestliže něco takového zamýšleli, řekla mu, že se domnívá, že se nic takového nemělo stát. Mělo to všechno být tak, jak už mu to řekla.

Gregory nemohl sám pro sebe rozhodnout, zda mu říká přesnou pravdu, ale všechno to bylo dost pravděpodobné a myslil si, že přece nemůže jen a jen lhát. Připadala mu tak upřímná a žádoucí. V tom, jak pohlížela na věci, i v jejím chování bylo něco smyslně milostného. Všechno se jednou doví, říkala, jestliže bude chtít, ale jen ne teď – prosím, jen ne teď. Pak se ho zeptala na jeho ženu, kde je a kdy se má vrátit.

„Milujete ji hodně?“ zeptala se nakonec naivně.

„Samozřejmě ji miluji. Proč se ptáte? Mám dvouletého chlapce, do kterého jsem zblázněn.“

Podívala se na něj zamyšleně, trochu zmateně a nejistě, jak si pomyslil.

Dohodli se, že budou přáteli týmž způsobem jako dosud. Přiznal se, že ji má rád, ale že jí dosud nedůvěřuje – teď ještě ne. Bude to mezi nimi jako dříve, ale jen pod podmínkou, že se mu nestane již nic, v čem by bylo možno nalézt i její podíl viny. Otevřeně mu řekla, že nemůže odpovídat za činy ostatních. Jsou svými vlastními pány a jistým způsobem i jejími, ale pokud bude moci, bude ho chránit. Nedomnívá se, že by chtěli ještě dlouho pokračovat. Pokud jde o ni, mohla by odjet, přeje-li si to. Mohla by ho vídat jinde, kdyby chtěl. Není si jista, zda by to na jejich záměrech něco změnilo. V žádném případě by nešla za ním, kdyby odjel a kdyby si to nepřál, ale byla by raději, kdyby si to přál. Snad se tu již nic nestane. Kdyby se o něčem doslechla, včas by mu o tom řekla, nebo by se aspoň pokusila říci. Ale víc než tohle mu teď nemůže povědět. Možná za čas, až se odtud dostane… jsou tu určité věci, nad kterými nemá moc. Byla velmi záhadná a tajemná a on si to vysvětloval tak, že je zapletena do nějakého obtížného postavení, ze kterého není snadné se dostat.

„Příliš bych jí nedůvěřoval,“ uvažoval nahlas Blount, když mu o tom Gregory pověděl. „Jen mějte stále oči otevřeny, to je všechno. Nemějte s ní nic, co by vás mohlo kompromitovat. Možná, že vás chce nachytat. Kdo podvádí jednou, podruhé to dělá zase.“ Taková byla jeho filosofie.

Paní Skeltonová se vrátila třetího dne po onom jeho dlouhém rozhovoru s Imogenou. Přestože se zřejmě sblížili víc než dříve, přestože uzavřeli přátelskou, zpola obrannou smlouvu, tušil stále zradu. Nemohl rozhodnout, v čem to vězelo. Připadala mu přátelská, prostá, veselá, přímá, dokonce svůdná – a přece – v čem to bylo? Myslil si jistý čas, že je snad bezděky obětí psychologického vlivu paní Skeltonové nebo někoho jiného; jindy zase, že je to naprosto bezcharakterní politická prostitutka. Jakkoli předstírala, že jsou spolu teď „vyrovnáni“, jak tomu říkala, vstupovala mu do cesty tolika podivnými způsoby, že byl v nejistotách, zda se přes všechno, co řekla a opakovala, stále ještě nepokoušela ho zkompromitovat. Celá věc začala nabývat přitažlivosti hry, jejímž těžištěm bylo nepřemožitelné pohlavní vábení – i když byl odolný proti všemu, co by ho mohlo zkompromitovat.

Když jednou po dlouhé hře v karty vstoupil na malou verandu či balkon, který zdobil konec chodby v samé blízkosti jeho pokoje a z něhož byl nádherný výhled na moře, zastihl ji právě u dveří svého pokoje a byla tam sama, průsvitně oblečena, velmi milá a veselá. Když teď byli přáteli a když měli za sebou onen rozhovor, bylo v jejím chování něco, co ho stále zvalo, aby žili spolu ve větší důvěrnosti, ovšem bez nebezpečí pro něho, jak se zdála dodávat. Na svoje vlastní nebezpečí ho před vším uchrání. A on měl zatím daleko, velmi daleko k tomu, aby podlehl. Nejednou jí řekl, že jsou milostné vztahy mezi nimi vyloučeny, a teď tu náhle stála, a přestože v tom mohlo být něco pobuřujícího i nemuselo, jak o tom sám uvažoval, mohl si to právě proto, že s ní o tom hovořil, vykládat v tom smyslu, že ho chce proti jeho vůli svést, že ho chce zbavit rozvahy. Mohl tam stát kterýkoli host z hotelu (její pokoj byl tam někde nablízku), ale pravidlo číslo jedna, jak je stanovil Blount a jak je až dosud dodržoval, přikazovalo jasně, že s ní nikdy nesmí být sám za žádných okolností, jež by bylo možno falešně vyložit. Nadto ještě, když pak okamžitě odešel omluviv se jí zlehka a se smíchem, zahlédl dva muže, jak procházejí blízkou příčnou chodbou, a slyšel jednoho z nich říkat: „Jistě je to na druhé straně, Jime.“ Je docela možné, že v tom nebylo nic významného. Jakákoli dvojice mužů mohla zabočit do chodby, na jejímž konci seděla na balkoně dívka ve velmi průhledném oděvu, ale přece jen…

Totéž se stávalo, kdykoli se večer procházel podél vnější, přímořské ohrady, naslouchal úderům vody o podezdívku chodníku a přemýšlel o noci, o kráse hotelu a ohavnosti politiky. Jestliže nehrozilo podle jeho soudu žádné nebezpečí, býval s Imogenou, ale nikdy se s ní nestýkal tak, aby někdo mohl říci, že byli spolu sami. Bullen, jeden ze zprostředkovatelů, který se po svém způsobu nezdál zlý člověk, vyšel si jednoho večera s paní Skeltonovou a s Imogenou, a když spatřil Gregoryho, navázal s ním rozhovor a pak ponechal Imogenu jeho péči. Poněvadž nechtěl v tomto postavení vypadat jako člověk oslovsky podezřívavý, byl Gregory důkladně znepokojen otázkou, jak si v takových případech počínat. Stále ho to k ní teď až trapně přitahovalo, a přece –. Řekl jí nejednou, že s ní nechce být takhle sám, a přece tu byla, a ona sama vždy říkala, aby s ní nezůstával sám, jestliže má proti tomu námitky, a přece zase tohle! Vymlouvala se vždycky, že tomu nemohla zabránit, že to je úplná náhoda nebo že oni to tak zařídili bez jejího vědomí. Nemůže zabránit náhodám. Když se jí tázal, proč neodejde, proč z toho všeho neuteče, vysvětlovala mu, že by to velmi ublížilo jí i paní Skeltonové a že on je ostatně ve větším bezpečí, jestliže ona je zde.

„Co to má znamenat?“ zeptal se jí při této příležitosti. „Další úklady?“ Když vytušil, že se zastavila a trochu couvla, zastyděl se sám za sebe. „Však víte, co jsem vám už tolikrát říkal,“ dodal nevrle.

„Nebuďte tak podezřívavý, prosím vás o to, Ede. Proč si vždycky takhle počínáte? Což se tu nemůžeme ani procházet? Nemohla jsem tomu dnes večer zabránit, opravdu jsem nemohla. Což nechápete, že i já musím trochu hrát před nimi – aspoň na čas? Co chcete, abych udělala – mám okamžitě odjet? Nemohu, to jsem vám řekla. Nevěříte mi? Což mi nemůžete aspoň trochu důvěřovat?“

„Dobrá, pojďte,“ řekl mrzutě, velmi podrážděn vlastním jednáním. „Chytněte se mě pod paží. Kdo chce psa bít, však víte,“ a kráčel s ní způsobně, avšak pevně směrem k hlavní verandě, pokoušeje se současně být k ní milý.

„Říkám vám hned, Imogeno, nemohu a nebudu tohle dělat. Musíte najít způsob, jak tomu zabránit. Jestli to neuděláte, skoncuji všechny styky s vámi. Říkáte, že chcete, aby mezi námi bylo přátelství, když už nic víc. Dobrá. Ale jak to potom chcete zařídit?“ a když se ještě chvíli takto přeli, rozešli se hodně rozčileni, nikoli však v nepřátelství.

Nakonec však zjistil k své veliké nespokojenosti, že musí pro tohle všechno omezovat svoje procházky a potulky takřka právě tak, jako by byl ve vězení. Na konci trávníku bylo malé podloubí s lavičkami a kvetoucími popínavými rostlinami, které se mu zalíbilo hned, jakmile sem přijel; rád se tam chodil procházet a kouřit, neboť to bylo krásné místo, ale teď už tam nechodil. Věděl až příliš dobře, že by ho tam mohli zaskočit nebo že by tam mohla přijít paní Skeltonová s Imogenou jen proto, aby tam Imogenu nechala s ním, zatímco by patrně tři zahradníci nebo jeden ze zprostředkovatelů číhali nablízku jako svědci. Neubránil se pomyšlení, že je to všechno směšné.

Spolu s Blountem, v jeho voze, vyjížděl si v Imogenině společnosti a někdy také za doprovodu paní Skeltonové – ale bylo všechno v pořádku, jestliže s ním byl Blount – na různá místa v nejbližším okolí – ale nikdy příliš daleko a oba při tom byli ozbrojeni, připraveni na každý případ, i třeba na rvačku, jak si říkali. Byla to věc dost nebezpečná, ale jejich dosavadní úspěch jim dával odvahu a mimo to je oba Imogena velmi přitahovala. Když se teď už přiznala, že má Gregoryho ráda, chovala se k němu takřka svůdně a byla vlídná k Blountovi, se kterým žertovala, říkala mu zdrobnělými jmény a nazývala ho hlídacím psem. Blount se stále chlubil, jak se mu spolu s Gregorym daří zvládnout celou tu záležitost. Nejednou poukázal i v její přítomnosti na to, že je v tom kus sportovního napětí nebo dramatická poutavost a že by se jí ani nepodařilo „udělat si z nich blázny“, a to všechno byla výborná zábava, krátící čas, i když jeho vlastní a Gregoryho život nebo aspoň dobrá pověst byly v sázce.

„Jen tak dál, jen tak dál, dejte na mou radu,“ říkal stále Blount, kterého to začalo bavit. „Ať se do vás zamiluje. Přimějte ji, ať svědčí ve váš prospěch. Pokud možno ji přimějte, aby vám svoje přiznání dala černé na bílém. Kdyby pak bylo nutno toho použít, byla by to pro volební tažení veliká věc.“ Přes všechnu svou dobrosrdečnost byla to duše svrchovaně praktická a politická.

Ale Gregory se necítil toho schopen. Měl ji příliš rád. Nikdy dosud nebyla tak povolná, nikdy mu nebyla tak blízká jako teď. Když s ní teď bývali venku, oba jí vyčítali účast na té věci, ptali se jí, zda onen druhý vůz je nablízku, zda dostali zahradníci za svoje služby řádně zaplaceno, a tázali se jí příležitostně, kdo je to tam za tím stromem nebo za oním domem. „Nemělo by smysl někam jezdit, jestli není všechno v pořádku,“ říkali. Všechno to přijímala v dobrém, dokonce se smála a žertovala s nimi.

„Dávejte pozor! Tady přijíždí nějaký špeh,“ vykřikla někdy, když spatřila zelináře s povozem nebo dělníka z farmy s trakařem.

Pro Blounta i Gregoryho to začínala být fraška, a přece se oba shodovali v tom, že to pro ně má kouzlo. Patrně tím už unavují ty, kdo vsadili na její úspěch, a oni už brzy všeho nechají. Aspoň tak doufali.

Ale právě v době, kdy již dospívali k závěru, že možná ty úklady nejsou ani tak zlé a že už to patrně všechno skončilo, a kdy Gregoryho manželka psala, že se už brzy bude moci vrátit, právě tehdy se stala neočekávaná událost. Blount, Gregory a Imogena se vraceli z kratší vyjížďky, jež následovala po delším výletu z předešlého dne, a podle své zásady vyvarovat se veškeré pravidelnosti, kterou by nepřítel mohl prohlédnout jako něco, co lze očekávat a tedy toho i využít, minul Blount hlavní vchod a zajel až k postranní pěšině, jež vedla ke krytému postrannímu vchodu a byla po obou stranách vroubena vysokým zimostrázovým plotem a pečlivě ošetřovanými piniemi. Jednajíce také přesně podle toho, na čem se dohodli, doprovázeli oba současně Imogenu ke dveřím, když Blount napřed zamkl vůz, aby s ním v jeho nepřítomnosti nikdo nemohl odjet. Na schodech k tomuto postrannímu vchodu ještě chvíli hovořili, žertovali s Imogenou o tom, že uplynul opět jeden večer bez nebezpečí a jak je to od nich nehezké takhle pozdě se vracet a nutit tím zahradníky, aby tady chodili venku a číhali, když tu Imogena pravila, že je unavena a že již půjde. Smála se jim za to, jak lehce se mění jejich nálada.

„Vy si oba o sobě myslíte, jak jste chytří,“ usmála se trochu unaveně. „Patřilo by vám, kdyby se vám oběma teď někdy něco stalo – víte toho už tolik.“

„Opravdu?“ zasmál se Blount. „Tak žádné konference dlouho do noci o takových věcech! Přišla byste tím o spánek před půlnocí, který tolik svědčí kráse.“

A Gregory k tomu dodal: „Skutečně, Imogeno, když vás čeká každý den taková těžká práce, měla byste si dát pozor.“

„Ach, mlčte už a jděte,“ smála se a odcházela ke dveřím.

Neušli však ani padesát kroků po postranní temné pěšině, když tu bez dechu přiběhla za nimi.

„Okamžik, prosím vás!“ zavolala sladce, když se k nim přiblížila a když se, zaslechnuvše kroky, oba zastavili a obrátili se. „Je mi tak líto, že vás obtěžuji, ale někdo postranní dveře zamkl a já je nemohu otevřít ani se nemohu nikoho dovolat. Nešel by mi jeden z vás pomoci?“ Když se obrátili oba, dodala: „Ach tak, zapomněla jsem. Vždyť vy vždycky všechno děláte v páru.“

Blount se zasmál. I Gregory se usmál. Nemohli ani jinak. Bývalo to někdy tak směšné – jako například teď.

„Vždyť se také může stát,“ řekl na to žertem Gregory, „že budou dveře tak pevně zavřeny, že bude třeba, abychom se do nich opřeli oba.“

Když viděl, že se Blount opravdu chystá jít také, rozmyslil si to. „Půjdu jí otevřít. Tentokrát se neobtěžujte. Musím už ostatně jít také dovnitř,“ dodal. Napadlo ho, že by vlastně chtěl být na chviličku s Imogenou sám – jen na několik okamžiků.

Blount odešel, když na něj napřed varovně pohlédl a když jim popřál dobrou noc. Za celou dobu, co tu byli spolu, nic takového neudělali, ale tentokrát jim připadalo všechno v pořádku. Gregory nikdy neměl takový pocit sblížení s Imogenou jako dnes večer. Připadala mu tak vřelá, rozesmátá, radostná. Noc byla horká, ale příjemná. Smáli se a žertovali o nejmalichernějších věcech a cítil teď, že by s ní chtěl ještě chvíli být. Stala se do jisté míry částí jeho života, aspoň mu to tak připadalo, a byla to obveselující družka. Vzal její ruku a vložil si ji pod svou paži.

„Tam v Berkeley to bylo hezké,“ řekl a myslil tím onen hostinec, odkud právě přijeli. „Krásné okolí – a ta hudba! Bylo to rozkošné, viďte?“ Tančili tam spolu.

„Ach ano,“ povzdechla si, „léto už brzy skončí a pak se budu muset asi vrátit. Chtěla bych, aby nikdy neskončilo. Chtěla bych navždycky zůstat tady, právě takhle, abyste tu byl i vy.“ Zastavila se, vzhlédla k vrcholkům stromů, zhluboka se nadechla a rozpřáhla ruce. „Podívejte se na ty světlušky,“ řekla pak, „jak jsou krásné!“ Opět se ho chytla pod paží a pozorovala míhající se světlušky pod stromy.

„Proč bychom si tu na chvíli nesedli?“ navrhl jí, když se blížili ke schodišti. „Ještě není tak pozdě.“

„Myslíte to doopravdy?“ zeptala se hřejivě.

„Začínám být už opravdu pošetilý, pokud jde o důvěru ve vás. Není to hlupáctví? Ano, jsem dokonce ochoten riskovat čtvrthodinku s vámi.“

„Byla bych ráda, kdybyste vy dva už přestali s tím žertováním,“ pravila. „Byla bych ráda, kdybyste se mi už naučil důvěřovat a kdybyste aspoň občas nechal Blounta stranou, když jsem přece už tak často řekla, že nechci udělat nic, co by vám ublížilo, aniž bych vám to napřed prozradila.“

Gregory se na ni podíval s uspokojením. Byl dojat a bylo mu jí trochu líto; víc lítosti pocítil nad sebou.

Uvědomoval si, že proti vlastní vůli, přes to, že měl ženu a dítě, šel cestou, na kterou se neměl vydávat, a to s bytostí, kterou při dobrém svědomí nemohl ctít a které si nemohl vážit. Jak dobře věděl, nebylo možno teď ani kdykoli jindy očekávat, že se jim dvěma otevírá nějaká budoucnost. A přece tu s ní setrvával.

„Tak tedy jsme tu konečně spolu sami,“ řekl. „Můžete teď se mnou udělat, čeho jste nejhoršího schopna, a nebude tady nikdo, kdo by mě chránil.“

„Patřilo by vám to, pane Vševěde. Kdybych to byla navrhla já, abychom si tu na chvíli sedli, byl byste si hned myslil, že je tu za stromy plno špehů. Ani se to slovy nedá popsat, jak směšně si počínáte. Ale budete mi muset dovolit, abych si došla nahoru vyměnit boty. Hrozně mě celou dobu tlačily a už to ani okamžik nesnesu. Chcete-li, pojďte nahoru na ten balkon, nebo se vrátím potom sem. Za minutku jsem zpátky. Nevadí vám to?“

„Vůbec ne,“ řekl a pomyslil si, že bude lépe zůstat tady, neboť balkon je místo příliš uzavřené, aby tam oni dva mohli spolu prodlévat. „Samozřejmě, že ne. Běžte. Ale byl bych raději, kdybyste se vrátila sem. Chci si ostatně zakouřit,“ a vytáhl doutník a chystal se udělat si pohodlí do té doby, než ona zase přijde.

„Ale budete mi muset otevřít ty dveře,“ pravila. „Zapomněla jsem na to.“

„Ach ano, máte pravdu.“

Přistoupil ke dveřím, podíval se nejdříve po velikém klíči, který v tuto večerní hodinu obvykle visel po jedné jejich straně, ale když jej nespatřil, pohlédl na zámek. Klíč byl v něm.

„Zkoušela jsem to předtím. Zastrčila jsem jej tam,“ vysvětlovala.

Uchopil klíč a k jeho překvapení bylo jím možno bez námahy otočit. To ho přimělo k tomu, aby se na ni ohlédl.

„Říkala jste, myslím, že to nelze otevřít,“ pravil.

„Opravdu to nešlo otevřít. Nevím, čím to je, že to teď jde, ale předtím to nešlo. Patrně tudy někdo prošel. Ale běžím už nahoru a jsem hned zpátky.“ Odspěchala po širokém schodišti, jež vedlo vzhůru od tohoto vchodu.

Gregory se vrátil k židli pobaven, ale na celé věci mu nepřipadlo nic podivného nebo nesprávného. Opravdu to tak mohlo být, jak říkala. Dveře se mohou někdy vzpříčit a je možné, že již tamtudy někdo šel a podařilo se mu je otevřít. Proč by měl stále mít nějaké pochybnosti. Snad je opravdu do něho zamilována, jak naznačuje, nebo hodně poblázněna, a nedopustila by, aby mu kdokoli skrze ni ublížil. Skutečně to tak vypadá. A opakoval si stále, že je teď jiná, než si původně myslil a než jaká původně byla, že se zapletla do svých citů a on ji nutí jednat jinak, než jak původně zamýšlela. Což by z toho něco nevzešlo, kdyby už nežil v takovém šťastném manželství? Tak se v duchu tázal.

Temně zelená stěna stromů v pozadí místa, na němž seděl, žluté světlo, dopadající sem z kulaté lampy, zdobící uvnitř strop chodby, světlušky a vrzající cvrčci, to všechno ho konejšilo a krátilo mu čekání. Začínal si teď myslit, že konec konců není politika tak špatné zaměstnání, alespoň její cíle že nejsou tak špatné, a není vlastně ani zlé vykonávat tuto práci. Dostával za ni až dosud slušný plat a nashromáždil při ní skvělý materiál pro některé z novin a pro politické organizace – nejlepší věci z toho přijdou na řadu až naposled –, život byl při této práci zajímavější než za starých novinářských dní, a jestliže si odmyslel to, co se dálo v posledních několika týdnech, vypadala budoucnost velmi slibně. Brzy bude moci zasadit nynější správě města smrtelnou ránu. Tím by mohl dosáhnout velmi vysokého postavení. Nedal se tak snadno zneškodnit, jak doufali, a tato velmi půvabná dívka se do něho zamilovala.

Chvíli hleděl na tmavě zelenou pěšinu, po které přišli, a pak v lenivém zamyšlení zvedl oči ke skupině hvězd, jež se ukazovaly nad vrcholky stromů. Náhle – bylo to vlastně tak náhlé? – jako by to bylo jen nějaké našeptávání, nějaká představa – začal si uvědomovat nějaký zvuk, a když pozorněji naslouchal, vypadalo to jako lehké kročeje v zahradě za živým plotem. Bylo to tak tiché, pouhé zašustění trávy nebo nějaké větvičky. Nastražil sluch, napjaly se v něm v témž okamžiku všechny svaly a všecek se napřímil, nikoli snad proto, že by očekával něco strašného, ale přece jen – chystali zase už ty staré úklady? Zase už to byli ti podivuhodní zahradníci? Což toho nikdy nenechají? Vzal doutník z úst, zastavil houpací židli, v níž se maličko pohyboval dopředu a dozadu, a rozhodl se vůbec se nehýbat, nepohnout ani rukama, neboť jinak jej dva sloupy, z nichž jeden stál po jeho levici, zcela skrývaly před výhledem z okolního křoví. V tomto postavení sám mohl vyhlížet, ale vidět ho nebylo. Vědí, že je tady? Jak to zjistili? Má v tom prsty ona? Rozhodl se pak, že vstane a odejde, ale hned v příštím okamžiku si řekl, že bude lépe počkat ještě chvilku a podívat se, co se bude dít. Kdyby odešel a ona se pak vrátila a nenašla ho tady – což se opravdu zase chystali k nějakému úskoku?

Zatímco takto rychle uvažoval, ze všech sil napínal sluch. Na druhé straně živého plotu poněkud vlevo od něho blížily se nepochybně lehké kročeje, dokonce kročeje dvou lidí, neboť jakmile se jedny velmi blízko u něho zastavily, bylo slyšet, jak se z téhož směru blíží druhé, a obojí byly tak tiché a jemné jako kočičí plížení – jak dobře věděl, mohli to být špehové, lovci lidí, dokonce vrahové. Bylo to tak ohromující, toto číhání a plížení, bylo v tom něco tak bezohledného a krutého, že se mu z toho dělalo zle. Přece jen snad měl říci Blountovi, aby tu zůstal s ním – neměl tady takto setrvávat. Když mu po zádech nahoru dolů přebíhalo mrazení, chtěl již vstát a odejít, ale tu zaslechl ze schodiště kroky a domníval se, že je to Imogena. Vrací se tedy přece jen, jak slíbila. Nemá v tom prsty, jak se obával – nebo přece jen má? Kdo to může vědět? Ale bylo by pošetilé teď odejít. Pochopila by, že ji zase podezříval, a to období mezi nimi jaksi už pominulo. Nejednou mu již slíbila, že ho proti těm ostatním bude chránit právě tak jako i sebe. V každém případě jí může říci o těch lidech, kteří zatím přišli, a pak odejít. Poví jí, že se zase potulují kolem jako obvykle, stále připraveni využít jeho dobromyslnosti.

Když však potom její kroky dospěly pod schodiště a nebylo je už slyšet, nevyšla ven. Místo toho se jen rozsvítilo světlo vedle dveří, dosud v tuto hodinu zhasnuté, a když se ohlédl, spatřil, nebo se domníval, že viděl její stín na protější pravé straně. Něco tam dělala – co asi? Pod oním světlem bylo zrcadlo. Snad se chtěla ještě trochu přičesat. Oblékla se patrně trochu jinak, když se takto s ním měla sejít. Čekal. Ale nepřicházela. Pak se ho náhle zmocnilo tušení, že se děje nějaká podlost, jakýsi plíživý pocit, že bude podveden a zničen. V napjatých nervech ucítil vzrušující strach, který jako by mu sděloval přímo ve slovech: Pohni se! Spěchej! Prchni! Už ani okamžik nebyl schopen sedět, a jako by ho něco mocně nutkalo, vyskočil a několika kroky byl u dveří právě ve chvíli, kdy mu připadlo, že venku ve tmě slyšel další pohyby, a dokonce i šeptání. Co to bylo? Kdo to byl? Teď se to doví!

Ohlédl se uvnitř po ní a vskutku tu stála, ale jak změněna! Než odešla nahoru, měla na sobě lehké letní šaty, velmi krásné a vhodné pro vycházku, ale teď tu stála oblečena v jemných, přiléhavých domácích šatech, jaké by nikdy nebylo možno nosit mimo hotel. A nebyla také upravena se svou obvyklou péčí, nýbrž naopak všechno na ní bylo v nepořádku, jako by snad právě byla vyšla z nějaké vzrušující a nešťastné hádky. Límeček měla trochu natržen a rozevřen, jeden rukáv byl u ramene a u zápěstí rozpárán, sukni, jež sama byla natržena tak, že to tvořilo rozparek až nad koleno, měla nepořádně navlečenu. Tvář měla napudrovánu do smrtelné bledosti nebo snad byla skutečně tak plna strachu a zoufalství a vlasy měla rozcuchány, jako by je byla střásla k jedné straně. Celý její zjev vyvolával dojem, jako by ji byl někdo násilnicky přepadl a jako by byla ze zápasu vyšla s potrhaným šatstvem a duševně otřesena.

Jakkoli zběžně na ni pohlédl, užasl Gregory nad její proměnou. Tak ho to ohromilo, že nebyl schopen slova, ale blesklo mu hlavou, pochopil, co to všechno znamená. První jeho myšlenka byla uprchnout, dostat se z blízkosti tohoto zjevu, aby ho zde někdo nespatřil a nepřistihl. Jediným skokem byl pryč a rozběhl se vzhůru přes tři schody naráz, aniž se již ohlížel, když napřed dole vrhl do jejích zpola poděšených zraků užaslý, hněvivý a polekaný pohled. Nezastavil se, dokud nebyl u svých dveří, jimiž doslova skočil dovnitř a za kterými se okamžitě zamkl. Jakmile byl uvnitř, zastavil se všecek bledý a rozechvěn a naslouchal, zda něco neuslyší, nějaký zvuk, který by svědčil, že je pronásledován, když však nic neslyšel, přistoupil k zrcadlu a poškleboval se sám na sebe za to, že byl takový pošetilec a dal se tak snadno obelstít, že se dal lapit při vší své opatrnosti a po všech těch chytrácky chlubivých řečech. Bože, vzdychl. Bože!

A po všech jejích prohlášeních a slibech stalo se to právě dnes večer, myslil si. Jaké je to odhalení nespolehlivosti a podlosti lidské povahy! Po celou tu dobu mu tedy lhala, vodila ho za nos přes všechnu jeho takřka chvástavou opatrnost a podezřívavost a dnes večer, na samém konci sezóny, se jí div nepodařilo chytit ho do pasti! Tilneye nebylo tedy možno tak snadno klamat. Jeho lidé mu sloužili s větší věrností a lstivostí, než ho kdy napadlo.

Když teď již ví, jaká vlastně je, co jí řekne, jestliže se s ní vůbec ještě uvidí? Ona se mu prostě vysměje, bude si o něm myslit, že je hlupák, i když se mu podařilo uprchnout. Bude se s ní vůbec chtít setkat? Nikdy, pomyslil si. Když si však člověk pomyslí, že dívka tak mladá, jemná, na pohled něžná může být tak bezohledná, tak ďábelsky vychytralá a krutá! Bylo v ní víc prohnanosti, než kolik v ní on i Blount hledali.

Když přistrčil stůl a židle ke dveřím, zavolal Blounta, aby k němu přišel, usedl a čekal.

Jak to nyní viděl, chtěla s ním sehrát násilné přepadení, při němž by byl obviněn jako zločinec, a jestliže by měli dost svědků, těžko by dokazoval pravdu. Vždyť opravdu s ní spolu s Blountem hodně pobýval, i když si již říkal, že to nebude dělat.

Svědky tam měla blízko něho ve tmě. I když by patrně dokázal svou dřívější bezúhonnost, věřila by mu porota nebo veřejnost, když se uváží, jak dlouho si pohrával s ní i s celou nebezpečnou situací? Stačil ještě okamžik a byla by vykřikla, že ji znásilňuje, a byla by tím zburcovala celý hotel. Její tajní přátelé by byli přiběhli a ztloukli ho. Kdo ví – byli by ho možná i zabili! A jejich omluvou by bylo, že spravedlnost byla na jejich straně. Nepochybně by mohla spolu se svými přáteli přivést celé mračno svědků. Ale nevykřikla – to na tom bylo podivné, že nevykřikla, i když na to měla dost času (a vskutku měla), i když to od ní bylo očekáváno, i když od ní bylo žádáno, aby vykřikla! Proč to neudělala? Co jí v tom zabránilo? V jeho mysli se začala zakořeňovat podivná a znepokojivá omlouvající myšlenka, ale v témž okamžiku se ze všech sil pokoušel ji zneškodnit.

„Ne, ne! Už toho mám dost,“ říkal si. „Chtěla mě zkompromitovat, a to je všechno. A jakým způsobem. Je to hrozné. Ne, tím je všemu konec. Zcela určitě odtud zítra odjedu, pojedu za ženou do hor nebo si ji přivezu domů.“ A zatím tu seděl s revolverem v ruce, chvěl se, otíral si pot z tváře, neboť si nemohl být jist, zda ho ještě teď nebudou pronásledovat až sem a zda se ho nepokusí obvinit z násilného přepadení. Udělají to – mohli by to udělat? V té chvíli někdo zaklepal na dveře, a když se Gregory zeptal, kdo to je, otevřel Blountovi. Rychle mu pověděl o zážitku toho večera.

„Určitě věrně slouží své straně,“ řekl Blount vážně a přece i pobaveně. „Ale říkejte si, co chcete, byl to skvělý úskok. A ten její mrazivý klid! Vždyť o tom ještě s námi žertovala! Myslel jsem si, že riskujete, ale ne příliš. Už jsem si začínal myslet, že to s ní bude v pořádku, a teď tohle! Souhlasím s vámi, že je na čase, abyste odjel. Už se vám ji patrně nepodaří dostat na svou stranu. Je příliš úskočná.“

Příštího jitra vstal Gregory časně, kouřil na verandě a přemýšlel, jak všechno zařídí. Samozřejmě odjede a tu dívku s ďábelským srdcem patrně už neuvidí. Jaké to bylo odhalení! Když člověk pomyslí, že tu jsou takové vychytralé, bezohledné, krásné sirény v témž světě, kde žije i taková žena jako jeho manželka! Jen to srovnejte – jeho věrná, obětavá, trpělivá žena, jejímž jediným cílem je dobro těch, které opravdu miluje – a na druhou misku vah dejte tuto lstivou, nestoudnou dívku, předstírající herečku, dívku bez svědomí i morálky, jejímž jediným cílem bezpochyby je dosáhnout jakýmkoli způsobem vynikajícího postavení, a to na útraty všech a kohokoli!

Chtěl odjet, aniž ji spatřil, ale proti své vůli tu seděl dál a říkal si, že by nemohlo škodit, kdyby s ní ještě naposled promluvil, aby si ujasnil, zda skutečně zamýšlela vykřiknout nebo ne – zda je tak špatná, jak si teď o ní myslil –, kdyby jí postavil před oči ten obrovský podvod a řekl jí, jaká je ničemnice. V duchu se tázal, jakou novou lež si vymyslí. Bude vůbec schopna podívat se mu do tváře? Vysvětlí mu to? Bude moci něco vysvětlovat? Chtěl se ještě jednou na ni podívat nebo vyčkat, zda se mu nebude chtít úplně vyhnout. Jistě teď ráno myslí na to, jak zklamala, jak úplně selhala, když ho ještě včera tak lichotivě brala za ruku a šeptala mu, že není tak zlá a nízká, jak si o ní myslí, a že to jednoho dne pozná. A teď to tedy vidí!

Čekal dost dlouho a pak jí dal vzkázat, že s ní chce hovořit. Ne­chtěl celou věc uzavřít tak, aby už ani neměl příležitost vyplísnit ji, vyslechnout její nové lži. Po chvíli přišla dolů bledá a zřejmě vyčerpaná a kolem očí měla unavený výraz, jako by nebyla spala. K jeho úžasu se blížila zcela prostě k němu, a když jí vstal vstříc, jako by ji chtěl zarazit, postavila se vedle něho, na pohled slabší a zoufalejší, než ji kdy viděl. Jaká skvělá herečka, pomyslil si. Nikdy ji neviděl tak zmoženou, tak úplně zhroucenou, tak skleslou.

„Tak co,“ začal hovořit, když tam stála u něho, „jakou novou lež jste si připravila, že mi dnes ráno řeknete?“

„Žádnou lež,“ odpověděla tiše.

„Cože? Ani jedinou lež? Ale v každém případě začnete tím, že budete předstírat pokání? To už děláte. Vaši přátelé vás k tomu samozřejmě donutili, viďte? Tilney tam byl a paní Skeltonová! Čekali tam na vás, když jste šla nahoru, a řekli vám přesně, co a jak máte udělat, že to tak bylo? A vy jste to musela udělat, viďte?“ cynicky se jí posmíval.

„Již jsem vám řekla, že nemám co vysvětlovat,“ odpověděla. „Nic jsem neudělala – chci říci, že jsem nezamýšlela nic udělat –, jen jsem vám chtěla dát znamení, abyste uprchl, ale když jste na mne tak vyrazil –“ Mávl netrpělivě rukou. „Ach, tedy dobrá,“ řekla smutně. „Nemohu nic dělat, jestliže mi nechcete věřit. Ale je to pravda. Všechno, až na ten pokus s automobilem, všechno je pravda, ale nežádám vás už, abyste mi věřil. Nemohu proti tomu nic dělat, jestliže mi nebudete věřit. Je příliš pozdě. Ale musela jsem svou úlohu vykonat. Prosím vás, Ede, nedívejte se tak na mne – tak příkře. Nevíte, jak jsem slabá, nevíte, proč tyto věci musím dělat. Ale včera večer jsem nechtěla udělat nic, co by vám ublížilo – nechtěla jsem nic takového udělat, když jsem od vás odešla. A také jsem neudělala. Opravdu jsem nic takového neměla v úmyslu. Ach, dobrá, posmívejte se, chcete-li! Ale nemohla jsem jednat jinak – věřte mi nebo nevěřte. Nic mi nebylo tak vzdáleno, když jsem odcházela dovnitř, ale – ach, kam jsem se to v životě dostala!“ zvolala náhle. „Vy nic nevíte. Váš život není takové zoufalství jako můj. Nikdo vás nikdy nedohnal do takového postavení, v němž byste prostě musel dělat, co si jiní přejí. V tom to právě vězí – muži nikdy doopravdy neznají ženy. (‚To bych také řekl!‘ přerušil ji.) Ale já už musela udělat tolik věcí, které jsem nechtěla dělat – ne, neobhajuji se před vámi, Ede, opravdu ne. Vím, že je mezi námi všemu konec a že by to nemělo smysl, ale chtěla bych, abyste mi uvěřil, že i když jsem tak špatná, jak vskutku jsem, nechtěla jsem vám udělat nic zlého, jak se snad zdálo. Opravdu jsem nechtěla. Och, věřte mi –“

„Ach, přestaňte s tím, prosím vás!“ řekl zavile. „Dělá se mi z toho zle. Když jsem vám vzkázal, abyste přišla, nechtěl jsem nic takového slyšet. Vzkázal jsem vám to jen proto, abych viděl, jak to vůbec vydržíte, zda vůbec budete mít opovážlivost přijít dolů – opravdu, jen proto – a chtěl jsem vidět, jakou novou lež na mne spustíte, a teď ji tedy slyším. Jste skutečně skvělá! Ale rád bych vás požádal o jednu laskavost, abyste mě totiž napříště neobtěžovala. Mám toho dost a nesnesu to už. Odjíždím. Ten chlap Tilney, pro kterého pracujete, je velmi chytrý, ale zatrhnu mu to. Tak to bude. Jestli sám sebe dobře znám, nebudete už nikdy mít příležitost něco proti mně podniknout.“ Měl se k odchodu.

„Ede! Ede!“ volala. „Prosím vás – jen okamžik – neodcházejte ještě,“ žadonila. „Napřed vám ještě musím něco říci. Vím, že všechno, co říkáte, je pravda. Nemůžete ani říci nic, co bych si nebyla již sama tisíckrát řekla. Ale nechápete, jaký jsem měla život, jak jsem trpěla, jak mě hnali z místa na místo, ale teď vám to nemohu říkat – teď ne. Naše rodina nikdy nepatřila k vyšší společnosti, jak předstírala paní Skeltonová – vy jste to samozřejmě už věděl –, a já nebyla nic jiného než otrokyně, vedlo se mi zle, hrozně,“ a začala si otírat oči. „Vím, že jsem špatná. Včerejší večer to dokázal, je mi to jasné. Ale nechtěla jsem vám ublížit, i když jsem tam sama tak přišla – opravdu jsem nechtěla. Předstírala jsem, že jsem poslušná, to je všechno. Vyslechněte mě, Ede. Neodcházejte ještě. Myslila jsem si, že vám budu moci dát znamení, aniž mě oni spatří – opravdu, tak to bylo. Když jsem od vás odešla, dveře byly zamčeny a já se jen z toho důvodu vrátila. Patrně s těmi dveřmi něco udělali, abych je nemohla otevřít. Byli tam nahoře; přinutili mě vrátit se – nemohu vám říci, jak mě přinutili, proč to udělali, ani kdo to byl – ale stále je mám nablízku – vždycky jsou nablízku. Jsou rozhodnuti dostat vás, Ede, chtějí vás dostat jakýmkoli způsobem, i když já jim nepomohu, a říkám vám tady rovnou, dávejte na sebe pozor. Prosím vás o to. Odjeďte odtud. Se mnou se už vůbec nestýkejte. Nestýkejte se už s nikým z těch lidí. Já nemohu jednat jinak, věřte mi, nemohu. Nechtěla jsem, ale – ach, Bože –“ sepjala ruce a unaveně usedla, „nevíte, jaké jsou moje vztahy k nim, čím mě –“

„Tak je to tedy? Mám už takových řečí dost,“ přerušil ji Gregory nevlídně a nevěřícně. „Asi vám řekli, abyste šla za mnou, tohle mi řekla a vyvolala tím u mne účast s vámi? Ach, vy lhářko! Je mi z vás nanic. Jaký jste had, jaká podvodnice!“

„Ede! Ede!“ vzlykala. „Prosím! Prosím! Což to nechápete? Od té doby, co jsem přijela, střežili vždycky všechny vchody, kdykoli jsme vyšli ven. Nezáleželo na tom, kterými dveřmi jsme prošli. Měli své lidi na obou koncích budovy. Nic jsem o tom nevěděla, dokud jsem nepřišla nahoru. Opravdu, nic jsem nevěděla. Ach, jak bych chtěla z toho všeho uniknout! Je mi z toho všeho tak zle. Řekla jsem vám, že vás mám ráda, a je to pravda. Ach, skoro jsem se do vás zbláznila! Někdy si přeji zemřít, tak je mi z toho všeho zle. Můj život je hnusná špína a teď ještě i vy mě budete navždy nenávidět,“ a zachvívala se jako v zoufalství a tiše při tom plakala.

Gregory se na ni užasle díval, ale nevěřil jí.

„Ano, znám to už,“ trval na svém. „Zase tytéž řeči, ale nevěřím tomu. Lžete zrovna tak, jako jste mi lhala celou tu dobu. Pláčem a předstíráním zoufalství chcete dosáhnout jen toho, abyste mohla vyzkoušet nějaký další podvod, ale to se vám nepodaří. S tím je dnes jednou provždy konec a skončil jsem tím i s vámi. Za nynější městské správy by nemělo smysl obracet se na policii, jinak bych to udělal. Ale chci vám říci tohle. Jestli mě vy nebo někdo z té vaší bandy bude ještě pronásledovat, půjdu s tím do novin. Najde se už způsob, jak tohle dostat před soud, a já to zkusím. A kdybyste opravdu byla k něčemu a chtěla něco udělat, máte možnost to udělat, ale nedokázala byste to, i kdybyste měla nejlepší příležitost, nikdy, ani za milion let ne. Neuděláte to.“

„Ach, Ede! Ede! Neznáte mě, nevíte, jak mi je, nevíte, co udělám,“ polykala slzy. „Neposkytl jste mi příležitost. Jestli mi nevěříte, proč neřeknete, co mám udělat – a pak uvidíte.“

„Dobrá, to se může stát,“ odpověděl příkře. „Může se to stát hned tady na místě. Napište mi přiznání ke všemu, co se tady dálo. Nadiktujte to stenografce, pak pojďte se mnou k notáři nebo k okresnímu státnímu zástupci a odpřisáhněte to. Teď uvidíme, co je na tom pravdy, že mě máte ráda,“ a napjatě ji pozoroval, zatímco ona se dívala na něj, oči jí již usychaly a přestávala vzlykat. Jako by se v ní city odmlčely a v hloubavém zamyšlení se upřeně dívala na podlahu. „Tak co? To je něco jiného, viďte? Nemyslela jste si, že vás takhle vezmu za slovo, co? Ale věděl jsem hned, že to neuděláte. Tím jsem vás odhalil, a tedy sbohem. Vím už, kdo jste. Sbohem!“ a vykročil.

„Ede!“ zvolala, vyskočila a rozběhla se za ním. „Ede! Počkejte – neodcházejte! Udělám to. Udělám všechno, co budete chtít. Nevěříte mi, že to udělám, ale udělám to. Je mi z tohoto života už zle, opravdu zle. Nezáleží mi na tom, co mi pak provedou, ale udělám to. Prosím, nebuďte na mne tak krutý, Ede. Což nechápete – což nechápete – Ede – co k vám cítím? Jsem do vás opravdu zblázněna. Nejsem tak zlá, Ede, opravdu nejsem – což to nechápete? Jenom – jenom –“ a on se zatím už vrátil a nedůvěřivě se na ni díval. „Kéž byste mě měl aspoň trochu rád, Ede. Máte mě aspoň trochu rád? Budete mě mít rád, jestliže to udělám?“

Díval se na ni se směsí úžasu, pochybností, pohrdání, soucitu, a dokonce i s jistým zalíbením. Udělá to opravdu? A jestliže to udělá, bude jí moci poskytnout onu lásku, po které touží? Nebude, to věděl. Nikdy se nevyplete z té hrozné skupiny lidí, která ji obklopuje, ze své minulosti, ze vzpomínek na věci, které se mu pokoušela udělat, a on – on má rodinu. Je se svou ženou skutečně šťasten a nemůže její lásku opětovat. Je tu jeho kariéra, jeho budoucnost i nynější postavení. Ale ta její minulost – co to vlastně je? Jak mohou mít ti lidé takovou moc nad jiným člověkem, jak ona to tvrdí, zvláště jsou-li to takoví darebáci, a proč mu to všechno neřekne? Čeho tak hrozného se dopustila, že jim to dává tuto moc? I kdyby ji měl rád, i kdyby si myslil, že jí lze důvěřovat, bylo by právě nyní možno postavit se tváří v tvář té bandě tajných nepřátel, která si na něho a na ni zasedla, nebo jí uniknout? Oni dva by tím byli odhaleni a ukázali by se veřejnosti v nejhorším světle, se všemi podrobnostmi. Tím by bylo naprosto znemožněno, aby pak vystoupil sám a učinil ona obvinění, která mu získají přízeň lidu. Ne, ne, ne! Jestliže uváží všechny pokusy, které proti němu podnikla, proč mu teď chce pomoci a proč očekává, že by za takovou pomoc měl opětovat její lásku? Usmál se na ni přísně i trochu smutně.

„Tak je to tedy. Nemohu s vámi o tom mluvit, Imogeno, aspoň ne teď. Buď jste jedna z největších hereček a podvodnic, jaká kdy žila, nebo jste trochu potřeštěná. V každém případě mohu snad očekávat, abyste pochopila, že vás za všech těchto okolností sotva mohu mít rád, natož milovat, zvláště když v oné hlavní věci není ještě jasno. Soudím-li podle toho, co o vás vím, je docela možné, že i teď lžete – že jako obvykle hrajete. Ale ať je to jakkoli – nejdříve se podívejme, co lze udělat s tou hlavní věcí, a pak budeme spolu hovořit.“

Podíval se na ni a pak se zahleděl přes moře na několik lodí, jež se sem blížily.

„Ach, Ede,“ řekla smutně, když se podívala na jeho nepřítomný výraz, „nikdy nepochopíte, jak vás mám ráda, i když musíte přece vědět, že vás musím mít hodně ráda, chci-li něco takového pro vás udělat. Pokud jde o mne, nic horšího ani nemohu udělat – znamená to možná můj konec. Ale chtěla bych, abyste mě měl aspoň trochu rád, i kdyby to mělo být jen na chvíli.“

„O tomhle teď nemluvme, Imogeno,“ řekl pochybovačně. „Aspoň ne do té doby, než promluvíme o tom druhém. Do té míry mi musíte vyhovět. Ani vy nevíte, jaký byl můj život – jediný dlouhý boj o významné postavení. Ale chcete-li jít se mnou, pojďte tak, jak jste. Nechoďte si už nahoru pro klobouk – ani pro jiné boty. Seženu tady vůz a můžete jet tak, jak jste.“

Podívala se na něj prostě a přímo, jako by byla zahnána do úzkých.

„Dobrá, Ede, ale chtěla bych vědět, jak to všechno skončí. Jestliže se o tom dovědí, chápete přece, že se sem pak nemohu vrátit. Vím, že to pro vás musím udělat, ale, probůh, jak jsem pošetilá! Ženy jsou vždycky takové, jakmile jde o lásku, a já si říkala, že už nikdy s láskou nechci nic mít, a teď to tedy vidíte!“

Odjeli spolu do města do jeho kanceláře, pak k notáři a do úřadu státního zástupce – bylo to veliké vítězství. Přiznala všechno nebo takřka všechno o svém dřívějším zaměstnání u pana Swayna; jak se u něho setkala s panem Tilneyem; jak ji později po Swaynově útěku zaměstnával různým způsobem Tilney jako sekretářku i jako osobní tajemnici a jak na něj začala pohlížet jako na svého ochránce; pověděla, kde a jak se setkala s paní Skeltonovou, která ji pak na Tilneyovu žádost (nebyla si v té věci jista, ale byl to prostě jeho příkaz) najala k této práci – nebo jí spíše rozkázala dělat tuto práci –, ale jaké byly příčiny, pro něž ji paní Skeltonová mohla takto donutit, to odmítla povědět a vyhradila si, že to řekne později. Pravila, že se bojí.

Jakmile měl tento doklad v rukou, Gregory se nesmírně radoval, ale přece jen o ní pochyboval. Ptala se ho, co bude teď, co bude dál, a on ji požádal, aby se okamžitě rozešli a aby na čas zůstala od něho vzdálena, než si bude moci rozmyslit a rozhodnout, co dalšího udělá. Znovu jí řekl, že mezi nimi nemůže být nic, ani přátelství, pokud jednoho dne nebude úplně přesvědčen, že jeho zájmy nemohou být v ničem poškozeny – ať jde o jeho ženu, o volební kampaň nebo o cokoli jiného. Čas musí všechno rozhodnout.

A přece se stalo asi za čtrnáct dní, že ho zavolala telefonicky do kanceláře a požádala ho, aby se kdekoli podle jeho přání sešli jen na slovíčko, na několik minut, a skutečně se pak sešli, opravdu tentokrát jen na okamžik, jak řekl sám sobě a jak řekl i jí. Bylo to pošetilé, neměl to dělat, ale –. Při tomto rozhovoru se Imogeně podařilo nějakým způsobem zapůsobit na jeho city a těžko to překonával. Bylo to v jednom z těch přístřešků málo navštěvované restaurace, zvané Grill Parzan, ve veliké finanční čtvrti. Když prohlásila, že ho vyzvala k této schůzce jen proto, aby ho spatřila naposled, pověděla pak, že okamžitě a úplně skončila svůj pobyt v hotelu Triton, aniž se tam, jak vyrozuměl, vrátila byť jen pro svoje šaty, a že se teď skrývá v chudší městské čtvrti, kde zůstane, dokud se nerozhodne, co bude dělat dál. Vypadala velmi opuštěná a neklidná a také řekla, že se tak cítí. Pravila, že neví, co se s ní teď stane, jaký osud ji čeká. Ale nebyla by tak příliš nešťastná, kdyby jen věděla, že o ní nesmýšlí špatně. Musel se usmát nad její na pohled dojemnou vírou v moc lásky. Jak by láska mohla něco změnit na takovéhle ženě! Bylo to přitažlivé a tak skličující. Řekl si teď, že ji má platonicky, ale upřímně rád. Těšil ho její zájem o něj, dokonce ho to dojímalo. „Ale co ode mne očekáváte?“ opakoval znovu a znovu. „Víte přece, že v tom nemůžeme pokračovat. Mám ‚děvče‘ a dítě. Neudělám nic, co by jim mohlo ublížit, a mimo to právě začíná kampaň. I tohle je ode mne směšně pošetilé. Riskuji svou kariéru. Tohle musí být naše poslední schůzka, to vám říkám rovnou.“

„Dobrá tedy, Ede,“ pravila zahloubaně, skloněna nad jídlem a hledíc na něj, „už jste se nadobro rozhodl? Už mě nikdy nechcete spatřit? Připadáte mi tak daleko, když jsme teď zpátky v městě. Ještě o mně máte tak špatné mínění, Ede? Jsem opravdu tak špatná?“

„Přece sama chápete, jak se věci mají, Imogeno,“ hovořil. „Nelze jinak. Jste více nebo méně ztotožňována s tou skupinou lidí, i když k nim nechcete patřit. Sama říkáte, že o vás mnoho vědí, a jistě by toho nemeškali využít, kdyby k tomu dostali příležitost. Samozřejmě nic ještě nevědí o onom přiznání, pokud jste jim to neřekla, a nechci také o něm nic prozradit, pokud bych k tomu nebyl nucen. Pokud jde o mne, musím myslet na ženu a dítě a nechci udělat nic, co by jim ublížilo. Kdyby se Emily o tomhle dověděla, zlomilo by ji to, a nic takového jí nechci udělat. Byla vždy ke mně upřímná a všechno jsme prožívali společně. Znovu jsem si to promyslel a jsem přesvědčen, že to, co udělám, je nejsprávnější. Musíme se rozloučit a přišel jsem vám povědět, že už se s vámi nikdy nemohu sejít. Nelze jinak, Imogeno, což to nechápete?“

„Ani na chvilku?“

„Ani na okamžik. Nemůže to prostě být. Mám vás rád a zachovala jste se statečně, když jste mě z toho vytáhla, ale což nechápete, že to nemůže tak být? Opravdu to nechápete?“

Hleděla na něj, pak na chvíli na stůl a potom se zadívala přes domy velikého města.

„Ach, Ede,“ smutně hovořila, „byla jsem tak pošetilá. Nemyslím pro ono přiznání – jsem ráda, že jsem to udělala – prostě ve všem, čeho jsem se dopustila. Ale máte pravdu, Ede. Cítila jsem celý ten čas, že to takhle skončí, cítila jsem to i onoho jitra, kdy jsem svolila udělat přiznání. Ale doufala jsem, přestože tu nebyla žádná naděje, doufala jsem prostě proto, že jsem si od první chvíle, co jsem vás tam spatřila, jasně uvědomovala, že vám jistě podlehnu, a teď vidíte, že to tak bylo. Dobře tedy, Ede. Rozlučme se. Láska je smutná věc, viďte?“ a začala se oblékat.

Pomáhal jí a myslil na onen podivný vír událostí, který je svedl dohromady a teď zase rozlučoval.

„Byl bych rád, kdybych pro vás mohl ještě něco udělat, Imogeno,“ řekl. „Rád bych vám řekl něco, co by vám to usnadnilo – co by to usnadnilo nám oběma –, ale jaký by to mělo smysl. Vždyť by to opravdu nemělo smysl.“

„Nemělo,“ řekla zlomeně.

Šel s ní k výtahu a dostali se tak dolů na chodník, kde se na okamžik zastavili.

„Tak tedy, Imogeno,“ řekl a odmlčel se. „Není to tak, jak bych si přál, aby to bylo – ale –“ napřáhl ruku „– přeji vám všechno štěstí, sbohem.“ Obrátil se k odchodu.

Prosebně se na něj zadívala.

„Ede,“ pravila. „Ede – počkejte! Nechcete – nechtěl byste –?“ a zvedla k němu rty a její oči se zdály zamlženy citem.

Vrátil se k ní, objal ji jednou paží a přitiskl její rty k svým. A ona se při tom k němu přitiskla, jako by do tohoto jejich prvního a posledního polibku vkládala obrovskou váhu citu, a pak se obrátila a odešla, neohlédla se už ani na okamžik a rychle se ztratila v nesmírném vířícím davu kolem. A když se on měl k odchodu, spatřil dva filmaře s kamerami, jak natáčejí tento výjev z různých úhlů pohledu. Nemohl uvěřit svým očím. Když se na ně zadíval, skončili svou práci, zaklapli stativy a vstoupili do čekajícího automobilu. Než byl schopen vzít rozum do hrsti, byli pryč – a pak –

„Proboha!“ zvolal. „Což mi tohle opravdu provedla – provedla to ona? Po všem tom, co jsem k ní cítil! Po všech svých prohlášeních! Ta podvodnice! Teď tedy mají snímek toho, jak ji líbám! Dostali mě, probůh, dostali mě s její pomocí, když jsem se napřed ubránil tolika věcem! Tím bude celé to její přiznání bezcenné! Udělala to, poněvadž změnila o mně svoje mínění! Nebo mě nikdy ani neměla ráda!“ (To bylo truchlivé, pokořující pomyšlení!) „Udělala to? Mohla to udělat? Věděla o tom? Mohla takovou věc udělat?“ ptal se v duchu. „Udělala to s Tilneyem nebo mě po celý ten čas sledoval jen Tilney?“ Smutně a bezmocně odešel z toho místa.

Teď tedy byla jeho kariéra v nebezpečí. Žena se mu vrátila a všechno bylo zdánlivě v pořádku, ale kdyby vyhlásil ona obvinění, co se stane pak? Vyjdou na veřejnost s oním snímkem! Bude na něj uvalena hanba! Nebo se aspoň octne v postavení, které se tomu takřka bude rovnat. Co potom? Mohl by je obvinit z podvodu, tvrdit, že snímek je montáž, mohl by otisknout ono přiznání. Ale mohl by opravdu? Objala ho tak kolem krku! I on ji objal jednou paží! Dva kameramani to natáčeli z různých úhlů! Mohl by to vysvětlit? Podařilo by se mu najít Imogenu? Je moudré takto jednat? Svědčila by v jeho prospěch? A kdyby i svědčila, prospělo by to? Což by – aspoň v politice – věřil někdo, že se člověk může stát mravní obětí? Pochyboval o tom. A ten smích! Ty žerty! Pohrdání! Jen jeho žena mu v tom mohla věřit, ale ani ta mu nemohla pomoci.

S těžkým srdcem a poražen vlekl se teď dál naprosto přesvědčen, že pro tento jediný hloupý laskavý skutek ztratila cenu všechna jeho práce dlouhých měsíců a že teď už nikdy – tak úzkostlivě dbaly ony soupeřící politické strany o svou pověst – nebude ani moci doufat v onu svou lepší budoucnost – aspoň v tomto městě ne – v onu budoucnost, do které si promítal tolik nadějí – a do této budoucnosti nebude dovoleno vstoupit ani jeho ženě a dítěti.

„Hlupáku! Hlupáku!“ volal sám na sebe sklíčeně a pak znovu. „Hlupáku! Hlupáku!“ Proč byl tak směšně účastný a lehkověrný? Proč se tak příliš dal zaujmout? Když však nenašel žádnou odpověď a žádné východisko, leč v tom, že bude zapírat a obviňovat na oplátku, kráčel pomalu ke své kanceláři, teď tak protivné, kde tak dlouho pracoval, kde však vzhledem k této události už patrně nebude moci pracovat, alespoň nikoli k nějakému velkému užitku.

„Tilney! Imogena! Hotel Triton!“ a myslil na to, jak zchytralí darebáci jsou ti dva – nebo v každém případě Tilney –, neboť ani teď si nemohl být jist o Imogeně, a v takových myšlenkách opustil u svých dveří onen veliký dav, zpozdilý obrovský dav, který Tilney, starosta a všichni politici den co den, hodinu co hodinu podváděli – týž dav, kterému chtěl pomoci a proti němuž právě tak jako proti jeho vlastní osobě byl zosnován onen drobný úklad, nakonec tak snadno a úspěšně provedený.