Na okraji života

Muži ve tmě

V obvyklém smyslu toho slova tu není skutečná tma, neboť veliká žlutá elektrická lampa vrhá nazlátlé světlo v širokém kruhu, ale je čtvrt na dvě za studeného lednového jitra a tato lampa je tu jediným blízkým světlem. Kanceláře velkého novinářského střediska, před nimiž na chodníku je jeviště tohoto výjevu, jsou temné a mlčenlivé. Veliké rotačky v každé z těch okolních novinářských budov se chystají mohutně se rozběhnout, a kdyby lidé, kteří tudy procházejí, přestali šoupat nohama, bylo by slyšet hluk těchto příprav. Když pak o málo později začnou skutečně pracovat, lze je slyšet, lze slyšet ten spěšný, temný a přitlumený zvuk – a vychází z nich vodopád novin, na které svět čeká jako na své každodenní dráždidlo, a čeká na ně takřka právě tak jako na chléb, který dostáváte na práh dveří pro svoje tělo.

Ale kdo jsou ti zvláštní lidé, kteří se zde v této předjitřní hodině zřejmě shromažďují? Před několika minutami tu nebylo vidět nikoho, ale teď už jsou tamhle tři nebo čtyři a hovoří spolu o příčinách nynějších zlých časů, a zde ve stínu velikých vrat jsou další tři nebo čtyři. Jestliže se pak rozhlédnete, spatříte je přicházet ze všech stran, spatříte je, jak sem vždy vklouznou ze stínu směrem k světlu, kde již sedí tlustá, stará irská žena vedle prázdného novinářského stánku a čeká, až si jej bude moci upravit, neboť na něm dosud nic nemá. Zprvu se zdá, jako by to všechno byli muži jednoho typu, všichni jsou tak malí, pod váhu a vychrtlí. Ale o málo později zjistíte, že si výškou a vahou nejsou všichni tak podobni, jak vám připadalo, a že patří k různým národnostem. Ale je jisté, že jsou všichni prochladlí a trochu netrpěliví. Stále přecházejí, otáčejí se a hledí na hodiny radniční budovy, kde žlutý ciferník ukazuje čas, nebo se dívají dolů ulicí a občas tiše hovoří, ale ne příliš mnoho. Padne mezi nimi velmi málo slov.

„Co se to tady děje?“ zeptáte se muže, který stojí nejblíže a který by mohl o tom podat zprávu, neboť tu již prodlévá dost dlouho.

„Nic,“ praví. „Čekají na ranní noviny. Každý se snaží být první tam, kde někoho hledají.“

„Ach tak!“ zvoláte, když vám svitlo. „Jsou tu tedy, aby získali náskok. A čekají tady celou noc? To je hodně kruté, viďte?“

„Ani nevím. Jsou to většinou Švédové a Němci.“ Říká to, jako by tyto dvě národnosti a nepochybně i některé jiné nepotřebovaly žádné lidské ohledy. „Jsou to většinou číšníci, kuchaři, uklízeči a umývači nádobí. Jsou tu také jiní, ale většinou jsou to číšníci.“

„Myslíte, že i tamhleten starý muž – ten s bílou bradkou – je číšník?“

„Ach ne. To není číšník. Nevím, co je – patrně žebrák. Takové lidi nikde nechtějí. Ale ti ostatní jsou číšníci, všichni ti mladí.“

Podíváte se na ně a jsou skutečně svým způsobem mladí, ale jsou vyhublí, mají tenké rty, úzké hrudníky a bledé tváře, všichni jsou trochu otrhaní a pod pažemi mají balíčky buď z novinového nebo hnědého papíru – patrně se v nich skrývají zástěry.

Začnete uvažovat a s pomocí přítele, který vám poskytne některé údaje, uděláte si celkový obraz. Toto město je skutečně obrovské, kruté a mrazivé a tito muži se octli, v každém případě aspoň dočasně, na nejnižším stupni žebříku. A přitahují je jako vyhlídka na získání práce ony sloupce inzerátů v úspěšných ranních novinách. Přicházejí sem tak časně za studené noci, aby získali náskok, než je bude moci předběhnout jiný uchazeč o některé z těch míst. Kdo dřív přijde, dřív dostane, co žádá.

A zatímco tu takto stojíte a uvažujete, přistoupí k vám jiný člověk. Nevypadá ani do té míry blahobytně jako ten, s kterým jste dosud mluvili; zdá se hubenější, vychrtlejší.

„Šéfe, podívejte se na tohle,“ říká a otvírá dlaň, v které vám ukazuje něco lesklého. Vypadá to jako zlato.

„Nechci,“ odpovídáte neklidně. (Byli jste předem varováni.) „Ne, nechci se na nic dívat.“

„Jen se podívejte,“ trvá na svém.

„Ne,“ odpovídáte podrážděně, ale přece jen se vlažně nebo i odmítavě podíváte a spatříte zlatý prsten s pečetní plochou, na které jsou vyryty iniciály.

Zavírá hubenou dlaň a zastrkuje ji zpátky do kapsy. Chystá se už odejít, ale tu ho napadne něco jiného.

„Hledáte práci?“ táže se.

„Ne.“

„Nejste kuchař?“

„Ne.“

„A já si myslel, že jste nějaký vrchní kuchař – taky sem někdy některý z nich přijde.“

Je to pochybná poklona, ale lepší než nic. Trochu se obměkčujete.

„Jsem číšník,“ sděluje vám, když na okamžik upoutal váš zájem. „To znamená, že dělám číšníka, když mi to zdraví dovolí. Teď jsem na tom trochu špatně. Nejlepší, co mohu dostat, je mytí nádobí. Ale jsem číšník a dělal jsem vrchního. Ale tihle lidé tady, o těch se nedá ani mluvit. Všichni pracují jen v laciných krčmách. V sobotu večer se obyčejně opijí, a když v neděli nejsou včas na místě, dostanou vyhazov. Šéf přijme někoho jiného. Pak přijdou v neděli nebo v pondělí sem.“

Jste nakloněni pomyslit si, že tento popis souhlasí s tím, co pozorujete na některých z těch lidí, ale co ti ostatní, kteří vypadají jako otcové rodin, kteří jsou ustaraní a utrápení?

„Ale ovšem, jsou tu i jiní,“ říká vám onen rádce. „Každý den jsou v novinách tři sloupce inzerátů, kde hledají lakýrníky. Skoro každý den v jednom sloupci hledají sazeče. Lidé si celý rok dávají malovat byty. Hledají se nádeníci. Také truhláři. Něco pro ně se tam také najde. Ale nejvíc je toho pro číšníky, kuchaře a umývače nádobí.“

Ptáte se v duchu, zda je to skutečně pravda, ale vypadá to věrohodně. Tihle lidé jsou zřejmě ve většině případů kuchaři a číšníci. Je nezbytné, aby zde čekali tak časně, poněvadž restaurace a hotely mají obvykle otevřeno po celou noc. Možná, že to tak je.

A po celou dobu se v duchu ptáte, proč už nedostávají noviny. Je to hanebnost, že zde ti lidé musí stát tak dlouho. Je tu již teď veliký zástup, dvě stě nebo tři sta lidí. Prochází tudy strážník a udržuje volný průchod. Není naladěn přátelsky.

„Ustupte tady,“ nařizuje hněvivě. „Říkám vám to naposled!“

Otvírají se veliká vrata.

Náhle se v nich objevuje chlapec, nesoucí velký balík nejúspěšnějších ranních novin, a má je naloženy tak, že hrozí spadnout. Vypadá to v tom davu kolem, jako by se všichni chtěli na něj vrhnout a vyrvat mu noviny. Ale uzavírají jen za ním uličku, kterou prošel. Když dojde ke stánku oné irské ženy, utvoří se kruh, k němuž se všichni chtějí dostat a kam napřahují ruce. Volají jméno listu. „Dej sem – – –,“ a po několik minut vzrušujícím způsobem kvete obchod s ranními novinami. A pak se muži s novinami rozběhnou, jako psi odbíhají s kostí. Spěchají k nějakému blízkému světlu a dívají se nahoru dolů po sloupcích. Někdy si něco zaškrtnou a pak je vidíte, jak spěchají pryč. Vybrali si, kde budou hledat svoje vyhlídky.

Z jednoho hlediska je to divadlo budící soucit, z druhého je to obraz doslova strašlivý. Onen umývač nádobí (nebo bývalý číšník) vám poví, že ve většině těchto míst nelze mimo spropitné vydělat víc než pět dolarů týdně s noclehem. A řekne vám hned, že nocleh bývá hrozný. Zatímco s ním takto hovoříte, vidíte tudy procházet nějakého pansky oblečeného novináře s dobrým platem, který se opožděně ubírá domů. Jaký je to do nebe volající protiklad!

„Tak jsem si myslel včera večer,“ hovoří k vám váš známý umývač nádobí, „že dostanu práci. A teď jsem si myslel, že by někdo mohl koupit tenhle prsten. Ráno mi na něj půjčí v zastavárně dolar a pětasedmdesát centů. Nemám na noviny, jinak bych o tom nemluvil. Obyčejně to tam na začátku týdne dám a v sobotu to vyplatím. Zítra to tam dám a zkusím pak večer dostat práci.“

Jaký příběh! Jaké stísňující svědectví!

Saháte do kapsy a vytahujete čtvrt dolaru. Kupujete mu noviny. „Dobře pořiďte,“ říkáte mu povzbudivě – ale ta bída! Ty hlubiny! Když si jen člověk představí, že kdokoli z nás může k tomuhle dospět!

Když odchází, pozorujete i ostatní, jak odcházejí, a pak sem doléhá ticho a noc. Není zde ani potuchy po nějakém dopravním ruchu, není zde třeba světla. Stará irská žena se dává do truchlivého čekání, patrně na jitro. Tu a tam si nějaký chodec koupí noviny, ale to se stane zřídka. A ti ostatní se již rozešli do všech stran větrné růžice; v Brooklynu, na Manhattanu, v Bronxu, v Hobokenu, na Staten Islandu čekají před odřenými dveřmi restaurací; sedí na schodech, zaujali místo hned u vchodů. Mají právo žádat o místo jako první, mají právo být první, poněvadž jsou zde první – jaká skvělá výsada!

A my – my se zatím převrátíme v svých snech na druhý bok a spíme dál. Veliký svět jde dál. Tohle nám není určeno. Nepatříme k těm lidem ve tmě.

Muži v bouři

Je zimní večer. Teskné barvy noci začínají doléhat na všechno už ve čtyři hodiny. Hustě padá jemný, štiplavý, bičující sníh, hnaný rychlým větrem, takže letí v dlouhých tenkých provázcích. Ulice je jím vystlána, je tu z něho šest palců vysoký, studený a měkký koberec, udusaný do hněda kopyty potahů a lidskýma nohama. Lidé kráčející po Bowery prodírají se jím se sklopenými hlavami, se zdviženými límci a s klobouky naraženými až na uši.

Před špinavou čtyřpatrovou budovou se shromažďuje zástup mužů. Nejdříve přijdou dva nebo tři, kteří pak postávají u zavřených dřevěných vrat a dupou nohama, aby se zahřáli. Nepokoušejí se vejít dovnitř, přecházejí jen truchlivě z místa na místo, strkají ruce hluboko do kapes a dívají se kolem po zástupu a na přibývající rozsvícené lampy. Jsou tu starci s prošedivělými vousy a zapadlýma očima; jsou tu i lidé poměrně mladí, ale vyhublí nemocemi; jsou tu muži středních let.

Jak roste dav poblíž dveří, přibývá i tichých hlasů. Nejsou to rozhovory, nýbrž běžné poznámky, určené komukoli. Jsou v tom i nadávky a lidová rčení.

„Měli by si pospíšit.“

„Koukejte na toho chlupatýho, jak tu hlídá.“

„Tohle prej teda není žádná zima.“

„To bych rači byl s Pearym.“

Zavane prudší vítr a oni se shlukují těsněji. Není tu žádný hněv, žádné vyhrožování. Je to jen zachmuřená vytrvalost, neprosvětlená ani vtipností, ani kamarádstvím.

Hlučně tu projíždí automobil a v něm sedí opřena jakási postava. Jeden z těch lidí nejblíž u dveří ji zahlédne.

„Podívejte toho chlapa, jak si jede!“

„Tomu asi není zima.“

„Ach jo!“ zvolá jiný, když je už automobil daleko z doslechu.

Zvolna dopadá noc. Po chodníku spěchají zástupy směrem k domovům. Ale tito muži zde stojí dál kolem dveří a nemají se k odchodu.

„Copak to nikdy nechtějí otevřít!“ praví jakýsi ochraptělý hlas.

To jako by probudilo všeobecný zájem o zavřené dveře a všichni se zahledí k nim. Dívají se na ně jako němá zvěř, jako psi, kteří hrabou nohama, skučí a upřeně hledí na kliku. Kolébají se ze strany na stranu, mžikají očima a brumlají někdy nadávky, někdy nějaké poznámky. Čekají však dál a sníh dosud víří kolem a bodá je.

V okně nade dveřmi se objevuje záblesk světla, které tam za nimi někdo rozsvítil. Mezi čekajícími nastává vzrušení. Na starých kloboucích a vyhublých ramenou se vrší sníh. Hromadí se tam v malých návějích a v záhybech, ale nikdo jej nestřásá. Uprostřed zástupu jej teplo a dech rozehřívají, a tak jim voda stéká z okrajů klobouků a po nosech, ale nemohou zvednout ruce, aby kapky setřeli. Na těch, kdo stojí na vnějším okraji zástupu, sníh netaje. Ti, co se nemohou dostat doprostřed davu, sklánějí hlavy proti větru a celí se shýbají.

Konečně zarachotí klíč v zámku a zástup nastraží uši. Kdosi zvolá: „Tak jen pomalu!“ a pak se dveře otevřou. Na okamžik nastane strkání a tlačenice v truchlivém, zvířecím tichu a pak davu začne ubývat. Mizí dovnitř jako odplouvající klády a zmizí pak úplně. Mokré klobouky a mokrá ramena, prochladlá, ubohá, bručící hmota proudí mezi ztemnělými stěnami. Je právě šest hodin a v tvářích spěchajících chodců je vidět touha po večeři.

„Prodáváte tady něco k jídlu?“ ptá se jeden z mužů prošedivělého starce v bačkorách, který otevřel dveře.

„Ne, jen noclehy.“

Čekající zástup je na noc ubytován.

Muži ve sněhu

Zimní dny ve velkém městě poskytují zvláštní pohledy. Jestliže sněží, na ulicích je rázem blátivá kaše a všemu podnikání to dělá do značné míry potíže. První vločky jsou hezké na pohled; vzduch se naplní poletujícím peřím a obloha se nízko zastře tesknými mraky. Pak nastane plískanice a bláto a nezřídka i pronikavá zima. Město se rozezní hlukem a skřípěním promrzlých povozů a muži i ženy, obrovský proud lidstva, jenž plní ulice, spěchají z místa na místo, aby skončili práci a nezbytnou pochůzku, která je donutila vyjít ven.

V některých částech města zastihneme v takových dnech skupiny mužů, které příroda a okolnosti ustanovily, aby byli nedílnou částí každého větrného sněžení. Podobají se rackům, kteří sledují na moři hejna ryb. Chudoba je navzájem spřízňuje a dává jim svým způsobem znaky oddělené vrstvy. Nejsou vždycky jen ubozí tělesně, nýbrž také duševně a pozemské statky samozřejmě nemají žádné.

Jako je tomu s racky a jejich rybami, daří se jim vždy něco získat z bouře. Jejich osud je závislý na osudu oněch najímatelů, kteří uzavírají s městskou správou smlouvu na odstraňování sněhu, a je možné je vídat v celých stovkách, nikoli vždycky v takových hodinách a za takových podmínek, na které by bylo příjemné pomyslit, v okolí těch kůlen, kde je skryto nářadí pro odstraňování sněhu a kde se vydávají potvrzení o jejich denní práci. Za časných jitřních hodin, kdy se začíná rozdělovat práce, lze je tu vidět prochladlé, bez zimníku, často s holýma rukama i bez šátků na krk, bez límců, a jestliže nějaký mají, je to jen cár, a v kloboucích, které jsou příliš pohmožděné a omšelé, aby je bylo možno poctít tím jménem.

Městská správa obvykle platí těmto mužům za nakládání sněhu dva dolary denně. Ale najímatelé je někdy nechtějí přijmout ani za tuto mzdu, poněvadž obvykle dávají přednost náhodně uvolněným zdravým dělníkům; ale tlak, který vykonává na najímatele městská správa a veřejnost, nutí je ukazovat dobrou vůli. A tak jsou na dočasnou práci přijímány tisíce těch, o kterých by jinak ani neuvažovali, a to jsou právě oni.

A tak tu v tomto studeném, drsném a krušném počasí stojí jako ovce, které čekají, až budou vpuštěny do ovčince. V jejich úsilí udržet se při životě není žádná zvláštní horlivost. Hladovějí po životě, ale je to hlad skleslý a bez ducha, poněvadž jej nic nepovzbuzuje. Tak dlouho byli hnáni a štváni po světě ve svém úsilí vydělat si na živobytí, až většinou již propadli beznaději a ztratili odvahu. Tato sněhová bouře, jež pro mnohé znamená pohodlí v domácí odloučenosti a zábavu, je pro ně drsnou příležitostí – je pro ně kůrkou ze stoky, ale kůrkou.

A proto jsou zde tak časně ráno, ještě za tmy. Stojí v dlouhé řadě před najímatelovou kůlnou a čekají, kolik z nich bude najímatel potřebovat. Přijímá je muž u zaskleného okénka, vsazeného do dveří. Je to bodrá, hmotařská, praktická duše, která po rozumové stránce ničím příliš nevyniká, ale je nadána velikým smyslem pro zisk. Je to muž, kterého nezajímá, jak vypadají a žijí ti lidé před ním. Nic pro něj neznamená, že je to ve většině případů poslední zoufalé napřahování ruky po stéblu trávy. Udělá tenhle člověk nějakou práci? Spokojí se jedním dolarem a pětasedmdesáti centy místo těch dvou dolarů, které platí městská správa? Doslova takto se jich na to neptá; dělá to jinak.

„Máš lopatu?“

„Nemám.“

„Tak tě lopata bude stát pětadvacet centů.“

„Nemám je.“

„To je v pořádku. Necháme si to z tvého platu.“

Ale nejen za dnešek, nýbrž za všechny další dny práce bude se mu srážet pětadvacet centů za lopatu. Někteří říkají, že lidé lopaty kradou, ale každá skupina má svého předáka, bez předákova přikývnutí nedostane nikdo ani haléř a tito předáci jsou odpovědni za lopaty… Tedy – – –

Ale tito muži dodávají životu města trochu dramatického zbarvení, ať už je jejich trmácení jakékoli. Je přitažlivé a často v nás budí soucit, vidíme-li, jak jdou v houfu třeskutými zimními ulicemi za velikými vozy, jež odvážejí sníh. Viděl jsem starce s bílými vousy a neostříhanými prošedivělými vlasy, jak nakládají sníh na vůz. Viděl jsem vyhublé, nedoživené chlapce bez svrchníků a s dlouhýma, hubenýma, začervenalýma rukama, jež čouhaly z nedostatečně dlouhých rukávů, jak dělají totéž. Viděl jsem chudokrevné žebráky, přespávající na lavičkách, a lidi stižené souchotinami, jak špatně oblečeni jdou za vozy a slabýma rukama v chladu a sněhu házejí lopatou.

Při nejlepším lze říci o životě jen tolik, že je to smutná směs náhod. Osud si v narození i smrti počíná tak náhodně, že je těžko něco proti tomu namítat. Tak lhostejně drtí sny králů i žebráků, spícímu muži dává zlaťáky a plahočícímu se dříči bere i to málo, které si vydělal, že je z toho člověk nakonec zmaten. Mnozí z toho nebo onoho důvodu snadno kritizují, a někdy možná spravedlivě, ale je také opravdu snadno porozumět, jak k tomu všemu mohlo dojít. Nebylo tu vždy dost důvtipu, nastaly nemoci, snad tu byla i mravní zkaženost, nějaký přestupek proti počestnosti, a léta vzestupu pominula; kdo se všemi silami chtěl dostat nahoru, spadne zpět. Nyní nezbývá nic jiného než boj o obživu, sbírání drobtů tam dole na dně. A tak to dělají tito lidé.

Tyto sněhové přívaly podobně jako fronty na chleba a noclehárny na Bowery mohou jim něco poskytnout; ne mnoho. Uplyne několik dní a je po sněhu. Uplyne několik dní a slunce teplého dne ukončí jejich příležitost k práci. Vrátí se k truchlivým náhodným výdělkům, odkud se vynořili. Jen teď je lze vidět pohromadě, zde v chladu a sněhu, kdy házejí lopatami.

Ale rád myslím na tyto dělníky minulých dní, jak jsem je čas od času vídal čekat za večerů před kůlnami. Přece jen to něco znamená, být jedním z „vyvrženců“ a čekat na drobnou, ale vskutku zaslouženou částku peněz. I v této chmurné řadě lidí můžete spatřit trochu takového uspokojení. Za časné tmy zimního večera podupávají tito muži pod rozsvícenými lampami nohama, aby se zahřáli. Čekají na mzdu, jako to dělají po každém pracovním dnu, a v jejich srdcích je jakási mdlá odezva při pomyšlení na to, co získali – dolar a pětasedmdesát centů za dlouhý den v mrazu. Čtvrt dolaru rádi oželí. Najímatel má bohatý zisk z těch čtvrtdolarů, které tak snadno shrábl. Ale oni? Oni jsou spokojeni, že si vydělali dost na živobytí pro příští den. To už něco znamená mít peníze na nocleh a na večerní jídlo. Dolar a pětasedmdesát centů – jakou velikou částku v tom jistě vidí, tak velikou, jako někteří vidí v padesáti, ve stu, v tisíci dolarů. Všechna uspokojení a radosti jsou tak relativní. Ale oni si vskutku vydělali dolar a pětasedmdesát centů a mohou odspěchat k zázračnému pohostinnému stolu, který za dolar a pětasedmdesát centů mohou získat.