Písničkáři

V době, kdy vrcholí divadelní sezóna, obzvláště však za zdlouhavých dní mezi červnem a zářím, kdy zůstává veliké město na pospas těm, kteří nemohou nikam odcestovat, a hercům hledajícím zaměstnání, je možno vídat na Broadwayi typickou postavu ze světa tak jedinečného, že by jistě zaujala takového Balzaca nebo Cervantesa. Mám na mysli člověka, z něhož vysoký klobouk a hladký kabát ve stylu prince Alberta vytvářejí figurku, na kterou je příjemno pohledět. Na klopě kabátu má červený květ, v ruce novou hůlku. Jeho vesta má přepychový, bohatý vzorek, jeho boty jsou zářivě nové a přes ně má perlově šedé kamaše. Své tělo a především bradu nese důstojně. Je středem pozornosti mnoha očí, budí závist všech mužů a je si toho vědom. Je to úspěšný autor poslední oblíbené písničky.

V kterýkoli hezký den v období jeho uměleckého úspěchu lze jej vídat po celé Broadwayi od náměstí Union po náměstí Greeley. S lenivým půvabem míjí bohaté obchody a nádherná divadla. Snad na chvíli zabočí do Třicáté ulice, ale to jen proto, aby dal dobré jitro svému nakladateli. U Dvacáté osmé ulice, kde je mnoho soupeřů jeho úspěšného nakladatelství, zastavuje se s lenošícími herci a pouličními zpěváky, aby s nimi pohovořil. Známé kabaretní hvězdy mu důvěrně kynou na pozdrav. Ženy, které vynikají jen tím, v jakém pojetí umějí zazpívat písničku, zdraví ho úsměvem. Občas tu jde nějaký chudý písničkář, vlekoucí se od nakladatele k nakladateli s rukopisem, který nemůže udat, a ten se za ním obrací se závistivým pohledem. Pro všechny tyto lidi je důležitou osobností, jež je spokojena jejich závistí i chválou, neboť což také toto nepatří k odměnám, jež příslušejí těm, kdo zvítězili?

Mám na mysli ještě jinou postavu, právě tak jedinečnou. Je to namalovaná a napudrovaná dívka s bohatstvím per a ozdob podle poslední módy, na rukou má modré rukavice, na nohou žluté střevíce a je hezká, sebevědomá, odvážná, ba dokonce opovážlivá. Zmizela u ní všechna tradiční dívčí zdrženlivost, kterou byste očekávali u dívky tak mladé a hezké, ale zlá není. Je to dcera chicagského řezníka, poznali jste ji, když poprvé přišla do New Yorku – bylo to ubohé udivené děvčátko, byla úřednicí u hudebního nakladatele, který svůj podnik přeložil směrem k Východu, a její oči byly zaujaty nádherami velkoměstského života.

Co se jí naskytovalo vidět ze skvělého elegantního světa – všichni ti nápadní muži i ženy, kteří si denně přicházeli pro písničky nebo je nabízeli –, probudilo v ní postupně tužby a ctižádost. Proč by nemohla zpívat, proč by se nemohla stát divadelní hvězdou? Stane se jí. Svět jí v tom nezabrání. Ta unikavá a takřka pomyslná společnost, které se říká oni a jejíž ruce jsou vždy napřaženy proti mladým, nemůže ji zadržet.

Pak na čas někam zmizela; a teď se vrátila elegantní, zvonící stříbrnými ozdobami, svěží a veselá, poněvadž se jí dobře vede. Dnes zpívá v jednom z nejpřednějších divadel, kde se hrají veselohry se zpěvy. Zítra odjede do Pittsburghu. Jejím jediným cílem je plat ve výši pěti set nebo tisíce dolarů za týden a touží jedině po tom, aby za každou výkladní skříní a na každé zdi, kde se lepí plakáty, visel půlmetrový litografický obraz její tváře.

„Vede se mi teď dobře,“ řekne vám rozzářena. „Teď už jsem unikla z pokoutních podniků. S těmi už nemám co dělat. Měl jste vidět, jak mě uvítali v Pittsburghu. Ještě nikde mě tak neuvítali.“

Buď požehnán Pittsburgh, který vzdal poctu dívce, jež se tak těžce dostávala nahoru – a také jí to řeknete.

„Zdržíte se tu dlouho?“

„Jenom týden. Přijďte se podívat na moje číslo. Hej, drožku!“

Míjející drožkář zajede s nápadným potěšením blízko k chodníku.

„Zavezte mě ke Keithovi. Na shledanou. Přijďte se dnes večer podívat na moje číslo.“

Toto je zpěvačka, protějšek muže téhož uměleckého oboru, druhá část dvojice, která se zasluhuje o přijetí a rozšíření oblíbené písničky právě tak jako o slávu jejího autora. Zpívají ji po všech končinách země, a když se pak vrátí z dlouhé zájezdové sezóny, tvoří zde v New Yorku důležitou část tohoto světa, kde se píší a zpívají písničky. Patří sem oni, autoři a nakladatelé – ale můžeme to prostším způsobem říci ještě dalším obrázkem.

Ve Dvacáté sedmé a Dvacáté osmé ulici a všude po Broadwayi od náměstí Madison po náměstí Greeley mají svoje místnosti desítky nakladatelů, ti muži, kteří sjednocují tento rozdělený svět, aby z něho vytěžili pro svoje nakladatelské podnikání. Mají kanceláře a přijímací pokoje, mají hudební salónek, kde se písničky zkoušejí, a také sklad. Snad některý větší nakladatel má hudební salónky dva nebo tři, ale ovzduší je všude stejné. Koberečky, pohovky, umělé palmy dělají z těchto nakladatelství spíše komnaty než kanceláře. Tři nebo čtyři piana dávají každé z těch místností vzhled přijímací síně. Stěny jsou ověšeny hezky zarámovanými fotografiemi hvězd toho druhu, jak jsme je popsali. V salóncích jsou houpací židle. Poslíček nebo dva poslíčkové jsou po ruce, aby na rozkaz přinesli volný výtisk. Placený pianista nebo dva pianisté jsou tu proto, aby na požádání přehráli, co si zpěvák nebo zpěvačka přejí slyšet. Upravovatelé jsou tu proto, aby rozepsali písničku pro orchestr nebo zaznamenali nově vzniklou melodii, kterou písničkář neumí sám zahrát. Vznikla mu ta melodie, když si pískal, a musí si její unikavou krásu dát zaznamenat, aby mu navždy nezmizela. Proto jsou tu placení upravovatelé.

Do těchto salónků tedy přichází smíšená společnost tohoto světa vyvolených. Přicházejí sem autoři, kteří měli nebo neměli úspěch, přicházejí sem zpěváci z kabaretů, aby vyřídili nějaký vzkaz od svých druhů, kteří jsou na zájezdu, nebo prostě proto, že se znají s nakladatelem, přicházejí sem majitelé malých orchestrů ve městě nebo na venkově, kterým se říká legie, chodí sem dirigenti orchestrů v divadlech na Bowery nebo v některých kabaretních síních uvnitř města.

„Nemáte tady nějakou písničku, která by se hodila pro tenora?“

Táže se tak malý urostlý irský mladík se začervenalou tváří, patrně chlapec z plynárenské čtvrti. Jeho prosté šaty tu nejsou nic neobvyklého, ale naznačují, že to patrně není profesionální zpěvák a že jen chce dostat zdarma výtisky písniček.

„Samozřejmě, můžeme se podívat. K čemu to chcete?“

„Jsem ze zábavního klubu Arcadia. Příští středu budeme pořádat večírek, tak bychom potřebovali nějaké písničky.“

„Myslím, že tam budeme mít zrovna to, co potřebujete. Okamžik, zavolám zřízence. Harry! Přineste mi volné výtisky několika písniček.“

Mladík je bezpochyby zástupce jedné z mnoha zábavních organizací demokratické strany, jejichž členové jsou známi tím, že se rádi za večerů shromažďují na nárožích po městě a zpívají. Několik slavných písniček proniklo do světa právě tím, že se takhle na nárožích velikého města dostaly k lidskému sluchu.

Hned v patách za ním přichází jakási dáma, jejíž znepokojení prozrazuje, že se nevyzná příliš dobře v tomto zpola hudebním, zpola divadelním prostředí.

„Mám písničku a chtěla bych, abyste si ji vyslechli, jestli máte zájem.“

Nakladatelův zástupce váhá, zda jí vůbec má podat přijímací lístek.

„Jaká je to písnička?“

„Nu, ani přesně nevím. Asi byste tomu řekli sentimentální balada. Ale kdybyste si to poslechli – – –“

„Máme teď takový přebytek písniček, milostivá paní, že by patrně nemělo smysl, abychom to poslouchali. Mohla byste přijít příští pátek? Budeme mít víc volného času a budeme se vám moci více věnovat.“

Na dámě je vidět zklamání, kterého se tu dočkala, ale ustupuje a uvolňuje místo snad pro některého ze skutečných autorů, jejichž postavení je už ověřeno úspěchem nebo možná i mnohými úspěchy. Takovému přísluší ona úcta, kterou se nakladatelé, i když nikoli veřejnost, cítí povinni mu vyjadřovat, i když snad dočasně nemá žádný obrovský úspěch.

„Buďte zdráv, Franku, jak se vám vede? Co je nového?“

Autor s hůlkou v ruce nic zvláštního možná právě neví.

„Posaďte se. Tak co, jak se vám daří?“

„Ale tak tak.“

„Ta vaše nová písnička vyjde v pátek. Máme na ni spoustu objednávek.“

„Opravdu?“

„Ano, a mám pro vás dobrou zprávu. Windom ji chce příští rok zpívat se svým orchestrem. Před několika dny tady byl a říkal, že je ohromná.“

„To je opravdu dobrá zpráva.“

„Ta písnička půjde na odbyt. Máte nějakou další?“

„Ne, ale mám nápěv. Nechtěl byste, aby si to některý z těch vašich chlapců zapsal?“

„Ale samozřejmě! Hej, Harry. Zavolejte Hatchera.“

Přichází pianista a upravovatel, kteří novou melodii v salónku vyslechnou a zapíší. Oblíbený autor má piano i pianistu kdykoli na jakkoli dlouhou dobu k disposici. Jestliže zůstane až do poledních hodin, očekává ho oběd s nakladatelem. Jestliže je písnička hotova, vyslechnou ji s veškerou pozorností. Všechno, co je třeba zařídit pro její vydání, je uspíšeno. Honorář je mu vyplacen s oním vzácným úsměvem, který doprovází každou výplatu tomu, kdo vydělává pro vyplácejícího peníze. Je třeba ho hýčkat, jednat s ním smířlivě a v rukavičkách.

Hned po něm přijde možná další autor, snad právě tak úspěšný, ale takřka nesnesitelný pro některé svoje výstřednosti v životě a v oblékání. Je to malý černoch, mluví hantýrkou, rád pije, ale je schopen napsat dobrou písničku, někdy i skutečně dojemnou píseň.

„Tak co, kde je ten můj poklad?“

„Prosím?“

„Ten můj výlev.“

„O čem to mluvíte?“

„Ten zabiják na obecenstvo – ta věc, co zachvátí celou zem jako požár – ta moje písnička.“

Mnoho smíchu a omluv.

„Bude tady v pátek, Gussie.“

„Já myslel, že tu měla být už minulé pondělí.“

„Měla, ale tiskárna to nedodala. Znáte to, jak to chodí, Gussie.“

„Vím. Dejte mi pětadvacet dolarů.“

„Samozřejmě. Ale co s nimi budete dělat?“

„Do toho vám nic není. Dejte sem pětadvacet papírů. Zítra se u nás platí činže.“

Dostane pětadvacet dolarů, jako by to všechno byl výborný žert. Gussie je černoch pochybných vlastností, jednoho dne září ve výstředním oblečení a jindy je zase zubožený zpustlým životem a zanedbaností. Nedostává vlastně žádné honoráře. To jest nikdy honoráře nepřijímá. Prodává všechny písničky jednou provždy. Ale vydělaly nakladateli tolik peněz, že kdyby jednoho dne chtěl, aby mu vyplatili honoráře, všechny ty částky, o které dosud kdy požádal, vypadaly by vedle toho uboze.

„Žádné honoráře nechci,“ oznamuje jednoho dne s nabubřelým, a přece i mírným černošským důrazem, který je vždy tak zajímavý. „Nechci je. S tím je moc tahanic. Chci peníze, když je potřebuji a když si o ně řeknu.“

Poněvadž takřka každá píseň, kterou napíše, je úspěšná, je to pro nakladatele velmi vítaná úmluva. Mohl by dostat několik tisíc místo několika set, ale poněvadž je nepořádný, je mu to lhostejno. Chce hotové peníze, pětadvacet nebo padesát dolarů, když je potřebuje.

A pak sem přicházejí oni „nevyrovnatelní zpěváci oblíbených písní“, jak o nich praví programy, oni zpěváci a zpěvačky, jejichž obrázky můžete spatřit na každém výtisku písniček, kde je pod jejich tváří vždy napsáno jejich vlastním rukopisem „upřímně Váš“ nebo „upřímně Vaše“. Jsou zde den co den, přicházejí a odcházejí a roznášejí poslední písničky do všech končin země. To jsou ti lidé, kteří podle vlastního soudu „dělají“ úspěch písniček. Chceme-li být spravedliví, mají do jisté míry právo takto mluvit. Jestliže takový zpěvák nebo zpěvačka pozvedají večer co večer svoje hlasy v melodickém přednesu nové písničky, mohou ji za předpokladu, že hudba je dost vábná, do té míry přiblížit sluchu obecenstva, že se písnička začne prodávat. Tito lidé jsou si svých služeb vědomi a nemeškají se hlásit o odměnu. Kdykoli osud zanese jejich „společnost“ do New Yorku nebo jakmile se na konci sezóny vrátí ze zájezdů, hrnou se sem v zástupech a houfech, aby pověděli o svých úspěších a vybrali si písničky pro další sezónu. A přicházejí si také vyzvednout předem sjednané dobropisy. Též se tu dovědí poslední novinky, které pak rozšiřují. Tu pak pro nakladatele nastává den, kdy musí milostivě se všemi pohovořit. Těmto pánům a dámám se musí dostat takových projevů úcty, které příslušejí úspěšným. Dámy nutno chválit a je jim třeba lichotit.

„Slyšel jste, jakou jsem v Kansas City udělala díru do světa, když jsem zpívala ‚Sladkou Kitty Leary‘? Úplně všichni ztuhli. Byla to nejúspěšnější věc z celého programu.“

Nakladatel možná o tom neslyšel. Přes všechen takto vylíčený úspěch neprodal se možná ani jeden výtisk navíc, ale to nesmí říkat. Má tato dáma dobrý hlas? Jezdí s dobrou společností? Je třeba, aby se jí nějak zavděčil a aby ji přiměl zpívat některou z jeho novějších písniček a získat jí tak oblibu.

„Opravdu? To rád slyším. Vždyť vy máte hlas právě pro takovouhle píseň, sama to přece víte, Marie. Ale mám tu něco nového, co se vám bude hodit – och, prvotřídní věc. Složil to Harry Welch.“

Přes všechnu tuto záplavu bodrosti se zpěvačka možná jen lhostejně usměje. V hloubi duše nemá nakladatele ráda. Starají se jen o vlastní prospěch. Úspěšní zpěváci se musí mít na pozoru. Důležité je, aby nakladatel zaplatil, aby s ní sjednal, že dostane za zpívání té nebo oné písničky týdně určitou částku peněz. Mazání medu kolem úst stačí snad pro začátečníky, ale my, kteří už máme úspěch za sebou, potřebujeme něco víc.

„Ukáži vám něco nového. Mám tu krásnou písničku. Pojďte do hudebního salónku. Charlie, najděte si ‚Zažila možná lepší časy‘. A zahrajte to slečně Yeagerové.“

Mladík odchází a pak se vrací. V odděleném salónku zpěvačka usedne a kriticky poslouchá přehrávanou písničku.

„Nemá to krásný refrén?“

„Ale ano, docela se mi to líbí.“

„Hodí se to přesně pro váš hlas. O tom vůbec nelze pochybovat. Je to patrně nejlepší písnička, jakou jsme za celá léta vydali.“

„Máte to už rozepsáno pro orchestr?“

„Samozřejmě, přinesu vám to.“

Ale účinek není jaksi uspokojivý. Zpěvačka se nenadchla. Musí jí přehrát jiné písničky a ukázat jejich rozpisy pro orchestr. Z těch všech snad jednu bude zpívat. To je riziko takové práce.

Její hledisko je určeno tím, že může mít námitky proti čemukoli, jen ne proti tomu, za co je placena. Nakladatel musí rozhodnout, zda je hodna toho, aby ji subvencoval. Jestliže rozhodne, že není, snad se jiné nakladatelství podívá na její zásluhy v jiném světle. Přesto si bere písničky i orchestrace s sebou. A když odejde, nakladatel se obrátí a řekne: „Hrome, tady to člověk má, jak je s nimi třeba jednat. Aby někdy něco z našich věcí zazpívala zadarmo? Nikdy. To ona zase ne. Hotové peníze nebo žádné písničky.“ A prsty ukazuje pohyby jako při vyplácení peněz.

Zpěvák je často pták z téhož hnízda. Chcete-li spatřit ideálně oblečeného cestujícího pána, jděte se podívat na tyto muže, když přicházejí do nakladatelských kanceláří. Zářivost kalhot pod kolena, vlněných punčoch a vázanek se vyrovná smělosti vzorků na látce, z níž má kabát, a zářivosti drahokamu na náprsence. Přijíždějí právě z Chicaga nebo z Buffala s povzneseným sebevědomím, jež v nich vyvolala chvála v těch městech, snad mají v zásobě nějakou novou anekdotu a vždy mohou povědět všechny podrobnosti o úspěchu, kterého dosáhli.

„To jste měl vidět ten úspěch, jaký ta písnička měla v Baltimoru. Nikdy jsem nic takového nezažil. Vždyť je to úplný vrcholný úspěch sezóny!“

Přinášejí mu nové písničky, dostává jich celou hromadu, aby si z nich vybral pro příští sezónu.

Nemá jistotu, že si toto nakladatelství váží dost jeho služeb. Snad ne tentokrát, ale za týden nebo za měsíc v době letních newyorských prázdnin uslyšíte ho zde o tomhle mluvit.

„Nemáte po ruce pětadvacet dolarů, které byste mi mohl dát, Pate? Mám dnes trochu málo peněz.“

Do nakladatelova zraku se vloudí světélko moudrosti a uvážlivosti. Stojí tenhle člověk za to? Prodá se příští rok písniček tohoto nakladatelství tolik, aby se vyplatilo dát mu pětadvacet dolarů? Je štěstí, má-li nakladatel společníka, s kterým se může poradit. Musí si to rozmyslit.

„Nemám je tady v zásuvce, ale mohu vám je opatřit. Rád se o takových věcech vždycky poradím se svým společníkem. Můžete počkat do odpoledne?“

Žadatel samozřejmě může počkat, a zatím se konají porady a rozhoduje se o tom. Nakonec se dospěje k tomu, že prospěje podniku dát mu ty peníze.

„Těch pětadvacet dolarů na něm v každém případě vyděláme. Má hezký tenor. Nikdy nemůžeme vědět, co všechno dokáže.“

A tak ho bude možná očekávat při návratu přívětivý úsměv a hromádka peněz. Nebo ho možná s výmluvami a omluvami odmítnou. To je ve hvězdách.

Jsou ovšem případy, kdy si s takovými odklady nelze zahrávat a kdy je nezbytné na místě říci od srdce „samozřejmě“. Tak je nutno jednat s těmi velmoži divadelních jevišť, jejichž slávu hlásají návěští všech kabaretů takovými slovy jako například „proslulý baryton, pan Calvin Johnson“ a podobně. Pro toho je třeba s radostí a rychle vyplnit šek, tomu je třeba lichotit, obskakovat ho, pozvat ho na oběd, na večeři, do divadelní lóže – všechno – prostě všechno. A pak je tu zpěvák méně významný, který přecenil svou důležitost. Pro toho je připravena vážná tvář a zdvořilá omluva i v den, kdy nejvíc potřebuje peníze. Nakonec je tu uchazeč z nejnižší vrstvy v křiklavých šatech, jež předstírají vyšší životní úroveň, ale z jejichž každého švu i kapsy kouká nouze. Jeho den ještě nenastal nebo už tu byl, ale je pryč. Má vyhublou tvář, je zsinalý hladem, vypadá zoufale. Dostane něco? Nikdy. Nevyplatí se to. Je to „mrtvola“. Což nestačí, že se nakladatel stará o ty, o jejichž schopnostech je naprosto přesvědčen? Samozřejmě. A tak se tenhle musí ploužit ulicemi ve starých botách a v odřených šatech a čekat. A nedostane patrně nikdy od žádného nakladatele ani cent.

Ale někdy z takového truchlivého postavení náhle pomůže úspěch. Tihle „sražení a vyřazení“ nejsou vždycky srozuměni s tím, že jim osud nepřeje, že jsou sraženi dolů, a nepřestávají se pokoušet o štěstí.

„Ještě napíši písničku, vsaďte se,“ říkají se zatvrzelou, mrzutou rozhodností. „Dostanu se nahoru, vsaďte se.“

Občas se tato vyhrůžka uskuteční, jestliže tomu dovolí duševní stav. Kráčejí sami postranními ulicemi, neznámí a v lítosti sami nad sebou, a tu se jich to zmocní. Se slovy v nich začne vřít i melodie, je to jakýsi nepropracovaný komentář o protikladech, ztrátách i nadějích života, který se přelévá do veršů v rytmu jejich chůze a přichází přímo od srdce. Teď rychle najít tužku a papír. Stačí jakýkoli útržek – kus novin, zadní strana obálky, okraj manžety. Jakmile jsou napsána, jsou slova zachráněna a melodii možno zapískat tomu, kdo ji zaznamená. Takto se tedy někdy rodí – a často zrodil – veliký úspěch, melodie, která zachvátí celou zemi, která se prodává po stovkách tisíců a která autorovi vynese na rok nebo na delší dobu tisíc dolarů měsíčně.

Pak mu nastává sláva člověka, jenž konečně dosáhl úspěchu. Byl to snad dosud obyčejný, hladový, závistivý, uboze oblečený člověk? Teď se na něj podívejte! A nepovídejte mu o jiných autorech, kterým to jednou vyšlo, kterým nastaly krátké dny slávy a opět pak klesli a už se nikdy nepozvedli. Není z takových – nepodobá se jim. Jemu svítí nyní slunce a pohybuje se na místech plných světla. Žádný oděv není pro něj příliš nápadný ani nákladný, žádné skvosty příliš vzácné. Místem pobytu je pro něj Broadway, vznešené kavárny a haly velikých hotelů. A co ti lidé, kteří se kdysi na něj dívali spatra? Pohrdali jím tehdy? Posmívali se mu? Nechtěli mu dát ani cent? Jen ať se teď na něj podívají! Ať se po něm závistivě ohlížejí. Ať mu ustupují z cesty. Stal se z něho konečně velký muž a ví to o něm celý svět. Celá země vzdává pochvalu tomu, co vykonal.

Toto středisko písničkářů a nakladatelů znamená pro něj na čas všechno, co je v životě důležité. Kolovrátky na každém nároží hrají do uší všech lidí právě onu melodii, která tak výrazně vyjadřuje jeho osobnost. V kabaretech a koncertních síních nižší úrovně zpívají ji večer co večer zpěváci i zpěvačky a dostává se jim za to bouřlivých potlesků. Skládají se parodie a vymýšlejí se reklamní hesla, jež mluví o jeho díle. Chlapci prodávající noviny si hvízdají a starší muži pobrukují jeho nápěvy. Z otevřených oken doléhá ona vyznamenávaná melodie a provázejí ji nové a podivné hlasy. Všichni lidé zjevně uznávají, co vykonal, a dočasně mu vzdávají pocty, kdekoli je přítomen.

Pak nastává úpadek.

Snad ze všech tragédií je tohle tragédie nejtrpčí právě pro ony dlouho uchovávané vzpomínky na úspěch. Kolovrátky hrají písničku dál, ale již se neprodává. Čtvrtletí za čtvrtletím honoráře klesají, až nakonec stačí na jejich úhradu několik dolarů měsíčně. Nakladatelé zatím žádají nové písničky. Napíše jednu, napíše druhou a ještě další, ale marně se pokouší najít opět takový opravdu původní nápěv, který mu loňského roku vynesl skvělý úspěch. Tentokrát se úspěch nedostaví. Zatím ho v očích veřejnosti nahradí jiní písničkáři. Jeho nakladatel dosáhne nového úspěchu, ale ne jeho písničkou. Novému autorovi se dostává klanění a pozvání na večeři. Ale není to již tento autor. Nová proslulá osobnost kráčí hrdě ve vysokém klobouku svou oblíbenou cestou po Broadwayi. Když se mu konečně po mnoha pokusech a neúspěších podaří složit písničku, nikdo ji nespěchá vydat. Jestliže období neúspěchů bylo příliš dlouhé, budou ho možná úplně zanedbávat. Další a další proslulé osobnosti se tlačí mezi něj a ono krásné období, kdy patřil k největším z autorů. Rozmrzelý nakonec změnou postavení jde k jinému nakladateli, začíná lovit jinde a je nucen žít jinak, a to je ze všeho nejtrpčí. Brzy je to s ním tak, jak to bývalo dříve, a jestliže bezstarostně utrácel, chodí zase v odřených šatech a má bídu. Takové lidi můžete kdykoli spatřit v nakladatelských kancelářích a říká se jim posměšně bývalé veličiny.

A spatříte zde také propuštěného zpěváka, „nevyrovnatelného tenora“ některé loňské společnosti, kterému nastalo období ne­štěstí. Opustilo ho štěstí ve všem, jen v oblečení ne, neboť na něm ještě ve zmírněné a uklidněné podobě dožívá loňský přepych. Ze shovívavosti mu teď nakladatelé dovolují, aby zpíval pro ně. Jediným místem odpočinku v celém New Yorku, kde je vítán a kde se na něj nedívají úkosem, je židle, na které mu některý nakladatel dovolí sedět. Denně obchází divadelní agentury; jednou za den nebo dvakrát, jestliže mu to jmění dovolí, navštěvuje některou z laciných jídelen. Po osamělé pochůzce oním pohádkovým světem divadel a míst, kde se lidé veselí, po této pochůzce Broadwayí, se vrací na lůžko, na podlahu pokrytou kobercem, v místnosti některého z milosrdných nakladatelů, kde je mu dovoleno spát; ale až příliš často se stává, že ani tam nenalezne nocleh.

Jak veliká a žádoucí mu teď, když je v bídě, připadá ona sláva úspěchů v tom malém světě! Zatímco uléhá, slyší možná ještě zvenčí hluk onoho zářivého, veselého života, na němž se do nedávna podílel. Světla a smích, písně a veselí – to všechno teď patří jiným. Jenom on, jen on musí sám prodlévat ve stínu.

Nazítří se to projeví v jeho slovech, jestliže s ním promluvíte. Stane se to možná v nakladatelově kanceláři, kde budou veselé dámy zkoušet písničky, nebo na ulici, kde si ho jiné takové dámy všimnou, ale elegantně budou kráčet dál.

„Vedlo se mi výborně,“ poví vám. „Měl jsem plné kapsy. Ale vsaďte se, že se mi to příští rok zase podaří.“

Mluví to jen a jen o penězích?

Projíždí tudy rychle automobil a krásná dáma, která z něho vyhlíží, probouzí v něm hořký pocit chudoby.

„Život v New Yorku je pořádně tvrdý, když nejsou peníze. Nikdo se na vás ani nepodívá, když vypadnete ze hry. Příliš utrácím, to je ta potíž. Ale vsaďte se, že se dostanu zpátky. To už budu vědět, že mám šetřit. Dostanu se znovu nahoru a už tam zůstanu, tak to bude.“

Může se stát, že se příští rok jeho naděje uskuteční, že bude opět pravda, o čem snil. Jestliže se tak stane, zajděte za ním a podívejte se, jak slavně bude zářit po období stínů.

„Tak vidíte, člověče, zase jsem nahoře!“

„Vidím. Je to veliká změna proti loňské sezóně.“

„Jak bych se nesmál. Měl jsem loni prostě smůlu. Ale už se mi to nestane. Už mě nedoběhnou. Poučil jsem se. Teď máme skvělou sezónu.“

Prsteny a špendlíky to dosvědčují. Nádherně zářivá kravata mluví v neurčitých barvách sama za sebe. Pruhované kalhoty, žluté boty, nový klobouk a hůl. Ach, sláva, samá sláva! Už ho nedoběhnou, „vsaďte se“, ale polovička celého jeho výdělku rozkvétá zde na jeho rozveseleném těle.

Ale doběhnou ho, nakonec doběhnou jej i všechny ostatní. Jednoho po druhém je začne chytat stará, kostnatá bída za šosy kabátů. Bohatí, pyšní a velkolepí mezi nimi budou klesat, stále klesat, klopýtat po­zpátku, až se ocitnou tam, kde už byl tenhle, a ještě hlouběji, mnohem hlouběji. Rád bych zde ocitoval některé z těch drobných zpráv, tak běžných ve všech našich velkoměstských denících, některé z těch zběžných záznamů, které se občas objevují v divadelních, sportovních a „písničkářských“ časopisech a které v jediném řádku mluví za celé svazky. Jednoho dne začne některého z těch zpěváků opouštět hlas; jindy některého uchvátí nemoc; některý ze šťastných autorů musí přijmout ono bílé milosrdenství, jímž je nemocniční lůžko, na které ulehne k poslednímu období svého trápení; jednoho dne pak černý člun, plující na sever po Východní řece k holému ostrův­ku a k lánu, pokrytému plevelem, odveze poslední zbytky toho, co bylo tak veselé, tak bezstarostné, při všem tak dětinské na tomto člověku, který byl kdysi největší na světě. Plevel a kámen nad hlavou, slané větry a křik racků, skučení a sténání, a pod tím je pochováno všechno to lehké veselí.

Tu a tam jsou ještě ve světě lidé, kteří dosud zpívají melodie stvořené těmi, kdo odešli touto nešťastnou cestou; zpěváci a zpěvačky „Dvou děvčátek v modrém“ a „Bílých křídel“, „Maličké Annie Booneyové“ a „Prstenu i obrázku“, autoři písničky „Tam vpředu v nákladním voze“ a „Zvony svaté Trojice“, „Sladké Marie“ a „Eileen“ – ti všichni jsou zde. Bylo by možno vyjmenovat hezké a milé písničky, které po dlouhá léta slavily úspěchy, které se zpívaly po celé zemi a které i dnes občas najdou svého zpěváka i ohlas v lidech, ale autory byste takřka všechny našli jen na nějakém hřbitově vyvržených, kde leží zapomenuti. Onen zvláštní svět, ve kterém žili, nějak rychle zapomíná, a zapomíná i onen širší svět, který je znal jen z písniček.

Je to opravdu podivné, že tak mnozí z nich dospěli k tomuto konci. A přece je to pravda – o autorech, zpěvácích, a dokonce též o nakladatelích –, ale neméně podivné je pak i to, že ona trocha citu, zpracovaná do melodie a do slov, rozšířila se tak daleko přes země i vody a dotkla se všech srdcí v celém národě. V přepychovém domě i v chatrči, u rozpálené pece v ocelárně i v otevřených oknech farmářského stavení zaznívá onen prostičký příběh, napsaný klopýtavými souvětími, s nápěvem takovým, jaký může mít jen oblíbená písnička. Každý z nás zažil bouřící divadlo, hlučně volající po opakování, a pak návrat rozzářeného zpěváka, který znovu zazpívá svou průměrnou píseň. Všichni jsme slyšeli ony pouliční orchestry a kolovrátky, chlapce a povaleče v ulicích, jak hrají nebo hvízdají onu stručnou melodii, vynesenou z neznáma nějakým procesem, který se dál v srdci. Ano, takto bloudí ta písnička po světě jako sladký dech léta, účastní se sbližování lidí i jejich loučení, jejich štěstí i bolesti. Že netrvá, že se zase vrací do země, v tom má opět společný osud s těmi, kdo jí naslouchají a kdo ji tvoří.

Ale jen ti, kdo se dostanou sem na veselou Broadway, budou svědky těch protikladů. Jen ti, kdo se setkají s těmi rozzářenými osobnostmi v jejich tělesné podobě, mohou poznat zázrak obyčejné písničky.