II

„Dobré jitro,“ pozdravil pan Button nervózně prodavače v obchodě firmy Chesapeakská konfekce. „Rád bych tu synkovi koupil něco na sebe.“

„Jistě, pane. Jak je starý, synáček?“

„Asi šest hodin,“ odpověděl pan Button po pravdě a bez rozmýšlení.

„Oblečení pro kojence je v zadní sekci, prosím.“

„Ale… já asi nic takového nepotřebuju. On je – mimořádně vzrostlé děcko. Výjimečně… ehm, velké.“

„Určitě vám tam nabídnou jakoukoli velikost.“

„A kde je oddělení pro větší chlapce?“ chtěl vědět pan Button. Rozpačitě přešlápl. Měl pocit, že prodavač se musel jeho ostudného tajemství jaksi dovtípit.

„Jste v něm.“

„Tak tedy –“ Zaváhal. Představa, že by měl oblečení pro svého potomka hledat v pánském oddělení, se mu notně zajídala. Kdyby se mu spíš podařilo najít nějaký opravdu velký chlapecký oblek, mohl by synovi ustřihnout ty nemožně dlouhé vousy, bílé vlasy obarvit nahnědo a zakrýt tak to nejhorší… a zachovat si aspoň kapku sebeúcty. Nemluvě o svém postavení v baltimorské společnosti…

Ale ani po horečné prohlídce chlapeckého oddělení neobjevil žádný obleček, který by se na novorozeného Buttona hodil. Rozzlobil se proto na ten krám, samozřejmě – v takových případech může totiž vždycky za všechno jenom obchod.

„Kolik jste říkal, že tomu vašemu chlapečkovi je?“ zeptal se úslužně prodavač.

„No… šestnáct.“

„Tak to promiňte! Já jsem se přeslechl – zdálo se mi, že říkáte šest hodin. Oblečení pro mládež najdete vedle, hned v další uličce.“

Pan Button se celý nešťastný otočil. Náhle se zarazil, tvář se mu rozjasnila a ukázal na jednu oblečenou figurínu ve výloze. „To je ono!“ zvolal. „Tyhle šaty kupuju. Ty na tom panákovi.“

Prodavač na něj vyvalil oči. „Ale vážený pane –“ zaprotestoval, „to není oblečení pro děti! To je – to jsou šaty na maškarní bál! A padly by spíš vám!“

„Jen mi je laskavě zabalte!“ trval pan Button na svém. „Přesně takové potřebuju.“

Prodavač mu tedy celý popletený vyhověl.

Pan Button se vrátil do nemocnice a balík s šaty na synka div nehodil. „Tady máš něco na sebe,“ křikl na něj vztekle.

Když stařík balík rozvázal, chvíli si udiveně prohlížel, co našel uvnitř.

„Připadá mi to nějak divný,“ poznamenal kriticky. „Abych v tom nevypadal jako opičák…“

„Opičáka jsi udělal ty ze mě,“ okřikl ho rázně pan Button. „Možná budeš vypadat směšně, ale to tě nemusí zajímat. Oblékni si to, nebo – nebo… ti nasekám!“ Po posledním slově rozpačitě polkl, ale připadalo mu, že v této situaci nemůže otec dítěti říct nic jiného.

„Tak jo, tati,“ zapitvořil se stařík jako poslušný syneček. „Ty jsi na světě dýl než já, takže víš nejlíp, co je správný. Jak myslíš.“

Při slově „tati“ sebou pan Button vyplašeně trhl.

„A hoď sebou.“

„Dělám, co můžu, tati.“

Když se jeho syn dooblékl, pan Button si ho dosti sklíčeně prohlédl. Puntíkované ponožky, růžové kalhoty, přepásaná blůza se širokým bílým límcem, přes který tomu zjevení splýval téměř až do pasu dlouhý, špinavě bílý plnovous. Prostě k popukání.

„Počkej!“

Pan Button sáhl po velkých nemocničních nůžkách, které se tam povalovaly, a trojím šmiknutím větší část vousu staříkovi amputoval. Avšak i po tomto vylepšení nebyl celkový dojem o mnoho příznivější. Řídký pahýl vousů, uslzené oči, silně opotřebované zuby – to všechno se vůbec nehodilo k šaškovské rozvernosti onoho kostýmu. Pan Button byl však zatvrzelý. Natáhl ruku k synovi a vyzval ho: „Tak, a pojď už!“

Syn jeho ruku důvěřivě přijal. „Jak mi budeš říkat, tatínku?“ zeptal se rozechvěle, když vycházeli ze dveří. „Jenom ‚chlapče‘ – prozatím? Než vymyslíš něco lepšího?“

Pan Button něco nesrozumitelného zamručel. „Ještě nevím,“ odpověděl po chvíli chraptivě. „Nejspíš by ses měl jmenovat Metuzalém.“