XI

V roce 1920 se Roscoeovi Buttonovi narodilo první dítě – chlapec. Během oslav však nikdo nepovažoval za „vhodné“ poukázat na to, že ten asi desetiletý ušmudlaný klučík, který si po domě hraje s cínovými vojáčky a s miniaturním cirkusem, je novorozencův vlastní dědeček.

Všichni toho hocha, přes jehož svěží, milou tvář občas přelétl náznak smutku, měli rádi, ale pro Roscoea Buttona byla jeho přítomnost zdrojem soužení. Nebyla „smysluplná“, jak by takovou věc označil slovník jeho generace. To, že jeho otec odmítal vypadat na šedesát, pokládal za charakterovou vadu, svým způsobem za podivínskou zvrhlost – „správný chlap“ (to byl Roscoeův oblíbený výraz) se takhle prostě nechová. Představa, že by měl něco takového brát na lehkou váhu a přijmout to prostě jako fakt, ho doháněla k šílenství. Roscoe uznával, že každý má právo na to, aby se snažil zůstat co nejdéle mladý, ale takhle absurdně to přehánět – to opravdu nebylo… smysluplné. A na tom trval.

Uplynulo pět let a jeho chlapeček vyspěl natolik, že si pod dohledem společné chůvy mohli s Benjaminem krásně hrát. Ve stejný den je oba začali vodit do školky a Benjamin zjistil, že hrát si s barevnými papíry, vymýšlet pestré vzory a vyrábět co nejdelší papírové řetězy je ta nejlepší zábava na světě. Jednou nadmíru zlobil a musel pak stát na hanbě v koutě a to moc plakal. Ale jinak trávil v přívětivém prostředí školky báječné chvíle. Velkými okny svítilo dovnitř sluníčko a moc se mu líbilo, když si slečna Bailleyová našla chvilku, položila mu ruku na hlavičku a něžně mu počechrala vlásky.

Roscoeův synek postoupil za rok do první třídy, ale Benjamin ve školce zůstal. Byl tam šťastný. Ovšem když si někdy ostatní caparti začali povídat o tom, co budou dělat, až vyrostou, jeho dětskou tvářičkou přelétl smutný stín, jako by si uvědomoval, že na takové úvahy nemá právo.

Dny, které tam teď trávil, byly pořád stejné – jeden jako druhý. Zůstal ve školce i třetí rok, ale to už byl tak malý, že nechápal, k čemu ty proužky barevného papíru vlastně jsou. Plakal, protože ostatní chlapečci byli větší než on, a tak se jich bál. Když na něj učitelka mluvila, snažil se pochopit, co po něm vlastně chce, ale vůbec se mu to nedařilo.

A tak ho ze školky vzali domů. Nana, jeho chůva, vždycky v naškrobených bavlněných šatech, se teď stala středem jeho malého světa. Když bylo hezky, chodili na procházku do parku. V malé zoologické zahradě mu Nana třeba ukázala na jakousi obrovitou šedivou příšeru a řekla: „Slon!“ A on to po ní opakoval. A když ho pak na noc vkládala do postýlky, pořád opakoval: „Slon. Slon. Slon.“ Nana ho občas nechala po postýlce poskakovat a jemu se moc líbilo, že když dopadl v pravý čas do sedu, vyhodilo ho to zpátky do stoje, a když při tom rytmicky hekal, zněly ty přerývané zvuku velice příjemně.

Přímo náruživě vytahoval ze stojanu u dveří velkou hůl a potom s ní chodil po domě, třískal s ní do křesel a do stolů a přitom bojovně vykřikoval: „Bác, bác, bác!“ Když přišla nějaká návštěva, starší dámy na něj podivně kvokaly, čemuž se zájmem naslouchal, a mladší měly tendenci ho pusinkovat, čemuž se víceméně znuděně podvoloval. A když jeho dlouhý den kolem páté odpoledne končil, odvedla si ho Nana nahoru nakrmit a on pak lžičku po lžičce poslušně polykal ovesnou kaši a jinou snadno poživatelnou potravu.

Dětský spánek mu nenarušovaly žádné rušivé vzpomínky – žádné útržky zážitků z jeho slavného sportovního údobí na univerzitě nebo ze třpytivých let, kdy lámal srdce jednomu děvčeti za druhým. Vnímal pouze bílou bezpečnou ohrádku své postýlky, Nanu, pána, který se na něj občas přišel podívat, a velkou oranžovou kouli za oknem, na kterou Nana, když ho ještě před soumrakem vkládala, vždycky ukázala a řekla: „Sluníčko!“ A když ta koule zmizela, začaly se mu klížit oči, ale pak už nic – žádné sny, jež by ho děsily.

Minulost – divoká zteč sanjuanského návrší v čele jeho mužů, první roky jeho manželství, kdy pro mladou Hildegardu, kterou tak horoucně miloval, pracoval v rušném městě dlouho do letní noci, nesčetné dny z doby ještě předcházející, kdy večer s dědečkem vysedávali a pokuřovali ve ztemnělém domě rodiny Buttonových na Monroe Street: to všechno mu zmizelo z paměti jako prchavý sen, jako kdyby ho to nikdy nepotkalo. Nic z toho si nepamatoval.

Nepamatoval si přesně už ani to, jestli mlíčko, které polykal při posledním krmení, bylo teplé nebo studené, už nevěděl, co se s ním předtím přes den dělo. Uvědomoval si pouze svou postýlku a důvěrně známou přítomnost Naninu. A potom si už nepamatoval vůbec nic. Když dostal hlad, začal plakat – a nic víc. Celé dny a noci jenom dýchal, zvuky, šepoty a šumy, které mu plynuly nad hlavou, téměř neslyšel, nevnímal vůně ani pachy, světlo ani tmu.

A pak už byla jenom tma, protože jeho bílá postýlka i nejasné tváře, které se nad ní skláněly, dokonce i to teplé, sladké aroma mléka – to všechno z jeho vědomí nadobro vyvanulo.