VI

Když o šest měsíců později vešlo ve známost zasnoubení slečny Hildegardy Moncriefové s panem Benjaminem Buttonem (úmyslně píšu „vešlo ve známost“, protože generál Moncrief se dal slyšet, že by raději nalehl na meč, než aby to zasnoubení oficiálně oznámil), vzrušení v baltimorské vyšší společnosti dosáhlo přímo horečnatého vrcholu. Lidé z paměti vydolovali téměř zapomenutou historii Benjaminova zrození a skandální hlásné trouby ji roznesly všemi směry v nejpitoresknějších a nejneuvěřitelnějších podobách. Tvrdilo se, že Benjamin je vlastně otec Rogera Buttona; že je to jeho bratr, který strávil čtyřicet let ve vězení; že to je přestrojený vrah prezidenta Lincolna John Wilkes Booth; a dokonce že mu nahoře z hlavy trčí dva špičaté růžky…

Nedělní přílohy newyorských novin zveřejnili podobizny Benjamina Buttona, na kterých jeho hlava trůnila na těle ryby, hada, a dokonce i na masivním bronzovém podstavci. Novináři o něm psali jako o záhadném „Marťanovi z Marylandu“. Ale jak je v podobných případech běžné, skutečná pravda zajímala málokoho.

Všichni ovšem souhlasili s generálem Moncriefem, že je to přímo zločin, když takové půvabné děvče, po němž by olízl všech deset i ten největší mladý krasavec z Baltimoru, skončí v manželské posteli s chlapem, kterému je nejméně padesát. Nebylo nic platné, že Roger Button otiskl v baltimorském Plamenu zvětšenou reprodukci synova rodného listu. Nikdo nevěřil, že je pravý. Stačilo se přece na Benjamina podívat.

Ovšem co se týká obou ústředních postav, ty nepropadaly žádným pochybnostem. O jejím snoubenci kolovalo tolik bláznivých historek, že Hildegarda odmítala uvěřit i té pravdivé. Marně jí generál Moncrief upozorňoval na statistiky, které dosvědčovaly vysokou úmrtnost mužů kolem padesátky – nebo alespoň těch, co na padesát let vypadají; marně poukazoval na nejistou povahu velkoobchodního podnikání v oboru železářství. Hildegarda se rozhodla, že se provdá za zralého muže, a taky tak učinila…