VIII

Hildegarda mu na uvítanou mávala z verandy velkou hedvábnou vlajkou, ale už když se s ní líbal, se smutkem v srdci si uvědomoval, že si na ní poslední tři roky vybraly neblahou daň. Stala se z ní čtyřicátnice s drobným, ale nepřehlédnutelným proužkem šedin ve vlasech. Velmi ho to zkrušilo.

Nahoře v pokoji zahlédl svůj obraz ve starém známém zrcadle. Přistoupil k němu blíž a začal si úzkostlivě prohlížet tvář. Načež ji zkusil porovnat s fotografií v uniformě, pořízenou těsně před odchodem do války.

„Panebože!“ řekl nahlas. Ta podivná proměna pokračovala. Nebylo pochyb – vypadal teď jako urostlý třicátník. Avšak místo aby ho to potěšilo, zneklidněl – nepochybně nadále mládl. Doposud doufal, že až fyzicky dospěje do stavu, který bude odpovídat jeho věku, ten absurdní proces, který započal jeho narozením, ustane. Otřásl se. Jeho osud mu připadal šílený, neuvěřitelný.

Když potom sešel dolů, Hildegarda už na něj čekala. Tvářila se jaksi rozmrzele a jeho napadlo, jestli si nakonec přece jen neuvědomuje, že se s ním děje něco velmi podivného. Při večeři se pak pokusil uvolnit napětí, které mezi nimi zavládlo – způsobem, který považoval za velmi ohleduplný.

„Každý mi teď říká,“ poznamenal ledabyle, „že mu teď připadám mladší než kdykoli předtím.“

Hildegarda po něm střelila pohrdavým pohledem. Nasupeně pokrčila nos. „A ty si myslíš, že se tím můžeš chlubit?“

„Já se tím nechlubím,“ ujistil ji rozpačitě. Znovu se nasupila. „Ta představa,“ vyhrkla po chvíli. „Já bych řekla, že ses kvůli tomu navytahoval už dost a mohl bys s tím přestat.“

„Cožpak to záleží na mně?“ upozornil ji.

„Já se s tebou nebudu hádat,“ prohlásila, „ale všechno se dá dělat buď správně, nebo špatně. Jestli ses rozhodl, že budeš úplně jiný než všichni ostatní lidi, těžko ti v tom můžu bránit, ale podle mě to není zrovna dobrý nápad.“

„Ale já s tím nemůžu nic dělat, Hildegardo.“

„Jak to, že ne. Jsi jenom tvrdohlavý sobec. Podle mě prostě nechceš být stejný jako ostatní lidi. Byls vždycky takový, a ani tě nenapadne se změnit. Ale představ si, jak by to vypadalo, kdyby všichni lidé brali život jako ty – jak by pak svět asi vypadal?“

Jelikož tato otázka byla naprosto nejapná a nezodpověditelná, Benjamin na ni nijak nereagoval. Od toho dne se propast mezi nimi začala stále více prohlubovat. Začal se ptát sám sebe, čím ho vlastně kdysi tak okouzlila.

K rozkolu mezi nimi přispělo nemálo i to, že jak se rozbíhalo nové století, narůstala jeho žízeň po příjemných prožitcích. Nechyběl na žádném večírku, který se v Baltimoru pořádal, tančil s nejhezčími udanými mladými dámami, bavil nejzajímavější debutantky a cítil se v jejich společnosti nadmíru dobře, zatímco jeho žena, stárnoucí paní, kterou čekal nelehký osud, vysedávala mezi gardedámami a zachmuřenýma, zmatenýma či vyčítavýma očima ho pozorovala s očividným nesouhlasem.

„Vidíte to?“ říkali si navzájem přítomní hosté. „Jen si to představte – takový pěkný mladý chlap, a visí mu na krku tahle pětačtyřicetiletá ženština. Ten člověk musí být nejmíň o dvacet let mladší než ona.“ Už dávno si nepamatovali (lidé nevyhnutelně rychle zapomínají), že někdy kolem roku 1880 jejich maminky a tatínkové mluvili o tomto manželském páru obdobným způsobem, jenže v obráceném gardu.

Benjamin si rostoucí domácí rozpory nahrazoval celou řadou nových zájmů. Začal hrát golf a brzy v tomto sportu slavil značné úspěchy. A náruživě se oddával tanci – v roce 1906 bezkonkurenčně vynikal v tanci zvaném „boston“, o dva roky se stal uznávaným specialistou na „maxixe“ a roce 1909 mu jeho „castle walk“ záviděli všichni mládenci ve městě.

Společenské aktivity se mu samozřejmě značnou měrou křížily s obchodním podnikáním, ale v té době už začal mít dojem, že ve velkoobchodu železářským zbožím se za těch pětadvacet let napachtil už dost, a přemýšlel o tom, že by asi měl firmu v dohledné době předat svému synu Roscoeovi, který nedávno odpromoval na Harvardu.

Po pravdě, lidé si je začínali plést. Benjamina to samozřejmě těšilo; na hlodavé obavy z doby, kdy se vrátil ze španělsko-americké války, brzy zapomněl a z toho, jak stále mlaději vypadal, měl naivní radost. Jeho pohodu narušoval pouze jediný stín – strašně nerad se teď ukazoval na veřejnosti se svou ženou. Hildegardě bylo už skoro padesát a při pohledu na ni si připadal jako ve zlém snu.