IX

Jednoho srpnového dne roku 1910 – několik let poté, co vedení firmy Roger Button a spol., velkoobchod železářským zbožím, převzal mladý Roscoe Button – se ke studiu na Harvardově univerzitě v Cambridgi hlásil mladý muž, kterému bylo očividně něco kolem dvaceti let. Ani ho nenapadlo, aby se někomu svěřoval, že se už nikdy nedožije padesátky, a nepokládal za nutné někomu hlásit, že jeho syn na této univerzitě úspěšně odpromoval před rovnými deseti lety.

Byl přijat a velmi brzy si ve svém ročníku vydobyl významné postavení, zčásti proto, že se zdál být starší než jeho spolužáci, kterým většinou nebylo víc než osmnáct.

Za svůj úspěch však vděčil především tomu, že ve fotbalovém utkání Harvardu s družstvem Yaleovy univerzity se prosadil přímo fantasticky, s nesmírnou vervou, chladnokrevností a nelítostnou zarputilostí. Položil sedm šestek, zařídil čtrnáct trojek kopem ze hry a jeho zásluhou muselo být v jednu chvíli ze hřiště odneseno všech jedenáct hráčů Yaleu v bezvědomí. Stal se z něj nejoslavovanější harvardský hrdina.

Ovšem když byl ve třetím ročníku, zůstával v mužstvu spíš jen ze setrvačnosti. Trenéři prohlásili, že ztratil potřebnou váhu, a pozornějším z nich se zdálo, jako by byl i jaksi menší než dřív. Už dlouho se mu nepodařil žádný touchdown a na soupisce ho drželi pouze proto, že jeho obrovská reputace by mohla v soupeřích z Yaleu vzbudit patřičný respekt a do jejich řad vnést žádoucí zmatek.

V posledním ročníku ho už do mužstva vůbec nenominovali. Zhubl a zeslábl natolik, že ho jednoho dne nějací druháci považovali za prváka, což ho nesmírně pokořilo. Jako posluchač posledního ročníku, jemuž nemohlo být více než šestnáct let, získal časem pověst zázračného dítěte. Výstřední světáckost některých jeho kolegů ho nejednou nepříjemně šokovala. Studovalo se mu stále obtížněji; měl pocit, že ostatní jsou najednou ve všem pokročilejší. Předtím je často slýchal mluvit o slavné střední škole svatého Midase, která fungovala jako úspěšná přípravka k vysokoškolskému studiu (mnozí z nich ji absolvovali), a rozhodl se, že po promoci se přihlásí ke studiu na této instituci, protože poklidné závětří života mezi středoškoláky mu bude vyhovovat mnohem více.

Promoval v roce 1914 a domů do Baltimoru se vrátil s harvardským diplomem v kapse. Hildegarda už v té době žila v Itálii, a Benjamin se proto nastěhoval ke svému synovi. V zásadě ho tam přijali poměrně hezky, ale Roscoeovo chování vůči otci postrádalo potřebnou srdečnost – dokonce se zdálo, jako by mu Benjamin, bloumající po domě v pubertální zasněnosti, tak trochu překážel. Roscoe byl už delší dobu ženatý a v baltimorské společnosti se těšil té nejlepší pověsti. A vůbec nestál o žádný skandál, který by jakkoli souvisel s jeho rodinou.

Na Benjamina, který už dávno nebyl persona grata v očích dívek-debutantek a mladších vysokoškoláků, začala doléhat velká osamělost. Společnost mu občas dělali pouze tři či čtyři patnáctiletí chlapci ze sousedství. Žádný div, že znovu začal myslet na školu svatého Midase.

„Poslyš,“ oslovil jednoho dne Roscoea, „už mnohokrát jsem ti říkal, že by mě moc zajímalo studium na té přípravce.“

„No prosím – co ti brání,“ odsekl Roscoe. Ten nápad mu připadal dosti ohavný a nechtěl se jím podrobně zaobírat.

„Sám tam jet nemůžu,“ zakňoural Benjamin bezmocně. „Budeš mě muset zapsat ty a pak mě tam odvézt.“

„Na to nemám čas,“ prohlásil Roscoe úsečně. Probodával otce rozhněvaným pohledem. „Já ti něco povím,“ dodal posléze. „Je načase, abys toho už konečně nechal. Už s tím prosím tě přestaň. Radši – radši…“ Celý zrudl, jak usilovně hledal správná slova. „Radši to otoč a začni se zase vracet správným směrem. Už to zašlo příliš daleko a přestává to být legrace. Už to nikoho nebaví. Takže… začni se už konečně chovat slušně, ano?“

Benjamin se na něj podíval, s pláčem na krajíčku.

„A ještě něco,“ pokračoval Roscoe. „Když je u nás nějaká návštěva, říkej mi laskavě ‚strýčku‘, ano? Je trapné, když mě patnáctiletý kluk oslovuje křestním jménem. Nebo mi radši říkej ‚strýčku‘ pořád, aby sis na to zvykl.“

Nevlídně se na otce podíval a obrátil se k němu zády.