V

V roce 1880 bylo Benjaminu Buttonovi dvacet let a narozeniny oslavil tím, že začal pracovat v otcově firmě Roger Button a spol., velkoobchod železářským zbožím. V témže roce začal rovněž „vést společenský život“ – což konkrétně znamenalo, že ho otec začal brát na módní taneční večírky. Rogerovi Buttonovi bylo teď už padesát a se synem si začali velmi dobře rozumět – po pravdě řečeno, od té doby, co si Benjamin přestal barvit vlasy (pořád je měl ještě trochu šedivé), vypadali stejně staří a leckdo je mohl pokládat za bratry.

Jednoho srpnového večera spolu nasedli v dokonalých večerních oblecích do kočáru a odjeli kousek za Baltimore k venkovskému sídlu rodiny Shevlinů. Na kraj se snesla přenádherná noc. Měsíc v úplňku barvil cestu platinovým leskem a rozkvetlé květiny vrcholného léta vydechovaly do nehybného ovzduší vůně, které připomínaly tichý, tlumený smích.

Široké rovinaté plochy kolem, prozářené mdlou září pšeničných lánů, jako by do krajiny vracely předešlý den. Bylo téměř nemožné nepodlehnout čiré kráse oblohy – tedy téměř.

„Já si myslím, že velké perspektivy má teď obchod s galanterním zbožím,“ ozval se do ticha Roger Button. Pro záležitosti transcendentní povahy neměl příliš smysl – jeho estetický cit byl velmi omezený.

„Starší lidé, jako jsem já, se těžko učí novým věcem,“ poznamenal hlubokomyslně. „Zato na vás mladíky, s tou vaší vitalitou a energií, čeká velká budoucnost.“

Daleko vpředu se jim v zorném poli rozzářila v ústrety světla shevlinovského sídla a zanedlouho jim do uší začal stále dotěrněji doléhat zvláštní šum, který mohl vyluzovat jak sladký nářek houslí, tak šustot pšeničných klasů postříbřených měsícem.

Zastavili za elegantním kočárem s kočím na kozlíku, z něhož právě před vchodem do domu vystupovali jiní hosté. Napřed dáma, poté postarší pán a nakonec další dáma, velmi mladá a krásná jako sen. Benjamin sebou trhl. V jeho těle jako by začaly probíhat jakési chemické změny, které rozkládaly a znovu skládaly jeho jednotlivé součásti. Celý se roztřásl, tváře i čelo mu zrůžověly a v uších začalo rytmicky bušit. Zasáhla ho první láska.

Ta dívka byla štíhlá a křehká, s vlasy pod prskajícími plynovými lampami nad vchodem medově hnědými, matně stříbřenými měsíčním svitem. Přes ramena měla přehozenou teple žlutou, zespoda černou španělskou mantilu a zpod lemu rozevláté sukně jí vykukovaly blyštivé střevíčky.

Roger Button se naklonil k synovi a sdělil mu:

„To je slečna Hildegarda Moncriefová, dcera generála Moncriefa.“

Benjamin nezaujatě přikývl. „Pěkné stvoření,“ poznamenal suše. Avšak když černošský sluha odvážel jejich kočár stranou, dodal: „Možná bys mi ji mohl představit, tati.“

Později se ocitli poblíž skupiny hostů, jejichž středem byla právě slečna Moncriefová. Vychována v duchu starých tradic vysekla před Benjaminem půvabné pukrle. Jistě, ráda si s ním zatančí. Poděkoval a pak se vzdálil – přesněji řečeno odpotácel.

Doba, po kterou musel čekat, než na něj přijde řada, se nekonečně táhla. Stál blízko u stěny sálu, tajemná tichá postava, a vražednými pohledy probodával baltimorské mladíky, kteří kolem Hildegardy Moncriefové kroužili s neskrývaným obdivem. Jak je nenáviděl, otrapy, jak nesnesitelně mladí mu připadali! Jejich kudrnaté hnědé licousy v něm budily pocity blízké žaludeční nevolnosti.

Když se však konečně dočkal a začal s tou dívkou kroužit po vyleštěném parketu v rytmu posledního pařížského valčíku, jeho žárlivý vztek v něm rázem roztál jako poprašek sněhu na slunci. Zalykal se okouzlením; měl pocit, že jeho život teprve teď začíná.

„Vy jste sem s bratrem dorazili téměř zároveň s námi, že?“ zeptala se ho Hildegarda a upřela na něj oči, které připomínaly dvě hluboké bleděmodré tůňky.

Benjamin zaváhal. Pokud ho pokládá za otcova bratra, neměl by jí vysvětlit, jak se věci mají? Na mysli mu však vytanula ona nepříjemná příhoda na Yaleu, a tak myšlenku ihned zavrhl. Dámě se přece nemá odporovat. To by byl přímo zločin, pokazit tuhle mimořádnou příležitost groteskním příběhem o svém původu. Možná někdy později. Takže s úsměvem jen mlčky přikývl. Toužil jí naslouchat a byl šťastný.

„Mně jsou muži vašeho věku velmi sympatičtí,“ sdělila mu Hildegarda. „Ti mladí kluci jsou prostě idioti. Jen se vychloubají, kolik šampaňského do sebe dokážou na koleji nalít a kolik peněz prohráli v kartách. Muži jako vy dokáží ženy ocenit.“

Benjamin ji v té chvíli málem požádal o ruku – se značným úsilím se mu však podařilo toto nutkání v sobě potlačit. „Vy jste v tom správném romantickém věku,“ pokračovala. „Bude vám něco kolem padesáti. V pětadvaceti ze sebe muži pošetile dělají kdovíjaké světáky. Ve třiceti bývají neustále přepracovaní. Ve čtyřiceti bývají strašně upovídaní – pořád by jenom vyprávěli nekonečné historky a kouřili přitom jeden doutník za druhým. Šedesát – to už je moc blízko sedmdesátce. Ale padesát let – to jsou ta nejlepší léta. Padesátileté muže já miluju.“

I Benjaminovi teď připadala padesátka jako velmi žádoucí věk. Zaníceně zatoužil po tom, aby mu už taky bylo padesát.

„Já odjakživa říkám, že bych si mnohem radši vzala padesátiletého chlapa, který by o mne starostlivě pečoval, než třicátníka, o něhož bych se musela pořád starat já.“

Zbytek večera byl pro Benjamina zalit medově zbarveným oparem. Hildegarda mu vyhradila další dva tance, takže stačili zjistit, že se přímo báječně shodují v názorech na všechny současné problémy. Dohodli se, že si spolu příští neděli vyjedou kočárem a proberou všechno mnohem důkladněji.

Když se pak téměř až za rozbřesku, kdy už začínaly bzučet první včely a blednoucí měsíc se odrážel v chladné rose, vraceli s otcem v kočáře domů, uvědomoval si Benjamin jen velmi matně, že otec vykládá cosi o vyhlídkách velkoobchodního podnikání v oboru železářství.

„… a co by si podle tebe zasloužilo naši největší pozornost, kromě kleští a hřebíků?“ ptal se ho právě Button starší.

„Ta dívka,“ zamumlal duchem nepřítomný Benjamin zasněně.

„Kladívka? Ale o nástrojích jsem přece zrovna teď mluvil,“ podivil se Roger Button.

Benjamin na něj upřel zamlžené, nechápavé oči právě ve chvíli, kdy se náhle prosvětlila východní část oblohy. V probouzejícím se stromoví pronikavě zakrákorala žluva.