X

Když tento rozhovor skončil, vystoupal nešťastný Benjamin nahoru do pokoje a zahleděl se tam do zrcadla. Už tři měsíce se neholil, ale na tvářích teď objevil pouze světlounké chmýří, které nestálo za pozornost. Když se vrátil z Harvardu, přišel za ním Roscoe s návrhem, že by měl začít nosit brýle a lepit si na líce falešné kotletky. Chvíli se zdálo, že se u něj bude v jiné podobě opakovat ona fraška s maskováním, kterou zažil kdysi v útlém věku. Ale kotletky ho svědily a styděl se za ně. Plakal kvůli tomu a Roscoe nakonec zdráhavě přestal naléhat.

Benjamin si pak otevřel jednu knížku určenou dospívajícím chlapcům a hodlal se do ní začíst. Nesla titul „Příběhy ze skautského tábora v zálivu Bimini na Bahamách“. Avšak nedokázal se soustředit, protože pořád musel myslet na válku – Amerika do ní na straně Spojenců vstoupila v předešlém měsíci. Benjamin by se do ní byl rád přihlásil jako dobrovolník, ale běda – dolní věková hranice činila šestnáct let, a na tolik ani zdaleka nevypadal. Jeho skutečné stáří, totiž sedmapadesát, by ho ovšem pro účast ve válce stejně diskvalifikovalo.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vzápětí se v nich objevil sluha s dopisem; v levém horním rohu obálky se pyšnilo oficiální logo odesilatele a jako adresát na ní byl uveden pan Benjamin Button. Nedočkavě ji roztrhl a sdělení, které našel uvnitř, si přečetl s velkým potěšením. Stálo tam, že někteří rezervisté, kteří sloužili ve španělsko-americké válce, jsou tímto přípisem povoláváni do aktivní služby, a to s patřičným povýšením; a v příloze našel jmenování do hodnosti brigádního generála armády Spojených států s příkazem, aby se neprodleně hlásil u toho a toho útvaru.

Benjamin vyskočil z křesla s rozechvělým nadšením. Přesně po tomhle přece toužil. Sáhl po čapce a už za deset minut vcházel do velkého krejčovského závodu na Charles Street, aby si tam dal ušít novou uniformu.

„Hodláš si hrát na vojáčky, chlapče?“ zeptal se ho nonšalantně krejčí.

Benjamin nahněvaně zrudl. „Moje úmysly vás nemusejí zajímat,“ okřikl ho ostře. „Mé jméno je Button a bydlím na Mountvernonském náměstí, což by pro vás mělo znamenat, že byste mě měl bez zbytečných řečí obsloužit.“

„No prosím,“ přepouštěl krejčí váhavě. „Jestli nezaplatíš ty, tak mi to jistě vynahradí pan otec.“

Pak si tedy chlapce změřil a za týden byla Benjaminova nová uniforma hotová. Problémy mu pak nastaly při opatřování příslušných distinkcí, protože ve speciálním obchodě, kde si je chtěl koupit, se ho snažili přesvědčit, že odznak Křesťanského sdružení mladých žen je rovněž velmi pěkný, k němu by se určitě hodil mnohem lépe a víc by si s ním užil.

Roscoeovi nic neoznámil, ale jedné dubnové noci opustil dům a odjel vlakem do Jižní Karolíny, kde měl podle povolávacího rozkazu na základně Mosby převzít velení pěchotní brigády. Příštího dne vládlo neobyčejné dusno. Z nádraží odjel taxíkem ke kasárnám, a když z něj vystoupil, napochodoval rázným krokem k strážnému u brány.

„Sežeňte někoho, kdo se mi postará o bagáž!“ přikázal mu.

Strážný na něj upřel káravý pohled. „Poslyš, synku,“ oslovil ho, „na co si to hraješ v tý generálský maškarádě?“

Benjamin, zasloužilý veterán ze španělsko-americké války, do něj zabodl zlobný pohled a bohužel se na něj obořil i velmi přeskakujícím pubertálním hlasem.

„Stůjte v pozoru, když se mnou mluvíte,“ pokusil se zahřmít. Znovu se nadechl, ale strážný v tom okamžiku srazil kufry a puškou vzdal čest. Benjaminovi se podařilo potlačit spokojený úsměv. Odvrátil se od strážného, ale v tu chvíli strnul. Ona pocta totiž nepatřila jemu, ale majestátnímu plukovníkovi dělostřelectva, který se k nim blížil na koni.

„Pane plukovníku!“ křikl na něj Benjamin ječivě.

Plukovník dojel až k nim, přitáhl koni otěže a s pobaveným jiskřením v očích se chlapce dobromyslně zeptal: „Čípak jsi, mládenečku?“

„Já vám ukážu, jakého máte před sebou mládenečka,“ zasyčel Benjamin vztekle. „Slezte laskavě z toho koně, ano?“

Plukovník se bouřlivě rozchechtal. „Vy byste se na něm chtěl projet, pane generále?“

„Tady prosím – podívejte se!“ vykřikl Benjamin zoufale. Podával plukovníkovi povolávací rozkaz a vybízel ho: „Račte si to přečíst.“ Plukovník lejstro přehlédl a málem mu vypadly oči. „Odkud to máš?“ zeptal se a strčil ten dokument do kapsy. „Poslala mi to vláda Spojených států, jak brzy zjistíte.“

Na plukovníkově tváři se objevil zvláštní výraz.

„Takže aby bylo jasno – my se teď spolu odebereme na velitelství brigády a tam si o tom promluvíme,“ oznámil Benjaminovi. „Jdeme.“ Otočil se a odváděl koně tím směrem. Benjaminovi nezbývalo než ho následovat. Snažil se chovat co nejdůstojněji, ale v duchu tomu panákovi sliboval krutou pomstu. Ta se však nekonala. O dva dny později totiž z Baltimoru dorazil jeho syn Roscoe, po spěšné, dlouhé cestě celý uondaný, ale zároveň velmi rozzlobený, aby fňukajícího generála, už vysvlečeného z uniformy, eskortoval zpátky domů.