IV

O životě Benjamina Buttona mezi jeho dvanáctým a jednadvacátým rokem se tu nemíním příliš šířit. Postačí poznamenat, že to byla léta jeho naprosto normálního odspívání. Když mu bylo osmnáct, pohyboval se vzpřímeně a pevným krokem jako padesátiletý muž, měl podstatně víc vlasů, tmavě šedých, a jeho hlas ztratil stařeckou rozechvělost a zněl jako zdravě sytý baryton. A tak ho otec poslal do Connecticutu, aby tam absolvoval přijímací zkoušky na Yale. Benjamin je hladce složil a nastoupil do prvního ročníku.

Třetího dne po imatrikulaci obdržel výzvu od pana Harta, tajemníka oné vysoké školy, aby se k němu dostavil k projednání podrobností studijního programu. Benjamin se na sebe podíval do zrcadla a došel k závěru, že si potřebuje znovu dobarvit vlasy nahnědo. Avšak když spěšně otevřel zásuvku psacího stolu, zjistil, že tam žádná lahvička s barvivem není. Vzápětí si vzpomněl – den předtím ho přece vypotřeboval a lahvičku vyhodil.

Ocitl se v prekérní situaci. Za pět minut se má hlásit u tajemníka. Nedá se nic dělat – musí se k němu vydat i bez obarvených vlasů.

„Dobré jitro,“ uvítal ho muž zdvořile. „Přišel jste se asi zeptat na svého syna.“

„Totiž – mé jméno je Button, prosím –“ začal Benjamin, ale tajemník ho přerušil.

„Těší mě, že vás poznávám, pane Buttone. Váš syn by tu měl být každou chvíli.“

„Ale to jsem přece já!“ vyhrkl Benjamin. „Ten nový student.“

„Cože?“

„To já tu začínám studovat.“

„Nedělejte si legraci.“

„To bych si nedovolil.“

Tajemník se zamračil a upřel pohled na lejstro, které měl před sebou. „Tady stojí, že panu Benjaminu Buttonovi je osmnáct let.“

„Přesně tolik mi je,“ potvrdil Benjamin s lehkým ruměncem.

Tajemník si ho znuděně přeměřil. „Pane Buttone, čekáte snad, že uvěřím takové hlouposti?“

Benjamin se chabě usmál. „Ale mně je opravdu osmnáct, vážně…“

Tajemník se zamračil a ukázal ke dveřím. „Vypadněte,“ vyzval Benjamina. „A to nejen ze školy, ale rovnou i z města. Jste nebezpečný šílenec.“

„Ale mně je opravdu osmnáct let.“

Pan Hart otevřel dveře. „To jsem ještě nezažil,“ zvolal. „Člověk vašeho věku, a pokouší se k nám dostat do prvního ročníku! Vám že je osmnáct? Tak abyste věděl – dávám vám osmnáct minut, abyste zmizel z města!“

Benjamin Button vyšel důstojně z kanceláře. Skupinka studentů z nižších ročníků, kteří čekali na chodbě, ho sledovala zvědavýma očima. Když kousek poodešel, otočil se zpátky k rozezlenému tajemníkovi, který stál dosud ve dveřích kanceláře, a pevným hlasem prohlásil: „Věřte mi – mně je vážně osmnáct.“

Z hloučku studentů se ozval tlumený chechtot. Benjamin vykročil pryč.

Nebylo mu však souzeno uniknout tak snadno. Když potom s melancholickými pocity kráčel směrem k nádraží, zjistil, že ho sleduje nejdříve malá skupina, pak početný hlouček a nakonec hustý dav studentů. Jako bleskem se totiž po městě rozneslo, že přijímacími zkouškami na Yale prošel jakýsi šílenec a teď se pokouší vydávat za osmnáctiletého mladíka. Celý kampus zachvátila učiněná horečka. Z učeben vybíhali prostovlasí studenti, mužstvo amerického fotbalu přerušilo trénink a připojilo se k davu, manželky profesorů, s čepci nakřivo a honzíky posunutými na stranu, běžely s pokřikem za průvodem. Z tlačenice se ozývaly posměšné poznámky a zraňovaly Benjaminovu citlivou duši.

„Možná to je věčný Žid!“

„Ve svým věku by patřil spíš na základku!“

„To bude asi nějaký zázračný dítě!“

„Spletl si to tady se starobincem!“

„Jdi radši na Harvard, člověče!“

Benjamin zrychlil krok a po chvíli se dal rovnou do běhu. Však on jim všem ještě ukáže! Dobrá – půjde tedy na Harvard. A oni budou ještě trpce litovat, že se mu tady tak ošklivě vysmáli!

Když už pak seděl v bezpečí ve vlaku na Baltimore, vystrčil hlavu z okénka a křikl na ty lotry: „Tohle vás bude jednou mrzet!“

„Ha-ha-ha!“ smáli se mu. „Ha-ha-ha!“ Větší chyby se ovšem Yaleova univerzita ještě nedopustila…