III

I když pak novému přírůstku do rodiny dali ostříhat vlasy nakrátko a potom obarvit načerno, hladce ho oholili, až se mu tváře přímo leskly, a potom ho oblékli do klukovských šatiček, které mu na zakázku ušil užaslý krejčí, nemohl pan Button ignorovat nespornou skutečnost – totiž že jeho syn byl jako prvorozené dítě jen těžko uvěřitelný. Přes výrazné stařecké shrbení měřil Benjamin – tohle jméno mu totiž nakonec přidělili, místo mnohem přiměřenějšího, avšak diskriminujícího ‚Metuzalém‘ – metr pětasedmdesát, a to se žádným oblečením nedalo zamaskovat; a ani přistřižené a obarvené obočí nemohlo zakrýt, že oči pod ním jsou uslzené a pohaslé. A tak chůvě, kterou najali, aby syna opatrovala, stačil po příchodu do domu jediný pohled, aby vzápětí silně pohoršena beze slova odešla.

Pan Button se ovšem ve svých představách nedal ničím zviklat. Benjamin byl dítě a dítětem měl zůstat. Zprvu prohlásil, že když Benjamin nemá rád teplé mlíčko, nedostane k jídlu nic jiného; ale nakonec se nechal obměkčit ke kompromisu a povolil synáčkovi chléb s máslem, a dokonce i ovesnou kaši. Jednoho dne přinesl domů chrastítko a předal ho Benjaminovi s příkazem, aby si s ním „občas hrál“; staroch ho s otráveným výrazem ve tváři převzal a v průběhu dne s ním několikrát poslušně zachrastil.

Nebylo ovšem pochyb o tom, že ho to výrazně nudí, a když zůstal sám, krátil si čas zábavami mnohem příjemnějšími. Pan Button tak například jednoho dne seznal, že během předcházejícího týdne vykouřil podstatně víc doutníků než kdykoli předtím – skutečnost, která se vysvětlila o několik dní později, když neočekávaně vešel do dětského pokoje a ocitl se v oblaku jemného namodralého dýmu, zatímco Benjamin se s provinilým úšklebkem pokoušel schovat tmavě hnědý nedopalek doutníku známého jako havana. To samozřejmě volalo po vydatném výprasku, ale pan Button se jaksi nedokázal donutit, aby ho synáčkovi uštědřil. Varoval ho pouze, že když bude kouřit, nikdy nevyroste.

Nicméně svůj počáteční postoj k synovi důsledně zachovával. Na hraní mu koupil cínové vojáčky, opatřil dřevěný vláček, nosil domů velká plyšová zvířátka, a aby podpořil jistou iluzi rodičovství přinejmenším sám v sobě, naléhavě se v hračkářství dotazoval prodavačky, jestli „ta růžová kachnička nebude náhodou pouštět barvu, když si ji bude synáček strkat do pusy“. Ale navzdory veškeré otcově snaze nejevil Benjamin o hračky žádný zájem. Místo toho sestupoval plíživě zadním schodištěm do knihovny v přízemí a nosil si odtamtud postupně jednotlivé díly Britské encyklopedie, jejichž studiem pak trávil dlouhá odpoledne, zatímco jeho plyšové kravičky zahálely na podlaze vedle miniaturní Noemovy archy. Proti takové paličatosti veškerá snaha pana Buttona nic nezmohla.

Případ zprvu v Baltimore vyvolal obrovskou senzaci. Těžko odhadnout hloubku společenského pádu, kterým by tato nešťastná událost Buttonovu rodinu a veškeré její příbuzenstvo byla poznamenala, poněvadž vypuknutí občanské války obrátilo pozornost města zcela jiným směrem. Několik lidí, kteří se za žádných okolností nedokázali chovat jinak než zdvořile, si dlouho lámalo hlavu, jakým komplimentem Benjaminovy rodiče potěšit; nakonec to vyřešili přímo geniálně, když začali prohlašovat, že děťátko je až neuvěřitelně podobné svému dědečkovi – což se vzhledem k obecné míře sešlosti charakteristické pro všechny sedmdesátníky dalo jen stěží vyvrátit. Manžele Buttonovy však takové poklony příliš netěšily a Benjaminova dědečka zase hluboce urážely.

Od chvíle, kdy opustil rodnou nemocnici, bral Benjamin život tak, jak se mu nabízel. Rodiče k němu zkusili vodit malé chlapce, aby si měl s kým hrát, a on se v sobě jednou celé odpoledne pokoušel probudit zájem o cvrnkání kuliček do důlku; a jindy se mu dokonce podařilo (zcela náhodně) rozbít šutýrkem vystřeleným z praku kuchyňské okno – což jeho otce v skrytu duše velmi potěšilo.

Benjamin se potom snažil něco rozbít každý den, ale pouze proto, že se to od něj očekávalo a on byl od přírody jedinec vstřícně úslužný.

Když posléze odeznělo počáteční nepřátelství jeho dědečka, Benjamin a starý pán se stali přímo nerozlučnými společníky. Vysedávali spolu celé hodiny, navzdory značnému věkovému rozdílu, a jako dvě notorické drbny s neúnavnou výdrží probírali to málo, co se za celý den sběhlo. Benjamin se v dědově přítomnosti cítil podstatně volněji, než když byl pohromadě s rodiči – vždycky mu připadalo, jako by se ho tak nějak báli, a přestože se vůči němu v zásadě pokoušeli uplatňovat postoje přímo diktátorské, nezřídka se zapomněli a oslovili ho „pane“.

Stejně jako kohokoli jiného i jeho samého mátl očividně velmi vyvinutý stav mysli a těla, v jakém přišel na svět. Snažil se o tom zjistit něco v lékařských časopisech, ale ukázalo se, že žádný podobný případ ještě nebyl v literatuře zaznamenán. Na otcovo naléhání se poctivě snažil hrát si s ostatními chlapci a nejednou se dokonce účastnil klidnějších kolektivních her; americký fotbal mu však připadal příliš nebezpečný – obával se, že kdyby si něco zlomil, jeho staré kosti by už odmítly srůst.

Když mu bylo pět let, začali ho vodit do mateřské školy, kde se naučil lepit zelený papír na oranžový, tkát barevné vzory a vyrábět z tvrdého papíru nekonečné řetězy. Při plnění těchto úkolů se mu chtělo začasté spát, což mladou vychovatelku zlobilo a trochu i děsilo. Velmi se mu tedy ulevilo, když si žena postěžovala rodičům a ti ho do školky přestali dávat. Buttonovi pak přátelům sdělili, že je Benjamin na takové zařízení ještě příliš malý.

Než mu bylo dvanáct, rodiče si na něj konečně zvykli. Síla zvyku je natolik mocná, že si přestali uvědomovat, jak podstatně se jejich syn liší od ostatních dětí – kromě případů, kdy jim to nějaká nápadná anomálie tvrdě připomněla. Ovšem jednoho dne, nedlouho po dvanáctých narozeninách, se na sebe Benjamin pozorně zadíval do zrcadla a učinil – nebo mu to aspoň tak připadlo – překvapivý objev. Klame ho zrak, nebo mu po dovršení tuctu let života začínají bílé vlasy pod barvou opravdu kovově šedivět? A není teď síť vrásek na jeho tvářích přece jen méně výrazná? A jeho pleť zdravější a pevnější, dokonce s nádechem růžové zimní barvy? Těžko říct. Uvědomil si, že se už zdaleka nehrbí tak jako dřív a že se mu celková tělesná kondice od útlých let nesporně zlepšila.

„Že bych snad –“ napadlo ho, ale raději si to nechtěl připustit.

Šel za otcem a odhodlaně mu oznámil: „Už jsem dost vyspěl. Chtěl bych nosit dlouhé kalhoty.“

Otec zaváhal. „Já nevím,“ řekl posléze. „Chlapci začínají nosit dlouhé kalhoty až ve čtrnácti – a tobě je teprve dvanáct.“

„Ovšem musíš připustit,“ naléhal nadále Benjamin, „že jsem na svůj věk neobvykle velký.“

Otec se na něj zadíval a naoko se zamyslel. „Tím si nejsem tak docela jist,“ řekl potom. „Když bylo dvanáct mně, byl jsem stejně velký jako ty teď.“

Nebyla to pravda – patřilo to k představě, kterou v sobě Roger Button soustavně pěstoval, totiž že jeho syn je vlastně docela normální.

Nakonec dospěli ke kompromisu. Benjamin si i nadále bude barvit vlasy. Bude se usilovněji snažit hrát si s chlapci svého věku. Na ulici nebude nosit brýle a brát si hůl. A za to otec vyhoví jeho prosbě a koupí mu oblek s dlouhými kalhotami…