VII

Přinejmenším v jedné věci se přátelé Hildegardy Moncriefové hrubě mýlili. Velkoobchod železářským zbožím neuvěřitelně vzkvétal. V průběhu patnácti let, které uplynuly mezi Benjaminovou svatbou v roce 1880 a odchodem jeho otce na odpočinek v roce 1895, se jmění rodiny zdvojnásobilo – a to především díky mladšímu představiteli firmy.

Není asi třeba uvádět, že Baltimore nakonec tento pár přivinul ke svým ňadrům. Dokonce i generál Moncrief se se zetěm smířil, když mu Benjamin poskytl finanční prostředky na vydání jeho Dějin občanské války ve dvaceti svazcích, jež předtím odmítlo publikovat devět významných nakladatelství.

Oněch patnáct let přineslo i Benjaminovi samému řadu pozitivních proměn. Měl pocit, že mu teď v žilách proudí svěží, čerstvá krev. Každé ráno nyní vstával přímo s radostí, prosluněnou ulicí se křepkým krokem odebíral do práce a tam neúnavně připravoval k odbavení zásilky kladiv a hřebíků. V roce 1890 realizoval svůj slavný obchodní tah – prosadil totiž, že všechny hřebíky použité k zatloukání beden plných hřebíků určených k dodávkám do maloobchodní sítě budou považovány za součást zásilky; tuto praxi nakonec odsouhlasil i předseda Nejvyššího soudu Fossile, a firma Roger Button a spol., velkoobchod železářským zbožím, tak každý rok ušetřila více než šest set hřebíků.

Benjamin kromě toho zjistil, že ho stále více přitahují různé příjemné stránky života. Pro jeho stále rostoucí zájem o všelijaká životní potěšení bylo příznačné, že se stal prvním občanem Baltimoru, který vlastnil a také sám řídil automobil. Když se s ním jeho současníci potkávali na ulici, hleděli na ten příklad zdravé vitality s obdivnou závistí.

„Jako by každým dnem mládl,“ říkávali. A starý Roger Button (bylo mu teď už pětašedesát), který kdysi věru nevítal syna na svět s velkým nadšením, mu to teď splácel obdivem, jenž hraničil se zbožňováním.

Zde ovšem dospíváme k nemilému bodu, s nímž bude radno vypořádat se co nejrychleji. Jediné, co nyní Benjamina Buttona znepokojovalo, byla totiž skutečnost, že ho přestávala přitahovat jeho žena.

V té době bylo Hildegardě už pětatřicet a pečovala o čtrnáctiletého syna, který se jmenoval Roscoe. V prvních letech jejich manželství ji Benjamin vyloženě zbožňoval. Avšak jak roky plynuly, její medově hnědé vlasy nabývaly barvy zcela nezajímavě hnědé, modrý porcelán jejích očí na sebe bral podobu obyčejného smaltu, a co bylo na pováženou nejvíce, začala se u ní projevovat jakási otupělá usazenost – vyzařovala z ní příliš poklidná spokojenost, vzrušovala se jen velmi chudokrevně a její vkus byl teď nadmíru krotký. Jako nevěsta to byla ona, kdo Benjamina „vláčel“ na nejrůznější večírky a bály, ale teď se jejich role obrátily. Samozřejmě ho při společenských příležitostech doprovázela i nadále, avšak bez valného nadšení, pohlcována vytrvalou netečností, která jednoho dne vstoupí do života každého z nás a vytrvá s námi až do konce.

Benjamin s ní byl stále nespokojenější. Když v roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, byl pro něj život doma už natolik nezáživný, že se rozhodl vstoupit do armády. Vzhledem k vynikajícímu obchodnímu postavení získal rovnou kapitánskou hodnost, osvědčil se natolik, že ho brzy povýšili na majora, a na slavném dobytí návrší San Juan na Kubě se podílel už jako podplukovník. Byl lehce raněn a obdržel medaili za statečnost.

Vzrušující vojenský život se mu zalíbil natolik, že se ho vzdával jen velmi nerad. Leč jeho podnik se bez něj nemohl déle obejít, a tak Benjamin vystoupil ze služby a vrátil se domů. Na nádraží ho vítala břeskná dechovka a doprovodila ho až k domovním dveřím.