IIModlitba
Vlny se blížily ke břehům, zesilovaly a rozbíjely se v písku jako v nepaměti věků. Nenesly jediný kámen, jen za jarních bouří jantar a ze severu zřídka tělo utopence. Vítr je osušil, mrtvolu zavál písek a pobřeží bylo prošlými léty stále jako nedotčené. Moře si ponechávalo pošmourný břidlicový nádech stejně jako mračna nad vrakem a celé to opuštěné pobřeží západních Prus.
V písku nyní leželi dva muži, oba nazí. Jen jejich těla zářila v pruském šeru. Ruce se zdály ukřižované k zemi, zatímco tváře se obracely k obloze. Tam nebylo pohybu ani zmítání. Každá z přibíhajících vln dosáhla téměř jejich nohou. Leželi totiž přímo v chladném pásu příboje a země. Ondřej cítil chlad umrtvující jakékoliv hnutí v těle, rozléval se všude kolem, cítil, jak vlnobití odnáší slova Armina von der Heide zpátky do moře jako nezajímavý šum.
– Drž se mne, Ondřeji. Zprvu ucítíš chlad, druhá vlna tě skoro omráčí, pak přijde bolest. Vydrž ji! Přilož dýku na zraněné místo a bolest je pak tak silná, že nás odhání od sebe samotných… –
Vydržet všechno, necítit nic, ani vzpomínky, ani bolest. Toho dosáhnout! Z moře se přehnala další vlna, pohodila nahými těly jako kusy vyplavených dřev, zalila je a ochablá nárazem se vracela v příboji, naplněna solí a jemným zvířeným pískem.
– Pak jsi svobodný, vysoko nad utrpením, nad slabostí lidí, – zesiloval opět hlas Armina von der Heide v lomozu. – Tvoje tělo zůstává tady… dole zbité, ale mysl jde nahoru… slyšíš? Chytni se mé ruky! –
A obě ruce se spojily pevněji než řetěz před nárazem nového vlnobití. Dnes vítr zuřil a tloukl záliv daleko od břehu, tam by zpřelámal každou veslici a možná překotil i kupeckou loď.
– Co teď cítíš? – ptal se Armin von der Heide.
– Nevím, je mi zima, – odpovídal Ondřej, – tvoje ruka je studená, jako by v ní nebyl život, Armine! –
Armin von der Heide se nad tou chválou pousmál. Jeho hlas zazněl v prostoru:
– Dívám se někdy na ni a je mi, že je někoho cizího. Necítit nic, Ondřeji! Jako bys sám umřel… a viděl ještě ostatní lidi a cítil takovou soustrast, že jsou dosud naživu a trápí se… –
V té lítosti však znělo pouhé pohrdání, vlnobití je nadnášelo, strhávalo o něco blíž moři. Slaná voda se přelila přes oči a písek ucpával rty.
Z dun se k nim doneslo táhlé hučení rohu.
– Dost! – Armin von der Heide pustil Ondřejovu ruku, sotva zazněl ten signál z řádového hradu. – Vstávej! Začíná půst! –
Byli očištěni před postním časem, Ondřej však nedokázal vstát, jak byl prokřehlý. A přítel mu pomohl až po chvíli, jako by tahal vlčí mládě z tenat.
Vraceli se k pahýlu křižácké loďky. Odolala všem letům, na boku přibýval jen každým postním měsícem nový vryp Arminova nože. Byli tu už nespočetněkrát spolu, dřevo zjizvilo ostří nože po celé přídi, ale neporušené plochy zbývalo na tři lidské věky.
Volský roh za dunou bučel a volal po celém pobřeží kolem Viselské i Svěží kosy.
Ti dva se příliš nelišili od lodní trosky, jen dvě vyzáblé siluety, ztvrdlé severským podnebím a zašedlé dešti, slunce se nad nimi od rána neukázalo. Neustále mrholilo a ojedinělé stromy na druhé straně zátoky mokly.
– Prší, – řekl Armin von der Heide.
Oblékali se, toho dne všechno bílé. Praví se, že bílé roucho má dobrý osud a skrze ně budou mít nový postní rok štěstí. Mokrota pohlcovala veškerý zvuk i volání rohu.
Štěstí? opakoval si Ondřej, když si natahoval na nahá záda rubáš. Co je to? Žádný z řádových bratrů je ještě neviděl, za celá léta v řádovém hradu to slovo ani neuslyšel.
– Tam na severu, – říkal Armin von der Heide – leží Venden. Místo nejzbožnějších bratří našeho řádu. Žijí nejméně rok sami v cele, nesmějí na sebe ani potom promluvit. Někteří se nechávají zazdít zaživa, ti nejlepší… Nenosí meče ani dýku, nosí kajícnické košile a kolem krku řetěz. Pro vodu si chodíš bosý po umrzlém jezeře. Chtěl jsem být kdysi s nimi, Ondřeji. –
Armin von der Heide si přitáhl dlouhý bílý plášť k hrdlu. Díval se na pás ubývajícího světla při pruhu písečné kosy za zálivem, kde dorážely vlny nejsilněji. Tím směrem byl Venden?
– Jenom takové utrpení přibližuje skutečně k Bohu, – řekl.
– Kam jsi až došel? – zeptal se Ondřej, hledal kolem sebe aspoň stopu začínajícího jara, ale v dunách jí nebylo, moře nemělo ani stín zelenkavé barvy, kterou mu dává skutečné slunce, a ne ten příšerný severský polosvit.
Armin von der Heide neodpovídal, jeho tvář zůstávala pořád tak nepřirozeně strnulá, potažena tenkou kůží, z níž vystupovaly vpadlé oči. Ty jediné v té tváři skutečně žily a zářily i pod kápí. Po čele stékaly stružky vody a Ondřeje napadlo, že to mohou být i krůpěje potu, jaký vyskakuje mrazem z kamenných tváří světců vytesaných v řádové kapli. Ten zšedlý kámen také žil ve věčném šeru, potil se a předznamenával o dny předem každou změnu času. I skutečné jaro!
Armin von der Heide odštípl dýkou třísku z pahýlu lodi a položil ji k osychajícímu písku.
– Jestliže teď vlna dosáhne a odnese dřívko, vím, že se rozejdeme. –
Promluvil jak děvče házející kvítí do potoka, ale místo dívčího dychtění bylo v jeho výrazu něco jako neodvratitelná jistota.
– Nikdy tě nezradím, Armine, – ujistil přítele vřele Ondřej, – nemám tu nikoho kromě tebe, ostatních bratří se bojím, bojím se i… Věř mi, Armine, dal bych za tebe třeba život! –
Armin von der Heide se jenom pousmál.
– Ten si ponechej pro sebe a Boha, – odpověděl a díval se přitom neustále na přibližující se vlnu, kterou si vyhlédl v moři. Zprvu se zdála obrovská, blížila se s hučením, až zaléhalo v mysli, ale rozmlátila se o písčiny dřív, než dosáhla na místo, kde stál. Nedotkla se ani odlomené třísky, vylila se však neuvěřitelně blízko, všude kolem, a pouhá kapka zasáhla louč a zatřpytila se. Písek vzápětí osychal.
Ondřej se nedíval na třísku, hledal po obloze očima venkovana. V tuto dobu bývalo cítit pole, vůni vypalované trávy a mýtin, ovzduší odnášející zbytky sněhu v zemi, teplejší vítr. Nic z toho. Místo skřivana letěl nad dunami osamělý racek, ale letěl k jihu!
– Co je to tu, – řekl Ondřej. – Je mi skoro horko. –
– Je, – přikývl Armin von der Heide a neodvracel se od moře. – V tom plášti je horko. –
Nebylo to jen pláštěm, můžeš umrtvit tělo a zmrazit i mysl, o to víc se roztepe krev a zjitří kůže. Bylo to prosté, jak šplouchání moře, dlouhé umrtvení jen podnítí touhu k životu.
– Je jaro, – podotkl Ondřej, ale přítel jeho slova snad přeslechl. Stál zabořený železnými střevíci do písku a nepatrná vlna se nečekaně přiblížila a donutila ho ustoupit, a za ní letěla další, která ho zalila po kolena.
Moře přece jen žilo. Ondřej se sehnul, aby nabral do dlaně několik vyhozených rybek. Zmítaly se a třpytily na suchu. Házel je zpět do odbíhající vody a otřel si ruce.
Dřívko zůstalo suché. Armin von der Heide je zvedl z písku a otočil se.
Nad dunami se rozléhalo opětovné bučení rohu.
Museli se vrátit.
– Až kam? – nedořekl Armin von der Heide. – Chtěl jsem kdysi… byl jsem až tam, kde je veliká rovina plná horkého písku. V tomhle váčku ho nosím. –
– Je daleko od nás? – zeptal se Ondřej.
– Dost. Tak daleko, – řekl Armin von der Heide, – že se z ní nikdo živý nevrátil. Přepluli jsme slané moře, ale nikdo z nás neuviděl svaté zdi Jeruzaléma. Velký komtur umřel u Akkona na mor. Trápilo nás slunce, pohani a krvotok. Už nikdy nepotáhnu k jihu. –
Z vymoklé, zahnědlé roviny a starých mořských dun vycházely postavy dalších řádových bratří, kráčely osaměle, se skloněnými hlavami. Plni rozjímání a obav před velikým půstem. Jenom Ondřej s Arminem šli stále vedle sebe.
– Bůh s tebou, bratře, – řekl křižák, kterého míjeli, ale nezvedl hlavu od země.
– I s tebou, Sibolde, – odpověděl Armin von der Heide a ani na něho nepohlédl.
– Buď zdráv, urozený bratře, – zdravili i další. Všichni se ploužili písčinami v bílém jak andělé se zlámanými křídly, jen zřídka vystupovaly z pouštiny kopečky vřesu. Jinak by mohla krajina připomínat teplé planiny před Tyrem a Akkonem.
Armin von der Heide odpovídal kývnutím na pozdravy. Ojedinělé postavy mnichů se spojovaly na písčité cestě, brzy šel celý zástup jediným směrem.
Mnohokrát obnovili slib, že se vypraví dobýt hrobu božího, mnohokrát táhli na jih, a zatím byl kříž hlásán v opačném směru, v severních Prusích, a království jeruzalémské bylo zrazeno.
– Viděl jsem také rytíře, co táhli za žold, a ne pro korunu věčné blaženosti, – pokračoval Armin von der Heide. – Chtěli si najít na jihu krásné ženy a bohatství. Pili svou moč na poušti, proklínali nakonec i Boha, i svoji matku… –
Bůh s vámi, zrazení bratři, říkal svým pohledem. Množství osamělých postav, které vycházelo ze šera a z dun, se blížilo k cihlovému hradu. Zdál se ponurý a rozlehlý, jako by nebyl obydlen.
Řádoví bratři zacházeli dovnitř, stahovali bílé kápě a odkrývali holé hlavy a světlo dne zůstávalo v kraji za nimi.
Začínal půst. Již se ozýval jednotvárný zpěv.
Constant in choro
Sicut asellus in foro…
zněl chorál nad arkádami, nad boční stranou refektáře.
Řádoví pacholci vytahovali z vyzděných kádí ryby pro půst, osekávali jim hlavy a ocasy. Vědry splachovali šupiny, krev. Nepáchla jako při zabíjení ovcí a jehňat, ryby se zmítaly tiše.
Pane Ježíši Kriste, ochraňuj své rytíře! volal nápis na kapli k těm, co znali číst. Dvorana byla osvětlená pochodněmi, nesměli zůstávat ve tmě, ani když přišla dlouhá severská noc. Meče a štíty visely nečinně ze stěn.
Celé to množství poutníků přicházelo k borovým stolům a před každým z nich ležel na kovové misce kousek nasolené ryby. Poslední, hojná večeře před dlouhým půstem.
Zpěv utichl.
Řádoví bratři uviděli svůj kousek ryby. Armin von der Heide usedl vedle Ondřeje a dal mu svůj díl. Tak to dělával od chvíle, co přišel chlapec do řádového hradu. Jedno sousto dospělému nevystačí, dvě ryby rozdělí půst na dvakrát tři dny. Sedmý den přijde vzkříšení.
– Ve jménu Otce, Syna a Ducha, který nás osvítí, – předříkával nahlas mnich v čele stolu, – jsme se sešli k modlitbám a činům ve službě boží. Zahajuji veliký půst! –
Středem stojících kajícníků přicházel komtur. Byl malý, ale ramena měl široká, nesl kříž s černou komturskou pečetí na dřevě.
V sále nastalo ticho, takové ticho, že bylo slyšet vítr vanoucí po nádvořích. Žádné jaro v něm nezavonělo, pochodně praskaly a čadily po zdech.
Komtur Rawino von Leiningen se rozhlédl.
– Bratra Rotgiera jsem neviděl v hradě. Je snad nemocen? –
V té chvíli udeřil do ticha zvon. Hrad se zachvěl, pochodně dusily, neboť to byl zvon z Mikulášovy věže volající zbloudilce na moři i na souši k návratu. Jeho zadunění se odráželo mezi cihlovými klenbami a střechami, jako by volalo z hrobu: spas se, kdo můžeš…