IIIRotgierův útěk
Kamenná závaží pro řetězový most se pohnula, křápla o fošny a brána se otevřela. Půst se pro tuto chvíli odkládal. Tuří rohy hučely, koně odfrkovali. Všude po ochozech se ozývalo dupání a řinčení zbraní vybíhajících řádových rytířů. Zásobili se zrním a jehňaty, jedno hned podřízli, a v kalupu zapomněli na sůl. Místo postní ryby dostali každý tříkilovou porci syrového masa.
Noc plná zrady začínala.
Armin von der Heide nasedl na koně, vedl trestný oddíl. Ondřej vyjel hned za ním.
Z Mikulášovy brány se vyřítili jezdci, za nimi opěšalí knechti se psy. Cítili krev a čerstvou stopu.
Volání k návratu se teď znovu přeneslo a letělo do celého kraje, možná jej slyšel i prchající bratr Rotgier. Svatou, nevyvratitelnou pravdu řádu, že je lépe tělo člověka zahubit, když mu tím zachráníš duši.
Podle téhož práva měl každý řádový rytíř nejen dovoleno, ale i povinnost zabíjet hříšníky. A těch zbylo mimo území řádového hradu ještě plno. Ukrývali se v bažinách se svými ovcemi a dětmi, spávali ve stromech a norách jako zvěř a vzývali staré pruské bohy. Bratří jim vykáceli posvátné duby, kmeny naházeli do bažin s těly pruských vzbouřenců a uťatou hlavu jejich knížete nabodli na kopí a zanesli až na tržiště Cholin.
Sosnový prales šuměl i v noci, za mořskými dunami začínal hustý porost pruského pojezeří. Měsíc odcouval do nočního mračna.
Ani psi nezvětřili stopu, cesta byla zdupaná, jako by se po ní přehnala stáda turů. Bylo slyšet praskání křoví, když dojeli jezdci k prvnímu jezeru. Hladina je omámila třpytem a utišila. Z nehybné vody čišel klid. Vzápětí jej porušilo mlaskání pijících koní a psí smečky i lidé se ozvali:
– Co to je? Někdo tam plaval. –
– Nevidím! Kde? –
– Kde jste kdo? – volal psovod, byl to pokřtěný pruský pohan. Brodil se rákosím a psi ho táhli do jezera. Co tam zvětřili? Voda musela pohltit uprchlíkovu stopu, a přesto psi řádili jak pominutí.
Armin von der Heide poručil zapálit troucheň. Tomu prchajícímu psu bylo nebe nápomocno, zacházel měsíc a za chvíli neuvidí na krok. Světla snad probudila roj spících kačen na jezeře. Ozývalo se šplouchání a tlukot, a mnohem dál se mihlo několik stínů, po těch šílela psí smečka. Tam opodál prchalo pár těl, až bledých v přísvitu smolnic, a zachraňovalo se v křoví.
– Co je to za lidi? – zeptal se Armin von der Heide.
– Ženské, – odpověděl psovod. – Naši poddaní, loví si parmy. Teď je na ně doba. –
Ryby! Loví za nocí jako za pradávných časů. Armin musel odvrátit oči, když zahlédl v odlescích ta necudná, svítivá ženská těla. Hnus! Slezl z koně a jeho tvář zesmutněla v bledém světle.
Ta zrada přepadla řád neočekávaně.
– Na co vlastně čekáme? – zeptal se kdosi. – Honíme Rotgiera, nebo ženské? –
– Koukej se! – vzdychl další a v houštinách to praskalo, nikoho neviděli, ale cítili, jak je pozorují pohanské oči.
– Držte hubu. Zpátky! – poručil Armin von der Heide. Dotek vody ho vzpamatoval. Po hladině plavaly kruhovité slizké lístky i s květy jako šlahouny z utonulých. Ženy! Ty vražednice dětí! Skryly se, a přesto neutekly, nechaly v bahně šíp s vidlicovým hrotem, ošatku s návnadami. Ženy s nahými ňadry číhají v plápolavém světle loučí, v jakýkoliv čas. To ony třísnily i v den Kristova narození sníh krví a dobíjely ryby v modravém ledu. To ony uctívají vlky i o adventu, líbají mech a hady, otvírají temnotu snopy ohně jak hořící stoku, vábí do bažin řádové bratry a přemnohý jejich lákání podlehl. Snad i Rotgier! Zneuctí ho jak špinavého kozla svou slabostí roztažených nohou a pak upalují pobloudilce na volném ohni a drtí jej kládami. Ztratíš svou duši, ale zachráníš naši, kdo to jen řekl?
Armin von der Heide měl před sebou jezerní hladinu, cítil oči světélkující ve vodních travinách a slizkých stromech. Posmívají se mu. Pruská jezera, rozsochy starých dubů, to všechno dosud skrývalo pozůstatky pohanských věků, když tu panuje řád! Na jak dlouho ještě? Zatím stál tady, na nejspodnějším území zbožného řádu, na pokraji bahen, ještě krok dál a stáhnou ho k pádu věčnému.
A přesto se musel také napít jezerní vody jako jeho lidé, jako ti psi a koně.
Jeho muži podřimovali opření o stromy, blízkost rybařících žen je zbavovala vůle. Tupé ploské obličeje civěly na vodu. Už odumírala. Poslední nahé tělo plulo pod hladinou, vlasy té pohanské ženy se táhly po povrchu jako krvavé vodní řasy, hodně daleko se tělo zatřpytilo, zablesklo na posměch jak bok zlaté štiky.
Pak už nezbylo nic.
Ani světlo. Troucheň zhasla a Armin von der Heide je hnal dál. Opozdilce nechal šlehat bičem. V močálu se zabořili až po pás, prastaré stromy lemovaly jezerní kotlinu.
– Nespěte, jdem! –
Strašil je všechny ten velký, vlhkomilný prales pohanských věků, k lýtkům se jim přisály pijavice. Jediné napití z jezera žádalo svou daň, les je stále víc pohlcoval a vstřebával do temnot. Armin von der Heide odtrhával pijavice, byly ještě teplé, nacucané jeho krví. Neměl strach ze tmy, ani z bloudění, jenom z těch ženštin, které se vracely nahé k jezeru. Bál se, že zvábí jeho bratry jako kňučící vlčice berana patřícího stádu. Jeli borovinou, zapadali do bahna a noční trávy, pak změnili směr. Další pochod jim překazila svým záhybem řeka.
Brzo bude světlo, najdou stopy v bahně. Rotgier nemá koně, spadne jako vlk do želez. Bude ho to táhnout ke koňským ohradám a jeslím, ve špitálních hospodách jsou stáje s koňmi pro posly, možná některou přepadne. Kdo mu pomáhal? Pokřtění pohané těžko, vlka v ovci nepředěláš, zatím bloudí v lesích a temnotě roklin, ale hlad ho vyžene k lidem.
Pokřik racků ohlašoval svítání, vyrazili před rozbřeskem stále podél řeky. Dvě německé míle po proudu byl řádový přívoz a jediný brod. Museli tam dorazit dřív, než pojede první prám s ovcemi a s vínem.
Zaleklé slunce moc nehřálo, přesto je potěšilo světlem. Koně se svěžeji brodili ranní trávou a opět řičeli nad blízkostí vody za pásmy křovin. Dobrou hodinu nebyl k Visle přístup, cestu prorůstaly olše, a tak stanuli nad ponornou říčkou.
– Co je, Ondřeji? – volal Armin von der Heide, neboť se jeho přítel opožďoval. Ondřej sám nevěděl, co způsobilo, že zpomalil. Ukazovaly se blatouchy, louky se roztahovaly do žluta. V denním světle všechno tak zkrásnělo. Nadýchl se a zvolal:
– Doženu vás! –
A neustále slyšel šplouchání řeky za křovisky a v něm se neslo k Ondřejovi jeho jméno. Kdo ho tu volal v jarním povětří, kdo toužil jít s ním? Ostatní mu zmizeli. Na cestě sláblo frkání vzdalujících se koní, pak zapištělo káně, pak bylo ticho. Nebo ten zvuk napodobil člověk, zapískl na píšťalku udělanou z kosti?
Ondřej zatím nechal meč i helmu u sedla a sjel z cesty. Zahlédl šlépěj ubíhající po bahnité stezce.
Stopa ho vábila mezi žabincem a hlínou. Ten, kdo ji zanechával, musel prchat bosý, tak byla lehká a přitom zřetelná, takové vídal na sněhu i na okrajích moře v písku. Takové stopy po sobě nechávala těla uhřátých pohanských žen, lákaly k hliněným hnízdištím lidských samic. Visla šelestila o překot a Ondřej se prodíral na koni podrostem a vyčníval nad ním, jako by jel vzduchem. O něco dál seskočil a udeřil koně přes nozdry a ten klesl.
Tak! Dál už tiše, kořist byla nedaleko. Prosekával si cestu k řece jen dýkou, panzerstecherem, který překrajoval olše jak stvoly kapradin v pokročilém létě. Byla to kalená milánská ocel, dar řádového bratra, který byl ze stejného kraje jako Ondřej a v písčinách Helu zemřel.
Křovisko se projasňovalo a zčistajasna se otevřela před Ondřejem řeka. Proud napohled neznatelný, jehož sílu bylo tušit pod hladinou. Unášel zvednutou vodu po deštích i vyvrácené vrby k moři.
A tam, s bradou podepřenou loktem o kolena, si seděl člověk v řádovém plášti a civěl za vodu.
– Boží pozdrav, chlapče, – promluvil, jako by tu na Ondřeje celý čas čekal.
– Rotgiere! – řekl Ondřej a sevřel dýku pevněji. Zdálky se nesly údery přívozníkova zvonu i štěkot řádových psů. Možná zvětřili stopu a najdou je tu oba.
– Pěkná říčka, co? – řekl Rotgier, přes kolena měl položený kůl. – Ale moc prudká. –
– Rotgiere, musíme se vrátit sem, – řekl Ondřej a zdálo se mu, že slyší od brodu údery sekyr, ale i výkřiky ženoucí koně zpátky.
Rotgier se ani teď nepohnul, ještě se na Ondřeje pořádně nepodíval a kývl před sebe.
– Vidíš ty lesy naproti? –
– Ani ne. –
– To nic, příteli, tam už moc řádu nesahá, – říkal Rotgier a vítr přes řeku jim drchal vlasy i vousy, z kterých si smyl uprchlík již kal.
– Zatím stojíš na téhle straně, – řekl Ondřej.
Rotgier neutíkal, seděl si ve vlnící se trávě a učinil něco rouhačského. Prostě ze sebe shodil řádový plášť a odvrhl ho do řeky. Plátno se prostřelo jak tonoucí po hladině a černý kříž od nich pomalu popluje zpátky k severu, až k ústí Visly, jak pekelný výsměch. Někdy kolem poledne jej uvidí stráže řádového hradu.
– Co děláš? – poděsil se Ondřej.
– Máčím si nohy, jak vidíš. Viděls ty lesy naproti? –
– Zrazuješ Ježíše Krista! – zabědoval Ondřej, ale Rotgier se jen ušklíbl. Vztyčil se a vzápětí si zase sedl, jako by si uvědomil, že je může zahlédnout někdo nad křovisky.
– Můžeš jít se mnou, příteli. Plavat nebudu, potřebuju se brodit s koněm. Tvůj by nás unesl oba…
Ondřej viděl ty lesy naproti. Dubinu i olše, toho tam kvetlo plno, tam teď budou i včely. Odvažují se přes řeku a bzučí nad ním, nebo to bylo pouhé hučení Visly v uších?
Tak či onak, usedl k Rotgierovi a dýku nechal na háčku železné košile. Viděl oblohu očima venkovana, oblohu jara, a Rotgier dál mluvil jak zmámený:
– Vím, co nám je. Potřebujeme vzduch. Jsi sedlák jak naši předkové, Ondřeji, žádný mnich. Budeme mít léto jako každý člověk. Obdělávat ženskou, pole, a bratři ať si chcípnou věčnými půsty… –
Mluví pravdu? ptal se Ondřej sám sebe. Bylo to jak sen.
– Mám v Harzu statek, Ondřeji. V údolí, kde pramení sedm řek. Pojď se mnou. Najdu ti nejhezčí děvče z Thueringen… –
Přesladké bzučení, kterému Ondřej naslouchal. I za to bývá trest. Ztráta meče znamenala ztrátu rytířské cti, ztráta bitevního koně s řádovým cejchem orlího křídla smrt, bratr Rotgier ztratil oboje.
A přitom se dívá na vodu tak klidně!
Zrcadlí se v něm údolí, kde pramení sedm řek, možná skvostněji než rodná krajina plná včel. Ztracená, a přece na dosah! Bzukot dotíral k Ondřejovi z dálek, byl to jen hmyz nad zbahnělým břehem nebo sem zalétly divoké vosy? Odkud by se také mohly objevit na řádovém území včely? Dvě vážky mu utkvěly nad hlavou. Vzduch se vlnil. Než se stačil Ondřej z Vlkova ohnat, ucítil něco palčivějšího než jakékoliv bodnutí, voda Visly se mu překotila nárazem a oči se zalily něčím horkým. Jak tak seděl na břehu s nohama překříženýma, spadl do bláta a oči se zacpaly, už je nic neoslňovalo ani nebolelo. Ta na oko nejvábnější cesta bývá nakonec cestou prokletou.
Bratr Rotgier udeřil kolíkem tak jistě, že Ondřej nevydal ani vzdech. Jenom kůň zaržál za křoviskem. Co tu dotíralo o překot bylo mračno hmyzu, které se teď lepilo na šíj povaleného Ondřeje. Slunce mu pálilo do ran, ale Ondřej si životodárné teplo neuvědomoval. Ztratily se mu i lesy naproti a včely létající doma nad pasekou. Tentokrát odlétaly, jako by se ho štítily. Už nepatřil k nim, ležel v bahně. Přitul se ke mně, říkala mu v pradávnu matka, její hruď už byla mokrá od krve, pojď… Tak! Tak spočívat na věky.
– No tak, Ondřeji! –
Nevnímal smečku psů, kteří ho našli a očichali, ani knechty.
– Nežije! Je mrtvý. Ten pes ho bodnul. –
– Jděte po stopě, toho nechte ležet. To mi víckrát nedělejte, – poroučel kdosi a Ondřej z Vlkova jen neochotně otvíral oči zpátky ke světu, který ho pro tu chvíli opustil. Žádné včely tu nelétaly, hladina Visly dál protékala, i lesy za řekou se vzdálily. Nestalo se nic, jen se na chvilečku zatáhlo slunce. A přesto zůstal jak omámen a přítel Armin stál nad ním.
– Co je ti, Ondřeji? Jsi raněn? –
Už je to pryč, uvědomoval si Ondřej a hleděl mimo bledý obličej svého přítele, mimo navrácený svět a vody jakési řeky. Ano, byl poraněn. Tak strašně, že zatoužil na chvíli po domově, na to se umírá. To neviditelné bodnutí uvízne jak zmijí jed až v srdci a otráví postupně všechno. Plakal. Kdyby mu raději prostřelili čelo šípem, to se stává často. Zanesli by tělo do kaple, zalili otvor po střele horkým voskem. Mrtvého by stejně nic nepálilo. Ani slzy.
– Seber se, Ondřeji. To nic! – Armin von der Heide se rychle poohlédl, naštěstí je nikdo z bratří neuviděl, naštěstí se hnali po otiscích na bahnitém břehu.
– K brodu! – slyšeli křičet psovody. – Rychle zpátky. Přetněte mu cestu k vodě. Tamhle je! –
Armin von der Heide si sundal z hlavy kápi a otřel jí Ondřejův obličej mokrý od pláče.
– To přejde. Nejseš první, komu se to stalo. Pojď! –
Už to bylo pryč! Ondřej vstal a několika nejistými kroky se rozešel po břehu. Byl zachráněn.
Všechno bylo v pořádku. Utrhl si listy šalvěje a mnul je v prstech. Na konečcích prstů zůstala zelenavá šťáva. Tu a tam rostly i šlahouny jitrocele.
– Tys ho nechal utéct, Ondřeji? Proč? –
Nač se to ptal Armin? Rozhlíží se, hledá jakési vysvětlení, a přitom nikdy neuvidí ty lesy naproti. Tam už moc řádu nesahá.
– Už jsou tu. Vezmi si plášť. Jdeme! –
Ondřej uposlechl a rozešel se před Arminovým koněm. Přítel ho nyní hnal před sebou jako provinilé děcko. Ondřej zaklopýtal. Když býval malý, plakal ze vzdoru, až usnul. Teď jenom mlčel.
– Nechci tě trestat, Ondřeji, – mluvil mu za zády Armin von der Heide a hnal ho přes kalužiny i zablácené dolíky a kolem řádového milníku označujícího krajní hranici řádu. Víc značek tady nebylo zapotřebí, nejspolehlivější hranicí byly vody jarní Visly.
– Můžeš cítit lítost s nepřáteli, ale nikdy nemůžeš odpouštět bratřím, co zradili. To je zákon! Po dobu půstu nevyjdeš z kajícnické cely. Budeš prosit Boha, ať ti odpustí slabost! –
Ondřej neodpovídal. Protože mu praskl ret po Rotgierově úderu, dal si celý šalvějový list k ústům. Cítil ještě na dásni bláto i chuť krve. Za chvíli se krvácení zastaví, možná mu vrátí meč i koně, neboť Armin ho už nenapomínal.
Knechti táhli za uzdu Ondřejova koně a za ním na provazu zablácené a ztýrané tělo.
– Frater pro Deo, delibera me! – zvolal ze země Rotgier. Bratře, ušetři mne, proboha, znělo to zvolání v krajní nouzi, které znali jen křižáci z jihu. Jako byli kdysi Armin i Rotgier.
Ale tentokrát Armin von der Heide volání bývalého spolubojovníka nevyslyšel, pokynul, ať mu hodí smyčku i přes krk. Tak či onak, byl konec. Ale smyčku ještě nezatáhli, naopak ji přetáhli i přes hruď a konec provazu si uvázal Armin k sedlu.
– Kam mě nesete? Ne! – vykřikl od země Rotgier. – Netáhni mě zpátky ke komturovi. Udělejte to tady, hned, pro slitování boží. –
Žadonil zbytečně. Proč chce tady? říkal si Ondřej, vždyť stejně vykrvácí cestou. Kdyby mohl, dal by Rotgierovi také listí šalvěje na tvář, ale Rotgier ho poznal a plivl k němu.
– Ty! Tys zradil Ježíše Krista! Tak bij, zabij mě tady… chci skončit venku. –
Proklínal Ondřeje, Armina i knechty a nakonec celý řád. V půli cesty přestal křičet, ani neprosil, vůle k žití a tím i nenávist pohasla.
Domů! Už vjížděli na roubenou cestu, za písečným náspem stál řádový hrad. Armin von der Heide hovor za sebou ani úpění lapeného Rotgiera stejně neslyšel. Pohyboval při jízdě rty a skláněl hlavu, a jeho první polozřetelná slova, kterými zaháněl únavu i spánek, byla pokynem k modlitbě, která sílila:
Nebudou lačněti více,
ani žízniti více a nebude na ně
bíti slunce, ani žádné horko pekelné…
To štěstí si našel až v tomto kraji. Tady slunce nezabíjelo a nemořilo, málokdy mu zasvítilo na cestu v dunách a hřálo do zad. V židovské zemi na cestě k hrobu božímu mu šel vstříc a zároveň šel vstříc zhoubě. Už nikdy nepotáhne na jih. Sepjal na stvrzení tohoto slibu ruce a předříkával slova, jejichž smyslu trochu rozuměl, a k jeho hlasu se přidávaly hlasy další, ještě zmatenější a tápající. Na nádvořích, nad refektářem i v kapitule, všude začínala tma.
Hrob otevřený jest
hrdlo jejich, jazyky svými lstivě
mluvilo, jed lítých hadů jest
pod rty jejich…
Cely řádových bratří se zavíraly. Sloužící bratří zalézali do stájí pro jízdní koně, koně se svázanýma nohama zůstali venku v ohradách. Ještě nepršelo, nevál vítr, ale již zavírali klece pro psy a pro sokoly. I dravci se schoulili hladem, psi ani nezavyli, a přitom se říká, že když se ohýbá tráva, musí vát odněkud vítr. Kdo má dnes v srdci naději, má i ďábla v duši. Zbyl tu osvětlen jen nápis nad hradní kaplí nejsvětější Panny Marie jeruzalémské: Já jsem Ježíš, světlo vaše! A všechno dál pohaslo, do přítmí se ztratily plnovousy rytířů i jejich černé kříže na pláštích, uléhali přes žíně a písek na podlahu v celách. Klesali jak omámení a záhy si budou podobní vyhublými tvářemi i vyhaslými pohledy, jako by přestali být živými a neměli pozvednout nikdy už své meče s jílci ve tvaru kříže. Kam se to obraceli? Mniši naposledy posvítili do cel loučemi, aby řekli počet modlících se komturovi. Bude to pevný počet, jen málokdy někdo půstem zemře, zrodí se znovu a vstanou… až na jednoho!
Již se ozýval milostný chorál:
San-cta Ma-ri-a,
sancta De-i ge-nitrix
K chvále nebeské orodovnice, ta vleje útěchu a slast i tomu nejubožejšímu. Noc by zdusila i vzlykot. Boční dvířka se otevřela a dva sloužící mniši uvedli Ondřeje z Vlkova do kajícnické cely. V té ještě nenocoval, byla nedaleko hradní studny, a tak po zdech stékala voda. V klenuté hrobce bylo okénko, a ani nebylo zamřížované, na zemi ležely plesnivé kůže. Lůžko mu milosrdní mniši odnesli a nechali kajícníkovi jeho plášť a také meč, aby měl před sebou kříž na jílci, dýku mu odebrali. Pak jen zavřeli dveře na lipovou závoru a odnesli si také světlo, ale Ondřej z Vlkova neosaměl zcela ve tmě. Okénkem viděl jedinou hvězdu nad javorem za hradní studnou. Byla to Severka, nebo jedna z těch, jaké vídal nad rodným Vlkovem. K té se může obracet po všechny noci půstu a modlit se. Jako by šla panna s korunou ve vlasech obilným sadem.
O Maria, Virgo et Mater sanctissima…
Komtur Rawino a význační členové řádu klesli před oltářem, u stropu nad nimi čadila lampa s hořícím olejem, kolem stěn čpěly smolnice na železných trnech spletených jako koruna Kristova. Ti trávili postní čas pospolu a budou vzývat nedosažitelnou ženu, nadpozemský obraz Panny ověnčený květy zaschlými z loňska. Panna se usmívala, po skončení velikého půstu se mnohým změní za ženu skutečnou, za jednu z řádových pomocnic či pruskou zajatkyni. Koruna spásy sletí, v sadě tělo leží a zkormoucenou duši zas dotek oblaží.
A již to šlo, každé zvolání jako úder sborového zvonu:
Ma-ter divina
Ma-ter pu-ris-si-ma
Matko zázračná, matko nejsvětější, matko nejmilejší…
Slova vyrážela v klenutí, pronikala štěrbinami střílen a letěla přes nádvoří až k psinci. Tam slábla do šepotu pokory a smíření. Modlil se i uprchlý bratr Rotgier. S převázaným krkem a umytou hrudí si zakryl obličej a už nevzdoroval. Nebylo proč. Sloupli z něho šaty, zbytkem smyčky mu svázali ruce a udeřili ho do žeber, aby vstal. Zbytky křižáckých šatů zůstaly jako cár na přeťaté paži. Ani nevyjekl. Netřásl se bázní a pozemským neklidem ani rouháním a tužbami po ženách. Rty potřísněné zradou prosily o odpuštění.
Ma-ter amabilis,
Ma-ter Sal-va-toris,
o-ra pro no-bis…
Matko spravedlivá, matko spásná, oroduj za nás… Pozdě! Můžeš odpouštět všem hříšníkům, ale nikdy ne bratřím, co zradili! Křižákem jednou, křižákem provždy! Řádoví kati otevřeli železnou branku v odpadové věži a vhodili nahé tělo do propasti psince. Rotgiera ovanul puch výkalů. Tam snad ne, proboha! chtěly by rty vykřiknout, ale omdlel pádem a slitování přišlo. Odevšad se k němu vrhli s radostným štěkotem a kvikotem půstem zdivočelí psi, trhali tělo na kusy. I toto rvaní bylo ztlumené zdivem odpadové věže, neuslyšeli je urození rytíři, dlící na modlitbách v kapli, ani Armin von der Heide drmolící latinské modlitby na podlaze své cely. Smyslu nerozuměl, litanii se naučil zpaměti, vystačí na první noc a druhý den, pak přijde polobdění, stav podobný extázi pravých světců.
A modlitba zesílila, zazněla jako sborový výkřik vran před spánkem, přehlušila bez zadostiučinění, a také bez účastenství, okamžik zániku těla požíraného psy.
Gaudet chorus caelestium
et Angeli canunt Deo!
Chvalte Boha na výsostech, chvalte jej mocnosti nebeské, všechna tělesa a hvězdy, i plazové, ptáci a hovada pozemská, chval jej i ty, kdo bloudíš…
Tak zněla prosba před bitvou, ke které už půl roku nedošlo. Pohani byli pokořeni, jejich muži pobiti, nepřátelů kolem hradu už nebylo. Pouze zrádci uvnitř… A poklidná pruská noc pohltila rozlehlou, skoro vylidněnou krajinu, již ovládal řádový hrad. Zdál se však tak nepatrný, takřka ztracený proti nesmírné přírodě kolem, chtěl strašit modlitbou, ale volání tisíce lidí uvězněných tam uvnitř zdaleka nedolétlo k lhostejné noční obloze. Sotva zalétlo k blízkému moři a ztratilo se v šelestu jako kámen na dnu studně.
Zemdlení křižáci dávno usnuli vysílením v celách, pod štíty zavěšenými po stěnách. Už jediný Armin von der Heide bděl ve své cele, cítil slábnoucí hlasy ostatních bratří, modlil se sám. Zvýšil hlas k přehlušení padlého ticha, k přehlušení samoty:
Domine, labia mea aperies:
Co to vlastně drmolil, co odříkával z hrozící bezpaměti? Hlas v tom úzkém, tvrdém obličeji se lámal v naléhavý, prosebný šepot plný vysílení. Další zaříkadlo latinských modliteb už neznal a zbývala hodina do svítání. Zbyla mu slova v řeči již srozumitelné, slova žalmistova:
Jestliže zapomenu na tebe, Jeruzaléme,
zapomniž se i pravice má.
Přilniž i jazyk můj k dásním mým,
nebudu-li rozpomínati na tebe,
jestliže v Jeruzalémě nebudu míti
největšího potěšení – –
Amen!
Pak i on zmlkl. Hrdlo se sevřelo, rty vyschly a možná pukly. Nastával úsvit. Armin von der Heide vstal a vypotácel se z cely. Veřeje dveří povolily a uhodil ho bílý jas. Měl pocit, že oslepl za postní dobu v komůrce z kamene. Neboť jeho oči, otevřené a ohromené, vůbec nesnesly to světlo.
Pít! Raději oslepnout než umírat bez vody.
Jako před Akkonem?…