XISvatba

A bylo po deštích. V kraji se ještě potloukala bouřka, ale tentokrát se zdaleka vyhnula Vlkovu. Také šindele na střeše nového kostela již oschly a zabělaly se nanovo v údolí. Klenutým okénkem sem proudilo slunce za starým křivým tisem. Pamatoval jistě pohanský věk a křesťanský čas strom nezdolal. Z větví se sypalo staré jehličí, vysušovalo půdu i základy nového kostela.

Před oltářem klečeli na květinách muž a žena, oba v bílých šatech. V bělosti rubáše či svatebního šatu, neboť v dosahu památného tisu smrt i život jedno jsou. A budou další věky!

Žena měla v těžkých vlasech korunu z květin. Kadeře propleteny dozrávajícími klasy a chrpou v předzvěsti společné sklizně. A nejen země se chystala vydat plody, ale i tato žena. Vzduchem znělo bzučení rojících se včel, dolétly sem až z paseky na konci údolíčka, aby vzdaly díky svým ochráncům a majitelům. A tento překlidný zvuk zcela naplňoval vybílenou kapli i hlavy přítomných. Byli zde jen tři. A čistá klenba jim byla svědkem.

Mnich Blasius udělal nad klečícími kříž.

– Co Bůh spojil, – pravil, – člověk nerozlučuj. –

To bylo vše. Obřad svátosti byl u konce. Oba klečící se před mnichem políbili. Nevyměnili si prsteny ani tepané spony. Stačily jim spojené ruce, když vyšli na pažit před kostelíkem. Tam je očekávali dva koně a doprovázející čeleď.

Ondřej z Vlkova všem požehnal a neměl daleko k pláči. Jeho léto se naplnilo. Vdechoval proteplený vzduch, bzučení včelstva i šeptání svých lidí.

– Běžte, – přikázal čeledi, – a přiveďte pár ubožáků a slepce, které natrefíte. Dnes jsou vrata Vlkova každému otevřena. A takto již zůstane od dnešního dne. –

Nad údolím se neslo cinkání zvonu. Kéž by v něm zaznělo: Amen! a každá příští bouřka se vyhnula Vlkovu.

Včely se vracely a letěly před malým průvodem k čekající tvrzi. Sto posledních kroků, těch nejlehčích. Ještě záhyb roubeného chodníku, spletina vrboví a stojí tu dvorec. Vrata se otvírají a on sestupuje z koně a nese Lenoru do dvora. Jako by se to odbývalo v polosnu, který už znal. Toho obrazu nebyl pouhým svědkem, vnášel do domu sám svoji ženu. A přesto zaklopýtal a zabolely ho oči nad prázdnotou vymeteného dvora. To léto se příliš podobalo pohledu z dětství, aby se nad ním zaradoval. Zbýval jen holý život, s touto ženou…

Děti, co přišly první, ozdobily vrata i trámoví věnci lučních květin. Odevšad sem přicházeli mrzáci, žebráci a ženci z obou osad. Dozvěděli se svatební zvěst na poli, jejich dary dozrají zanedlouho. Byl to požehnaný rok, sýpky a mlaty i zásobnice na zrní byly připraveny. Podřízli kohouta i skopce, povoz s okovanými koly přihrkal s tuctem měchů vína.

Usadili se u dlouhých dřevěných stolů a pod velkým štíhlým smrkem na dvoře a rozdali si dřevěné a hliněné džbány. Do vnitřního domu jich bylo příliš mnoho. Také vedro povolilo a slunce se již stočilo k polední straně zdiva.

– Jezte a pijte, co můžete, – řekl Ondřej z Vlkova. – I ten poslední z vás je vítán. Věčná blaženost s námi! –

Ubožáci poklekli před Ondřejem a Lenorou a líbali jim ruce.

– I vám Bůh požehnej. Dopřej vám do roka dědice. –

A Lenora toto přání neodmítala. Vědma, jež jí předvídala jalovost při první svatbě, tu dnes nestrašila. Sama zemřela v bídě v útulku vyvržených v dalekém městě. Kupci říkali, že tu stařenu hned první noc její družky uškrtily a tělo zanesly za podhradí, aby je roznesli krkavci a straky. Kde zůstala její věštba? To ona zrodila ještěrky a netopýry a žádné děti…

Otec Blasius pozvedl pohár. Kolem hlavy mu bzučely včely, velké zlatisté včely cítící medovinu a jedna z nich spadla do poháru. Zlost to nevyvolalo. Stačil vylovit včelku, ještě než se napila.

– Včely jsou jako lidé, – řekl, – také se bojí neštěstí. –

Pozvedl prst s osychající včelou. Neuletěla, teprve otevírala křidélka ztěžklá zlatem.

– Včelám můžete rozbít domov, ale neuděláte jim tím bolest jako člověku, začnou hned stavět nový. –

Včela od prstu odpadla a ležela na stole. Blasius málem upustil pohár. Všechno tu ztichlo, poslední pohlédl přes dvůr Ondřej.

Bylo to tu! Tak zkroušeně přichází do domu neštěstí.

Stál tam Armin von der Heide v bílém řádovém plášti, ramena černého kříže ostře vystupovala na slunci. Pálilo právě do jícnu vrat. Byl jak přízrak, jak prašný sloup. Sluneční žár vypaloval do běla chatrný plášť, nedávné lijáky propraly skvrny.

Ondřej vstal od stolu a řekl čeledínovi:

– Utíkej. Dones mi meč! –

Armin von der Heide stál v otevřených vratech bez hnutí, s očima zavřenýma. Slyšel Ondřejovo zvolání, rozhodil nyní rukama, aby ukázal, že přichází bez meče, bez dýky a drátěné suknice. Jak žebravý tulák.

Ondřej šel s mečem přes dvůr k vratům.

– Co chceš? –

Armin von der Heide neodpovídal. Podíval se vůbec po dvoře? Byl obklíčen. Jeho oči měly za přímého slunce pohled slepcův, obracející se k vnitřku. A tam byla pustota jak v chrámové klenbě po setmění, kámen padnuvší na dno hradební studně. Arminův pohled už nežil, zhasl v jakémsi dostatečném a pomateném zapomnění.

Ondřej přistoupil až k němu. Nejraději by zamával mečem před těma očima, aby se přesvědčil, zda vůbec vnímají.

Nic.

– Jestli mne chceš dostat do Stummu, tak si mne zkus odvést, ale sám! Hned teď. – Potěžkal meč a pak zavolal na knechty: – Až vyjde, zavřete za ním vrata. –

Mohl to být úskok, křižácká past. Jenže Armin von der Heide se pořád nehýbal, pořád mlčel. Zdálo se, že chce říct něco nutkavého, naléhavého, ale jako by se bál nepochopení. Že nebude rozuměno zvuku jeho slov, ta nestačila. Ještě bude navíc i němý!

– Přišel ses rozloučit? – řekl Ondřej.

Hádal správně. Arminův obličej teď žil hrůzným úlekem, že se blíží konečné zapomnění.

– Dostals koně i sedlo. Jsme vyrovnáni. Pak tedy sbohem, bratře! –

– Ondřeji! – ozvalo se nečekaně za nimi.

Rychle se obrátil.

– Co chceš, Leno? –

Nikdo třetí neměl práva zasahovat do řádového rozhovoru, a nikdy ne žena!

Lenora, zrudlá v těch bílých šatech, odpověděla:

– Dnes nikoho nevyháněj z našeho domu. –

Tak tedy! Byla pověrčivá, nechtěla mít zkaženou další svatbu, odtud ta šlechetnost. Šla mimo Ondřeje a postavila se před Armina von der Heide, dokonce se mu uklonila.

– Jsem Lenora, Ondřejova žena. Buď vítán, jestli jsi Ondřejův přítel. –

Armin von der Heide pootevřel oči a hned je zase přivřel, když uviděl tu velikou, klidnou ženu ve volných šatech. Také úlek jeho pohled opustil. Jako by spatřil něco tak prostého jak dozrálé pole, kus oblohy po bouřce či odlesk moře.

Vzala ho za obě ruce.

– Pojď mezi nás a nestůj u vrat. –

Armin se ani příliš nevzpíral. Byl uštvaný, bůhví kde se potuloval v posledních dnech, v jakých peleších nocoval. Byl jako ten vlk z pověsti, který má srdce, a to se probudí, když uslyší zvony pod lesem, a táhne ho zpátky k lidem…

– Pojď, Armine, – přidal se k pozvání pojednou Ondřej. Byl tu přece jen starý přítel, starý věrný opuštěný pes. Potřeboval pochválení a trošku vody. Trýznila ho přece ta slavná žízeň ze Svaté země. – Jsi unavený. Můžeš se taky něčeho napít. Vínka, medoviny, naší vody! –

– Ne, nemohu, – odpovídal Armin von der Heide. – Musím hned pokračovat v cestě. –

– A kam musíš jít? – zeptal se Ondřej vesele. – K bílým zdem Jeruzaléma stejně nedojdeš. –

Armin von der Heide se nehýbal, mlčel u zdi. Ten výsměch šel přes mez lidskosti, byl za něj vděčen. Jako šlehance bičem vnášel do hlavy klid. Horší by bylo dojetí. Tomu se bránili oba.

– Je to proto, že jsi nepřivezl svatební dar? To nic, – řekl již mírněji Ondřej z Vlkova a vzal ho za paži.

Armin von der Heide zavrtěl hlavou, ale už se nebránil, když ho oba vedli k prostřenému stolu a usadili ho jako vzácného hosta do čela vedle sebe.

A hned také propukl svatební halas, jako by si všichni přítomní oddechli, že zůstala vrata otevřena a cizí rytíř sedí tak pokojně s nimi. Ozvaly se píšťaly a zobcová flétna, tu mačkal Tobiáš rukou s chybějícími prsty, pak se přidaly paličky dětí, hlasy a smích.

– Věděl jsem, že nakonec přijdeš, – pravil Ondřej. – Čekal jsem. Celou dobu jsem čekal, že se něco stane. –

Armin von der Heide se chabě usmíval, položil sepjaté ruce na stůl. Díval se na ženskou ruku ozdobenou skleněnými kroužky, která ležela blízko jeho, a víc oči nepozvedal. Tentam byl jeho klid.

– Jsi bledý, pane, – řekla Lenora. – To je z těch hradů, kde jsi vyrostl. Byls taky nemocen? –

– Ano, paní, – odpovídal Armin von der Heide. – Nemocen. Tak nemocen, že jsem už nechtěl jít mezi lidi. –

– Teď sedíš s námi, – řekl Ondřej smířlivě. Svatba byla okrášlena cizím hostem, takového křižáka vesničané dlouho neviděli. Byl pro ně připomínkou zmařené slávy předků, kteří na sebe brali znamení kříže a putovali, kam je oči vedly. Podle slunce, k jihu, až k teplým mořím.

– Můžeš tu i zůstat, Armine. Budeme spolu chodit na lov, půjčím ti své sluhy. A až se nám tu začnou plést pod nohama děti, necháme se najmout králem a půjdeme na výpravu na jih. –

Armin von der Heide se dávno neusmíval, hleděl stále na stůl. Ženská ruka zmizela, spadla pod stolní desku a tam se ti dva dotýkali. Ty doteky v něm vyvolávaly stav skoro poplašenosti dítěte, když zastihne náhodou v objetí rodiče. Překračovaly stud, ti dva si šeptali.

– Teď ne, nedělej mi to, Ondřeji, – vydechla žena. – Taky se těším na noc. –

Jako by jim vzácný host usnul před očima, jako by Ondřej svého nebohého přítele úmyslně trápil. Nebylo to tak. Ondřej měl prostě vedle sebe ženu, tu ji hladil, tu jí přejel dlaní bok či se dotkl přes šaty stehna. Děti je zasypaly kvítky. Lístky se uchytily i na zaprášené hlavě Armina von der Heide a sklouzávaly mu ke konečku plnovousu.

– Ještě ses na Lenoru ani nepodíval, – vyrušil ho Ondřej. – Nelíbí se ti? –

– My, členové řádu, nezvedáme oči na ženy, – odpověděl Armin von der Heide. Bral si na pomoc příslušnou řádovou poučku, ale uhýbal očima, aby neviděly, aby necítily.

– To všechno je pryč, – zasmál se nahlas Ondřej. – Utěš se, Armine. Teď je nám dobře. Tady s lidmi. –

A lidé se drželi za ruce, tloukli nohama do půdy dvora a Tobiášova flétnička trylkovala. Těm bylo vždy dobře.

– Něco jsem přece jen přivezl, – řekl Armin von der Heide a přetáhl si přes šíj řetízek s relikvií. Položil na stůl kožený sáček s pískem. Tohoto pokladu se naposledy dotkl prsty jako k přísaze.

– My, řádoví bratři, – promluvil slavnostně a odlomil stříbrnou sponu uzavírající hrdlo váčku, – na sobě nenosíme zlato ani nesmíme shromažďovat bohatství na tomto světě. Proto máme jen ty nejvzácnější dary světa. – Nabral do dlaně hrst písku.

Obracel se přitom k ženě, ale slova patřila spíš Ondřejovi, který věděl, čeho se vzdává Armin von der Heide.

– Je z moře? – zeptala se Lenora a zlákal ji stříbrný kroužek. – Můžu si jej vzít? –

Oba se podívali nad ni. Dala si kroužek k šňůrce na krku a usmála se. Pak prohrábla písek. Nebylo v něm ukryto nic.

– Je hebký, – řekla a písek jí propadal volně mezi prsty na klín a na zem. Smetla jej ze suknice jak mouku. Váček byl vyprázdněn.

Armin von der Heide přivřel bolestivě oči před prudkým světlem. Bylo dokonáno! Slunce se přehouplo přes jižní stranu usedlosti a udeřilo ho přímo do obličeje. Pouštní slunce od navždy ztraceného jihu. Jako před Akkonem!

Jestliže zapomenu na tebe, Jeruzaléme, zapomniž se i pravice má! Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li rozpomínati na tebe, jestliže v Jeruzalémě nebudu míti největšího potěšení. Amen… Už ne!

Rozpojil ruce a řekl Ondřejovi:

– Musíme se připravit na cestu. –

Vyznělo to jako beze smyslu.

– My dva, kam? – zasmál se Ondřej. – Věř, že jsme nestrojili hostinu na rozloučenou. –

Armin von der Heide se teď díval na Ondřeje bez pohnutí, jako by se zadíval had. Ondřej uhýbal očima, zamračil se. Lenora se natáhla přes stůl. Oč se přeli ti dva? Jak znějí řádová pravidla? Nebylo to k ničemu.

– A ty zase ochutnej toho, co nám dává příroda, – řekla a pozvedla vroubkovanou hliněnou mísu.

Armin von der Heide musel vzít tu pohanskou nádobu z rukou nevěsty.

– Jenom se napij, Armine. To je náš med, – ušklíbl se zvesela Ondřej. – Ten ti vyčistí hlavu. –

– Tobě děkuji, paní, – řekl Armin von der Heide a pak se zhluboka napil.

– Je hořký? – řekla s podivem Lenora. – Přece jsme ti tam nenalili žluč! –

– Chutná mi jak slzy, – přiznal Armin von der Heide. Slzy smrti. Lacrimae mortis! K zoufání zaplakat, jak pláče dítě.

– Ach Armine, usměj se, – vybídl Ondřej. – Dnes může každý políbit nevěstu. Polib Lenoru! –

Proboha! V Arminových očích byl hrůzný úlek, stav čirého zoufání v předtuše čehosi svatokrádežného. To ne! Položil hrnec medu na stůl, zdálo se, že hned nerozuměl, co Ondřej řekl, pak pozvedl hlavu a podíval se s prosbou k ženě. Tentokrát už neuhnul očima. Tak se vzhlíží k světici, aby se slitovala. Nebylo slitování.

Lenora se usmívala před ním v jakémsi očekávání, v kterém byl kus zvědavosti, ani ona neodvracela pohled od světlovlasého rytíře.

– No tak, Armine, na co čekáš! – poroučel teď Ondřej.

Armin von der Heide hleděl strnule na ženu, jako by nedokázal uvěřit, že je ta krutost myšlena vážně. Nepohnul se. Sám zůstal uštknut jak hadem. Žena si ho přitáhla oběma rukama k sobě a zplna ho políbila na rty.

Kéž by pukly, kéž by se slunce zatmělo! Nestalo se nic. Ozval se jen hlubší výbuch smíchu.

Svatebčané mlátili dřevěnými džbány o stůl, zpívali. Smáli se sami pro sebe. I ten hekající mnich se snad opil. Zvěř! Jásali všichni. Jen Armin von der Heide mlčel, měl sklopené oči, aby nemusel vidět Ondřeje objímajícího pás nevěsty, jeho šťastný, peklu zaslíbený obličej, aby nemusel vidět víno rozlité po stolech a skapávající do udusané půdy. Kterési z děvčat mu podalo pohár naplněný vínem, kladlo před něj z mísy maso, něco mu dokonce pošeptalo, ale Armin von der Heide nic nevnímal, slovům nebylo v halasu rozumět.

Mohl už pít neředěné víno, polykat maso zmaštěnými prsty, mohl i zakřičet a bít hlavou o stůl, nic by mu nepomohlo.

Od psince se ozývaly skřeky lovčí smečky. Také psi dostali své maso.

Všichni teď odběhli a Armin von der Heide už zůstal u stolu sám. Zdálo se, že si samotu ani neuvědomuje, díval se do slunce nad korunou smrku, už se odchýlilo od jihu, slyšel ohlušující křik, z celého toho shluku na nádvoří viděl jen šťastnou tvář svého přítele z Vlkova, ze všech hlasů k němu pronikal ten jediný: vítězný smích ženy!

Smetl ze stolu mísu s masem a pohár vína. Pak vstal a šel ven z tvrze, ale v celém tom lidském množství teď nebylo nikoho, kdo by se za ním ohlédl.

Na cestě za usedlostí však hluk radovánek zcela zanikal.

Armin von der Heide se vypotácel ze vrat. K pláňce na louce měl přivázaného koně. Ke kolébce sedla byl připoután vak, drátěná suknice s dýkou, i řádový meč. Chytil se oběma rukama za hlavu, se strašným pohnutím přitiskl dlaně k uším, ale hučení přehlušit nemohl.

– Můj bože, – zašeptal, – proč jsi mne opustil! –

Bránil se hlasům i úderům a místo odpovědi se k němu přibližoval jednolitý hrozivý zvuk, jako by byl v písčinách pouště a umíral pohledem na blízkou vodu: bylo to hučení moře.

Odtrhl ruce od obličeje, rozpřáhl paže a rozhalil si bílý řádový plášť na hrudi, jako by jej chtěl roztrhnout. Zvuk neustával, šuměl a přeléval se. Nahmatal kámen na cestě a udeřil se do hlavy.

To opakoval několikrát, dokud šumění neustalo. Pak pozvedl hlavu a kámen mu vypadl z ruky. Otvíral rty, ale slovo z nich už žádné nevyšlo, ani šepot. Pukly, teprve teď se slunce zatmělo. Zaslepenýma očima se podíval nazpět k tvrzi.

Znovu se ozýval smích a křik.

Venku pod stromy vzplál veliký oheň.

Tak zapalují stromy pohani k lidským obětem. Vítězní pohani! Von der Heide znamenalo: z Pláně. Holé slovo Heide je současně: Pohan! Šlechtické určení v tomto pohanském ráji nic neznamenalo, zbyl pouhý pohan, nevěřící pes…

Plameny šlehaly proti koruně vysokého smrku, osvětlovaly tváře kolem ohně i berana opékajícího se na oštěpu a vylupovaly obrysy vrat ze soumraku.

Brána zůstávala otevřena.

K otevřenému oknu, kde stála Lenora, dosahovaly jen vzdálené záblesky. Přesto se chladem nezachvěla. Nyní byl večer. Teplý večer, do kterého vábil dívčí smích a slabý zvuk Tobiášovy flétny. Děti byly uloženy, shluk dospělých se menšil o dvojice. Při zášlezích ohně ze sebe nesvlékala Lenora šaty sama. Korunu z květin položila do kolébky. Dlouho v ní nepovadne, věděla to, proto odešla do panské ložnice hned při setmění. Všude na zemi ležely kolem svatebního lože poháry a nádoby s připraveným vínem. Napařené koření pro Ondřeje. Ještě byl dole, promlouvá na noc s tatíčkem Blažejem, než ho vyprovodí ze vrat.

Tím začíná skutečná noc.

Už teď, tak brzy a slastně… Lenora uslyšela přibližující se kroky. Tápají po schodech, přicházejí beze světla. Jak jde tiše, jak váhá před dveřmi. Stačí mu odlesky ohně, aby ji uviděl celou. Oběma rukama si přidržela prsa, a když kroky stanuly na prahu, nechala klesnout i poslední kus šatu.

Tak, celá čistá k nebeské svatbě.

V rámu dveří stála vysoká, tmavá silueta. Byla v bílém. Tak se jí zjevil v toužebném snu spásný anděl.

Lenora se obrátila k přicházejícímu muži, trochu zaklonila hlavu a zavírala oči.

Byl při ní, už byl zde. Nebyl to sen. Oči se proti Lenořině vůli samy otevřely, chtěly by vzkřiknout: Ne! Pozdě…

Dýka zachycená na řetězu pro napřažení ruky jí prořízla hrdlo.

Služka, která přišla o něco později do komory, odvrávorala zpátky po schodech až ke stolu a tam klesla na kolena.

– Nevěstáá! – zasípala k Ondřejovi, – tam nahoře… –

Bylo to jen chrčení.

Ze dveří tekla krev.

Armin von der Heide stál nad tělem zabité ženy. Ruku s dýkou měl bezvládně svěšenou na řetízku podél těla. V jeho bledém obličeji se nepohlo nic, ani strach. Byl v něm konečně mír. Zdálo se, že nevnímal přibližující se dupot lidí, kteří ho obklopili, neslyšel, jak kdosi volá:

– Chyťte ho! –

Zbytečně pokřikoval. Armin von der Heide neutíkal, nechal si vykroutit dýku ze zápěstí. Nebylo proč utíkat. Necítil rány ani strašné nadávky, které se na něho vzápětí sesypaly.

– Vlkodlak! Zadávil ji! Zadávil! Naši Lenoru, naši dívenku líbeznou, ovečku hodnou! –

Bědovali. Chudáci lidé, zakrývají si obličeje, zoufalstvím pláčí. Jak rychle! A proč?

– Matka tě měla uškrtit, hned když tě porodila! –

Bědy se smísily v zoufalý pokřik. Ubohé stařeny, proč naříkají, právě svého přítele spasil, uchránil špinavých hříchů a hanby. Jen bijte, ubožáci, mšice!

Jako by dorážely mouchy na mrtvolu. Služky se vrhly na Armina, hořekovaly strašlivě. To on zde byl tím mrtvým. Spasil duši přítele a ten půjde přímo do nebes.

– S vlky tě měli chovat a nikdy nepouštět mezi lidi! Kdo tě k nám volal? Ty stvůro pekel pekelná… –

– Tady ne! – okřikl lidi Ondřej z Vlkova. – Vyhoďte ho na dvůr! –

Proč tolik křičel Ondřej, místo aby jásal?

Tělo Armina von der Heide již bylo taženo z komory, prolomilo plůtek nad ochozem a řítilo se dolů, na hodovní dvůr, žuchlo na stříšky poplašených slepic. Tam zadunělo a svatebčané je stahovali k sobě na dvůr. Mravenci zlákaní medem stékajícím po převržených stolech se mezitím v tom zlatém praménku lepili a topili!

Mravenců si všímal ohlušený Armin von der Heide, když mu knechti strhávali zbytky křižáckého roucha z těla.

– Ecce Lucifer! – zvolal mnich Blasius a ukazoval prstem na Armina von der Heide. Polekaní hosté se krčili podél stěn, ze zahrad a keřů přibíhaly dívky se svými mládenci a tísnili se v bráně. Každý chtěl udeřit, každý dupnout a nářek probouzel i děti spící v komorách.

Děti ne, prosil svým výrazem Armin, ty nemají nic tušit, mají spát. Kéž by už nastala tma! Vykrvácí zcela, oči už nevyzradí nic, neodrazí ani oblohu, ani zrcadlení světel loučí. Blahá, bohapustá temnota, po které vždy podvědomě toužil. Byla tady. Ale jak to může vědět mrtvý, jaký bude ten skutečný skon? Živí si smrt zmírňují, i když je na dosah, vysvětlují předem, aby se ještě obelhali. Pravda zabíjí, pravdy se bojí nejvíc, víc než samotné smrti. A jaká je ta poslední pravda?

Nic? Jenom úlek a trocha ran. Ani zoufalství. Kéž by!

A přesto ještě zvolal s úbytkem svého žití, až to zalehlo jak volání z hrobu:

– Ondřeji! –

Musel uslyšet ten ztracený hlas zdola, zamrazilo to děsem. Ondřej z Vlkova se dosud rozhlížel zoufalýma, nevěřícíma očima po komoře, po svatebním loži. Kolem se válely střepy, plno strhaných obrázků, pošlapané květy. Kam utekli všichni, kdo ho ještě volal jménem? Byl tu sám. Nikdo mu nepomohl, když se sklonil a pozdvihl mrtvou Lenoru do náruče. Byla celá mokrá od krve. To tělo se teď k němu nepřimklo pažemi jako v polovině dne, když je vnášel do ověnčených vrat domu, ani se nevzpouzelo. Bylo snad příliš těžké, neboť se s ním Ondřej zapotácel a klesl s břemenem zpátky k zemi.

– Poklekni! – volal mnich na Armina von der Heide a zvedal nad ním dřevěný kříž, který utrhl z hřebů ze zdi, – pros Boha za odpuštění! –

– Já nevidím, – opakoval si úporně Armin von der Heide a zvedl obě ruce před obličej. Odtrhli mu je, aby se od kříže neodvracel. Čekalo se na Ondřeje. Tam stál, tam nahoře vyšel Ondřej, konečně…

Sotva bylo slyšet jeho příkazy. To, co se chystalo dole, bylo stejně mimo jeho vůli i Blasiovu poslední snahu.

– Poklekni! Dívej se na kříž! –

Armin von der Heide neviděl nic, přes všechnu bolest slyšel přítelův hlas, jak zní nade vším:

– Psy! Odvažte psy, Jakube! –

Slyšel ten příkaz a na jeho zbité tváři se šířilo něco podobného vykoupení. Už také trochu viděl, minul kříž.

– Pro spásu duše, pomodli se, – naléhal zbytečně mnich.

Armin von der Heide vydechl slabounce, chystal se vyjít vstříc zachráněnému bratru. Čeledín z dolní osady zvedl dřevěnou lopatu na zrno, když se mu Armin vymkl, a udeřil ho zezadu do hlavy. Armin von der Heide se složil na zem, ale znovu se pozdvihl, i po tak strašlivém úderu. Jakási nadlidská vůle ho táhla blíž k Ondřejovi:

– Jdi, Ondřeji, – hlesl. Vyplivl krev a dávil se. – Vezmi na sebe můj plášť, jdi do hradu Venden… –

– Vykliďte dvůr! Všichni, – poroučel ještě pevným hlasem Ondřej z Vlkova, ale brada se mu zatřásla. Proboha ne, už ne. Ten člověk ještě žil, měl na rtech pěnu krve a šeptal:

– Tobě bude odpuštěno. Modli se za nás oba… –

Už toho bylo dost! Kolem bylo prázdno, ani psi zuřící v kleci psince však nepřehlušili ten slabý sípot umírajícího.

Ty bestie! Ondřej pozpátku ustupoval od plazícího se těla, které se ho snažilo naposledy zachytit, a aniž si to stačil uvědomit, přibývalo mu v očích slz. Pálily jako šleh a nedokázal se jim bránit.

– Já už jsem svoji spásu ztratil, – ozývalo se přerývaně od země dvora, – ztratil čest rytíře… to… kvůli tobě, Ondřeji… –

– Pusťte je! – vykřikl přes celý dvůr Ondřej a hlas se mu zlomil. Sotva mu bylo rozumět. Z vytažených dvířek se vzápětí vyřítila smečka a vrhla se na tělo, které osiřelo na dvoře. Blížil se konec, nebylo už síly, aby psy zastavila. Ondřej z Vlkova se ukryl za ochoz vnitřního domu. Čelem se přitiskl k trámu a tam se rozplakal s otevřenými ústy. Proč, Armine? Proč jsi nás všechny zabil? Jeho vzlykot však zanikal v štěkotu. Všemu bylo pozdě. Nikdy netoužil po takové spáse, nechtěl být svatým, chtěl jenom žít… Nešlo o pouhý trest. Armin dosáhl svého, ale za jak strašlivou cenu! Za cenu zničení toužebného, tolik deptaného, a přece vždy skutečného života. Ten nepřemůže, ještě se pozvedl na kolenou, ale už nebyl k poznání, jak ho psi zřídili. Nevzdával se. Od chumlu se plazil s bolestným kvičením odkopnutý pes. Nebezpečí probuzené vlčí smečky se nedalo zpřetrhat, ještě měli společné sousto a začnou požírat jeden druhého. Vlci jako řádoví bratři… do štěkotu, odrážejícího se tak pustě kolem stěn, se vkrádal šepot, bezútěšný hlas sborové modlitby, která přehlušuje a ničí postupně vše. Slova Jobova:

Nebudu lačněti více,
ani žízniti více, a nebude
mě bíti slunce, ani žádné horko pekelné…

Opak šepotu spásy! Hluk pojednou utichal, ztrácel na důrazu. Na ochozu se bělal odhozený řádový plášť a čekal na Ondřeje, aby jej zvedl. Ondřej z Vlkova už neplakal, jeho tvář se ztrácela v šeru, ustupoval do hloubi a temnoty domu. Prokletý řád tu promlouval a dosáhl svým pařátem až sem, nic jiného nezbylo na širém světě.

Hrob otevřený jest
hrdlo jejich, jazyky svými
lstivě mluvilo,
jed lítých hadů jest pod rty
jejich…

Viděl, jak se bratr na dvoře zakymácel. Chomáč psů se teď vrhl do výše po odhozeném plášti a pak se celé to klubko zavlnilo, zazmítalo v jediném místě po prašivé zemi. Jako plachty pohlcené vírem na širém moři a už nebylo Armina z Heide.

Christ ist erstonden! mohla nyní jásat ozvěna z nesmírných dálek severské výspy, tam stál hrad Venden. Místo a cíl nejsvatějších bratří celého řádu. Tam mohli nyní volat: Povstal Kristus! Veselme se všichni, neboť on bude naší útěchou, spásou jedinou. Kyrie eleison!

Řád nade vše, pro něj zemřel Armin. Slova křižáckého chorálu volala k návratu jak za jarních nocí, kdy do řádových cel doléhalo šplouchání moře. To nepřehluší nikdy. Odcházela ze šeřící se tvrze ven do kraje, a jako by nárazem o volnou přírodu síla slov slábla a tupila se. Bez odezvy, stejně tak, jako pohlcuje mořský písek modlitby řádového hradu. Krajina střežila žárlivě svůj klid, dokázala utišit vše. Údolí s nepatrnou vlkovskou tvrzí se zmenšovalo, utápělo do stále větší tmy. Noc na zemi se o něco prohloubila. Ale nad kopci ještě setrvávalo světlo. Vysoko po obloze letěla k lidem lhostejná, lidem ještě nedostupná mračna.

Kam to letěla?

Tak pozdě…