VV Čechách
Z lesa vyjel osamělý jezdec, cíp bílého pláště s černým křížem mu padal přes ramena až na bok koně. Horská louka se svažovala. Kraj pod ní ležel na slunci. Vřesovitá tráva sahala místy až ke slabinám koně. Jezdec měl zavřené oči, jako by spal nebo chránil tvář před sluncem. Jeho odění bylo pokryto prachem, jeho světlé vlasy se odrážely proti stěně lesa.
Byl to Armin von der Heide.
Spatřil sedláka orajícího v brázdách pod lesem. Stráně rozdělovaly kamenné ohrádky, kde se pásly ovce, a středem rozlehlých luk se klikatila svítivá stužka potoka. Boží země na pohled, na každém hlavním rozcestí byl vztyčen kříž, na oblém návrší se občas ukázala i křesťanská kaple. Bylo poledne, za kopcem se ozýval zvonec. Armin von der Heide popustil uzdu koně, aby se mohl pokřižovat. Kůň kráčel stejnoměrně dál, jako by znal popaměti tuto mírnou cestu, zato sedlák pustil oba voly a začal utíkat, sotva spatřil cizího jezdce.
Čeho se tak polekal? Armin von der Heide přece nebyl žádný potulný vrah, nosil zdaleka viditelné znamení řádového kříže, toho se mohli zděsit pouze pohani!
Pobídl koně do cvalu a hnali se oraniskem. Prchající se v běhu ještě ohlédl a to byla jeho chyba, upadl v hroudách a vzápětí se za ním objevil jezdec v mnišském šatě s černým křížem.
Polední zvonec ztichl, kůň odfrkoval opět netečně, jako by se přehnal po hradní cestě a ne čerstvým oraniskem. Také jeho pán čekal s pokojem, až se sedlák zvedne.
– Řekni mi, – pravil Armin von der Heide, – kudy se dostanu na Volfenberk? Nevyznám se tu. –
– To jméno jsem neslyšel, pane, – odpověděl třaslavě sedlák.
– Vlkov, chceš-li, – řekl Armin von der Heide. Bojí se mě, bojí se znamení řádového kříže na plášti, a přitom je to věřící poddaný, žádný pruský pohan. Proč?
– Ani to neznám, – odpovídal sedlák. – Ten bude od nás daleko. –
– Ale jsem už v Čechách? –
– Jsi, pane, – zněla přeuctivá odpověď.
Armin von der Heide se dál neptal, vracel se na kamenitou cestu. Uslyšel zaštěkání psa a něco jako hlasy dětí. Tam snad budou lidé vítající bez bázně poutníka s křížem, možná mu řeknou, kde je v okolí klášter nebo útulek pro žebravé mnichy, aby mohl přenocovat a také se pomodlit v posvěceném příbytku a ne v roklích jako pohan.
Za mezí se mu zjevil ještě bohulibější pohled. Oloupané ohrady zalité sluncem a ovčinec s osamělými chýšemi. Skromná obydlí jako tábory prvních křesťanů ve Svaté zemi. Oba plůtky vyspravené, dál se bělalo malé hospodářství, slaměná střecha svítila v poledním slunci. Pastýřská prostota, nad vší nádherou a přepychem světa vítězící Betlém…
Zídka obrostla vřesem a malinami a kdesi v kopřivách uslyšel šelest pramene. Ano, nespočetnými potoky a říčkami přetékala tato země, čerstvé prameny tryskaly z hlíny i z kamene a neztrácely se v písku a v moři jako v Prusích a ve Svaté zemi.
Tady se mohl zbavit palčivé žízně kdykoliv.
Chlebem musel šetřit, v posledním řádovém útulku ho zásobili na týden a přes hraniční hvozdy putoval již čtyři dny.
Z chýše vyšla jakási dívka s bílým psem, nesla dřevěnou mísu a postavila ji. Pes běžel ke sklípku ve skalách tak dobře, jako by lezl z chrámových schodů. Dívka sestupovala za ním, pozvedávala si sukni, aby si namočila nohy.
Tam dole totiž hlaholil také potůček.
Armin von der Heide dojel až k nim.
Dívka měla světlé vlasy a drobné údy, zdálo se, že se ho nepolekala. Jenom pes vyskočil z kamenů, když spatřil slézat jezdce, a vrhl se k němu.
– Jacho, buď dobrý, – volalo na psa děvče z úžlabiny. – Nech ho a pojď sem ke mně. –
Pes uposlechl, jako by si ho přitáhla na provaze, stále však vrčel. Dívka vylezla z potoka s podkasanou suknicí a vzhlížela k Arminovi, zvláštně tiše, jako by ji překryl stín.
– Kdo jsi, – řekla Arminovi, – nevidím tě. –
– Zakryj se trochu, děvče, – řekl Armin von der Heide.
Děvče se zastydělo a přikrylo si poloobnaženou hruď.
– Neboj se, – zachytila psa. – Vrčí na tebe, že jsi cizí. –
Armin von der Heide váhal, zda sejít napřed k potoku nebo za děvčetem k chýši. Tam prozatím nikoho neviděl. To dítě tu bylo v pravém poledni samo. Oloupané dřevo na ohradě svítilo a všude byl takový klid, jako by byl dvůr bez lidí.
– Pomoz mi, Jacho, – poroučela psovi a pořád to vypadalo, jako by se zatoulané dítě nechávalo přivádět domů zvířetem.
– Neboj se mě, – pravil Armin von der Heide a uhnul obličejem ze světla, nešlo vydržet tak upřený dětský pohled.
Nebála se, vítal ho úsměv.
– Tvoje kroky jsem ještě neslyšela, – mluvilo to dítě. – Sedlák nejsi, chodíš tiše a pyšně, tys nemusel tvrdě pracovat. Kupec taky nejsi, to bys víc mluvil. Kdopak tedy jsi? –
Armin von der Heide se rozhlížel po dvoře, všechno, co tu viděl, bylo nějak nesrozumitelné. Křesťanská země, žádné pohanské symboly a značky, a přitom neomylně cítil, že je tu v lidech něco pohanského, zurčícího jak voda pod povrchem. Dveře chýše byly rovněž otevřené, středem hnojiště protékala voda, žádné zábrany, ani závory a pasti. Ten klid byl přespříliš jasný, aby mohl být skutečný.
– Kde jsou všichni? – otázal se.
– Otec je u ovcí. A lovci chodí až večer. Je léto, – řekla už bez úsměvu. Pak se obrátila k dřevěné lavici, vzala díži s mlékem a podávala mu ji. Do prázdna!
– Jez a pij, milý bůh ti požehnej! –
– Děkuji ti, děvče, – řekl Armin von der Heide a dával si pozor, aby se nedotkl její ruky svými prsty.
– Co je ti, jsi slepá? – zeptal se.
Děvče přikývlo a usedlo na lavici, vypadalo teď jako zkormoucené, osiřelé dítě. A přitom se usmálo:
– Jsem. Ztratila jsem světlo, když mi bylo šest let. A nikdo neví dodneška proč, ani zbožní mniši v klášteře. Byli jsme až v Landšperku… těch bylin co zkoušeli, a mastí. –
Landšperk, konečně jedno pořádně znějící jméno! Předtím slýchal pohanská názviska jako Vraní hora, Vlčiny, Spálenisko, Maliník a nejčastěji v Hadím dole, ve Vlčí rokli.
– A odkud k nám jdeš, pane? – řeklo děvče.
– Bloudím už týden po kraji. Hledám jednoho přítele v lese, – řekl. Pozvedl misku a napil se, a vzápětí se otřásl. Ten nápoj byl jak ocet či zkyslé víno. – Co je to, děvče? –
– Ovčí mléko, – pravilo děvče, – copak jsi je nepil? –
Otřel si několik bílých kapek z konečků vousů a toužil po šelestící vodě, při které se setkali.
– Nebojíš se být sama s cizincem? –
– Kdepak, – řeklo děvče a jeho tvářička se opět vyjasnila, – je tu se mnou přece Jacho. Ten se nebojí ani vlka. – Naklonilo se směrem k němu a zvedlo ruku do prázdna. – Už vím, kdo jsi. Jsi svobodný člověk! –
– Mýlíš se, – odpověděl Armin von der Heide a proti své vůli se musel usmát. Dívčiny ruce zatápaly k jeho obličeji.
– Tak mi půjč ruku a poznám, kdo jsi, – chlubilo se děvče.
– Nesmím se tě dotknout, – odpověděl. – Jsem mnich! – Ruce opět klesly do klína.
– A když se tě dotknu já? – zeptalo se děvče.
– Pak přijdeš o ruku, – řekl tvrdě. – A kdybys to udělala s hříšným úmyslem, přišla bys o hlavu. Jsem řádový bratr. –
Dívka sklonila hlavu, ale řekla:
– Teď máš zcela jiný hlas. To promluvila tvoje duše. Ty jsi zraněn. –
Armin von der Heide neodpovídal. Slunce pražilo příčně na dvůr a sužovalo mu obličej. Nač ještě čekal? Žízeň již uhasil. Vstal z lavice a v prachu dvorka spatřil svůj hrbatý stín, tak dokáže mrzačit jen slunce.
– Proč jsi tak potichu? – ptalo se děvče. – Mluv se mnou. Nechoď ještě. –
Slepá tu trávila asi celý čas v bílé prázdnotě, snažila by se tu udržet i zákeřníka nebo traviče.
– Jak tě nazývá tvoje matka? –
– Nemám žádnou matku, – odpověděl stroze Armin von der Heide. Nesměl tu prodlévat, ale zdržovala ho úpěnlivě.
– Ani otce nemáš? –
– Nemám nikoho na této zemi, – pochlubil se svým údělem a šel odvázat koně. – Nesloužím žádnému člověku. –
Tápala za ním dvorkem a tu řekla něco, co jej na okamžik zadrželo:
– Proč tedy hledáš toho přítele v lese? –
Armin von der Heide nedokázal odpovědět, zavřel oči před oslepujícím sluncem. Pálilo i přes zavřená oční víčka, vidí ta slepá také růžovou mlhu, nebo čirou tmu?
– Jsem slepá, – řeklo pojednou smutně děvče, – ale tebe vidím. –
– Co vidíš? –
Pomalu k němu zvedla oči, jako by se v nich zprůzračnilo světlo, jaké vyzařuje ze dna mělkých řek, i když zajde slunce.
– Vidím světlo, – říkalo to děvče a usmívalo se do prázdna. – Světlo, kterého se bojím a které mě zároveň přitahuje. Ani já nechci patřit jedinému člověku. Chtěla bych dávat radost všem lidem, i tobě, proto mi odpusť. –
– Bůh ti odpustí, – řekl ochraptěle Armin von der Heide a polkl, neboť mu sevřel hrdlo prach, – protože nevíš, co říkáš… –
A ujížděl z dvorce. Dívka učinila pár kroků popaměti a chtěla se rozběhnout za jezdcem, jako by vyprovázela vlastního bratra na cestu, aby se opět vrátil. Ale hned se zastavila, uvědomila si, že se octla mimo rodnou ohradu a pes jí kňučí u nohy.
– Ticho, Jacho, – řekla a tápala zpátky na dvůr.
Ani jezdec mizející bez loučení a poděkování daleko nedojel. Zpomalil ještě před stíny padajícími z lesa. Nejel ke klášteru ani na kamenitou cestu. V prvním dolíku z koně slezl. Brodil se říčkou a naklonil se nad kamenem. Na dně spatřil svůj stín. Byl zlomený tokem bystřiny, a přesto znatelně čirý. Ten stín mohl mít podobu kříže, kdyby rozpřáhl ruce, stačilo málo; padnout do říčky a ulehnout na dno a držet se jak přikován kamenem a nikam dál se netrmácet. Navěky smýt prach a strázně křížových cest, zbavit se palčivosti v hrudi, navěky zůstat přibitý v písčině. Kdo by jej našel, až se půjde napít, ulekne se, to mrtvé tělo by otrávilo vodu. Ne však nadlouho, voda se zbavuje nečistot sama, proud omele tělo a ryby je vybělí. Může ji kdo chce zakalit a poutník o sto kroků níž narazí opět na čistý pramen bez pozůstatků hniloby. V tom byla síla pohybu omílajícího proudu. Lidé žijící jak mravenci se svými malichernostmi, ubohostí a hrdelními hříchy, nezastavitelný život. K nim? Zase zpátky k lidem?
Jak dlouho ještě?
Kvůli nějakému slibu komturovi, proč?
Armin von der Heide si zul železný střevíc a ponořil do říčky otlačené paty, prsty znetvořené věčným nošením kovové špice. A tak trčel v dolíku u potůčku a v kapradí se praly straky a kavky. Kolem lítalo peří, kam je rozvál vítr. Snad ti hašteřící se ptáci věděli, že řádový bratr nepozvedne ruku k lovu, že nesmí zabít jediného živoucího tvora ke své obživě. Na kámen skočila žába a říčka měla naspěch před soumrakem. A také nesměl nocovat ve tmě, jen to nutilo Armina von der Heide zpátky k lidem.
Připozdilo se a den se nachýlil, ale dlouho nebyla tma. Nad kamennými zídkami teprve světlo sláblo, ovce se krčily k sobě. Další den marného trmácení končil. Na ohradě visely lišky, ulovené do večera, jak hrozny. Lovci kuchali srnce a seděli s ovčákem před chatrčí u otevřeného ohně.
Armin von der Heide v tichosti dokončil večerní modlitbu a opřel se o zídku, jako by takto schoulený usínal. Vzal si na výpravu do Čech pouze řádový plášť a meč, přílbu a třírohý štít k svému poslání nepotřeboval. Nepohnul se, ani když ho vyrušil laskavý hlas:
– Pojď mezi nás, pane, – říkal pán ovčince. Jeho vlasy nebyly ostříhané, ale padaly mu v záhybu na ramena. Byl to tedy svobodný člověk.
– Ještě jsi nic nejedl. –
– Pojď k nám, – přidali se k pozvání lovci. – Ulovili jsme srnce. –
Ti lidé byli v pořádku. Zběhlík od svého vládce by nepěstoval ovce, a spíš by se ukrýval v pralese. A lovci patřili podle barev svých kazajek zřejmě klášteru.
Armin von der Heide zaváhal.
– Komu patří ty lesy kolem? – zeptal se pro jistotu.
Nijak se nezalekli té otázky, vyměnili si několik pohledů přes oheň, jako by tu promluvilo zcela nevinné děcko.
– Jsem volný člověk, – ohradil se ovčák okamžitě.
– To nic, dobře. Tobě tedy, – pravil Armin von der Heide, aby ho upokojil. Tak či onak, hovor poněkud odumřel, když si cizí rytíř přisedl k jejich ohni. Sice mu uvolnili místo na přitesané kládě, aby byl v čele… ale pohodu zkalil.
– Toho srnce zadávil rys, shnil by, – pravil lovec. – Rysovi je jedno, čí je to srnec. –
Armin von der Heide raději mlčel. Přelévali si miskami jídlo, kašlali a dusili se kouřem. I oni měli oči přisleplé jako ovčákova dcera. Řádila tu asi nemoc zanesená z jihu, nebo spíš věčné příšeří jejich chýší a vzrostlého lesa kolem.
– Proč jste přestali? – promluvil Armin von der Heide. – Jezte a na mne nehleďte, já se postím. –
Usadil se a položil nahý, dlouhý meč přes zkřížené nohy. Hleděl do ohně, jako by s očima otevřenýma spal.
– To putuješ sám, pane? – zeptal se ho jeden z lovců.
Sám! Slepá dívka mu nalila do konvice víno zředěné vodou. Kde vzali víno? Vyloupili kostel nebo klášterní sklep, či to byla pouhá odměna?
– A nebojíš se? –
Směšná otázka! Armin von der Heide se pousmál a hleděl do konvice, podezřelé víno jen zahořelo ohnivými odlesky. Napije se, aby je opět neurazil.
– Chrání mne řádový kříž, – odpověděl těm lidem.
– V naší zemi zákony tvého řádu neplatí! –
Armin von der Heide se přestal usmívat.
– Pak mám svůj meč, – pravil a napil se.
Nastalo napjaté ticho, když to řekl. Opékali dál srnce a zapíjeli maso, ale veseleji nikomu nebylo. Něco tísnivého dolehlo s postupujícím večerem a cizí rytíř s mečem přes nohy neodvracel obličej od plamenů. Kusy polen plápolaly, odpadaly od sebe, nikdo dřevo opět do hranice nesložil. Tím stísňujícím živlem u letního ohně byl křižácký meč i jeho nositel. Jeho mlčení bylo mlčením hrobu.
– Viděl jsem zrána na mýtině spousty čerstvé krve, – rozvykládal se později starší lovec. – Vlci někoho přepadli. –
– Vlci u nás zjara? –
Tak nebo tak, nějaký rozhovor přece jen začal. Dávali do pořádku vše, co se dalo najít chybného na zbraních.
V záři ohně, na němž si pekli srnce, připadali nyní Arminovi jak pruští uřezávači hlav. I hovor měl pohanský ráz.
– Něco zlého se stane, – připojil se pán ovčince. – Ovce dojily krev místo mléka. A děvče mi naříká, že zrána chodí po pastvě čerti a pijí nám vodu z potoka. –
Pohanské báchorky! Člověk by se zasmál, kdyby nebyla taková tma. Ta jim zkaluje rozum jako jejich oči. Příšerná krajina, zavál slaboučký vítr a už se les ohýbal, jako by zašuměly rozsochy obrovitých pohanských dubů a šelest křesťanských lip. Odkud to zavoněly? Armin von der Heide nevzhlédl od cínové konvice, a tak nepochopil, že je to květ plovoucí ve víně, co tu zavonělo.
Na slepou dívku za celý večer raději nepohlédl, a přesto cítil její úzkost. Mrzáci vždy cítí, když se plíží v krajině neštěstí. Vítr znenadála ustal, odumřel právě tak syčivě, jak začal.
– Ticho? – řekl pán ovčince.
Všichni pozvedli hlavy a mimoděk sáhli po nožích. Pes se narovnal a zavrčel do tmy. Pak zavyl.
Z noci se blížily kroky. Ovčák povstal s hořícím polenem a oddechl si. Za zídkou stáli dva muži s pytli přes ramena, drželi se z dosahu světla ohně a měli v ruce nože.
– To jsou moji nejvzdálenější sousedé, uhlíři, – zaradoval se pán ovčince. – Můžu je přivést k ohni, pane? –
Proč se ptal? Armin von der Heide odložil konvici. Lípové kvítky už nevoněly. Ti dva pobudové čpěli, páchli prašivinou a nějak se jim nechtělo k ohni, viděli příliš dobře bílá záda pláště sedícího rytíře i třpyt meče, který měl na koleni. Jako by u tepla uspával děcko. Váhali, až pochopil i on. Celkem rád. Mohl se vrátit k zídce, zabalit se do půjčené kůže a svého pláště a spát. Nebudou ho postrádat, spolykají připečené maso i se štětinami a začnou svůj věčný blábol. Bůh jim k tomu požehnej.
– Co je nového u vás na kopci? – ptal se uhlířů lovec sedící nyní na čestném místě Arminově. – Zhasli jste milíře? Viděl jsem kouř až za Lešnicí. Nějaká nová tlupa? –
– Právě proto jsem utekl z domu, – odpovídal uhlíř. – Rádi bychom tu dnes zůstali na noc. –
Hovor Armina von der Heide uspával. Nebyl o nic zajímavější než popraskávání ohně. Také slepé děvče odešlo záhy po něm. Nechalo se odvést od ohně svým psem a nevzalo si světlo, nepotřebovalo je. Ukládá se teď nejspíš v chýši ke spánku, nebo naopak vyjde do letní noci a bude chodit po lukách jako za bílého dne.
Rozhovor ho pojednou zaujal a zaháněl spánek.
– Čeho se bojíš? Celý se třeseš! –
Lovec se přitom obrátil na uhlíře, skrýval ruku. Nechtěl jim ukázat paži, bál se ohně.
– V poledne k nám přišel cizí člověk, – bránil svého druha starší uhlíř. – Vypadal uboze, měl dlouhé vlasy a oblečený byl jenom k pasu. Myslel jsem napřed, že je to vlkodlak! –
– Co chtěl? – zeptal se lovec.
– Najedl se a ptal se, na které usedlosti v okolí mají koně, že by se rád ucházel o práci. Řekl jsem mu, že se tady občas zastaví posel z kláštera. –
Armin von der Heide se chtěl znovu obrátit k zídce a spát, ale u ohniště začala hádka.
– Co máš na ruce? –
– Spálil jsem se, – bránil se poraněný uhlíř.
– Ukaž! – poručil lovec. – Odkud že to přišel? –
– Z Brodů, z osady. –
– Přímo? –
– To neříkal, nevyznal se tu. Mluvil jako cizinec, a přitom zná naši řeč moc dobře. Nechtěl ven z lesa. –
Lovec udeřil pohárem o kládu. Srnčí začpělo, ale nikdo neobracel škvařící se bok zadáveného zvířete. Krápance tuku jenom posílily plameny, jako by zasvítily na bludné cestě pochodně andělů.
Temnota tam nahoře se otevřela nadějí.
– Tak oni ho pronásledují, – pravil pán ovčince a bylo to nevyslovitelné pohnutí lidí žijících ve volné přírodě s každým běžencem, ať to byl kdokoliv.
– Ukaž tu ruku! – Lovec překotil pohár s vínem a pojednou chňapl uhlíře za paži a přitáhl si ho k sobě.
– To je rána po noži! – zvolal, když se v plápolu začernal kus sražené krve a šrám napříč celé paže i žeber.
– Nebo po meči, – podotkl zkušenější lovec a tíseň mnohem temnější padla na společnost u ohně. Žádný nůž by nestrhl tolik kůže jediným švihem a nezanechal tak širokou rýhu.
– No ano, – pochopili tuto skutečnost i uhlíři, – přinesl si meč. Bůhví, kde ho ukradl. –
– To vy jste ho přepadli! –
– Ne, chtěli jsme jenom meč, – vykřikli oba ubožáci a oněměli, když se jim za zády ozvalo:
– Takový meč? –
Kdosi jim podstrčil před obličeje jílec meče. Kov zazářil v přísvitu ohně. Armin von der Heide držel tu strašnou zbraň oběma rukama za ostří a neptal se nanovo. Četl jedinou odpověď v jejich zděšení, měli ji vepsánu na čele. Poznávali ty čtyři paprsky vtepané do kovu jílce, hroty řádového kříže. Jen zlými mocnostmi se mohlo stát, aby se v tak tichém kraji zjevily v jediném dni dva zcela stejně ocejchované meče…
Armin von der Heide odstoupil od ohně a uložil meč do pochvy. Cíl jeho putování byl nedaleko. Šel odvázat koně. Dál bylo zbytečné každé slovo, lovci hned zalili oheň.
A teprve teď si všiml, že krajinu zalévá měsíční světlo. Bylo vidět každý strom i člověka v jakémsi neskutečném tichu, krajina byla plna jednotlivostí, a přesto zůstala němá, jako by se zčistajasna octl v pohanském pralese v Mazurách.