XStín nového kostela

Ondřej z Vlkova spal, s hlavou nachýlenou, stočený v kůžích, jako by naslouchal neslyšitelným otřesům v útrobách rodné tvrze. Dnes se sem nedostalo slunce. Okna byla vycpána kameny a zmenšená tak na pouhé střílny, ráno už minulo a protáhlo se dávno do první čtvrti dne. Podmrak prodlužoval Ondřejův spánek. A přesto se k němu prodíral do uzavřené komory tlumený, praznámý šum. Takový slýchal za klidných nocí v řádovém sále, když odumírala bolest i hlasy lidí. Jako by sem k spícímu prýštilo všemi skulinami šumění blízkého moře. Ten zvuk provázel každodenní probuzení jednotvárně jak objetí ženy. Dnes trval nejdéle. Z kůží prchalo teplo a v jitřním obraze se odpoutávala vlna, nabírala se do výše a letěla k němu. Ta jeho! Tak tiše, že předbíhá svůj šumot jako blížící se smršť a oblévá tě celého, sráží k písčině…

Otevřel oči.

Bál se, že jednou vstane z kožešin, přejde komoru a otevře okno a zničehonic uvidí volné moře!

Byl to neústupný sen. Šel bosý k oknu, napřed vyhlédl průzorem, venku bylo šero, nesvítilo slunce. Odkryl pár kamenů a zas na něho padla hrůza!

Něco se bělalo v zahradě a číhalo na jeho probuzení. Nebylo to poletující prádlo. Kdosi v bílém přecházel pod stromy a obrátil se, když zapraskala okenice.

– To jsem já, Ondřeji. –

Byla to Lenora. Ale úlevu, kupodivu, nepocítil. Měla na sobě bílé šaty, v jakých ji ještě neviděl, čekala na jeho pozdravení v kalném ránu. Proto spal tak dlouho. V sádku byli dva vychystaní koně, ve vaku připraveno jídlo k cestě i konvice s vínem.

– Pojď ke mně, Ondřeji, – zavolala. – Zavedu tě dneska na moje nejmilejší místo. Chceš? –

Usmívala se, a navíc začínalo krápat.

Jeli vedle sebe mírnou, zvlněnou krajinou. K horám. Z vřesovité trávy trčely pokroucené stromy a kusy starých dřev. Léta a deště je vybělily jak kameny v řečišti. Lenora si zakryla vlasy voskovou kápí a krůpěje jí již zrosily čelo jak jablko spadlé v rose.

Poprvé vyjeli tak daleko od Vlkova, aby unikli čeledi. Hebká a vítaná blízkost deště je hnala od tvrze jako bez cíle, ale k místu svatokrádežnému, k bažině, kde kdysi Ondřej pohřbil svůj řádový plášť.

– Než vyjedeme z lesa, bude po dešti, uvidíš, – říkala Lenora, jako by její slova hned odnášel vítr. Seděla přes bok koně. Obloha se rychle měnila, několik mráčků vrhalo stíny na louky, pak se ukázal pás volnějšího obzoru. Byl zkalen.

Tam v kopcích už lilo.

Ondřej pohlédl k zataženému nebi a přikývl. Vrátit se už nemohli. Tak jako tak budou zaskočeni deštěm.

– Promokneme, Lenoro. –

– To nevadí, hned tam jsme. Jak je ten strom. –

Zprvu bral jako osvěžení tuto jízdu otevřenou krajinou, teď si připamatoval, kde jsou. Jako bez vůle se blížili k rašelinám, hřbitovu mrtvé vody a Ondřejova řádového pláště, zabělalo se něco prvním sněhem?

Chtěl se zeptal Lenory, ale neposlouchala ho. Lepší než slova jsou krůpěje padající vody, šeptají jak pokraje moře. Kde se tu vzalo tolik kopretin? To už tolik pokročilo léto! A pak, bylo před deštěm… v tom vlahém přívalu se vtíralo mlčení mezi oba jezdce. Tím více je k sobě táhla zahalená těla. Tam za ten vychrtlý strom, do úžlabiny pod skalou, slézt rychle z koní a svalit se na sebe.

– Zde je to, – řekla. – Přivaž mi koně. –

Hodila Ondřejovi uzdu. Díval se, jak Lenora přeskakuje strouhu a padá na ostrůvek pevnější trávy. Trčel tu ohořelý pahýl nad stojatou vodou, bez větvoví, jako trosky sloupu.

A tu je přepadl osamělý déšť bez slitování.

– Pojď ke mně, Ondřeji, – uslyšel ženu, – něco jsem našla. –

Přivázal oba koně a brodil se k ní. Skláněla se u pahýlu. Našla přístřešek z chvojí a vyhaslé ohniště. Zbyl tu šedý popel nedávných ohňů, mokl. Takové chýše si dělávají pruští pohani v Mazurách.

– Proč jsi mě zavedla právě sem? –

– Někdo tu byl před námi, – řekla Lenora. – Podívej se. Je tu popel z několika ohňů. Asi pastevci. Nebo lovci, ti tu mívají žebřík… –

A nečekaně ho uchopila za ruce a vedla k stojaté vodě.

– Můj milý, podívej se dolů, uvidíš nás tam. –

Naklonil se nad kaluže, jak, si přála. Sotva vytušil v hladině obraz svůj a ženy. Zrcadlil se tu jen pahýl. Podíval se za Lenořinu hlavu a krajina v dešti mu zmrtvěla.

– Tady máš odpověď, co jsem tu chtěla, – řekla Lenora. – Studánka nelže. Vidíš mě tam vedle sebe? Držíme se za ruce. Tak patříme k sobě! –

Voda smazávala ohořelou čerň z pahýlu. Tam! Ze dřeva bil do očí vryp ostrého nože. Nebo i meče! Rýhy prazvláštního tvaru pro kohokoli v této krajině, jenom ne pro Ondřeje.

– Co je ti? – ptala se s náhlou úzkostí žena. – Vidíš mě vedle sebe. –

– Ano, Leno. Vidím tě, – odpovídal prázdně Ondřej. V kůře se štěpil čtyřcíp jak u milníku na hranici moře, znamení kříže s dvojitými rameny, krůpěje zářezy bičovaly. Byl to řádový kříž!

– Co se stalo? – naléhala žena. – Jde z tebe strach, Ondřeji. Dívej se na mě! –

Bál se, aby to znamení ona neuviděla.

– Můžu za to já? – ptala se a obracela Ondřejovu tvář mokrými prsty k sobě tak úpěnlivě, až nemohl uhýbat očima.

– To jsem já, Lenora! Mám ráda tvoje oči, když se díváš. –

Vyprostil se.

Ani jí neodpověděl a šel přes břidlici a vymoklou rašelinu ke skalám. Rozhlížel se kolem sebe, koho tu hledal?

Nedokázala ani vykřiknout úzkostí. Jako by se jí nemohl propadnout před očima a zmizet v bahnisku. Tady, Ondřeji! Tady jsem, vrať se! Sotva pohnula rty. Rašelina se pohupovala, šlépěje, kudy Ondřej prošel, se vzápětí naplňovaly vodou a zase se slily. Právě našel žebřík opřený o skálu a přešel poslední zrádná místa v rašelině.

Sem nepršelo. Usedli pod převis skalní stěny a déšť jim šelestil nad hlavami. Sotva ojedinělý krápanec sražené vody padl do mechu pod skaliskem.

– A teď mi pověz, cos mně tu chtěla? – řekl Ondřej, zdálo se, že se uklidnil.

– A ty? – vzhlédla k němu Lenora. – Co tys tu našel? –

– Příšery, Leno, – řekl a už neuhýbal očima, byly zamžené deš­těm. – Viděl jsem železné rytíře. Leželi utopení na dně moře. Celé jejich slavné kostely a hrady se s nimi propadly do písku. A písek je všechny přikryl… –

Leonora sepjala ruce v klíně.

Ale zůstávala pod převisem. Mlčeli oba. Tráva v rašeliništi mokla. Až pak se Ondřej pohnul z místa a podíval se znovu k ženě.

– Jdu zakrýt koně. –

Neřekla nic. Skláněla se na suchém místě a upravovala lůžko z chvojí. Jako vždy. Doupě skryté před zraky čeledi i náhodných lidí.

Když se Ondřej vrátil s houní také pro ně dva, stihla už Lenora podložit chvojí mechem a vystlat travinami. Díval se, jak uhlazuje každý záhyb, jak kolem větví pokládá květy. Zdobila ten pelech jako hrob. Do něj položí své šaty a tělo. A déšť crčel a stékal jí po vlasech, a přesto si pozpěvovala.

Zeptal se:

– Proč sem dáváš kopretiny? –

Žena pozvedla hlavu k němu a usmála se:

– Abychom se zalíbili bohu, který nás teď bude vidět! –

Chtěla se rouhat nebi? Bez výčitky hříchu a studu ze sebe shodila poslední kus šatů a ulehla na větve. Snad uhodla, nad čím se pozastavil Ondřej. Udělala mu místo vedle sebe tak prostě, jako to dělává dítě sourozencům na podsadě při ohništi.

– Neboj se, Ondřeji. Toto je naše svatební lůžko. –

– Tady? –

– Ano. Byla jsem ráno v kostele, ještě když jsi spal. Skoro za tmy, ale dopadlo to dobře, věř mi… –

To bylo tedy tajemství, pro které ho vylákala až sem. Pozvedla se a stáhla Ondřeje k sobě.

– Budeme šťastni. Ondřeji… až se mi z toho svírá srdce. Otec Blažej nám požehná, slíbil mi to. –

V tom dešti to zaznělo, jako by měkce zašeptala: Amen. Ondřej ulehl vedle ní, pád byl posvěcen. A ten jediný, kdo shora mohl přehlédnout celou rozlehlou pláň s opuštěnými stromy a kameny, by se musel usmát na dvě nahá lidská těla, která tu zasvítila v okolním kalu, neboť již spočívala na posvěceném kousku suché země.

Tak by byl laskavý, pokud by se na ně díval pouhý Bůh… a ne člověk stojící za skálou, vystavený úpornému dešti!

Lilo.

Krajina se zmítala, zakalovala, co bývalo před okamžikem pevné a průzračné se znejasňovalo. Jenom Armin von der Heide stál před kamennou stěnou. Nehýbal se. Po tváři mu tekla voda. Stál rozkročený s rukama na jílci meče, jako by takto opřený spal.

Déšť padal nepřetržitě. Klepadlo na dveřích mělo podobu vlčí hlavy, znak toho, kdo zdejší kostelík vystavěl. Voda mu šplíchala z vyceněné tlamy. Mosazného kruhu se Armin von der Heide ani nedotkl. Až nyní se pohnul a udeřil rukojetí meče přímo do vrat.

Déšť zahlcoval údery jak klepání o pomoc. Hledání útočiště v bouři. Takový odkaz býval v každém klášteře, pro člověka, který zabloudil v nouzi. Bude vyslyšeno!

V kovaném křídle stál mnich Blasius. Neměl na tváři ani krůpěj studené vody. Nepolekal ho promoklý řádový plášť ani mokrý meč. Sám tuto návštěvu očekával, třebas o půlnoci.

– Vidím, že jsi v kraji, – řekl, sotva spatřil Armina von der Heide, a ustoupil, aby mohl host projít dovnitř.

Na čisťounké jedlové podlaze rázem naskočily mokré stopy. Nitro kostelíku pohlcovalo každý zvuk, udusilo by i hřímání.

– Jak můžeš dopustit, co se děje v té bohaprázdné tvrzi! – řekl Armin von der Heide namísto křesťanského pozdravení. Voda mu kapala z pláště i z hlavy. I to přejde, vyprší se přes noc. Blasius zavřel dveře.

– Náš kostelík je chudý, – odpovídal. – Slíbili mi dar ke dni Nanebevzetí naší Panny po každý rok. –

– Boj se trestu, mnichu! – řekl ten cizí řádový rytíř.

Mnich šel za ním, on tu podlahu nemáčel. V šeru kostelní prostory lomoz deště poněkud zanikal. Změnil se v jakýsi vytrvalý, zastřený šum.

– Pak jim požehná kdejaký žebravý fráteřík, – řekl Blasius a zastavil se, – nebo se tak nestane a budou žít ve hříchu. Toť vše! –

Vonělo to zde kaditelnicí a suchem jedlového dřeva. Rád by ukázal dalekému hostu všechny dary v kapli, co dostal z Vlkova a přilehlých osad. Měli křestní misky z pravé mědi, dokonce vlastní pečetidlo.

– Pojď dál, urozený bratře. Dostaneš něco pojíst. –

Do šindelů kostelní střechy narazil prudší poryv deště. Trámoví nad nimi skřípalo. K nečasu se přidal v soumraku vichr. Psa bys ven nevyhnal, natož křižáka v nouzi.

Armin von der Heide rozepjal bílý řádový plášť, pak položil meč před oltář, jako by také pokládal převzácný dar bohorodičce skryté v kopretinách, v světlé zeleni březových lístků. Pohanské zvyklosti, kaple má být výstrahou okolní přírodě, a ne s ní sounáležet. To nic. Snad ho tu nechají přespat, zase jednou v suchu, jako potulného psa! Setřel si vodu z obličeje.

– Přišel jsem jako řádový bratr, – řekl konečně, – hotov bránit úctu k řádu. – Jeho hlas zněl pomalu, vážně v šeru. – Všude ve světě si nás váží, vítají nás. Bojí se síly, která provází náš řád! Ale tady se lidé ničeho neleknou! –

Zvýšil hlas.

– Neznají zákony tvého řádu, – uklidňoval ho Blasius a otvíral do sakristie, kde měl ohníček, houně i jídlo.

Arminovi von der Heide to nestálo za pozvednutí hlavy. Zahlédl se zakymácet plamínek věčného světla. V průvanu sem vlétl okén­kem závan deště.

– Svatý zákon je stejný pro všechny křesťany, – řekl příkře.

– Ach pane, – odpověděl Blasius. – Co chceš dělat? Mám na sebe vzít kříž, sami dva dobudeme tvrze? Jsem stejně bezmocný jako ty. –

Světélko se ještě nezmátořilo, planulo tak slabě. Olej popraskával po spršce vody, vypadalo to, že plamének zhasne. Armin von der Heide dorazil bez koně, plášť měl děravý ranami a útrapami po svém putování v této polopohanské zemi. Nejraději by klesl před oltářem, lehl by si na jedlová prkénka a bědoval. Hilf, Maria! Pomoz mi, Panno! Tak se zoufalo na křižáckých galérách, když pukaly jak ořechy v mořské bouři, při krupobití střel a řeckého ohně, kterým je vítali Saracéni. Nebylo záchrany. Sotva pár ubožáků se vrátilo k pevným přístavům. Jsme ztraceni, bezmocni, zašeptaly si rty. Zpátky! Jestliže plamének zhasne, vrátí se tam, kde je pevnější hrad, kde světlo muselo vítězit nad ubohostí lidí i zlobou nepřátel…

– Urozenější pánové než Ondřej z Vlkova vylupují kláštery a mordují mnichy, – pokračoval mnich Blasius. – Koho můžeš soudit? Od smrti našeho panovníka není zastání. Také on kdysi svlékl váš kříž po návratu z Prus. Nezapomeň na Královec! –

Světélko mezitím zhaslo. Blasius povytáhl knot z oleje a zažehl jej nanovo, jako by se nic tak špatného nepřihodilo. Plamínek se opět ustálil a škvařil se v oleji. Oči si přivykly. Armin von der Heide viděl plát ta obnažená těla na hromadě kopretin.

Šelest na dřevěné střeše sílil. Z klenuté stěny opět skrápala voda k oltáři.

– Viděl jsem to! Ti dva žijí jako zvěř! –

– Odpusť jim, – řekl Blasius a rozhodil ruce s povzdechem. – Život je stejně potrestá. –

Život! Trestem za hřích má být smrt, proto je hřích zván smrtelným. V tom nebyl jinotaj!

– Mohu odpouštět, – řekl, – těm, kdo jsou čistí. –

Panna byla skrytá v záplavě kopretin v pohanských hliněných nádobách, snad se všemu usmívala. Ano, Maria durch ein Dornwald ging… Maria šla trnovým lesem a usmívala se, tak zněla píseň k jejímu nanebevzetí. Píseň milostná, milosti. Čistá panna šla trnovým lesem, kde už sedm let nebylo lístku ani trávy, jen suchopár, ubohá Maria! Kyrie eleison! Proč to zajásání?

Také mnich Blasius hledal radu.

– Čistí? – opakoval zamyšleně do ticha. – Povím ti něco. V kraji, odkud jsem přišel, se stal takový případ. Když jsem byl ještě malý a než se mě ujali milosrdní mniši. Byl hlad a vypukl mor. Chytili pískaře na Nábě, který jedl mrtvé – – oběsili ho pro výstrahu. V noci pak vyhrabala jeho žena tělo a snědla je se svými dětmi. –

Armin von der Heide povstal od oltáře a řekl:

– Pak měla být utracena jako on! –

– A co děti? – zeptal se živě mnich Blasius, aby ho zaskočil.

Ale zazdálo se mu, že mu neodpověděl hlas lidský, ale jenom ozvěna v kapli. Ozvěna, před kterou se bezděky zachvěl.

– Ano, – říkal tvrdě Armin von der Heide, – i ony! –

– Děti? – polkl pro jistotu mnich. – Copak nebyly čisté? –

– Není rozdílu, – odpověděl křižák bez sebemenšího prodlení. Prostě, jako by si otřel rukávem další krůpěj z obličeje.

– Pak by nezůstal naživu jediný člověk, – užasl Blasius. – Život by zanikl. –

A tu slyšel něco, co se blížilo udeření hromu.

– Nechť zanikne! – zvolal Armin von der Heide a na jeho úzkém obličeji se objevil strnulý, ukrutný rys. Vystoupila i nedávná jizva nad nosem, otlučeniny na spáncích, všechna ta bída křížových poutí a zrad, a přesto se tvář zmírňovala, slábla…

– Zůstanou andělé, – říkal dál řádový rytíř. – Nikdo z lidí je neviděl, a přesto slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu! Mezi námi, mnichu. Musí tu být! Jinak bychom žili pořád ve tmě jako pohani, jako psi. –

Z noci neudeřil žádný hrom, přesto se Blasiovi trámy a ochozy jeho kaple otřásly v základech. Křižák promlouval k někomu v klenbě, tam se mu zjeví anděl s mečem? Nebyla tam ani freska, ani skvrna prosakující střechy, jen čistá klenba. Mnich se bázlivě pokřižoval. Právě včas. V téměř tmavém kostele prošlehl blesk. I oltář se zachvěl, zášleh oslepil dřevěnou Pannu. Měl to být pekelný posměch, nebo pravé varování z nebes? Uhodilo nedaleko.

– Bojím se tě, cizí bratře, – řekl, když oněměli.

Ale Armin von der Heide strach nevnímal, ani zášleh blesku. Zaposlouchal se do doznívajícího rachocení hromu, jako by naslouchal odezvě ve vlastním nitru, bylo to pryč.

Nebe je pozdravilo marně. V oslepujícím šlehu uviděl uschlé kvítí se ztuhlými slzami vosku u Panny Marie. Obložili ji jak pohani své modly, pouze přijali křest. Na oltáři voněla hromádka ještě nedozrálých jablek a lískových oříšků, stály tu snopky ještě zeleného ovsa, žita a prosa. To vše sem nanosily ženy a jejich děti v prosbě blížící se sklizně. Pomoz nám, Marie.

Co zmůže sám v takovém obklíčení, k čemu je mu řádový kříž na hrudi? V tomto líbezném kraji byl ztracen.

Obrátil se k mnichovi a pokřivil obličej utrpením. A mluvil:

– Proč jenom ti nejctnostnější mají umírat v celách a klášterech, utrápení zimou a půsty, zazdění zaživa? V takové samotě, že je pro ně smrt vykoupením? Proč zrovna oni? –

Byla to marná výčitka, selhával mu i hlas, dál už zbyl vzlyk. Zakrýt si oběma rukama oči a zabědovat.

– A ti ostatní si žijí, množí se jako mravenci, stále jich přibývá… –

A tu se Armin von der Heide utišil, umlkl. Vzlyk znamenal odmlčení, jež se dál neprorve. Tak slabou útěchu světců; svatou samotou, tím hůř pro svět. Musíš hodně protrpět, abys pomohl ostatním. Bloudí, hemží se jak zvěř a radují se, aniž by tušili. Zhanobili svými oběťmi i tuto sochu, ale Marie zvítězila. Musí zvítězit! Prošla trnovým lesem a usmívala se, kam došlápne bosými chodidly, vyrazí z trní květ, nechávala za sebou čerstvou krvavou stopu v obilném pralese. Via dolorosa, cesta bolestná přinesla ztracencům v jakékoliv poušti a obklíčení růže. Kyrie eleison! Jdi a neohlížej se na svět, tak zněla Mariina rada zoufalému Arminovi. Návod nade vše: když už jsi sám ztracen, učiň aspoň toho druhého svatým…

Ani mnich Blasius dlouho nepromluvil. Hleděl na sklopenou hlavu křižáka klečícího před světicí, viděl jeho ruce sevřeny na jedlovém dřevě, i když byl samotný obličej pustý a nehybný. Ruce se vzpínaly, zatínaly a drtily nepřátele, promlouvaly za vše.

– Už vím, jaký jsi, – řekl konečně mnich.

Hřmění se vzdalovalo od údolíčka, řádilo kdesi za skalami. Zbyl pouhý crkot deště a žlábek s troškou vody, která zápolila s voskem. Na obrovských pavučinách pod krovy se srážela vlhkost a začínal třpyt. Milosrdenství už vnitřek kostela zcela zabydlilo. Armin von der Heide se zvedal z podlahy, sbíral si odložený meč. Napřímit se docela nedokázal, vlhko ho přibilo, prohnulo. Ještě se zeptal, a dost prázdně:

– Kdy má být svatba? –

A Blasius odpověděl, dojat jeho bídným údělem:

– Hluboce si tě vážím, cizí bratře, – řekl, – že jsi podnikl tak dalekou cestu. Ale vrať se, bude ti líp. –

Jeho útěcha, podobající se spíš rozhřešení hříšníkovi, se smazávala, utápěla bez odezvy v dešti a vlhkosti kostela.

Armin von der Heide mlčel.

Každý vzdálený záchvěv či otřes hromu by se teď ztišil, jeho sténání nebylo živější než hromada zvadlého listí, o které udeří vítr. Zemřít nic není, opakoval si. Horší je umírat, zmírat ustavičně. Prohrál. Málem se udávil kašlem. A další smrt, tentokrát v mnichově láskyplné podobě, ho začala mírnit a bouchat mu do zad pěstí a vracela k jícnu modrajících a blednoucích úst opět dech.

– Opatřím ti koně, – říkal Blasius. – Jdi zpátky ke svým lidem, tam najdeš znovu svůj klid. Utišíš se. Zůstaň aspoň ty tím čistým… –

Nebylo už zoufalosti, nebylo už nic, jenom útěcha. Armin von der Heide nepozvedal hlavu. Milosrdenství tu zvítězilo. Mocné jak smrt je milování, svátost manželská zpečetí nový slib. Slib milosti…

V praskotu ohně zanikal veškerý šum deště.

Liják padající se soumrakem často přetrvá do rána. Proto tu plál oheň. V prostorné jizbě seděl u stolu Ondřej z Vlkova a skláněl se nad starou listinou. Proti němu seděla Lenora, oči dávno zavřeny, ukolébaná praskáním ohně.

Prastará historka na pergamenové listině byla psána latinsky, dohadoval se tak sotva smyslu každého sedmého slova. Mea fraus omnis, celá lest je mým dílem… Šlo o smlouvu mezi jakýmsi cisterciáckým opatem jménem Ruffo a jedním otcem, který dával řádu svého syna. Pia fraus, zbožný klam, jen nevinný podvod v dobrém úmyslu po tolika létech. Ta latinská povídačka jenom uspávala, pečeti byly zlomeny, písmena vybledla. Fraude esto. Budiž to beze škody i bez trestu. Byl tam i dodatek: Frangere foedus znamenalo porušit, zmařit smlouvu. I to se stávalo v životě lidí, pokud jeden z podepsaných umřel. Na tom nemohl Ondřej z Vlkova nic změnit, umřít musí jednou každý. Škoda že to byl otec, bůhví, jak skončil onen opat Ruffo…

V tichu se ozvalo zabušení na vrata. Ti dva u ohně však nic nevnímali, na takový buchot nesměla odpovídat po setmění ani čeleď, dvůr ostatně hlídají odvázaní psi.

Fremo! Hučet, hřmít, řvát… Tak se křičelo na poplach v noci na řádovém hradu.

Ondřej odložil listinu a šel si pro meč, který byl v pochvě na stěně.

Lenora se pohnula a otevřela oči. Usmála se, oči uviděly Ondřeje nad sebou.

– Usnula jsi, Leno? – zeptal se jí.

– Trochu, – řekla slabě. – Měla jsem krásný sen. Mrazí mě z toho. Zdálo se mi, že jsem umírala, a když mi bylo nejhůř, někdo otevřel dveře a řekl: „Pojď sem, Lenoro. Jsem tady!“ Byl celý v bílém. A tam stál anděl… –

– Promluvil? –

– Nic, – usmála se žena. – Otevřela jsem oči a uviděla jsem tebe, Ondřeji. –

Bušení neustávalo, trochu se zaposlouchali oba. Bylo slyšet psy a crčení deště na dvoře.

– Hospodáři, – slyšel hlas za dveřmi.

To volal Jakub.

– Co chceš? –

Také Lenora pozvedla hlavu od zdi.

– Kdo je venku? – zeptala se.

– Člověk v nouzi, – odpověděl Jakub, – čeká před vraty. –

– Nikomu neotvírejte! – řekl Ondřej.

Na dvoře ztichl křik i psi, v šelestění se neslo cvakání kopyt. Proti trámoví se mihlo světlo loučí. Někdo už přijel do dvora.

– Čeho se bojíš, Ondřeji? – řekla Lenora. – Jsi doma. To byl jenom sen. Skončil dobře. –

Ondřej stál beze slova s připraveným mečem uprostřed místnosti.

Díval se ke dveřím.

Otevřely se.

Mnich Blasius vstoupil dovnitř, bílou kutnu měl zablácenou a mokrou. Čeledín s pytlem přehozeným přes hlavu mu svítil loučí.

– Usnuli jste? – zeptal se mnich a vyklepával vodu ze záhybů kutny. – Nebo se bojíte bludiček a příšer! Vidím vaše světlo a moknu vám před vraty. –

– Už jsme tě nečekali, – odpověděl pomalu Ondřej a odložil meč na lavici.

– Deštík mě zdržel. Vydal jsem se moc na noc, – vykládal Blasius a šel se nahřát k ohni. – Taky jsem sháněl koně. –

– Nevadí. Jsi vítán, – pravil Ondřej a obrátil se k Lenoře: – Přines hostovi víno. –

Pochopila, že chtějí být sami. I Blasius vyčkal, až žena vyjde z místnosti, a odvrácen k ohni řekl:

– Máš prý tu jednoho koníka navíc. –

– Tamtoho? – řekl tiše Ondřej.

– Toho, – přikývl mnich, – i se sedlem a s trochou jídla. Stačí na pět dní. Déle se nejede k hranici. –

– Dobře, – řekl Ondřej. Dál se mnicha neptal. Domluvili se právě včas. Lenora se vracela s vínem.

– Co ty, paní, připravuješ se? – řekl vlídně mnich a pohlédl na listinu na stole. – Našla sis svatý list k svatební smlouvě, jak vidím. –

Lenora postavila konvici na stůl a přihodila několik suchých kořenů do vína.

– Já ne, to si čte Ondřej. –

Mnich natáhl ruce. Vzal si však pohár a listinu nechal ležet.

– Čte si? – řekl s úsměvem. – Dokonce latinsky. To je na rytíře vzácnost! Nepotkal jsem urozeného člověka, aby se mořil s latinskými slovy. –

Ondřej vzal pergamen, sroloval jej v pěsti a přihodil do ohně. A připomněl něco, nač všichni tři dávno nevzpomněli:

– Byl jsem také mnich! –

Oheň se rozhořel. Blasius čekal, až mu Ondřej naplní pohár. Víno bylo zdejší, mělo barvu lesních bylin a bobulí z okolních kopců, zavonělo černým bezem. Ondřej se sám napil a podal pak pohár Lenoře. Dívala se na něj a dopíjela do dna. Stáli u praskajícího ohně, teplé zášlehy jim ozařovaly obličeje a perlily se ve víně. Společným pohárem tu byla právě zpečetěna jiná smlouva, platnější než latinsky psaná slova, která pohltil plamen; neředěné víno neslo pečeť lásky.