VIIDoma

Ještě záhyb stezky, ještě břeh propletený vrbovím a zabělají se zdi. Tam! Stovka posledních kroků, těch nejtěžších, a chodník v borůvčí končil. Ten pohled byl příliš toužebný, aby potěšil, když se stal skutečným. Mýtina s trávou a ještě vyšším kapradím se svažovala. Hned pod lesem stál rozlehlý zemanský dvorec a slunce zářilo na obou malých věžích a kamenných zdech. Střecha byla zašedlá šindeli. Prošlá léta dala dřevu pevnost kovu. Proč tak všechno strašně zevšední, když se vracíš domů?

Ondřej z Vlkova stál dosud skrytý za stromem na pokraji lesa. Měl na sobě zbytky drátěné košile, provaz kolem pasu, v rohové pochvě dýku. Kdo nad ním zaběduje první? Bylo otevřeno.

Ale žádní huňatí psi neleželi před vraty na slunci, ani človíček nestřežil past před svou věží. Kde jsou všichni, kdy se ozve nejstarší pes? Nic. Všude takový klid, jako by nebyl statek dávno obydlen, jen zpod mezí vycházel cvrkot lučních kobylek a cvrčků. Tady se léto opozdilo. Teprve kvetl hloh a hruška, na loukách se páslo stádo, vzduchem zabzučely včely. Rodný Vlkov!

Vyšel z pásma stínů a vyvedl koně na přístupovou cestu. Teď ho zvětří konečně psi! Vřítí se do otevřených vrat a poplaší drůbež i děti na dvoře. Nabere je do náruče a poklekne rovnou na mlatu. Tady jsem! Tak se vrací domů z válčišť!

Ale nic se mu vstříc neozvalo, koníka nepobízel. Sotva se vlekli k vratům, a když dojeli blíž, zaduněl řetěz. Neviditelné ruce spustily závaží a zarážely závoru.

Ondřej udeřil do vrat a zavolal k hradbě. Jako by plivnul na bránu, tak pustě vyznělo zvolání, nikdo ani nehvízdl, ani nebil na poplach. Slunce se nevychýlilo, a přesto bylo Ondřejovi hůř, než kdyby jej překryl mrak. A tu se kdosi ozval z útrob věže.

– Kdopak jseš? – zvolal nahoru Ondřej. – Ukaž se! –

Jenom smích mu odpovídal. Skuhrání strak nad mršinou. Nikdo neukázal svou škaredou hlavu.

– Otevřete! Hledám pána z Vlkova. –

– Šel jsi kolem jeho hrobu, – zaznělo shora a smích se zadrhl jak smyčka kolem krku.

Bylo ticho, včely už jen pokojně bzučely.

Ondřej sestoupil z koně, vyhnul se stínům a dotkl se prsty výplně vrat. Povolily, dřevěná brána zaskřípala a otvírala se dokořán, a stál v nich stařec s napřaženým oštěpem. Tvář s vymlácenými zuby a zrytá jizvami a prašivinou.

– Boží pozdrav, Jakube, – řekl Ondřej. – Ani mě neobejmeš? –

Pacholek před ním ustoupil, zapotácel se o krok a oštěp mu vy­padl z rukou.

– Ty, pane? –

Ondřej zavřel oči, jak ho uhodila prázdnota dvora a pustota trámových ochozů. Ani holubi se nepopelí v podsebití, neviděl ani kočky. To nic. Vytřel si prach z očí.

– Kdo přišel, Jakube? – ptal se ženský hlas od vnitřního domu.

– Paní, těš se, – obrátil se čeledín a bylo ticho, že bylo slyšet crkot korýtka s vodou u studny, vzduchem poletovaly plevy a dvorem se táhl stín.

Žena, která vyšla z domu, položila nůši s prádlem na mlat. Její šat byl strohý a obepínal těžké tělo, přes vlasy měla přetaženou tmavou kápi. Nic světlého, ani kraječku vdovy. V jejím přísném obličeji vše strnulo, uleklo se otrhance ve dvoře, trochu se zapotácela, jako by šlehl do sýpky zčistajasna blesk. Nemohlo to být horší. Volali na ni:

– Paní Lenoro, podívejte se, kdo se nám to vrátil! –

Kdo? Kdo to tu stál vprostředku dvora s hlavou sklopenou, s vlasy zaprášenými? Nad čím se její lidé radovali? Už klapou okenice, po ochozech hlučí kroky a odevšad ze dvora i chlévů se sbíhá čeleď. A tu ten ztracenec pozvedl hlavu, šedozelené, přesmutné oči. Byl to úsměv, nebo jen nepodařený škleb, s čím se setkala?

– Můj bože, Ondřeji, – řekla ta žena a přiblížila se k němu. – Pojď a nestůj u vrat. –

Uhnul sám očima. Dobře vycítil, že ho nevítá překvapení ani radost, jen divoký úlek v skrytu ženiných očí.

– Nech mne, matko, – požádal a vyprostil se, – mám blízko k pláči. –

Ale služky ho již obklopily, poklekaly a líbaly mu ruce, ta nejstarší z nich se ptala:

– Neznám ho. Ten je krásný, kdo je to? –

Jako by sem slítnul v pravém poledni na hnojiště anděl.

– Ondřej, matičko, Ondřej přece – – náš mladý pán… – Pryč ze světla! Ondřej toužil po stínu, nejraději by utíkal zpátky do šera vlhkého lesa, a zatím klopýtá drobnými, kvapnými kroky k vnitřnímu domu. Málem narazil do trámu. Ale byl z dosahu slunce. Opřel se o brlení, za všechna ta léta zešedlo, ale nepovolilo, i když se opřel celým tělem. Tady stával vždy lovecký stůl, otcova truhla s biči a vábničkami. Ani tady nezůstalo šero, ve střeše jsou díry, slunce se posmívá až sem. Nebyl tu ani domácí pes, natož otcova smečka. Jen po příčkách lezly stonožky.

Je to sen?

Vonělo to zpuchřelinou. Strop z jedlových trámů byl nevysoko, zdál se na dosah jediného úderu hlavy. Co bylo nad ním? Už si nepamatoval. Spával tam někdo, kdysi dávno.

V krovech tikali červotoči…

Lámal si pšeničnou placku upečenou na plátě v kamnech, seděl v jediné prostorné jizbě v kruhu zbylých lidí a nedokázal uvěřit, že je opravdu doma. Nepostihl je mor ani vojna, nevyhořeli. Stalo se něco horšího: ještě všichni žili… až na jednoho. A ten tu byl s nimi a říkal: Co tu chceš, chlapče? Porušils můj slib! Jak to, že sedíš s mou ženou v čele stolu? Kromě nich dvou tu nebyl nikdo mladší. Čeleď tvořily vesměs staré služky se zády pokřivenými prací, vlhkostí vlkovského zdiva. Ty ubožačky žijí věčně, čím hůř, tím déle. A jenom dva čeledíni s očima slzícíma a mrkajícíma v plápolu voskovic. Ti všichni jedli za hlubokého ticha ze společné mísy.

Ondřejovi kladla Lenora maso na dřevěnou mísu na stůl.

Maso z vepře!

– Proč mi dáváš do zvláštní misky? – Copak jsem prašivý? –

Nikdo hned neodpověděl, čeleď se neodvažovala pozvednout hlavy od desky stolu. Zdálo se, že se tiše radují, že je v domě opět křik a křivda. Stáří se raduje, když je někdo neprávem bit, a rádo přijímá i rány vlastní. Udeří dlaní do stolu?

Nedočkali se.

Při každém jeho slově přelétla bolestná vráska přes čelo paní domu.

– Co na nás křičíš, Ondřeji? – řekla. – Nejíme maso od jeho smrti. –

Zase smrt, zase půst. Nosný trám byl proděravělý červotoči a dřevokazem, jako by se v něm zavrtaly kalené střely.

Lenora se nehýbala, měla zavřené oči.

– Bůh ti zaplať, paní, – řeklo služebnictvo, uklánělo se pouze k ní a vstávalo od stolu. Jemu neděkovali, jako by tu byl hostem.

– Jakube! – křikl za posledním pacholkem. – Odvaž na noc psy a zavři vrata. A ráno buď u mě! –

Čeledín přikývl a zavřel za sebou dveře.

I v těch byly děravé stopy škůdců.

Ondřej osaměl s matkou.

– Čeho se bojíš? – promluvila se zavřenýma očima, aby se nemusela dívat na Ondřeje.

– My jsme ve Stummu vždycky odvazovali psy na noc, – odpověděl a ona se otázala:

– Kde? –

Nedopověděl, že jde o jméno řádového hradu. Stumm znamenalo němý! Lepší než slova je popraskávání ohýnku pod kotlíkem, hučelo to jako pokraj moře. Netopilo se tu často, proto měl jícen tak hučivý tah, proto se tu zavrtali červotoči a kůrovec. Šíp z křižáckého luku by proděravěl ty dubové dveře naráz. Do tloušťky dva a půl palce vnikala mířená střela. Sám viděl zbrojíře, jak mu opeřený šíp probil z dvaceti kroků brněnou suknici, stehno, dřevěnou kolébku sedla a připíchl jezdce ke koni… tak dorazil do Stummu k ránu. Zasáhli ho vlastní sluhové.

Žena ho vyrušila, pozvedla ruku a dotkla se jeho lokte, jako by se dotýkala hada.

– Jdi nahoru a odpočiň si, – říkala laskavě, – a až potom se najíš. Nemáme už žádné psy a taky tu nebudou, nikdy, Ondřeji! –

Zdálo se, že ta slova i dotek Ondřeje uklidňují. Vyčkal, až matka oddálí ruku. Široká pokojná žena, voní jak pšeničné pole. Táhne z ní smír. Kdo jí naposled rozhalil prsa pod tím černým převlekem? Vlasy si odkryla před večerem a byly spleteny do strohých uzlů kolem hlavy. Myslela na totéž jako on?

– Ty spáváš nahoře, matko? –

Usmála se. Nebylo pochyb, neurazil ji tou otázkou, naopak. Rozvykládala se:

– Komora je teď prázdná. Chybí tam světlo. – Její povídání znělo smířlivě, vyrovnaně, jako by měla radost, že je vše, jak je: – Okenice jsme dali zakrýt, když vynesli tělo z domu. Tak je to, Ondřeji. –

Mlčky se díval na její tělo ozářené voskovicemi. Pod sepnutými záhyby byly ukryty široké paže a pod koženým pasem vystouplé břicho, i když nečeká dítě. Pletence vlasů se matně leskly. – Mají tam teď hnízdo jiřičky, taky se vrátily na léto. –

Jako by cítila jeho pohled, neodvažovala se pozvednout hlavu. Konečně se pohnula a přilévala mu z konvice víno.

– Hodně ses změnila, matko, – řekl Ondřej.

– Ani ty už nejsi chlapec, co od nás odcházel, – odpověděla a vydržela jeho pohled.

Byli na tom se životem stejně.

Nemusela nic říkat. Položila čelo na trám ve zdi a odklonila se.

– A ty? Našel jsi štěstí u moře? –

– Štěstí je jenom slovo, – odpověděl Ondřej. – Lidi je často říkají, ale nikdo je ještě neviděl. Kromě mne. –

– A kdes je viděl? – zeptala se tišeji.

– Tady, – odpověděl Ondřej. – Ještě když jsi byla malá a plakalas nade mnou. Jako nevěsta. –

Díval se na její tmavou hlavu a nejraději by ji pohladil po vlasech. Sebral pohár a zvedl také svůj tlumok z lavice.

V pasti se má člověk cítit dobře, než sklapne.

– Počkej, – nechala hned práce a vstala od pece, – zavedu tě sama nahoru. –

– Nemuselas, matko, – řekl Ondřej, – ale pojď, když chceš. –

Postavila rozžhavenou misku s olejem na truhlu a odbednila jedinou štěrbinu. Místnost, kde se ukládají jeřabiny a jablka přes dlouhou zimu, byla jak vychladlá. Venku byla tma, a přesto tepleji, zavonělo sem pole. Vlhká pšenice klíčící za tvrzí. Ten strom před domem šuměl svými listy, i když nebyl vítr.

Ondřej stanul uprostřed bývalé ložnice rodičů.

Sem ho vpouštěli málokdy, teď tu byl on pánem. Služky odestlaly lůžko pro oba. Poručila to Lenora?

Pustil ranec na podlahu. Celé zařízení sestávalo z truhly, kolébky, štítů a mečů zavěšených na stěnách, všechno ze dřeva bylo prolezlé červotočem, i kolébka, ještě pár let takového klidu a brouci sežerou celou usedlost. Na zemi čekala hromada hustých kůží a odkrývala lůžko. Vrátil se v nejvyšší čas…

Lenora však zůstávala odvrácená do tmy venku.

– Celé dny tady sedával u okna, – řekla, – a díval se, jestli se nevracíš. Schovával peníze, aby tě mohl vykoupit. Prodával i ovce. Chtěl jet pro tebe, ale zase nechtěl porušit slib, který tu dal Bohu. –

Povzbudivá řeč před ulehnutím. Ondřej si zul drátěnou botu a odkopl ji. Ani se před spánkem neumyl, musel jí páchnout jak vepř, co mu podali k jídlu na uvítanou.

Otevřela truhlu s dost zachovalým kováním.

– Mně nevadí, že jsi tak otrhaný, Ondřeji… teď jsi jak my, jak prostý člověk. – Kurevská řeč!

Podobnou slyšel nedávno na uhlířské pasece! Skončila masakrem. Ale tohle ženské tělo nedráždilo, sklánělo se příliš pokorně. Odevzdávalo by se i bití.

– Tahle truhla byla plná stříbrných peněz, – říkala. – Jsme chudí, Ondřeji. Život se stal tak špatným po jeho smrti. –

– Nic jsem nepřivezl, – řekl Ondřej. – Jsem rád, že jsem vůbec naživu. –

Lenora se skláněla dál nad truhlou, konečně vybrala cosi bílého, plátěného, a zavřela dubové víko.

– Převleč se, – podávala mu košili.

– Podej mi meč, – požádal Ondřej.

– Ten? –

Vzala meč ze stěny a podávala mu jej, s jakýmsi uštvaným leskem v očích.

– A ještě vábničky pro psy. Proč zavíráš oči? –

Neodpovídala, usedla na truhlu.

– Jsem taky unavená, – řekla.

Ondřej ulehl první do kožešin, pohladil otcův rytířský meč, přivoněl ke košili lemované výšivkami. Ani zrnéčko rzi nebylo v ostří.

– Je čistá, – řekl a poprvé se doma usmál, – mělas mi ji schovat spíš do hrobu. –

Matka mlčela, oddechovala slabě. Tady nehrozila žádná uhlířská past, ulehla by k němu bez vydechnutí. Pohlédl k ní a úsměv ho opustil.

– Pláčeš, Leno? –

Cukla hlavou, vytřela si oči.

– To nic, je to pryč, – řekla a vstala. – Na všechno zlé jsem zapomněla. Vím jenom, že jsi tady. –

Uvolnila si pas a pozvedla voskovici, aby sfoukla plamen.

– Nech mi to světlo, – řekl pojednou stroze, – a jdi, chci už spát. –

Plamínek se zachvěl a zmátořil se. Trochu se zarazila, postavila světlo zpátky na truhlu, neslyšela dobře?

– Jdi! –

Najednou cítila rozkaz v jeho slovech a šla z místnosti, ve dveřích se ještě obrátila. Viděla, jak Ondřej zavírá oči, za ní se ani nepodíval. Pečlivě složené zbraně ležely vedle něho na podlaze, tmavá kůže zakrývala odpočívající tělo, záblesky ozařovaly hlavu orámovanou vlasy a jen ruka vyčnívala z kožešin, jako by chtěla dosáhnout k plnému poháru na zemi.

Spal?

Pak se teprve otočila a vyšla z místnosti. Nezavřela za sebou. Zůstala za dveřmi a čekala, že ji zavolá zpět, až zhasne sám světlo.

Ztajila dech a tu uslyšela, jak dveře zapadly, jak doklapla závora zevnitř. Až pak se pohnula a s pasem odvázaným scházela do jizby, kde plál ještě oheň a hřála pec. Na stole zůstalo maso v dřevěné misce, její pohár s vínem. Byl nedotčený.

V celé tvrzi zavládlo ticho.

Lenora pozhasínala světla a dotápala k obílené zdi, kde byl přibitý očouzený kříž. Klesla k němu a odšeptala:

– Pane, dej, ať se nevrátí do našeho domu zlo, které odešlo do hrobu! Dej, ať se na mne Ondřej usměje a netrápí mne jako jeho otec! Ať vzejde dobré zrno, které zasejeme, ať nám vlkodlak neotráví studnu a had nevypije mléko kravám… vyslyš mě, aby zůstal na Vlkově klid… –

Ondřej ležel bez hnutí v komoře, zkřížil jen ruce na prsou. Ale nemodlil se, přestal se modlit od svého útěku ze Stummu. Měl otevřené oči, nedalo se spát. Venku byl asi úplněk, protože byl ozářen strop komory. Tam bylo to hnízdo, ve tmě slyšel žalostné pípání mláďat. Chudáci jiřičky přilepené pod trámem jako vosí slepenec. Měly po domově. Příliš se těšily na léto, přilétly přes hory a doly, přes modré údolí, aby byl znovu milý náš dům a kraj… slýchával takový popěvek v dětství, na jejich uvítání.

Dětství bylo ztraceno otcovým slibem, v širokém lůžku spal Ondřej sám. Samota nikdy není tak smutná, jak v rytířském sále plném spících bratří. Také uléhali s rukama zkříženýma a s meči, spávali v drátěných nohavicích, bezmocnější ve spánku, než kdyby byli mrtvi, pohřbeni svým údělem hůř než pod kameny.

Umřeli všichni! Bděl jen Ondřej a čekal, kdy se doškvaří světlo v misce, aby mohl zavřít oči a naslouchat tikání smrti v trámech.