IXLetnice

Nezapršelo.

Všechny bouřky se úporně vyhýbaly Vlkovu. Na tvrz dolehlo ticho, nic se ani nepohnulo v žáru. Hlína na dvoře popukala. Střechy obou věžiček zářily, jenom kočka se plížila střešním okénkem ke kurníkům. Jinak nic.

Ve stínu za vraty seděla Lenora. Nepořádně svázané vlasy jí visely na hrudi, ve žlábku u ramene se třpytila stružka potu. V poledních žárech usínala téměř okamžitě a ještě ztěžklá spánkem vstávala bosýma nohama na kameny před sklepením a vdechovala plesnivinu táhnoucí zdola. Tam, dolů do pološera, olíznout vlhké schůdky jak čuba!

Čekání na déšť bylo, aniž si to přiznala, zlou tužbou k hříchům, z nesmírného očekávání se rodila jistota, že se stane nějaký zázrak. Seděla s roztaženýma nohama a opřela se plnou vahou o zdivo, tělem se dotýkala těch vyhřátých kamenů. Dnes už se ani spát nedařilo, tělo se vzpíralo pozvednout a přejít těch pár kroků ke sklepu. Strhla si šátek z vlasů a ovívala se plátnem.

– Co je ti, paní? – ptaly se služky.

Prádlo k namočení čekalo v nůších, průhledem spatřila kus stínů ovocné zahrady. Za ní uvadaly louky a pole a ještě dál se modraly kopce.

– Dusím se, – odpovídala Lenora a odháněla je od sebe.

Neprosila o vodu ani o stín. Opřela se hlavou o zeď. Udeřit tak dvakrát třikrát do kamení za sebou, až to zašumí jak krůpěje spásného deště. Spočívala však bez dechu, ruku položenu k hrdlu, poodhalila si hruď, a skutečně, v tichu se k ní blížilo šumění jak rajský zpěv:

Vítám tě, vodo, vodičko čistá
z hor, z řek a kamení,
obmyj mne, hříšné stvoření…

Lenora se zaposlouchala, jako by nedokázala pochopit, odkud ten popěvek vychází. Byl to zpěv dětí a jejich jasné hlasy se přibližovaly:

Krásná paní, pěkně prosím,
dej nám tu trošku…

Ještě daleko na louce vyšel z úvozu zástup dětí, do jejich zpěvu se ozýval klapot řehtaček z psích kostí. Bylo jich tolik! Děvčátka s věnci ve vlasech, se zvířátky z vypálené hlíny v prázdných ošatkách; se všemi žlutými květy léta.

Smrt jsme vám odnesli,
nové líto přinesli,
vítej líto líbezné,
obilíčko zelené…

Lenora se odplížila bodláčím až k boční brance. Z chlévů se ozvaly žíznící krávy, vzlétli holubi. To všechno mají děti rády, přidaly se k povyku a zaplnily již dvůr a obešly dokolečka jabloň:

Gloriá, gloriá,
aby ta děvečka rodila…

Za brankou stál světlovlasý chlapec a bil kostěnou klapačkou do vyhřátých fošen, vtíravě, jako by Lenoře zaťukal do spánků datel. Měl tak slabounké nohy i vyzáblé ručky, uviděl Lenoru v zaschlém pýru a usmíval se na ni…

Psi se vzpínali na řemenech a štěkali. Bylo je těžko udržet, neboť ucítili horký pach řinoucí se krve.

Tobiáš s Jakubem podřízli srnu a dávali lokat krev šílící smečce. Ondřej ještě držel opratě, ale cítil, jak se řemení pne k prasknutí. Další srnu vyprostili ze sítě a pustili ji do krajiny proti slunci.

– Leť! – postrčil ji a Ondřej současně uvolnil psy.

Srna letěla k spásným obrysům lesa a kličkovala v krajině. Ondřej si musel zaclonit oči.

Pak nasedl na koně, aby stačil štvanici.

Srna skákala ve vlnící se trávě, jako by ji zvedal a opět srážel spodní vítr, pak se odklonila a znehybněla ve vzduchu a jako kus kořene ji něco strhávalo k zemi. Tady se běželo o život. Psi již chňapli a srnka se přenesla ke kraji mokřin. Ještě věřila v záchranu, i když jí roztrhli bok. Dopadla do slatiny, ale žádná voda se nerozvířila, bahnisko ji nepohltilo, země unesla štvané tělo i lovčí smečku v patách. Traviny zabouřily cákotem poděšených kačen a psi zkřížení s vlky už drásali hrdlo.

Ondřej vjel do starého úvozu, zarostlého travou. Tudy už nikdo dlouho neprojel. Vzadu se vleče v husté ostřici potok. Praznámé místo. Močál tu ustoupil úskočnému, tvrdému suchu, stáda žíznících jelenů se sem slézala k bahnisku v nejparnějším létě. Prodral se mezi keři a náhle se zastavil.

Odumřel mu štěkot lovčí smečky, přestal vábit lov. Na svahu byl zarostlý náhrobek se štítem z kamene, kde byl rodový erb se znakem černé vlčí hlavy. Kámen přenesený z úpatí tvrze.

Od mokřiny sem zalétl vřesk, pak bylo ticho.

Ondřej stál nad kamenem a neslyšel hejno kačen, které mu rozvířilo vzduch nad hlavou, ani kroky vracejícího se knechta.

– Kde jsou psi? – zeptal se.

– S Tobiášem, přivedu ho, pane, – řekl Jakub.

– Teď ne, – řekl Ondřej a sestoupil z koně. – Dostali ji? –

– Ano. Srnku a dvě kačeny. Podívej, jak jim zdrásali hrdlo. – Ondřej sotva pohlédl na krvavé úlovky. Kačeny! Byly stvořeny, aby je ulovil. Každý tvor má svůj účel, i plačící srny…

– Máme je ještě pustit? –

– Pusť, Jakube, – přikývl Ondřej. – Ještě jednou. Naposledy. –

Usedl na kámen u hrobu a tentokrát se za běžící smečkou nezadíval. Sklonil hlavu před nesmírným sluncem a dotkl se desky již obrostlé mechem. Sem a tam lezli červení mravenci, krvaví jak štěnice ve špitální noclehárně. Pijí také krev z mrtvých? Otec měl hrob v kostele, zde jenom zahynul.

– Ach, pane – řekl Jakub. – Nemysli na mrtvé, kteří tě volají, těm je blaze. Těš se z toho, že ses nám vrátil a že máš léto jak my! –

– Volal mne k sobě? – pozvedl hlavu Ondřej.

– Chtěl jenom tebe, – ujistil ho Jakub. – To si pamatuju, jak křičel: Přiveďte mi synka. Doneste vodu! Chci vidět! Kdyby byla naživu moje žena, jistě by mi podala vodu… A paní Lenoru od sebe odstrčil. Takhle! –

– Proč? –

– Vyčítal jí, že je jalová, že to ona tě vyštvala z domu. Strašně ji trápil. Už byl tak ubohý a ještě tolik křiku nadělal. Tloukl ji bičem, pěstí… co mu přišlo do ruky. Zavíral ji ke psům, nemohli jsme se na to dívat. Proto přišel ten trest. –

Ondřej se odvrátil od náhrobku.

Smečka se prodírala v travinách, chlemstala krev a vodu a vracela se na hvízdnutí.

– Jak zahynul, Jakube? Přesně! –

Knecht si otíral opocenou dlaň o koženou loveckou kazajku, prsty zanechávaly svítivé stopy. Pokračoval ve vyprávění, které Ondřejovi svíralo hrdlo:

– Vjel sem do ostružin a větev mu vyťala oko. Spadl z koně a psi, jak ucítili krev… se na něho vrhli! –

Vlastní smečka, hrůzný konec! Ale ti, co zůstali žít v mukách s umírajícím pánem, na tom nebyli o nic lépe. Lenora dala utratit celou smečku. A trest?

– Porodila mu jenom jedno děcko a to bylo hned mrtvé, – řekl Jakub. – Děvčátko. Sám jsem mu vykopal hrob a udělal truhličku. To je pochováno tady… –

Tady! Bez křtu, bez naděje na spásu, hůř než pes! Léta a potůčky vody z mokřin ohlodaly znak i nápis na holý kámen. Někdo tu zapomněl železný kopáček s dvěma zrezivělými hroty, vysázené kvítky přerostla ostřice a bodláky. Ti strážci zmaru. Mezi vykolíkovanou cestičkou mokřisky zůstaly zpuchřelé pasti a povalený strom.

Děti se vyhrnuly ze vrat a poskakovaly:

Hop, škrt,
černá pentle na krk
a červená na čelo,
jak by ti to svědčilo!

Klapačky udávaly takt, děti obklopovaly paní Lenoru a chtěly ji strhnout do kola. Plácnout do suknice, dupnout bosýma nohama do prachu, až by to zavířilo. Bylo mezi nimi mnoho děvčat ve věku, kdy sama přišla na Vlkov jako nevěsta, poházely dvorek lístky z kopretin. Lenora jim naplnila košíky i ošatky ovocem, křížalami i ořechy, všemi dary, co na usedlosti zbyly. Otočila se v tom reji a byla jen o hlavu výš, ale tmavá ve svých strohých šatech. Ty dusily tělo, zatěžkávaly nohy. Každé pousmání ji zabolelo, každé pohlazení dvojnásob. Zamotala se před branou, když ji děti pustily a rozběhly se.

Nebyla už děvče ani matka. Smích dětí se od ní vzdaloval, slunce tolik nepálilo. Byla jenom vdova a na dvoře osiřelo plno pošlapaných květin. Jako po veselce…

Ukažte jí cestu širou, kudy hříšní do pekel jdou! Kolik jen svátků světila, kolik se pátků postila, kolik chudých obživila… Ani jedno dítě! Jalovice! Děti se už ztratily louce, teprve pak se Lenora probrala a uvědomila si, že ještě drží prázdnou ošatku a stojí sama před vraty jak nějaká coura.

Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky,
skrze muky do propasti, a z propasti do radosti!
Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla…

Tak zpívali žebráci při svatbě! Odhodila ošatku a šla přes dvůr jako poslepu, kroky ji vedly ke stáji již najisto. Na krabaté zdi byly zatlučeny čtyřboké hřeby se zářezy a na nich všechno, co pro tu chvíli potřebovala k útěše. Chvíli postála před trámem, někdo sem založil kladivo k naklepávání srpů. To nyní nehledala.

Zavřela dveře a zůstala stát v pološeru.

Na zdi čekaly obojky a biče pro psy, k těm předstoupila jako před oltář a rozepnula si šaty. Okamžitě, trhnutím, jako již tolikrát, z nich vypadla ňadra. Ta si Lenora zachytila a podržela i s kusem šatů a poklekla ke zdi. Zaťala prsty do železného kruhu na přivazování krav a začala se bít přes hruď, přes obnažená záda. Krátce, bez prodlevy, spěšně. Tak se zahání k zoufání bolest, až k zapomnění… Tentokrát to nestačila, šířící se úlevu přerušilo cvakání přijíždějícího koně, jako by vjel jezdec na bělouši v plné zbroji na kameny vlkovské tvrze. Zastavoval na dvoře.

Lenora se neodvažovala ani pohnout, čekala ve svém pološeru při zdi, až kroky zajdou do vnitřního domu. Ale tu vycítila, že ten venku jde k ní. Kroky tápaly po mlatě jako poslepu, stanuly před stájí.

Chvatně se překryla a přikrčila, aby pruh jasu z nádvoří neodkryl její nahotu. Neboť dveře se otevřely a světlo vniklo dovnitř. Bála se, že znovu uvidí tu tvář s vyťatým okem a…

Stál v nich Ondřej!

Jen obrysem hlavy podobný tomu, co vyvanulo z hrobu. Neměl škleb ve tváři, nekřičel bolestí a nešlehal bičem. Stál s hlavou schýlenou a jeho oči si teprve přivykaly dusnotě chléva.

– Proč nejdeš ven na slunce? – říkal tak tiše, tak mírně jako nebeský anděl. – Jsou letnice a ty se zavíráš jako dobytče ve stáji. Kde jsou ty děti? –

Mluvil do prázdna? Jak spasitel! Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte! Ukažte jí cestu širou, kudy hříšní do pekla jdou… Tak to vypadalo, protože se Lenora neozývala.

– Pojď, Leno. Půjdeme za nimi. –

Prozradil ji dech. Ondřej ji spatřil klečet na zemi poházené slámou, k hrudi si tiskla šaty, jako by upadla jen náhodou.

– Vstaň, Lenoro, – přistoupil k ní.

Zase ta strašlivá žebrácká píseň. Co naříkáš, duše hříšná? Jakpak nemám naříkati, když se nevím kam podíti? Pozvedla hlavu a v očích se ztrácel úlek a přicházela tam vyčerpanost.

– Cos chtěl, Ondřeji? –

Příliš nucený byl její klid. Ondřej jí položil ruku na vlasy.

– Bojíš se mě, Leno? –

– Tebe? Ne, to ne, – odpovídala jakýmsi chvatem, – ale nedotýkej se mne. To nic, nech mě tu chvilku samotnou. Tak běž! –

Tvářil se zaraženě, chtěl uposlechnout. Odtáhl již ruku, ale ucítil něco lepkavého, nebyl to pouhý pot, co mu ulpělo na prstech. Dotknul se praménku krve!

A to mu změnilo obličej, až Lenora vykřikla.

– Ne, Ondřeji, – řekla chvatně a začala ustupovat podél zdi. – To ne. Nech mě! –

Prudce jí odtrhl ruce od těla, surově jak jeho otec. Šaty, kterými si chránila zhanobená prsa, spadly na udusanou zem a Ondřej měl před sebou nahou kůži pokrytou šrámy a šlehanci.

To ona! Sama!

– Ondřeji, – zaúpěla. – Jsem přece tvoje matka. –

Zapadlo to v chlévě. Nehýbala se, hlavu měla opřenu o zeď, oči zavřeny, rukama si překřížila hruď jako světice před mučiteli. Ondřej od ní ustoupil. Proč se nebránila, proč neutekla ven a nevolá o pomoc čeleď? Stejně by ji nikdo neuslyšel!

– Jdi, Ondřeji, – sotva pohnula rty.

Konečně poslechl. Vrátil se ke dveřím a oběma rukama se musel opřít v otevřených veřejích, aby se nezapotácel. Tak ho uhodil surový jas zvenčí. Ven však nevyšel. Učinil něco strašlivého: zavřel ty dveře!

Zůstali v naprostém přítmí, bylo slyšet jen dech. Vracel se ke zdi, narazil do trámu a tam stála žena. Neunikla ani o krok při zdi, nepozvedla si ani spadlý šat, neučinila vůbec nic. Teď se zastavil i její dech.

Žena otevřela oči. Zdály se bázlivé v přítmí stáje, ale přesto se neodvracely.

– Ondřeji, – promluvila, – já vím. Opustíš mě, jako jsi opustil řád! –

Tak slabounce zazněla výčitka příšeřím stáje, ale byla horší než křik, nebo kdyby Lenora udeřila. Ruce mu sjely, něco mrazivého provanulo stájí, jako kdyby otevřel dveře do dokonale prázdné místnosti a uviděl nečekaně studené moře.

Řád! Stála tu zpola obnažená žena. Pletence tmavých vlasů jí padaly na ramena. Plátěná čelenka podvazovala její tváře a bradu, jako by svazovala rány. Živoucí žena. Přitiskl se k ní a ona ho objala kolem hlavy a pomalu se sunula při zdi i s Ondřejem k zemi.

Zašeptala něco, odhrnula mu z čela vlasy slepené krůpějemi, které mrazily, pohladila jeho sevřené oči a sunula se níž po hrudi, až našla jeho prsty a spojila je se svými. Tak se chytají dva tonoucí, než je pohltí vlny. K Ondřejovi se blížila těžká, pootevřená ústa. Světlo, pronikající jediným kruhovým otvorem, ozařovalo příčně její obličej, který zkrásněl, a záplava tmavých vlasů pokryla Ondřejovi hlavu.

Jak koňské žíně, jak teplo plné stáje.

A zbylo tu ticho, teplo k zalknutí.

Stájí se ozýval bzukot much, světlo sotva zářilo na udupanou hlínu a chomáče rozházené slámy. Žena sbírala svoje šaty, plakala.

Ondřej měl hruď horkou, tam mu ji zkropily ty divoké slzy. Díval se mlčky na to veliké, odhalené ženské tělo, klečící na podlaze, tmavé vlasy teď visely až k zemi. Díval se na ni, ale snad ji ani neviděl, nevnímal vzlykot. V jeho obličeji nebylo uspokojení, žádný náznak účasti. Pouze ženám přináší pláč smír…

Otřel si čelo, zvedl se z hlíny a šel otevřít dveře.

Ještě tam bylo světlo. K neuvěření průzračný vzduch. Světlo vpadlo přes Ondřeje a dralo se do stáje a odkrylo celou podlahu. Jako by se nic nepřihodilo. Vyhlédl do dvora, byl pořád prázdný, lidé se ještě nevrátili z lovu, neslyšel z dálky psy ani bučení krav ženoucích se k napajedlu. Všude na statku vládl obvyklý klid, takový, že se v něm ozývalo lhostejné šelestění studny…

V létě se začíná nový den soumrakem.

Slunko padalo zplna už jenom na obě protější hory, protahovalo stíny tvrze do krajiny přes úvozy a výmoly i shluky osamělých stromů. Děti běžely po kvetoucí louce k dubině. Ještě zpívaly a pronásledovaly nejmenšího chlapce. Mávaly nad sebou slaměnými loutkami a kozlí hlavou opentlenou stuhami a mezi stromy se rozletěl jejich pokřik i klapot kostěných řehtaček.

My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme,
kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi…

Světlovasý hošík kličkoval a snažil se skrýt s usušenými jeřabinami a pečenými jablky, ale les to byl nevalný, šlehal kopřivami a vraními oky. Tlukot klapaček by vyplašil i straky a zajíce v křoví, děti už uprchlíka dostihly.

Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil?
Že jsi Pána Krista Židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit,
až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme!

Nenadálý, pln příšeří však bývá takový okraj lesa, když sem vběhneš z osvícené louky. Než stačily děti přizpůsobit oči, klopýtly přes kořeny a vyjekly hrůzou. Ze šera dubiny před nimi někdo vystoupil a zastoupil jim lesní pěšinu s napřaženým mečem.

– Stůjte! – křikl. – Tak dost! –

Tolik se ulekly, že upustily ošatky i světlovlasého Jidáška s ořechy a ošatky s dary se jim vysypaly z hrstí.

– Zahoďte ty modly! – volal ten přízrak nad nimi a jeho tvář byla bledá i v lesním pološeru. Měl na sobě bílý plášť s velikým černým křížem a ohromil vyděšený sbůrek před sebou.

Nerozuměl slovům jejich popěvku, viděl jen pohanské zvířecí modly, jak se posmívají v dubovém lese. Rozutíkaly se před ním, nedostihl ani toho nejmenšího chlapce.

Byl to Armin von der Heide!

Děti prchaly do sluncem vyhřátých luk a Armin von der Heide sbíral odhozené panáky i vycpané psí hlavy a rozbíjel je o kmeny dubů. Temné, zuřivé rány duněly v háječku, koží potahovaná dřívka i sláma se sypala na uzliny vyteklé mízy dubových obrů sešlehaných blesky, dokud se neroztříštila kůstka poslední hračky.