IVÚtěk Ondřejův

Z celého nádvoří bilo Armina von der Heide prudké sluneční světlo. Střechy se pokojně leskly, v příkopech stačily rozkvést olše, z věží pokřikovalo ptactvo. Za poslední čas příroda poskočila k přepestrému životu. Neochotně nastavil tvář jarnímu slunci, které pálilo rovnou k němu, a hned je přivřel. Šero si nemohl vrátit, navíc žíznil. V granitovém korýtku při cihlové zídce šelestila voda, k té by trefil i poslepu. Nad pramenem byla deska s vytesanými postavami Krista, přicházejícího se svými apoštoly ke studni, kde mu podává vodu žena.

Armin von der Heide přistoupil ke žlabu, sklonil se, aby si nabral vody do dlaní a zchladil si obličej i pálící víčka, a vtom uslyšel posměšek:

– Krásná nevěsto, dej mi pít! –

Sotva se otočil, uviděl škaredého, hnědého mnicha. Seděl na cihlách s knihou na kolenou, ale nečetl. Jak páchnoucí kozel se šklebil:

– Tak je to tu psáno, milý bratře, – říkal významně.

– Neumím číst, – bránil se Armin von der Heide.

– Zato já umím moc dobře. Latinsky, německy, řecky, – vypočítával mnich. – Co? Taky bys chtěl dostat napít od krásné nevěsty? Je konec půstu. –

Armin von der Heide se na mnicha zdánlivě nepodíval, utišil žízeň, ale něco palčivého zůstalo v jeho hrudi.

– Znám tě, urozený bratře, – posmíval se mnich. – Pamatuješ, táhli jsme spolu k Svaté zemi? Škoda že neumíš číst… zde je novina o božím městě, – zaklepal prstem na převázanou knihu a slezl z roubení.

Armin von der Heide věřil v zázračnou sílu tohoto pramene, otřel si cípem pláště rty a na konci plnovousu mu perlila krůpěj.

– Jaká novina? – zeptal se a mnich se tomu pousmál a vzdychl:

– Třikrát běda, že jsme nedošli. Považ, bratře… úžasné množství nevěstek. Křižáci slouží mnohem víc Venuši než Martovi! Těch hampejzů a vinic, nádhera boží… –

– Mlč! – Armin von der Heide strhl mnicha jediným máchnutím k sobě a cpal mu hlavu k vodě. – Podívej se na sebe, jak jsi škaredý, a mlč! –

Potopil tu olysalou kozí hlavu, tak se očišťují i pohani v předjaří a jejich křest bývá i nanebevzetím do hlubin tůně nebo na mořské dno. Pak mnicha pustil a vyrval mu knihu, aspoň tu utopí v hradní studni a zbaví nečistoty.

Právě spouštěli okov.

– Co dělá? – zeptal se řádového sluhy.

– Nesu mu jídlo, – odpovídal pacholek a šel za ním. – Závoru má vytaženou od večera, jenže nevychází. –

– Modlí se? –

– Co jsem tu byl, je ticho, – řekl knecht před kovanými dvířky. Zastavili se. – Jenom když psi trhali Rotgiera, slyšel jsem za zdí smích. –

– Smál se? – řekl nevěřícně Armin von der Heide.

– Tak, pane, – kývl knecht. – Pronikalo to sem k studni, jako by mu zlý duch vstoupil do těla. –

Armin von der Heide překročil odhozenou lipovou závoru a ote­vřel dvířka kajícnické cely.

– Ondřeji? – řekl do tmy.

V kobce zůstávalo mrtvo, neslyšel odpověď ani vzdech. Kéž by tam někdo zasténal! Armin von der Heide vzal voskovou louč, ale nemusel ani posvítit. Sílící denní světlo stačilo poodhalit mokré zdi i krabatou podlahu. Odkrývalo neuvěřitelnou věc, víc než šlehy planoucích voskovic: v kajícníkově cele nikdo nebyl. Jen prašivá kůže…

Ondřeji!

Kosové ještě pokřikovali k chvále rozbřesku, zato slunce se schovalo. Bylo slyšet okov, jak letí do hradní studně. Náraz o vodu však z prohlubně nahoru nedolehl. Postní čas skončil. Boční branka byla již od rána otevřena pro kohokoliv, do kraje se trousily ojedinělé přízraky řádových kajícníků, vylézali z cel a šli se potěšit denním světlem a proměnami jarní přírody kolem řádového hradu. Daleko nedošli, pokašlávali, posedávali na chomáčích ostřice a kládách, záhy se vrátí k prvnímu jídlu po krutém půstu.

Krápalo.

Hnalo se to od moře. Obvyklé severské jaro mělo svůj ráz. Mraky nad zálivem už zčernaly. Armin von der Heide se díval na přibíhající vlny, na pásek písečné kosy na horizontu. Marně. Nic se tam nebělalo, řádový plášť ani lidské tělo. Moře se přelévalo, bez síly, bez příboje. Plošina bez úkrytu. Také místo na břehu, kde ležel nedávno s Ondřejem, bylo pusté. Jen tráva se ohýbala.

Armin von der Heide dojel až k pahýlu křižácké kogy.

Teprve pak udeřil z dálek hradní věže zvon. Jeho hlas odnášel vítr k písečným dunám. Zapadne bez odezvy, vítr změní přesypy a smete navěky stopy. Pozemské šlépěje, ale jsou taky dráhy po obloze, které oko neuvidí a ucho neuslyší, a přece poznáš, kudy táhly divoké husy a labutě.

Sestoupil z koně, klekl si do písku a opřel se celým tělem o trosku. Husy i labutě se záhy vrátí a znovu oživí vody zálivu, písek se zabělá bílým a šedomodrým peřím, koga se pokryje a o něco víc zchátrá ptačím trusem, ale bude znovu žít, obletovaná ptáky a jejich křikem, jako by plula v staré slávě po volném moři.

Armin von der Heide měl nyní dýku v pěsti a ryl do ohořelého dřeva první zářez. Pak rýhu ještě hlubší, rozštěpující se v ramena kříže maltézských rytířů. Znak zrazených bratří opouštějících Svatou zemi, tak tupili ostří svých mečů o bílé hradby a mostecké věže na znamení potupy a přísahy, že se jednou zase vrátí! Znovu uvidí bílé jeruzalémské zdi, znovu pomstí smrt syna božího! Prastarý křižácký slib, který nemůže nic zastavit, neboť byl dán mrtvým.

Začalo pršet, když Armin von der Heide dokončil kříž a déšť hladil čerstvé rýhy v pahýlu, vybělené jak oblázek v korytu říčky. Krůpěje šlehaly i kůži Armina von der Heide, tekly mu po čele a zatékaly za okraj železného límce košile.

Naposledy se rozhlédl po vodách zálivu, pak schoval dýku.

Musím tě zachránit, Ondřeji!

I kdybych…

Lilo.

Zvon byl zdušený deštěm, rohy tupě bučely jak krávy nad ztracenou pastvou.

Komtur této posádky hradu Stummu Rawino z Leiningen se hřál u ohniště v klenutém sále refektáře a naslouchal lijáku. Přihnalo se to nějak záhy na krajinu i řádový hrad. Padalo to z chrličů i po střechách, pískovcoví čerti a ještěři nestačili tolik vody pobrat. Bouřka to nebyla, ale rovnou příval. Druhý útěk v jediném postním týdnu, to bylo jak nákaza. Přikládal si sám do ohně. Při zdech stály lavice a truhly se znaky zemských mistrů, jinak byl sál holý a tmavý. Lijákem se zcela zešeřilo, ještě nebyl večer. V takovém dešti si zpřelámou koně nohy a psi ztratí každou stopu.

Zvon konečně umlkl.

Komtur se pohnul a odvrátil od plamenů. Teprve když jeho oči uvykly přítmí v sále, uviděl lidský obrys u dveří.

Vysoká postava v promáčeném řádovém plášti odstoupila od dveří a zůstala stát u žulového větráku ve zdi. Byl to Armin von der Heide.

Čekal na sebemenší pokyn. Komtur se opět odvrátil k ohni. Na zemi vedle něho ležel jezdecký bič, labutí pero a kovová konvice s vínem.

Byl to Armin von der Heide, kdo promluvil první:

– Přivedu ho! –

Komtur už vypil dost a neochotně se probral.

– Jsi promoklý, synu, – řekl a podával Arminovi plný pohár. – Na­pij se. –

Armin von der Heide přijal pohár, měl zavřené oči, aby se nemusel dívat do ohně, pak se napil. Otřásl se, jako by mu přilili do nápoje žluč místo medu.

– Propusť mne, – řekl s velkým naléháním, – ctihodný a moudrý bratře. A setrvej v důvěře, když se s návratem opozdím. –

Komtur Rawino von Leiningen pohlédl s jakousi nechutí do jeho úzkého, tak trpkého obličeje se sevřenými rty.

– Chceš jít za území řádu? –

– Chci, – řekl okamžitě Armin von der Heide. – Kamkoliv. Bez doprovodu, bez štítonoše. Třeba jen s dýkou, jak potulný pes, ale najdu ho! –

Komtur z Leiningen neodvracel oči od ohně. Jak dlouho potrvají jarní deště? Visla se vyleje z břehů, zničí setbu. Co mohl dělat? Všechno má svůj čas, všechno přebolí, vše bere zasvé. S tváří prohřátou plameny a částečně i vínem si povzdychl, jelikož bylo nutné vyslovit příslušnou řádovou poučku, a pravil:

– Všechno naše konání je hříšné od samého začátku. –

Víno smíchané s teplem ho přemáhalo. Ano, taková byla i pravda. Nakonec zevšední i útěky z řádu. Odložil konvici a vstal, co se zbytkem dne v neustálém dešti?

– Slabost těla je nám vrozena a opouští nás, když tělo hnije v zemi. Tak je to, synu! Nedokážeme se bránit. –

Marnost nad marnost. Kolem nich se ozývalo hučení vody padající z věží do dvora. To už nepřestane!

Armin von der Heide měl divný obličej, jako by chtěl stále něco důležitého říct, ale neuměl to vyslovit. V co ještě doufal? Plášť má promáčený, a pod ním si natáhl košili z lesklého kovu. Mrazila už od pohledu.

– Najdu ho, – promluvil sotva slyšitelně, a bylo to horší, než kdyby v refektáři zakřičel. – Nechci spásu jenom pro sebe, urozený bratře. Jeho tělo zbloudilo, ale duše se vrátí sem. Přísahám ti to! –

Zběsilec! Rawino z Leiningen uhýbal očima před jeho bledým, strnulým obličejem. Musel si oběma rukama přichytit cípy kožešinového pláště, jak mu bylo náhle chladno.

– Přilož radši do ohně! Táhne z tebe jak z hrobu. –

Vyčkal, až se Armin von der Heide sehne, zvedne sosnové poleno a vloží je do ohniště. Syrové dřevo začpělo, zavonělo, míza utkvěla na Arminových prstech, nedala se otřít do řádového pláště. Liják neustával. Teklo to nyní i jícnem větráku a z komína a stékalo po zdech. Oheň skomíral.

Příšerná hodina!

Liják v krajině přitloukal všecko živoucí k zemi. I prchajícího Ondřeje. Písek, ten nejlepší hrobař, zbavoval i puchu řádového hradu. Stumm zmizel. Ondřej z Vlkova se již nemusel brodit odpadní strouhou, další přesyp ho bezpečně pohltil. Ubývalo mršin i výkalů. Postavil se na nohy až na písčitém pahorku. Příroda byla s ním, naplnila se deštěm, ten smyje i nános kalu. Stoka se táhne až k Visle, nejširšímu místu, kde se řeka vlévá a mísí se slanou vodou zálivu. Tudy ještě nikdo řádovou hranici nepřekročil. Rotgier udělal chybu, že zamířil rovnou k jižním hranicím. Nejkratší cesta je cestou nejzrádnější, příliš láká k cíli. Svou zkázou však vnukl Ondřejovi spásnou cestu, aby zvolil opačný směr, ten nejhorší. Na sever, k moři.

Ondřej z Vlkova šel dlouho po pobřeží bosý a v pásech slizkého náplavu, často se brodil šedým pískem a solí, aby moře smazalo jeho stopy. Pak narazil na záliv.

Byl však vystaven nepohodě i náhodným zrakům z celého zálivu jako kůl na pobřeží. Musel čekat na noc.

Dva zatoulaní vlci se někde v soumraku zastavili, zrousaní také pod obraz, a číhali, zda neusne. Hodil po nich klackem, aby takové společníky zahnal, a slyšel, jak se klidí. Docela jak prašiví psi u nějaké vesnice, prošlá zima je obrala o sílu a vypelichala jim kůži.

Ani Ondřej dlouho na pobřeží nevydržel. Táhl k dunám, kde byla aspoň tráva a začínal borový porost. Na obrovských kletích se srážela vlhkost a pohasínal třpyt pavučin. Teď si, člověče, pomoz! Drátěná košile mrazila, až začal jektat zuby, meč tížil, a ještě se musíš starat, aby se neotupilo ostří v písku a výzbroj nerezivěla. Zkoušel se chránit před deštěm borovou kůrou, utišoval kňučící střeva kořínky a bobulemi. A snil o pšeničné placce, také o tlusté ženské a o suchém příbytku. To štěstí tak mít! Padnout na seno, na čerstvě požatou louku, dostat se z dosahu řádových hradů a do setmění přejít řeku, přenést se přes rozlévající se vodstvo u zálivu. A místo toho byl poprvé tak sám v nekonečné noci. Beze světla, už druhý den nejedl.

V podrostu si natrhal kyselé zaječí zelí a šťovík, voda, co nachytal do otevřených úst, hlad jenom povzbudila. Měl ještě řádový plášť na sobě a meč, dokázal by vykřesat oheň z křemenů a stvolů suché trávy, mohl se bránit jako člověk, pokud ho nezahubí samota a ticho.

Povlaky loňského listí vyznačovaly chodníky divoké zvěře. Ty nebylo snadno křížit. Vlků a jelenů se bát nemusí, v tomto nečasu bylo všechno živoucí v doupatech a pod zemí. Avšak déšť slábl.

Nemohl se zastavovat, rozhrnoval větve a tu chodník končil náhle přímo v pohanském pralese. Slyšel i vlky, měli dost žrádla v houštinách, dostatek utopenců při ústí Visly, a nemuseli napadat osamělého křižáka, prošlého tolika strážemi a přepady. Na jednoho zase v šeru narazil. Byla to vlčice, poraněná zubrem, a kolem ní štěňata, sající z ní ubývající život. Ucítila Ondřeje a zakňučela, aby je ušetřil. Ležela na boku a slepá mláďata ji nechají pojít, až jí mléko dojde, a budou si sama hledat obživu v pralese. Snadná kořist pro orla i krkavce. Vlčátka kýchala vlhkem a motala se dočista jako člověk. Kňučení a kýchání Ondřeje vyprovázelo a pak se zaposlouchal do zavytí v dálce.

Už nepršelo. To byli psi, psi z osady, slyšel i krávy. Ubohý, skrytý život se hlásil v pustině a dál se bělalo malé hospodářství, ale hospodařilo se tu? Kdo? Neviděl ani chlívek, ani kurník, ani rádlo či sýpku na přeslici. Čím se živili tito lidé, co naplňovalo sklípek přibitý lijáky do hlíny? Leželo tam něco jako hliněná nádoba s kvasem nebo obětiště pohanským bohům.

Byli to rybáři a živila je Visla a vody mořského zálivu. Pokřtění pohani s modrýma, krutýma očima.

Ondřej tu noc přečkal také v suchu. Našel blízko řeky koňské jesle, upletené z chrastí. Takové znali jen staří Prusové, křižáci krmili své kobyly ve stájích a pečovali o ně lépe než o své poddané a sebe. Ondřej mohl být bez obav, žádný Prus nesměl mít od poslední vzpoury koně, jesle tu osiřely zbůhdarma.

Měsíc se neukázal, ale hladina řeky před ním světélkovala. Čekal na úsvit. Vynořovaly se keře a tyče opřené o javory na protějším břehu, ve středu říční hladiny vyčníval pás písku, plný spících kačen.

Zanedlouho vyrazí první veslice. Ondřej svlékl plášť s černým křížem a smotal do uzlu, ke kterému přidal meč. Byl tou nejcennější věcí, co vlastnil, na břitkosti meče závisel jeho další osud, čepel si chránil pochvou před ztupením, a aby ho neporanila.

Někdo již přicházel ke kolíkům. Ozvalo se zaskřípění, pokládali vesla na vodu? Stařec v kuní čepici odvazoval člun z rákosí. Co tak zaskřípalo, byla tyč, o kterou se opíral. A zdálo se, že ještě spí, protože sebou polekaně trhl, když se Ondřej vztyčil na břehu a sebral mu louč z háku.

– Boží jitro, starče, – řekl Ondřej a skočil do člunu.

Oslepený starcův obličej se zatřásl, oči zaplavaly.

– Pojedeme? – navrhl Ondřej a sebral mu i hák z ruky.

– Víš, co je to za řeku? – promluvil starý.

– Visla. Tady končí území řádu, – řekl pokojně Ondřej a odrazil lodici od břehu.

– Kam to jedeš, pane? –

– Naproti. –

Stařec usedl na dno lodi a zakryl si rukama obličej. Neodvážil se ani zabědovat nahlas.

– Co se bojíš? – chlácholil ho Ondřej a tu ten poloslepý vzhlédl těma svýma pruskýma očima, které se nedívají nikam.

– Proč jako bratr nemáš řádové odznaky? –

– Na to radši zapomeň, – pravil Ondřej. Lodice se sotva rozkolébala od břehu a stočila se, jako by tu čaroval vír, který tu být nemohl. – Jedeme! Co se tak díváš? –

– Bůh neodpouští hříšníkům, kteří ho zradili, – řekl vzdorovitě stařec. To, jak Ondřej odrážel loď, ho podivně zklidňovalo.

– Co mi to blábolíš, starý? –

– Přivedou každého běžence zpátky, živého nebo mrtvého, – rozvykládal se stařec. – Kdo ti pomůže, tomu nezbude ani travička k živobytí. Taková je pravda. –

– Jeď ty! – poručil Ondřej.

– Nemůžu, – ušklíbl se stařík. – Narazili jsme na dno. –

Ondřej litoval, že odhodil pochodeň. Zasyčela prve při nárazu o hladinu a byla pryč, zůstali v pološeru. Nad vodou se kouřilo a valila se oblaka mlhy, v té se motali s lodicí a mimo ně byla krajina jasná. Chýše se probouzely.

– Pro slitování boží, – naříkal stařec, – jdi pryč z lodi. Řád nám vypálí osadu a nás všecky utopí. Už toho bylo dost! –

– Nemůžu, nevidíš? – rozzlobil se Ondřej. – Kam to ženeš, starý! Chci naproti, ne po proudu. –

– Já ne, pane, – odpovídal poslušně přívozník, – Visla! Má nás, teď nás zanese, kam chce sama. Té neporučíš! –

A pojednou odhodil hák a vrhl se do vody. Lodice se zakymácela a otáčela se na bok. Stařec už pádil v půlce řeky a kupodivu byl na mělčině, brodil se a padal, hned se zvedal a křičel přes vodu:

– Křižák! Zrádce Ježíše Krista! Bijte ho, lidi! –

Ondřej se snažil vyrovnat člun, ale jakýsi boční proud Visly ho hnal zpátky k lidem na břehu. Ten tmavý chuchvalec se pohnul, teď ho rozsápou na kusy. Slyšel jejich dupot a nad vodou letěl první kámen, za ním další. Ty třískly o loďku. Kus klacku udeřil Ondřeje do hrudi, až se zakymácel, po dalším zásahu spadl do vody i s mečem.

– Táhni od našeho břehu! – křičeli lidé. – Táhni mezi vlky, ať tě sežerou! –

Ondřej se zachytil kraje lodice, aby se znovu nepotopil. Vyplivl vodu. Říční proud ho odnášel od břehu a kamení pleskalo za ním. Jen jeho ruka s mečem vyčuhovala nad vodou, proud byl stále dravější a nesl ho jako třísku. Nanovo se potopil a pak už ho nebylo vidět.

– Prašivec. Každá žena, každá kravička, kterých se dotkne, budou prokleté. Mléko jim otráví jak vlkodlak! – naříkal stařík na svém kousku písku a čekal, kdy se uklidní hladina.

Z Visly čišel chlad, už do ní nepršelo jako v posledních třech dnech, ani kolíky od břehu nelétaly. Zůstala jenom pěna a trochu dřev na hladině, byla šedá, utopená v mlze.

– Je pryč, – oddechla si rybářská žena a přežehnala se, – pánbůh s námi! Je to všecko jedna sebranka. Kéž by už bylo aspoň trošku teplo… –

Ale obloha se neprosvětlila, sem k vodám Visly se slunci ještě nechtělo, vycházelo daleko v moři…

Tam také končila zcela jistě řádová hranice.