VIMilíře

Tichaplný a bezpečný bývá takový střed lesa, zbavuje své obyvatele tísně podhradí, zákeřnosti kupeckých cest, dává jim obživu a chrání před rozmary vládců. Vlídné útočiště pro člověka, pokud se v lese narodil, avšak kruté stanoviště pro toho, kdo je tu vetřelcem.

Uhlíři, co pálívali dřevěné uhlí, znali svůj prales. Srostli s vlky i příšerami a rádi přijímali do svých chvojových srubů lidské vyvržence. Bývala to divoká tlupa! Za mrazivých nocí zalézali do děr a kožešin, nanejvýš si přes zimu nakáceli potřebné množství bukového či jedlového dřeva a pak čekali na jarní tání. Neboť kromě dříví byla nejpotřebnější k jejich práci voda. A tak žili v blízkosti propustí a potoků a z doupat je vyhánělo teprve jaro. Vítali je po svém. Nejdříve urovnali louku při potoce, až byla rovná jak mlat, pak zarazili kůl. Prastaré obětiště mezi prvními bledulemi a blatouchy. Tělo obětovaného zvířete i člověka se pěkně obložilo dokola poleny, jako když vkládáš mršinu do mraveniště. Tu kupu pokryli tarasem, uplácali prkny a zasypali mourem a ponechali jen kruh pro založení ohně. Pěkná mohyla vzplanula vprostřed vzrostlého lesa a zlí duchové a lesní skřeti již nekazili uhlířskou práci. Dostali svou oběť a v tu noc se neodvažovali zabloudit k milířům klášterní lovci ani svatí poustevníci a lidé z vesnic.

Les zůstal opět daleko. Místa, odkud stoupal dým do modra, bývala vypálená, praménky šedivého kouře prozrazovaly, že milíř správně prohořívá. Jestliže prošlehl z dýmníků plamen, uhlíři jej vzápětí udusili. V pralese zavládla denní lopota, kolem milířů se muselo chodit, přikládat, ucpávat, propichovat hrabicemi a stále polévat. Kdo by měnil takovou lopotu za bezpečnou vesnici? Když shořel milíř, shořelo i živobytí uhlířů. Milovali proto raději dny, kdy se dým táhl podél říčky. Za takových bývalo v lese nejtišeji…

Zato za měsíčných nocí stoupal kouř vzhůru, dostával tah a často prošlehl ke korunám buků mocnější plamen. Tehdy bývalo uhlířům zle, oheň polykal výdělek, zdaleka vábil k jejich příbytkům dravou zvěř i lidské vyvržence.

Jednoho dne k nim přilákal kouř i toho vlkodlaka s mečem. Zčistajasna ho našli na zabláceném břehu, kde ležel v kapradí. Jeho šaty byly rozedrány, vlasy zaneseny špínou. Vychrtlý, jako by se živil kořínky a bobulemi, jeho meč v trávě však zářil.

– Co je to za dobráka, že spí s rukou na meči, – řekl nejmladší uhlíř a kopl spícího do žeber.

– Jsi němý? – ptal se ten starší. – Odkud máš ten meč, chceš nás tu všechny zabít? –

Ten ubožák nepozdvihl hlavu. Každý jiný by začal prchat nebo škemrat o živobytí. Tenhle ne! Nečekal, až se ho dotkne ruka, která sahala po meči. Vyskočil a vycenil zuby. Bylo to zachrčení vlka. Jedinou dobře mířenou ranou udeřil jen krajem meče uhlíře přes paži, jako by šlehl železným prutem.

Hned měl kolem sebe místo.

A to bylo všechno, zase si sedl pod olši s mečem těsně u nohou a čistil ostří chomáčem trávy. Pár krůpějí krve a páseček kůže, jako by sloupl povláček hada.

– Ďábel nám ho poslal, – přežehnali se uhlíři, když tu blýskl tím mečem. Takovou zbraň mohli ovládat jen panští královrazi, a ne životem pronásledovaný člověk. I dýku měl pěknou, s trojhrannou čepelí, jakou nemá ani otec převor Doleator v Landšperku… Tou dýkou si klidně ořezává vousy, jako by se v kapradí nic nepřihodilo. Bůhví co ten provedl! Ať ho chytnou s vousy, nebo bez nich, stejně bude viset!

– Čí vlastně jseš? – zeptali se uhlíři. Rána mečem tolik nebolela, stačilo ji zaplácat blátem a zakrýt lopuchy. Na slunci krev zaschne.

– Lovec, – odpovídal.

Musel být zdaleka, když ani neznal svůj les. Pěkná povídačka!

– To tu spíš za dne? –

– Šel jsem celou noc, – odpovídal trpělivě. – Ve dne odpočívám. Za nocí je chládek, jsou krátké, je brzo světlo. –

Co jim to povídá? Ukradl ovci a prchá z kláštera?

– A kdo tě tak zřídil? –

– Vlci, – lhal jim dál a nabíral si do dlaně čerstvou vodu. – Zabloudil jsem v lese, pátý den jsem nic nejedl… –

Pěkní vlci! Klášterní ozbrojenci na něho pustili psy, ti ho tak zřídili, vlčáci!

– Musels bloudit po moc divným kraji, – řekli uhlíři již vlídněji, – v létě u nás vlci nejsou. –

– To je dobře, – pravil skoro zvesela, jako by tu byl on pánem. Omytý se dost změnil, skoro jako urozený člověk, kterého ztratili sluhové při lovu. Co kdyby to byl skutečný zeměvládce, nebohý český kralevic? Vyprávěly se takové zkazky u milířů.

– Tak dost, lidi, – vstal z kapradí a uložil meč do svých had­rů. – Podívejte se, co nosím na sobě. Jsem jenom prašivý poutník. Nechte mě trochu, ať si odpočinu, a ráno půjdu. –

– Kam? –

– Do Lešnice, – říkal již po pravdě. – Chci najít statek pána z Haugvic. –

A tím se konečně prozradil! Uhlíři se svorně zaradovali a řekli:

– Pána z Haugvic hledáš? Musíš sejít tamhleten kopec a pak přímo dolů. Kus dál je statek. Až vyjdeš z lesa, uvidíš ho. –

– Dobře, – řekl vetřelec, – pamatuju si to. Potřebuju sehnat koně. –

– Což o to, seženem ti koníka. Sami, – ujišťovali. – Můžeš nám zatím pohlídat milíře, když nespíš v noci. Ráno se vrátíme, až budem vyhrabávat milíř, a taky ti přivedem koně. –

– A chlapi, – zeptal se běženec, – co za to chcete? Jakou minci? –

– Nic, – odpověděli uhlíři, – lidi v nouzi si musí pomáhat. –

Taková byla pravda v lese! Hned si ho vedli kolem milířů ke srubu na pasece. Děvečka tam kojila dítě. Přeměřila si cizince zlým, přesto zvídavým pohledem, ale ani se nepootočila ke stěně. Zato on sklopil před její nahotou hlavu jako nějaký stydlivý řeholník.

– Zde se ulož a odpočiň si, je to tvé, – ukázali mu hromadu kůží a staré trávy za chatou. – Jídlo ti přineseme. –

Než mohl těm dobrým lidem poděkovat, nechali ho u příbytku samotného. Do kůží si nelehl. Přistoupil ke skulině a škvírou uviděl ty dva, jak spolu hovoří šeptem, i děvečku, jak pokládá děcko do kolébky. Neplakalo. Nevnímal, o čem se domlouvají oba uhlíři mezi sebou, viděl pouze ženu, jak ukládá do šatu své prsy.

Poznával ji, ani stínem by si za všechna ta léta nepřipomněl její tvář, kdyby přitom neukázala i tělo. To nezestárlo, spíš nakynulo věkem. Odkryté se zabělalo v pološeru, tak krátce jako tehdy. Dotknout se ho tak dnes, dospělými prsty…

To štěstí tak mít!

Proto z uhlířské mýtiny neutíkal, i když uhlíři zmizeli.

V pralese zavládlo ticho, milíře dýmaly a začaly cvrkat luční kobylky i cvrčci. Snad již usnulo i to dítě v chýši.

Čekal.

Rosa ještě nespadla, ale již se začínalo smrákat v lese. Obloha nachověla, mezi pařezy létali první svatojánci a mušky. Byl to červnový večer, který nemá konce.

Děvečka se objevila, když paseku zatopilo šero. Pouze obloha dosud neztemněla, blikala na ní jediná hvězda. Severka!

– Ondřeji, jsi to ty? –

Přiblížila se k němu tak tiše, že ji neuslyšel přicházet. Vyšla na mýtinu bosá. Polekal ho spíš její hlas, jak nežensky zazněl v podvečeru. Uhnul tváří do hlubokého přítmí chatrče, ale žena se k němu sklonila sama a dotkla se jeho vlasů.

– Tady máš. Najez se. –

Postavila na pařez džbán s kusem placky, pokrm, po jakém celá léta toužil, pohlazení, o jakém pouze sníval.

Slyšel, jak žena vydechla. Usedla tak blízko do trávy, že by stačilo vztáhnout ruce a svalili by se oba.

– Chodím vypomáhat na planiny, – odpovídala zvolna a odháněla komáry. Celé to její zaprášené, uhřáté tělo prahlo po noční rose, ani kouře z milířů nedokázaly zahnat mračna hmyzu z hromad větví a zablácených kmenů.

– Ale ty, Ondřeji! – Děvečka se na něho ani nepousmála, připadal si zase jako chlapec před jejím zpytavým pohledem. – Nikdo ani neví, kdy jsi přišel. Dokonce mi v Brodech říkali, že musíš být mrtev. –

– Já, – hlesl takřka nezvučně, – proč mrtev? –

Tma orámovala její těžké tělo, co chtěla vyslídit v jeho očích v takovém večeru?

– Ty, Ondřeji! Hledali tě. Naši byli na výpravě s králem v Prusích. Hodně lidí se už vrátilo, jenom ty ne. Prý tě dal otec ke křižákům tam na severu? Je to pravda? –

Začal jíst, pomalu si odlamoval placku a každý díleček namáčel v mléce. Co odpovědět? Udeřit dívku džbánem a začít utíkat? Řekl:

– Nevíš, patří ještě statek dole Haugvicovům? –

– Komu jinému? Už jsou posledními českými pány v kraji. Tolik se změnilo. Osadu teď opatruje klášter a já mu patřím taky, – její hlas zněl poněkud omrzele. Marnili hovorem červnovou noc. Svato­jánské mušky svítily stále zeleněji, vrcholky buků a jedlí už také netrčely do oblohy. Nebe i obrysy krajiny se spojily v začátku noci. Znovu se ho dotkla svými prsty.

– Pojďme dovnitř. Můžeš se něčeho dobrého napít. –

– Nemůžu. Musím hned pokračovat v cestě. –

– V noci! A kam musíš jít? – ptala se vesele. I ten dotek byl hrubý, prsty měla zalepené smůlou nebo zaplácané mazlavinou, z které se dělá uhlířský mór. – Za Haugvicovými? Tam jsou dávno kopřivy a strašidla, tos nevěděl? –

Nehýbal se v hlubokém příšeří srubové zdi. Haugvicův statek je pustý? Co se tu stalo s lidmi i s krajinou, jaký klášter?

– Jen proto, že jsem tu já, Ondřeji? –

– Proto ne, – odpověděl. – Zvykl jsem si spát venku. Ráno zajdu do Lešnice. –

I přes temnotu vycítil, jak se její sotva viditelné tělo odklonilo, řekl něco hrubého? Co zase pokazil?

– Je mi líp tady, – dodal hned smířlivěji. – S tebou! –

– Tady? – ozvalo se pojednou ztišeně a docela žensky, byla tak blízko, že ucítil její dech a tušil, jak se jí rozšířily oči i nosní chřípí. – Pokaždé ses jenom odvracel, když jsem chodila po dvoře. Nebyla jsem ti dost dobrá, vím to. –

– To ne, – odpověděl. – Vždy ses mně líbila. Bál jsem se jenom otce, víš, jaký je. Bál jsem se, že… –

Položila mu ruku na loket, zavoněla smůlou.

– Byls přece děcko, Ondřeji! Ale díval ses, když jsem se myla v komoře… Víš aspoň, jak se jmenuju? –

– Jak? –

– Dorotka, – pochlubila se a usmála. Zdálo se, že se při tom třese pařez, a ne jen její tělo. – Tak ty žiješ. Není to lepší? –

– Je, Dorotko, – pravil. – Určitě. –

– A neříkej Lešnice. Mohl by ses prozradit. Správně je teď Land­šperk. Od té doby, co je tu ten cizácký klášter. –

Zaskočila je skutečná noc, s tím se smířil, sotva se žena objevila. Kolem každého uhlířského tábora se vždy vyskytne nějaká ta odložená, z podlesí vyhnaná běhna. Ale čím se mohl prozradit? Na tom nezáleželo, nechal se táhnout dál k milířům.

– Tudy, – říkala, – vidíš mě? –

– Ano, Dorotko, – řekl Ondřej, – vidím. –

A hleděl do prázdna, když hrábla do milíře holýma rukama, proto byl každý její dotek tak vyprahlý jak popel.

– Bude nám tu do rána teplo. A za chvilku sem přijde měsíček, – vykládala Dorotka a shazovala ze sebe suknici.

Líp než v pekle, říkal si Ondřej a sám se svlékáním tolik nepospíchal. Bez hadrů se nějak zmenšila, ztratila svůj dívčí obličej, zbylo holé tělo.

– Jak se daří otci? – optal se.

– Pokud vím, daří se jim dobře, – vykládala a klesla k němu na hromadu s vyschlým uhlem. Chrastilo to, jako by řádily potmě myši. – Šla jsem brzo po tobě. Taky mne vyhnal z domu… –

Na ničem už nezáleželo, přitáhl ji k sobě, ale vyprostila se s výčitkou:

– Ještě jsi mi neřekl, odkud jdeš? –

– Co je ti po tom, couro, – řekl surově a jeho stisk byl tak prudký, až žena zaúpěla.

– To jsem si mohla myslet, že jsi takový surovec. Mohla jsem vědět, že budeš takový. Vždycky jsi byl ke mně hrubý… jak tvůj otec! –

– Ztichni! – poručil jí a zakryl ústa začernalou dlaní.

Probralo ho něco úpěnlivějšího než její nářek, z lesního ticha se ozvalo zaržání koně. Po zemi se blížil dupot, nemohly to být kroky jen těch dvou uhlířů. Na paseku se vyrojily jakési postavy se světly i klacky, zablýskly nože.

Hledali ho za chatrčí, pak stanuli u zádveří.

– Lovče, – volal ho tiše uhlíř, – už jsi vzhůru? –

Neozýval se jim. Pobil by takovou tlupu mečem, pokud by byl v sedle. Opěšalý neměl v té uhlířské pasti šanci.

– Jsi tam, pane? – volali do chýše. – Vedeme ti koně. –

– Tam spává Dorota! Coura, určitě mu zvedá sukni na noc. –

– A tys chtěl být jediným, – smáli se ostatní. – S tvým kozím obličejem? –

Pustil ženu a řekl šeptem:

– Jdi tam. –

– Zabijou mě, – hlesla, ale postrčil ji střenkou nože:

– Jdi! –

– Jsem nahá, Ondřeji, – bránila se, ale šla. Nějakým hadrem si přikryla hruď a na pasece zazářila její záda až neskutečně bíle. Planinu si již našel plný měsíc a bylo tu světlo jak na severu v bílých nocích, kdy se bojovalo s pohany v mrazích a na ledě v tak příšerném světle.

Ondřej si začernil rukama obličej uhlířským mourem. Tak se natíraly tváře i helmy při výpravách do pruských bažin. Plížil se z dosahu měsíce k spásonosným temnotám dalších milířů, kupily se tu jak pohanské mohyly v posvátném háji a měsíc zaléval Dorotčino tělo, kouř z dýmníků jím byl prosvícený.

Pryč! Do tmy křovin zbývalo pár kroků, ale Ondřej opětovně uslyšel koně. Viděl dobře. Ještě ho nepomátl příšerný svit. Na kraji paseky čekal skutečný kůň s rytířským sedlem i vakem. Uhlíři tedy dodrželi slovo!

Odložil ranec do trávy a stačilo se přiblížit ve stínech a sáhnout přes kořeny k obtočené uzdě. Světle plavý byl ten kůň, praznámé rasy, i smyčka zauzlená, jak ho naučili poslepu v řádovém hradě, stačilo trhnout spodním uzlem, ale Ondřej to neudělal.

Hned u svého čela spatřil nohu v železné nohavici. Stála pevně v kořenech a Ondřej čekal, kdy ta železná tlapa dupne na jeho paži a přišlápne ji jak hada i s rancem a zabaleným mečem. Ten, kdo stál nad ním, však meč nepřišlápl.

Ondřej pozdvihl hlavu a uviděl nad sebou vysokou siluetu v řádovém plášti. Její tvář byla zastíněna, i oči; meč v ruce se však třpytil.

– Armine? – hlesl Ondřej v tom vyhřezlém měsíčním světle. Neboť to byl Armin von der Heide a nikdo jiný, kdo stál proti pahýlu na pasece, úplněk měl za hlavou a vysoká tráva mu sahala po kolena. Usnul snad vestoje? Nebo ho omámil kouř z milířů, že tu stál bez pohnutí?

– Vstaň a pojď, Ondřeji, příteli, – promluvil.

– Kam? – ulekl se Ondřej.

– Zpátky. – V úzkém obličeji řádového rytíře vystupovala nepřirozená bledost, zvláště v tom příšerném přísvitu. Jeho slova se nesla po mýtině překlidně, ztraceně:

– Zachováš si život, když se vrátíš. Komtur ti dává milost. –

Propásl výhodu nečekané rány, Ondřej si stačil přitáhnut ranec s mečem, odhodil z čela zpocené vlasy.

– Děkuju pěkně, – vydechl si pořádně. – Teď? Když mám tři dny cesty domů? –

Armin von der Heide jen neochotně otvíral oči do měsíčního polosvitu. Nehnulo s ním, že si Ondřej vybaluje meč, že se k nim blíží dupot a hekání lidí.

– Vrať se, Ondřeji, pro spásu duše. Zase najdeš slávu boží. –

Promlouval si tu, jako by se sešli při hodinkách za řádovou kaplí, a zatím už všechno na planině řvalo po krvi!

– O moji duši se nestarej, – zamračil se Ondřej. Uřícení lidé už ho uviděli, polonahá ženština ukázala přes paseku:

– Tam ho máte, vlkodlaka! –

– Ta už si najde klid, – odpověděl Ondřej. Byl obklíčen.

– Ale ztrácíš ten na nebesích! –

Ondřej pokřivil rty. K rokli měl únik zatarasený Arminovým obrysem a mečem, přes toho neprojde. Lidé s kyji a uhlířskými hrabicemi mu číhali za zády, ale spíš to vypadalo, že se chtějí společně bránit, než aby ho hned napadli.

– Bude dost času, abych svou vinu napravil, – řekl Ondřej. – Ale nejsem si žádné vědom. Dali mě do řádu bez mé vůle, nikdy jsem nechtěl být křižákem. –

– Stal ses jím, – připomněl smutně Armin von der Heide, byla to marná řeč, nebylo úniku. – Toho se nezbavíš, když svlékneš náš plášť. –

– Škoda řečí, Armine, – řekl Ondřej. – Nech mě a jdi! –

– Nemůžu, Ondřeji, – pravil Armin von der Heide s velkou naléhavostí. – Dal jsem slib komturovi. Já se nemohu vrátit bez tebe. –

Ondřej se už opět usmíval. Chudák Armin, tak on dal přísahu komturovi! Tím hůř pro něho!

– Můžeš se za mne modlit, – ušklíbl se Ondřej, omotal si cáry kolem předloktí jako případný štít a potěžkal meč. – Měj se blaze, bratře! – řekl a otočil se.

Šel vstříc houfu v prostředku osvícené paseky. A Armin von der Heide mu v tom nebránil, udělal sotva krok za Ondřejem, ale ten už stál čelem k lidem.

Zdánlivě netečně mžourali v kouři, a nejblíže vyhublý uhlíř, kterého si poznačil už za dne v kapradinách. Měl přichystané provazy. Ten slíbil koně a zatím přivedl klášterní ozbrojence a Armina. Toho tedy nejdřív!

Zastoupili mu cestu, čekali na houknutí, aby se na něho současně vrhli. Dobře si všiml lovce za pařezem i druhého uhlíře s polenem. Ondřej se odklonil trochu od průseku, aby nezasáhl polonahou ženu, a ťal.

– Tobě něco dlužím za koně! –

Uhlíř se zapotácel, oběma rukama se chytil za tvář, z které vyšplíchla krev. Lidé hrůzou oněměli. Ostří meče proťalo tepnu a zajelo do lidského trupu. Stříkalo to do výše milířů, vzápětí se svalilo druhé tělo. Bez úderu. Tak šílený výkřik mohla vydat jen hroutící se žena, teprve po ní žuchl do trávy přeťatý trup. Kouřilo se z něho. Lidé, probraní výkřikem a zdivočelí zoufalstvím a krví, se vrhli dopředu, nemohlo je zadržet ani mocné volání přes planinu:

– Ruce pryč od něho! Ten patří mně! –

Armin von der Heide viděl, jak se Ondřej zakymácel. Udeřili ho planoucí pochodní po nahém hřbetě, oba lovci ho už obešli a tasili nože. Jenom ovčák se otočil a okřikl Armina von der Heide bědujícím hlasem:

– Co ti tu patří, pane? Podívej, co natropila ta bestie! Nech nás a táhni po svých! –

Celé to klubko se zavlnilo, zazmítalo v řevu a kouři.

Armin von der Heide přeskočil pařezy, několika skoky se přenesl přes mýtinu, jako by letěl anděl vzduchem. Ondřej se ještě bránil, ale bylo zle. Jeho meč se srazil s uhlířovým polenem a kov náraz nevydržel! Něco neskutečného! Vzduchem kříslo ostří jako odhozená podkova. Dostal dalším kolíkem přes hlavu, začpělo to spálenou kůží a vlasy. Nebylo záchrany, v pěsti mu zůstal jílec s pahýlem železa a lovecký hák svištěl, aby mu roztříštil lebku.

– Doraž ho! – ječela žena.

Rána však nedopadla, mnohem strašlivější síla přeťala hák v letu. Nový meč vpadl do zápasu jako zjevení spásy a roztínal vzduch šlehanci, rozmachy mocných perutí. Rytíř v bílém plášti s černým křížem chránil klečícího Ondřeje a bil celý houfec. Nebylo síly, aby zastavila tu řež. Ondřej byl zachráněn, spasen mocnou silou řádu. Dávno ho nezajímal boj, stál tu Armin von der Heide s řádovým mečem.

Christ ist erstonden! zpívali v takových chvílích křižáci v nejnelítostnějších řežích s pohany a vzduchem švihaly meče a utínaly nohy, lidské paže i hlavy, chorál přehlušoval nářek a úpění o milost dobíjených lidí. Nebylo milosti, nebylo zemdlení. Povstal Kristus! Veselme se všichni, on bude naší útěchou… spásou jedinou. Kyrie eleison!

Bylo dokonáno.

Oba lovci už leželi v trávě, při nich podupané vnitřnosti uhlířova trupu. S bolestným kvičením se plazila od mýtiny polonahá žena, vběhla do chatrče, uviděla své dítě a skryla je do náruče. Přitisknuta k trámům hleděla k milířům, kde stál ten hrozný rytíř s mečem.

Vše ostatní se válelo po zemi v kalužích čerstvé, v noci černavé krve a kusů těl. Čpělo to, něco ještě chroptělo a ztichlo. Kouř ustupoval a měsíční světlo poklidně ozářilo povražděné lidi.

Rytíř v bílém plášti sklonil meč. Tvář měl mrtvolnou a oči se až teď vracely ke skutečnosti jako z dávného snu.

Žena tiskla dítě k tělu, po tváři jí tekly slzy, ale její štkaní nebylo slyšet. Uhlířská planina se stávala slzami nezřetelná. Jedno z těl se zvedlo a belhalo s poraněnou nohou. Ovčák se ohlížel k milířům a mizel v cárech dýmu. Nikdo ho nepronásledoval.

Z lesa houkaly sovy.

Dítě neplakalo, nedokázalo ještě vnímat hrůzu, těšilo se pla­ménky světla na mýtině.

Armin von der Heide překročil ležící těla a šel k svému příteli. Našel ho, jak klečí v popelu, tvář má zmazanou sazemi a stékající krví, jinak byl nezraněn.

– Máš svůj plášť, Ondřeji? –

Ondřej se dusil zápachem krve a dýmem. Nevstával, jako by mu chtěl dávivý kašel vytrhnout srdce a plíce z těla. Odhodil zbytky svého meče a zpola vnímal, jak Armin von der Heide rozbaluje jeho ranec a navléká mu řádový plášť.

– Vezmi si ho. A utři si obličej. –

Urovnával mu cípy pláště k tělu, pak mu otřel obličej lněnou, při krajích čistou řádovou košilí. Zrovna tak se otírají rány zabitým po boji. Co to říkal?

– Vše bude zapomenuto, Ondřeji. Půjdeme! –

Schoval meč do pochvy, odvrátil se od mrtvých kolem milířů a kráčel pomalu na cestu.

– Vykonáme spolu kajícnou pouť na hrad Venden. Potáhneme zase proti Livoncům a Estům, Ondřeji. Nebo ještě dál… na sever, kde už není živoucích lidí, jenom led. Kam až dojedeme! –

Ondřej měl na sobě opět řádový plášť a klopýtal za ním. Mluvil o jakési spáse přítel Armin a odvazoval koně. Koho tu pomordovali, nebyli žádní pohani, ale bohabojní lidé.

Vzdalovali se ve tmě té smrtonosné rokli. Ještě přebrodili říčku a svalili se vysílením. Dalo by se jít dál přes noc po zvuku vody, ale Ondřej již nemohl.

– Nevadí, vyrazíme dál za světla, – rozhodl Armin von der Heide a rozdělal oheň. Nebyl už spěch. V červnu se rozednívá brzy, ze tmy již pokřikují ptáci, říčka šuměla k rozbřesku. Mohli putovat zpátky třeba měsíc, třeba rok, než dojdou do řádového hradu, celý zbývající život…

Nebylo odchylky od tak pevného cíle. Pro hvězdy toho návratu odříkával Armin von der Heide šeptanou modlitbu a bděl nad přítelovým spánkem. Za šest dnů pochodu dorazí k zemské hranici. Ve Slezsku má své noclehárny a špitály řád, celou síť německých domů a opevněných kostelů od splavného toku Visly až k moři! Na cestu se ptát nemusí, i ve tmách této země je povede Severka.

Za úsvitu Ondřeje probudil a podělil se s ním o zbylé jídlo. Chvílemi jeli oba na jednom koni, většinou koryty vyschlých potoků, víc se vezl Ondřej. Přes úvozy a úžlabiny mimo lesní cesty šli oba pěšky, báli se, aby si kůň nezlomil nohu. V prvním klášteře jim dají čerstvého i pro Ondřeje, stačí se prokázat řádovými znaky.

Mocná a pevná je síla řádu, vítězí nad ubohostí lidí i úklady svých nepřátel! Ondřej už mlčel, bál se pozvednout hlavu a setkat se s všeodpouštějícím Arminovým pohledem. Jeho vůle k odporu byla zlomena řeží na pasece.

Armin von der Heide byl neúnavný v pochodu, táhlo ho to neomylně vytčeným směrem jak vlky, co táhnou v tuto roční dobu daleko k severu, jen málokdy odpočívali.

Zastavovali však při každém korýtku s vodou, u každé studánky pod lesem. Kůň nespotřeboval tolik vody, co on. A tak se Armin von der Heide často rozvyprávěl:

– Co jsem se vrátil ze Svaté země, trpím strašnou žízní. Jako bych hořel, Ondřeji. –

A tu jim zasvítila přes kamenitou stezku stružka vody. K té si Armin von der Heide klekl a rozhalil řádový plášť.

– Podrž koně! –

Pramének vytékal z lopuchů, klikatil se jako hádek a žbluňkal opět na druhé straně. Takových zurčelo ještě včera v krajině bezpočet a za jediný den vedra jich spousta ubylo a už tolik nezvučely. Armin von der Heide si musel přes cestu lehnout, aby se napil.

Ondřej držel koníka a čekal; ani žízeň neměl, nevadilo mu ani slunce, ani prach. Byl vděčný slunci, že ho otupilo a vyprahlo jako ty louky kolem cesty, mohlo je třebas spálit!

– Ten písek si nesu z pouště před Akkonem… –

Sotva vnímal, co mu to říká Armin. Rozhaloval si plášť a pokropil i váček, který tam nosil. Hrst písku, co s tím?

– Řádoví bratři ho nasytili svou krví! Pálí strašně, jako bych ho měl uvnitř v sobě. Strašlivá hřivna, té se nelze zbavit… –

K Ondřejovi dotíral praznámý zvuk místo Arminova vyznání, nedalo se to odehnat máchnutím řádového hávu. Bylo v něm k padnutí. Co to tu zabzučelo? Rozhlížel se otupenýma očima proti slunci a vzduch zlátnul bzukotem.

– Bůh tomu chtěl, Ondřeji, abych přežil. Abych táhl na sever místo k Jeruzalému, abych se stal svatým… –

Včela! Odněkud letěla včela a zabzučela nad pijícím Arminem, ležel u praménku, jako by se díval do země.

Ondřej sepjal ruce a přivřel oči. Slunce oslňovalo. Lesy pro divoké včely byly daleko, obydlí na dohled žádné, a přesto slyšel včely jak doma na pasece. Sádek s ovocnými stromy a roubený chodník vede k nabílené zdi odlehlého statku a tam stojí kdosi před vraty. Jsou otevřená. Jakási žena v bílém, nevěsta a otec, otec…

Ondřej spojil ruce, až mu zbělaly silou, a udeřil!

Tady byl Akkon Armina von der Heide! Pijící tělo se napnulo při tom zákeřném úderu, chtělo se pozvednout, vzkřiknout, ale další a další rány spojených pěstí je přibily zpátky k oblázkům na zemi, dokud nepovolilo a rty nadobro neklesly do praménku vody. Barvily ji krví.

Řádový plášť i meč ležel s Arminem přes cestu, byl to přece jen řádový rytíř… neslyšel už zurčení vody ani klapot koně, který se mu vzdaloval.

Nelétaly tu již žádné včely.

Jen mouchy…

Od kopyt se prášilo, jak by cesta hořela. Ondřej hnal koně po staré zemské silnici, dávno minul zpustlý Haugvicův statek i zalesněný vrch, kde si spokojeně dýmaly milíře. Lidem se nevyhýbal, sami ho zdravili a ustupovali k okrajům cesty, neboť jel na koni a nesl na sobě řádový plášť s černým křížem. Objel jen zdaleka nový klášter v Lešnici a putoval stále neznámější, přesto vytouženou krajinou.

Domů!

Ještě tři dny!

Nezastavoval, aby vyměnil koně, raději ho zchvátí a uštve a dojde zbytek cesty třebas po kolenou. Slézal jen v lese a vedl koně mezi stromy. Obcházeli pařezy a záseky a tichem se neslo jen cvakání kopyt.

Ondřej rozhrnoval větve a sekal stvoly kapradí dýkou. Pak se podíval za sebe. Daleko na slunci probleskujícím mezi jedlemi spatřil něco bílého, co se pohybovalo. Byl to člověk, co se táhlo za ním a klopýtalo v úžlabinách? I z té dálky by poznal Ondřej na bílém plátně zřetelný kříž.

Co se to plížilo s ním? Kdo ho volal jménem v lesním šeru? Byl to nářek těch nevinně ubitých na pasece, úpění celých kmenů při křižáckých výpravách proti pohanům.

Už nikdy!

To bílé, co se táhlo lesem, byl kouř z lidských obydlí pod kopcem. Ondřej nasedl na koně a prodíral se raději jiným směrem. Vrátí se domů bez meče a bez pláště, jak potulný vrah, ale vrátí se sám. Vlasy měl plné pavučin, jak se prodíral podrostem, záda popálená, a mlází ho šlehalo přes oči.

Stmívalo se.

Čekala ho poslední noc cesty.

Přijel až na planinu, kde začínal pás pevnější půdy, kde by mohl pobídnout koně do trysku. Ale Ondřej začal přitahovat uzdu koně a pak zcela zastavil. Bylo ticho, z lesa křičely sojky.

Proti sobě uviděl dvě hory. Jedna z nich bude Spálenisko a druhá Baba, která z nich to bude přesně, nepoznal. Kopce se mu ukázaly z opačné strany, než jak je vídával v dětství.

Byl u cíle.

Dojel ke kraji rozlehlého rašeliniště a tam pohřbil svůj řádový plášť. Plátno s křížem se vzdouvalo, zabodl je kolíkem a v soumraku se neslo bublání bahen a šelest můr, voda v rýhách pustiny světélkovala. Plášť se navěky ztratil.

Ondřej přivázal koně k pevnějšímu trsu a sám si nařezal ostřici a z trochy rákosí lůžko. Pak pozvedl hlavu, kromě kuňkání žab nic nezaslechl. Chystal se ke spánku, a pak jeho oči zase zpozorněly. Něco tu obcházelo rašeliniště, jako by chodilo po suché zemi. Sáhl k pasu, aby se přesvědčil, zda je meč v pochvě. Ale neměl svůj meč, ztratil i pás řádového rytíře, měl jenom dýku v hrsti. Zaslechl jakési zapraskání. Blížilo se to. Přikrčil se v chomáčích ostré trávy a řekl bojácně do tmy:

– Armine? –

Ale nikdo mu neodpověděl…

Byla to mlha?