VIIIJak žijí včely

Ondřeje z Vlkova probudilo slunce. Vnikalo škvírami až k podsadě s kůžemi. Vyklouzl z nich bez hluku, zvykem řádového bratra, aby neprobudil ostatní. Ale dnes přespal sám a musel si to opakovat, aby všemu uvěřil. Odhodil závoru ze dveří, bosý šel pak k oknu a odkryl zbytek okenice. Kraj, do kterého vyhlédl, ležel na slunci.

Všechno bylo tak známé, všechno si pamatoval, a přesto tu trčel stín v jasném jitru. Co tam stálo mezi ovocnými stromy a číhalo na jeho procitnutí? Tráva kolem tvrze byla posečená, zvedala se do výšky k lesu a tam se něco zabělalo, zdálo se mu, že spatřil bledý obličej, který ho děsil i ve spánku. Plášť s černým křížem, postavu s mečem. Byl to Armin?

Ondřej vzápětí oddálil hlavu od okenice, neodvažoval se přesvědčit, zda viděl dobře. Ten přízrak v jasném ránu byl tak nečekaný jako nenadálé problesknutí mořské hladiny.

Vyhlédnout opět, nebo zavřít okenici? Ani tak, ani tak. Ondřej se podobal třísce uvízlé v mořském zálivu na okraji, stéblu čekajícímu na sílu, která by je zanesla zpátky vlně nebo vyvrhla nadobro zemi. Vyčerpaný výraz i neklid, který si přinesl domů, teď zmizel. Opadávala hrůza. V Prusku si voní borovice, mají příchuť severského léta.

– Co poroučíš, pane Ondřeji? – vytrhl ho z tohoto poklidu hlas. Dveře do komory se otevřely a stál tu Jakub.

Je starý a možná poloslepý, ale nemá hlavu zkalenou řádovými vzpomínkami a ohlušenou mořem.

– Co vidíš? – řekl Ondřej a přitáhl pacholka k oknu a strčil mu hlavu vstříc projasněnému výhledu. A tak Jakub civěl do kraje a čekal, kdy mu pánova ruka začne bít hlavou o okenní trámek a neviděl nic než slunce nad Vlkovem.

– Tam, mezi štěpy. Nevidíš nic? – řekl Ondřej a konečně Jakuba pustil.

– Nic, pane, – odpovídal Jakub. – Máme krásný den. –

Nic víc! Ondřej se odvážil opět vyhlédnout. Jakub nelhal, byl přenádherný den. Létaly kvíčaly, drozdi, žádný stín již nestrašil v zlátnoucím ránu. V trávě se ještě třpytila rosa, celá zemanská usedlost byla obklopena kupkami trávy a mezi stromy viselo prádlo bělící se v čerstvě pokosených lukách. To ho tak vystrašilo?

– Tak to musí zůstat, Jakube! –

A Jakub, i když mnoho nechápal, přikývl: tak!

Ondřej odložil meč, svlékl košili připomínající rubáš.

– Kdo všechno přijel v posledních dnech na Vlkov? –

– Jenom ty, pane. –

– A kromě mne nikdo? –

– Přijels přece sám! Kdo by tu měl ještě být? –

– Brána je zavřená? – zeptal se pro jistotu Ondřej a bylo zle, Jakub zcela pokojně odpovídal:

– Otvíral jsem ráno paní. Jela na mši. –

Ondřej ho uchopil znovu za krk a smýkl Jakubem silněji.

– Nebudeš otvírat, dokud sám neřeknu! A od dnešního dne bude stráž na obou věžích. I v noci! –

Odhodil nic nechápajícího pacholka ke stěně a vyšel z komory.

Vonělo to senem, vzduchem poletovaly čerstvě požaté luční květy. Svým křikem však poplašil čeleď. Když se objevil s košilí a s mečem v ruce na dvoře, všechno tak ztichlo, že bylo slyšet, jak šelestí studna. Nechtěl je poděsit. Jediným máchnutím tak zahnat otcův přízrak i svůj vlastní řádový stín. Nepřišel přece do provoněného rána v rubáši ani v řádovém šatě.

– Co na mě tak hledíte, lidi? – řekl a napil se z dlaně. – Páchne to tu zatuchlinou. Dvůr má být plný dětí! –

Váhali, z chlévů se ozývalo bučení krav a řinčení věder, děvečky nosily vodu. Tu nejstarší si pamatoval, mívala houfec dětí a bývala na Vlkově nejveselejší. Bůhví kam se poděly všechny děti, zuby i veselost. Ale oči mládly pohledem na svlékajícího se Ondřeje.

– Hano! – křikl na stařenku. Zachytil se roubení, odhodil meč i košili od sebe a pojednou tu stál dočista nahý a usmíval se: – Polej mě! –

Zastavila se s vědrem, ústa bez zubů se otevřela. Bázlivě se ohlédla k vnitřnímu domu, jako by se měl ozvat otcův křik.

– Neboj se, – říkal Ondřej. – Nevidělas mužskýho nebo co? Ty taky. Co je s váma, babky? –

A už se probraly z omámení, voda se rozšplíchla po zádech a lapal ji otevřenými ústy.

– Ještě vědro, ženské! Sem, tady mne pálí! Tak! –

Byl jejich. Starým rodným Vlkovem zakřapal smích, voda šplíchala a okov řinčel o překot, prostranství se rozbahnilo, polévaly se už i mezi sebou a on kraloval nad vším nahý. Dvůr ožil a nikdo se neohlížel k bráně, kde se zjevila Lenora.

Poslední smutný stín v jiskřivém dnu se tu zaklikatil a znehybněl, když sestoupila z koně. Již na cestě ji polekal ten smích, jak zchvácená kobyla tu trčela ve smutečním rouchu, ale do vnitřního domu nezašla.

– Dost, ženské! – volal Ondřej a odháněl bosýma nohama děvečky od sebe jak dotírající včely. – To stačí, umoříte mě! –

Vzrušení neopadlo, ženské se motaly a klouzaly v blátisku bosýma nohama, kdyby jim teď někdo poručil, svlékly by pocákané šaty a běhaly po dvoře snad nahé. Lenora zaťala dlaň a nejraději by stáhla pas a bila to všechno řemenem.

Ondřej ji teď spatřil, ale smál se dál. Odstrčil obě děvečky, které ho utíraly, a pak zvolal přes dvůr:

– Osedlejte koně! –

A šel si za studni pro meč. Čeleď se hrnula za ním a stará služka přitom vrazila do Lenory prázdným vědrem.

– Kam se ženeš, můro splašená! – obrátila se hněvivě Lenora a uhodila ji do tváře. – Jdi a nanos vodu! Neslyšíš dobytek, jak řve? –

Služka sebrala vědro a ploužila se k chlévům. Pominutí ji opustilo, zrousané šaty na stařeně zplihly. Do dvora se vracelo ticho.

Lenora otevřela zaťatou dlaň a šla přímo k Ondřejovi.

Oblékali ho, jako by strojili pachole do truhličky nebo k Božímu tělu. Snášeli mu přezky, lovecké nohavice i řemínky pro psy a lovčí ptáky.

– Vyspal ses dobře? –

– Dobře, matko, – odpovídal. – A co ty? –

Neodpovídala. Vypadala, jako by nespala vůbec. Její obličej byl přísný, přes vlasy měla kápi.

– Teď se podobáš otci, – řekla.

– Copak umírám? –

Odvrátila se od něho a vracela se k domu. Stáhla si kápi z hlavy, stejně se za ní nepodíval. Už ho oblékli k lovu a pacholci z dolní osady mu přinesli kňučící štěně.

– Podívej se, pane, co jsme ti našli! Tobiáš chytil fenu do želez a mláďata přilezla za ní. –

– Vlček? – řekl Ondřej. –

– Tak, pane, – přikývli svorně. – Za tři dny uvidí a zkusíme ho jako vábidlo. Ochočíme ti celou lovčí smečku… –

Lovčí smečku! Vlčici umlátí železy, a mláďata zavřou do psince! Lenora vzala košík před lavicí a vyšla před vrata. Jakub tam vedl za uzdu osedlaného koně. Ochočí si vlky a nová lovčí smečka bude řádit po kraji a dávit laně, srnce i křepelky… Už slyšela dech v podrostu a trávě i štěkot psů a viděla jezdce zbroceného krví, jak jí ho pokládají k nohám… Nebylo záchrany, všechno zlo začíná vždy tak pokojně, v slunečném jasu…

Ondřej pohladil lapeného vlčka.

– Jestlipak má zuby, – prohlížel si ho, – zatím se třese. Jako bych měl v ruce myš. –

Ukryli štěně zpět do ošatky. Vlk se uklidnil, schoulil se ve svém pelíšku a čekal na kravské mléko a první kousek syrového masa.

– Nechci s ním na králíky, – řekl Ondřej a přihlížel, jak míchají mléko s krví.

A vzal si otcův meč a starý luk z jilmového dřeva. Otcův lovecký oblek mu byl ještě volný, stáhnul si přezky i řemeny v pase a kolem beder. Opeřené šípy budou rychlejší než smečka puštěná k lovu, ale jen nakrátko. Nikdy se nepoštvou po krvavé stopě jako křížení vlci.

Šel si pro osedlaného koně, ale zarazil ho nový smích. Zdušenější ječení ženských, než když ho polévaly vědry. Ale ráno bylo zneuctěno tím chechtotem. Tak se ozývaly pohanské ženštiny v pralesích, když nastávala tma, tak se vysmívaly zmučeným a zesláblým křižákům, kteří žádnými posty a mořením nedokázali přemoci potupu svého mužství. Neboť je zrazovalo, vydávalo napospas hanebnostem. Jako toho ubohého koníka.

Služky jej překryly plátnem, aby nebylo jeho hanbu vidět. Ubo­žák, nezvětřil žádnou klisnu, stál s hlavou pokojnou a osedlán k lovu a ženské se mu vysmívaly. Ten smích zprvu Ondřeje nalákal a vzápětí odradil.

Pochopil, čemu se smály ženy. Nejen tomu koníkovi, ale všem mužům, taky Ondřejovi. Uviděl tmavovlasou dívku, jak překrývá koně, skloněna nad plátnem, jak se poobrátila a v očích jí blýsklo něco nepříčetného. To byla přece Lenora! Bez vdovské kápě! Že je tak mladá, toho si včera nepovšiml. Zrudla. Čekaly všechny, jak se Ondřej zachová. Smál se i bezzubý Jakub a volal na něho, aby se šel také podívat na zrození hřebce…

Ale Ondřej to neudělal, položil luk i šípy na mlat a vyhnul se hlavní bráně i smějícímu se hloučku. Prošel boční brankou, kde končila zeď, a šel mezi pokřivené stromy.

Slunce je přesáhlo, a v tom čirém vzduchu vpíjela krajina člověka jako žíznící písek poslední vodu. Tady se bělalo prádlo a uvadaly posečené luční květy. Viděl při procitnutí přízrak v rubáši nebo ve svatebním šatě?

Na mýtině se ozývalo bzučení včel.

Ondřej z Vlkova procházel mezi slaměnými koši a odkrýval ohrádky. Všechny byly plné, takové včelstvo si z dětství nepamatoval. Celé roje včel se slétaly k úlům a bzučely jak krajina před bouřkou, prýštilo to ze všech koutů jako šum ztraceného moře. Někdo tu pečoval o vosk i kouřidla, v přístřešku ležela kožená maska. Tak malá, že se mu vešla do dlaně, jako by ji používalo dítě či žena. Mladá žena. Měla tu jehlici a kus výšivky v plátně.

Přicházela za ním?

Trochu se zaposlouchal, když uslyšel zapraskání v křoví, pohlédl na meč ležící na dosah ruky a odkryl slámoví stříšky. Žena pečovala o včelstva, ale zapomněla na škůdce. Pestrokrovečník sem nakladl protáhlé, růžově červené larvy do úlů, lezli tu i páteříčci a střevlíci, ti naopak chránili sádek a lapali hmyz. Všechno tu bzučelo a žilo svým cvrkotem a barvami. Když se přiblížily kroky, Ondřej uchopil meč a ohlédl se.

Pod stromy stál mnich v bílé kutně. Nepatřil tedy k žádným žebravým fráterům, kteří se potulují zbůhdarma kolem usedlostí, bílé roucho vylučovalo náhodu.

– Věčná blaženost s tebou, – pravil.

– Chceš ke mně? – zeptal se Ondřej a nepřikývl na pozdrav. Také meč nepustil. Včely odlétaly a dorážely v roji na poslední kvetoucí lípu za mýtinou.

Mnich se přiblížil a tvářil se stále tak přátelsky.

– Slyšel jsem, že ses vrátil, pane. –

Ondřej opřel meč o klát a pokračoval v práci. Ponořil ruce do plástu a čekal na první bodnutí.

– Nikdo ani neví, kde jsi byl celý čas. Dokonce i tvůj otec myslel, že jsi mrtev. – Mnich teď pohlédl pátravě k němu, blíž se už neodvažoval, bál se včel.

Ondřej uhnul obličejem.

– Neznám tě. –

– Jsem Blasius z nového kostela. –

– Nemohu ti podat ruku, – řekl Ondřej a ukázal na loket obalený včelami.

– Že tě nebodnou? – divil se mnich.

Rozhovor přece jen začal, nebylo vyhnutí.

– Ale bodají, – řekl smířlivěji Ondřej. – Někdy máš deset, třicet žihadel za den, ale na to si zas zvyknu. –

V dálce se ozvalo zahřmění.

Mnich Blasius pohlédl starostlivě k nebi. Ovíval si čelo záhybem kutny a zároveň odháněl dotírající včely.

– A dnes bodají? –

– Jsou neklidné, taky cítí bouřku. To se pozná podle zvuku. –

Blasius přikývl a sedl si na vydlabané sedátko, prohnulo se pod jeho tíhou. Ona včelí pečovatelka tu zanechala také přesleny, korálky a hřeben, jako by zde trávila mnoho svých chvil. Stála tu hliněná zásobnice a míra na med, museli být na tom zle, když med prodávali; platili i skleněnými kroužky místo mincemi. Proto tu zůstaly včely, a ne jen pro památku na vyhnaného syna. Taková byla holá pravda.

– Kdo je zadobře se včelami, bývá zadobře i s Bohem, – řekl významně mnich.

Ondřej neodpověděl. Hezké pořekadlo! Není hlubokosti nad lidovou studnici, všechno si srovná a vysvětlí, i kdybys spadl na dno. Bouřka se kvapem blížila od Spáleniska a Baby, tam teď křesají blesky a vyvracejí staleté stromy.

– Proč nepracuješ v masce? – hovořil stále tak vlídně mnich.

– Je horko, – vyčkával Ondřej. –

Mnich souhlasně přikývl, pohlédl na oba kopce před nimi a řekl náhle docela jinak:

– Tvoje matka byla ráno u mě u zpovědi. Prý jsi vstoupil u moře do řádu. Je to pravda? –

Šlehl besk, ale zahřmění sem nedoletělo. Krajina se však neznatelně zachvěla. Ondřej nejdříve položil mřížku do trávy, pak usedl na kmen poražené jablůňky.

Tři včely ho současně bodly, a ani to nepocítil. Jen z dálek se vrací bolest. Na kamenech viděl ještěrky, které vždy vylezou v slunečním žáru. Některé měly oranžové skvrny na hřbetech jak malí draci vykreslení v řádové kapli na sklech. S těmi bojoval svůj věčný zápas svatý Jiří, patron všech rytířů…

– To už je dávno. Těžce jsem onemocněl tam na severu. Umínil jsem si, že jestli se z toho dostanu, vrátím se sem, domů. –

A bylo ticho, ještěrky zalézaly, odevšad se sem vracely podrážděné včely. A bílý mnich řekl něco, co se podobalo rozhřešení:

– Udělal jsi dobře, synu. Vlkov byl bez pána. Náš kostel už nedostal dlouho žádný dar! –

Ondřej pohlédl na usmívajícího se mnicha, pak řekl:

– Nedám si už od nikoho poroučet! Teď jsem svobodný člověk. –

– Nechci ti poroučet, – řekl nešťastně Blasius. – Ber to jako radu. Spíš prosím. –

Byl to přece jen žebravý mnich. Dusno nepolevilo, obloha se zatáhla, ale i tato bouřka se vyhnula Vlkovu v údolí.

Ondřej vstal, zvedl z klátu dřevěné rámy i meč a šel pomalu k tvrzi. Mnich šel bez vyzvání za ním.

– Co je nového v kraji? – zeptal se Ondřej.

– Chystáme letní slavnost, – řekl živě mnich, – přijdou k nám děti z celého kraje. Pomáháme všem ubohým a pronásledovaným. Jsme přece křesťané. –

– Přiveď je! – řekl Ondřej a už se neobrátil. – Vrata Vlkova jsou dětem otevřena. I tobě. –

Ale dnes ne! říkal Ondřej každým svým pohybem. Prudce vykročil k chodníku k domu.

– Bůh ti zaplať, synu, – zvolal Blasius a rozhodil ruce. Dál se již neodvažoval. Ondřej zavřel branku. Bouřka stále hrozila. Mnich máchl rukávem před včelami, které mu zabzučely blízko obličeje, a skoro prchal z mýtiny.

Znovu zahřmělo. Do krajů lesa pražilo ještě slunce a krajem se hnal vichr nasucho. Zvuk včel se stával podrážděným, vyšším, zatím nespadla ani krůpěj.

Mnich si zul sandály a spěchal údolím bosý. Dál v údolí stál kostelík z tesaného kamene, podobal se třísce, kterou tu zapomněli nebeští tesaři a nechali napospas pekelné přírodě a větrům. Než se dostal Blasius na pořádnou cestu, byly obrysy kostela i čerstvé šindele na střeše zcela zakryty zvířeným prachem…

Mnich si nezoufal. Do kovového křížku na věži dosud neuhodilo, vichřice nerozházela střechu. Přišel do tohoto kraje až ze starobylého biskupského Řezna a lidé mu tu říkali: tatíček Blažej!