I. MR. SHERLOCK HOLMES.

Mr. Sherlock Holmes, který obyčejně ráno pozdě vstával mimo ony nikoliv řídké příležitosti, kdy probděl celou noc, seděl právě u stolu, na němž se snídávalo. Já stál na koberci před krbem, i vzal jsem do ruky hůl, kterouž jakýsi návštěvník večer před tím u nás zanechal. Byla to pěkná hůl ze silného dřeva, bambulovitě nahoře zakončená – hůl z druhů těch, jimž se říká „policejní právo“. Těsně pod hlavicí hole byl stříbrný kroužek asi na palec zšíří. Slova „Jakubu Mortimeru M. R. P. P. věnováno od jeho přátel z C. C. H.“ byla vyryta na kroužku tom, a kromě nich i datum „1884“. Hůl byla podobná oněm, jakéž staromódní domácí lékaři nosívali – důstojná, pevná a vzbuzovala pocit bezpečnosti.

„Nuže, Watsone, co chcete počíti s tím?“

Holmes seděl zády obrácen ke mně, a já mu nedal ničím na jevo, čím se zabývám.

„Jak jste věděl, co činím? Zdá se mi, že máte oči nazad hlavy.“

„Mám však dobře hlazenou stříbrnou konvici kávovou před očima,“ odtušil soudruh můj, i pokračoval:

„Avšak řekněte mi, Watsone, co chcete dělati s holí našeho hosta? Když jsme ho nešťastnou náhodou nezastali, a když nemáme tudíž tušení, co od nás chce, jest upomínka tato, již zde náhodou zanechal, pro nás důležitou. Řekněte mi, jak si asi dle hole muže toho představujete?“

„Soudím,“ pravil jsem já, sleduje, pokud jsem mohl methodu svého soudruha, „že doktor Mortimer jest starší lékař, hojně hledaný a velmi vážený, jinak ti, kteří ho znají, nebyli by mu věnovali tuto hůl na důkaz své uznalosti.“

„Dobře!“ pravil Holmes. „Výtečně!“

„Myslím také, že dle vší pravděpodobnosti jest to lékař venkovský, který koná velikou část návštěv svých pěšky.“

„Proč tak soudíte?“

„Poněvadž tato hůl, ačkoli původně velmi hezounká, jest příliš opotřebována, než aby ji byl mohl nositi městský lékař. Silný, železný hrot jest tuze otřen, jest tedy zjevno, že prodělal hodně statných pochodů.“

„Dokonale věc zkoumáte,“ pravil Holmes.

„A potom, tuto jest nápis: ‚Věnováno od přátel z C. C. H.‘ Soudím skorém, že běželo o nějakou loveckou společnost, o nějakou místní štvanici, jejímž členům poskytl doktor snad pomoc lékařskou a kteří oplátkou věnovali mu nějaký dárek.“

„Skutečně, Watsone, předstihujete sám sebe,“ pravil Holmes, odstrčiv stolici svou a zapáliv si cigaretu. „Jsem nucen říci, že ve všech pracích, v nichž vyprávěl jste tak laskavě o skromných mých výkonech, podceňoval jste velice vlastní své schopnosti. Jest možno, že sám nejste světlem, ale umíte jiné k světlu přiváděti. Jsou lidé, kteří nemají sami genia, ale dovedou ho vzněcovali. Doznávám, milý kamaráde, že jsem vám za velmi mnohé vděčen.“

Soudruh můj nikdy se tak pochvalně nevyjádřil, i doznávám, že slova jeho způsobila mi živé potěšení, neboť jsem býval často nemile dotčen lhostejností, kterou jevil k mému obdivu a k mým pokusům, v nichž snažil jsem seznámiti veřejnost s jeho methodami.

Byl jsem hrd, že jsem osvojil si systém jeho do té míry, že zjednal jsem si jeho pochvaly.

Vzal nyní hůl sám z mé ruky, i prohlížel ji po několik minut prostým okem.

Po té se zřejmým výrazem zájmu svého odložil cigaretu a přistoupiv s holí k oknu, jal se ji prohlížeti opět zvětšovacím sklem.

„Zajímavá, ačkoliv velmi prostá věc,“ pravil, když usedl opět v zamilovaném svém koutku. „Skutečně hůl poskytuje nám jednu neb dvě známky. Jest podkladem pro několik závěrkův.“

„Uniklo mně snad něco?“ tázal jsem se s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“

„Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu. Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste neměl. Muž onen jistě jest lékařem venkovským. A namnoze chodívá pěšky.“

„Měl jsem tedy pravdu?“

„Až potud ano.“

„To však bylo také vše.“

„Ne, ne, můj milý Watsone, nikterak vše. Soudil bych ku příkladu, že hůl věnována byla doktoru spíše nemocnicí, nežli loveckým spolkem, a že, když písmena C. C. položena jsou před označení nemocnice, slova ‚Charing-Crosská nemocnice‘ z nápisu C. C. H. plynou sama sebou.“

„Snad máte pravdu. Pravděpodobno jest to rozhodně. A přijmeme-li to za vážnou domněnku, jest to dobrý základ, bychom utvořili si náležitou představu o našem neznámém návštěvníku.“

„Dobrá! Dejme tomu, že C. C. H. znamená Charing-Crosskou nemocnici. Co lze dále z toho vyvoditi?“

„Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“

„Já mohl bych učiniti jen prostý závěr ten, že muž ten vykonával lékařskou praxi v městě dříve, nežli se odebral na venkov.“

„Myslím, že můžeme se odvážiti poněkud dále, nežli k závěrku tomuto. Dívejte se na věc s tohoto stanoviska. Při jaké příležitosti jest nejpravděpodobnější, že věnování takové bylo učiněno? Kdy sdružení přátelé jeho chtěli mu podati tento důkaz své přízně? Prostě v tom okamžiku, kdy doktor Mortimer opustil službu nemocenskou, aby se zařídil sám pro sebe. Víme, že dárek byl učiněn. Soudíme, že lékař zaměnil nemocnici s venkovskou praxí. Jdeme tedy v domněnkách svých příliš daleko, pravíme-li, že dar byl věnován při příležitosti této záměny?“

„To ovšem bylo by pravděpodobno.“

„Nuže, přiznáte pak, že lékař ten nenáležel k štábu nemocenskému, neboť pouze muž s dobře zavedenou praxí londýnskou dostává místo takové, a takový věru by se nechtěl uchýliti na venkov.

Čím byl tedy doktor Mortimer? Byl-li v nemocnici, ale ne ve vlastním štábu jejím, mohl býti jen výpomocným ranhojičem neb asistentem, o málo více, nežli starý student. A opustil nemocnici před pěti lety – datum jest vyryto na holi. A tak váš vážený domácí lékař prostředního věku rozptyluje se jako bublina, můj milý Watsone, a vynořuje se před námi mladý muž pod třicátým rokem stáří, roztomilý, bez ctižádosti, roztržitý, a vlastník zhýčkaného psa, o němž mohu toliko říci, že jest větším než jezevčík a menším než hlídací pes.“

Zasmál jsem se nedůvěřivě, kdežto Sherlock Holmes naklonil se zpět na sedátku svém a odfukoval malé kotoučky dýmu ke stropu.

„Pokud se týče vašeho posledního tvrzení, nemám, co bych proti němu uvedl,“ řekl jsem, „ostatně není nesnadno zvěděti několik podrobností o věku muže toho, a odborné jeho kariéře.“

Vyňal jsem z přihrádky, kde umístěny měl jsem předměty lékařského oboru, lékařský adresář, a vyhledal jsem jméno. Bylo tam několik Mortimerů, ale jen jediný, jenž mohl býti naším návštěvníkem. Četl jsem nahlas řádky o něm jednající:

„Mortimer Jakub M. R. C. P. 1882 v Grimpenu na Dartském močálu, Devonské hrabství. Od roku 1882-84 assistentem v Charing-Crosské nemocnici. Dostal Jacksonovu cenu pro srovnávací pathologii za pojednání ‚Jest choroba obrozením?‘, Dopisující člen ‚Švédské pathologické společnosti‘. Autor. Několika myšlenek o atavismu‘ (v časopise Lancet 1882) a ‚Jsme na postupu?‘ (v časopise Journal of Psychology, březen 1883). Obvodní lékař pro farství Grimpenské, Pharleyské a High Barowské.“

„Ani tedy památky o nějaké lovecké společnosti, Watsone,“ pravil Holmes s potutelným úsměvem. „Ale ovšem v pravdě lékař venkovský, jak jste velmi bystře usoudil. Myslím, že jsou však i moje úsudky velmi dobře ospravedlněny. Pokud se přívlastků týče, řekl jsem, pamatuju-li se dobře, že běží o muže roztomilého, bez ctižádosti a roztržitého. Jest mou zkušeností, že bývá to jen muž roztomilý, kterýž přijímá dary, že jen muž bez ctižádosti opouští londýnskou karrieru k vůli venkovu a že to mohl býti jen muž roztržitý, kterýž zanechal u nás hůl a nikoli navštívenku, když byl u nás hodinu čekal.“

„A což pes?“

„Pes nosíval hůl za svým pánem. Hůl byla těžká, a pes držíval (ji tudíž pevně v prostředku, takže stopy zubů jsou zcela jasny. Čelist psova, jak ukazuje vzdálenost mezi otisky zubů, jest příliš široká pro jezevčíka, jak myslím, a ne dost široká pro psa hlídacího. Snad byl to, ano, přisám Bůh, byl to křepelář zakudrnatělé srsti!“

Holmes povstal a přecházel, an mluvil toto, po komnatě.

Nyní stanul ve výklenku okna.

Takové přesvědčení opravdové vyznívalo z hlasu jeho, že vzhlédl jsem k němu překvapen.

„Avšak, brachu milý, jak můžete tvrditi něco tak najisto?“

„Z prostého důvodu toho, že vidím psa sama již na schůdcích našich před domem. Nehýbejte se odtud, Watsone. Jest soudruhem ve vašem oboru, a vaše přítomnost může mně býti prospěšnou. Nadchází nyní dramatický okamžik osudu, Watsone – nyní, kdy slyšíte krok na schodech, krok, jenž vchází v život náš, a kdy nevíme, přináší-li dobro neb zlo. Co žádá as doktor Jakub Mortimer, muž vědy, od Sherlocka Holmese, specialisty zločinu? Dále!“

Zjev návštěvníka našeho byl překvapením pro mne, neboť jsem očekával, že zjeví se před očima mými typ venkovského lékaře. Byl to však muž vysoké a štíhlé postavy, s vysokým, dlouhým, zobákovitě zahnutým nosem, vyčnívajícím mezi bystrýma, šedýma očima, jež byly blízko sebe, a jež se blýskaly za zlatými brejlemi.

Oblečen byl doktor Mortimer v šat odpovídající jeho stavu, ale spíše poněkud již obnošený, neboť dlouhý kabát jeho byl již místy odřen, a jeho spodky byly dole trochu roztřepeny. Ačkoli byl doktor Mortimer mlád, záda jeho byla již sehnuta, i chodil s hlavou poněkud ku předu nachýlenou a tvář jeho jevila stále přívětivý výraz.

Když lékař vstoupil dovnitř, zrak jeho utkvěl na holi, kterou držel Holmes v ruce. Doktor Mortimer přistoupil rychle k němu s výkřikem radosti.

„Jsem velice potěšen,“ pravil, „nebyl jsem si jist, nechal-li jsem ji zde, aneb v kanceláři paroplavební. Nechtěl bych ztratiti hůl tuto ani za živý svět.“

„Jest to dárek, jak vidím,“ pravil Holmes. „Ano, pane!“

„Dárek Charing-Crosské nemocnice?“

„Ano, od přátel tamních u příležitosti mé svatby.“

„Oj, oj, toť ošklivé,“ zvolal Holmes vrtě hlavou.

Oči doktora Mortimera zasvítily za brejlemi údivem.

„Proč by to bylo ošklivé?“

„Nu, jen proto, že tím naše úsudky a závěrky jsou poněkud rozrušeny. U příležitosti vaší svatby, pravil jste?“

„Ano, pane! Oženil jsem se, i opustil jsem tudíž nemocnici, a tím také všechny naděje na vydatnou praxi. Bylo však třeba již zaříditi si vlastní domácnost.“

„Ejhle! Naše domněnky nebyly tedy tak zcela nesprávny. A nyní, doktore Jakube Mortimere …“

„Nikoli doktor, pane pouhý skromný Mister, jen praktický lékař.“

„Ale muž zřejmě velkého bystrozraku.“

„Pouhý teprv učeň vědy, pane Holmesi, nepatrný jen sběratel lastur na březích velkého neznámého oceánu. Soudím, že jest to pan Sherlock Holmes, na nějž se obracím, a nikoliv– – –“

„Ne, totoť jest můj přítel, doktor Watson.“

„Těší mě, že se s vámi setkávám, pane. Slyšel jsem uváděti jméno vaše ve spojení s jménem vašeho přítele. Zajímáte mne velice, pane Holmesi,“ pokračoval pak lékař. „Nečekal jsem, že u vás shledám lebku tak dolichokefalskou a čelo tak význačně do výšky vyvinuté. Sádrový odlitek vaší lebky, milý pane, dokud nelze dostati sám originál, byl by ozdobou každého antropologického musea. Nechci věru býti nezdvořilým, ale přiznávám se, že mám velký zálusk na vaši lebku.“

Sherlock Holmes kynul podivnému našemu návštěvníku, aby usedl.

„Jste nadšencem ve svém oboru, pane, jak vidím, jako já ve svém,“ pravil. „Já pak pozoruji podle vašeho ukazováčku, že si sám točíte cigarety. Neostýchejte se tedy jednu si zapáliti.“

Muž vyňal skutečně tabák a papír z kapsy své, a stočil tabák do papírku s neobyčejnou obratností.

Měl dlouhé, chvějící se prsty, a čilé tak a neklidné jako tykadla hmyzu.

Holmes mlčel, však jeho pohledy pronikavé, ač rychle míjivé, prozrazovaly mně zájem, kterýž má na našem hostu.

„Soudím, pane,“ pravil na konec, „že nebyl to jedině úmysl, prohlédnouti si mou lebku, kterýž dopřál mi cti, že vykonal jste nám návštěvu včera i dnes.“

„Nikoli, nikoli, pane! Ačkoli jsem rád, že jsem měl zároveň příležitost i lebku tu viděti. Přišel jsem k vám, pane Holmesi, poněvadž uznávám, že já sám jsem mužem nepraktickým, a poněvadž jsem byl postaven před nejvážnější a nejneobyčejnější problém. Uznávaje pak rovněž, že jste ve svém oboru druhým z nejlepších znalců Evropy– – –“

„Skutečně, pane? Smím se otázati, kdož má čest býti prvním?“ tázal se Holmes poněkud pichlavě.

„Na muže přesně vědecky myslícího musí práce monsieura Bertillona působiti ovšem zvláštním kouzlem.“

„Nebyl byste učinil tudíž lépe, kdybyste se byl obrátil naň samotného o radu?“

„Mluvil jsem, pane, o přesně vědeckém základu. Avšak uznává se všude, že co do praktického řešení záležitostí tohoto druhu jste jediný ve svém oboru. Doufám, pane, že jsem snad bezděčně– – –“

„Ó, to málo znamená,“ pravil Holmes. „Myslím však, doktore Mortimere, že učiníte dobře, když bez dalších oklik laskavě mně jasně povíte, jakého rázu jest problém, k jehož řešení dožadujete se mé pomoci.“