VI. NA BASKERVILLSKÉM ZÁMKU.

Sir Jindřich Baskerville a doktor Mortimer byli pohotoví v určený den, i vyjeli jsme, jak určeno, do Devonského hrabství.

Sherlock Holmes dovedl mne na stanici, i dával mně poslední své pokyny a rady na rozloučenou.

„Nechci účinkovati na vaší mysl svými domněnkami a podezřeními, Watsone,“ pravil mně. „Však přeji si jedině, abyste mně události oznamoval co nejúplněji; tvoření důsledků z nich můžete mně však ponechati.“

„Jaké události mám oznamovati?“ tázal jsem se. „Všechno, o čem se vám zdáti bude, že to může míti nějakou spojitost, třeba nepřímou s případem tím, zvláště styky mezi mladým Baskervillem a jeho sousedy a rovněž každou jinou podrobnost o smrti sira Karla. Pátral jsem sám v posledních několika dnech, avšak výsledky byly, bojím se, jen negativní. Jediná věc jen, jež zdá se býti jistá, jest, že Jakub Desmond, kterýž jest nejbližším dědicem, jest starším a velmi přívětivým pánem, takže, pokud se týče pronásledování sira Jindřicha, myslím, že můžeme ho skutečně ze svých výpočtů vyloučiti. Zbývají tedy lidé, kteří siru Jindřichu Baskervillu budou na bařině sousedy.“

„Nebylo by nejlépe vyhnati nejprve manžely Barrymorrovy?“

„Naprosto ne. Nebylo by větší chyby. Jsou-li nevinni, byla by to krutá nespravedlnost a jsou-li vinni, zbavili1 bychom se všech čák je usvědčiti. Ne, ne, ponecháme je však ve svém seznamu podezřelých osob. Jest dále ještě jeden čeledín na zámku, pamatuji-li se dobře. Jsou tam dále dva statkáři na bařině. Jest tam pak náš přítel, doktor Mortimer, který, myslím, jest úplně poctivým a jeho žena, o níž ničeho nevíme. Dále jest tam ještě přírodozpytec Stapleton a jest tam i jeho sestra, kteráž prý jest mladou a půvabnou dámou. Jest tam i pan Frankland z Lafterského dvorce, kterýž jest rovněž neznámým činitelem a jsou tam ještě asi jiní dva sousedé. To jsou lidé, kteří musí býti velmi bedlivě pozorováni.“

„Učiním vše, co budu moci.“

„Máte s sebou zbraně, doufám?“

„Ano, pokládal jsem za vhodné je vzíti.“

„Zcela dobře. Mějte revolver stále při ruce dnem i nocí a neochabujte nikdy ve své opatrnosti!“

Naši přátelé zabezpečivše si zatím oddělení prvé třídy, čekali nás na peronu.

„Nikoli, nemáme nižádných novinek,“ pravil doktor Mortimer, odpovídaje k otázkám mého přítele. „Mohu odpřisáhnouti však jednu věc, to jest, že jsme nebyli stopováni. Vyšli jsme, dávajíce pozor a proto nikdo by nebyl unikl pozornosti naší.“

„Byli jste stále pospolu, myslím?“

„Mimo včerejší odpoledne. Věnují obyčejně, přijdu-li do města, jeden den pouhé zábavě, a tak jsem ztrávil odpoledne to v museu ranhojičské koleje.“

„A já šel se podívat trochu na ruch v parku,“ pravil Baskerville. „Ale nepřihodilo se nám nic nepříjemného.“

„Nicméně bylo to neopatrné,“ pravil Holmes, vrtě hlavou a tváře se velmi vážně. „Prosím vás, sire Jindřichu, nevycházejte sám. Veliká pohroma by vás stihla, kdybyste tak činil. Nalezl jste druhou botku?“

„Nikoli. Jest ztracena pro vždy.“

„Opravdu? To jest velice zajímavé.“

„Nuže, s Bohem!“ dodal, když vlak počínal se již rozjížděti. „Mějte na mysli, sire Jindřichu, jednu z vět z podivné té staré historie, kterou doktor Mortimer nám předčítal, a vyhýbejte se bařině v oněch hodinách temných, kdy zlé moci jsou rozpoutány.“

Podíval jsem se zpět na perron, když byli jsme již hodně daleko od něho, i viděl jsem stati tam velkou, vážnou postavu Holmesovu, jež dívala se za námi. Cesta byla příjemná a rychlá a já použil jí, abych se seznámil důvěrněji s oběma svými soudruhy, zatím, co pohrával jsem si s psíkem doktora Mortimera.

V málo hodinách hnědá půda změnila se v červenavou, cihla ustoupila žule, a rudé krávy pásly se na bedlivě ohrazených lukách, kdež šťavnatá tráva a bujnější vegetace nasvědčovaly úrodnější avšak i vlhčí půdě.

Mladý Baskerville díval se napořád oknem a vzkřikl radostně poznav známý mu ráz devonské krajiny.

„Viděl jsem hezký kousek světa, doktore Watsone, od té doby, kdy jsem Devonské hrabství opustil, avšak neviděl jsem nikdy místa, které by se dalo porovnati s ním.“

„A já neviděl nikdy Devoňana, který by nebyl přísahal, že krajina jeho jest nejkrásnější na světě,“ podotkl jsem.

„Závisí to od rázu lidí zrovna tak, jako od kraje samého,“ pravil doktor Mortimer. „Jediný pohled zde na našeho přítele ukazuje nám kulatě vypouklou hlavu Kelta, kteráž chová v sobě keltické nadšení i oddanost. Hlava ubohého sira Karla byla řídkého typu, polo gallská, polo iberská ve svém rázu. Byl jste ale velmi mladým mužem, když jste naposled viděl Baskervillský zámek, není-liž pravda?“

„Byl jsem ve smutném okamžiku smrti otcovy teprve chlapcem a neviděl jsem nikdy zámek, neboť otec můj žil v malém letohrádku na jižním pobřeží. Odtamtud odebral jsem se přímo k příteli jistému do Ameriky, tak že zámek a okolí jsou pro mne zrovna tak novy jako pro doktora Watsona, i dychtím sám co nejvíce seznati močál.“

„Skutečně? Nuže, přání vaše rychle jest vyplněno, neboť zde naskýtá se první pohled na močál,“ pravil doktor Mortimer, vyhlédnuv z okna vozu.

Nad zelenými čtverhrany polí a nízkým pásem lesa zvedal se v dáli sedavý, smutný pahrbek, s podivně rozeklaným vrcholkem, mlhavý a neurčitý jako nějaký tvar fantastický.

Baskerville seděl tu dlouho, oči upíraje na obraz ten, i četl jsem v jeho tváři výrazné, jak hluboce se ho dotýká tento první pohled na zvláštní kraj, kdež mužové jeho krve tak dlouho vévodili a kdež zanechali stopy tak hluboké. Zde seděl muž ten ve svém oděvu lehkém, muž s americkým přízvukem, zde seděl v koutě prosaického vozu železničního, a přes to, když jsem se podíval do jeho temné a výrazné tváře, cítil jsem více nežli kdy jindy, jak byl věrným potomkem dlouhé řady vysokorodých vášnivých a smělých mužů. Hrdost, statečnost a síla vyzíraly zpod hustého obočí, z jeho sensitivního chřípí, a z jeho hnědých očí. Jestliže na onom děsivém močálu nesnadná, nebezpečná záhada nějaká čekala nás, v pravdě byl tento muž aspoň druh, pro nějž může se člověk odvážiti nebezpečí s jistotou, že je bude on mužně sdíleti.

Vlak stanul na malé, odlehlé stanici, a my všichni vystoupili. Venku za nízkým, bíle natřeným plotem čekal kočárek, do něhož zapražen byl pár hřebců.

Příjezd náš byl zřejmě velikou událostí, neboť přednosta stanice i nosič zavazadel hrnuli se k nám, aby postarali se o zavazadla naše.

Bylo to prosté, přívětivé zákoutí, ale byl jsem překvapen, že u východu stáli dva vojensky odění mužové v temných uniformách, kteří opírali se o krátké své pušky, a bystře si nás prohlíželi, když jsme kolem kráčeli.

Kočí, chlapík to malé, kostnaté postavy s drsnou tváří, pozdravil sira Jindřicha Baskervilla a v několika minutách již ujížděli jsme po bílé, široké silnici.

Pastviny se vzrostlou travou táhly se vzhůru po každé straně, a staré štíty domů vyzíraly z husté zeleni, avšak za pokojným, sluncem ozářeným krajem rozkládal se, téměř od podvečerního nebe se odrážeje, dlouhý, smutný pás močálu, prolomený tu a tam rozeklanými a chmurnými pahrbky.

Kočárek zabočil na postranní cestu a my jeli vzhůru cestami hluboce rozjezděnými sterými koly, majíce po každé straně vysoké stráně, porostlé kyprým mechem, a bujným, silným kapradím. Keře ostružiníků leskly se listím svým ve světle zapadajícího slunce.

Stoupajíce stále ještě, přejeli jsme úzký žulový most a překročili tak šumící bystřinu, jež řítila se svěže dolů, pěníc se a hučíc mezi šedými balvany. Cesta i bystřina vinuly se nahoru údolím hustě porostlým doubky a jedlemi. Při každém záhybu cesty vykřikl Baskerville jásavě, ohlédl se radostně a kladl bezčetné otázky. Jeho očím všechno se zdálo krásné, avšak v mých očích zdál se spočívati tu jakýsi melancholický závoj nad krajem, kterýž jevil i jasně známky míjících počasí roku.

Žluté listí plnilo koleje a snášelo se na nás, když jeli jsme pod stromy. Rachot našich kol zmíral, když rozjeli jsme se po koberci tlícího listí. „Smutné to dary,“ – mínil jsem já, – dary, jež příroda házela před vůz vracejícího se dědice Baskervillů.

„Halo!“ zvolal doktor Mortimer, „co jest to?“

Příkrý pahrbek, vřesem pokrytý, výběžek to močálovitého terrénu, zvedal se před námi. Na vrcholu jeho jasně a určitě, jako jezdecká socha na svém podstavci, stál voják na koni svém, zachmuřený a přísný, drže v rukou pušku svou pohotovou a namířenou.

Střehl cestu, po které jsme jeli. ‚

„Co to znamená, Perkinsi?“ tázal se doktor Mortimer.

Kočí náš obrátil se napolo ve svém sedle: „Trestanec jistý uprchl z Prince-Townské trestnice, sire. Jest již tři dny venku, a strážníci střeží každou cestu a každou stanici, ale dosud ho ani nezahlédli. Statkářům zde kolkolem není to zrovna milo, jest pravda.“

„Avšak dostane se jim, myslím, pět liber, budou-li moci podati o trestanci zprávu?“

„Tak jest, pane, ale co jest pět liber proti naději, že za to člověku bude podříznut krk? Neníť to jen tak obyčejný trestanec. Jest to člověk, který neleká se ničeho.“

„Kdo jest to?“

„Selden, Notting-Hillský vrah."

Pamatoval jsem se dobře na případ ten, neboť byl to jeden z těch, o něž se Holmes zajímal, a to pro neobyčejnou krutost zločinu a pro krvežíznivou, brutální divokost, jakáž označovala všecky činy vraha tohoto. Trest smrti nebyl vykonán na něm jen následkem některých známek nepříčetnosti, tak divoké bylo jeho počínání.

Náš kočárek dojel na vyvýšeninu jednu a před námi zjevila se velmi rozlehlá pláň močálu, protkaná hromadami kamení a rozeklanými útesy. Chladný vítr vál z ní a mrazil nás. Někde tam na smutné pláni té skrýval se zlosyn onen, obývaje peleš nějakou jako dravec, srdce maje celé naplněno záštím proti všemu lidstvu, jež ho vyvrhlo. Bylo zapotřebí věru ještě jen této okolnosti, aby ještě více zesílen byl děsivý dojem, kterým působily na nás chmurná prostora, mrazivý vítr a tmící se nebe. Sám i Baskerville zmlkl a zahalil se těsněji ve svůj svrchník.

Úrodný kraj zůstal nyní za námi a pod námi. Ohlédli jsme se naň zpět. Šikmé paprsky zapadajícího slunce měnily ručeje v nitky zlaté a obestíraly leskem zemi svěže rozoranou i široké pruhy lesů.

Cesta vpřed jevila se temnější, a pustší, vedouc mezi stráněmi olivových a hnědých barev, mezi svahy posetými obrovskými balvany. Tu a tam minuli jsme nějaký dvorec při močálu, zbudovaný z kamene a se střechou, kameny obtíženou, aniž jeho tvrdé obrysy zpříjemněny byly clonou; zelenou.

Náhle shlédli jsme do prohlubně vyduté pod sebou, do prohlubně poseté zakrslými duby a jedlemi, jež zprohýbány a rozedrány byly mnohaletými bouřemi.

Dvě vysoké, úzké věže zvedaly se nad stromy.

Kočí ukázal k nim bičištěm.

„Baskervillský zámek,“ pravil.

Pán jeho povstal, a se zardělými tvářemi a lesknoucíma se očima zíral na věže.

Několik minut na to dostihli jsme vrat, mřížoví to fantastických tvarů z kujného železa, s pilíři po obou stranách, s pilíři omšelými účinkem počasí a porostlými lišejníky; kančí hlavy baskervillského znaku tkvěly na nich. Domek vrátného z černé žuly, byl troskou, trámoví střechy bylo bez krytby. Avšak naproti němu zvedala se nová budova, polovystavěná, první to plod zlata, kteréž sir Karel přinesl si z jižní Afriky.

Širokou cestou vrat vjeli isme do stromořadí, kdež kola opět měkce jela listím; staré stromy spínaly své větve v pevnou klenbu nad našimi hlavami. Baskerville zachvěl se, když pohlédl do dlouhé, temné aleje, na jejímž konci krajním zvedal se zámek jako přízrak.

„Bylo to zde?“ tázal se tiše.

„Nikoliv. Stromořadí tisové jest na druhém konci.“

Mladý dědic Baskervillův zachmuřil čelo.

„Není divu, cítil-li strýc můj předtuchu, že na takovém místě stihne ho neštěstí,“ pravil. „Jest tu dosti toho, co může poděsiti každého. Dám zříditi do šesti měsíců řadu elektrických lamp, a vy nepoznáte pak místa tato se Swanovými a Edisonovými světly o svítivosti tisíce svíček; zaplanou zde právě před vchodem do zámku.“

Alej otvírala se na široký prostor trávníkový, a dům sám zvedal se před námi.

V soumraku mohl jsem viděti, že střed byl mohutnou stavbou z kamene zrobenou, před níž zvedal se portál. Celé průčelí bylo obrostlé břečťanem s temnou tu a tam skvrnou, která značila okno neb znakový štít, jež jedině! tmavou clonu prorážely.

Nad střední touto stavbou zvedaly se dvě věže starobylé s cimbuřím a mnohými střílnami. V právo a v levo od věží rozkládala se modernější křídla, vystavěná z tmavé žuly. Matné světlo zářilo okny některými a z vysokých komínů, jež zvedaly se z příkré, štíty zdobené střechy, vznášel se černý kotouč dýmu.

„Buďtež vítán, sire Jindřichu! Buďtež vítán na zámku Baskervillském.“

Muž vysoké postavy vystoupil ze stínu portálu, aby otevřel dvéře kočárku. Postava ženy jakési odrážela se od žlutého světla předsíně. Paní potom též vyšla, i pomáhala muži skládati zavazadla s vozu.

„Nemáte ničeho jistě proti tomu, bych odjel přímo domů, sire Jindřichu,“ děl doktor Mortimer. „Moje žena mě čeká.“

„Zastavíte se snad a pojíte něco?“

„Nikoli, musím odejeti. Nepochybně mne čeká hodně práce! Chtěl jsem se zastaviti zde jen, abych ukázal vám zámek. Avšak Barrymore bude lepším vůdcem nežli já. S Bohem a neotálejte nikdy, ani ve dne ani v noci poslati pro mne, bude-li toho zapotřebí.“

Rachot kol zanikl dole na cestě, a sir Jindřich i já vešli jsme dovnitř; dvéře zapadly těžce za námi.

Byla to krásná komnata, v níž jsme se ocitli, veliká, vzdušná, a opatřená těžkým stropem s mohutnými trámy, jež věky zčernaly. Na velkém krbu starobylého rázu za železným mřížovím praskal a syčel oheň, loučemi udržovaný.

Sir Jindřich a já natáhli jsme ruce k němu, neboť dlouhou cestou byli jsme značně skřehlí.

Potom ohlédli jsme se kolem a spatřili jsme vysoké, štíhlé okno se starými, pestrými skly, dubovými deskami vykládané zdi, parohy na stěnách a štíty se znaky, vše chmurné a temné ve ztlumeném světle lampy, ve středu visící.

„Jest to zrovna tak, jak jsem si představoval,“ pravil sir Jindřich. „Není-liž to pravý obraz domu starého rodu? Pomyslím-li, že jest to táž síň, v níž po pět století žili předkové moji, pomyšlení to působí na mne dojmem slavnostně velebným.“

Viděl ‚jsem, že snědá tvář jeho zazářila mladickým nadšením, když se ohlédl. Světlo padalo naň kdekoliv stál, avšak i dlouhé stíny táhly se po zdech a vznášely se, jako tmavý příkrov nad ním.

Barrymore, když byl dopravil zavazadla naše do našich pokojů, vrátil se znovu, a stál nyní před námi pokorně jako dobře vycvikovaný služebník. Byl to muž pěkného vzhledu, vysoké a statné postavy, vousu široce přistřiženého a bledé, jemně rýsované tváře.

„Přejete si, sire, aby jídlo bylo přineseno ihned?“

„Jest hotovo?“

„V několika minutách bude, pane! Naleznete teplou vodu ve svých komnatách. Moje žena i já budeme šťastni, sire Jindřichu, že budeme směti dlíti kol vás, nežli vše nově zařídíte, avšak uznáte zajisté, že za nových podmínek dům vyžadovati bude značného služebnictva.“

„Za jakých nových podmínek?“

„Mínil jsem jen, sire, že sir Karel žil život velmi samotářský, a my proto byli s to, abychom stačili jeho přáním. Vy ovšem budete si přáti větší společnosti, a tak bude třeba změn ve vaší domácnosti.“

„Hodláte snad – vy a žena vaše – mne opustiti?“

„Jen, kdyby to i vám hovělo, sire!“

„Vaše rodina však byla po boku našem po několik století, není-liž pravda? Mrzelo by mne tudíž, kdybych usídlení své zde měl zahájiti přerušením starých rodinných styků.“

Zdálo se mi, jako bych pozoroval v bledém obličeji komorníkově některé známky vzrušení.

„Cítím totéž, pane, i moje žena. Abych však řekl pravdu, sire, byli jsme příliš oddáni siru Karlu, a smrt jeho silně námi otřásla, takže okolí toto vzbuzuje v nás jen trapné pocity. Bojím se, že nebude již nikdy volno mysli naší na Baskervillském zámku.“

„Avšak co míníte učiniti?“

„Nechybuji, pane, že se nám podaří založiti si nějaký podnik. Šlechetnost sira Karla poskytla nám k tomu prostředky. A nyní, sire, zavděčím se vám snad nejlépe, ukážu-li vám vaše komnaty?“

Čtverhranná galerie s ballustrádou vedla kol hořejška staré síně a přístup k ní byl po dvojitém schodišti.

Z tohoto ústředí vybíhaly dvě dlouhé chodby podle celé délky budovy, a z nich otvíraly se dvéře do všech ložnic.

Ložnice moje byla v témže křídle, jako Baskervillova, a dvéře její byly nejblíže k jeho dveřím.

Tyto komnaty zdály se býti poněkud modernější, nežli střední část zámku, a jasné čalouny i četné svíce odčinily poněkud chmurný dojem, kterýmž příjezd náš působil na mou mysl.

Avšak již jídelna, do níž vcházelo se z velké síně, byla opět prostorou temnou a chmurnou.

Byla to dlouhá komnata se schůdkem, kterýž dělil vyvýšenou část, kdež rodina sedávala, od nižší části, vyhrazené služebnictvu jejímu. Na jednom konci klenula se galerie, určená pro pěvce.

Černé trámy přepínaly prostor nad hlavami našimi, podpírajíce začouzený strop. Když býval prostor osvětlen plápolajícími pochodněmi a za barev pestrých a za drsného veselí středověkých hodů síň ta skytala snad milý pohled, avšak nyní, kdy dva gentlemani černě odění seděli zde v malém kruhu světla, vrhaném stínítkem lampy, hlas klesal v šepot a duch propadal sklíčenosti.

Rada předků v oděvech nejrůznějších od rytíře Alžbětiny doby až po šviháka z doby vladařstva zírala na nás s obrazů pobledlých a děsila nás mlčenlivou společností svou.

Mluvili jsme málo, a já sám byl rád, když jsme dojedli, a když jsme se mohli uchýliti do modernější síně kulečníkové, abychom vykouřili cigaretu.

„Věru, není to veselý dům,“ pravil sir Jindřich. „Cítím, že člověk může zde přivyknouti, avšak nyní jsem trochu rozladěn. Nedivím se, že strýc můj byl poněkud duševně rozrušen, když žil docela sám v takovém domě. Leč odebereme se dnes brzy na lože, hodí-li se vám to, snad zítra okolí naše bude vypadati lákavěji.“

Stáhl jsem záclony, nežli jsem ulehl. Okno otvíralo se na prostoru trávníkovou před hlavním vchodem zámeckým.

V pozadí dvě skupiny stromů šuměly a ohýbaly se ve větříku, jenž se byl zvedl.

Měsíc probleskl trhlinami mrakův, plujících po nebi.

V studeném světle jeho viděl jsem za stromy obrysy útesů skalních a dlouhý nízký pás trudného močálu.

Spustil jsem opět záclony, cítě, jak poslední dojmy mé doplňují jen dřívější dojmy.

A přece nebyl to ještě dojem nejposlednější.

Cítil jsem se unaven, a přece bděl jsem, převaluje se se strany na stranu, touže po spánku, který nepřicházel.

Kdesi daleko zvonek odbíjel zvučně každou čtvrt hodiny. Jinak ale hrobové ticho rozkládalo se starým domem.

A potom náhle v mrtvém tichu noci pronikly zvuky k sluchu mému, jasné, hlasité a neklamné.

Byl to pláč ženy jakés, stlumený vzlykot někoho, kdo schvácen jest nevylíčitelným zármutkem.

Posadil jsem se na posteli a naslouchal jsem napjatě.

Pláč nemohl ozývati se daleko, Jistě bylo to v domě.

Po půl hodiny čekal jsem, každý nerv maje napjatý, avšak nic nebylo již slyšeti, nežli odbíjení hodin a šelest břečťanu venku na zdi.