VIII. PRVNÍ ZPRÁVA DOKTORA WATSONA.

Od této chvíle chci sledovati běh událostí přepisováním vlastních listů svých, posílaných panu Sherlocku Holmesovi, kteréž leží nyní přede mnou na stole.

Stránka jedna chybí, jinak však podávám je tak přesně, jak byly psány, neboť projevuji moje city a moje podezření z těch a oněch okamžiků přesněji, než bych mohl učiniti z paměti své, třeba že i tato jasně uchovala si vzpomínku na tragické ony události.

„Na Baskervillském zámku, dne 13. října.

Milý můj Holmesi! Předchozí listy a telegramy mé zpravily Vás důkladně o všem, co přihodilo se na tomto nejzakletějším koutku světa. Čím déle člověk prodlévá zde, tím více duch močálu proniká člověku do duše, jeho pustota i jeho strašlivé kouzlo zároveň.

Jakmile spočinete jednou na prsou jeho, tím okamžikem zřekl jste se všeho, co vás pojilo s moderní Anglií, za to nabýváte všude zde vědomí o lidech a práci předhistorických národů. Všude, kudy chodíte, jsou stánky zapomenutých kmenů těch s jejich hroby i s obrovskými balvany, o nichž se soudí, že označují místa jejich chrámů.

Když díváte se na šedé jich kamenné chýše, opírající se o rozjizvené svahy pahrbků, zapomenete na vlastní věk svůj, a kdybyste spatřil koží oděného vlasatého muže vylézati nízkými dveřmi, an klade šíp svůj s pazourkovým hrotem na tětivu svého luku, cítil byste, že přítomnost jeho jest tu přirozenější, nežli přítomnost Vaše. Nejpodivnější věc jest, že žili tak hustě na půdě, kteráž musila býti vždycky nejneúrodnější. Nejsem dějepiscem, avšak myslím si, že lid ten byl kmenem nebojovným a nepřáteli velmi stísněným, jenž nucen byl zaujmouti půdu, již žádný jiný nechtěl osaditi. Všechno to ovšem jest cizí úkolu, pro který jste mě sem vyslal, a nepochybně nebude to zajímati přísně praktickou mysl Vaši. Pamatuji se ještě na Vaši úplnou lhostejnost k otázce, zdaliž se země točí kolem slunce aneb toto kolem země.

Vrátím se tudíž k událostem, jež týkají se sira Jindřicha z Baskervillů. Neobdržel-li jste v posledních několika dnech žádných zpráv, bylo to tím, že až po dnešek nebylo lze nic důležitého sdělovati.

Nahodila se potom však okolnost velmi překvapující, kterouž vyprávěti Vám budu na náležitém místě.

Především však musím Vás seznámiti s některými jinými činiteli situace.

Jedním z nich jest trestanec uprchlý z trestnice na močál, o kterémžto uprchlíku jsem dosud málo byl sdělil. Jsou vážné důvody souditi nyní, že zmizel odtud, což jest značnou útěchou pro osaměle žijící hospodáře tohoto kraje.

Čtrnáct dní minulo od jeho útěku, a od té doby nikdo ho neviděl, a nic nebylo o něm slyšeti. Jest naprosto nemyslitelno, že byl by mohl po celou tu dobu žíti na močálu. Ovšem, skrývati se nebylo by bývalo proň nesnadno. Kterýkoli z kamenných stánků byl by mu mohl sloužiti za útočiště. Avšak nebyl by měl co jisti, leda by byl polapil a zabil některou z ovcí, pasoucích se na močálu.

Soudíme protož, že trestanec vzdálil se odtud, a statkáři kol močálu spí opět klidněji.

V naší domácnosti jsme čtyři mužové statní, takže bychom sami dovedli se ochrániti. Avšak doznávám, že býval jsem velice znepokojen, myslíval-li jsem na Stapletonovy. Žijí na míle vzdáleni ode vší pomoci. Jest tam jedna služka, jeden starý sluha, sestra a bratr, a tento není věru silný muž. Byli by bývali bez obrany v rukou tak odhodlaného zoufalce, jakým jest zločinec nottinghillský, jakmile by tento byl vnikl do jejich domu.

Oba, sir Jindřich i já měli jsme starost o ně, i učiněn jim návrh, že náš čeledín Perkins půjde k nim a bude u nich přespávati, avšak Stapleton nechtěl o tom ani slyšeti.

Faktum jest, že přítel náš baronet počíná zajímati se silně o naši krásnou sousedku. Není také divu, neboť čas jest dlouhým na takovém vzdáleném místě pro muže tak čilého a pracovitého, jako on, a ona v pravdě jest okouzlující a krásnou ženou.

Jest cosi tropického a exotického v celém zjevu jejím, což tvoří zvláštní protivu k chladnému a klidnému bratru. Ale také v něm zdá se pláti někdy tajný oheň. Má zajisté zřejmý vliv na ni, neboť povšiml jsem si, že dívka stále dívá se po něm, když mluví, jakoby hledala souhlasu jeho pro vše, co praví. Chci věřiti, že s ní jedná vlídně. Jest však jen chladný lesk v jeho očích, a tenké rty jeho jeví velmi pevné rysy, kteréž ukazují na vypočítavou a možná i drsnou povahu. Pro Vás byl by předmětem zajímavého studia.

Přišel navštívit Baskervilla v onen první den, a již druhého dne vedl nás oba, by nám ukázal místo, na němž vznikla legenda o zlotřilém Hugonovi.

Byla to vycházka několik mil močálem k místu, kteréž jest tak smutného a nevlídného rázu, že snadno mohlo zavdati pověst k takovéto báji. Shledali jsme tu krátkou úžlabinu mezi útesy skalními, kteráž vedla k otevřenému místu, porostlému travou a místy pokrytému ostřicí. V prostředku místa toho zvedaly se dva veliké, travou porostlé kameny, omšelé a přiostřené na konci, takže vypadaly jako veliké drásavé tesáky jakéhosi nestvůrného dravce. Místo to odpovídá rázem svým v každém směru známé Vám scéně staré oné tragedie.

Sir Jindřich velice se zajímal o místo to a tázal se Stapletona nejednou, zdaliž věří skutečně v možnost zasáhnutí nadpřirozených činitelů do osudu lidí. Mluvil tónem na pohled veselým, ač bylo zřejmo, že jest vážné nálady.

Stapleton byl opatrný ve svých odpovědích, avšak bylo snadno viděti, že říká méně, nežli by mohl, a že nechce projeviti celé své mínění z ohledu na city baronetovy.

Vyprávěl nám podobné případy, kdy rodiny trpívaly zlými mocemi nějakými i zanechal v nás dojem, že sdílí lidové mínění v této věci.

Na své cestě zpáteční zastavili jsme se na snídaní v Merripitském domě, a tam to bylo, kde se sir Jindřich seznámil se slečnou Stapletonovou.

Od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, zdál se býti značně okouzlen, i musil bych se velice mýliti, kdyby cit ten nebyl vzájemným.

Na cestě k domovu našemu zmiňoval se o ní opět a opět, a od té doby minul sotva den, bychom neviděli bratra nebo sestru. Dnes večer pozváni jsou k nám na hostinu, a mluví se o tom, že příští týden půjdeme k nim. Mohlo by se souditi, že taková partie byla by velmi vítána Stapletonovi, a přece nejednou postihl jsem u něho pohled nejkrajněji nelibosti, prokazoval-li sir Jindřich sestře jeho nějaké pozornosti.

On, Stapleton, jest jí velice oddán, o tom není pochybnosti a bez ní byl by život jeho velice samotářským, avšak byl by to vrchol sobectví, kdyby opíral se sňatku tak skvělému pro ni.

Jsem však jist, že nepřeje si, aby jejich důvěrné přátelství změnilo se v lásku. I pozoroval jsem několikrát, že snaží se velmi úzkostně, aby nezůstali o samotě. Mimochodem řečeno, Vaše instrukce, abych nenechal sira Jindřicha nikdy samého vycházeti, budou tím trapnějšími, připojí-li se k jiným nesnázím ještě i milostná aféra. Moje obliba velmi by tím utrpěla, kdybych prováděl Váš příkaz doslovně.

Jednoho dne – přesně řečeno, ve čtvrtek – doktor Mortimer jedl u nás. Konal vykopávky v náhrobcích v Long-Downu a nalezl předhistorickou lebku, kteráž ho naplnila velikou radostí.

Nikdy nenalezl jsem nadšence takového, jako on. Stapletonovi přišli později a bodrý doktor dovedl nás do tisové aleje na žádost sira Jindřicha, aby nám ukázal přesně, jak se vše v osudné noci událo.

Alej tvoří dlouhou promenádu smutného vzhledu mezi živým plotem, nahoře rovně přistřiženým, s úzkým pruhem trávníku po každé straně.

Na konci jejím jest stará besídka. Na polovici cesty jsou vrátka vedoucí k močálu, kdež starý gentleman otřel popel svého doutníku. Jsou to vrátka z bílých latí, jež zavírají se na závoru. Za nimi rozkládá se široširý močál.

Vzpomněl jsem si na Váš výklad aféry té, a pokusil jsem se představiti si vše, jak se co událo. Když starý muž tam stál, spatřil nepochybně cosi přicházeti přes močál, cosi, co poděsilo ho tak, že pozbyl rozvahy své, i pádil, pádil úprkem, až zemřel pouhým leknutím a vyčerpáním sil. Prchal dlouhou temnou klenbou směrem dolů. A před čím prchal? Před nějakým ovčáckým psem s močálu? Nebo prchal před psem příšerným, černým, tichým a nestvůrným? Měli roli při tom lidští činitelé? A věděl bledý, bdělý Barrymore více, nežli chtěl říci?

Vše bylo mlhavo a nejasno, a černý stín zločinu stojí všude za tím.

Setkal jsem se ještě s jiným sousedem od té doby, co jsem Vám psal naposled.

Jest to pan Frankland z Lafterského dvorce, kterýž žije asi čtyři míle jižně od nás.

Jest to starší pán červené tváře, bílých vlasů a prchlivé povahy. Jeho vášeň jest britské právo a britské zákony: promrhal veliké jmění v samých sporech z pouhé záliby souditi se, i jest hotov každé chvíle ujmouti se opačné stránky sporné otázky, takže není divu, že stalo se to pro něho velmi drahou zábavou. Někdy popře právo občanů na cestu některou, i ponechá obci, aby si vymohla opětné její otevření. Jindy vlastníma rukama vylomí vrátka jiného občana a prohlásí, že tamtudy vedla cesta od časů nepamětných, ponechávaje majiteli, aby ho stíhal a pokutoval. Zná se dokonale ve starých právech panství a obcí a používá znalostí svých někdy ve prospěch vesničanů fernoworthských a někdy proti nim, takže jednou nosí ho ve vítězoslávě po ulici aneb spalují podobiznu jeho podle toho, jaký proces právě vedl. Praví se o něm, že nyní vede sedm procesů najednou, čímž nepochybně promrhá i zbytek svého jmění. Tím bude mu vytrženo žihadlo, i bude učiněn pro budoucnost neškodným. Mimo půdu zákona jest však vlídným, dobromyslným mužem, a já zmiňuji se o něm jen proto, že jste mi uložil, abych popsal Vám všecky lidi našeho okolí.

Nyní muž ten nalezl opět podivné zaměstnání, neboť jsa hvězdářem amateurem a opatřiv si výtečný teleskop, leží celý den na střeše svého domu a obhlíží močál celý den, doufaje, že objeví aspoň nějakou stopu uprchlého trestance. Kdyby omezil svoji energii pouze na to, dobře by bylo, ale koluje pověst, že chce stíhati i doktora Mortimera za to, že otevřel náhrobek bez svolení nejbližšího příbuzného, to jest za jeho nález lebky z nové doby kamenné v Long-Downu.

Pán ten zaplašuje tudíž poněkud jednotvárnost života našeho a stará se o komický živel tam, kde jest ho tolik zapotřebí.

A nyní, kdy jsem Vám sdělil, co vím o uprchlém trestanci, o Stapletonových, o Mortimerovi a o Franklandovi z Lafterského dvorce, chci pověděti Vám na konec, co jest nejdůležitější, a sděliti Vám více o Barrymorových, zvláště o překvapujícím objevu této noci.

Především ještě něco o telegramu, kterýž jsme poslali z Londýna, abychom se přesvědčili, že Barrymore jest skutečně zde na zámku.

Vyložil jsem již, že ze svědectví poštmistra vyplynulo, že podmínka o osobním doručení telegramu byla bez ceny, a že nemáme žádného důkazu v tom ni onom směru. Řekl jsem siru Jindřichovi, jak se věc má, a po svém přímém způsobu on tázal se Barrymora rovnou, zdaliž telegram sám obdržel.

Barrymore odtušil, že ano. „Doručil ho hoch do vlastních vašich rukou?“ tázal se sir Jindřich.

Barrymore podíval se překvapen na pána svého a přemítal chvilinku.

„Nikoli,“ pravil. „Byl jsem na půdě a žena moje mně ho přinesla.“.

„Odpověděl jste naň sám?“

„Nikoliv, řekl jsem své ženě, co má odpověděti, i sešla dolů, aby odpověď napsala.“

Večer vrátil se Barrymore z vlastního podnětu k předmětu tomu.

„Nerozuměl jsem ráno dobře účelu vašich otázek, sire Jindřichu,“ pravil. „Doufám, že otázka ta neznamenala, že sem učinil něco, abych oklamal důvěru vaši?“

Sir Jindřich musil ujistiti jej, že to tak nemínil, a upokojiti jej tím, že mu daroval značnou část šatů svých; nová zásoba jich byla ho právě došla z Londýna.

Paní Barrymorová zajímá mne velice. Jest to trošku neohrabaná osoba, sousedského zjevu, hodně omezená, tuze ctihodná a puritánství nakloněná. Můžete si stěží pomysliti osobu méně náchylnou ke všelikému vzrušení.

Avšak sdělil jsem Vám již, jak v první noci zde strávené slyšel jsem ji hořce plakati, a od té doby nejednou pozoroval jsem stopy slz na tváři její.

Jakýsi hluboký zármutek hryže stále srdce její.

Někdy táži se sama sebe, zdaliž tíží ji nějaká vina, a někdy zase podezřívám Barrymora, že jest domácím tyranem. Měl jsem neustále pocit, že jest něco zvláštního a záhadného v povaze tohoto muže, avšak příhoda v poslední noci přivedla podezření moje na vrchol.

A přece příhoda ta sama v sobě může se zdáti nepatrnou. Jak víte, nespím obyčejně tuze tvrdě, a od té doby, co jsem zde v domě na stráži, spím ještě roztržitěji než kdy jindy.

Poslední noci asi ke druhé hodině ráno byl jsem probuzen šelestem tlumených kroků, míjejících komnatu mou. Vstal jsem, otevřel dvéře, a vyhlédl opatrně ven.

Dlouhý, černý stín táhl se dolů chodbou. Stín ten vrhán byl postavou muže, který ubíral se tichounce chodbou, drže svíci v ruce. Muž byl v košili, spodkách a bos. Mohl jsem zříti pouze obrysy jeho postavy, ale podle výšky jeho poznal jsem, že to jest Barrymore. Kráčel velmi obezřele a po špičkách, i bylo v celém zjevu jeho cosi nevýslovně plachého a sklíčeného, jako by jej tížila vina jakás.

Jak jsem Vám již sdělil, jest chodba přerušena balkonem, kterýž táhne se kolem velké síně, avšak na druhé straně chodba znovu začíná.

Čekal jsem, až muž zmizel z dohledu a potom jsem ho sledoval. Když jsem obešel balkon, Barrymore dostihl právě již konce druhé části chodby, i vstoupil, jak jsem poznal podle svitu svíčky vycházejícího z otevřených dveří, do jedné z komnat.

Všechny tyto pokoje jsou však bez nábytku a neobývány, takže výprava tato jevila se mi tím tajuplnější.

Pruh světla nepohyboval se, takže muž sám stál nepochybně uvnitř beze hnutí.

Plížil jsem se pokud možno potichounku chodbou, i nahlédl jsem kol rohu dveří opatrně do komnaty.

Barrymore dlel schoulen u okna, a držel svíci při skle. Profil jeho byl obrácen ke mně, a tvář jeho zdála se býti ztrnulá, když zíral do temnot močálu.

Po několik minut stál v napjatém očekávání. Po té hluboce vzdechl, a s netrpělivým posunkem zhasil světlo.

Já okamžitě vrátil jsem se do své komnaty, a krátce na to již slyšeti bylo kroky muže vracejícího se podél pokoje mého.

Nedlouho na to, když zdřímnul jsem lehounce, slyšel jsem otočití se kdesi klíč v zámku, nemohl jsem však zjistiti, odkud zvuk ten přicházel. Co vše to znamená, nemohu uhodnouti, avšak jisto jest, že cosi tajuplného děje se v tomto domě smutku, čemuž dříve nebo později musíme přijití na kloub. Nebudu Vás trápiti svými domysly. Neboť prosil jste mne, abych Vám oznamoval jen skutečné události. Měl jsem dlouhý rozhovor dnes ráno se sirem Jindřichem i ujednali jsme plán dalšího postupu, založený na mých pozorováních z poslední noci. Nechci o něm mluviti nyní, avšak plán ten učiní zajisté z příštího dopisu mého četbu zajímavou pro Vás.“