XII. SMRT NA MOČÁLE.

Okamžik neb více seděl jsem tu beze slova a bez dechu, nechtěje ani věřiti sluchu svému. Po té vrátily se mi smysly i hlas, zatím co tísnivá tíže zodpovědnosti na ráz svalila se s duše mé.

Chladný, důtklivý, ironický tento hlas mohl náležeti jen jedinému člověku na světě. „Holmes!“ zvolal jsem. – „Holmes!“

„Pojď ven,“ pravil on, „a dej pozor na revolver!“

Shýbl jsem se pod hrubou klenbou kamennou a tam venku seděl on na kameni; v šedých jeho očích přímo to vesele hrálo, když spatřil ustrnulou tvář moji.

Byl přepadlý a ustaralý, přece však svěží a čilý; výrazná tvář jeho byla ožehlá sluncem a zdrsnělá větrem. Ve svém úhledném oděvu a výstroji vypadal jako nějaký turista, navštívivší močál, a svojí tak říkaje kočkovitou zálibou pro čistotu osobního zjevu, kteráž byla jedním z karakteristických rysů jeho povahy, dovedl i zde toho, že jeho brada byla tak hladce oholená a jeho prádlo tak čisté, jako kdyby byl dosud bydlil v Bakerské ulici.

„Nikdy věru nikoho v životě jsem s takovým potěšením nespatřil, jako vás nyní,“ pravil jsem mu, když jsem mu stiskl pravici.

„A nikdy jste jistě nebyl i více udiven!?“

„Ano, to musím doznati.“

„Překvapení nebylo jen na jedné straně, ujišťuji vás! Neměl jsem ani potuchy o tom, že byste se byl dopátral tohoto mého příležitostného útulku, tím méně, že dlíte uvnitř, dokud jsem se sem nepřiblížil asi na dvacet krokův.“

„Poznal jste, troufám, moji stopu.“

„Nikoliv, Watsone, obávám se, že bych nedovedl rozeznati vaši stopu mezi všemi stopami světa. Avšak kdybyste chtěl mne opravdu oklamati, musil byste zvoliti jiného dodavatele tabáku a doutníkův, neboť, když spatřím zbytek cigarety, označený firmou Bradleyovou z Oxfordské ulice, vím, že přítel můj Watson jest na blízku: naleznete zbytek cigarety ještě tamhle podle stezky. Vy jste ho odhodil zajisté v posledním okamžiku, když jste vpadl do prázdné chýšky.“

„Tak jest!“

„Myslil jsem si tak – a znaje vaši obdivuhodnou vytrvalost, byl jsem přesvědčen, že sedíte v záloze se zbraní při ruce, čekaje, až se obyvatel chýše vrátí. A vy jste tedy myslel skutečně, že jsem já zlosynem?“

„Nevěděl jsem, kdo jest obyvatelem chýše, ale byl jsem odhodlán vyzvěděti to.“

„Výtečně, Watsone! A jak jste zjistil místo, kde jsem se ubytoval? Snad spatřil jste mne v noci, když jste honili trestance a kdy jsem já byl tak neopatrným, že jsem nechal měsíc … vyjiti za zády svými nad obzor?“

„Ano, viděl jsem vás tehdy.“

„A prohledal jste nepochybně všecky chýše, až jste na tuto připadl.“

„Nikoliv, avšak hoch váš byl spozorován a to bylo mě vodítkem, kam se mám podívati.“

„Pozorován byl hoch nepochybně starým oním pánem, a to teleskopem. Nevěděl jsem nejprv, co to vlastně jest, když jsem viděl světlo zalesknouti se na čočkách.“

Vstal a podíval se do chýše.

„Ach, vidím, že Carthwright přinesl některé zásoby. A jaký jest to papírek? Tak, vy jste byl v Coombe-Traceyi?“

„Ano.“

„Abyste navštívil paní Lauru Lyonsovu?“

„Tak jest!“

„Výtečně! Naše pátrání pohybovalo se nepochybně rovnoběžným směrem, a spojíme-li své výsledky, doufám, že nabudeme úplné znalosti celého případu.“

„Zajisté; raduji se vůbec z celého srdce, že jste zde, neboť zodpovědnost a tajemství celé napínaly již nervy moje přespříliš. Avšak, jak u všech všudy přišel jste sem, a co jste dělal? Já myslil, že jste v Bakerské ulici, a že pracujete na vyšetření případu vyděračského.“

„To jsem si právě přál, abyste si tak myslil.“

„Vy tedy používáte mne k službám svým, ale nevěříte mně,“ zvolal jsem hořce. „Myslil jsem, že jsem si zasloužil lepšího od vás, Holmesi!“

„Můj milý brachu, byl jste pro mne nedocenitelným v tomto i v mnohém jiném případě, i prosím vás, byste mi prominul, když jsem vám vyvedl tento kousek. V pravdě stalo se to i k vůli vám samému, že jsem tak učinil, a bylo to vědomí nebezpečí, jež vám hrozí, kteréž mne přivedlo sem, abych sám hleděl případ prozkoumati. Kdybych byl býval se sirem Jindřichem a s vámi, jest zřejmo, že byl bych na věci stejně nazíral jako vy, avšak moje přítomnost byla by bývala výstrahou mocným našim odpůrcům, aby se měli na pozoru! Ale počínaje si tak, jak jsem učinil, mohl jsem se volně pohybovati, jak bych nebyl mohl činiti, kdybych byl bydlil na zámku, i zůstávám tak neznámým činitelem v celé věci, hotov v kritických okamžicích zakročit s celým důrazem svým.“

„Avšak, proč ponechával jste mne o všem v temnu?“

„Nebylo by vám to nic prospělo, kdybyste byl vše věděl, a možná, že by to bylo vedlo k tomu, že bych byl býval objeven. Byl byste si přál něco mně říci, aneb ve své laskavosti byl byste chtěl přinesli něco k mému pohodlí a ku zpříjemnění mého pobytu, a tak bylo by zbytečně vyvoláno nebezpečí odhalení. Přivedl jsem Carthwrighta tudíž s sebou – pamatujete se zajisté na malého hocha z ústavu posluhův? – hoch ten staral se o prosté moje potřeby: o ten bochník chleba a o nějaký čistý límec. Co potřebuje muž více? Jím získal jsem o pár očí více i o pár čilých nohou, a obojí bylo pro mne nedocenitelné!“

„Moje zprávy byly tedy všechny nadarmo!“

Hlas můj se chvěl, když připomněl jsem si námahu a pýchu, s jakouž jsem zprávy ty skládal.

Holmes vyňal balíček papírů ze své kapsy.

„Zde jsou vaše zprávy, milý brachu, a jsou věru dobře prozkoumány. Vykonal jsem výborná opatření, bych je dostával, i zpozdily se tak obyčejně jen o jediný den. Musím vám blahopřáti rozhodně k horlivosti a k důvtipu, jakýž jste osvědčil v případu tak neobyčejně nesnadném.“

Byl jsem stále ještě poněkud roztrpčen sklamáním, kteréž mně bylo způsobeno, avšak vřelost Holmesova zaplašila veškerou trpkost z mé mysli. Cítil jsem také v duchu, že jest pravdou, co praví, a že bylo skutečně nejlíp pro účely naše, že jsem já nevěděl, že Holmes dlí na bažině.

„Tak jest to lépe,“ pravil, vida mizeti stín s mé tváře. „A nyní povězte mi výsledek návštěvy své u paní Laury Lyonsové – nebylo nesnadno pro mne uhodnouti, že jste se odebral do Coombe-Traceye, abyste navštívil ji, neboť jest mi již známo, že jest ona jediná tam osoba, jež nám v této věci může prospěti. Skutečně, kdybyste tam nebyl šel dnes, jest velice pravděpodobno, že bych tam šel já zítra.“

Slunce zapadlo, a soumrak rozložil se nad močálem.

Vzduch se ochladil, a my uchýlili se do chýše, aby nám bylo tepleji.

Tam jsme seděli pospolu v soumraku, a já vyprávěl Holmesovi o svém rozhovoru s paní Lyonsovou. Jej zajímala věc tak, že musil jsem opakovati některá místa dvakrát, dříve než se upokojil.

„Jest to nesmírně důležité,“ pravil, když jsem skončil. „Vyplňuje to mezeru v této velmi složité aféře, mezeru, kterouž nebyl jsem s to, abych překlenul. Vy víte snad už, že existuje velmi těsný a důvěrný poměr mezi touto ženou a Stapletonem?“

„O tak veliké důvěrnosti nic jsem nevěděl.“

„O věci té nemůže býti pochybnosti. Scházejí se, píší si, slovem, jest dokonalé dorozumění mezi nimi. Nuže, to poskytuje našim rukám zbraň velmi vydatnou. Kéž bych mohl toho použiti jen, abych odpoutal od něho ženu jeho! “

„Ženu jeho?“

„Nyní podám já vám informaci nějakou, oplátkou za zprávy, které vy jste mně dal. Žena, která byla pokládána zde za slečnu Stapletonovu, jest v pravdě jeho ženou.“

„Nebesa! Holmesi! Jste si jist tím, co pravíte? Jak byl by mohl dovoliti siru Jindřichu, by se do ní zamiloval?“

„Zamilovanost sira Jindřicha nemohla ublížiti nikomu jinému mimo siru Jindřichu samému. A Stapleton měl dobrý pozor, aby zůstalo při pouhé zamilovanosti, jak jste pozoroval vy sám. Opakuji, že paní jest jeho ženou a nikoli jeho sestrou.“

„Avšak proč takové klamání s tolikerými okolky?“

„Poněvadž Stapleton dobře předvídal, že ona jako žena domněle svobodná může mu mnohem více prospěti“

Všechny moje nevyslovené instinkty, moje neurčitá podezření nabyla náhle tvaru a soustředila se proti přírodozpytci. V tomto muži bez citu a vzletu s jeho tváří bezbarvou, s jeho slaměným kloboukem a s jeho sítí na motýle viděl jsem hned cosi strašlivého – tvora s nekonečnou trpělivostí a silou, s tváří úsměvnou a se srdcem vražedným.

„Jest on vaším nepřítelem – jest to on, jenž vás stopoval v Londýně?“

„Tak já luštím hádanku tu!“

„A výstraha ona tedy od ní pocházela?“

„Tak jest!“

Přízrak jakési hrozné ničemnosti, zpola viděný, zpola tušený, prokmitl temnotou, jež mne byla obklopovala tak dlouho.

„Jste si však jist tím, Holmesi? Jak víte, že tato žena jest jeho manželkou?“

„Poněvadž on zapomenul se sám tak velice, že pověděl vám při první příležitosti, kdy se s vámi setkal, skutečně věrně kus svého vlastního životopisu, a jsem si jist, že od té doby častokrát již toho litoval. Byl skutečně učitelem na severu Anglie. Nuže, není nic snadnějšího, nežli dopátrati se něčeho o učiteli. Jsou učitelské agencie, prostředkem jichž lze zjistiti totožnost každého muže, kterýž někdy byl v tomto odboru zaměstnán. Nedlouhým pátráním takovým objevil jsem, že jistý ústav postižen byl zkázou za okolností strašlivých a že muž, jemuž náležel – jméno jeho znělo jinak – zmizel pak z kraje i se ženou svojí. Popisy osob souhlasily s popisem Stapletona a ženy jeho. Když pak zvěděl jsem dokonce, že muž pohřešovaný oddán jest studiu motýlův, byl důkaz totožnosti úplný.“

Temnota zvedala se přede mnou, ale mnoho ještě bylo zahaleno stíny.

Je-li tato žena opravdu jeho manželkou, jak má s ním potom něco činiti paní Laura Lyonsová?“ tázal jsem se.

„Toť jest jedna z okolností, na kterouž vlastní vaše pátrání vrhlo světlo. Váš rozhovor s ní vyjasnil velice situaci. Nevěděl jsem o rozvodu zamýšleném mezi ní a jejím manželem. V tomto případě počítala bezpochyby s tím, že stane se ženou Stapletonovou, jejž pokládala za svobodna.“

„A bude-li vyvedena z klamu?“

„Nuže, potom bude snad sama ochotna služby nám prokázati. Prvním naším úkolem musí proto býti, bychom ji zítra navštívili. Nemyslíte, Watsone, že jste se již dlouho dosti vzdaloval svého svěřence? Místo vaše jest na Baskervillském zámku.“

Poslední rudé zášlehy zmizely s oblohy západní a noc snesla se nad močálem.

Několik jen hvězd bledých zářilo s fialových nebes.

„Poslední ještě otázku, Holmesi,“ pravil jsem, když jsem povstal. „Zajisté není třeba tajemství mezi mnou a vámi. Jaký jest cíl toho všeho? Co chce on?“

Holmes stlumil hlas, když mi odpovídal.

„Vražda jest to, již chce on, Watsone, raffinovaná, chladnokrevná, dobře rozmyšlená vražda. Neptejte se po podrobnostech. Síť moje rozestřena jest těsně kol něho, jako on roztáhl síť svou kolem sira Jindřicha, a s pomocí vaší jest mně on již vydán na milost a nemilost. Jen jedno nebezpečí nám hrozí. Že by on mohl provésti úklad svůj dříve, nežli my svoje dokonáme. Jen jeden den ještě, nanejvýš dva – a věc bude pro mne uzrálá, avšak do té doby konejte úkol svůj, a vytrvejte na stráži bedlivě, jako matka u zamilovaného, chorého děcka svého. Dnešní vaše cesta byla sama sebou odůvodněna, a přece byl bych si přál spíše ještě, abyste nebyl se od jeho boku ani na krok vzdálil – slyš! slyš!“

Strašlivý výkřik – táhlý jek hrůzy a úzkosti ozval se z ticha močálu. Hrozný výkřik ten zmrazil všechnu krev v žilách mých.

„Bože můj,“ zasténal jsem. „Co jest to? Co to znamená?“

Holmes vyskočil a již viděl jsem tmavou athletickou postavu jeho ve dveřích chýše.

Ramena jeho se shýbla, hlava jeho vypjala se vpřed a tvář jeho zírala pronikavě do temna. „Ticho!“ zašeptal.

Výkřik byl hlasitý následkem prudkosti, jakouž byl pronesen, avšak vyzníval odněkud z daleka s pláně ve tmu pohroužené.

Nyní zaječel znovu v sluch náš, blíže, hlasitěji a naléhavěji než dříve.

„Kde to jest?“ Holmes zašeptl, a já poznal jsem z chvění hlasu jeho, že on, muž železa, otřesen jest do duše.            

„Kde to jest, Watsone?“

„Tam – myslím!“ i ukázal jsem do tmy.

„Nikoliv, tam –!“

A opět výkřik smrtelné úzkosti pronikl tichou nocí, hlasitější a bližší, nežli kdy před tím.

A nový zvuk smísil se s ním v hluboké hněvivé mručení stlumené a přece hrozivé, zvedající se a opět chabnoucí jako hluboké, stálé ječení moře.

„Pes!“ zvolal Holmes. „Pojď, Watsone, pojď! Nebesa, přijdeme-li pozdě!“

I vyrazil vpřed, běže úprkem přes močál a já ho následoval v patách.

Avšak nyní odněkud z hrbolovité a rozeklané půdy bezprostředně před námi ozval se poslední zoufalý jek a potom temná, těžká rána.

Stanuli jsme a naslouchali.

Žádný již zvuk nepřerušil ticho noci bezvětrné.

Viděl jsem Holmesa, jak se chytil rukou za hlavu jako muž na smyslech pomatený. Potom dupl nohou o zem.

„Zvítězil nad námi, Watsone! Přišli jsme příliš pozdě.“

„Ne, ne, jistě ne.“

„Jaký šílenec jsem byl, že jsem ruky své hned na něj nespustil. A vy, Watsone, vidíte, co jest z toho, opustí-li člověk místo své. Avšak přísahám Bohu, nadešlo-li nejhorší, pomstíme jej!“

Slepě pádili jsme temnotou, klopýtajíce přes balvany, prodírajíce se keři, vybíhajíce po stráních div popadajíce dech a řítíce se po svazích dolů, dodržujíce však stále směr, odkudž strašlivé zvuky se byly ozvaly. Na každém výstupku Holmes rozhlédl se pronikavě kolem, avšak temnota byla úplná na močálu, a nic nehýbalo se na pusté ploše jeho.

„Vidíte něco?“

„Nic.“

„Avšak slyšíte, co jest to?“

Temné sténání proniklo k našemu sluchu. Bylo to opět po levé straně naší. Na straně té skalnatý hřeben vybíhal v příkrý útes, jenž zvedal se nad úbočím, kameny posetým.

Na rozeklané stěně jeho spočíval roztažen jakýsi temný předmět nepravidelných tvarův. Když spěchali jsme k němu, obrysy nejasné nabyly určitého tvaru.

Byl to muž, ležící tváří k zemi, s hlavou ohnutou pod tělo v strašlivém úhlu, ramena vyboulená a tělo přehnuté a semknuté, jakoby byl chtěl právě učiniti kotrmelec. Tak pitvorná byla poloha jeho těla, že nemohl jsem si pro okamžik uvědomiti, že se stenem oním odlétla zároveň duše jeho. Ani šepot, ani šelest nejmenší neozývaly se již z postavy, nad níž jsme se sehnuli.

Holmes položil ruku svou na tělo a zvedl ji opět s výkřikem zděšení. Záblesk sirky, kterou rozsvítil, padl na křečovitě sevřené prsty muže a na příšernou kaluž krve, jež šířila se pomalu od rozdrcené lebky oběti.

A záblesk ten padl však na více ještě, což schvátilo srdce naše bolestí a skorém mdlobou, i na tělo – sira Jindřicha Baskervilla.

Nebylo bohužel pochyby,’neboť nikdo z nás nebyl zapomněl zvláštního zarudlého, polovlněného oděvu – téhož skutečně, v kterýž byl oděn v ono jitro, když jsme ho poprvé spatřili v Bakerské ulici.

Jen jednou mohli jsme ho jasně zahlédnouti, a potom plamen sirky zablykal a shasl, jako i naděje shasla v srdcích našich.

Holmes zahořekoval a tvář jeho bledá jak stěna, zasvítila mi vstříc temnotou.

„Ó, ten netvor, ten netvor!“ zvolal jsem s pěstmi zaťatými. „Neodpustím si nikdy, že jsem ho ponechal osudu jeho.“

„Já zasluhuji více pokárání než vy, Watsone. Aby tento případ můj pěkně uzrál a zaokrouhlil se, promrhal jsem život klienta svého. Jest to největší rána, která mne stihla v kariéře mojí. Avšak, jak mohl jsem věděti – jak mohl jsem vědět i, že vydá život svůj v nebezpečí vycházkou na močál přes veškeré výstrahy moje?“

„A slyšeli jsme výkřiky jeho – můj Bože, jaké výkřiky, a přece nemohli jsme ho zachrániti. Kde jest ta bestie, pes, který ho vehnal ve smrt? Snad skrývá se v okamžiku tomto mezi těmito skalami.

A kde jest Stapleton? On zodpovídá se nám za tento čin.“

„Tak učiní! O to se postarám. Strýc a synovec byli zavražděni, jeden zemřel hrůzou při pouhém shlédnutí zvířete, kteréž měl za nadpřirozené, druhý vehnán byl ve zkázu při divokém útěku svém, aby zvířeti unikl. Nyní však musíme dokázati spojitost mezi mužem a zvířetem. Kromě toho, co jsme slyšeli, nemůžeme dosud odpřisáhnouti ani existenci psa, zvláště když i sir Jindřich usmrtil se zřejmě pádem se skály. Avšak, přísahám Bohu, chlap ten musí býti v moci mojí dříve nežli mine jediný ještě den.“

Stáli jsme se srdcem hořkostí prodchnutým po stranách zohaveného těla, zdoláni náhlým a neodolatelným neštěstím, kteréž dlouhou a namáhavou snahu naši přivedlo k tak žalostnému konci.

Potom, když měsíc vyšel, vyšplhali jsme se na vrchol skály, s níž nebohý přítel náš se sřítil, a s vrcholu jejího rozhlédli jsme se po stínech močálu, zahaleného, obestřeného zpola svitem stříbřivým a zpola temnem.

Daleko na míle ve směru k osadě Grimpenské zářilo žluté, nehýbající se světlo.

Světlo to mohlo vycházeti jedině ze vzdáleného Stapletonova obydlí.

Spatřiv světlo to, zahrozil jsem pěstí s hořkou kletbou na rtech směrem tím.

„Proč bychom neměli se ho zmocniti na ráz?“

„Pátrání naše není ještě úplné. Chlapík ten jest obezřelý a schytralý v nejkrajnějším stupni. Neběží o to, co víme, ale o to, co můžeme dokázati. Učiníme-li i jen jeden chybný krok, lotr ten nám unikne.“

„Co můžeme tedy činiti?“

„Budeme mít práce zítra plné ruce. Teď v noci můžeme prokázati jedině poslední služby svému příteli.“

Sestoupili jsme pospolu po příkrém svahu a přiblížili jsme se k tělu; světlo měsíce obrysy svými jasně se odráželo od kamenův, jakoby stříbrem politých.

Pohled na tyto údy v umírání zkřivené vyvolal ve mně křečovitý záchvat bolesti a naplnil oči mé slzami.

„Musíme poslati pro pomoc, Holmesi. Nemůžeme ho nésti celou cestou až do zámku. Milosrdný Bože, sešílil jste?“

Holmes vzkřikl a sklonil se nad tělo. A již jal se tancovati, smáti se a tisknouti vřele ruku moji.

Byl-li toto přísný můj a v sebe uzavřený přítel? Ano, tak bývá to se skrytým ohněm, když náhle vyšlehne.

„Vous! Vous! Ten muž má vous!“

„Vous?“

„Není to baronet, jest to – ano, opravdu – jest to můj soused trestanec.“

Se zimničním kvapem obrátili jsme tělo tváří vzhůru, a zcuchaný vous zvedal se nyní ke chladnému, jasnému měsíci. Nebyla již pochybnost možná: to bylo jeho vyčnívající čelo, to byly zapadlé, zvířecí oči jeho.

Byla to skutečně táž tvář, jež zírala ke mně kdysi v noci před tím za svíčkou přes okraj skaliska, tvář Seldena – zločince.

V okamžiku bylo mně vše jasno!

Vzpomněl jsem si, jak baronet vyprávěl mi, že daroval staré své šaty Barrymorovi. Barrymore postoupil je dále Seldenovi, aby mu pomohl k jeho útěku. Botky, košile, čapka – všechno náleželo siru Jindřichu.

Dost chmurná byla ještě tragedie tato, avšak muž tento zasloužil smrti aspoň podle zákonů země.

Vysvětlil jsem Holmesovi, jak se věc měla, srdce mé pak překypovalo vděčností a vroucností.

„Šaty tedy byly to, jež byly příčinou smrti nebožákovy,“ pravil Holmes. „Jest zřejmo dost, že pes byl nacvičen na nějaký předmět, kterýž Jindřich nosíval, podle všeho na botku, jež se byla v hotelu ztratila, a tak veštval tohoto muže ve smrt.

Jedna věc jest však podivná. Jak věděl Seiden ve tmě, že pes jest na stopě jeho?“

„Slyšel ho.“

„Slyšeti psa na močálu, to nevzbudilo by ještě v muži tak zarputilém, jakým byl tento zločinec, strach tak šílený, aby vydal se v nebezpečí opětného zatčení divokým křikem o pomoc. Soudě dle jeho křiku, musil běžeti ještě hodný kus cesty potom, kdy zvěděl, že pes jest na jeho stopě.“

„Jak to však zvěděl?“

„Větším tajemstvím pro mne jest, proč tento pes, ač-li všechny naše předpoklady jsou správné – – –“

„Já nic nepředpokládám.“

„Dobrá; nuže, proč tento pes byl vypuštěn dnes ven na močál. Soudím, že netoulá se po močálu stále! Stapleton nepustil ho asi, dokud neměl příčiny souditi, že sir Jindřich dlí rovněž na bařině.“

„Věc mně záhadná jest mnohem tajuplnější z obou, neboť tvrdím, že záhada vaše velmi brzy se vysvětlí, kdežto moje zůstane snad pro vždy tajemstvím. Otázkou jest nyní však, co máme činiti s mrtvolou tohoto ubožáka. Nemůžeme přece ponechati ji zde liškám a krkavcům.“

„Myslíme, že bychom ji měli donésti do některé z chýší, a nechati ji tam, dokud nebudeme moci zpraviti policii.“

„Tak bude nejlépe. Nepochybuji, že vy a já budeme ji moci donésti tak daleko.“

„Haló, Watsone, co jest to? Ejhle, muž sám! Toť věru obdivuhodné a smělé od něho, ať se říká, co říká. Neprojevte však svého podezření ani slovem, opakuji, ani slovem, sice se plány moje shroutí.“

Postava blížila se k nám přes močál, i zahlédl jsem mdle rudý oheň doutníku. Měsíc svítil na muže toho, i mohl jsem dobře rozeznati uhlazený zjev přírodozpytce a křepkou chůzi jeho.

Stanul, když nás spatřil, a potom kráčel opět dále k nám.

„Jakže, doktore Watsone, nejste to přece vy, či ano? Vás nejméně byl bych čekal na močálu v této noční chvíli. Avšak, pro bůh, co jest to? Někdo zraněn? Ne, ne, nercete mi, že jest to přítel náš, sir Jindřich.“

Poskočil v před za mnou a shýbl se k mrtvému muži. Slyšel jsem, jak prsa jeho vzdychla ostře, a doutník vypadl z prstů jeho.

„Kdo – kdo jest to?“ zakoktal.

„Jest to Seiden, člověk, kterýž unikl z Prince-Townské trestnice.“

Stapleton obrátil ke mně příšerně bledou tvář, avšak krajním napětím vůle překonal svůj úžas a své zklamání.

„Božínku můj, jak trapná to aféra! Jak zemřel?“

„Zdá se, že si zlámal vaz pádem s těchto skal. Já a přítel můj potulovali jsme se po močálu, když slyšeli jsme náhle výkřik.“

„Já slyšel též výkřik. To mne vylákalo ven. Měl jsem strach o sira Jindřicha.“

„Proč zrovna o sira Jindřicha?“

Nedovedl jsem smlčeti tuto otázku.

„Protože jsem vybídl sira Jindřicha, aby přišel k nám,“ odtušil Stapleton. „A když nepřicházel, bylo mi to divno, a když pak jsem slyšel výkřiky na močálu, byl jsem ovšem poděšen, nepřihodilo-li se mu něco.“

„Mimochodem řečeno,“ a oči jeho obrátily se plaše opět k Holmesovi, „neslyšeli jste ještě něco jiného mimo onen výkřik?“

„Nikoli,“ odpověděl Holmes. „A slyšel jste vy něco?“

„Nikoli.“

„Co jste tedy mínil?“

„Znáte přece historku, kterou venkované vypravují o jakémsi psu příšerném nebo něčem podobném? Říkají, že ho bývá slyšeti v noci na močálu. Byl jsem tedy sám zvědav, bylo-li slyšeti něco takového dnes v noci.“

„Neslyšeli jsme nic takového,“ pravil jsem.

„A co soudíte o smrti tohoto nebožáka?“

„Nepochybuji, že strach a nějaké nebezpečí hrozící připravily ho o všechen rozum. Pádil přes močál ve svém záchvatu šílenství, spadl zde dolů a zlomil si vaz.“

„To zdá se býti nejrozumnější vysvětlení,“ pravil Stapleton a vydechl zhluboka, v čemž já viděl znamení, jak se mu ulevilo.

„Co soudíte o tom vy, pane Sherlocku Holmesi?“

Můj přítel poklonil se Stapletonovi.

„Umíte rychle lidi poznávati,“ děl.

„Očekávali jsme vás zde od té chvíle, kdy dr. Watson sem přibyl. Přišel jste zrovna v čas, abyste zde viděl tragedii.“

„Ach, ano, skutečné. Nepochybuji, že vysvětlení mého přítele odpovídá skutečnosti. Odnesu si nemilou vzpomínku s sebou zpět do Londýna.“

„Ó, vy vrátíte se zítra již?“

„Jest to mým úmyslem.“

„Doufám, že návštěva vaše zjednala trochu světla o příhodách, jež tolik mátly mysli naše?“

Holmes pokrčil rameny.

„Člověk nemá vždycky úspěch, v jakýž doufá. Pro člověka pátrajícího jest zapotřebí fakt, a nikoliv bájí nebo pověstí. Případ tento mně věru nezjednal uspokojení.“

Přítel můj mluvil způsobem nejpřímějším a nejlhostejnějším na pohled.

Stapleton díval se však naň dosud ostře. Potom obrátil se ke mně.

„Nabídl bych se, aby donesen byl nebožák tento do mého domu, avšak sestru moji by to tak poděsilo, že necítím se oprávněným k tomu. Myslím, že kdybychom něčím zakryli tvář jeho, může tu tělo nerušeně ležeti do rána.“

Tak jsme to také provedli.

Odmítnuvše nabídku Stapletonovu, abychom zavítali k němu pod střechu, Holmes a já vydali jsme se k Baskervillskému zámku, ponechávajíce přírodozpytci, aby se vrátil domů sám.

Ohlédnuvše se zpět, uviděli jsme postavu jeho pohybovati se po širém močálu, a za ním černý obrys na svahu, stříbrným svitem oblitém, černý obrys, kterýž ukazoval nám, kde leží muž, jenž došel tak strašlivého konce.

„Konečně chytli jsme se aspoň do křížku,“ pravil Holmes, když jsme kráčeli spolu přes močál, „leč jaké nervy má chlap ten! Jak vzpružil se ihned vzdor otřesu ochromujícímu, jakýž musil pocítiti, když shledal, že muž nepravý stal se obětí jeho piklů. Řekl jsem vám již v Londýně, Watsone, i opakuji vám poznovu, že nikdy neměli jsme co činiti s nepřítelem, jenž by byl tolik hoden s námi se potýkati.“

„Mrzí mne, že vás spatřil.“

„I mne to mrzelo s počátku; avšak nebylo již vyhnutí.“

„Co soudíte, jaký účinek bude míti na plány jeho okolnost, že ví o vaší přítomnosti?“

„Pohne jej to, aby byl opatrnějším, aneb dožene ho to, možná, k náhlým zoufalým opatřením. Jako většina vychytralých zlosynů, důvěřuje, možná, i on přespříliš ve vlastní vychytralost svou a domýšlí se snad, že nás úplně obelstil.“

„Proč neměli bychom ho zatknouti ihned?“

„Milý můj Watsone, vy jste zrozen pro čin sám. Pud váš vede vás vždycky k rozhodnutím energickým. Avšak dejme tomu, – příkladně, že bychom ho dnes v noci zatkli, co, pro Boha, nám by to prospělo? Nemohli bychom mu nic dokázati. V tom jest právě ta ďábelská zchytralost, s jakouž vše bylo nastrojeno! Kdyby on měl člověka nějakého za nástroj, mohli bychom doufati aspoň v nějaké svědectví, avšak kdybychom i vyvlekli velkého psa toho na světlo denní, on jistě nepomohl by nám zasmyknout provaz kol hrdla pána jeho.“

„Máme však jistý podklad k zakročení.“

„Ani stín vážného podkladu – jen domněnky a předpoklady. Vysmáli by se nám na soudu, kdybychom předstoupili před něj s takovou historií a s takovými doklady.“

„Avšak smrt sira Karla?“

„Byl nalezen mrtev bez veškerých známek násilí. Vy a já víme, že zemřel náhlým leknutím, a víme též, co ho poděsilo. Avšak, jak to dokázati, aby uvěřilo tak i dvanáct nechápavých porotců? Jaké známky jsou po psu? A kde jsou stopy jeho tesáků? My víme ovšem, že pes nedrásá mrtvé tělo, a že sir Karel zemřel dříve, než zvíře ho dohonilo. Avšak to bychom musili dokázati. A to učiniti nejsme s to.“

„A dnešní noc?“

„Noc dnešní nám neposlouží o mnohem víc. Ani tu nebylo přímého spojení mezi psem a mezi smrtí trestancovou. Neviděli jsme psa. Slyšeli jsme ho, avšak nemohli bychom dokázati, že pádil po stopách tohoto muže. A jest dále úplný nedostatek pohnutek zločinu. Nikoli, můj milý, musíme smířiti se s faktem, že případ tento není ještě zralým, a že jest na nás, abychom se odvážili ještě všeho, by uzrál k zakročení.“

„Jak míníte toho dosíci?“

„Mám veliké naděje, že paní Laura Lyonsová leccos pro nás učiní, až budou jí věci objasněny. A mám i vlastní svůj plán. Dost zlého kyne nám tedy zítra, ale doufám, než den mine, že budeme my navrchu.“

Nemohl jsem nic již od něho zvěděti, a on ubíral se pohroužen v myšlenky až k bráně Baskervillského zámku.

„Půjdete nahoru?“

„Ano. Není příčiny na dále se skrývati. Avšak, ještě jedno slovo, Watsone! Neříkejte siru Jindřichu nic o psu. Ať věří, že smrt Seldenova udála se tak, jak Stapleton nám byl chtěl namluviti. Bude míti aspoň silnější nervy pro zkoušku ohněm, kteréž bude se musit zítra podrobiti, kdyžtě jest, pokud se pamatuji na zprávu vaši, pozván, aby s lidmi těmi poobědval.“

„I já jsem pozván.“

„Vy musíte se omluviti. On musí tam jiti sám. To dá se snadno provésti. A nyní, přišli-li jsme pozdě k obědu, zasedneme, myslím, s tím větší chuti k večeři.“