IX. DRUHÁ ZPRÁVA DOKTORA WATSONA.

„Na Baskervillském zámku, dne 15. října.

Milý můj Holmesi, byl-li jsem nucen nechati Vás bez valných novinek v prvních dnech svého poslání, musíte uznati, že nahrazuji nyní zplna ztracený čas a že události nyní kvapí, ano hrnou se na nás.

V poslední zprávě své vyvrcholil jsem líčením Barrymora, čekajícího u okna, a nyní mám pohotově celou zásobu zpráv, kteréž, leč že bych se velice mýlil, Vás překvapí.

Věci nabyly obratu, kterýž nemohl jsem předem tušiti. V některých směrech staly se i v posledních osmačtyřiceti hodinách jasnějšími a v některých směrech staly se složitějšími. Avšak sdělím Vám vše a Vy budete souditi sám.

Před snídaním z rána, kteréž následovalo po dobrodružství mém, vyšel jsem si na chodbu i prohlédl jsem komnatu, v níž dlel Barrymore noc před tím. Západní okno, jímž zíral on tak napjatě ven, mělo, jak jsem si povšiml, jednu zvláštnost na rozdíl od ostatních oken v domě – lze z něho dobře viděti nejbližší části močálu. Otvírá se před oknem tím mezera mezi dvěma stromy, jež dovoluje člověku z tohoto stanoviště dobře močál viděti, kdežto ze všech ostatních oken lze bařinu jen z daleka a neurčitě zahlédnouti. Následuje z toho tudíž, že Barrymore, jelikož pouze jediné toto okno sloužiti mohlo jeho účelům, vyhlížel po něčem neb po někom na močálu. Noc byla velmi temná, takže si mohu jen stěží představiti, jak mohl doufati někoho spatřiti.

Napadlo mně, že snad běželo o nějakou milostnou pletku. To bylo by vysvětlilo jeho plíživou chůzi i žal jeho ženy. Muž ten vypadá velmi slušně a jest zjevu statného dost, aby získal srdce venkovské nějaké holčice, takže výklad tento zdál se býti odůvodněn. Ono otevření dveří, jež jsem byl zaslechl, když byl jsem se již vrátil do svého pokoje, značilo snad, že byl vyšel, aby navázal nějaký prostopášný poměr.

Tak jsem rozumoval sám se sebou ráno, a sděluji Vám směr svého podezření přes to, že výsledek pátrání našeho zjevil, že bylo neodůvodněno.

Avšak nechť jest skutečné vysvětlení Barrymorových obchůzek jakýmkoli – cítil jsem, že zodpovědnost, ponechati jen pro sebe vědomost o nich na tak dlouho, až bych je mohl vysvětliti sám, byla by větší, než jakouž bych byl mohl unésti. Pohovořil jsem si s baronetem v jeho pracovně po snídaní a řekl jsem mu vše, co jsem byl viděl.

Sir Jindřich byl méně překvapen, než jsem očekával.

„Věděl jsem, že Barrymore obchází v noci i chtěl jsem již promluviti s ním o tom,“ pravil. „Dvakrát neb třikrát zaslechl jsem jeho kroky na chodbě, přicházející i odcházející a to zrovna také v hodině, kterouž jste uvedl.“

„Snad tedy navštěvuje zvláštní ono okno každé noci,“ nadhodil jsem.

„Snad. Je-li tomu tak, můžeme ho stopovati, co dělá potom. Táži se sama sebe, co by činil asi přítel váš Holmes, kdyby byl zde?“

„Jsem přesvědčen, že by dělal totéž, co jste právě navrhl,“ děl jsem. „Sledoval by Barrymora, aby viděl, co dělá!“

„Učiníme tedy to i my.“

„Barrymore ale zajisté nás uslyší.“

„To závisí od toho, jdete-li na močál,“ děl jsem. „Ano, jdu.“

„Nuže, víte, jaké jsou moje instrukce. Je mi líto, že se musím vtírati, avšak slyšel jste, jak vážně Holmes naléhal, abych vás neopouštěl, a zvláště, abyste na močál nechodil sám.“

Sir Jindřich položil ruku svou na rámě mé, usmívaje se vlídně.

„Můj milý Holmes s celou bystrostí svou nemohl předvídati některé věci, které se přihodily od té doby, co sídlím při močálu. Rozumíte mně? Jsem jist, že jste z posledních, kterýž byste chtěl býti kazimírem. Musím vyjiti sám.“

To uvedlo mne do nejtrapnějšího postavení. Byl jsem na rozpacích, co mám říci neb co učiniti, a dříve, nežli jsem se rozmyslil, sir Jindřich vzal hůl a odešel.

Když jsem si ale věc pořádně promyslil, svědomí činilo mně hořké výčitky, že jsem mu pod tou či onou záminkou dovolil uniknouti. Představil jsem si, co bych cítiti musil, kdybych se vrátil k Vám, a kdybych musil přiznati se Vám, že nějaké neštěstí přihodilo se následkem toho, že nedbal sem Vašich instrukcí. Ujišťuji Vás, že jsem se při myšlence té zarděl.

Po rozmluvě o Barrymorovi, o níž jsem se zmínil, sir Jindřich vsadil si klobouk na hlavu a chystal se vyjiti. Já učinil ovšem rovněž tak.

„Jakže, půjdete též, Watsone?“ tázal se, podívav se na mne se zvláštním výrazem.

„Muž ten jest nedoslýchavý; ostatně musíme v každém případě to zkusiti. Zůstaneme dnes v noci v mém pokoji a počkáme, až půjde kolem.“

Sir Henry mnul si ruce radostí i bylo zřejmo, že vítá dobrodružství to, jakožto změnu poněkud jednotvárného života svého na močálu.

Baronet navázal znova již styk s architektem, kterýž měl uchystány plány již pro sira Karla i s jistým podnikatelem z Londýna, takže můžeme nadíti se, že dojde zde záhy na velké změny. Byli tu taktéž dekoratéři a obchodníci s nábytkem z Plymouthu, i jest zjevno, že přítel náš má dalekosáhlé plány a že nechce šetřiti ni na práci ni na penězích, aby obnovil lesk své rodiny.

Bude-li dům restaurován a znovu zřízen, bude vyžadovati ženy, aby ho doplnila domácnost. Mezi námi řečeno: jsou jistá toho znamení, že nebude i zde budoucně skutečně jinak, jen bude-li dáma sama chtíti, neboť zřídka kdy viděl jsem muže nějakého tak zamilovaného, jako jest sir Jindřich zamilován do krásné sousedky naší, slečny Stapletonové. A přece tok věrné lásky neplyne vždy tak klidně, jak by se dalo dle daných okolností očekávati. Dnes na příklad hladina jeho zčeřena byla úskalím opravdu nečekaným, kteréž způsobilo našemu příteli hodně rozpaků a trpkosti.

Avšak nebylo snad ještě pozdě dohoniti sira Jindřicha, i vydal jsem se tudíž ihned na cestu k Merripitskému domu.

Kvapil jsem po cestě co nejspěšněji jsem mohl, aniž jsem zahlédl sira Jindřicha, až teprve když jsem přišel k místu, kde odbočuje od cesty stezka přes močál.

Tam, obávaje se, že jsem snad přece na nepravé cestě, vystoupil jsem na pahrbek, odkudž bych se rozhlédnouti mohl – na týž pahrbek, v němž vylámán pochmurný lom.

Tu jsem náhle zahlédl přítele našeho. Kráčel po stezce přes močál asi čtvrt míle vzdálen ode mne, a po jeho boku byla dáma, jež mohla býti pouze slečna Stapletonová.

Bylo zřejmo, že bylo dorozumění mezi nimi, a že setkali se podle úmluvy.

Kráčeli pomalu spolu, zabráni v živý rozhovor, i viděl jsem, že dáma činí rukama svýma chvílemi živé, ač drobné posunky, jakoby mínila vážně to, co praví, kdežto sir Jindřich naslouchal napjatě, a jednou neb dvakrát zavrtěl rozhodně hlavou na znamení odporu.

Stál jsem za skaliskem, sleduje je velmi bedlivě, a jsa na rozpacích, co mám dále činiti.

Sledovati je a vyrušiti je v důvěrném hovoru jejich, zdálo se mi býti urážlivým, a přece jasnou povinností mojí bylo, nepouštěti sira ani na okamžik z dozoru. Býti slídičem vůči příteli bylo škaredým úkolem. A přece nemohl jsem rozhodnouti se pro nic lepšího, nežli pozorovati ho aspoň s pahrbku a upokojiti potom svědomí tím, že bych mu dodatečně sdělil, co jsem učinil.

Jest pravda, že, kdyby náhlé nebezpečí bylo ho ohrožovalo, byl jsem příliš daleko, než abych mu prospěti mohl. A přece jsem si tím jist, že přiznáte mi, že postavení mé bylo velmi nesnadné, a že jsem nic jiného činiti nemohl.

Přítel náš, sir Jindřich, i dáma stanuli na stezce, i byli hluboce pohrouženi do rozhovoru svého, když tu náhle zpozoroval jsem, že nejsem jediným svědkem setkání jejich.

Záblesk čehosi zeleného, ve vzduchu poletujícího, padl mi do očí, a pohled druhý zjevil mi, že zelený předmět ten nese na holi muž, jenž ubírá se přes pevná místa v močálu.

Byl to Stapleton se svojí sítí na motýly.

Byl mnohem blíže párku nežli já, a kráčel, jak se mi zdálo, směrem, kde stáli.

V okamžiku tom sir Jindřich přivinul náhle slečnu Stapletonovu k sobě. Ruka jeho obejmula ji, avšak zdálo se mi, že ona hledí se mu vymknouti, odvracejíc tvář svou od něho. Nachýlil hlavu svou k hlavě její, a ona zvedla ruku svou, jakoby se vzpírala.

Okamžik na to viděl jsem je odskočiti od sebe a rozhlédnouti se zděšeně kolem.

Stapleton byl příčinou toho. Rozběhl se divoce k ní, a jeho síť, poletující za ním, skýtala pohled komický.

Přírodozpytec gestikuloval živě při tom, a již také rozčilen poskakoval před milenci. Co výjev ten znamenal, nemohl jsem si přesně představiti, avšak zdálo se mi, že Stapleton kárá sira Jindřicha, kterýž nabízel objasnění, a že sir Jindřich sám velice se rozzlobil, když druhý objasnění odmítal.

Na konec Stapleton otočil se na podpatku a kynul rázně sestře své, kteráž pohlédnuvši nerozhodně ještě na sira Jindřicha, odcházela po boku bratra svého. Hněvivé posunky přírodozpytcovy jevily, že hněv jeho směřuje také proti dámě.

Baronet, stoje stále ještě, díval se minutku za nimi, a po té vracel se zvolna zpět na cestu, kterou byl přišel, s hlavou svěšenou, pravý to obraz sklíčenosti.‘

Co vše to znamenalo, nemohl jsem si úplně představiti, avšak hanbil jsem se velice, že jsem byl svědkem scény tak důvěrné bez vědomí přítele svého.

Spěchal jsem tudíž s pahrbku, i setkal jsem se na úpatí s baronetem.

Obličej jeho byl zardělý hněvem, a obočí jeho bylo svraštěno, jako u člověka, který neví, co jest mu dále činiti.

„Haló, Watsone, kde vy jste se tu vzal?“ pravil. „Snad mi neřeknete, že jste mne přece přese všechno stopoval?“

Vysvětlil jsem mu všechno: Jak bylo mně nemožno zůstati nazpět, jak jsem ho sledoval, a jak jsem byl svědkem všeho, co se událo.

Na okamžik oči jeho zasvítily hněvem, avšak přímost moje odzbrojila jeho hněv, a na konec propukl v trpký smích.

„Člověk by myslil, že zde, ve středu pusté bažiny, jest pěkné, bezpečné místečko, aby člověk si zde o samotě vyřídil důvěrné své záležitosti,“ pravil. „Avšak, u všech hromů, celý svět zde, jak se zdá, vybral se dnes ven, aby viděl námluvy moje – ó, jak ubohé námluvy! Které místo k pozorování jste vy zaujmul?“

„Na pahrbku.“

„Tedy místo k stání docela v zadní řadě, není-liž pravda? Avšak bratr její byl docela v přední řadě před námi. Viděl jste ho, jak vyrazil proti nám?“

„Ano, viděl.“

„Činil někdy na vás dojem jako člověk potrhlý – myslím totiž bratr její?“

„Ne, to nemohu tvrditi.“

„Já bych se též neodvážil tak beze všeho to tvrditi. Pokládal jsem ho vždy za dosti rozumného až po dnešek, avšak dnes musím vám říci, že j e m u nebo mně náleží svěrací kazajka. Nuže, jak se to má se mnou? Žil jste se mnou po několik týdnů, Watsone. Mluvte teď zpříma. Jest nějaká závada u mne, jež by mně zbraňovala býti dobrým manželem ženě, kterou miluji?“

„Musím říci, že nikoli.“

„Proti mému postavení ve světě nemůže nic říci, a tak musí to býti jen sama moje osobnost, proti níž má námitky. Co má proti mně? Neublížil jsem nikdy nikomu ve světě, ani muži, ani ženě. A přece nechce ani, abych se dotkl i jen konečků prstů jejích.“

„Řekl tak?“

„Ano, a ještě více! Pravím vám, Watsone, znal jsem ji pouze několik týdnů, avšak od prvního okamžiku, kdy jsem ji poznal, cítil jsem, že jest zrozena pro mne, a ona rovněž – ona byla šťastnou, dlela-li se mnou – to mohu odpřísáhnouti. Jest pohled v očích ženy, kterýž mluví jasněji než slova. Avšak on nenechal nás nikdy o samotě, a teprve dnes poprvé měl jsem štěstí, promluviti s ní samotnou několik slov. Byla ráda, že setkala se se mnou, avšak přes to nechtěla mluviti o lásce, a nechtěla také mně dovoliti, abych o ní mluvil, jakoby mohla skutečně hovor o ní zadržeti. Vracela se však v hovoru neustále k tomu, že tato místa jsou nebezpečná, a že nebude šťastnou, dokud jich neopustím. Řekl jsem jí, že od té doby, co jsem ji spatřil, nedychtím po tom, opustiti kraj zdejší, a že, přeje-li si skutečně, abych odtud odešel, že jediným prostředkem k tomu jest, aby zařídily se věci tak, by ona mohla jíti se mnou. Při tom učinil jsem jí slovy výmluvnými návrh, že ji pojmu za choť, avšak dříve, nežli mně mohla odpověděti, byl již bratr její u nás, žena se úprkem k nám a počínaje si jako šílenec.“

„Byl bledý jako stěna zlostí a oči jeho blýskaly se zuřivostí. Co jsem prý činil s dámou? Jak jsem se osmělil prokazovati jí pozornosti, i vůči ní neslušné? Myslím-li si, že, jsem-li baronet, mohu činiti, co se mi zlíbí? Kdyby nebyl to bratr její, byl by viděl, jak bych mu byl odpověděl! Avšak tak řekl jsem mu jen, že se za své city k sestře jeho nemusím hanbiti a že doufám, že mne ona poctí svolením, by stala se mojí ženou. To, zdálo se, věc nepolepšilo, takže jsem pozbyl i já trpělivosti, i odpověděl jsem mu prudčeji, nežli ‚snad bylo na místě vzhledem na to, že ona byla při tom. A tak skončilo tím, že on odešel s ní a že teď já jsem pěkně na holičkách, jak jen kdo může býti. Rcete mi, Watsone, co vše to znamená, i budu vám vděčen více, nežli kdy snad budu moci vám oplatiti.“

Pokusil jsem se o jedno neb dvě vysvětlení, avšak skutečně byl jsem zmaten sám úplně.

Titul a postavení přítele našeho, jeho věk, jeho povaha, jeho zjev, vše jest mu na prospěch, nevím o ničem, co by se mohlo uváděti proti němu mimo temný osud, který prý stíhá jeho rod. Že jeho nabídky byly odmítnuty tak bryskně bez všelikého ohledu na přání dívky samé, a že ona přijala rozhodnutí toto beze všeho protestu, to překvapuje.

Avšak naše domněnky a domysly byly uklizeny návštěvou Stapletona sama dnes odpoledne. Přišel, aby omluvil svoji hrubost ranní a po dlouhé, důvěrné rozmluvě se sirem Jindřichem v jeho pracovně výsledkem hovoru bylo, že roztržka jest opět urovnána, a na znamení toho budeme v pátek obědvati v Merripitském domě.

„Neříkám ani nyní, že není šílený,“ pravil sir Jindřich, „nemohu zapomenouti pohledu jeho, když dnes ráno přiběhl ke mně, avšak musím doznati, že málokdo dovedl by podati tak pěknou omluvu jako on.“

„Vysvětlil svoje chování?“

„Sestra jeho jest vším v jeho životě, jak pravil, tj. dosti přirozené, i jsem rád, že dovede ji oceniti. Žili vždycky pospolu a dle jeho tvrzení býval on vždycky mužem samotářským, maje jenom ji za společnici, takže cítil, že bylo by trapno pro něj ji ztratiti. Nevěděl, jak pravil, že jsem přilnul láskou k ní, avšak když seznal vlastníma očima svýma, že jest tomu tak, a že má býti sestra jemu odňata, zasadilo prý mu to takovou ránu, že po nějakou dobu nemohl ani býti zodpověděn za to, co mluví a co činí. Lituje prý velice toho, co se stalo, i uznává, že by bylo velice pošetilé a velice sobecké, kdyby chtěl podržeti sestru svou u sebe pro celý život. Má-li pak býti ona mu odňata, jest prý mu milejším, dostane-li se jí sousedu, nežli komukoliv jinému. V každém však případě jest to rána pro něj, i bude potřebovati nějaký čas, aby se připravil, by ránu tu snesl. Zanechá veškerého odporu, slíbím-li mu, že po tři měsíce věc nechám odpočívati, a že spokojím se po dobu tu přátelstvím dívčiným bez nároků na její lásku. To jsem slíbil, a na tom zatím zůstalo.“

Tak vyjasněno jest jedno z malých tajemství našich. Jest to něco již, že jsme se dostali někdo aspoň ke dnu v této bažině, v níž jsme pohrouženi. Víme nyní, proč Stapleton díval se s takovou nelibostí na uchazeče o sestru jeho, třeba jinak uchazeč ten musil býti v každém směru vhodným.

A nyní přicházím k jiné nitce, kterouž vypletl jsem z hodně zamotaného uzlu přecházím k tajemství vzdechů nočních a uslzené tváře paní Barrymorové, k tajným výpravám komorníkovým k mřížovému oknu západnímu. Gratulujte mně, milý Holmesi, a přiznejte mi, že jsem nezklamal Vás jako pomocník Váš, že nelitujete důvěry, kterouž jste projevil ke mně vyslav mne sem.

Všecky tyto věci byly prací jediné noci vyjasněny.

Řekl jsem „prací jediné noci“. Avšak v pravdě běželo o dvě noci, neboť v první noci vyšli jsme úplně na prázdno. Seděl jsem se sirem Jindřichem v jeho komnatě až skorem do třetí hodiny ranní, avšak neslyšeli jsme žádného zvuku mimo údery hodin nástěnných nad schodištěm. Byly to velmi melancholické vigilie a končily tím, že jsme oba usnuli v křeslech svých.

Na štěstí neodňalo nám to odvahy i rozhodli jsme se, že učiníme nový pokus. Následující noci stáhli jsme plamen lamp, a seděli jsme, kouříce cigarety, nepůsobíce ani nejmenšího šelestu.

Neuvěřitelné jest, jak pomalu hodiny míjely, a přece vytrvati pomáhal nám týž zájem trpělivý, jakýž lovec pociťuje, když stojí na číhané, kudy, jak doufá, zvěř se musí ubírati do nástrahy.

Odbila jedna, odbily dvě, a my oddávali se již podruhé zoufalství, když tu v okamžiku oba najednou vztýčili jsme se v křeslech svých, a když tu na ráz veškeré znavené smysly naše napjaly se ke krajní pozornosti. Byliť jsme zaslechli šelest jakýchsi kroků na chodbě.

Zcela kradmo slyšeli jsme plížiti se muže kolem, až utichl šelest v dáli. Potom baronet potichounku otevřel dvéře i jali jsme se sledovati nočního chodce. Muž byl obešel již galerii a chodba byla zahalena opět již celá v temno.

‚Polehoučku plížili jsme se dále, až jsme přišli do druhého křídla zámku.

Měli jsme zrovna jen ještě tak čas, zahlédnouti vysokou postavu muže s plným vousem, an shrben po špičkách dále se ubíral. Po té vešel muž do těchže dveří jako noc před tím, a světlo svíčky kreslilo rámec dveří v temnotách, vrhajíc žlutou záři na temnou podlahu. Tápali jsme opatrně k místu tomu, zkoušejíce obezřele nohou každé prkno dříve, ‚než jsme se odvážili vstoupiti na ně celou tíhou těla svého.

Z opatrnosti zuli jsme si dříve i boty své, avšak přes to stará prkna vrzala pod našimi kroky.

Někdy zdálo se přímo nemožným, aby muž neslyšel, že se k němu blížíme.

Avšak na štěstí muž ten jest skutečně hodně nedoslýchavý a byl také zabrán úplně do toho, co dělal.

Když na konec doplížili jsme se až ke dveřím a nahlédli dovnitř, viděli jsme muže schoulena u okna, an drží svíčku v ruce, bledou svoji tvář tiskl s napjatou pozorností k tabuli okenní, zrovna tak, jak jsem ho viděl dvě noci před tím.

Nebyli jsme si sosnovali žádného plánu k výpravě své, avšak baronet jest mužem, u něhož přímá cesta bývá nejobvyklejší. Vstoupil do komnaty, a když tak učinil, Barrymore vyskočil od okna, až dech jeho ostře zasykl, i stál tu před námi s tváří sesínalou a celý se chvěje.

Tmavé oči jeho zírající z bledé masky tváře jeho jevily zděšení i úžas největší, když pohleděl na sira Jindřicha a potom na mne.

„Co zde děláte, Barrymore?“

„Nic, pane!“

Rozechvění jeho bylo však tak veliké, že mohl stěží mluviti, a stíny předmětů poskakovaly sem tam, jak se mu svíčka v rukou třásla.

„Přišel jsem k vůli oknu, pane. Obcházím v noci, abych se přesvědčil, jsou-li okna dobře zavřena.“

„Okna v druhém patře?“

„Ano, pane, prohlížím všechna okna!“

„Vizte, Barrymore,“ pravil sir Jindřich vážně. „Rozhodli jsme se pevně, že zvíme od vás pravdu za každou cenu, ušetřte si tedy mrzutosti raději dříve, nežli bude pozdě. Nuže, mluvte! A žádné lži! Co jste dělal u okna?“

Muž díval se na nás bez rady a zalomil rukama, jakoby byl zachvácen krajním zoufalstvím a sklíčeností.

„Nedělal jsem nic zlého, pane! Držel jsem jen svíci u okna.“

„A proč jste držel svíci u okna?“

„Netažte se mne, sire Jindřichu – netažte se mne! Dávám vám slovo své, sire, že není to mé tajemství, a že nemohu je vyzraditi. Kdyby se týkalo jen mne, nezatajoval bych vám ho.“

Náhle napadla mne jistá myšlenka, i vzal jsem svíčku s pažení okna, kam ji byl komorník postavil.

„Dával svíčkou možná signál,“ pravil jsem, „podívejme se, bude-li dána odpověď!“

Držel jsem svíčku, jako on to učinil, a zíral jsem do temna noci. Jen neurčitě mohl jsem rozeznati skupinu stromů a světlejší pláň močálovou. Měsíc skryl se totiž za mraky.

A již také zajásal jsem, neboť tenký jak špendlík pruh světla žlutého náhle probleskl tmavým závojem a zářil trvale nyní ve středu temné plochy, ohrazené oknem.

„Tu to máme!“ zvolal jsem.

„Nikoli, nikoli, pane. Nic to není – nic,“ přerušil mne komorník. „Ujišťuji vás, pane– – –“

„Pohybujte světlem před oknem, Watsone!“ zvolal baronet. „Vizte, druhý hýbe světlem též! – A nyní, vy ničemo, budete popírati ještě, že tu běží o signál? Nuže, mluvte! Kdo jest vaším důvěrníkem tam venku a o jaké spiknutí tu běží?“

Tvář komorníkova nabyla výrazu nyní zřejmě odbojného.

„Toť moje věc a nikoli vaše!“ pravil. „Neřeknu nic!“

„Opustíte tudíž ihned mou službu!“

„Dobrá, pane! Když musím, půjdu.“

„A půjdete v plné nemilosti! U všech hromů, mohl byste se stydět sám! Rodina vaše žila s rodem mým přes sto let pod touto střechou a ejhle, nyní shledávám vás úplně zabředlého do kalných piklů proti mně!“

„Nikoliv, nikoliv, pane, nikoli proti vám – nikoliv!“

Ženský hlas ozval se tak a paní Barrymorová, bledší a poděšenější, nežli její manžel, stála ve dveřích. Její postava, oděná jen v noční oděv a zahalená nad to pouze v šál, byla by snad působila dojmem komickým, nebýti mocného vzrušení, jevícího se v tváři její.

„Musíme odtud, Eliško! Toť konec všeho toho. Můžeš skládati ihned zavazadla!“ děl komorník.

„Ó, Jene, Jene, k tomu jsem tě dovedla? Jest to má práce, sire Jindřichu – moje jedině! On činil vše jen k vůli mně a protože jsem ho za to žádala.“

„Mluvte tedy! Co znamená to vše?“

„Nešťastný bratr můj strádá hlady tam na močálu. Nemůžeme ho přece nechati zahynouti téměř před svým prahem! Světlo jest znamením pro něj, že potraviny jsou proň uchystány a jeho světlo tam venku má nám ukázati místo, kam máme je dopraviti.“

„Jest tudíž bratr váš– – –“

„Jest oním uprchlým trestancem, pane – jest to Seiden, zločinec onen– – –“

„Tak jest to pravda, sire,“ zvolal Barrymore. „Pravil jsem vám sám, že není to tajemství moje a že nemohu vám je sděliti. Avšak nyní jste je slyšel, a vidíte, běželo-li o spiknutí, že toto nebylo namířeno proti vám.“

To bylo tedy vysvětlení tajných výprav nočních a světelných signálů u okna.

Sir Jindřich i já zírali jsme užaslí na ženu. Bylo-liž možno, že tato ctihodná, avšak obmezená žena byla z jedné a téže krve jako nejpověstnější zločinec kraje?

„Ano, pane, moje rodné jméno jest Seldenova, on jest mým mladším bratrem. Rozmazlili jsme ho příliš, když byl hošíkem, a hověli jsme mu ve všem, až si navykl mysliti, že svět je stvořen jenom pro jeho zábavu, a že může činiti všechno, co se mu zlíbí. A když dospíval, zapředl přátelství se zlotřilými společníky, až srdce mé matky puklo nad tím, a až strhl do kalu jméno naše. Klesal od zločinu ke zločinu, hlouběji a hlouběji, a byla to pouze milost Boží, jež zachránila ho před šibenicí. Avšak pro mne, pane, byl stále malým, kučeravým hošíkem, jejž jsem odchovala, a s nímž jsem si hrávala, jak jen starší sestra může. To bylo, pane, také, proč prchl ze žaláře. Věděl, že jsem zde, a že mu nemůžeme odepříti pomoci. Když přivlekl se sem jednou v noci, zmožený a hladovící, zatím co strážníci byli již v patách jeho – co jsme mohli učiniti? Přijali jsme ho, krmili jsme ho a starali jsme se o něj. Potom vrátil jste se vy, pane, a bratr můj soudil, že bude bezpečnější na močálu, nežli kdekoli jinde, dokud poplach a štvanice nepominou. A tak skrývá se nyní tam. Každé noci přesvědčovali jsme se světlem na okně o tom, je-li tam dosud, a když nám dal odpověď, manžel můj donesl mu trochu chleba a masa. Každý den doufali jsme, že odejde již, avšak dokud tam byl, nebyli jsme s to, bychom jej opustili.

„To jest celá pravda, jako že jsem poctivá křesťanka, a vy vidíte, že zasluhuje-li tu kdo pokárání, že nespadá vina na mého manžela, nýbrž na mne, jelikož on všechno jen mně k vůli udělal.“

Slova ženina pronesena byla s vážností tak hlubokou, že zřejmě přesvědčovala.

„Jest to pravda, Barrymore?“

„Ano, sire Jindřichu! Každé slovo jest pravdou.“

„Dobrá! Nemohu vás karati za to, že jste ženě svojí přispěti hleděl. Zapomeňtež, co jsem vám řekl. Vraťte se oba do svého pokoje, a zítra si o věci té promluvíme.“

Když oba odešli, podívali jsme se opět z okna. Sir Jindřich je otevřel, a chladný vítr noční zavál nám do tváří. V tmavé dálce skvěl se ještě malinký bod žlutého světla.

„Divím se, že se k tomu odvážil,“ pravil sir Jindřich.

„Možná, že si zvolil tam místo, viditelné jen odtud.“

„Nepochybně. Jak daleko, myslíte, lest až tam?“

„Jest to dle všeho u Cleftské skály.“

„To by byla jedna míle, nejvýš dvě odtud.“

„Sotva tolik.“

„Nu, daleko to nemůže býti, když Barrymore nosí tam potravu. A zlosyn ten čeká tam u svého světla.“

„U všech hromů, Watsone, půjdu tam a zmocním se muže toho.“

Myšlenka táž vznikla i v mém duchu. Nebylo tomu tak, jako kdyby byli bývali Barrymorovi nás zasvětili do svého tajemství. Tajemství to bylo na nich vynuceno. Muž ten byl nebezpečím společnosti, nezkrotitelný lotr to, pro nějž nebylo odpuštění ni smilování.

Vykonali bychom jenom svoji povinnost, kdybychom použili této naskytnuvší se čáky, abychom dostali muže toho opět tam, kdež by nemohl nikomu ublížiti.

Kdybychom pustili ho z rukou svých, jiní, při surové a násilnické povaze jeho, zaplatili by snad draze shovívavost naši.

Mohl by přepadnouti na příklad sousedy naše, Stapletonovy, a snad právě pomyšlení na to pudilo sira Jindřicha tolik k tomuto dobrodružství.

„Půjdu s vámi,“ pravil jsem.

„Vezměte si tedy revolver, a obujte si boty. Čím dříve vyrazíme, tím lépe. Lotr mohl by shasiti světlo své a zmizeti.“

V pěti minutách byli jsme ze dveří, nastoupivše svou výpravu.

Kvapili jsme mezi tmavými křovinami za temného skučení větru podzimního a za šelestu padajícího listí. Noční vzduch prosycen byl výpary a vůní tlícího listí. Tu a tam měsíc probleskl, avšak mraky hnaly se po nebi, a právě když jsme vykročili na močál, počalo slabounce pršeti.

Světlo hořelo stále ještě před námi.

„Jste ozbrojen?“ tázal jsem se.

„Mám hůl s olověnou hlavicí.“

„Musíme napadnouti jej na ráz, poněvadž, jak se praví, jest to zoufalec všeho schopný. Musíme zmocniti se ho překvapením, a odzbrojiti ho dříve, než bude moci i jen na odpor pomyslili.“

„Slyšte, Watsone,“ pravil baronet, „co by asi řekl tomu Holmes? Jak to řekl o těch hodinách temna nočního, kdy zlé moci jsou rozpoutány?“

Jakoby to mělo býti odpovědí k slovům jeho, zvedl se náhle ze širého temna močálu podivný ryk, kterýž jsem již jednou slyšel na okraji velké Grimpenské bařiny. Vítr donášel nám ho tichem noci dlouhý, hluboký to jek, potom vytí hlasitější a hlasitější, jež přešlo v temné mručení více a více zmírající.

Avšak znovu a znovu ozval se zvuk ten, naplňuje celý vzduch, ryk pronikavý, divoký a hrozivý.

Baronet chopil mne za rukáv a jeho tvář zbledla tak, že bělost její pronikala temnem.

„Nebesa, co jest to, Watsone?“

„Nevím. Jest to zvuk, jakýž bývá slyšeti na močálu. Slyšel jsem ho už jednou před tím.“

Zvuk zanikl, a ticho úplné obklopilo nás.

Stáli jsme, napínajíce sluch.

Avšak nic se již neozvalo.

„Watsone,“ řekl baronet, „to bylo zavytí psa!“

Mně zarazila se krev v žilách, neboť hlas jeho zlomen byl tak, že zjevno bylo, jak náhlý děs jej schvátil.

„Co říkají o zvuku tom?“ tázal se.

„Kdo?“

„Lidé v tomto kraji.“

„Ó, to jsou nevzdělaní lidé. Co záleží na tom co oni říkají?“

„Rcete mi to, Watsone. Co říkají?“

Váhal jsem, ale otázce uniknouti jsem nemohl.

„Říkají, že to vyje Baskervillský pes …“

Mladý muž vzdychl si a zamlčel se na několik okamžiků.

„Pes to byl,“ pravil konečně, „ale zvuk zdál se přicházeti na míle daleko, tam odtud, myslím!“

„Bylo by nesnadno říci, odkud přicházel.“

„Zvuk vzrůstal a ochaboval podle větru. Nebylo-liž to ve směru velkého Grimpenského močálu?“

„Ano, bylo.“

„Ano, odtamtud se ozýval. Nuže, Watsone, nesoudíte nyní sám, že to pes zavyl? Nejsem dítě. Nepotřebujete se báti říci mně pravdu.“

„Stapleton byl se mnou, když slyšel jsem minule zvuk ten. Řekl, že by to mohl býti křik nějakého zvláštního ptáka.“

„Ne, ne, to byl pes! Můj Bože, může býti přece trochu pravdy ve všech historkách těch? Jest možno, že bych byl skutečně ohrožen tak temnými příčinami? Vy tomu nevěříte, Watsone, není-liž pravda, či věříte?“

„Ne, ne.“

„A přece byla to věc sice k smíchu v Londýně, avšak něco jiného jest stati zde v temnotách močálu, a slyšeti vytí takové. A strýc můj! Stopy psa byly objeveny poblíž místa, kdež ležel strýc mrtev. To vše pojí se jedno k druhému. Nejsem zbabělec, Watsone, avšak zvuk ten zarazil ve mně všechnu krev, až proběhl mi mráz po těle. Ohmatejte moji ruku!“

Ruka byla studená jak mramor.

„Zítra bude vám zase zcela dobře.“

„Nevěřím, že zvuk ten vymizí někdy z mé mysli.“

„Co myslíte, abychom nyní činili? Máme se vrátiti nazpět?“

„Nikoliv, u všech hromů! Vybrali jsme se na cestu, abychom se zmocnili muže onoho, a tak i učiníme. My za trestancem, a pekelný pes takový či jiný proti nám. Leč pojďme! Proveďme svou až na konec, třebas všichni naši nepřátelé z podzemí řádili na močálu!“

Klopýtali jsme po krůčcích v temnotě, majíce černý obzor rozeklaných skalisek nad sebou, kdežto žlutá skvrna světelná zářila stále ještě před námi.

Nic neklame jako vzdálenost světla v noci jak uhel černé. Někdy světélko zdá se býti hodně daleko nad obzorem, jindy opět zdá se býti sotva několik loktů od nás. Na konec však shlédli jsme přece, odkud světlo to přichází, a tu seznali jsme též, že jsme byli velmi blízko něho.

Svíčka, s níž lůj stékal, zastrčena byla do rozsedliny skalní; skalisko chránilo ji na každé straně před větrem, a zároveň polohou svou způsobovalo, že svíčka mohla býti viděna toliko od zámku Baskervillského.

Balvan žulový dovolil nám přiblížiti se nepozorovaně, i schouleni za ním dívali jsme se k signálovému světlu.

Zvláštním dojmem působilo, viděti zde hořeti uprostřed močálu svíčku bez nejmenšího znamení života kol ní – viděti zde jediný jen přímý, žlutý plamen ten a odraz světla jeho na skále po každé straně.

„Co máme činiti?“ zašeptal sir Jindřich.

„Čekati zde. Musí býti zde na blízku světla. Uvidíme, zahlédneme-li ho.“

Sotva tato slova splynula s mých rtů, spatřili jsme jej. Nad skalami, v jichž rozsedlině svíčka hořela, zvedla se zažloutlá tvář škaredá – strašlivá, zvířecí tvář, celá zjizvená špatnými vášněmi. Tak, jak byl pokálen bahnem, s vousem svým ježatým a s vlasem rozcuchaným, muž ten zdál se náležeti k oněm starým divochům, kteříž bydlívali v doupatech na svahu pahrbkův.

Světlo, hořící pod ním odráželo se v jeho malých, potměšilých očích, jež hleděly proniknouti tmou v pravo, v levo, jako oči chytrého a divokého zvířete, jež zaslechlo kroky lovce. Zřejmě cosi vzbudilo jeho podezření. Možná, že Barrymore měl ještě nějaký zvláštní signál, kterýž opomněli jsme dáti, aneb zlosyn měl jinou příčinu souditi, že není vše v pořádku, buď jak buď, mohl jsem na jeho tváři zlotřilé vyčisti strach.

Trestanec mohl tudíž každým okamžikem odběhnouti od světla a zmizeti v temnotách.

Skočil jsem proto v před, a sir Jindřich učinil taktéž.

V tomtéž okamžiku zločinec vzkřikl jakousi kletbu proti nám, a mrštil kusem skály, kterýž se roztříštil o balvan, jenž nás byl až dotud zakrýval.

Mohl jsem zahlédnouti jeho krátkou, zavalitou a svalnatou postavu, když skočil na nohy, a když se obrátil, aby prchal.

V tomtéž okamžiku šťastnou náhodou měsíc vysvítil zrovna ze mraků.

Běželi jsme přes hřeben pahrbku, avšak muž náš utíkal již velikou rychlostí po druhé straně dolů, přeskakuje obratně jako kamzík kameny, jež mu ležely v cestě.

Dobře mířená rána z mého revolveru byla by jej zmrzačila, avšak přinesl jsem si revolver jen, abych chránil sebe, kdybych byl napaden, a nikoliv, abych střílel po muži neozbrojeném, kterýž prchá.

Byli jsme oba dobří běžci a silni i zdrávi, avšak brzy shledali jsme, že nemáme čáky dohoniti ho.

Viděli jsme ho dlouho v měsíční záři, až se zdál býti jen malým bodem, pohybujícím se rychle mezi balvany na svahu vzdáleného návrší.

Pádili jsme, pádili pořád, až jsme byli úplně uhnáni, avšak prostora mezi námi stále rostla.

Na konec stanuli jsme, a usedli jsme udýcháni na dvě skaliska, odkudž viděli jsme ho zmizeti v dáli.

A v okamžiku tomto bylo to, kdy událo se něco zvláštního a nečekaného.

Zvedli jsme se s balvanů i obrátili jsme se k domovu, zanechavše beznadějného lovu.

Měsíc stál nízko na obloze po pravé straně, a rozeklaný vrchol útesu žulového odrážel se od dolejšího oblouku stříbrného kotouče jeho.

Tam odrážejíc se černými obrysy jako socha ebenová od zářivého onoho pozadí, stála, jak jsem náhle spatřil, postava muže jakéhosi na útesu.

Nemyslete si, Holmesi, že to byl přelud. Ujišťuji Vás, že jsem neviděl nikdy v životě svém nic jasněji.

Pokud jsem mohl posouditi, byla to postava vysokého, štíhlého muže. Stál tam s nohama poněkud roztaženýma, s rukama založenýma, s hlavou schýlenou, jakoby hloubal nad nesmírnou pouští bařin a žuly, jež rozkládala se před ním.

Snad on byl tím skutečným duchem strašlivého místa tohoto? To nebyl onen trestanec. Muž ten stál daleko od místa, kdež trestanec byl zmizel.

Kromě toho byl to muž mnohem vyšší postavy, Vzkřiknuv překvapením, ukázal jsem ho baronetovi, avšak v tomtéž okamžiku, kdy jsem se obrátil, abych chopil se ruky sira Jindřicha, muž onen zmizel.

Tam zvedal se ještě ostrý hřeben žulový, přetínaje dosud dolejší okraj měsíce, avšak vrcholek jeho nejevil ani památky již po oné němé a nehybné postavě.

Přál jsem si jíti směrem tím, a prohledati útes skalní, avšak dělila nás od něho dosti značná vzdálenost.

Nervy baronetovy chvěly se ještě od onoho zavytí, které připomnělo mu chmurnou historii jeho rodiny, i nebyl naladěn k novým dobrodružstvím.

On nespatřil osamělého onoho muže na skalním útesu, i nemohl cítiti tudíž, jak otřásl mnou zvláštní zjev ten a přítomnost jeho tam na vrcholu, nad vším se vznášející.

„Nepochybně strážník nějaký,“ pravil. „Bylo jich mnoho na močálu od té doby, kdy trestanec uprchl.“

Nuže, snad vysvětlení sira Jindřicha bylo správné, avšak přál bych si, abych měl pro ně ještě další důkaz. Dnes sdělíme správě Prince-Townské trestnice, kde mají hledati pohřešovance svého, avšak jest nám opravdu líto, že nedostalo se nám triumfu, abychom my sami přivedli ho zpět jako vlastního svého vězně.

Taková byla dobrodružství této noci, i musíte přiznati, milý můj Holmesi, že jsem Vám posloužil svými zprávami; mnoho z nich jest zajisté nedůležito, avšak soudím, že jest nejlépe, abych Vás uvědomil o všech událostech, a abych ponechal Vám, abyste vybral sám si fakta, jež nejvíce mohou Vám prospěti při tvoření závěrků.

Postupujeme jistě v pátrání svém.

Pokud běží o Barrymora, vypátrali jsme pohnutky jeho jednání, a to vyjasnilo velmi silně situaci.

Avšak močál s tajemstvími svými a s podivnými obyvateli svými zůstává nám nevyzpytným jako dosud.

Snad v příští zprávě své budu moci také na něj vrhnouti trochu světla.

Nejlepší ze všeho bylo by, kdybyste mohl přijiti sem k nám.