III. PROBLÉM.
Doznávám, že při těchto slovech zamrazilo mne v těle děsem. I zvláštní přízvuk v řeči lékařově dokazoval, že také on je hluboce vzrušen tím, co sám řekl.
Holmes naklonil se rozechvěn vpřed, a oči jeho měly tvrdý, suchý onen lesk, který zářil z nich vždy, když byl vzbuzen v něm hluboký zájem. „Viděl jste to opravdu?“
„Tak jasně, jako vidím vás!“
„A nic jste neřekl?“
„Jaký by to bylo mělo účel?“
„Jak mohlo se však státi, že nikdo jiný toho neviděl?“
„Stopy byly asi dvacet yardů od těla vzdáleny, a nikomu něco takového ani na mysl nepřipadlo. Nemyslím, že byl bych si jich povšiml, kdybych sám nebyl již onu pověst znal.“
„Jest mnoho ovčáckých psů na bařině?“
„Zajisté! Avšak stopy ony neukazovaly na ovčáckého psa.“
„Pravíte, že byly veliké?“
„Obrovské!“
„Avšak pes nepřiblížil se k tělu?“
„Nikoliv.“
„Jaká byla noc?“
„Vlhká a drsná.“
„Nepršelo?“
„Nikoliv.“
„Jak vypadá vlastně ona alej?“
„Sestává ze dvou řad starých tisů, dvanáct stop vysokých a neproniknutelných. Mezi nimi vede cesta asi 8 stop široká.“
„Nic jiného tam již není?“
„Ano, po každé straně cesty vede trávník asi šest stop široký.“
„Alej přepažena jest však, jak jste řekl, na jednom místě brankou?“
„Ano, vrátky z latí stlučenými, jež vedou na močál.“
„Jest tam jiný ještě východ?“
„Žádný.“
„Takže každý, kdo byl by chtěl vstoupiti do aleje, byl by musil přijití od zámku aneb vejiti do ní vrátky od močálu?“
„Jest přece ještě východ jeden, besídkou, kteráž stojí na nejdálnějším konci aleje.“
„Došel sir Karel až tam?“
„Nikoliv, tělo jeho leželo asi padesát metrův odtamtud vzdáleno.“
„Nuže, sdělte mně, doktore Mortimere – a jest to věc důležitá! – byly stopy, které jste viděl, na cestě aneb na trávníku?“
„Na trávníku nebylo by možno bývalo stopy viděti.“
„Byly na téže straně cesty, jako vrátka zmíněná?“
„Ano! Byly na okraji cesty, na téže straně, jako vrátka řečená.“
„Vzbuzujete můj nejživější zájem. Jinou ještě věc: Byla vrátka uzavřena?“
„Zavřena, a závora zasunuta.“
„Jak vysoká jsou vrátka?“
„Asi čtyři stopy.“
„Mohl je tedy někdo přelézti?“
„Ano.“
„A jaké stopy viděl jste u vrátek?“
„Žádných zvláštních.“
„Můj ty božíčku! Což jste tam půdu neprozkoumal?“
„Ano – zkoumal jsem ji já sám.“
„A nic jste nenalezl?“ „Půda byla tam celá rozšlapaná. Sir Karel stál tam dle všeho pět neb deset minut.“
„Z čeho jste to poznal?“
„Protože popel z jeho doutníku byl dvakrát otřen.“
„Výtečně! To jest, Watsone, kollega podle našeho srdce! Leč stopy?“
„Sir Karel zanechal na malém místě tom všude stopy svoje. Jiných jsem rozeznati nemohl.“
Holmes udeřil rukou svou na koleno, projev to jeho netrpělivosti.
„Kéž bych tam byl býval já!“ zvolal. „Běží zřejmě o případ neobyčejného zájmu, kterýž skýtá vědeckému zkoumateli neobyčejně mnoho stránek. Ten kus půdy, z něhož bych já uměl čisti, jest nyní smyt deštěm a rozšlapán dřeváky zvědavých venkovanů. Ó, doktore Mortimere, doktore Mortimere, proč jste mne nepovolal? Uvalil jste tím skutečně na sebe velikou zodpovědnost.“
„Nemohl jsem vás povolati, pane Holmesi, nechtěl-li jsem objeviti věci ty světu, i uvedl jsem již své důvody, proč si toho nepřeji. Krom toho, krom toho– – –“
„Proč se zajíkáte?“
„Jsou obory, v nichž i nejzkušenější i nejbystřejší detektiv jest malomocným.“
„Míníte tedy přece, že běží o věc nadpřirozenou?“
„Nepravím to tak určitě.“
„Nepravíte, ale zřejmě si to myslíte.“
„Od oné tragedie, pane Holmesi, doslechl jsem o některých případech, kteréž těžko jest uvésti v soulad s obvyklými zjevy přírody.“
„Na příklad?“
„Musím říci, že dříve ještě, nežli strašlivý případ onen se udál, různí lidé viděli na bařině zjev, kterýž podoben byl démonu Baskervillův a kterýž naprosto nemohl býti některým ze zvířat, která věda zná. Všichni lidé souhlasí, že byla to postava obrovská, příšerná jako duch, a že svítila očima. Podrobil jsem křížovému výslechu některé z nich. Jeden z vyslýchaných byl tvrdá palice venkovská, druhý byl kovář a třetí statkář, sídlící na močálu. Všichni tři pak vyprávěli totéž o strašlivém zjevu, kterýž dle popisu jejich odpovídal úplně pekelnému zjevu baskervillské legendy. Ujišťuji vás, že zavládla pravá hrůza v kraji, a že jen nejodvážnější mužové troufají si v noci přes močál.“
„A vy, muž vědecky vychovaný, věříte, že běží o zjev nadpřirozený?“
„Nevím, čemu mám věřiti.“ Holmes pokrčil rameny.
„Já obmezil jsem až posud pátrání svá na tento svět. Potíral jsem zlo skromnými prostředky, avšak odvážiti se má sama Otce všeho Zla, to byl by snad přece úkol příliš ctižádostivý … Musíte však přece připustili, že stopy ony náležely do světa skutečného a přirozeného.“
„Původní pes legendy byl zajisté též zjevem přirozeným, kdyžtě člověku rozdrásal hrdlo. A přece byl i zároveň zjevem ďábelským.“
„Vidím, že jste se přidal již zcela k supernaturalistům. Ale nyní, doktore Mortimere, vysvětlete mi toto: Máte-li takové názory, proč jste přišel ke mně pro radu? Pravíte mi jedním a tímtéž dechem, že jest marno pátrati po příčinách smrti sira Karla, a zároveň i přejete si, abych já tak učinil.“
„Neřekl jsem, že si toho od vás přeji.“
„Nuže, čím vám mohu pomoci?“
„Tím, že dáte mi radu, co mám činiti se sirem Jindřichem Baskervillem, kterýž přibude na stanici Waterlooskou“ – doktor Mortimer podíval se tu na své hodinky – „za pět čtvrtí hodiny na vlas.“
„On jest dědicem?“
„Ano. Po smrti sira Karla pátrali jsme po mladém muži tom, a zjistili jsme, že se usadil v Kanadě jako farmář. Dle zpráv, které jsme si zjednali, jest to muž výtečný v každém ohledu. Nemluvím nyní jako lékař, nýbrž jako kurátor a vykonavatel poslední vůle sira Karla.“
„Není jiného ještě, kdo by měl nároky na dědictví?“
„Nikoho. Jediný příbuzný, jehož stopy jsme vypátrati mohli, byl Rodger Baskerville, nejmladší ze tří bratří, z nichž sir Karel byl nejstarší. Bratr druhý, kterýž zemřel mlád, byl právě otcem tohoto mládce Jindřicha. Třetí, Rodger, byl prašivá ovce celé rodiny. Byl rázu dřívějších Baskervillů, a byl, jak se mi praví, podoben pověstnému Hugonovi, jakoby mu byl z oka vypadl – dle staré podobizny téhož. Anglie stala se brzy horkou půdou pro něj, i uprchl do Střední Ameriky a zemřel tam v roce osmnáctistém sedmdesátém šestém žlutou zimnicí. Jindřich jest poslední z Baskervillů. Za hodinu a pět minut setkám se s ním na Waterlooské stanici. Dostal jsem depeši, že přibyl do Southamptonu dnes ráno. Nuže, pane Holmesi, co radíte mi, abych s ním učinil?“
„Proč neměl by vejiti v zámek svých otcův?“
„To zdá se ovšem nejpřirozenějším, není-liž pravda? A přece uvažte, že každého Baskervilla, kterýž vstoupí do zámku toho, stihne zlý osud. Jsem si jist, kdyby sir Karel byl mohl mluviti se mnou před smrtí svou, byl by jistě mě varoval před tím, abych mladého muže toho, posledního jeho rodu a dědice velikého jmění, uvedl na toto místo zkázonosné. A přece zase nemůže býti popíráno, že blaho celého chudého, neúrodného kraje závisí na jeho přítomnosti. Všechno dobré, co sir Karel vykonal, shroutilo by se, kdyby na zámku již nikdo nesídlil. Obávám se však, aby nepůsobil na mne přespříliš přirozený zájem, kterýž sám mám: na věci té, a protož přednesl jsem věc vám a žádám vás o radu.“
Holmes přemýšlel chvilku.
„Jasnými slovy řečeno,“ pravil potom, „věc má se takto: Dle mínění vašeho jest tu jakýsi ďábelský činitel, kterýž činí Dartmoor (Dartský močál) nebezpečným pobytem pro Baskervilla – to jest váš úsudek, není-liž pravda?“
„Aspoň tak daleko mohu jiti, že řeknu, že jsou příznaky, že jest to možným.“
„Ano, tak. Avšak jestliže vaše mínění o nadpřirozených činitelích jest správné, mohly by způsobiti mladému muži neštěstí v Londýně zrovna tak snadno jako v Devonském hrabství. Ďábel s pravomocí pouze lokálně obmezenou, jakoby pro určité jen farství, jest zjevem nesnadno pomyslitelným.“
„Pojímáte věc tuze žertovně, pane Holmesi, jak byste sotva učinil, kdybyste se zjevy těmi ocitl se v osobním styku. Vaše rada a mínění jest tedy, jak rozumím, že mladý muž ten bude v Devonshiru stejně bezpečen jako v Londýně. Přijede v padesáti minutách. Co doporučujete mně tedy?“
„Doporučuji vám, sire, abyste vzal si vůz, abyste zavolal svého psa, kterýž škrabe na dvéře mého domu, a abyste zajel na Waterlooské nádraží, byste sira Jindřicha Baskervilla přivítal.“
„A potom?“
„A potom – neřeknete mu nic, dokud já sám neutvořil jsem si určité mínění o věci té.“
„Jak dlouho budete potřebovati, abyste si určité mínění utvořil?“
„Čtyřiadvacet hodin. Byl bych vám velmi povděčen, doktore Mortimere, kdybyste zítra v deset hodin ráno mne zde vyhledal, i prospělo by to budoucím plánům: mým, kdybyste přivedl sira Jindřicha Baskervilla s sebou.“
Doktor Mortimer napsal si, co umluveno, na manžetu, a již vyhrnul se ze dveří svým zvláštním, roztržitým způsobem.
Na plošině nad schody Holmes ho zastavil.
„Jen ještě jednu otázku, doktore Mortimere. Řekl jste, že před smrtí sira Karla Baskervilla vidělo několik lidí zjev onen na močálu?“
„Ano, mluvil jsem o třech lidech.“
„Viděl ho někdo i potom?“
„Neslyšel jsem o ničem.“
„Děkuji. S Bohem.“
Holmes vrátil se na své místo s klidným pohledem vnitřního uspokojení, kterýž svědčil, že má před sebou úkol sebe důstojný.
„Vyjdete si, Watsone?“
„Ano, ač-li nemohu vám něčím prospěti.“
„Nikoliv, milý můj brachu, teprve ve chvíli akce samé obrátím se na vás o vaši pomoc. Běží o věc znamenitou, po několikeré stránce jedinou svého druhu. Půjdete-li kolem Bradleyova krámu, požádejte ho, aby mi poslal libru nejsilnějšího tabáku. Děkuji vám. Dobře by bylo, kdybyste si to mohl tak zaříditi, abyste se nenavrátil před večerem. Potom budu však velmi rád, když srovnáme dojmy, kteréž učinil na nás zajímavý problém, jenž nám ráno byl předložen.“
Věděl jsem, že odloučenost a samota jsou velmi nutny pro mého přítele v těchto chvílích úsilného soustředění myšlenek, v těchto chvílích, kdy odvažuje každou součástku důkazu, kdy buduje různé theorie, kdy staví jednu proti druhé, a kdy rozhoduje v mysli své, která věc jest důležitá, a která bez váhy. Strávil jsem tedy večer v klubu svém, a navrátil jsem se do Bakerovy ulice až večer. Bylo skorém devět hodin, když jsem vstoupil do našeho pokoje.
První dojem, když jsem otevřel dvéře, byl, že vypukl oheň, neboť pokoj byl tak naplněn kouřem, že světlo lampy na stole stojící skorém v něm zanikalo. Když jsem však vešel dále, obavy mé byly zaplašeny, neboť byl to čpavý kouř ze silného, hrubého tabáku, kterýž mě dusil v hrdle a podráždil mne ke kašlání. Dýmem pozoroval jsem v neurčitých obrysech Holmese, jenž seděl tu na lenošce ve svém županu, drže malou hliněnou dýmku svou mezi rty.
Několik závitků papíru rozloženo bylo kolem něho.
„Nastydl jste se, že kašlete, Watsone?“ pravil.
„Nikoliv. Jen jedovatý tento dým mne dráždí.“
„Věřím, že skutečně čpí, když i vy tak tvrdíte.“
„Čpí jen? Jest přímo nesnesitelný.“
„Otevřete tedy okno. Byl jste celý den v klubu, myslím.“
„Jakže, Holmesi, vy –?“
„Uhodl jsem?“ „Zajisté! Avšak …?“
Holmes zasmál se udivenému mému výrazu.
„Jste neviňátko, Watsone, tak rozkošné, že jest to zábavou pro mne, zkoušeti trochu těch schopností, jež mám, na vás na vaše útraty. Gentleman vyjde si za mlhavého a deštivého dne. Vrátí se večer neublácen s kloboukem a botami ještě zcela lesklými. Musil dlíti tedy na jednom místě pod střechou po celý den. Důvěrných přátel nemá. Kde tedy mohl býti? Není to teda zcela samozřejmé?“
„Ovšem, jest to dosti samozřejmé.“
„Svět jest samá věc samozřejmá, kterou však nikdo zpravidla nepozoruje. Kde myslíte, že byl jsem já?“
„Rovněž pořád doma.“
„Naopak. Byl jsem v Devonshirském hrabství.“
„V duchu?“
„Tak jest. Tělo moje zůstalo však v této lenošce a strávilo, jak s politováním pozoruji, zatím co duch jinde dlel, dvě velké konve kávy a neuvěřitelné množství tabáku. Když jste odešel, poslal jsem k Stanfordovi pro mapu generálního štábu oné části bařiny, a duch můj vznášel se po celý den nad ní. Mohu si lichotiti, že znám tam nyní každou cestičku.“
„Jest to mapa o velkém měřítku?“
„O velmi velkém.“
Rozvinul jeden list a podržel ho na svých kolenou.
„Zde jest právě okrsek, který nás zajímá. Tuto ve středu jest Baskervillský zámek.“ „S lesem kolem?“
„Tak jest. Soudím, že osudné stromořadí, ačkoli zde není uvedeno jménem, táhne se tímto směrem, s močálem tedy po pravé straně. Tato malá skupina budov jest osada Grimpenská, kdež náš přítel, doktor Mortimer bydlí. Při poloměru pěti mil dokola jest tu jen, jak vidíte, velmi málo sídel. Tuto jest lafterský dvorec, o němž byla v historii oné zmínka. Jest tu zakreslen dům, kterýž snad jest obydlím přírodozpytce – Stapleton, myslím, se jmenoval. A zde jsou dva malé statky při bařině – High-Torský a Foulmirský. Čtrnáct mil dále veliká trestnice Princetownská. Mezi těmito označenými místy a kol nich rozkládají se smutné močály bez života. To jest tedy jeviště, na kterém se tragedie odehrála, a na kterém přičiněním naším se dále odehrávati bude.“
„Jest to asi pěkná poušť.“
„Ano, sídlo hodné dějův oněch. Chtěl-li ďábel míti skutečně ruku svou ve věcech lidských –“
„Kloníte se tedy skutečně k názoru, že třeba vysvětliti aféru nadpřirozenými silami?“
„Vykonavatelé ďábelské vůle mohou býti z masa a krve, či nikoli? Dvě otázky musíme míti především na zřeteli. Jedna jest, zda byl zločin vůbec spáchán, druhá, jaký to byl zločin a jak byl spáchán? Ovšem, kdyby domněnka doktora Mortimera byla správná, a kdybychom měli co činiti se silami vymykajícími se obvyklým zákonům přírody, byl by tím dán konec našemu pátrání. Jsme však vázáni vyzkoušeti všechny ostatní předpoklady dříve, než připustíme tento jeden. – Měl byste však zavříiti opět okno, nemyslíte? Jest to zvláštní věc, ale pozoruji, že zhuštěná atmosféra přispívá k zhuštění mých myšlenek. Nedohnal jsem věc tu ještě tak daleko, abych vlezl do bedny, chci-li přemýšleti úsilně, ale byl by to logický následek tohoto mého pozorování. Přemýšlel jste také o případu onom?“
„Ano, přemýšlel jsem velmi mnoho o něm po celý den.“
„A co o něm soudíte?“
„Že jest s to, aby myšlenky pořádně zmátl.“
„Ano, jest to případ zajisté jediný svého druhu. Jsou v něm okolnosti velmi nápadné. Na příklad změněný tvar šlépějí. Co soudíte o tom?“
„Mortimer pravil, že sir Karel ubíral se v oné části aleje po špičkách.“
„On opakoval tu jen, co pošetilec jeden byl při výslechu řekl. Proč měl by muž kráčeti alejí po špičkách?“
„Jak tedy to vysvětliti?“
„On utíkal, Watsone, prchal zoufale, prchal ze strachu o život svůj, prchal, až praskly cévy v srdci jeho, a až mrtev padl na svou tvář.“
„Prchal – však před čím?“
„V tom jest právě problém ten. Jsou známky, že muž ten pozbyl téměř rozumu, dříve než prchati počal.“
„Jak to můžete tvrditi?“
„Soudím, že příčina strachu jeho přiblížila se k němu od močálu. Je-li tomu tak – a jest to velice pravděpodobné – tož pouze muž, kterýž pozbyl vší rozvahy, mohl prchati pryč od domu, místo k němu. Lze-li věřiti výpovědi cikánově, sir Karel prchal, křiče o pomoc, směrem, kde pomoci bylo se nejméně nadití. A jiná otázka jest, na koho čekal té noci, a proč čekal na něj v stromořadí onom na místě doma.“
„Myslíte, že čekal na někoho?“
„Muž ten byl‘ starý již a chorý. Můžeme si mysliti, že večer chodíval na procházku, avšak v den ten půda byla rozmoklá a noc nevlídná. Jest přerozeno, aby byl stál po pět neb deset minut na jednom místě, jak doktor Mortimer s bystrostí větší, než jakou bych mu byl přičítal, usoudil podle popela s doutníku otřeného?“
„Ale sir Karel chodil na procházku každého večera.“
„Pokládám za pravděnepodobné, že byl by čekával každého večera u vrátek k močálu vedoucích. Naopak bylo dosvědčeno, že vyhýbal se močálu. V oné noci čekal tam však. Byla to noc před jeho odjezdem do Londýna. Věc nabývá určitějších tvarů, Watsone. Jeví se souvislejší. Smím vás prositi, abyste mi podal mé housle? Odložíme další úvahy o předmětu tom až do zítřka, kdy setkání s doktorem Mortimerem a se sirem Jindřichem Baskervillem poskytne nám pro ně nových opor.“