X. VÝŇATEK Z DENNÍKU DOKTORA WATSONA.

Až potud mohl jsem prostě citovati zprávy, které jsem posílal v prvých těchto dnech Sherlocku Holmesovi. Nyní však dospěl jsem ve vyprávění svém k bodu, kdy jsem donucen zanechati této methody, i spolehnouti se opět na vzpomínky své, při čemž ovšem pomáhá mi denník, kterýž jsem si v době oné psal. Několik výňatků z něho dovede mne k oněm scénám, jež utkvěly nesmazatelně ve všech podrobnostech svých v mé paměti. Počínám tudíž ránem, kteréž následovalo po bezvýsledném lovu našem na trestance a po ostatních našich podivných zkušenostech na močálu.

„Dne 16. října.

Mlhavý, pochmurný den se stálými přeprškami. Dům jest zahalen mraky se valícími, jež tu a tam se protrhnou, aby zjevily smutné vlnité obrysy močálu, tenké, stříbřivé nitky na svazích pahrbků a vzdálené balvany, svítící, když světlo dopadne na veliké jich plochy.

Smutno jest venku a smutno jest uvnitř.

Baronet propadl chmurné sklíčenosti po rozechvěních této noci. Já sám jako bych měl kámen na srdci, i cítím nebezpečí hrozivé, stálé, nad námi se vznášející, kteréž jest nejstrašnější, poněvadž nedovedu ho přesně vystihnouti.

Není-liž však příčiny k pocitům takým? Uvažme dlouhou: tu řadu příhod navzájem se sledujících, jež všechny ukazují k jakémusi temnému vlivu, kterýž kol nás působí. Byla tu nejprve smrt posledního majitele zámku, při níž tak úplně naplnily se předpoklady rodinné legendy i následovaly pak opětné zprávy venkovanů o zjevu neobyčejného tvora onoho na močálu. Dvakrát já na vlastní uši své slyšel zvuk, kterýž podobal se vzdálenému štěkotu psa. Jest neuvěřitelno, nemožno, že by byl ryk ten skutečně mimo obyčejné zákony přírody. Pes ze světa přízraků, pes, kterýž nechává materielní stopy, a kterýž naplňuje vzduch štěkotem svým, není zajisté pomyslitelný. Stapleton může propadati pověře takové a Mortimer rovněž. Avšak mám-li já jednu dobrou vlastnost na světě, jest to zdravý rozum, a nic mne nepohne, abych věřil takovým věcem. Kdybych tomu věřil, sestoupil bych na stupeň nebohých těch venkovanů, kteří, nejsouce spokojeni ani pouhým zjevem příšerného psa, musí popisovati jej dokonce i, jak šlehá mu oheň pekelný z očí i z tlamy.

Holmes nechtěl by ani poslouchati takových bajek, a já jsem jeho agent. Avšak fakta jsou fakta, a já slyšel dvakrát ryk ten na bařině. Dejme tomu, že skutečně nějaký veliký pes toulal se bažinou. Tím by se mi zdaleka ještě všechno nevysvětlilo. Kde by se pes takový skrýval? Kde by si opatřoval pokrm? Odkud přicházel by vlastně? A jak vysvětliti, že za dne ho nikdo neviděl? Dlužno doznati, že vysvětlení zjevu toho přirozenými okolnostmi a příčinami skýtalo by stejné potíže, jako vysvětlení druhého způsobu. A nehledě ke psu, běží tu též o fakt lidského zakročení v Londýně. O muže v drožce a o dopis, kterýž varoval sira Jindřicha před močálem. Při nejmenším byly tyto věci zřejmou skutečností, ovšem mohly býti stejně dílem přítele ochránce, jako dílem nepřítele. Kdež byl nyní onen přítel nebo nepřítel? Zůstal v Londýně, nebo následoval nás sem? Byl to snad cizinec, kterého jsem spatřil na útesu skalním?

Pravda jest, že mohl jsem ho jenom zběžně zahlédnouti, avšak jsou věci, kteréž bych mohl odpřísáhnouti.

Není žádným z těch, které jsem viděl zde dole, a já setkal se se všemi sousedy.

Postava ona byla mnohem větší než postava Stapletonova a mnohem štíhlejší než Franklandova.

Barrymore byl by to mohl býti, avšak jej zanechali jsme v zámku, i jsem jist, že nemohl nás sledovati.

Cizinec jakýs stopuje nás tudíž dosud krok za krokem, jako cizinec jistý nás stopoval v Londýně. Nezbavili jsme se ho nikdy. Kdybych mohl aspoň vložiti ruce své na muže toho, byli bychom konečně snad na konci svých nesnází. Cíli tomuto musím věnovati nyní veškeru svoji energii.

První myšlenkou mojí bylo, sděliti se sirem Jindřichem mínění své. Druhou však a nejmoudřejší bylo, že budu jednati na svůj vlastní vrub, a že budu mluviti s kýmkoli co možno nejméně.

Sir Jindřich jest zamlklý a roztržitý. Nervy jeho byly nesmírně otřeseny oním rykem na bařině. Nebudu mu nyní říkati ničeho, abych nezvyšoval úzkostí jeho, avšak půjdu vlastní cestou svou, abych dostihl vlastního cíle svého.

Měli jsme malý výstup dnes ráno po snídaní. Barrymore přál si mluviti se sirem Jindřichem, a oba uzavřeli se do pracovny zámeckého pána na kratičkou dobu. Já seděl v kulečníkové síni i slyšel jsem nejednou, jak hlasy jejich pronikavě se zvedají, i nabyl jsem dobrého názoru, o čem spolu hovoří.

Po nějaké chvíli baronet otevřel dvéře a zavolal mne.

„Barrymore soudí, že má právo k stížnosti,“ pravil. „Míní, že bylo nemístné od nás, uspořádati lov na jeho švagra, když on prý z dobré vůle své sdělil tajemství s námi.“

Komorník stál velmi bledý, ale i velmi odhodlaný před námi.

„Mluvil jsem snad příliš prudce, pane?“ pravil. „Učinil-li jsem tak, prosím vás za prominutí. Byl jsem velice překvapen, když jsem vás, oba gentlemeny, slyšel dnes ráno se vraceti, a když jsem zvěděl, že jste honili Seldena. Nebožák má dosti co zápasiti, než abych někoho mu ještě věšel na paty.“

„Kdybyste byl nám skutečně vše z dobré vůle byl sdělil, věc byla by bývala jiná,“ pravil baronet. „Řekl jste nám vše, aneb lépe řečeno, vaše žena řekla nám vše, teprve když bylo na vás všechno již vynuceno, a když jste si již nemohli pomoci.“

„Nemohl jsem si pomysliti, že byste toho použil, sire Jindřichu, opravdu jsem si nemyslil.“

„Muž ten jest veřejným nebezpečím. Po močálu rozptýleny jsou osamělé domy, a on jest člověkem, který neváhá před ničím. Třeba Jen zahlédnouti jeho tvář, aby se to poznalo. Pomyslete na příklad jen na Stapletonovy, kdež není nikoho mimo něho sama, kdož by se brániti mohl. Není bezpečen nikdo, dokud Seiden nebude opět pod závorou.“

„On nevloupá se do žádného domu, pane. Dávám vám slavnostně slovo své na to. A on také nikomu již neublíží v tomto kraji. Ujišťuji vás, sire Jindřichu, že v málo dnech bude vše zařízeno tak, aby mohl býti již na cestě do Jižní Ameriky. Pro smilování Boží prosím vás, pane, abyste neoznámil policii, že dlí ještě na močále. Zanechají-li ho tam, může tam žíti klidně, dokud nebude uchystána loď k odplutí. Nesmíte jej prozraditi, nechcete-li způsobiti mně a ženě mé velikou bolest a nepříjemnosti. Prosím vás, pane, byste neoznámil to policii.“

„Co říkáte tomu, Watsone?“

Pokrčil jsem rameny.

„Kdyby zmizel z kraje našeho, poplatníci byli by zbaveni aspoň břemene. Avšak, což napadne-li ještě někoho dříve, nežli odjede?“

„Neučiní nic tak šíleného, pane! Opatřili jsme ho vším, co si jen může přáti. Kdyby spáchal zločin, ukázal by tím jen, kde se skrývá.“

„Toť pravda,“ pravil sir Jindřich. „Budiž, Barrymore.“

„Bůh vám požehnej, pane, děkuji vám z celého srdce. Usmrtilo by to moji ženu, kdyby byl Seiden znovu polapen.“

„Bojím se, zdaž nenapomáháme tu nějaké zlotřilosti, Watsone? Avšak po tom, co jsme slyšeli, nemohu muže toho vydati v šanc, věc jest tedy odbyta.“

„Dobrá, Barrymore, můžete tedy jíti.“

Proneseno několik ještě přerývaných slov díků, a Barrymore se obrátil, avšak vrátil se opět k nám.

„Byl jste tak dobrým k nám, pane, že musím vše nejlepší konati, abych vám to splatil. Vím něco, sire Jindřichu, a snad měl jsem vám to říci již dříve, avšak bylo to již dlouho po výslechu, kdy jsem na to připadl. Nezmínil jsem se podnes ani slovem o tom žádnému smrtelníku. Týče se to smrti nebohého sira Karla.“

Baronet i já rychle jsme se vzchopili.

„Víte, jak sir Karel zemřel?“

„Ne, to nevím.“

„Co víte tedy?“

„Vím, proč čekal u vrátek. Měl se tam setkati se ženou jakousi.“

„Se ženou? On?“

„Ano, pane!“

„A jméno ženy té?“

„Nemohu vám sděliti jméno ženy té, sire, avšak mohu vám sděliti začáteční písmena jeho. Jsou to písmena L. L.“

„Jak to víte, Barrymore?“

„Docela dobře, sire Jindřichu. Strýc váš dostal v onen den ráno psaní. Obyčejně dostával velmi mnoho psaní, neboť byl mužem pro své dobré srdce veřejně známým, takže každý, jenž byl v nesnázích, rád se obracel k němu. Avšak v onen den náhodou došlo psaní jen jediné, a tím právě povšiml jsem si ho tím lépe. List poslán byl z Coombe Tracey, a adresa psána byla ženskou rukou.“

„A co dále?“

„Nemyslil jsem dále, pane, na věc tu, a nebyl bych si vzpomněl na ni již, nebýti mojí ženy. Před několika týdny uklízela ona pracovnu sira Karla – od jeho smrti nebylo tam ničím hnuto – i nalezla popel spáleného psaní za mřížkou krbu. Větší část byla se rozpadla na kousíčky, avšak malý pruh, konec stránky jedné, souvisel ještě spolu, a písmo na něm mohlo býti ještě čteno, odrážejíc se šedými rysy svými od černého pozadí. Připadalo to jako dodatek k dopisu, a dodatek ten zněl: ‚Prosím, prosím velice, jelikož jste gentleman, abyste spálil tento dopisy buďte u vrátek v deset hodin.‘ Hned pod tím podepsán byl dopis počátečními písmenami ‚L. L.‘.“

„Schovali jste tento proužek?“

„Nikoliv, pane. Rozsypal se na kousky, když jsme jím hnuli.“

„Dostával sir Karel jiné dopisy stejným písmem psané?“          

„Nevšímal jsem si, pane, jeho dopisů. Nebyl bych si povšiml ani tohoto, kdyby nebyl došel sám o sobě.“

„A nemáte potuchy o tom, kdo jest to L. L.?“

„Nikoliv, pane. Nevím o tom nic více, nežli vy víte. Avšak myslím, kdybychom mohli vypátrati ženu tu, že bychom zvěděli více o smrti sira Karla.“

„Nemohu pochopiti, Barrymore, jak jste mohl zatajiti tak důležitou informaci.“

„Nabyl jsem vědomostí o ní, pane, bezprostředně na to, kdy sami uvedeni jsme byli do nesnází útěkem Seldenovým. A nad to, pane, my oba měli jsme velice rádi sira Karla, jak je pochopitelno po všem, co pro nás učinil. Vytasiti se s tím, nebylo by prospělo našemu pánu, a je třeba počínati si zvláště obezřele, běží-li o dámu. Nejlepší z nás – – – “

„Myslíte, že by to bylo uškodilo jeho pověsti?“

„Nu, pane, dobrého aspoň nic z toho nevyzíralo. Avšak vy byl jste tak dobrým k nám, i pomyslil jsem, že by nebylo hezké od nás, kdybych neřekl vám všechno, co vím o věci té.“

„Dobrá, Barrymore, můžete jíti!“

Když komorník nás opustil, sir Jindřich obrátil se ke mně:

„Nuže, Watsone, co soudíte o novém záblesku tom? Zdá se mi, že zanechává nás v temnotě ještě větší nežli před tím.“

„Tak soudím i já. Avšak kdybychom dopátrali se dámy L. L., objasnilo by to celou věc. Tolik jsme aspoň tím získali. Víme, že jest někdo, kdož byl svědkem události – kéž bychom ho jen nalezli! Co myslíte, abychom nyní učinili?“

„Musíme zpraviti Holmesa ihned o všem. Snad to bude uzlem pro něj, jejž hledal, by ho mohl dále rozmotávati. Musil bych se velice mýliti, kdyby v tom on nenalezl nitky, vedoucí k cíli.“

Odebral jsem se ihned do svého pokoje a napsal jsem pro Holmesa zprávu o ranním tomto rozhovoru.

Bylo mně zřejmo, že Holmes musil býti v poslední době velmi zaměstnán, neboť zprávy, které jsem dostal z Bakerské ulice, byly jen řídké a stručné, beze všech poznámek o informacích, jež jsem byl dodal, a sotva že byla narážka v nich o mém poslání.

Bezpochyby vyžadovala vyděračská aféra veškeré pozornosti jeho. A přece tento nový objev musí upoutati jistě pozornost jeho a oživiti jeho zájem. Přál bych si, aby byl zde.

– – –

Dne 17. října.

Dnes po celý den lilo se, déšť šelestil v břečťanu a řinul se šumné z okapu. Myslil jsem na trestance bez přístřeší na pustém, chladném močálu.

Nebožák! Ať zločin jeho byl jakýkoliv, trpěl dosti již, aby byl odpykal aspoň částečně vinu svou.

A potom myslil jsem i na druhého muže – na onu tvář v drožce a na postavu, zahlédnutou ve světle měsíčním. Byl také tento muž venku nyní v přívalu vod – neviditelný to slídič onen – onen muž temnot?

U večer ten oblékl jsem plášť do deště a vyšel jsem na bařinu, v duši maje plno temných představ. Déšť bil mi do tváře a vítr svištěl mně do uší. Bůh pomoziž těm, kdož nyní musí kráčeti Velikou bažinou, neboť i pevné části půdy zajisté jsou nyní změněny v bahno.

Nalezl jsem černý útes skalní, na němž jsem spatřil osamělého slídiče a s rozeklaného vrcholku útesu rozhlížel jsem se nyní sám smutnou pahorkatinou.

Ručeje dešťové proudily po zarudlé ploše její a těžké mraky barvy břidlicové visely nízko nad krajem, vláčejíce šedé kotouče své po úbočích pahrbků fantastického rázu.

Ve vzdálené nížině po levé straně zvedaly se nad stromy dvě štíhlé věže zámku Baskervillského, zakryty jsouce zpola mlhou. Byly to jediné známky života lidského, jež mohl jsem tu viděti, mimo ony předhistorické stánky na svazích pahrbků.

Nikde nebylo stopy po onom muži samotáři, kterého jsem viděl na tomtéž místě dvě noci před tím. Když jsem se vracel zpět, předhonil mne doktor Mortimer ve svém kočárku, jeda chatrnou cestou močálovou, kteráž vedla od osamělého dvorce Foulmirského.

Doktor Mortimer jevil vůči nám skutečnou pozornost, a nebylo téměř dne, aby nestavěl se v zámku, by se přeptal, jaké pokroky činíme.

Trval na tom, abych vstoupil do jeho kočárku a pomohl mně tak snáze domů.

Shledal osem jej velice zarmoucena zmizením jeho psíka. Tento probíhal se po močálu a nevrátil se již.

Těšil jsem doktora Mortimera, jak jsem mohl, avšak vzpomněl jsem si na koníka na Grimpenském močálu, i nevěřím, že ho někdy ještě spatřím.

„Mimochodem řečeno, Mortimere,“ pravil jsem, když jsme drkotali po špatné cestě, „soudím, že jest málo lidí zde kolem kol, kterýchž byste neznal.“

„Snad žádný, myslím.“

„Mohl byste mně tudíž pověděti jméno ženy jejíž začáteční písmena jsou L. L.?“

„L. L.?“ Doktor Mortimer přemýšlel několik minut.

„Nikoliv,“ pravil. „Jsou tu ovšem některé cikánky a některé dělnice, jichž neznám jménem, avšak, pokud se týče rodin statkářův a urozených lidí, není zde dámy, jejíž jméno by tak začínalo. Počkejte však chvilenku,“ dodal po malé přestávce, „jest tu Laura Lyonsova – začáteční písmena její jsou tedy ‚L. L.‘ – avšak ta žije v Coombe-Traceyi.“

„Kdo jest to?“ tázal jsem se.

„Jest to dcera Franklandova.“

„Jakže? Dcera starého mrzouta Franklanda?“

„Tak jest. Provdala se za umělce Lyonse, kterýž přišel dělati si skizzy močálu, ukázal se býti však dobrodruhem, a opustil ji. Avšak chyba, jak slyším, nebyla pouze na jeho straně. Otec její nechtěl ničeho již s dcerou míti, anať se provdala bez jeho svolení, a snad měl ještě jiné příčiny. A tak mezi starým a mladým hříšníkem dáma ta trávila velmi zlé časy.“

„Jak se živí nyní?“

„Myslím, že Frankland vykázal jí z milosrdenství nějaký podíl, avšak nemůže to býti mnoho, neboť on sám je špatně na tom. Ať si již zasloužila osud svůj či nikoliv, nemohli jsme dopustiti přece, aby beznadějně propadla zkáze. Historka její zajímala lidi, a někteří z nich vynasnažili se, by umožnili jí počestné živobytí. Stapleton učinil něco pro ni, a sir Karel rovněž. Také já přispěl maličkostí. Učinili jsme tak, abychom jí zjednali výživy u psacího stroje.“

Doktor Mortimer přál si znáti příčinu mých dotazů, avšak dovedl jsem toho, že ukojil jsem zvědavost jeho, aniž jsem mu příliš mnoho řekl, neboť není příčiny, proč bychom měli někoho do všeho zasvěcovati.

Zítra podívám se do Coombe-Traceye, a podaří-li se mi setkati se s touto paní pochybné pověsti, Laurou Lyonsovou, bude učiněn značný krok k tomu, aby vyjasněna byla jedna příhoda v dlouhém řetězu tajemství.

Počínal jsem si zchytrale jako had, neboť když Mortimer naléhal na mne tuze již otázkami nenáležitými, tázal jsem se ho, jakoby maně, k jakému typu Franklandova lebka náleží, a tak neslyšel jsem po celý zbytek cesty naší již o ničem jiném, nežli o lebečných theoriích. Nežil jsem pro nic za nic po celá léta se Sherlockem Holmesem.

Musím zaznamenati ještě jednu příhodu z nevlídného a smutného dne toho.

Míním rozhovor, který jsem měl právě s Barrymorem a kterýž dal mi do ruky trumf, jejž mohu vyhoditi v náležitý čas.

Mortimer zastavil se u nás, aby v zámku pojedl a zahrál si po jídle s baronetem écarté. Komorník přinesl kávu za mnou do knihovny, a já použil příležitosti té, abych mu položil několik otázek.

„Nuže,“ pravil jsem, „odjel již vzácný onen váš příbuzný, aneb skrývá se ještě na močálu?“

„Nevím, pane! Doufám v Boha, že již odešel, neboť nezpůsobil nám zde nic jiného než trpkosti! Neslyšel jsem o něm nic již od té doby, kdy jsem mu naposled potravu donesl, a to bylo před třemi dny.“

„Viděl jste ho tehdy?“

„Nikoli, pane! Avšak potrava byla již pryč, když jsem se ubíral podruhé cestou onou. Byl tam tedy ještě zajisté.“

„Možno si tak mysliti, leda že by potravu byl odnesl druhý.“

Měl jsem číšku s kávou téměř již u úst, avšak opomněl jsem se napiti a podíval jsem se udiveně na Barrymora.

„Vy víte, že jest tam ještě jiný muž?“

„Ano, pane. Jest ještě jiný muž na močále.“

„Viděl jste ho?“

„Nikoli, pane!“

„Jak víte tedy o něm?“

„Seiden pověděl mně o něm asi před týdnem, neb tak nějak. Skrývá se též, avšak on není trestancem, pokud jsem mohl vyzvěděti. Nelíbí se mi to, doktore Watsone – pravím vám přímo, že se mi věc ta nelíbí!“

Barrymorův výraz náhle velice zvážněl.

„Nuže, poslechněte, Barrymore. Nemám jiného zájmu na této věci, nežli zájem vašeho pána. Nepřišel jsem sem za jiným účelem, nežli jemu pomoci. Řekněte mi upřímně, co se vám na věci té nelíbí.“

Barrymore váhal na okamžik, jakoby litoval výbuchu svého, aneb jakoby shledával nesnadným vtěliti ve slova, co cítil.

„Mám na mysli všechno, co se děje tuto,“ zvolal na konec, ukázav rukou svou k oknu naproti bařině, do něhož šlehal déšť. „Tam se kuje nějaká hanebná věc a osnuje se tam nějaký černý, ničemný záměr. Na to bych chtěl přísahati. Byl bych věru rád, pane, kdybych viděl sira Jindřicha na cestě do Londýna.“

„Avšak co vás tak poplašilo?“

„Pomyslete jen na smrt sira Karla! To byla už dost zlá věc, přes to všechno, co řekl soud o příčinách jejích. A vzpomeňte na zvláštní zvuky na močálu! Není člověka, který by chtěl projiti místy těmi po západu slunce, a kdyby mu za to sebe více zaplatili. Pomyslete na cizince onoho, který se tam skrývá, slídí a čeká! Nač čeká? Co chce? Nechce jistě nic dobrého pro nikoho, kdo jmenuje se Baskerville, a budu věru velmi rád, když budu sproštěn všech starostí v den onen, kdy nové služebnictvo sira Jindřicha bude hotovo převzíti zámek.“

„Ach, ano, onen cizinec!“ zvolal jsem. „Můžete mi říci něco o něm? Co říká Seiden? Zjistil, kde se skrývá, aneb co činí?“

„Viděl ho jednou neb dvakrát, avšak jest to člověk v sebe pohroužený a ničeho nesdělí. Nejprve myslil Seiden, že jest to ‚tajný‘, ale brzy shledal, že muž ten má něco vlastního na srdci. Jest to skutečný gentleman nějaký, pokud mohl poznati, avšak, co tam dělá, nemohl vyzvěděti.“

„A kde žije?“

„Ve starých domcích na svahu pahrbků. V kamenných stáncích, kdež staří kmenové bydlívali.“

„Avšak kdo se mu stará o stravu?“

„Seiden vypozoroval, že si zjednal chlapce, kterýž pracuje pro něj a donáší mu všechny potřeby. Chodí, myslím, do Coombe-Traceye pro všechno, co potřebuje.“

„Dobrá, Barrymore. Pohovoříme si o tom ještě jindy.“

Když komorník odešel, přistoupil jsem k tmavému oknu a díval jsem se zmoklým sklem na mraky, po nebi se honící, a na obrysy stromů, větrem ohýbaných.

Smutná, divá to noc i zde, a jakou musí býti teprve v kamenné chýši nad močálem!

Jak vášnivá zášť musí to býti, jež přiměje člověka, aby skrýval se na takovém místě v takové době! A jaký temný a vážný účel musí míti na mysli, když vše to pro něj zakouší?

Tam, v onom kamenném stánku, zdá se býti skutečný střed problému, kterýž mně tak dlouho trapnými starostmi naplňoval!

Přísahám si však, že nesmí minouti již ani den, bych neučinil všechno, co člověk může, abych pronikl k jádru tajemství.