XI. MUŽ S ÚTESU SKALNÍHO.

Výňatek ze soukromého denníku mého, kterýž plnil poslední kapitolu, dovedl vypravování mé až k 18. říjnu, k době to, kdy neobyčejné události tyto počaly rychleji spěti k strašlivému závěrku svému.

Příhody několika nejbližších dnů jsou nesmazatelně vryty v paměť mou, i mohu je vyprávěti, aniž bych sahal k současným zápiskům svým.

Počínám tedy dnem, kterýž následoval po onom dni, v němž jsem zjistil dvě velmi důležitá fakta, totiž, že Laura Lyonsova z Coombe-Traceye psala siru Karlu Baskervillovi a že umluvila si s ním schůzku na tomže místě a v téže hodině, kde stihla ho smrt, a pak fakt, že muže skrývajícího se na močále lze nalézti mezi kamennými stánky na pahorkovém svahu. Znaje tato dvě fakta, cítil jsem, že buď intelligence moje aneb odvaha moje vykazovati by musily silné nedostatky, kdybych nedovedl zjednati více jasna v temných věcech těch.

Neměl jsem příležitosti říci baronetovi ještě večer, co zvěděl jsem o paní Lyonsové, neboť doktor Mortimer zůstal s ním u karet, až bylo opravdu velmi pozdě. Při snídani však zpravil jsem ho o svém objevu i tázal jsem se ho, chtěl-li by mě doprovoditi do Coombe-Traceye.

S počátku dychtil po tom, jíti se mnou, avšak potom zdálo se nám oběma, že půjdu-li já sám, výsledky budou lepší. Čím formálnější byla by návštěva naše, tím méně informací by se nám dostalo. Zanechal jsem tedy, ač nikoli bez výčitek svědomí, sira Jindřicha doma sama, a vydal jsem se na nové své pátrání. Když jsem přibyl do Coombe-Traceye, poručil jsem Perkinsovi, aby postavil koně do konírny některé, i jal jsem se přeptávati po paní, kterou jsem přišel vyhledat. Ne‘ bylo nesnadno doptati se po bytu jejím, který nalézal se ve středu města a byl dobře zařízen. Služka uvedla mne dovnitř, a když jsem vstoupil do světnice, dáma, jež seděla před Remingtonovým psacím strojem, vzchopila se, vítajíc mne přívětivým úsměvem.

Avšak tvář její nabyla opět chladného výrazu, když spatřila, že jsem cizinec, i usedla znovu a tázala se mne po předmětu mé návštěvy.

První dojem, jejž ve mně paní Lyonsová vzbudila, byl dojem neobyčejné krásy. Vlasy její byly skvostně snědé barvy a tváře její, ačkoli silně pihovité, byly obestřeny rozkošným nádechem snědým, tím odstínem lahodným, kterýž skrývá se v srdci žlutých růží.

Obdiv, pravil jsem, byl první můj dojem. Avšak kritika byla druhým mým hnutím. Bylo cosi schytralého a lstivého ve tváři její, cosi drsného ve výrazu jejím, cosi tvrdého snad i v jejím oku, jakási ochablosti rtů, což vadilo dokonalosti její krásy. To ovšem byly však jen myšlenky pozdější a vedlejší.

V okamžiku onom byl jsem si jedině vědom, že stojím před ženou velmi hezkou, a že táže se mne po příčině mé návštěvy. Neměl jsem dříve ani potuchy, jak choulostivým bylo vlastně poslání moje, až teprv v tento okamžik.

„Mám potěšení,“ pravil jsem, „znáti otce vašeho.“

Byl to neobratný úvod, dáma dala mně to cítiti.

„Není nic společného mezi mým otcem a mezi mnou,“ pravila. „Nejsem mu ničím povinna, a jeho přátelé nejsou nyní mými přáteli. Kdyby nebylo zesnulého sira Karla Baskervilla a jiných dobrých srdcí, byla bych hladověla, aniž by otec můj byl toho dbal.“

„Přišel jsem k vám právě k vůli zesnulému siru Karlu Baskervillu.“

Pihy na tvářích ženiných zbrunátněly.

„Co vám mohu o něm sděliti?“ tázala se, a prsty její pohrávaly nervosně po klapkách psacího stroje.

„Znala jste ho přece, není-liž pravda?“

„Řekla jsem již, že děkuji velmi mnoho jeho dobrotě. Mohu-li živiti se sama, děkuji to hlavně zájmu, kterýž měl on na neblahých poměrech mých.“

„Dopisovala jste si s ním?“

Dáma rychle se na mne podívala, a to se zlobným zábleskem v hnědých očích svých.

„Jaký jest účel těchto otázek?“ tázala se ostře.

„Účelem jich jest, vyhnouti se veřejnému skandálu. Jest lépe, táži-li se vás na to zde, nežli aby záležitost tato vymkla se naší moci.“

Dáma mlčela, tvář její byla však velmi bledá. Konečně však vzhlédla ke mně s výrazem jakési bezstarostnosti a vyzývavosti.

„Dobrá, odpovím,“ pravila. „Nač se chcete tázati?“

„Dopisovala jste si se sirem Karlem?“

„Ano, psala jsem mu jednou neb dvakrát, bych mu poděkovala za jeho jemnocit a jeho šlechetnost.“

„Znáte data dopisů těch?“

„Nikoli.“

„Setkala jste se někdy s ním?“

„Ano – jednou neb dvakrát, když přišel do Coombe-Traceye. Byl to muž velmi samotářský a prokazoval dobro nejraději potají.“

„Avšak, když jste ho vídala tak zřídka, a když jste mu psala tak zřídka, jak mohl věděti tolik o vašich záležitostech, že vám i pomáhati mohl, jakž dle vlastních vašich slov učinil?“

Dáma překonala tuto nástrahu mou s největší obratností.

„Bylo více gentlemenů, kteří znali smutně poměry mé, i sdružili se, aby mně pomohli. Jeden z nich byl pan Stapleton, soused a důvěrný přítel sira Karla. Byl neobyčejně dobrý a prostřednictvím jeho zvěděl sir Karel o mých nesnázích.“

Věděl jsem již, že sir Karel Baskerville učinil Stapletona almužníkem svým pro různé příležitosti, takže tvrzení paní Lyonsové měla ráz pravdy.

„Psala jste někdy siru Karlu, žádajíc ho za schůzku?“ pokračoval jsem.

Paní Lyonsová zarděla se opět hněvem.

„Skutečně, pane, jest to velmi neobyčejná otázka.“

„Lituji, madame, ale musím ji opakovati.“

„Odpovídám vám tedy: jistě nikoli!“

„Ani v den smrti sira Karla?“

Ruměnec zmizel na okamžik s tváře paniny, a obličej na smrt bledý zíral ke mně.

Suché rty ženiny nemohly vysloviti ani jasně „nikoli“, které jsem spíše viděl, nežli slyšel.

„Vaše paměť jistě vás opouští,“ pravil jsem. „Mohl bych citovati dokonce jedno místo dopisu vašeho. Znělo: ‚Prosím, prosím velice, jelikož jste gentleman, abyste spálil tento dopis, a buďte u vrátek v deset hodin.‘“

Myslil jsem, že paní omdlí, avšak zmužila se krajním napěti vůle.

„Není tedy již gentlemenů na světě!“ vzdychla si.

„Křivdíte siru Karlu. On spálil psaní. Ale psaní jest čitelno, i když jest spáleno. Přiznáváte nyní, že jste je psala?“

„Ano, psala jsem je,“ vzkřikla, a duše její ulevila si proudem slov. „Psala jsem je. Proč bych to zapírala? Nemám příčiny styděti se za to. Přála jsem si, aby mně pomohl. Věřila jsem, že, budu-li moci mluviti s ním, dovolám se jeho pomoci, a proto prosila jsem ho za schůzku.“

„Avšak proč tak v pozdní hodině?“

„Poněvadž jsem zvěděla právě, že se chce odebrati příštího dne do Londýna, a že bude vzdálen po celé měsíce. To byla příčina, proč jsem si neumluvila schůzku na dobu dřívější.“

„Proč však dala jste si s ním dostaveníčko v zahradě, místo abyste ho navštívila doma?“

„Myslíte, že žena může v hodině tak pozdní navštíviti dům muže neženatého?“

„Nuže, co se dělo, když jste se tam setkali?“

„Já tam nešla.“

„Paní Lyonsová!“

„Přísahám vám při všem, co jest mi svato! Nešla jsem tam. Něco zabránilo mně tam jíti…“

„Co to bylo?“

„To jest soukromá věc. Nemohu to říci.“

„Vy jste přiznala tedy, že jste si umluvila schůzku se sirem Karlem v tutéž hodinu a na tomtéž místě, kdy ho stihla smrt, avšak vy popíráte, že jste dostaveníčku dostála?“

„Tak jest to pravda.“

Podrobil jsem ji opět a opět křížovým otázkám, avšak bez výsledku.

„Paní Lyonsová,“ pravil jsem, když jsem se zvedl po tomto dlouhém a bezvýsledném rozhovoru, „máte velmi velikou zodpovědnost a stavíte se do postavení velmi falešného, když nesdělíte zcela jasně, co víte. Budu-li musit dovolati se pomoci policie, poznáte teprve, jak velice vážně jste ohrožena. Jste-li nevinná, proč jste v prvním okamžiku zapřela, že jste psala siru Karlu v onen den?“

„Poněvadž jsem se obávala, že by mohl býti činěn z toho falešný nějaký závěrek, a že bych já sama zapředena byla do skandálu.“

„A proč vám tolik na tom záleželo, aby sir Karel zničil vaše psaní?“

„Když jste četl psaní, víte to.“

„Neřekl jsem, že jsem četl celé psaní.“

„Citoval jste něco z něho.“

„Citoval jsem dodatek jeho. Psaní bylo, jak jsem již řekl, spáleno, i nebylo čitelno celé. Tážu se vás poznovu: proč jste naléhala tolik, by sir Karel zničil dopis, kterýž obdržel v den své smrti?“

„Příčina jest rázu velmi soukromého.“

„O důvod to více, abyste hleděla vyhnouti se veřejnému vyšetřování.“

„Řeknu vám to tedy. Slyšel-li jste něco o neblahém osudu mém, víte, že jsem se ukvapeně provdala, a že jsem měla příčiny litovati toho.“

„Slyšel jsem leccos o tom.“

„Můj život byl otravován neustálým pronásledováním manželem mým, jenž se mně zhnusil.

Zákon jest na jeho straně, a každý den hrozí mně možnost, že mě donutí, abych žila s ním. V době, kdy jsem psala toto psaní siru Karlu, zvěděla jsem, že jest naděje, že bych mohla nabyti opět svobody své, kdybych mohla složiti jistý obnos. Znamenalo to všechno pro mne – mír duševní, štěstí, sebeúctu – slovem všechno. Znala jsem šlechetnost sira Karla, i myslila jsem si, kdyby slyšel historii mou z vlastních úst mých, že by mně pomohl.“

„Nuže, proč jste tam tedy nešla?“

„Poněvadž dostalo se mi mezitím pomoci s jiné strany.“

„Proč jste tedy nepsala siru Karlu a nevysvětlila mu vše?“

„To bych byla také učinila, kdybych druhého dne nebyla zvěděla z novin o jeho smrti.“

Tato historie paní Lyonsové byla úplně souvislá, a žádným otázkám mým nepodařilo se zviklati ji. Nemohlo se mi podařiti uvésti ji do rozpaků, leda kdybych byl zjistil, zdaž skutečně v době oné tragedie učinila kroky k rozvodu proti manželu svému. Bylo pravdě nepodobno, že byla by si troufala popříti, že byla v zámku Baskervillském, kdyby tam skutečně byla bývala, neboť byla by musila potřebovati vozu, aby ji tam dovezl, a nebyla by mohla vrátiti se do Coombe-Traceye před časnými hodinami ranními. Taková vyjížďka nemohla by však zůstati tajnou.

Pravděpodobno bylo tudíž, že řekla pravdu, aneb aspoň část pravdy.

Odcházel jsem domů zklamán a sklíčen. Bylť jsem se ocitl opět u hradby chladné, jež zdála se vyvstávati napříč před každou stezkou, kterouž zkusil jsem kdy se brati, abych dostihl cíle svého poslání.

Čím více myslel jsem na tvář ženinu a na její chování se, tím více cítil jsem, že něco přede mnou zatajuje.

Proč zbledla tak?

Proč bránila se tolik každému doznání, dokud nebylo z ní vynuceno?

Proč ukládala si mlčení v době tragedie?

Vysvětlení toho všeho nemohlo býti takové, jak mně je chtěla namluviti.

Pro okamžik nemohl jsem postupovati dále tímto směrem, i musil jsem se vrátiti k druhému onomu vodítku pro luštění záhady, kteréž mně mohly poskytnouti kamenné stánky nad močálem.

Avšak to bylo východisko velmi neurčité. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem jel nazpět a když povšiml jsem si, že pahorek za pahorkem jeví stopy dávných kmenů. Barrymorova výpověď zněla jedině, že cizinec žije v jedné z opuštěných chatrčí těch, leč mnoho set jich rozptýleno jest močálem sem a tam. Avšak měl jsem za vodítko vlastní poznání své, jež mi zjednal zjev muže toho, an stál na vrcholku tmavého útesu. Tam tudíž musil být střed pátrání mého. Odtamtud musil jsem prohlédnouti každý stánek na močálu, až bych objevil pravý.

Kdybych zastihl muže toho uvnitř, musil bych uslyšeti z vlastních jeho rtů, a třeba snad i před jícnem mého revolveru, kdo jest a proč tak dlouho slídil za námi. Mohl nám uniknouti v ruchu Regentské třídy, avšak rozmyslil by se zajisté učiniti tak na osamělém močále.

Kdybych však na druhé straně nalezl chatrč, aniž by v ní dlel její obyvatel, musil bych zůstati tam, třeba by sebe déle trvala tato číhaná, až by se on vrátil.

Holmesovi unikl v Londýně. Byl by to v pravdě veliký triumf pro mne, kdybych dokázal já, co nepodařilo se mistru mému: zmocniti se muže toho!

Opět a opět bylo štěstí proti nám při tomto pátrání, avšak na konec přišlo mně přece ku pomoci. A poslem štěstí nebyl nikdo jiný, nežli pan Frankland, kterýž stál s tváří zardělou, vroubenou šedými licousy před vrátky zahrady své, tedy na straně k silnici, kudy jsem jel.

„Dobrý den, doktore Watsone,“ zvolal v neobvyklé u něho dobré náladě. „Musíte dopřáti koním svým odpočinku a zajiti na skleničku vína ke mně a gratulovati mně.“

Moje smýšlení o muži tom nebylo nijak přátelské po tom všem, co jsem slyšel o tom, jak zacházel s dcerou svojí, avšak přál jsem si poslati Perkinse a kočárek domů, abych byl sám, i byla nyní k tomu vhodná příležitost.

Vystoupil jsem tedy z vozu a poslal jsem vzkaz siru Jindřichu, že vrátím se pěšky k obědu.

Po té sledoval jsem Franklanda do jeho jídelny.

„Jest to veliký den pro mne, pane, jeden z červeně podškrtnutých dnů mého života,“ zvolal chechtaje se opět a opět. „Dvojí jsem prosadil. Však já je naučím, ty občany zdejší, že zákon je zákon, a že jest ještě muž, který se nebojí dovolati se ho. Dokázal jsem, že máme právo na cestu středem starého parku Middletonského. Zrovna napříč jeho, sto yardů jen před samým vchodem do jeho obydlí! Co tomu říkáte? Všaktě ukážeme těmto magnátům, že nemohou jen tak pro nic za nic rušiti práva nás občanů, třeba pány ty čert vzal. A potom uzavřel jsem les, kdež Fernworthští si pořádávali zábavy a výlety. Ti pekla splozenci myslili si, že není nijakých vlastnických práv, a že se mohou toulati, kde chtějí se svými papíry a lahvemi.

V obou případech došlo na rozhodnutí, doktore Watsone, a v obou v můj prospěch. Neměl jsem takového dne od té doby, kdy jsem přiskřípl Jana Morlanda pro prohřešení se proti cizímu majetku za to, že vystřelil si ve vlastní bažantnici.“

„Jak, kýho kozla, jste toho dosáhl?“

„Podívejte se do těchto novin, sire. Stojí za to, přečisti to: ‚Frankland proti Morlandovi před královskou soudní stolicí.‘ Stálo mne to dvě stě liber sterlingů, avšak rozsudek jsem prosadil.“

„Prospělo vám to nějak?“

„Nikoliv, pane, nikterak. Jsem hrdý, že mohu říci, že jsem neměl žádného zájmu osobního ve věci té. Jednám toliko ze smyslu pro veřejnou povinnost. Nepochybuji na příklad, že Fernworthští dnes večer upálí moji podobiznu. Když tak učinili naposled, vyzval jsem policii, aby zamezila takové nemilé výstupy. Okresní stráž jest však ve skandálním stavu, pane, i neposkytla mně ochrany, na kterou jsem měl právo. Soudní případ Frankland contra Reginald uvede věc tu do veřejnosti. Řekl jsem jim, že budou míti ještě příčinu litovati jednání svého vůči mně, a slova má osvědčila se pravdivými …“

„Jak to míníte?“ tázal jsem se.

Starý muž podíval se na mne, jakoby mnoho věděl, ale jakoby to nechtěl říci.

„Protože mohl bych jim říci, co by strašně rádi věděli.“

Hledal jsem již v duchu nějakou záminku, abych mohl uniknouti jeho klábosení, avšak nyní pojal jsem přání, abych zvěděl více.

Prohlédl jsem s dostatek odporovačnou povahu hříšníka toho, než abych nebyl pochopil, že jakákoli známka nějakého silnějšího zájmu s mé strany byla by nejzpůsobilejší zaraziti důvěrné výlevy jeho.

„Nějaká obyčejná afféra pytlácká, není-liž pravda?“ pravil jsem, tváře se co možná lhostejně.

„Cha, cha, toť mnohem důležitější, brachu! Co byste tomu říkal, kdyby se to týkalo trestance na močále?“

Trhnul jsem sebou.

„Nechcete snad tvrditi, že víte, kde jest?“ děl jsem.

„Nevím přesně, kde jest, avšak doufám, že bych mohl policii k tomu přispěti, aby se ho zmocnila. Nenapadlo vás nikdy, že cesta k polapení člověka toho má východiště tam, odkud se muži tomu poskytuje potrava, a že lze tak nalézti stopy jeho?“

Frankland zdál se býti skutečně až nepříjemně blízko pravdě.

„O tom není pochyby,“ pravil jsem, „avšak, jak jste zvěděl, že skrývá se někdo na močále?“

„Zvěděl jsem to, protože jsem viděl vlastníma očima posla, kterýž donáší mu pokrmů.“

Srdce se mi zachvělo obavou o Barrymora. Byla by to věru vážná věc, ocitnouti se v moci starého, zlomyslného toho svárlivce.

Ale již nejbližší poznámka svalila mně kámen se srdce.

„Překvapí vás zajisté, až uslyšíte, že potravu mu donáší dítě. Vidím je každý den dalekohledem svým se střechy svého domu. Ubírá se vždy toutéž stezkou a v téže hodině. Nuže, komu jinému mohlo by donášeti pokrmy nežli trestanci uprchlému?“

To bylo skutečně štěstí a čáka pro nás!

A přece potlačil jsem veškeré zdání, jako bych se o věc zajímal.

Dítě donáší mu pokrmů!

Barrymore byl řekl již, že našeho Neznámého obsluhuje hoch jakýsi. Na jeho tedy stopu Frankland připadl a nikoli na stopu trestancovu. Kdybych mohl zvěděti, co ví stařec tento, uspořen byl by mně tím nepochybně dlouhý a těžký hon! Nejlepšími trumfy mými v této hře byly však líčená nedůvěřivost a lhostejnost.

„Nu, musím říci, že pravděpodobnějším zdá se býti, že jest to syn některého z ovčáků na močále, kterýž donáší otci svému jídlo.“

Nejmenší známka oposice rozpálila ihned starého autokrata.

Podíval se na mne jízlivě, a jeho šedivé licousy ježily se jako srst rozzlobeného kocoura.

„Jakže, pane?“ zvolal ukázav k rozlehlému močálu. „Vidíte Černý Útes tam vzadu a pod ním nízký onen pahrbek, porostlý trním? Jest to nejkamenitější část celého močálu. A na takovém místě že by si vyhledal ovčák své stanoviště? Domněnka ta, pane, jest věru hodně nesmyslná!“

Odpověděl jsem pokorně, že pronesl jsem poznámku svou, aniž jsem znal veškeré tyto okolnosti. Moje pokora líbila se mu, i svedla ho k dalším sdělením.

„Můžete být jist, pane, že mám velmi dobré důvody, nežli učiním si určité mínění. Viděl jsem hocha velmi často s ranečkem jeho. Každý den, a někdy i dvakrát mohl jsem – avšak počkejte, doktore Watsone! Klame mne zrak můj aneb pohybuje se tamhle něco zrovna vzhůru po svahu pahrbku?“

Bylo to v dálce několika mil, avšak mohl jsem viděti zcela jasně tmavý bod pohybovati se na zeleném a šedém pozadí.

„Pojďte, pane, pojďte,“ zvolal Frankland, a již vyběhl na schody, „uvidíte jej vlastníma očima, a budete moci sám posouditi.“

Teleskop, veliký to přístroj, postavený na trojnožce, umístěn byl na ploché střeše domu.

Frankland přiklonil oko své k němu, a již vykřikl uspokojením.

„Rychle, doktore Watsone, rychle, nežli sejde za pahorek!“

Byl to skutečně nevelký chlapec: s malým ranečkem na ramenou který vystupoval zvolna po pahrbku.

Když došel vrcholu, spatřil jsem nevzhlednou postavu jeho v otrhaném oděvu, jak odrážela se jasně na okamžik od chladného modrého nebe. Hoch ohlédl se tam plaše a pokradmu, jakoby se bál, že ho někdo pronásleduje.

Potom zmizel za pahrbkem.

„Nuže – měl jsem pravdu?“

„Zajisté! Toť hoch, kterýž zdá se míti nějakou tajnou posilku na starosti.“

„A jaká posilka to jest, každý strážník mohl by se dopátrati. Avšak ode mne neuslyší policie ni slova, a vás zavazuji taktéž k tajemství, doktore Watsone. Ani slova. Rozuměl jste?“

„Učiním, jak si přejete!“

„Jednali se mnou hanebně – prahanebně! Až přijdou na jevo okolnosti z procesu Frankland contra Reginald, jsem přesvědčen, že výkřik rozhorlení zachvěje krajem. Nic nepohne mne, abych přispěl policii jakýmkoliv způsobem. Byli by dokonce pramálo o to dbali, kdyby byli ničemové ti upálili mne i osobně na místě mého obrazu. Ne, vy nesmíte ještě jíti! Musíte mně pomoci vyprázdniti korbílek na oslavu velkého úspěchu mého!“

Avšak odolal jsem všem jeho vyzváním, a podařilo se mně též zraditi ho od úmyslu jeho, by mne domů doprovodil.

Ubíral jsem se silnicí, dokud zrak jeho mohl mne dostihnouti, a zabočil jsem pak ke kamenitému pahorku, za nímž hoch byl zmizel. Všechny okolnosti sdružily se k mému prospěchu, i přísahal jsem si, že nebude to nedostatkem energie mé neb nedostatkem vytrvalosti, kdyby čáky, jež štěstí mně zjednalo, nevedly mne k cíli. Slunce již klonilo se k obzoru, když jsem dostihl vrcholu pahorku a dlouhá úbočí pode mnou byla obestřena na jedné straně zlatozeleným jasem a šedými stíny na druhé straně.

Mlha vznášela se nízko nad nejvzdálenější čarou obzoru, a z ní vynikaly fantastické tvary Bellwerského a Wyxenského útesu.

Na celé prostoře nesmírné nebylo zvuku, nebylo hnutí. Jedině veliký, šedý pták jakýsi, racek to neb kulík, vznášel se vysoko v modrých nebesích. Já a on zdáli jsme se býti jedinými živými bytostmi mezi nesmírnou bání nebes a mezi pouští pode mnou.

Prostý tento kraj, pocit samoty úplné, tajuplnost a hrozící blízkost díla, jež mi kynulo, všechno to mrazilo srdce moje.

Hocha nebylo nikde viděti.

Avšak dole pode mnou v rozsedlině, utvořené mezi vrchy, stály v kruhu kamenné stánky, a uprostřed nich pozoroval jsem jeden, jenž měl krytbu ještě dosti zachovalou, aby mohl poskytovati útulku proti počasí.

Srdce moje zabušilo prudce ve mně, když jsem spatřil toto doupě. Tam musila býti skrýše, v níž Neznámý přebýval!

Konečně tedy noha moje stála na prahu jeho skrýše – tajemství jeho bylo v dosahu mém!

Když přiblížil jsem se k chýši, plíže se opatrně k ní asi tak, jako když Stapleton blížil se s nastraženou sítí svou k motýlu sedícímu, seznal jsem s uspokojením, že místo to skutečně slouží za obydlí.

Stezka těžko znatelná vedla mezi balvany k rozpadávající se klenbě, kteráž sloužila za vchod chýše.

Uvnitř bylo ticho úplné. Cizinec buď byl uvnitř na číhané aneb vyšel si snad za kořistí na močál.

Nervy moje napjaty byly vědomím dobrodružství, v jakéž se vydávám.

Odhodiv cigaretu, sevřel jsem rukou pevně pažbu revolveru, a přikročiv rychle ke dveřím, nahlédl jsem dovnitř.

Místo bylo prázdné.

Bylo tam však hodně znamení, že nebyl jsem na stopě nepravé. Zde jistě to bylo, kde žil neznámý muž. Několik pokrývek a trocha šatů zabalených do pláště spočívalo na kamenné desce, na níž už lidé doby kamenné ulehávali ke spaní.

Popel nahromaděn byl na hrubém jakémsi ohništi. Vedle ohniště leželo trochu kuchyňského náčiní a stálo vědro z polovice naplněné vodou. Pohozené prázdné krabice dokazovaly, že místo to bylo obýváno již po nějakou dobu, i spatřil jsem též, když oko mé navyklo poněkud přítmí, pánev a zpola jen plnou láhev pálenky, jež stály v koutě.

Ploský kámen, stojící v prostředku síně, sloužil asi za stůl, na něm nalézal se malý ranec plátěný, tentýž nepochybně, kterýž jsem teleskopem viděl na ramenou hochových.

Raneček obsahoval bochník chleba, jazyk v staniolovém obalu a dvě krabice naložených broskví.

Když jsem ranec ten položil opět na původní místo, prozkoumav obsah jeho, srdce mé zabušilo prudce: spatřili jsem, že pod rancem ležel proužek papíru, na němž bylo něco napsáno.

Chopil jsem se proužku, a na něm naškrabáno bylo, jak jsem četl, rukou neohrabanou:

„Doktor Watson jel do Coombe-Traceye.“

Minutku stál jsem tu s papírem v ruce, přemýšleje, jaký mohl býti asi úkol krátkého tohoto poselství.

Já to byl tedy a nikoli sir Jindřich, kterýž byl stopován tajuplným mužem tím!

Avšak on nestopoval mne sám, nýbrž vysílal za mnou agenta svého – snad onoho hocha – vysílal jej po stopách mých, a toto byla jeho zpráva.

Snad neučinil jsem kroku od té doby, kdy žil jsem na močále, kroku, který by nebyl pozorován, a o němž by nebyla podána zpráva. Opět jsem tu cítil onu sílu neviditelnou, onu jemnou sít, rozestřenou kol nás s neskonalou obratností a obezřelostí, do níž však zapředeni byli jsme jen tak lehounce, že jenom v okamžicích nejkrajnějších pocítili jsme, že chyceni jsme skutečně do pletiva jejího.

Byla-liž tu však jedna zpráva, byly tu zajisté i jiné, i rozhlédl jsem se po chýši, hledaje je. Nebylo tu však ani památky po něčem takového druhu, a nemohl jsem objeviti také žádné známky, jež byla by ukazovala na povahu neb záměry muže, který žil na podivném tomto místě mimo známky, že to musil býti muž spartanských zvyků, jenž málo dbal o pohodlí života.

Když pomyslil jsem na prudké deště poslední, a když podíval jsem se na rozpukanou střechu, pochopil jsem, jak mocný a neoblomný musil to býti úmysl, kterýž držel muže toho na místě tak nehostinném.

Byl to náš zapřísáhlý nepřítel aneb byl strážným naším andělem?

Přísahal jsem si, že neopustím této skrýše, dokud toho nezvím.

Venku slunce již již zapadalo, a západ halil se v zlato a nach.

Odlesk jeho vrhán byl v rudých skvrnách na vzdálené kaluže, rozložené po velkém Grimpenském močálu. Tamo zvedaly se dvě věže Baskervillského zámku, a onde opět vzdálený tmavý kotouč dýmu ukazoval, kde leží vesnice Grimpen.

Mezi oběma za pahrbkem stál dům Stapletonův. Vše bylo vlídné, měkké a pokojné ve zlatém světle večerním, a přece, ač viděl jsem vše to, duše moje nesdílela nijak tento mír přírody, nýbrž chvěla se nejistotou a děsem před setkáním, které se blížilo každým okamžikem.

S napjatými nervy, avšak s pevným rozhodnutím seděl jsem v temné skrýši chýše, a čekal jsem s chmurnou trpělivostí, až přijde její obyvatel.

Konečně jsem jej slyšel.

Z daleka ozývalo se ostré klapání bot o kamení. Opět jedno klapnutí a ještě jedno, stále blíže.

Schoulil jsem se do nejzadnějšího kouta a natáhl kohoutek zbraně své v kapse, odhodlán, neprozradit se dříve, dokud by se mně nenaskytla příležitost, zahlédnouti aspoň částečně cizince.

Na to nadešla dlouhá přestávka, jež dokazovala, že muž venku stanul.

Po té přiblížily se opět kročeje a stín padl do otvoru chýše.

„Jest to rozkošný večer, milý můj Watsone,“ pravil hlas dobře známý. „Myslím si však skutečně, že venku bylo by ti příjemněji, nežli uvnitř!“