V. TŘI PŘETRŽENÉ NITKY.

Sherlock Holmes měl pozoruhodnou schopnost mysl svou od jednoho předmětu k druhému odvraceti. Celé dvě hodiny zvláštní afféra, do níž jsme byli nyní zapředeni, zdála se býti jím úplně zapomenuta, i oddal se zcela pozorování moderních belgických mistrů. Ano, nemluvil o ničem jiném, nežli o umění (o němž měl ostatně strašlivé pojmy), také potom ještě, když jsme opustili obrazárnu, až pak ocitli jsme se u Northumberlandského hotelu.

„Sir Jindřich Baskerville jest nahoře a očekává vás,“ pravil správce hotelu. „Požádal mne, abych uvedl vás ihned k němu, jakmile přijdete.“

„Namítal byste něco proti tomu, abych se podíval do vašeho seznamu cizinců?“ pravil Holmes. „Nikoli, nic.“

Z knihy bylo viděti, že pouze dvě jména zapsána byla do ní po jménu Baskervillově. Jedno jméno bylo Teofilus Johnson s rodinou z New Castlu, druhé jméno: Paní Oldmorová a panská její z Highhoden v Altonském kraji.

„Ó, to jest jistě tentýž Johnson, jejž jsem dobře znal!“ pravil; Holmes portýru. „Advokát, není-liž pravda? Má šedý vlas a napadá trochu na nohu?“

„Nikoli! Tento master Johnson jest majitelem uhelných dolů, jest to statný muž, a není starší, nežli vy sám.“

„Nemýlíte se v jeho povolání?“

„Nikoliv, pane! Navštěvuje hotel náš od několika let a jest nám velmi dobře znám.“

„Ach, tím jest ovšem věc rozjasněna. Však jest mi, jako bych se na paní Oldmorovou pamatoval. Promiňte mi zvědavost mou, avšak často hledáme jednoho přítele a druhého nalézáme.“

„Paní Oldmorová jest chorobná, stará paní. Muž její býval starostou v Gloucestru.“

„Děkuji vám! Lituji, že také tato dáma není mně známa.“

„Zjistili jsme otázkami oněmi fakt velmi důležitý, Watsone,“ pokračoval Holmes, když jsme kráčeli po schodech nahoru, „víme nyní, že lidé, kteří se zajímali tolik o našeho přítele, neubytovali se v jeho hotelu. To dokazuje, že jestliže ho na jedné straně střeží, na druhé straně taktéž úzkostlivě dbají, aby on jich neviděl. To vybízí právě k mnohým domněnkám.“

„K jaké na příklad?“

„K domněnce – haló, co se děje u všech všudy?“

Když jsme přišli na plošinu nad schody, narazili jsme na sira Jindřicha sama. Tvář jeho byla zardělá hněvy, i držel starou a zaprášenou botku v ruce. Sir Baskerville byl rozlícen tak, že stěží mohl slova pronésti, a když konečně promluvil, učinil tak hrubším slohem Západu, nežli jakýž jsme ráno od něho slyšeli.

„Zdá se, že mne pokládají zde v hotelu za nějaké nemluvně,“ zvolal, „poznají ale, že přišli na nepravého, nebudou-li bedlivější. U všech čertův, nenajdou-li chlapi ti scházející botu, bude z toho pekelná vřava. Dovedu snésti i žert, pane Holmesi, ale co je mnoho, to je mnoho!“

„Hledáte stále ještě svou botu?“

„Ano, pane, a chci ji nalézti!“

„Pravil jste ale, že to byla nová hnědá bota?“

„Tak jest, pane! Avšak nyní jest to stará bota!“

„Jakže? – Chcete snad říci…“

„Ano, to právě chci říci! Měl jsem všeho všudy tři páry – nové hnědé, staré černé, a lakované boty, jež nyní nosím. Minulé noci vzali mi jednu z hnědých a dnes mne obrali o jednu černou botu. Nuže – máte ji konečně? Mluvte, muži, a necivte tak na mne!“

Polekaný německý sklepník objevil se na jevišti.

„Nikoli, pane!“ pravil. „Pátral jsem po ní v celém hotelu, ale nemohl jsem zvěděti nikde ani slova o ní.“

„Dobrá! Buď bude bota ta ještě před večerem zde, aneb zavoláte mi správce hotelu, bych mu řekl, že okamžitě opouštím jeho hotel.“

„Bota bude nalezena, sire! – Slibuji vám, budete-li míti trochu trpělivosti, že bude nalezena.“

„To doufám. Neboť to jest poslední věc, kterouž ztrácím v této peleši zlodějské. Pane Holmesi, odpustíte mi, že znepokojuji vás takovou hloupostí.“

„Věc stojí za to, aby se člověk pro ni znepokojil.“

„Jakže? Hledíte tak vážně na ni? Jak si věc tu vysvětlujete?“

„Nepokouším se ani vysvětliti si ji.“

„Jest to však nejpodivnější a nejztřeštěnější věc, která se mi kdy přihodila.“

„Nejpodivnější snad,“ pravil Holmes zamyšlen.

„Co míníte o tom vy sám?“

„Nu, nemohu tvrditi, že bych tomu již teď rozuměl. Váš případ‘ jest velice složitý, sire Jindřichu. Uvedu-li jej v souvislost se smrtí vašeho strýce, nevím věru, zdaž z pěti set případů veledůležitých, jimiž jsem se zabýval, byl jediný jen tak dalekosáhlý. Avšak máme několik nitek v rukou, a jest naděje, že jedna neb druhá uvede nás pravdě na stopu. Snad marně sledovati budeme některou stopu nepravou, avšak dříve nebo později musíme dospěti přece na pravou.“

Strávili jsme vesele snídani, při níž mluvilo se jen velmi málo o záležitosti, která svedla nás dohromady. Teprve v salonku, do něhož jsme se později odebrali, tázal se Holmes sira Baskervilla, co míní dále učiniti.

„Odebrati se na Baskervillský zámek.“

„A kdy?“

„Ke konci týdne.“

„Celkem soudím,“ pravil Holmes, „že rozhodnutí vaše jest moudré. Mám plnou jistotu, že jste v Londýně střežen, a mezi milliony velkého města tohoto jest nesnadno vypátrati, jací lidé to jsou, a jaký jest jejich účel. Jsou-li záměry jejich zlé, mohli by vám ublížiti, aniž byli bychom s to, bychom tomu zabránili. Nevíte, doktore Mortimere, že byli jste sledováni dnes od mého domu?“

Doktor Mortimer prudce se vzchopil:

„Sledováni! Kým?“

„To na neštěstí nemohu vám právě říci. Máte mezi svými sousedy neb známými lidmi na Dartském močálu někoho s černým plnovousem?“

„Nikoli! – Anebo – počkejte! Přece ano! Barrymore, komorník sira Karla, má černý plnovous.“

„Hoj! Kde jest Barrymore?“

„Má dohled v zámku.“

„Musíme si zjednati jistotu, je-li skutečně tam, aneb je-li v Londýně.“

„Jak můžete to zvěděti?“

„Podejte mi telegrafní formulář. ‚Jest vše přichystáno pro sira Jindřicha?‘ – Tak, to postačí. Adresujte: ‚Panu Barrymorovi, Baskervillský zámek.‘ – Který jest tam nejbližší telegrafní úřad?“

„Grimpen.“

„Pošleme druhou depeši poštmistru grimpenskému. A sice tuto: ‚Telegram panu Barrymorovi musí býti doručen do vlastních jeho rukou. Je-li nepřítomen, prosím, telegrafovati to nazpět siru Jindřichu Baskervillu do Northumberlandského hotelu.‘ Zvíme tak ještě před večerem, zdali Barrymore jest na svém místě v Devonském hrabství čili nic.“

„Dobrá,“ pravil Baskerville. „Dovolte, doktore Mortimere, u příležitosti té otázku: Kdo jest vlastně tento Barrymore?“

„Jest synem bývalého správce zámku, jenž zemřel. On a předkové jeho konají službu v zámku již po čtyři generace. Pokud vím, on i jeho žena jsou rodina ctihodná, jak málo kdo v kraji.“

„Neméně ale jest pravda,“ pravil Baskerville, „že dokud nikdo z rodiny není na zámku, lidé ti mají překrásné sídlo, a že nemají tam ničeho na práci.“

„Toť pravda!“

„Má Barrymore nějaké prospěchy ze závěti sira Karla?“ tázal se Holmes.

„Jemu i jeho ženě odkázáno po 500 librách sterlingů.“

„Ej! Věděli, že jsou jim odkázány?“

„Ano! Sir Karel hovořil často o poslední své vůli.“

„Toť velmi zajímavé.“

„Doufám, že nehledíte s podezřením ihned na každého, jemuž sir Karel nějaký odkaz učinil, neboť odkázal také mně tisíc liber.“

„Opravdu? A komu ještě?“

„Učinil mnoho ještě bezvýznamných odkazů jednotlivcům a značné obnosy účelům veřejně dobročinným. Zbytek celý připadá siru Jindřichu. Sedm set čtyřicet tisíc liber.“

Holmes vyvalil oči úžasem.

„Neměl jsem tušení, že to činí sumu tak obrovskou,“ pravil.

„Sir Karel měl pověst muže bohatého, ale nevěděli jsme, jak nesmírně bohat byl, dokud jsme nepočali zjišťovati jeho jmění. Celá hodnota zanechaných statků jeho byla blízka millionu.“

„Božíčku, to jest výhra, pro kterou může se již někdo odvážiti zoufalé sázky. A ještě jednu otázku, doktore Mortimere. Dejme tomu, že by se něco přihodilo mladému našemu příteli – promiňte mi nemilý tento předpoklad – kdo dědil by jmění po něm?“

„Jelikož Rodger Baskerville, mladší bratr sira Karla; zemřel neženat, jmění přešlo by na Desmondy, vzdálené to jeho příbuzné. Jakub Desmond jest stařičký kněz ve Westmorelandu.“

„Děkuji vám! Veškeré tyto podrobnosti mají veliký pro nás zájem. Setkal jste se někdy s panem Jakubem Desmondem?“

„Ano, přijel jednou na návštěvu k siru Karlu. Jest to muž ctihodného zjevu, a života takřka svatého. Pamatuji se, že odmítl důchod, kterýž mu sir Karel důtklivě nabízel.“

„Tento muž prostý stal by se dědicem tisíců sira Karla?“

„Stal by se dědicem statku, paněvadž tento jest svěřenským majetkem rodiny. Stal by se i dědicem peněz, ač-li by o nich neučinil jiné pořízení nynější majitel, kterýž ovšem může učiniti v příčině té, co mu libo.“

„Vy máte již závěť sepsánu, sire Jindřichu?“

„Nikoli, pane Holmesi, nemám. Neměl jsem času, neboť jsem zvěděl teprve včera, jak se věci mají. Avšak v každém případě jsem mínění, že i peníze mají připadnouti tomu, kdo má titul a statek. To bylo jistě míněním i nebohého strýce. Jak měl by majitel statku obnoviti lesk Baskervillů, kdyby neměl dosti peněz, aby udržoval zámek v dobrém stavu? Dům, pozemky i dollary musí zůstati pohromadě.“

„Zcela dobře. Nuže, sire Jindřichu, jsem stejného mínění s vámi, abyste se odebral do Devonského hrabství a to bez odkladu. Jen jednu výhradu musím učiniti. Nikterak nesmíte tam jíti sám.“

„Doktor Mortimer vrátí se se mnou.“

„Avšak doktor Mortimer musí obstarávati svou praxi, a dům jeho jest na míle vzdálen od domu vašeho. I při nejlepší vůli na světě nebyl by s to, aby vám pomohl. Nuže, musíte vzíti s sebou někoho, muže odhodlaného, který by byl stále po vašem boku.“

„Bylo by možno, abyste mne doprovázel vy sám, pane Holmesi?“

„Kdyby aféra dospěla k nějaké krisi, budu hleděti, abych byl přítomen osobně. Ale uznáte zajisté, že při své rozsáhlé praxi a při stálých apelech, jež docházejí mne z různých stran, nemohu se vzdáliti z Londýna na dobu neurčitou. Nyní právě jedno z nejvážnějších jmen anglických jest ohrožováno vyděračem, a pouze já mohu zameziti skandál. Vidíte tudíž, že jest mi nemožno odebrati se k Dartskému močálu.“

„Koho byste mi tedy doporučil?“

Holmes položil ruku svou na mé rámě.

„Chce-li se můj přítel v to uvázati, není muže lepšího, jenž byl by hoden býti po vašem boku ve chvílích tísně. Nikdo to nemůže tak spolehlivě tvrditi jako já.“

Návrh tento mne úplně překvapil, ale ještě dříve, nežli jsem měl čas něco odpověděti, uchopil mne Baskerville za ruku a srdečně ji stiskl.

„Dobrá, toť velmi pěkné od vás, doktore Watsone,“ pravil. „Vidíte, jak jest se mnou a jste do věci zasvěcen zrovna tak, jako já. Půjdete-li se mnou na Baskervillský zámek, a přispějete-li mi, nikdy vám toho nezapomenu.“

Vyhlídky na dobrodružství měly vždy zvláštní kouzlo pro mne, a zalichotila mně i slova Holmesova a vroucnost, s jakouž baronet vítal mne jako společníka.

„Půjdu rád s vámi,“ pravil jsem. „Nevím také, jak bych mohl času svého lépe užiti.“

„A mně budete podávati bedlivě zprávy,“ pravil Holmes. „Nadejde-li krise, a zajisté nadejde, dám vám pokyn, jak jednati. Myslím, že do soboty budete přichystán.“

„Bude to vhod doktoru Watsonovi?“

„Zajisté.“

„Nuže, tedy v sobotu, ač-li nedáte opačnou zprávu, setkáme se v deset hodin třicet minut na nádraží Paddingtonském.

Povstali jsme, abychom odešli, když tu Baskerville vítězoslavně vzkřikl a vskočiv do jednoho kouta pokoje, vytáhl hnědý střevíc z pod jedné skříně.

„Můj pohřešovaný střevíc!“

„Kéž by všechny vaše nesnáze tak snadno se rozplynuly!“ pravil Sherlock Holmes.

„Avšak jest to věc přece velice zvláštní,“ pravil doktor Mortimer. „Vždyť prohledal jsem celý pokoj před snídaním velmi bedlivě.“

„A já rovněž,“ dodal Baskerville. „Ani píď mně zde neušla. Určitě tedy žádného střevíce v pokoji tomto nebylo.“

„Musil tedy sklepník položití ho sem, zatím co jsme snídali ve druhé komnatě.“

Posláno pro Němce, avšak tento prohlašoval, že neví ničeho o tom, aniž mohl zjednati nějaké jasno. Nová tedy okolnost připojila se ke stálé a zdánlivě bezúčelné řadě malých tajemství, jež jedno za druhým rychle následovalo.

„Nehledíme-li i na celou onu strašlivou historii smrti sira Karla, máme řadu nevysvětlitelných případů, a to všechny průběhem dvou dnů. A to: obdržení dopisu, sestaveného z tiskových písmenek, přistižení černovousého slidiče v drožce, ztrátu hnědého střevíce, ztrátu starého černého střevíce a nyní nález nového hnědého střevíce!“

Holmes seděl tiše v drožce, když jsme jeli zpět k Bakerské ulici, a já z jeho svraštělého čela a zamyšlené tváře seznal, že jeho mysl, jako mysl moje, snaží se domysliti se schématu nějakého, do něhož by se všecky tyto podivné a zdánlivě nesouvislé případy daly zařaditi.

Celé odpoledne a pozdě do večera seděl Holmes pohroužen v myšlenky a v tabákový kouř.

Přímo před obědem doručeny byly nám dva telegramy.

První zněl:

„Právě jsem zvěděl, že Barrymorre jest na zámku. Baskerville.“

Druhá depeše zněla:

„Navštívil jsem třiadvacet hotelů, jak nařízeno, ale bohužel musím sděliti, že nebyl jsem s to nalézti vystříhaný list ‚Timesů‘.

Cartwrigth.“

„Tak trhají se mé nitky, Watsone. Nic však nepodnítí člověka tolik, jako případ, v němž vše se staví proti němu. Musím větřiti po jiné stopě. Máme ještě drožkáře, kterýž vezl slidiče.“

„Ovšem!“

„Telegrafoval jsem, aby mně bylo sděleno jméno jeho a adresa z officielního seznamu. Nedivil bych se, kdyby právě přicházela odpověď na moji otázku.“

Bylo právě zazvoněno u dveří, ale zvonek ohlašoval něco uspokojivějšího, než pouhou depeši, neboť dvéře se otevřely a do nich vstoupil muž drsného vzhledu, zřejmě drožkář sám.

„Obdržel jsem zprávu z ústřední naší stanice, že nějaký pán s touto adresou poptává se po čísle 2704,“ pravil. „Jezdil jsem s drožkou svou po sedm let, a nikdo si na mne nestěžoval. Přišel jsem tedy rovnou z konírny, optati se vás tváří v tvář, co máte proti mně.“

„Můj milý, nemám proti vám ni toho nejmenšího,“ pravil Holmes. „Naopak mám tu pro vás půl sovereignu, když dáte jasné odpovědi k mým otázkám.“

„Nu, budiž. Měl jsem beztak již volný den, a mám všechno už v pořádku,“ zašklebil se drožkář. „Co si přejete věděti, pane?“

„Především vaše jméno a vaši adresu pro případ, že bych vás opět potřeboval.“

„John Clayton, číslo třetí, Turpayská ulice, Borough. Povoz můj náleží Shipleyově firmě drožkářské poblíže Waterlooské stanice.“

Holmes zaznamenal si vše.

„A nyní Claytone, povězte mi vše, co víte o muži, kterýž přijel dnes ráno v deset hodin k tomuto domu a čekal zde, aby pak následoval dva pány odtud až dolů Regentskou třídou.“

Muž vzhlédl k nám překvapeně a poněkud i rozpačitě.

„Nevím, bylo-li by dobře vyprávěti vám takové věci, neboť vy víte o tom, jak se zdá, víc než já sám,“ pravil. „Pravda je, že pán onen řekl mi že jest detektivem a že jsem povinen nikomu o něm ničeho neříkati.“

„Milý muži, běží o věc velmi vážnou, a vy byste ocitl se sám v nepěkném postavení, kdybyste se pokusil něco zatajiti. Pravil jste, že váš passažer vám řekl, že jest detektivem?“

„Ano, to řekl!“

„Kdy vám to řekl?“

„Když ode mne odcházel.“

„Řekl vám ještě něco?“

„Pronesl své jméno!“

Holmes pohlédl rychle a vítězoslavně na mne.

„Ach, on řekl i své jméno? Ach, to bylo neopatrné od něho. A jaké bylo jméno to?“

„Jméno jeho,“ odvětil drožkář, „znělo Sherlock Holmes.“

„Nikdy ještě neviděl jsem přítele svého tak omráčeného překvapením, jako při těchto slovech drožkářových.

Po několik okamžiků seděl tu v tichém úžasu.

Potom vypukl v srdečný smích:

„Ten nám vytřel zrak, Watsone – dokonale vytřel zrak,“ pravil. „Narazili jsme tu na rapír stejně ostrý a stejně svižný, jako náš. Ten nám pěkně posvítil na další cestu! – Nuže, muži, jméno jeho bylo Sherlock Holmes, jak pravíte?“

„Ano, pane, tak slul onen gentleman.“

„Výtečně! Řekněte mi, kde jste ho sebral s ulice a vše, co se dělo.“

„Zavolal na mne o půl deváté na Trafalgarském náměstí. Pravil mi, že jest detektivem, i nabídl mi dvě guineje, budu-li konati po celý den přesně, co si přeje, a nebudu-li se ho na nic tázati. Ovšem jsem to rád přijal. Jeli jsme nejprve k Northumberlandskému hotelu a čekali jsme tam, až dva pánové vyšli a vzali si drožku se štaflu. Jeli jsme za vozem jejich, až oni zastavili zde někde.“

„Zde před mými dveřmi,“ děl Holmes.

„Budiž. To nemohu tak určitě věděti, ale můj pasažér musil vše dobře znáti. Popojeli jsme o půl ulice a čekali jsme půl druhé hodiny. Dva páni přešli pak, kráčejíce pěšky kolem nás a my sledovali je Bakerskou ulicí, a potom…“

„Vím,“ děl Holmes.

„A jeli jsme dále Regentskou třídou a projeli jsme ji asi tři čtvrtiny. Tu náhle zvedl můj pán záklopku a vzkřikl na mne, že mám jeti přímo k Waterlooské stanici, a to tak rychle, jak jen mohu. Šlehl jsem svou kobylku, a byli jsme tam v deseti minutách. Zaplatil mně dvě slíbené guineje, a už zmizel ve stanici. Teprve, když odcházel, obrátil se a pravil: ‚Snad vás bude zajímati, že jste vezl Sherlocka Holmesa.‘ – Tak; jsem zvěděl i jeho jméno.“

„Tak, tak. A více jste ho neviděl?“

„Nikoli. Vešel ihned do stanice.“

„A jak byste mi popsal tohoto pana Sherlocka Holmesa?“

– „Drožkář poškrábal se na hlavě:

„Nu, byl to takový pán, kterého nelze snadno popsati. Řekl bych, že byl asi čtyřicet let stár, byl prostřední postavy, o dva neb tři palce menší než vy, pane. Byl oblečen jako nějaký milostpán, měl černý vous, dole do šířky přistřižený a tvář měl bledou. Nevím, co bych mohl ještě říci.“

„A jaké měl oči?“

„To nevím.“

„Na nic již se nepamatujete?“

„Ne, pane!“

„Dobrá, tu máte půl sovereignu, druhou polovici dostanete, budete-li moci mně přinésti další zprávu. S bohem!“

„S bohem, pane, děkuji pěkně.“

John Clayton odešel, zamlasknuv si radostí, a Holmes obrátil se ke mně, pokrčil rameny a s hořkým úsměvem zvolal:

„Frnk – přestřižena jest i třetí naše nitka, a končíme tam, kde jsme začali,“ pravil. „Mazaný ničema! On znal číslo našeho domu, věděl, že sir Jindřich Baskerville žádal mne o radu, uhodl v Regentské třídě, kdo jsem, postihl, že jsem si povšiml čísla drožky, a že chci vypátrati drožkáře, a tak poslal mi drzý onen vzkaz. Pravím vám, Watsone, tentokráte máme co činiti s protivníkem, který jest hoden našich zbraní. V Londýně dostal jsem šach mat. Mohu nyní jenom ještě přáti vám lepší štěstí v Devonshiru. Ale věru, není mi v duši volno.“

„Proč?“

„Proto, že vás tam posílám. Jest to ošklivá historie, Watsone, ošklivá, nebezpečná aféra, a čím více z ní poznávám, tím méně se mi líbí. Ano, můj milý hochu, vy se smějete, ale na mou věru, budu rád, uvidím-li vás opět zdravého a celého v Bakerské ulici.“